Nerozumíme si

Anarchistické hnutí nabízí řadu cenných impulsů, které by mohly být odpovědí na mnohé potřeby většinové společnosti. Je ovšem nutné s touto většinou vést pečlivý dialog.

Jsme anarchisté. Jsme antifašisté. Jsme socialisté. Tři jednoduché věty by nejspíš stačily k tomu, aby průměrný občan odsoudil text nebo proslov, který by je obsahoval. Automaticky si tato slova spojí s negativními konotacemi, především s „levicovým extremismem“.

Při prosazování politických myšlenek musí také anarchisté volit taková slova, která dialog otevírají a nikoli předem znemožní.

Představme si například text vyzdvihující myšlenky radikální demokracie a navrhující, řekněme, jejich možné konkrétní využití v menších obcích, třeba rovnou i s příklady jejich úspěšného zavedení ve světě. Taková myšlenka má potenciál oslovit velmi širokou škálu čtenářů: řídit vlastní záležitosti, to je přece něco, co chce skoro každý.

Čím víc „áček“, tím větší aktivista
Nicméně tento potenciál umenšíme, umístíme-li článek na webový portál, který bude celý vypodobněn v černorudé, nalevo bude zaťatá pěst, napravo videa zobrazující násilí vůči policii při demonstracích a do toho všeho bude hned po otevření stránky hrát internacionála.

Já osobně patřím k lidem, které by takto rozvržená stránka nadchla a článek bych přečetl jedním dechem. Ale v tom je ten háček. Spadám totiž do anarchistické subkultury, která si v takovéto revolucionářské okázalosti libuje. Lidé z této subkultury rozumí pod poměrně agresivními znaky anarchismu ony „úžasné zítřky“, ke kterým chce hnutí svým snažením dospět. Jenže ne každý disponuje takovým předporozuměním.

Je potřeba pamatovat, že ač jsou subkultury často inspirujícími, energií a kreativitou překypujícími ostrůvky ve většinové společnosti, naráží při střetnutí s většinou na komunikační problémy.

A je na škodu vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. A přitom by mnohdy stačilo změnit formu vyjádření.

Rozdíly anarchistické subkultury oproti většinové společnosti spočívají nejčastěji v životním stylu, způsobu stravování, hudebním vkusu a celkově v náhledu na umění, rozdílném stylu oblékání a upřednostňovanou formou dosahování politické změny ve společnosti. Ovšem užitečnější je uvědomit si, co anarchistická subkultura s většinovou společností naopak sdílí.

Je škoda vzít myšlenku, která by mohla rezonovat celou společností, a udělat z ní pouze subkulturní záležitost. Repro DR

Podstatným bodem je touha po změně. Ukažte mi jediného člověka, který je zcela spokojený s tím, jak funguje svět, člověka, podle něhož by se aktuální problémy neměly řešit. Zároveň by bylo možné se shodnout na obecných principech: svoboda, volnost, autonomie.

Je samozřejmé, že z těchto základních hodnot neodvozují všichni lidé tytéž konkrétní názory na politiku, společnost nebo ekologii. Přesto má smysl, aby anarchisté vedli s většinovou společností dialog zaměřený třeba právě na zmíněná témata.

Sjednotit se za názorem
Jak to tedy máme udělat, aby naše myšlenky byly pro většinu lidí přístupnější? V neposlední řadě je třeba si uvědomit, co se děje v hlavách těch „ostatních“. Vybavuji si nejednu situaci z demonstrací, kdy řečník vedl plamennou řeč o zlu současného zřízení, pod kterou bych se klidně ihned podepsal. Zároveň mi ale bylo jasné, že náhodný kolemjdoucí si pomyslí leda něco o tom, že „ti anarchisti zase říkali, jak je kapitalismus špatnej“.

Takový proslov je k ničemu. Lidé, kteří s onou myšlenkou už souhlasili, si znovu s radostí ověřili, že nejsou sami a že nejspíš mají pravdu, když to říká i někdo další. Ale v kolemjdoucím nezůstalo zhola nic. Neporozuměl, že probíraná problematika se týká i jeho.

Jistě, zasvěcení rozumí pojmům a jejich konotacím, kvůli nim není třeba vysvětlovat anarchistické pozice.

Ale zkuste si na takovýto proslov pozvat svého kamaráda z gymnázia, který volí třeba topku. Všimnete si, že i když „odsouzení kapitalismu“ proběhlo v proslovu v první minutě, váš kamarád ve své mysli třeba vůbec nechová kapitalismus coby symbol něčeho špatného, „zasekl se“ na tom, protože zjistil, že nejspíš úplně nesouhlasí a potřeboval by si celou věc vyjasnit.

