Nic lidského mi není cizí

Eva Hájková

Nacionalismus má napříč dějinami své světlé i stinné stránky. Západní svět jeho ideu postupně ve stále větší míře opouští ve prospěch multikulturní vize. Jakými pozitivy se může chlubit a jaké hrozby musí takový svět odvracet?

Události posledních týdnů či měsíců a vzrušené debaty, které se k nim vážou, ve mně vyvolávají potřebu zamyslet se nad tím, zda máme vůbec právo na city, čili na pocit sounáležitosti s vybranou skupinou obyvatelstva, jakou může být například národ, nebo zda máme povinnost nikoho neupřednostňovat a být univerzálně a kosmopolitně solidární naprosto se všemi lidmi na celém světě. Či dokonce cítit sounáležitost se všemi živými bytostmi, jak by řekl budhista. Nebo s celou vegetací čili ekosystémem planety, jak to dnes vidí někteří zelení.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Od počátku historie lidstva vždy existovala obrana vlastního před cizím. Nemluvím teď o obraně soukromého či osobního vlastnictví, ale o obraně něčeho, co bývalo de facto kolektivní, tedy o vlastních lidech, zpravidla žijících na vlastním území.

„Vlastní“ lidé byli pro člověka vždycky jakousi jistotou v nejistém světě. Jistotou, že se o něho postarají v nedospělosti, v nouzi, v neštěstí, v nemoci, ve stáří i ve smrti. Toto původně zajišťovaly kmenové, rodové či rodinné vazby, později alespoň část převzal stát nebo národ (v některých jazycích oba pojmy splývají, v jiných ne).

Proto se u jejich příslušníků vyvinul pocit sounáležitosti, něco jako národní cítění nebo chcete-li národovectví či nacionalismus, ideologie založená na vědomí příslušnosti k určitému národu. Nacionalismus byl jakýmsi novodobým pokračováním dávného uctívání kmenových bohů. Nešlo nakonec jen o city, ale také o vědomí určitého závazku, morální povinnosti být solidární se svým národem, materiálně i ideově.

Ideologie nacionalismu se zejména v 19. století a v první části 20. století úspěšně šířila celou Evropou. I v naší zemi tehdy vyvíjely činnost spolky, které si kladly za úkol chránit český národ před Němci („germánským živlem“, jak se tomu tenkrát říkalo). Náležely k nim takzvané „ochranné národní spolky“ - matice a národní jednoty. Patřil k nim nakonec i Sokol a podobné organizace.

Musím konstatovat, že tyto české národovecké spolky opravdu někdy došly ve svých názorech až do krajnosti, dalo by se říct, až k fašismu. Jak jinak chápat například výzvu k „očištění českých hřbitovů od německých náhrobků“? (Tohle jsem se dočetla v archivních pramenech, konkrétně v materiálech Národní jednoty východomoravské. Nenávist k Němcům prostě sahala až za hrob.)

I národovectví (já to slovo nemám ráda) však mělo dvě tváře, jak zavrženíhodnou, tak prospěšnou. Národní spolky byly sice řekněme xenofobní, ale na druhé straně odvedly velký kus užitečné práce na poli takových oborů jako je etnografie, muzejnictví či vlastivědná bádání. A v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno, byly hodně platné taky při budování českého školství a vymáhání národnostních a jazykových práv.

Ideologie nacionalismu se zejména v 19. století a v první části 20. století úspěšně šířila celou Evropou. Ilustrace imggood.com

Leckdo asi namítne, že například za Rakouska-Uherska, měli Češi právo na české školství. Toto právo by jim ovšem možná vůbec nebylo přiznáno, kdyby se ho se vší rozhodností nedomáhali, kdyby se (i s vydatnou pomocí národoveckých spolků) nebránili a nevyvíjeli tlak na příslušné úřady a reprezentaci státu. Kdo na sebe hlasitě neupozorňuje, obvykle se totiž uznání svých práv nedočká. Český národ, který byl tehdy menšinou nikoliv početní, ale menšinou ve vztahu k moci, pokládal za nutné na sebe upozorňovat.

