Velký český intelektuál a malý český národ
Milan HanyšUprchlická krize je i krizí intelektuálů. Ti zatím nenašli dostatečně účinnou strategii, jak navázat dialog s vystrašenou veřejností. Výsledkem je měsíce trvající vzájemné osočování.
V intelektuálních kruzích napravo i nalevo bývá zvykem tepat český nacionalismus, nebo dokonce maloměšťácký „fašismus“. Což o to, kriticky hodnotit počínání sebe i svých spoluobčanů je ctností intelektuála již od Sokrata. Jenže s takovýmto počínáním se žádná politika dělat nedá: ani ta stranická, ani ta aktivistická. Jinak řečeno, chce-li intelektuál ovlivňovat veřejnost, musí tenhle sokratický rys své existence trochu upozadit a pokoušet se nabídnout i nějaké motivující hodnoty a vzory.
Historicky neblahá zkušenost s nacionalismem by neměla překrýt to, že nacionalismus může být také produktivní silou, které motivuje své členy společnosti k solidaritě, a to i k solidaritě překračující hranice národa. Věnují-li se intelektuálové a aktivisté pouze destruktivní kritice nacionalismu, xenofobie a údajného šovinismu, konstruktivní práce s emocemi se chytnou jiní, méně ostýchaví. To už ale nebudou emoce bratrství a solidarity, ale nenávisti a závisti. Na národní hrdosti samo o sobě není nic špatného, a je velká škoda, že právě ta našim intelektuálům a elitám chybí. Hrdinové úspěšných emancipačních projektů od Abrahama Lincolna, přes Gándhího a Thákura k Martinu Lutheru Kingovi pozitivní potenciál emocí a národní hrdosti velmi dobře chápali.
Zkusme takové pozitivních vzory a situace, na něž můžeme být hrdí, v našich nedávných dějinách nalézt. Je to počínání nezvyklé, neboť naše historiografie a univerzity nás léta vedou ke kritičnosti, bourání mýtů a strhávání masek nacionalismu a národním hrdinům. Při takovém obrazoboreckém tréninku se příliš často zapomíná na to, že společnost se neobejde bez mýtů a vyprávění, v nichž by nacházela svůj pozitivní obraz, bez vzorů, v nichž by viděla své hodnoty a následováníhodné činy. Bez pozitivního hodnocení sebe sama a své minulosti je společnost bezbranná a dobrovolně se odsuzuje k čekání na svůj zánik nebo novou okupaci.
Ukázkové nepochopení politického významu emocí předvádějí někteří intelektuálové napravo i nalevo v diskuzích o imigraci. Typická chyba, které se ve svých článcích dopouští například Stanislav Biler, spočívá v záměně strachu a nenávisti, xenofobie a fašismu. Zatímco strachu (i strachu z cizího) lze čelit tím, že se povede seriózní diskuze o rizicích imigrace a způsobech jejich eliminace, nenávist a fašismus lze jen pranýřovat. Celá diskuze se tak zbytečně dostává na iracionální rovinu. Místo stavění mostů a hledání pozitivních vzorů se pak na obou stranách jen nadává a nálepkuje: intelektuálové vidí kolem sebe „nahnědlé Čechy“, vyděšený lid zase naivní „sluníčkáře“ a „pravdoláskaře“.
Tato země přitom nemá zdaleka tak špatnou tradici přístupu k menšinám a imigrantům, jak by se mohlo z lamentování intelektuálů zdát. Naopak právě toto je ta stránka našich dějin, na kterou můžeme být i docela hrdí. Kupodivu málo se připomíná, že masarykovské Československo přijalo mezi válkami 25 tisíc Rusů, kteří utekli před bolševismem. Náš stát tehdy zaplatil na podpory a stipendia pro ruské emigranty víc než všechny evropské státy dohromady. Zřejmě z ideologických důvodů jsme z národní paměti také vytěsnili fakt, že komunistické Československo zachránilo před útrapami nebo smrtí 15 tisíc Řeků. Máme-li být jako národ na co hrdí, pak možná nejvíc právě na to, že během dvacátého století v dobách nouze jsme poskytli útočiště desítkám tisíc lidí v nouzi.
A můžeme pokračovat: meziválečné Československo bylo jediným nástupnickým státem monarchie, které uznalo Židy za národ a zařadilo dobrovolně ustanovení o právech menšin do své ústavy. Z Německa a Rakouska sem před nacisty utíkali Židé, kteří kvůli absenci tranzitních víz nebyli vraceni zpátky, jak se jim to stávalo na hranicích Švýcarska. I dnes je Česká republika jedním z nejméně antisemitských států vůbec: Jan Fischer neprohrál přímou volbu kvůli svému židovství, ale proto, že příliš spoléhal na to, že je favoritem průzkumů. Dle údajů Anti-defamation league patří Česká republika mezi státy s vůbec nejmenším rozšířením antisemitských stereotypů. V Evropě je na tom lépe jen Švédsko, Nizozemí, Dánsko a Velká Británie.
Navzdory tomu, že naši současní politici nejsou zrovna hlasateli tolerance a humanismu, žije zde bez významnějších překážek asi 150 tisíc Slováků a 50 tisíc Poláků a zhruba stejné množství Ukrajinců a Vietnamců. Nikdo na vládní úrovni se tu nevyjadřuje jako bavorský premiér Horst Seehofer, který razí politiku minimálních standardů pro uprchlíky, jež mají špatnými podmínkami odrazovat. Ubytovací zařízení pro uprchlíky zde nemusíme chránit před útoky žhářů a zatím největším projevem onoho údajného českého fašismu byla nepočetná demonstrace s maketami šibenic a facka v jedné brněnské kavárně.
Zkusme se proto pozitivněji dívat na to, jaká tato společnost je, a nabízejme jí motivující vzory v naší minulosti i současnosti. Nemusíme hned přehlížet limity tolerance, ale stojí za to místo tepaní údajného fašismu připomínat, co velkého se této společnosti podařilo v minulosti a co malého se ve srovnání s tím žádá dnes. Ač se to tak při pohledu na internetové diskuze nemusí zdát, nejsme na tom s xenofobií až tak špatně. Bude-li ji ovšem usilovně tepat a podsouvat společnosti nenávist a fašismus, i to dobré v ní se nám podaří zahubit.