To, co pro něj „diskreditovalo“ proslov, je fakt, že daný text nebyl napsán s ohledem na jeho uvažování a s použitím „jeho“ pojmů. A přitom ústřední myšlenkou proslovu klidně mohlo být do jedné věty shrnuté: „Není dobře, že spousta lidí nemá kde bydlet. A nás napadá řešení“.

Důsledkem bude nejenom to, že znechucení lidé nebudou s námi, ale pravděpodobně do určité míry budou proti nám. Chceme snad, aby ti, kteří s námi nebudou souhlasit, nás vnímali jako své nepřátele? Těžce pochybuji.

Naše rétorika přece může být jak negativní, tak pozitivní. Můžeme se vymezovat vůči kapitalismu, fašismu, stalinismu, čemukoli, ale můžeme zároveň nabízet pozitivní obsah, můžeme přicházet s koncepty nehierarchických odborů, alternativních lokálních ekonomik, komunitně fungujících skupin, můžeme vařit pro každého nebo například na nekomerční bázi vydávat publikace. A zároveň tyto koncepce vysvětlovat a ozřejmovat jejich důležitost.

Zkrátka: můžeme vyhánět ze svých kruhů názorové oponenty a vymýšlet pro ně nálepky, nebo můžeme vést diskuze.

Nálepka se dá pouze přijmout, nebo odmítnout, ale člověka lze pochopit a dá se s ním komunikovat, lze s ním společně dýchat, žít, myslet a milovat. Aby výše zmíněné myšlenky nezůstaly pro společnost okrajovým tématem, pak je třeba, abychom začali lépe rozmýšlet formu svých aktivit. A abychom tedy brali ohled také na kritérium srozumitelnosti pro většinu.

Není nutné zavrhovat nebo měnit program, hodnoty a ideály. Jde o formu, o způsob, jak mluvit s druhými.

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Anarchisté a většinová společnost Úterý, 30.Srpna 2016, 13:30:23

No, v každé případě sympatický pokus o navázání dialogu s "většinovou" společností. - Ovšem, bohužel je nutno zároveň konstatovat, že daleko spíše zde byla podána ukázka toho, proč takový dialog nakonec nikdy vzniknout nemůže. Protože ty základní ideové a životní postoje komunity anarchistů a té většinové společnosti jsou nakonec od sebe příliš vzdáleny, než aby mohlo dojít k více nežli jenom zcela náhodným styčným bodům respektive společným zájmům.

Zůstaňme u toho bydlení: bezpochyby palčivý problém, netýkající se zdaleka jenom anarchistů, nýbrž i mnohých z oné "většinové společnosti". Potud tedy dobře, tady by skutečně bylo možno nalézt společnou půdu pro dialog.

Jenže, problém se okamžitě vynořuje právě v tom klíčovém momentu, kdy je zapotřebí přijít s vlastními návrhy řešení. Jaká řešení mohou nabídnout anarchisté? Okupace neobydlených domů? Tady se hned zvedne zásadní odpor solidního většinového občana. Subvencovat nájemné? Tady už by bylo možno očekávat vyšší míru souhlasu, obzvlášť od těch kteří jsou vysokým nájemným sami potrefeni. Jenže, hned vzápětí se ozve námitka: jak tyto subvence nájemného financovat? Kde na to stát má vzít peníze? Zvýšením daní? Snížením sociálních dávek? Omezením programů zaměstnanosti? Takže, z tohoto zdánlivého "řešení" se velice rychle stane pouhá chiméra, zcela mimo realitu. Jaké jiné řešení ještě mohou nabídnout anarchisté? Aby všichni začali bydlet v anarchistických komunitách? Pro většinovou společnost zřejmě také krajně málo atraktivní výhled.

Takže, i kdyby se ti anarchističtí táboroví řečníci skutečně nakrásně snažili nalákat své posluchačstvo na zdánlivě obecná - bezpochyby palčivá - témata, velice rychle se ukáže, že za tím vším stojí zase jenom ten "boj proti kapitalismu".

To samo o sobě by - v rámci levicově smýšlejícího prostředí - nebyl žádný hřích, naopak; ale jde o to, tento anarchistický "boj proti kapitalismu" je do značné míry samoúčelem. A že nakonec daleko spíše nežli o ten kapitalismus se jedná o odpor vůči jakémukoli řádu vůbec. (Kdyby anarchisté žili za socialismu, a to i za toho pravého - tak se i s ním dostanou nevyhnutelně do konfliktu, protože stále principiálně nedokáží akceptovat jakýkoli obecně závazný řád, a to ani ten socialistický.) A je to právě toto odmítání řádu, kterým si anarchisté tu "většinovou společnost" vždy spolehlivě od sebe odpudí. Společnost totiž bez nějakého závazného řádu či pořádku vůbec nemůže existovat - ať se jedná o společnost kapitalistickou nebo jakoukoli jinou.