Z éry národů do věku menšin

V moderní době hrály národy tak významnou roli, že i dějiny se zdály být především dějinami národních států, zatímco třeba takový Marx na dějiny nahlížel především jako na dějiny třídních bojů. Komunisté byli k národovectví velmi dlouho krajně skeptičtí. Měli zkušenost, že národní hesla bývají jen prázdnými floskulemi, že národní solidarita je ve skutečnosti podvod, protože chudí příslušníci daného národa se často musí spokojit jen s drobty ze stolu boháčů.

Proti národní solidaritě tedy postavili solidaritu třídní. Ta se ovšem nezakládala na citech ani na tradici, ale spíš na historických zkušenostech, které byly později i teoreticky zpracovány. A nespočívala ani tak na vzájemné podpoře jako spíš na společném boji. Po získání moci komunisté nicméně uznali, že národní city existují a že se s nimi musí, protože tudy vede cesta k občanské loajalitě. Proto došlo v bývalém východním bloku k pokusu o jakési propojení marxismu, zpočátku přísně internacionálního, s národovectvím. Zda to bylo dobře, či špatně, to nechť posoudí každý sám.

Na západě byla politika vycházející z ideologie nacionalismu, zdiskreditovaného v dobách světových válečných katastrof, postupně nahrazena politikou multikulturního soužití, čili pokojné koexistence různých sociokulturních a menšinových skupin. Po listopadu 1989 začala pronikat i k nám. Menšiny mají stejná práva jako majorita a nemusí se vzdávat specifických a tradičních rysů své kulturní identity. Předpokládá se totiž, že se s ní do značné míry ztotožňují.

Ať se nám to líbí, či nelíbí, lidské city, včetně lásky, bývají zpravidla výběrové. Nečeká se, že člověk bude mít stejnoměrně rád úplně všechny a úplně všechno. To už by nebyla lidská láska, nýbrž bezpodmínečná láska boží, čili agapé. Tu přece od obyčejného člověka nemůže nikdo očekávat. Příslušníci menšiny tedy mají plné právo na pocit sounáležitosti, čili na citový vztah ke své menšině, jíž mohou dávat přednost před všemi ostatními, zatímco příslušníci většiny takové právo de facto nemají, neboť oni jsou „ti silnější“ (protože početnější).

Právo většiny mít raději vlastní než cizí by se totiž nebezpečně blížilo onomu zapovězenému nacionalismu, což je nepřípustné. Je pravděpodobné, že pocit sounáležitosti s většinou (bez menšin) by byl chápán jako jejich vylučování. Úkolem většiny v multikulturním státě je především tvořit příznivé, tolerantní a vstřícné prostředí pro menšiny. Názorně řečeno - menšiny jsou ryby, zatímco většina je voda, v níž ty ryby plavou.

K čemu si tedy mají příslušníci většiny vytvářet citový vztah, s čím se mohou ztotožňovat, aby to nebylo návratem ke starému nacionalismu? Nejlépe asi k ničemu, nebo jen ke své vlastní rodině. Maximálně ještě tak mohou být členy nějaké církve, pokud jsou věřící. Hlavně musí mít rádi jinakost. Z tohoto důvodu mají být neustále kriticky naladění k příslušníkům své vlastní většiny, kteří jinakost nemilují.

Lidé považující multikulturalismus za ideologii (což zase jiní lidé popírají) jej proto tvrdě kritizují. Jedni spíš z národně konzervativního pohledu, jiní ze stanoviska univerzalistického. Univerzalismus se může jevit jako perspektivní možnost jak překonat partikulárnost, která společnost rozděluje, a sjednotit tak úplně všechny lidi pod jedním praporem. Ale i univerzalismus může být docela nebezpečný. Slavoj Žižek se ve své knize Násilí zmiňuje, že žádný partikularismus lidi nerozděluje tak brutálně, jako všezahrnující univerzalismus - a sice na ty, co s ním souhlasí a na ty, co s ním nesouhlasí (ti druzí zpravidla bývají vyloučeni z lidské společnosti).

Pokud pominu třídní hledisko, velice pochybuji o tom, zda vůbec něco jako většina či majorita existuje. Domnívám se totiž, že lidský svět se skládá jenom ze samých menšin. I tu pomyslnou majoritu vlastně tvoří mnoho různých menšin, které se lidem, zaměřeným jen na kulturní rozdíly, jeví jako neviditelné.

