V srpnu 2014 jsem se vydal na jeden kopec ve východním Turecku. Tohle zdánlivě obyčejné a nudné místo se nachází uprostřed vyprahlé pustiny pár kilometrů od města Şanlıurfa na jihu tureckého Kurdistánu. Tedy asi 20 kilometrů od turecké hranice s tím, co ještě před nedávnem bývalo Sýrií. Jmenuje se Göbekli Tepe, „Pupkatý kopec“. V polovině 90. let přišel německý archeolog Klaus Schmidt na to, že se v jeho břichu nachází pravděpodobně nejstarší, více než jedenáct tisíc let starý chrámový komplex na světě, a že jeho průzkum výrazně změní pohled na evoluci náboženství a zemědělství…

V červenci 2014 profesor Schmidt nečekaně zemřel na infarkt, doma v Německu. Dokonce i dva zedníci, co mě za úplatu deseti tureckých lir svezli z výpadovky z Urfy až pod svah Göbekli Tepe, věděli o tom, že „starý profesor“ umřel. Znalost tohoto kopce a jeho významu je alespoň mezi místními překvapivě hluboká — zejména díky samotnému Schmidtovi a jeho nepřetržité dvacetileté práci. Na místě samotném ale nikdo není. Jen sluncem vybělená tabule, rozestavěné parkoviště, čekající na auta archeologů a zájezdy turistů, a budka hlídače areálu a jeho syna. Archeologové přes léto, v tomhle čtyřicítkovém kurdistánském vedru, samozřejmě nepracují; vědomí měsíc starého náhlého úmrtí duchovního otce těchto vykopávek dává ale současné opuštěnosti kopce navíc i jakýsi melancholický odér nedodělané práce.

Na Göbekli Tepe jsou v současnosti odkryté čtyři kruhové nebo eliptické prstence z monolitických, dvou až třímetrových vápencových pilířů. Tyto kameny mají tvar stojícího „T“, kruhy jimi tvořené mají průměr až 10 metrů a uprostřed každého kruhu stojí vždy po dvou centrálních pilířích. Co víc, většina těchto pilířů má na sobě pozoruhodné reliéfy zvířat či abstraktních symbolů. „Pig,“ ukazuje nevzrušeně asi dvanáctiletý Kurd Ahmet, který mě na lávce mezi kamennými kruhy provází, a paří při tom na starém mobilu hada. „Fox and pig,“ hlásí Ahmet znuděně další význačný reliéf, po němž turisté, zodpovědně si předem vygooglivší patřičné obrázky, zřejmě nejvíce lační. Byl bych ale nadšený i bez upozornění na kance a lišku. A ani Ahmetova otrávenost, ani nesnesitelné vedro, ani nově postavené dřevěné zastřešení nad celým nalezištěm mi nezkazí radost z toho, co konečně vidím na vlastní oči.

Tedy, abych to uvedl na pravou míru: Co je tak vzrušujícího na několika kamenech v poušti, byť s poměrně pěkně vyvedenými reliéfními vepři? Inu, celá lokalita vznikla někdy mezi lety 9600 až 9000 před naším letopočtem. Tyto kruhové struktury tedy postavila komunita lovců-sběračů, kteří ještě zřejmě neznali zemědělství a stoprocentně neznali domestikovaná hospodářská zvířata. Na pilířích jsou reliéfy zásadně jen divokých zvířat: „Ahmetových“ lišek a prasat, ale i supů, pavouků, hadů, škorpionů, jestřábů…

Technická, časová i řemeslná náročnost celého projektu zdaleka převyšuje všechny představy o tom, čeho byli lidé v době před „objevem“ zemědělství a chovatelství schopni. Dech beroucí je ovšem také skutečnost, že se podle radarových snímků v kopci nad Urfou skrývá těchto kruhových svatyň (což je jejich nejpravděpodobnější možná interpretace) ještě více než dva tucty!