Vojtěch Pícha - Olomouc

Úterý, 30.Srpna 2016, 16:07:4

Pan Poláček tu podal ukázku toho, o čem píše autor v textu. Čte "anarchismus" a už mu vytane na mysli ten předsudečný obraz anarchismu, který nám předkládají média hlavního proudu pod vlivem státocentrického děsu z chaosu. A nedokáže si představit, že by mohl existovat jiný řád než ten, který je společnosti vnucen zvenku, řád sdílený a tvořený svobodnými členy společnosti, řád, který vyvěrá z jejich přirozenosti a zájmů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 31.Srpna 2016, 11:15:19

Problém je v tom, že ta "přirozenost" a ty "zájmy" členů anarchistických komunit se stále ještě velice zásadně liší od přirozenosti a zájmů naprosté většiny příslušníků "zbytkové" společnosti. To je prostě reálný fakt.

Naprosto klíčový je tady - opakuji znovu - faktor řádu, pořádku. Ta takzvaná "většinová společnost" totiž žije fakticky z toho, že už dávno akceptovala jako hlavní zásadu vzájemného spolužití, že zde existuje nějaký závazný řád, který je možno (a to sice legitimně) vyžadovat a vynucovat i p r o t i "přirozeným" zájmům toho či onoho jednotlivce.

Pokud totiž vše přesuneme jenom do té sféry "přirozenosti" a "zájmů" každého individua (kdo vlastně rozsoudí, co je ještě "přirozené" a co už nabourává jakékoli přijatelné meze společenského soužití?) - tak v takovémto případě naprosté spontaneity je možno zakládat a pěstovat právě jenom volné a početně limitované anarchistické komunity, kde principiálně každý může - pokud se jeho vlastní "přirozenost" dostane do zásadního konfliktu s "přirozeností" těch ostatních - může sbalit svůj batoh a svou karimatku a odejít zase o číslo dál, do další komunity.

Jenže nedá se nic dělat, většinová společnost takovýmto způsobem přece jenom existovat nemůže, tady se ta "přirozenost" každého jednotlivce vždycky musí nějakým způsobem přizpůsobit zájmu většiny na "standardizovaném" (jistě, nepěkné slovo, ale je to prostě fakt) a vypočitatelném chování a jednání příslušníků celé společnosti.

Takže, ten "řád který vyplývá z přirozených zájmů svobodných členů společnosti" - zatím mi není známý žádný takový řád, který by dokázal reálně fungovat ve větším měřítku, nežli právě těchto počtem omezených komunit, které se navíc pravidelně pohybují mimo vlastní produkční sféru společnosti. Tu produkční sféru, o které věděl už Marx (a před ním vlastně už i Aristoteles), že je nakonec základem všeho ostatního.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 31.Srpna 2016, 12:54:26

Zajímavá úvaha, pane Poláčku. Možná by to chtělo ještě dodat, že platí: Čím větší přirozenost jedněch, tím větší problém druhých. Zejména těch, kteří nemají žádnou přirozenost.
:-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 1.Září 2016, 12:36:13

No, s tou "přirozeností" je to samozřejmě vždycky problém, paní Hájková. Jde o to, každý považuje za "přirozenost" právě to, k čemu inklinuje jeho vlastní osobnost. Takže se nakonec "přirozenost" toho jednoho sráží s "přirozeností" toho druhého.

A s tou "většinovou společností" to samozřejmě také není nijak jednoduché: svým způsobem tato většinová společnost skutečně vykonává vyslovený diktát, v tom smyslu že právě jenom svou vlastní masou vytváří základní představu a normu o tom, co je "přirozené".

Já proto na adresu zastánců anarchistického způsobu života nesměřuji kritiku z toho důvodu, že jsou "jiní", tedy jenom proto že se nepodřizují tomu diktátu většiny.

Ale jde o to, že ten jejich postoj je nakonec opravdu jenom "anti", jenom negativistický. Právě proto jsem napsal, že oni nebojují proti kapitalismu proto, že je to kapitalismus, ale proto, že se nedokáží smířit s jakýmkoli nadindividuálním řádem.

Trochu přišpičatěle by bylo možno říci, že oni nebojují proti kapitalismu proto, že je nehumánní - ale proto, že on je nutí pracovat. ;-)

A proto - opakuji - oni by se stejně tak odmítali smířit i jakýmkoli jiným, nekapitalistickým uspodářáním - pokud by po nich vyžadovalo nějakým způsobem se podřídit společenským normám.