V budoucnu se to možná nějak projeví a menšinami nakonec budeme všichni. Nastane věk menšin. Národy už nebudou mít žádná vlastní území, která si budou smět hájit proti cizincům. Můžeme jen doufat, že ta území nebudou patřit ani oligarchům. Nebo že se nakonec nestanou pouští, v níž budeme všichni bloudit jako nomádi. Jako izraelité hledající zaslíbenou zemi.

Úkolem většiny v multikulturním státě je především tvořit příznivé, tolerantní a vstřícné prostředí pro menšiny. Repro calstatela.edu

Někteří sociologové zpochybňují význam kultur a menšin. Mluví například o zvláštní mezikulturní kultuře chudoby . Lidé žijící v kultuře chudoby, která je vlastně nekulturou, jež zpravidla doprovází hmotnou nouzi, prý často trpí citovou deprivací pramenící ze sociální nejistoty. Ta těžce narušuje rodinné vztahy, které zpětně kulturu chudoby pomáhají reprodukovat. A to je velký společenský problém. Kultura chudoby (kterou ovšem zase jiní sociologové vůbec neuznávají) se může v budoucnu velice rozšířit, zvlášť pokud se rozloží evropský sociální stát. Pesimističtí sociologové takový vývoj předpokládají, protože i národní státy procházejí krizí.

Globalizace promíchává národy a kultury. Obraz světa, na jaký jsme byli zvyklí, se rychle mění. Na jednu stranu je to dobře; postupně mizí starý nacionalismus, který byl založen na negativních citech - na nepřátelství vůči jiným národům. Na druhé straně je ohrožena stará jistota, že někam patříme. Někam, kde se o nás postarají v nedospělosti, v nouzi, v neštěstí, v nemoci, ve stáří i ve smrti. Není divu, že se dnes lidé bojí budoucnosti.

Pokud národy a s nimi národní státy zaniknou, kdo nebo co je nahradí ve světě, který se zatím nejeví ke všem lidem stejně přátelský? Jenom rodina? Ta už někde skoro ani nefunguje, protože i ona je systémem rozkládána. Rodina by měla být založena na lásce. Podle Zygmunta Baumana však láska v dnešním světě bankrotuje. Možná v otázce solidarity roli národních států úplně převezmou nadnárodní státy. Budou toho schopny? Jakými idejemi by se při tom měly řídit?

Čím dál tím častěji dnes slyšíme z úst mladých lidí řeči o tom, že v budoucnu nebudou žádné důchody. To stárnoucímu člověku věru nepřidá na optimismu. Je možné, že původní solidaritu uvnitř národa (národního státu) částečně nahradí úplně nová solidarita, například v rámci nějakých nových univerzalistických sociálních hnutí? Jakými principy se taková hnutí budou řídit? Budou se umět vlastními silami postarat o své členy? Nebo i o jiné lidi? Nebo budou pomoc v nouzi a ve stáří spíš vynucovat na někom jiném? Například na státu, pokud vůbec bude v budoucnu ještě nějaký fungovat?

A co s tak archaickým přežitkem jako jsou národní city? Transformují se v pocit sounáležitosti s novými sociálními hnutími nebo dokonce v univerzální lásku? Nebo se nám mezitím konečně podaří se tak problematických věcí jako jsou lidské city úplně zbavit a budeme se řídit výhradně rozumem? A bude to dobře?

    Diskuse
    JP
    November 3, 2015 v 12.46
    Kam s láskou k národu?
    Paní Hájková, jak zcela správně konstatujete, "lidské city, včetně lásky, bývají zpravidla výběrové". A - nedá se nic dělat - jsou personalizované, to jest, je to vztah jednoho člověka ke zcela konkrétnímu okruhu lidí. Samozřejmě, tento okruh může být i hodně velký, jako třeba právě vlastní národ - když s ním daný jedinec identifikuje svou vlastní osobní existenci. Ale vždycky v tom hraje roli ten osobní rozměr; právě proto to měl v realitě tak obtížné onen slavný "proletářský internacionalismus". To je prostě příliš abstraktní pojem, než aby bylo možno se s ním skutečně osobně identifikovat.