Co je na celém místě pozoruhodné možná ještě víc, v okolí desítek kilometrů zatím nic nenasvědčuje žádnému stálému osídlení, a sám kopec nemá zdroje vody. Podle Schmidtovy hypotézy byl Pupkatý kopec jakýmsi paleolitickým poutním místem. To podle něj vzniklo úsilím jistě velmi početné komunity, která kvůli svému kanco-liščímu náboženství (o němž nevíme zhola nic) postavila tento logisticky náročný chrámový komplex na odlehlém místě bez vody a bez okolního osídlení. Objevy v Göbekli Tepe tak dost možná ukazují, že komunitní náboženství a společensko-kulturní vznět s ním spjatý předcházel vzniku měst a zřejmě i vzniku zemědělství.

Součástí spekulací o významu tohoto místa totiž je, že náročnost celého projektu vedla v konečném důsledku k přehodnocení lovečsko-sběračských strategií a možná k postupnému přechodu na usedlejší, zemědělský způsob života. Archaické náboženství eneolitických lovců a sběračů, které dokázalo uvést do pohybu stovky lidí po desítky let vznikání a patrně stovky let užívání komplexu, si tedy v konečném důsledku podřízlo svou vlastní větev, když hodnoty, na nichž stálo, nepřímo umožnilo nahradit jinými, „pokrokovějšími“. Třetí pozoruhodností tohoto místa je totiž skutečnost, že někdy po roce 8500 byl celý areál záměrně zasypán, zakonzervován a zcela opuštěn. Proč, to nikdo neví.

V povídání o Göbekli Tepe je obvykle dobrým mravem hýřit patetickými obraty o „místě zrodu náboženství“. O tomto kopci se hovoří jako prvním chrámu na světě, jako o místě, kde „vzniklo“ náboženství, zemědělství a dokonce etika. O malebném morušovníku na samotném vrcholku Břichatého kopce se mysticky mluví jako o arbor mundi, světovém stromě, totožném se Stromem poznání v ráji. Dokonce už i ufologové a fandové archaické astrologie si začali této lokality ve svých glosolalických traktátech všímat — jako by snad nestačilo, že Göbekli Tepe je záhadné a fascinující samo o sobě.

I beze všech blábolivých mysticismů a mimozemšťanismů je velmi pravděpodobné, že na Göbekli Tepe se před jedenácti tisíci lety odehrála sekvence pozvolných, ale dalekosáhlých změn, které zřejmě vedly ke vzniku toho, co si obvykle představíme pod pojmem „starověká náboženství“. Víc odhalí další výzkum.

Souvislosti s podobnou lokalitou, svatyní Nevalı Çori (kterou v devadesátých letech bohužel pohřbily vody Atatürkovy přehrady) ale i s ostatními blízkými lokalitami jakoby člověku pořád vnucoval přímo ústřední význam tohoto místa. Například proslulé Karaca Dağ, ono údajné „místo vzniku zemědělství“, je odsud, co by pazourkem dohodil. A aby té osudovosti nebylo málo, v Şanlıurfě, kdysi antické Edesse, se nachází jeskyně, v níž měl narodit prorok Abrahám, zakladatel tří „světových“ náboženství. Kus od Abrahámova rodiště je bazén jménem Balıklı göl (v němž se mimochodem dosud chovají posvátní kapři, pozoruhodný to kult rybího božstva uprostřed suché polopouště), pod nímž byla nalezena nejstarší známá antropomorfní socha v životní velikosti. Tenhle třináct a půl tisíce let starý chlapík si na ní v hrdém postoji drží oběma rukama své ztopořené přirození — jako by tak předznamenával nadcházející dějiny, poháněné nekonečnou hádkou o to, kdo má většího pindíka… chci říci boha.

Chovám naději, že oblast Göbekli Tepe nikdy nepadne do rukou jistých chlapíků, máchajících v současnosti v oné oblasti svými pindíky. Ti by mohli, jako už na mnoha místech jedinečného dějinného významu, pojmout domněnku, že se jedná o místo všech pohanských ohavností, a že jest tedy nutné jej zničit a vytěsnit tak jakoukoliv připomínku na to, že dříve to mohlo být s tím naším náboženstvím taky nějak jinak.

Upřímně doufám, že se tomu tak nestane, protože Göbekli Tepe není jen pár pěkných reliéfů v poušti. Jde o místo, které nás časem snad může navést k o něco lepšímu pochopení toho, co je to náboženství, a co dokáže s lidskou kulturou dělat úžasného i strašlivého.