Bublina zvlášť závažného zločinu splaskla

Igor Ševcov byl zproštěn obžaloby ve věci házení lahví na dům Martina Stropnického. Byl ale na dva roky vyhoštěn za sprejerství. Alternativní trest nedostal, protože ten se ukládá jen lidem, kteří vedou řádný život.

Škoda, že v České republice neexistuje řádná mimoresortní kontrola orgánů činných v trestním řízení a že stále nebyla zřízena soudní samospráva, neodmyslitelná součást demokratického právního státu. Takto se asi už nikdy nedozvíme, jak vůbec vznikla trestní věc proti studentu Igoru Ševcovi, ve středu odsouzeného (zatím nepravomocně) k trestu vyhoštění za pomoc ke sprejování vězeňské zdi dvěma nápisy a zároveň zproštěného z obžaloby ze zločinu obecného ohrožení, který měl podle dosud platné obžaloby spáchat ve formě pokusu o zapálení domu českého ministra obrany Martinu Stropnického. Nedovíme se ani okolnosti, za nichž ji soud částečně osvobozujícím rozsudkem „spláchl“.

A ani se nedovíme, proč státní zástupce za zjevné důkazní nouze po propuštění Igora Ševcova z vazby jeho trestní stíhání nezastavil s odůvodněním, že se skutek nestal, nebo proto, že ho nespáchal Igor Ševcov. Utajeno nám zůstane, proč někdo vyvinul úsilí, stále za stejné situace zjevné důkazní nouze, předložit věc Vrchnímu soudu v Praze s tím, že tu je možné (pravděpodobné?) překvalifikování činu ze zločinu obecného ohrožení s trestní sazbou tři až osm let na zvlášť závažný zločin teroristického útoku s trestní sazbou pět až patnáct let. Proto totiž Vrchní soud musel rozhodnout o delegaci věci z Obvodního soudu pro Prahu 6 na Městský soud v Praze. Obvodnímu soudu podal přitom státní zástupce obžalobu. Okresní (obvodní) soud podle zákona věc s trestní sazbou nad deset soudit nesmí.
´
Tři muži a pes
Orgány činné v Ševcovově stíhání byli na počátku, tedy loni 26. června, tři muži – policista Vojtěch Motyka, jenž ho ze zločinu obecného ohrožení obvinil, dozorující státní zástupce Ladislav Malovec z Prahy 6 a soudce Kryštof Nový, jenž po přezkoumání důvodnosti stíhání vzal obviněného do vazby. Přinejmenším soudce Nový tehdy porušil zákon tím, že při rozhodování o vazbě nezkoumal, i když mn to trestní řád ukládá, zda skutek měl (všechny) znaky trestného činu. Ve svých usneseních tito tři muži napsali, aniž se odkazovali na nějaké důkazy, že činu se dopustil právě Igor Ševcov tím, že 7. června v době od třetí do čtvrté hodiny „mohl zcela odůvodněně úmyslně vyrobit nebo úmyslně pomoci opatřit (…) či přímo úmyslně vhodit do prostoru zahrady rodinného domu (…) nejméně jednu pivní lahev značky Bernard“.

Připomeňme, že lahve byly čtyři, jedna dopadla nebo spíše byla položena na záhonek u chodníku ke vstupním dveřím domu, ale nerozbila se, z dalších tří se našly jen střepy na střeše vedle balkónu v prvním patře. Obyvatelé domu spali a nic netušíce uklidili ráno střepiny do popelnice. I když v domě ani u domu vůbec nehořelo, uvedla policie médiím nepravdivě, že „lahve nevybuchly s plnou intenzitou a plameny se podařilo po několika minutách uhasit“. Byla to mediální dělostřelecká příprava na boj proti levicovému extremizmu.

Nebo může za všechno věrná služební fena Rina, která údajně identifikovala pachovou stopu z nerozbité lahve jako pach Igora Ševcova. Nezmátl ale fenu její psovod? Policejní fena mohla pachovou stopu z lahve jako pach Igora Ševcova identifikovat až po získání jeho pachu 26. června, tedy devatenáct dní po „atentátu“ na ministrův dům, kdy byl Ševcov zadržen na demonstraci v Brně.

Proti tomuto důkazu, který nebyl u hlavního líčení pro jistotu vůbec prováděn, pouze se o něm předsedkyně senátu zmínila, stojí jen měsíc starý nález čtvrtého senátu Ústavního soudu „Pachové stopy jako nepřímý důkaz v trestním řízení“, jehož autorem je soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk. Nález přijali tři profesoři práva, z toho dva práva trestního. Mám z nálezu velkou radost, zatím jsme měli jen nález ústavního soudce Vlastimila Ševčíka z roku 1996. I když ve Fenykově obsáhlém nálezu nešlo o Igora Ševcova, mnohé závěry nálezu se dají na jeho věc použít. I kdyby se služební fena nespletla, nebo nebyla nějak či někým pomýlena, a na lahvi zůstal pach Igora Ševcova, dokazovalo by to jen to, že ji Ševcov měl v ruce, třeba když hledal jídlo v kontejnerech, jak u soudu vypověděl. Pachová stopa zde tedy nebyla žádným, tedy ani nepřímým důkazem toho, že „úmyslně vyrobil nebo úmyslně pomohl opatřit či přímo úmyslně vhodil do prostoru zahrady ministrova domu nejméně jednu pivní lahev!“.