    Co tedy ale s tou láskou k národu? V moderním multikulturním světě (kterému se český element v současné době natolik "hrdinně", ale nakonec bezpochyby marně brání)?

    Připomeňme si ostatně, že v prostoru Českého království tento multikulturalismus existoval po celou řadu staletí, než byl známými událostmi rozbit, a z (české) národní paměti v podstatě vymazán.

    Ten vztah většinový - menšinový národ: nejde naprosto o to, aby většinový národ neměl, nepěstoval lásku k sobě samotnému. Člověk potřebuje mít určitou identitu v tomto světě, a vedle rodiny a vedle okruhu blízkých, důvěrných přátel je to právě příslušnost k určitému národu, jeho historii, řeči, kultuře, která tuto identitu zakládá a pěstuje.

    Jde o to, aby tento pocit niterného vztahu a citu k vlastnímu národu nebyl doprovázen pocitem n a d ř a z e n o s t i vůči národům, skupinám, etnikům jiným. Tohle a právě tohle je ten zásadní rozdíl mezi - legitimní - láskou k vlastnímu národu na straně jedné, a mezi nenávistným nacionalismem na straně druhé.

    Ano, je to někdy velice obtížné, nalézt přesně tu správnou hranici mezi obojím - mezi přirozeným preferováním svého vlastního národa, a mezi podlehnutím svodu nacionalismu. Ale - tak je tomu nakonec vždycky a všude v životě, svým způsobem právě celý náš život sestává z toho, hledat a nalézat správnou hranici mezi něčím a něčím. A právě na schopnosti tuto správnou míru nacházet a zachovávat je možno měřit kvalitu a zralost osobnosti. Jak individuální, tak i té národní.

    A tak nečekejme, že by nás - alespoň v dohledné historické době - plně převálcovala celoplanetární globalizace. To citové pouto s vlastní, mateřskou řečí, a se vším co s tím souvisí je příliš silné; a bylo by také velice nedobré, kdyby takové pouto neexistovalo.

    Cílem nesmí být odstranění těchto citových, výlučných vazeb ke svým vlastním kulturním kořenům, a tedy ani odstranění národních států. Cílem musí být, aby na této planetě neexistoval zásadní rozdíl v kvalitě životních podmínek dejme tomu mezi Švýcarskem a mezi Bangladéší. A aby tedy neexistoval žádný existenční tlak pro obyvatele jedné země migrovat do země jiné; aby takováto přirozená výměna jednotlivců mezi různými národy probíhala vždycky na základě čistě osobních důvodů.
    ŠŠ
    November 3, 2015 v 12.57
    Dovolím si uvést stařičkou anekdotu,
    kterou jsem poprvé slyšela v padesátých letech minulého století od spolupracovníka židovského původu:

    "Kdo nevstoupí ke komunistům ve dvaceti, nemá srdce. Kdo k nim vstoupí v padesáti, nemá rozum."

    Soudím ostatně, že soupeření rozumu a citu je zhoubné.
    ŠŠ
    November 3, 2015 v 12.57
    Dovolím si uvést stařičkou anekdotu,
    kterou jsem poprvé slyšela v padesátých letech minulého století od spolupracovníka židovského původu:

    "Kdo nevstoupí ke komunistům ve dvaceti, nemá srdce. Kdo k nim vstoupí v padesáti, nemá rozum."

    Soudím ostatně, že soupeření rozumu a citu je zhoubné.
    DU
    November 3, 2015 v 17.56
    "Prospěšnost" českého nacionalismu
    Paní Hájková v článku uvádí velmi eufemisticky, že "národní spolky byly sice řekněme xenofobní, ale na druhé straně odvedly velký kus užitečné práce na poli takových oborů jako je etnografie, muzejnictví či vlastivědná bádání."
    Troufnu si říct, že to mohly odvést i kdyby tak nacionalistické a xenofobní nebyly.

