Modř je barva, kterou máme nejvýrazněji spojenou se svou jedinou návštěvou mešity. Modré moře, modrý čádor, modré pruhy doplňující bílou stavbu moderní mešity. Jednoho podzimního dne jsme se vydali do jedné z nejnovějších mešit v Melace. Ve městě jsme trávili již několik dní, a tak jsme si řekli, že si uděláme větší výlet, který zahrne bývalé portugalské osídlení i budovu zvanou Masjid Selat Melaka — mešita Malackého průlivu. Znali jsme ji pouze z fotek jako půvabně mrkající moderní symbol starobylého města, sídla bývalého slavného sultanátu. Přes staletí se vepsaly do podoby města nejrůznější velmoci a kultury malých lidí. Duch rozmanitých (i když nelehkých) dějin je ve městě stále přítomný. Dominantní je tu však rudá barva, kterou město svítí již od nadvlády Holanďanů.

Od rudé k modré. Jaký šok. Šli jsme přes most na ostrov, kde byla mešita postavena, aniž nás zarazilo, že k velké mešitě nejede ani jeden autobus. Dohodli jsme se, že půjdeme podél pobřeží ostrova — po pravé ruce jehličnaté stromy a vlevo nekonečnou modř moře. Zvyklý vnímat svět filtrovaný mapami, cítil jsme v dálce pobřeží Sumatry. Obrovské nákladní lodě vypadaly jako hračky pro děti, kolem nás si skákaly vrány a my šli dál, na východ. A to se před námi už začaly rýsovat obrysy cíle naší cesty.

Čistá bílá zdobená modrou se zlatou kopulí a za ní modrá obloha, stále to modré moře a teď i blížící se bouře. Chtěli jsme jen zjistit, jestli se můžeme do mešity podívat. Všude vzduch, vidět bylo za každý sloup — spíše hra světla nežli stínů, jak jsem zvyklá z barokních katolických kostelů. Malajka zahalená do rudých šátků nám nabídla, že nás mešitou provede. Hned vzápětí se nám omluvila, jestli mi nebude vadit, když si vezmu přes oblečení jeden ze světle modrých čádorů (dlouhý hábit zakrývající celé tělo kromě obličeje), které měli v mešitě pro ty účely připravené.

Zatímco v katolických kostelích většinou instinktivně tlumím hlas, v mešitě jsem si připadala spíše jako u někoho na návštěvě. Naše průvodkyně nám vyprávěla o islámu a byla nadšená, kolik toho o něm víme, což — po pravdě — není mnoho. Procházeli jsme mezi modlícími se muži a prohlíželi si výtisky Koránu, které nám ukazovala.

Po chvíli jsme změnili téma a Malajka obviňovala západní myšlení z předstírané deklarace rovnosti všech lidí a aktéry novodobé korporátní kolonizace ze zásahů do místní ekonomiky. A také Malajce, že se ekonomickému tlaku nedokážou postavit. Už v tu chvíli mě napadlo, jak by asi rozhovor vypadal, kdyby narazila na turistku a turistu přesvědčenější o spravedlnosti současného uspořádání světa. Rozloučili jsme se já podáním ruky, Milan, poučen o pro nás nejasných pravidlech ohledně doteku dvou lidí opačných genderů, pouze uctivým pozdravem. Ale třeba by podání ruky nevadilo, kdo ví — v nedalekém městě jsem se s jedním muslimem pákistánského původu loučila objetím, i když mi pár minut předtím řekl, že jako správný muslim by se na mě neměl ani dívat.

Po opuštění mešity jsme se vydali pěšky zpět do města, tentokrát trochu jinou cestou — skrz opuštěné, a jak nám brzy došlo, nedostavěné a nikdy neobydlené budovy. Jen dva hlídači se na nás usmívali a zdravili nás. Než jsme se dostali zpět k jedinému mostu, který byl situován na opačné straně ostrova než mešita, začal pravý tropický déšť. Na pevnině hned z jednoho obchodu vyběhla prodavačka a podávala nám balíček papírových kapesníků, abychom se mohli trochu otřít. Všude nám někdo pomáhal. Lidé všech etnických původů a vyznání. Lidé všech společenských vrstev.

Večer v hostelu jsme se od majitele dozvěděli o historii mešity: Vláda nechala nasypat ostrov, na němž měla být vystavěna moderní čtvrť, soustředěná kolem mešity. Avšak praskla bublina, přišla krize a peníze nebyly. Pouze mešita se stihla postavit, ale vysvěcená byla až v roce 2006. Četl jsem, že když je příliv, vypadá to, jako by mešita plula na modrém moři. Slyšeli jsme, že na mešitě pracovali místní umělci i lidé z Blízkého východu.

Majitel hostelu čínského původu nám vyprávěl o strukturálním znevýhodňování občanů nemalajské národnosti, že všichni musí platit stavbu mešit, které jsou podmínkou pro výstavbu nových čtvrtí. Nacionalismus evropského typu už tedy začíná prosakovat i do multikulturního prostředí jihovýchodní Asie, kde ještě do nedávna nikdo nikomu nepřekážel a nikdo se nikoho nesnažil předělávat: explicitní Malajci se bojí o rozplynutí své identity v rostoucí čínské menšině, a čínští Malajsijci si stěžují na diskriminaci svého etnika navzdory (nebo kvůli) údajně lepším studijním a ekonomickým výsledkům. A o Malajsijcích indického původu všichni ostatní (a možná i oni sami) vykládají, jak jsou líní.

Přesto se zatím v jihovýchodoasijských městech zdá být soužití mnoha etnik a způsobů myšlení funkční a míra jejich nevraživosti nepřesahuje běžnou anekdotickou nebo všichni-vlastně-nadáváme-na-vládu úroveň. Dokud ovšem místním žádné západní vzdělankyně a vzdělanci nezačnou vysvětlovat, jak vypadá pravý islám či pravý hinduismus. Naopak by bylo hezké, kdyby se větší část lidí ze Západu pokoušela rozumět jiným kulturám a nasávala rozmanité způsoby, jak žít v tomto světě a tvořit společný prostor. Už jen procházka do modré mešity u Malackého průlivu přivodí poznání, jak moc se liší mediální obraz muslimů od jejich obrazu v přímém setkání…