Cesta tam a zase zpátky

Alena Zemančíková

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Někdo má všechno, na někoho nezbude nic. A my se v tom snažíme najít svůj vlastní vztah k morálce. Sloupek Aleny Zemančíkové.

Zeptal se mě jeden starý kněz, jestli jsem věřící. Otázka padla na nečekaném a nepříliš vhodném místě, u benzinové pumpy na cestě, kterou jsme shodou okolností měli společnou.

Cítila jsem v sobě nepřípadnost místa i otázky, ale nezdálo se mi vhodné odkázat starce do jakýchsi mezí slušné diskrétnosti (promiňte, ale to je moje věc), ani jsem nechtěla starému knězi lhát. Řekla jsem tedy, že ne.

Zeptal se mě, jestli si tedy myslím, že po smrti není už nic, a musela jsem odpovědět, že si to myslím. Ještě stačil říct, že v tom případě ovšem můj život nemá smysl, na což jsme neodpověděla, protože jsme byli vyzváni k nástupu a pokračování v jízdě.

Starý kněz pak ještě, přehlušován hlukem motoru, vysvětloval, že člověk přece chce být šťastný a touží po spravedlnosti — a protože na tomto světě nelze dosáhnout ani trvalého štěstí ani dokonalé spravedlnosti, věří člověk v život věčný.

To je možné, pomyslela jsem si, ale já ne. Já vím, že se o spravedlnost vůči ostatním můžu jen snažit a vůči sobě ji nemůžu čekat (mluvím teď o života běhu, ne o soudním procesu), ale jsem s tím vyrovnaná. Po dokonalosti toužím jako asi každý, současně ji však neočekávám, protože jsem si vědoma vlastní nedokonalosti.

Člověk se snaží žít co nejlépe, můžeme klidně říci podle Desatera (byť některé jeho body jsou archaické a neodpovídají současné realitě), napravovat křivdy, nevyhýbat se odpovědnosti, nelhat. Nepřivlastňovat si majetek někoho jiného. Ale snaží se také třeba odpouštět, na což v Desateru žádný bod nenajdeme.

V naší rodině už předkové po vzniku samostatného Československa uvítali možnost nepříslušet k žádné církvi a žít svůj život zcela na vlastní zodpovědnost. Základním životním postojem lidí, kteří mě vychovávali a vštěpovali mi morálku, byla střídmost, uměřenost, touha po poznání a spravedlivost.

V ohrádce těchto ctností jsem poznala i jejich rub — až přílišnou suchost a introvertnost, přehnané spoléhání na rozum bez schopnosti metafyzického vzletu, přílišný příklon k materiálnímu ve snaze rozpočítat vše na spravedlivě stejné díly. Žádná ctnost není absolutní a může se snadno zvrhnout, pamatuji si jako poučení ze své výchovy k ctnosti.

No jo, ale odkud se bere ten mravní zákon, který v sobě cítíme, když o tomhle uvažujeme? Nemůžu přece rozumem přijmout, že se bez víry v boha neobejdu, a začít od toho okamžiku věřit, co by to bylo za víru? Ano, ale co to tedy je za víru, která mě vede k tomu, že se snažím žít mravně, byť nikoli podle pravidel daných mi náboženstvím?

Ne, prosím, nechci se tady pouštět do nějaké naivní uhlířské pseudokantovské filozofie, byť údiv nad tím, že člověk v sobě má mravní zákon, patří k základním údivům lidské existence, podobně jako třeba údiv nad spletitými cestami genetické informace.

Dovedu si tak nějak literárně představit, že starý kněz by mi, kdyby znal tyhle moje myšlenky, asi řekl: „Ale sestro, vždyť ty v boha věříš, stačí už jenom, abys ho přijala.“

Známe to.

Nestačí. Z tohoto konce to nedokážu.

Co to tedy je za víru, která člověka vede k tomu, že se snažím žít mravně, byť nikoli podle náboženských pravidel? Foto kalear.blogspot.com

Ale můžeme to zkusit z druhého konce. Na počátku naší evropské kolektivní identity je také myšlenkový systém, jehož výrazem je drama a nejvyšším vládcem Osud. Ten nám to v životě určuje všelijak nečekaně, bez slitování, spravedlnosti i míry.

Někomu všechno, jinému nic. Za mravní zákon v sobě si ručím sama, ale vím také o existenci sil, které mě ochraňují, když se dostanu do nebezpečí zoufalství nebo beznaděje. „Věříme na osud, hrajeme divadlo“ zpívá Jiří Suchý s malou holkou takovou písničku. Tak tomu životu rozumím lépe než jako cestě skrze Písmo svaté ke spáse duše.