To ostatně úzce souvisí s tím, jak autor článku bez jakéhokoli rozlišování na jednu hromadu hodil pojmy "svoboda, volnost, autonomie" - přičemž každý z nich znamená něco jiného. Především, svoboda je principiálně něco jiného nežli volnost respektive autonomie. Ale právě tohle žádný anarchista nikdy nepochopí, on si myslí že už jenom tím že je "volný", že už tím bez dalšího je také skutečně svobodný.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 1.Září 2016, 12:58:14

A co třeba takový křesťanský anarchismus, pane Poláčku? To by snad nebylo špatné. Tam je přece ten negativismus vyvážen i něčím pozitivním. http://www.meziprostor.cz/clanek/krestansky-anarchismus-2595

Petrasek Milan - penzista

Anarchisté jsou Pouze hlídacím psem liberálnosti společenského režimu Čtvrtek, 1.Září 2016, 22:42:5

Jsou pouze indikátorem stavu liberálnosti a to natolik citlivým a radikálním, že anarchisté patří k prvním obětím represí uzurpátorů moci.
Pečují totiž hlavanehlava o fenomeny jako "svoboda, volnost, autonomie" často více, než o oko v hlavě.
Což se o většině bohulibého spořádaného rádoby státotvorného občanstva rozhodně říci nedá........bych tvrdil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Anarchismus a křesťanství Pátek, 2.Září 2016, 14:32:25

No, ten článek toho anarcho-kristovce je bezpochyby zajímavý, paní Hájková. A nejen to: nelze mu upřít určitou míru pravdivosti.

Ale - právě že jenom částečně.

V mém posledním vstupu v diskusi pod článkem F. Outraty jsem napsal, že Ježíšovo působení probíhalo po dvou hlavních liniích: boj proti (sociální) nespravedlnosti, proti jakékoli diskriminaci na straně jedné, a snaha po obnovení Božího řádu na straně druhé.

Náš kristoanarchista si z toho všeho vybírá jenom ty momenty, které se zrovna jemu hodí. Tedy: on si vybírá z toho, co je; to jest, Ježíše v zásadě nefalšuje, naopak pojímá ho v mnohém ohledu opravdu velice autentickým způsobem. Především v té linii, kdy Ježíše pojímá jako toho, kdo se postavil proti základním konvencím a normám většinové společnosti své doby. A i tam vykládá Ježíše naprosto legitimně, kde vyzdvihuje jeho důraz na to, že každý má jednat správně z čistoty své vlastní duše.

Ovšem, na straně druhé se u našeho kristoanarchisty zcela ztrácí ta druhá stránka věci: totiž Ježíšova snaha o obnovení Božího ř á d u. Protože skutečně není pravdou, že Ježíš by byl j e n o m nějakým anarchistou, jenom nějakým buřičem.

Ježíš se bouřil proti pravidlům tehdejší většinové společnosti proto, že je shledal špatnými; ale ne proto, že by odmítal pravidla jako taková. A například - a tomto smyslu autor článku Ježíše překrucuje naprosto - naprosto není pravdou, že by Ježíš neuznával autoritu císaře. A i ostatní autority respektive společenské hierarchie Ježíš principiálně nezpochybňuje; on kritizuje pouze k o n k r é t n í způsob jejich jednání.

Příklad: ve svých příměrech například Ježíš vždy sahá po obraze vztahu pána a sluhy. Ale nikdy v těchto případech nezpochybňuje samotnou existenci či role ani toho pána, ani toho sloužícího. Rozhodujícím je nakonec pro Ježíše vždycky, jak se kdo konkrétně chová, jakým je ve svém nitru.

Takže, ještě jednou: Ježíš naprosto nepopírá Řád, jako něco co převyšuje jednotlivého člověka. Interpretovat Ježíše jako nějakého anarchistu z přesvědčení, který rozbíjí všechny sociální struktury a všechny normy, ve prospěch jakéhosi anarchokomunismu - ne, to by byl naprosto falešný výklad.

A jestliže náš anarchokristovec ke konci věří, že kdyby žil Ježíš dnes, že by ho velice často potkával (právě v těch anarchisticky laděných komunitách) - pak je sice možno mu plně přisvědčit, že Ježíše by dnes asi jen sotva bylo možno vidět v kostelech (bohatých), ale k těm anarchistům by asi také udržoval nemalý odstup. To jejich věčné "anti" by mu zcela evidentně bylo příliš málo na to, aby tak bylo možno opravdu změnit svět. On by k nim možná zacházel - ale jen proto aby se s nimi přel, aby jim ukazoval že skutečný svět a pravý život jsou nakonec někde jinde.

