Ministr vnitra Milan Chovanec je muž silných slov. Někdy se zdá, že by se snad raději stal nekompromisním šerifem někde na divokém západě. Kdo sleduje jeho Twitter, nemůže si silných vyjádření nevšimnout, stejně jako si nemůže nevšimnout častého taktického mlčení.

Při sledování akceschopnosti policie pokud jde o to, jak se vypořádat s „levicově extrémistickými živly“, které je třeba navíc vyprovokovat (jako v případě českých levicových teroristů z Akce Fénix), případně jim přiřknout až nerealistickou sílu (jako v případě Kateřiny Krejčové, která měla zranit o 40 kilo těžšího policistu Dleska), se člověk musí ptát: Jak je možné, že bezpečnostní složky nepostupují stejně agilně i v případě živlů z opačné části spektra?

Odpověď nastínil případ Igora Ševcova, studenta etnologie na FF UK. Ten byl nejdřív obviněn z útoku zápalnou lahví na dům ministra obrany, aby byl po tříměsíčním pobytu ve vazbě při prvním stání tohoto obvinění zbaven a nakonec „jen“ vyhoštěn za to, že natáčel malování graffiti na zeď ruzyňské věznice.

Absurdní trest by neměl zastínit, že česká policie nebyla schopná odhalit dopadnout toho, kdo na dům ministra obrany hodil zápalné lahve. Namísto toho se zaměřila na člověka, proti kterému svědčila jen pachová stopa, což jako hlavní důkaz nemůže obstát. Významnou roli hrály pravděpodobně i Ševcovovy politické názory.

↗

Igor Ševcov byl nejdřív obviněn z útoku zápalnou lahví na dům ministra obrany, aby byl po tříměsíčním pobytu ve vazbě při prvním stání tohoto obvinění zbaven a nakonec vyhoštěn za natáčení malování graffiti. Foto Saša Uhlová, DR

Pro bezpečnostní složky a jejich pověst (zejména když člověk uváží ministrovy požadavky na navyšování stavů) je to přinejmenším nelichotivá vizitka, ne-li závažný bezpečnostní problém.

Má snad agilnost v případě konstruování případů proti levicovým aktivistům a aktivistkám zakrýt neschopnost, nebo dokonce neochotu bezpečnostních složek zabývat se třeba xenofobií?

Spektakulární zásahy proti údajným teroristům (zřejmě založené především na intervencích policejních provokatérů), zásah proti lidem, kteří blokují pochod vyhrožující oprátkou, zásah proti tibetským vlajkám…

I na Martina Konvičku došlo až po jednání liberecké státní zástupkyně Věry Novákové, nikoliv na popud šetření policie. Kdo hodil světlici do oken Kliniky, dodnes netušíme. A je otázka, jak dlouho bude trvat dopadení těch, kdo napadli rodinné centrum Kašpárek v Pardubicích nebo pražské obchody a kavárny.

I zarytý etatista musí být vývojem znepokojený. Ono to totiž vypadá, že ten pořádek, co „prostě musí být“, je spíš fasáda zakrývající neakceschopnost bezpečnostních složek. A to není dobrá zpráva snad ani pro šerifa Chovance.