Čtenářům, kteří dočetli až sem a teď jsou pohoršeni, co je to za bláboly (tak, jak někdy bývám pohoršena já), se omlouvám. Ta cesta, během níž se tohle odehrálo, vedla na pohřeb a zpátky.

    Diskuse (18 příspěvků)
    Petr Šťastný
    June 15, 2015 v 9.52
    Vyznání
    Vážená paní Zemančíková,

    díky za vaše vyznání. Mám to podobně.

    Mějte se moc hezky

    Petr Šťastný
    Eva Hájková, penzistka
    June 15, 2015 v 13.4
    Já taky nevěřím v posmrtný život (nebo se spíš o něj nestarám) a tak bych na podobnou otázku také byla nucena odpovědět, že v boha nevěřím. Přitom bych nemluvila tak docela pravdu. Ve skutečnosti dobře vím, že spoléhám (někdy až příliš) na něco, co bych klidně bohem mohla nazvat. Ale pak bych zase musela někomu vysvětlovat, proč nejsem v žádné církvi nebo proč nechodím do kostela a byla bych v koncích. Tak raději říkám, že nejsem věřící, ačkoliv se mimořádně zajímám o všechno, co s vírou souvisí.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 15, 2015 v 14.9
    Věta o Bohu
    Četl jsem kdysi jednu krátkou povídku o tom, jak ve starém Řecku jakýsi šťouravý žák filozofie svými všetečnými otázkami neustále rozčiloval svého mistra.

    Jednoho dne předstoupil tento slovutný filozof před své žáky, a sdělil jim: "Po dlouhém a důkladném uvažování jsem dospěl k tomuto poznání: Každá věta, která obsahuje slovo 'Bůh', je nutně chybná!"

    Poté se přihlásil onen žák, a dotázal se: "Ale mistře, to by tedy pak musela být chybná i právě ta tvá věta, která přece také obsahuje slovo 'Bůh'!"

    Mistr se na chvíli zamyslel, a pak svůj výrok poopravil: "Žádná věta, která obsahuje slovo 'Bůh', nemůže být pravdivá!"

    Do toho vzápětí vpadl opět onen všetečný žák: "Ale mistře, proč by i taková nevinná věta, kterou jsi právě vyslovil, měla být chybná, neboť jsi v ní použil slovo 'Bůh'?!"

    To už ale mistr-filozof popadl rákosku, a jal se vyplácet svého prostořekého žáka.

    Jaké pak si z této historky můžeme vzít poučení? - Každý a p o d i k t i c k ý výrok o Bohu je nutně falešný. A výrok "věřím v Boha" je nakonec stejně tak ve svém ontologickém dosahu omezený, jako výrok "nevěřím v Boha".

    To, co se tradičně označuje lidským pojmem "Bůh" míří tak daleko do mystéria našeho bytí, že nám asi nikdy nebude dáno, toto mystérium plně pochopit.

    Víra v Boha je jednou z cest, jak je možno se tomu mystériu blížit; ale stejně tak je to cesta, jak se mu vzdalovat. A o nevíře v Boha je možno prohlásit přesně to samé.

    Rozhodující je nakonec jedno: cítit - a ctít - toto mystérium našeho bytí; to, že naše žití je opravdu zázrakem, který se v celém vesmíru asi opakuje jenom značně zřídka. A že my jsme tomuto zázraku bytí zavázáni ho udržovat, pěstovat a nadále rozvíjet.
    JV
    Jiří Vyleťal
    June 15, 2015 v 17.40
    Stav nevíry a víry v Pána Boha
    Já tedy v Boha věřím. Nikoho však nechci o správnosti víry v Boha přesvědčovat i když se rád s každým o svoji zkušenost lásky k Bohu a víru v Boha podělím.

    Jsem velmi rád, že mohu porovnat stav nevíry v Boha resp., stav nevědomí Boží existence, se stavem víry v Boha. Nedá se to srovnat. Teprve s přijetím Boha do vlastního srdce se mi otevřely oči.

    Znám plno lidí, kteří se pokládají za nevěřící a považují to za stav, v němž jsou spokojeni a nic jim nechybí. Znám také mnoho lidí, kteří, podobně jako já, k víře v Pána Boha dospěli a nalezli tím plný smysl vlastního života i života vůbec. Neznám však jediného člověka, který by víru v Boha opustil a došel k závěru, že teď procitl, podstatné pochopil a je mu tak dobře.