Takže, pokud by anarchisté opravdu chtěli nalézt blízkost k - dnes žijícímu - Ježíšovi, pak by to nakonec museli být oni, kdo by musel přijít k němu. To jest, kdo by musel přijmout c e l o u hloubku a šíři jeho učení. A ne jenom nějaké části, vytržené z celku.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 2.Září 2016, 14:57:48

Nemáte pravdu, pane Poláčku. Jestliže Ježíš sahá po obrazech pána a sluhy, je to proto, že vybíral příklady z běžného života. Ne protože to považoval za něco žádoucího a správného. Tehdy si totiž nikdo nedovedl představit svět bez pánů a sluhů.
Autoritu císaře také uznával jen proto, protože to tehdy byla těžko změnitelná realita (Izrael byl v područí Říma). Císař ovšem nespadal do národa Izraelců. Byl někdo cizí, ale Ježíš chtěl přesto zachovat mír. Válka by nepřinesla nic dobrého. Je to podobné jako Chelčickému by nevadil císař, kdyby stál mimo církev. Ale vadil mu císař uvnitř církve! Už jsem o tom přece psala.
Izrael měl totiž být podle Hospodina národem, který se měl spravovat sám bez krále. Čili v podstatě jako obec sobě rovných bratří.
Takovou měla být i původní církev.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

... a taková i je, paní Hájková. Pátek, 2.Září 2016, 17:30:19

Ale ona taková ta dnešní katolická církev je. Jenom se o zvenčí - a při všech těch předsudcích, které si u nás tak rádi pěstujeme - hůře poznává.

Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 3.Září 2016, 12:08:10

Jistě, paní Hájková, Ježíš používal pravidelně obrazy a příměry z tehdejšího života. Některé v pozitivním smyslu respektive konotaci - a jiné v negativním. Kdyby on ten stav pán - sluha považoval za nějakým způsobem negativní či zavrženíhodný - naprosto nic by mu nebránilo v tom, ho jako takový označit respektive zatratit. Ukažte mi ale jediné místo v Novém zákoně, kde by tak Ježíš učinil.

Ostatně, s tím koresponduje i jeho známý výrok: "Mé království není z tohoto světa." To znamená: on se do světských záležitostí (hierarchií) vůbec nepouštěl, to nebyl jeho obor, on se věnoval víceméně jenom samotné lidské duši. S tím, že tu "dobrou duši" má mít jak kmán, tak i pán; ale není tu nic o tom, že by měl být zrušen (či principiálně zavrženíhodný) ten samotný stav pán - sloužící (respektive podřízený).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 3.Září 2016, 12:21:25

Už po několikáté odkazuji na citát :
Kdo chce být mezi vámi první, budiž služebníkem všech.
Mám znovu dohledávat citaci?
Ano, souhlasím s tím, že řekl: Moje království není z tohoto světa. Právě proto, že si byl vědom, že ve světě vládnou jiné zákony.

Petrasek Milan - penzista

Upozorňuji na příklad anarchistického společenského impulsu Sobota, 3.Září 2016, 21:20:13

Od roku 1931Erich Mühsam veřejně žádal dělnickou třídu, aby se sjednotila v boji proti nacistům, za což po převzetí moci nacisty těžce zaplatil. Zatčen byl po požáru Reichstagu. Po odsouzení prošel několika koncentračními tábory, až nakonec skončil v Oranienburgu, kde se stal obětí nacistického sadismu. Dozorci ho oslepili, ohlušili, a vytloukli mu zuby. Každé ráno ho nechali kopat si hrob a předstírali jeho popravu. Nutili ho čistit latríny bez nástrojů. 10. července 1934 ho dozorci ubili k smrti a jeho tělo pověsili na táborových latrínách, aby to vypadalo jako sebevražda.
Byl jednou z prvních obětí státem řízené likvidace volnomyšlenkářů.
Anarchistů......bych upozornil.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ježíš a otázka rovnosti Neděle, 4.Září 2016, 11:31:11

Ano, paní Hájková - jenže, toto "sloužení všem" se vztahovalo právě jenom na tu ryzí komunitu křesťanů, a právě n i k o l i na reálný svět.

Reálný svět - a tedy, s Marxem řečeno, materiální svět, svět produkce. Protože tady bylo už i pro Ježíše naprosto evidentní, že je sotva praktikovatelné, aby pán-majitel pozemku, který v rámci organizace pracovní činnosti vydává pokyny a přikázání svým podřízeným, aby on zároveň byl jejich "služebníkem". To by byl naprosto nesmyslný stav.

Takže toto jeho nakázání "kdo chce být mezi vámi první, ten má být vaším služebníkem" - to skutečně platí jenom pro tu komunitu ryze duchovní, nikoli pro společenské vztahy a hierarchie světské.

