Ctirad V. Pospíšil, profesor dogmatiky na Katolické teologické fakultě UK a v současnosti zřejmě nejvýznamnější a nejplodnější katolický systematický teolog u nás, odpověděl Katolickému týdeníku na trojici otázek: Vztahují se křesťané a muslimové ke stejnému Bohu? Mohou se spolu modlit? Mohou vedle sebe mírově soužít jako věřící, kteří se budou ve víře respektovat?

Pospíšilovy odpovědi (spolu s názory Petra Piťhy, o kterých zde byla řeč v jiném článku) vyvolaly reakci Tomáše Halíka, kterou publikoval rovněž v Katolickém týdeníku. Srovnání názorů obou profesorů a katolických teologů je velmi zajímavé. Ukazuje dobře, v jakém rozpětí se pohybuje vztah k islámu v rámci českého katolického prostředí. A zřejmě nejen tam.

Ctirad V. Pospíšil: Bůh křesťanů a muslimů je jiný

Profesor dogmatické teologie Pospíšil odpovídá na první položenou otázku nejprve tak, že na to, „zda se muslimové a křesťané vztahují ke stejnému Bohu, nelze odpovědět jednoznačně“. Jeho další výklad však poměrně jednoznačně ukazuje, že křesťané a muslimové se ke stejnému Bohu nevztahují. Zásadním důvodem je to, že křesťanský Bůh není jednou osobou, ale třemi.

Trojice je pro islám nepřijatelná, protože Bůh islámu je jednoosobový, jako takový „pokládá za nejvyšší dobro sám sebe, a proto nadevše miluje sám sebe, zatímco v Trojici platí, že Otec miluje nadevše Syna, syn Otce, a Ducha Svatého pak chápeme jako zosobnění jejich vzájemné lásky.

Každá osoba Trojice je tudíž bytostně dialogická, empatická, nesebestředná, je láskou silnější než smrt, ustavičným sebepřekročením, ba fascinující svobodou i od sebe samé, což vše jen stěží může platit o jednoosobovém Bohu. Odlišné obrazy božství u křesťanů a muslimů pochopitelně vedou k výrazně rozdílnému chápání člověka a spirituality.“

Tolik odpověď na první otázku: křesťané a muslimové se nevztahují k témuž Bohu. Z toho podle C. V. Pospíšila již logicky vyplývá, že se ani nemohou společně modlit, neboť pro křesťany je nepřípustné modlit se s těmi, kteří Trojici neuznávají. „Takový úkon“, soudí, „by nebyl službou smíření, nýbrž pouhou destrukcí naší víry, ba odpadem od ní.“ Je ovšem možné se modlit za muslimy a prosit Boha, aby od nich odvrátil pokušení zneužívat islám.

Pokud jde o třetí otázku, možnost mírového soužití křesťanů a muslimů, Pospíšil upozornil na situaci křesťanů v zemích, kde vládne islám. Na to, že v Saúdské Arábii nesmí existovat křesťanské kostely a na to, že muslimům, kteří přijmou křesťanství, i těm, kteří je pokřtí, hrozí trest smrti. Svou odpověď na otázky Katolického týdeníku zakončil následujícími slovy: „Naše tolerance budiž rozumným projevováním síly ducha, nikoli výrazem naivní hlouposti a nezodpovědnosti.“

Bůh ve Trojici a striktní monoteismus

Před jakoukoli kritikou Pospíšilových odpovědí budiž řečeno, že je to stanovisko, které nejenže vyjadřuje názor značné části (nejen) katolických křesťanů, ale také přináší do debaty některá podstatná témata, která nelze obejít nebo snadno smést ze stolu: křesťanský trojiční obraz Boha, aktuální situaci křesťanů v muslimských zemích. A i tam, kde je jeho názor nejkontroverznější — což je podle mého ve věci společné modlitby — je alespoň dobrým základem pro diskusi.

Představa Trojice božských osob je — spolu s Božím synovstvím Krista — skutečně tím, co nejvíce odlišuje křesťanské pojetí Boha od muslimského (a židovského). Z pohledu striktního monoteismu, založeného na Boží jedinosti a jedinečnosti, je to jeden ze způsobů přidružování k Bohu (širk), něčeho z hlediska islámu zásadně nepřijatelného.

↗

Podle profesora Pospíšila učení o Trojici odlišuje křesťanství od islámu tak mocně, že zamezuje i společné modlitbě. Je tedy současný papež heretik? Foto youtube.com

Tím, co je na učení o Trojici nejdůležitější, však není aritmetika. Tím základním je obraz Boha, který není izolovaný a nedostupný autokrat, ale je společenstvím lásky. Takový Bůh, který po člověku nepožaduje jen slepou poslušnost, ale v lásce mu vychází vstříc a zve ho k účasti na vzájemné lásce, která je jeho vlastní podstatou. Křesťanský Bůh vydává za člověka sám sebe, v Kristu — pravém Bohu a pravém člověku — překonává vzdálenost mezi Stvořitelem a tvory. V Duchu svatém pak prostupuje a oživuje celé stvoření, činí je účastným na velkém příběhu vykoupení, přivedení všech věcí k jejich pravému cíli.