    Dále autorka píše, že "v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno...", se mi zdá, že autorka právě vychází z českého národního obrození, když považuje nějak mluvící obyvatelstvo za to "ve své zemi", a tudíž asi jinak mluvící obyvatelstvo "za v zemi cizí". Z čeho lze soudit, že někdo je v zemi doma a někdo ne? Já v tom vidím pocit nadřazenosti vůči národům, které zde uvádí pan Poláček.
    November 3, 2015 v 18.29
    Panu Ungerovi
    Teoreticky mohly tu práci odvést i národně zcela vlažné spolky. Teoreticky mohly dějiny probíhat trochu jinak. Jenže už proběhly.
    Ale když píšu "v dřívějších dobách, kdy bylo česky mluvící obyvatelstvo ve své vlastní zemi marginalizováno...", nevyplývá z toho vůbec, že by tam německy mluvící obyvatelstvo doma nebylo. Kdepak. Když vy mluvíte o svém vlastním bytě, jistě to chápete tak, že i vaše manželka, která tam bydlí s vámi, je ve svém vlastním bytě. To se nevylučuje. Kdo ovládá logiku, jistě to potvrdí.
    November 3, 2015 v 18.51
    láska k SSSR a jiné politické zvláštnosti
    nevím jestli by nepomohlo sémanticky rozlišovat např. národovectví, nacionalismus a nacismus. Na škále od národní hrdosti k etnocentrickému šovinismu vyvolených je více alternativ "lásky" a podobných niterných pocitů .
    A totéž po časové ose - byly časy národního sebeurčení (obrození) a jsou časy sdílení společné suverenity kdy to národní se posouvá od poltické identifikace ke kulturním tradicím Nemluvě o občanství nevázaném na etnicitu.
    Mimochodem ta politická "láska k SSSR" byla vnitřně asi multikulturní protože sovětský člověk neměl být hegemonizován ruským živlem (moc se to pravda nepodařiilo) přes fobii z kosmopolitismu který ten z definice internacionální režim měl.
    November 3, 2015 v 18.59
    Na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacionalismus) nacionalismus a národovectví ztotožňují a naopak je odlišují od patriotismu, což znamená náklonnost ke své zemi (k územnímu nebo politickému celku).
    Paní Šprynarová, v daném případě se nejedná o židovskou anekdotu, nýbrž o výrok, který je připisován jak Churchillovi, tak Clemenseauovi; ale jeho kořeny jsou možná ještě mnohem starší, sahají snad až k Bismarckovi.

    Ten citát má mnoho variant, nejrozšířenější z nich je tato: "Kdo ve svých dvaceti letech nebyl socialistou, nemá srdce. Kdo je jím ještě ve svých čtyřiceti letech, nemá mozek."
    JP
    November 4, 2015 v 12.26
    Národovectví, nacionalismus, patriotismus...
    Tady mohou existovat rozdíly v nuancích, které také ale mohou mít zcela zásadní charakter; ono vždycky přijde na zcela konkrétní způsob chování a postojů.

    On i ten patriotismus nemusí být vždycky a za všech okolností zcela nevinný: například ten americký má mnohdy velice blízko k pocitu národního velikášství, k onomu známému americkému přesvědčení o tom, že právě jejich národ je tím největším, nejsilnějším a nejlepším na celém světě, a že tedy má morální právo zbytku světa určovat a předepisovat, jaký tento má být.

    Národovectví: samo o sobě by nemuselo znamenat něco negativního; jenže, vždycky je to zase záležitostí - pravé - míry. A vztahu k národům jiným. Pokud je národovectví chápáno jenom jako péče o vlastní národ, jeho tradice, jeho kulturu - není dost dobře možno ho apriori zavrhovat.

    Ale to národovectví má bohužel vždycky velice blízko právě k tomu, stavět vlastní národ nad ty ostatní - čili k nacionalismu. A za druhé, národovectví má velice silnou tendenci zaslepovat, činit nekritickým vůči vlastnímu národu. To jest, už se nerozlišuje co je skutečně kvalitní a co nikoli, holá příslušnost k vlastnímu národu je pojímána jako nezpochybnitelná kvalita sama o sobě. Takovýto nekritický postoj vůči sobě samému pak nevyhnutelně vede k duchovní i kulturní stagnaci.
    November 4, 2015 v 12.33
    "Národovectví má velice silnou tendenci zaslepovat..."
    Ano, jako každá láska :)
    Láska nám zabraňuje vidět pravdu. Nebo realitu? Nevím, který termín je vhodnější.
    + Další komentáře