Nicméně je fakt, že křesťanství skutečně přichází se svým způsobem revoluční myšlenkou "rovnosti všech před Bohem". Tedy bez rozdílu jak sluhy, tak i jeho pána. A že tato myšlenka si znovu a znovu nacházela své cesty i do té reálně společenské (či materiální) sféry.

Je nutno vidět: jak už jsem uvedl pod tím článkem F. Outraty, celé Ježíšovo učení se pohybovalo ve dvou různých liniích - které se dosti lišily, a nezřídka se navzájem dostávaly do konfliktu. Takže Ježíše je mnohdy skutečně možno vykládat tak anebo zcela jinak, a v obou případech je možno se odvolávat na autentická místa z Nového zákona.

Což se nakonec znovu a znovu ukazovalo především v dobách středověku: s odvoláním se na Bibli bylo možno stejně tak žádat naprostou rovnost všech, jako cementovat sociální hierarchii.

Pokud bychom si ale chtěli zodpovědět otázku, jak by se sám Ježíš stavěl k dané záležitosti, pak jako nejpravděpodobnější by se zřejmě jevil ten výklad, že on by si na jedné straně sice skutečně nepřál nic více nežli naprostou rovnost (a bratrství) všech se všemi; ale že na straně druhé si přece jenom nakonec tak nějak byl vědom toho, že tato představa je pro ten reálný materiální svět prostě až příliš idealistická. A že by nemělo sebemenšího smyslu tento reálný svět "lámat" ve smyslu této ideje absolutní rovnosti.

Takže, chtít z Ježíše dělat nějakého sociálního revolucionáře, to se zdá být výkladem značně přetaženým.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 4.Září 2016, 14:57:30

Ježíš do značné míry sociální revolucionář byl. Představoval si, že zpočátku se bude jeho učením řídit jen pár jeho žáků, ale časem jich bude přibývat.
Proč by nadřízený nemohl sloužit svým podřízeným? Sloužit někomu, to neznamená vždycky jen plnit něčí příkazy. Znamená to například pracovat ku prospěchu těch druhých, popřípadě je chránit.
Papežovi se říká služebník služebníků božích, i když je v římské církvi ten nejvyšší.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Je dnes možný mainstreamový anarchismus? Neděle, 4.Září 2016, 18:04:31

Ještě mám v telefonu schované fotky z Malé strany z 6.2. letošního roku. Spolu se svou sestrou jsme tam hledali, kde se tedy demonstruje proti fašistům a za uprchlíky. Bylo to dost nepřehledné a posléze jsme se stali součástí demonstrace převážně či výlučně anarchistů. Ne že bychom proti nim něco měli, chrań bůh, ale třeba písně, které zpívali, jme neznali a řadě symbolů nerozuměli. Taky to vypadalo, že tam je souběžně demonstrací několik a převážně anarchistické jsou všechny, k jedné velmi pěkně mluvil Ondřej Slačálek po té, co v jiném koutě Malostranského náměstí jiní snad také převážně anarchisté svou platformu už zabalili. Také tam byla třetí skupina, masopustní průvod s vílou Punčoškou, která, což jsme tehdy nepoznali, je proti uprchlíkům.

Mainstreamový anarchosyndikalismus myslím existoval ve Španělsku až do občanské války a během ní.

Dnes je to určitá vyhraněná politická identita, která působí jakoby ani jiná než alternativní být nemohla a snad ani nechtěla. Nebo se mýlím? Anarchistická politická strana by znamenala uznání politického systému, odbory už nejsou, co bývaly. Bylo konstatováno i zde v DR, že nikdo jiný než anarchisté se na pořádnou demonstraci proti nastupujícímu fašizmu nezmůže, to je možná pravda, ale co ovlivní demonstrace pár stovek nebo nanejvýš málo tisíc lidí?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 5.Září 2016, 07:29:12

Anarchismus mi se slovem mainstream nějak nejde dohromady, pane Kubičko. Ale nevím, nemám dost znalostí. Pokud jsem se s nějakými anarchisty setkala (např. za svého působení v ProAltu), šlo většinou o jednotlivce. Neviděla jsem pohromadě žádnou skupinu "čistých" anarchistů. Nevím ani, čím přesně se anarchista odlišuje od člověka, který má k anarchismu sympatie. Na těch demonstracích možná nebyli jen samí anarchisté. Když organizujete demonstraci, tak je ostatně dost problém zabezpečit, aby tam přišli jen ti, co mají stejný názor.
Na internetu jsem hledala ten pojem mainstreamový anarchismus a našla jsem tohle http://mainstreamanarchist.tumblr.com
Neumím anglicky, ale obrázky ve mně nebudí sympatie.
Vlastně je škoda, že nediskutuje také autor, který napsal, že je potřeba vést s většinou pečlivý dialog. Nebo aspoň pan Pícha, když o anarchistech něco ví.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Anarchisté a jejich svět Pondělí, 5.Září 2016, 13:13:0