Byl to Ševcov, není totiž proalianční
Kdo to ale spáchal, ten žhářský útok na dům ministra Stropnického, když ne Igor Ševcov, jehož soud obžaloby z obecného ohrožení zprostil? Tak se vážně ptal redaktor veřejnoprávní televize večer po vynesení osvobozujícího rozsudku. A už předtím mu trochu odpověděly jak předsedkyně soudního senátu Blanka Bedřichová při odůvodňování rozsudku, tak intervenující Martina Adámková, státní zástupkyně při komentování právě vyneseného rozsudku novinářům. Obě shodně uvedly, že sice nebylo prokázáno, že obžalovaný skutek (útok na dům Stropnického) spáchal, avšak nebylo ani prokázáno, že ho nespáchal! Tak. Shodně jsou také přesvědčeny, že trest vyhoštění, jenž soud prvního stupně Igoru Ševcovovi (nepravomocně) uložil, je na místě, a navíc mírný.

Byl to Ševcov, protože je anarchista a účastní se akcí anarchistů. A anarchisti házejí bomby, nejvíce ti ruští, to přece všichni dobře vědí. Navíc všichni Rusové podporují zloducha Putina. To byl jediný motiv začátku jeho trestního stíhání. Po částečně osvobozujícím rozsudku se ovšem nemůžeme této ruské a anarchistické stopy úplně vzdát.

Státní zástupkyně Adámková navíc řekla, že jiný alternativní trest, například trest obecně prospěšných prací, zde nepřišel do úvahy, protože ten se ukládá jen lidem, kteří vedou řádný život a dopustili se ojedinělého excesu, a „to se v případě pana obžalovaného se úplně nedá říct“, s ohledem na předchozí přestupkové řízení. Jako cizinec by mohl mít problémy se zákonem. Všichni v České republice přece dobře víme, že to cizinci mívají, a proto ta hysterie kolem uprchlíků, islámu a kvót. Češi mají oprávněné obavy.

Byl to Ševcov, protože je anarchista a účastní se akcí anarchistů. A anarchisti házejí bomby, nejvíce ti ruští, to přece všichni dobře vědí.

Tou absurditou – „Ševcov mohl vhodit“ – připomíná usnesení slavný protokol četnického strážmistra Flanderky z Putimě, který sepsal, proč by dobrý voják Švejk jako ruský špion určitě fotografoval nádraží, kdyby měl fotoaparát. Takové nádraží se totiž fotografuje dobře, je velké, a hlavně nehejbe se a nemusíme po něm chtít, aby se tvářilo příjemně. Igor Ševcov se za necelé dva roky, kdy pobývá v České republice (z toho tři měsíce ve vazbě), už natolik do české společnosti začlenil, že se při hlavním líčení u soudu příhodně dovolával románových postav Švejka a Flanderky, jež před pětadevadesáti lety stvořil jiný anarchista, Jaroslav Hašek.

Ministr studené vállky
Nemyslím si, že tato komedie plná omylů pochází od služební feny Riny nebo od tří jmenovaných mužů. Oni jen vycítili atmosféru rozhodného boje proti levicovému extremizmu, označovaného ve služebních záznamech jako „lex“ – to na rozdíl od „pexu“, tedy extremizmu pravicovému. Tato označení prosazoval od roku 1993 ministra vnitra Jan Ruml a jeho mluvčí a později i náměstek Martin Fendrych, ti dbali na to, aby se oba „exy“, lex i pex, stíhaly vyváženě, protože jsou, jak je obecně známo, stejně nebezpečné a zločinné.

Já nyní ovšem netvrdím, že lidé z krajní levice se nemohou uchylovat k pohrůžkám násilí, k výzvám k násilí, k přípravě násilí nebo i k násilí samotnému, i když je to v České republice podstatně, tedy řádově, méně často, než je násilí z nenávisti, případně jeho propagování či příprava, s nímž se setkáváme na každém kroku. To první bývá zdůvodnitelné Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, která požaduje, aby „lidská práva byla chráněna zákonem, aby nebyl člověk donucen, když už vše ostatní selhalo, uchylovat se k odboji proti tyranii a útlaku“. Stíhat je nutno ovšem i násilí levicové, nelze si ho ale vymýšlet či dokonce konstruovat („plameny se podařilo uhasit“) s ideologickým předsudkem vyrovnaného boje proti lexu a pexu.

Ministr Stropnický přišel k soudu s velkou reklamou jako svědek. Uspořádal v předsálí soudní síně malou tiskovou konferenci přenášenou Českou televizí. Jejím základem bylo jeho přesvědčení, že příčinou „útoku“ na jeho dům jsou anarchistické názory pachatele, tolik kontrastující s „proaliančními“ názory Martina Stropnického. Celý život Martina Stropnického a jeho proamerické a protiruské vládní vystupování posledních dvou let svědčí o jeho geopolitickém chápání života a světa, jen místo proamerické říká alianční. A Rusko, Putin a komunizmus (a samozřejmě ještě horší než komunizmus je anarchizmus) je přece totéž, aspoň podle rozšířeného mínění podporovaného tu politiky a médii veřejné služby.

Ministr Stropnický je členem české vlády, která snad ve všem podporuje polskou vládu, výrazně i proti Evropské unii. Její ministr obrany Antoni Macierewicz buduje fašistoidní domobranu a volá po válce proti Rusku, k čemuž se pokouší dostat na území Polska i jaderné zbraně. Macierewicz a Stropnický jsou ministry studené války.

Je docela možné, že na dům rodiny Stropnických ani nikdo útočit nechtěl. Třeba tam někdo ty střepy a láhev nastražil, aby do toho nějak zamotal „lex“. Někdo, kdo věděl, že u domu už není ostraha, která dům předtím stále hlídala. Netvrdím ovšem, že ten někdo je ministr Stropnický, to bych si nedovolil. Pokud ho ale toto vysvětlení nenapadlo, nemá ve funkci ministra obrany co pohledávat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.