    Váš Jiří Vyleťal
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    June 16, 2015 v 0.23
    Někteří z nás hledají cestu ke společnosti zbavené brutality
    A jsou doprovázeni buď neznámý bohem, nebo neznámým neznámem.
    A cestou si vzájemně předhazují omezenost znemožňující dosažení fiktivního cíle, tam kdesi mimo lidské schopnosti.
    A tak já, příkladně nepovažuji tradiční křesťanský způsob kázáním dobra, zaštítěném všemohoucím bohem/otcem za prokazatelně ideální.
    A proto na pouti za neznámou podstatou řešení, hájím cestu důsledné, i bezbožné analýzy lidského zla - destruktivity.
    Takže pane Vyleťale jsem tak trochu adeptem na onu kategorii vám ještě neznámou. .....bych řekl.......schází mi totiž ten plný pocit, že podstatné jsem pochopil a je mi dobře.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 16, 2015 v 0.33
    Mám trochu podobnou zkušenost jako autorka článku.
    Kdysi za starých časů dostali v obchodním domě Kotva karimatky. Tehdy to bylo nedostatkové zboží. Postavil jsem se odevzdaně do fronty, mladík stojící přede mnou se otočil a povídá: "Taková karimatka, to je moc dobrá věc. Teplíčko od země, ležím a koukám na hvězdy. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně... A co takhle Bůh, říká ti to něco?"
    Trochu mě ta jeho řeč zaskočila, nečekal jsem filozofa zrovna v Kotvě a ve frontě na karimatky. Když jsem se vzpamatoval, říkám: "Povím vám takový vtip: Lidé se modlili v kostele, Bůh je ze svých výšin s útrpným pohledem sledoval a povzdechl si: 'Ti chudáci se ke mně tak zbožně modlí a přitom jim vůbec nedochází, že žádný Bůh není.'"
    Mladík se po těch slovech otočil opět dopředu a už nepromluvil. Když na něj došla řada, zakoupil karimatku a odešel.
    Eva Hájková, penzistka
    June 16, 2015 v 6.25
    Vypráví se takový vtip o Marxovi, jak přijde do nebe a uslyší tam: co tady děláš, já přece neexistuji. Žižek psal něco podobného o komunistovi, který uslyší totéž a když Boha osloví Pane, Bůh mu odpoví: říká se přece soudruhu. A pospěš si, za chvíli tady v nebi máme schůzi.
    Eva Hájková, penzistka
    June 16, 2015 v 6.31
    Já myslím, že není důležité, jestli Bůh existuje, ale jestli funguje pro člověka, tedy jestli má pro něj význam, lépe řečeno smysl. Já se domnívám, že ano. Ale to si musí každý vyzkoušet sám.
    JV
    Jiří Vyleťal
    June 16, 2015 v 8.10
    Co nabízí nevíra
    Vážení a milí přátelé,
    každý věřící byl někdy nevěřící. Buď si jako dítě, které bylo odmalička vychováváno ve víře, musel po nějaké době pochybností vytvořit víru dospělou, nebo se dospělý člověk, který ve víře vychováván nebyl, během života k víře v Boha dopracoval.

    Každý věřící tedy stav nevíry zná, zatímco žádný nevěřící nezná stav víry.

    Pro každého věřícího není žádným problémem být nevěřící. Každý věřící si bez problémů dovede představit, že teologie je jenom povídání o vysněných lidských tužbách, že kněží a klérus jsou dědiční pokračovatelé a hlasatelé něčeho, co je založeno na mýtech a setrvačnosti, že kostely a sakrální umění je jenom jistý druh estetické projevu, že písmo svaté vzniklo pouhým sbíráním lidových pověstí a že Bůh není více než ona známá „berlička“, se kterou se lze bolestmi života o něco lépe probelhat.

    Pro věřící není také žádný problém si představit, že svět vznikl výbuchem a od té chvíle to funguje samo od sebe. Že člověk si jednoho dne dá všechno do pořádku sám, a nic z toho, co by bylo nad ním, k tomu nepotřebuje. Že po svém životě se nebude nikomu za své činy zodpovídat a že byl zrozen jenom k tomu, aby jednoho dne zase zemřel. Věřícímu člověku také nedělá sebemenší těžkosti si představit, že jej žádný život věčný nečeká, a že není žádná spása ani naděje se z moci smrti vymanit.

    A když si to ti věřící takhle všechno představí, tak vedle toho, že je zarazí fakt, že takový nesmysl by snad ani nevěřící nemohl tvrdit, dojdou k tomuto závěru: Nevíra nemá co nabídnout.

    Přeji vše dobré. Jiří Vyleťal
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 16, 2015 v 10.7
    Jiřímu Vyleťalovi
    "...svět vznikl výbuchem a od té chvíle to funguje samo od sebe."
    Jednou jsem slyšel takové přirovnání: Pravděpodobnost toho, že svět vznikl výbuchem a postupně se sám přetvořil do současné podoby (včetně těch nejsložitějších forem života) je asi podobná, jako pravděpodobnost toho, že výbuchem v automobilce se vytvoří a sestaví nejnovější model škodovky.
    + Další komentáře