S tím "znát anarchisty osobně" jste mi něco připomněla, paní Hájková. Už před mnoha a mnoha lety, na jednom (a zároveň jediném) marxistickém semináři na mnichovské univerzitě se v jednom semestru najednou objevila - a byla přítomna - malá skupinka anarchistů. Asi tak čtyři nebo pět. Od "zbytku" přítomných studentů se zcela markantně odlišovali už svým zjevem; v prvé řadě svými hábity, jeden vypadal jako poněkud upravenější bezdomovec, jiný byl zase ozdoben koženými pásy pobitými železem, tuším i nějakými řetězy. A i výrazy jejich obličejů už na první pohled dávaly tušit, že se za těmito tvářemi ukrývají dosti specifické stavy mysli, a s tím spojený vztah k okolnímu světu. Obzvlášť ten s těmi řetězy (jinak celý v černém) - jeho obličej měl natrvalo jeden jediný výraz jakési zavilé zamračenosti. Jako by neustále bojoval s celým okolním světem. A přitom - to musím zdůraznit - nevypadal osobně nesympaticky, a byl to zřejmě poctivě a důkladně hloubající člověk. (Ovšem jako jediné z celé té skupinky.)

Tito anarchisté se na ten marxistický seminář dostavili zřejmě proto, že zde - tj. v myšlence komunismu - spatřovali určitého spojence pro svůj boj proti "systému". Nicméně - hned od počátku se jasně ukazovalo, že nakonec jsou v tomto marxistickém prostředí cizím elementem.

Už z čistě studijního hlediska: oni sice měli - to je nutno uznat - velice dobře naučené ty "své" autory respektive autority, v prvé řadě Maxe Stirnera. Ale - tím to zároveň také končilo. Jiní autoři pro ně v podstatě vůbec neexistovali - a tedy ani žádné jiné myšlenky, žádné jiné možné pohledy na svět. Pro ně existoval jenom ten Stirner respektive anarchismus, a jinak naprosto a vůbec nic.

Marx sám se svého času s Maxem Stirnerem dost zaobýval - jak řečeno mezi komunismem a anarchismem existují určité styčné body; ale především ho velice zásadně a ostře kritizoval. V zásadě z toho hlediska, že ten Stirnerův anarchismus má nakonec jenom maloburžoazní charakter. Je sice velice radikální v odmítání jakékoli státnosti (to byl Marx taky), ale za prvé Stirner páchal v očích Marxe ten zásadní hřích že si neuvědomoval nutnost komplexní sociální respektive proletářské revoluce, tedy zásadní změnu všech ekonomicko-sociálních poměrů. A za druhé, že Stirner veškerou lidskou "svobodu" pojímal jenom čistě negativně, čili v absolutní autonomii jednotlivce - ale nikoli (na rozdíl od komunismu) pozitivně, tedy v činné spolupráci všech.

Ale zpátky k našim anarchistům. Jak řečeno oni zde víceméně stále dokola jenom opakovali toho svého Stirnera, s tou totální autonomií jednotlivce. Když ale časem (asi tak po dvou měsících) definitivně zjistili, že v tom kroužku marxistů sotva získají nějakou rezonanci, pak jednoho dne zmizeli stejně tak náhle, jako se objevili.

Něco po nich však přece jenom zůstalo: na celém jednom křídle průčelí univerzity se přes noc objevil - spolu s anarchistickým A-znamením - obrovskými písmeny nastříkaný nápis, který ve své pregnantní údernosti plně vyzní jenom v originále:

STUDENTEN! ZERSCHLAGT DIE VERBLÖDUNGSMASCHINE!

Což převedeno do češtiny znamená asi tolik: Studenti! Rozbijte tuhle fabriku na oblbování!

(Čímž byla evidentně míněna právě univerzita.)

Proč tuto historiku vyprávím? - Ono se tu právě v čistě osobní rovině zcela jasně ukázalo, v čem nakonec spočívá principiální deficit celého anarchistického hnutí: že je nakonec opravdu jenom negativní. Ono opravdu žije jenom z toho trvalého "anti". Být proti státu, proti systému, proti kapitalismu, proti jakémukoli omezení.

Ale jakmile se jedná o to, sám vytvořit něco pozitivního, něco solidního (a třeba se i jenom opravdu pořádně a důkladně naučit filozofické myslitele, když už jednou studuji filozofii) - ne, už jenom takovýto požadavek by jim byl zřejmě až příliš nesnesitelným "útlakem".

Takže, s anarchisty je opravdu možno jenom bojovat p r o t i něčemu; ale něco pravého, pozitivního s nimi vystavět, vytvořit, vybudovat - ne, to by jim bylo evidentně už příliš mnoho námahy. Mnohem příjemnější, mnohem méně namáhavé je přece setrvávat v té věčné póze nekonečného boje proti "útlaku" světa okolního...

Petrasek Milan - penzista

Plný souhlas pane Poláčku Pondělí, 5.Září 2016, 14:34:6

Jde o zjednodušené úsilí o svobodu jedince, které ve své krystalicky čisté podobě znemožňuje kýženou tvorbu tmelu pyramidy společenské moci. Ale i ten Stirner - coby antimoralista a etik egoismu - koncipoval formy družného života kooperujících.
Tmelem demokratického režimu je sloučenina, která se bez volných radikálů neobejde......bych dodal na obhajobu těch elementů, která definují maxima a shoda je jim proti srsti.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Pondělí, 5.Září 2016, 18:41:29

Já bych jenom k článku a diskusi dodal, že za anarchistu se považuje i sám Noam Chomsky, který fakticky je velice mainstreamový (nejcitovanější žijící intelektuál).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Družný život kooperujících Úterý, 6.Září 2016, 14:08:1

No ano, vlastně nejen anarchisté, ale všichni ti "alternativní" žijí v takové představě že všechny problémy tohoto světa je možno vyřešit tím že se všichni lidé sdruží do (malých) komunit, kde spolu budou žít ve všeobjímající lásce, porozumění a přízni. Svým způsobem je možno mít pro tyto tužby pochopení, tento věčný sen o lásce všech ke všem je nakonec trvalou hnací silou té lepší části lidstva; ale nedá se nic dělat, v tomto ohledu měl Marx naprostou pravdu, tato představa kolektivní družnosti v reálu neřeší naprosto nic.

(Odhlédněme teď od faktu, že ta Marxova představa o "totální" družnosti všech založená na společném vlastnictví nedopadla o mnoho lépe; spíš ještě naopak.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 6.Září 2016, 14:11:24

Noam Chomsky jako "mainstreamový anarchista"? - No, svým způsobem by to nakonec možné bylo, on je opravdu potrhlý dost. ;-)

To jest: on skutečně naprosto stejně jako anarchisté zavrhuje kapitalismus se vším všudy, ale tato jeho kritika je také jenom čistě negativistická, sám nedokáže přinést žádné pozitivní řešení.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 6.Září 2016, 21:31:39

A kdo dokáže?

Petrasek Milan - penzista

Ten kdo se přihlásí s nabídkou fascinujícího exitu z vládnoucí bezradn Středa, 7.Září 2016, 10:48:34

Nabídka pana Hellera paní Hájková, to zřejmě nebude .........Když je ekonomickým pokrokem odstraněna ekonomická funkčnost vykořisťování a soukromého vlastnictví, je překonána stará dělba práce a nerovnost mezi třídami, odpadá nutnost té mnou popsané systémové manipulace - to bude za komunismu vyšší fáze. Jaké budou dále pokračující lidské vztahy - to už nezkoumám, nemělo by to cenu. V průběhu té předkomunistické společnosti jsou samozřejmě lidé různé vhodnosti pro obsazení určitých funkcí ............
Nová náhradní zastřešjící nabídka exitu z hroutícího se stánku bájného konzumu, je zatím v procesu cizelace dokonalé fascinace ......jak si tak všímám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 7.Září 2016, 11:07:55

Nejde o to, paní Hájková, že (ani) Chomsky nemá žádné patentní řešení. Opakuji znovu a znovu, že takovéto řešení dneska nemá po ruce nikdo.

Jde o to, že tito horoucí bojovníci proti kapitalismu žádnou reálnou alternativu nemají - ale přitom tak nějak neustále naznačují, že přece naprosto postačí toho démona kapitalismu svrhnout, a celý svět bude v nejlepším pořádku. Jinak řečeno: oni řešení nemají, ale přitom - byť i jen nepřímo - předstírají, jako by nějaké měli.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Poláčkovi Neděle, 11.Září 2016, 20:00:45

No, pokud považujete Chomského kritiku za negativistickou, je mi vás asi trochu líto, a určitě se neshodneme.

On samozřejmě řešení nabízí - chovat se slušně. Normálnímu člověku by to asi připadalo přirozené.

Jinak obecně, řešení sociálních problémů je známo spousta, neznám takový, který by řešení neměl. Potíž je v tom, že to lidé, třeba jako vy, nechtějí akceptovat a něco si o tom zjistit. Místo empirických faktů se spoléháte na intuici.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.