Bůh muslimů i Židů je definován jinak, není to Bůh ve Trojici, nepřijal ve svém synu lidství, aby je pozvedl k sobě. Dá se však skutečně říci, že „jednoosobový Bůh“, tedy Bůh Židů a muslimů, „pokládá za nejvyšší dobro sám sebe, a proto nadevše miluje sám sebe“? Bůh Hebrejské bible, který je jako Bůh Starého zákona součástí křesťanské i osobní Kristovy víry, je Bohem nesmírně milosrdným, který člověka (zastoupeného vyvoleným lidem Izraele) miluje věrně a stále, bez ohledu na jeho nespočetné poklesky a nevěrnosti.

Pokud jde o islám, z 99 překrásných jmen Božích, v Koránu se vyskytujících atributů Boha, jich velké množství vyjadřuje milosrdenství, slitování, soucit a shovívavost. Nejsa islamolog, nedovedu přesně posoudit, nakolik obraz Boha v různých vrstvách koránské tradice odpovídá představě do sebe samé uzavřené a sebe nadevše milující entity, ale řekl bych, že přinejmenším lze najít dostatek náznaků toho, že tak jednoduché to není.

Společná modlitba jako odpadnutí od víry

Problematická je také teze o tom, že „odlišné obrazy božství u křesťanů a muslimů pochopitelně vedou k výrazně rozdílnému chápání člověka a spirituality.“ První věcí, kterou je třeba dodat, je, že i mezi křesťany samotnými najdeme velké množství velmi rozdílných představ o člověku a typů spirituality. Některé z nich jsou obrazu Boha jako společenství lásky poměrně značně vzdálené.

Druhou pak to, že mezi muslimy v minulosti i dnes najdeme takové, jejichž chápání člověka a spirituality se křesťanskému velmi blíží. A nejde jen o často připomínané islámské mystiky, ale například i o ty muslimské myslitele, kteří se dnes snaží o formulaci islámské víry otevřené náboženské pluralitě a demokracii.

Asi nejproblematičtější je však podle mne Pospíšilův názor na možnost či spíše nemožnost společné modlitby křesťanů a muslimů (a do důsledku vzato i všech ostatních nekřesťanů). Nejde ani tak o to, že tím nepřímo označil za odpadnutí od víry oficiální římskokatolickou teologii od druhého vatikánského koncilu (průlomová deklarace o nekřesťanských náboženstvích Nostra aetate) i počínání přinejmenším posledních tří papežů, kteří všichni se při různých příležitostech účastnili společných modlitebních setkání s příslušníky jiných náboženství včetně muslimů.

Názor, že není přípustné modlit se společně s těmi, kteří nemají přesně stejnou představu o Bohu, totiž vyvolává otázku, co je vlastně podstatou modlitby. Zda především intelektuální uvědomění, správný věroučný názor, nebo postoj kajícníka, který přichází před Boží tvář s tím, že jeho život ani jeho poznání (sebe sama, druhých, Boha) a vztah k druhým není dokonalý a něčeho podstatného se mu nedostává.

Ačkoli je to pouze Bůh, kdo dovede číst v lidských srdcích, řekl bych, že právě v tomto postoji společné prosby a společně uvědomovaného nedostatku, například nedostatku smíření mezi lidmi, nebo společného ohrožení válkou či ničením životního prostředí, je možné přinejmenším vznášet své prosby bok po boku, byť (ale vlastně kdo ví?) zformulované na základě jiných východisek.

Odmítnutí společné modlitby, kromě toho, že je diskutabilní teologicky, je nebezpečné i z hlediska každodenního setkávání lidí různých náboženství, kteří žijí vedle sebe, hledají k sobě cestu a snaží se překonávat nepřátelství vzájemným respektem a pochopením. Takto jedná mnoho křesťanů v mnoha částech světa, nejen papežové římskokatolické církve. Podle českého profesora dogmatiky se tím stávají přinejmenším podezřelými z odpadnutí od víry.

Tolerance jako projevování „síly ducha“

V odpovědi na otázku o možnosti mírového soužití C. V. Pospíšil píše emotivně o utrpení křesťanů v muslimských zemích, o tom, jak z úst tamnch křesťanů zaslechl věci, které mu vháněly slzy do očí. Po zmínce o zákazu křesťanských svatostánků v Saúdské Arábii a o trestu smrti, který hrozí muslimům přestoupivším na křesťanství, vyvozuje závěr, který se vztahuje k muslimům žijícím v západním světě:

„Podle zlatého pravidla platí, že co sám druhým neposkytuji, nemám právo od nich požadovat. Naše tolerance budiž rozumným projevováním síly ducha, nikoli výrazem naivní hlouposti a nezodpovědnosti.“

Pokud správně rozumím smyslu těchto vět, domnívá se Pospíšil, že muslimové jako celek mají být činěni odpovědnými za to, co se děje křesťanům v některých muslimských zemích, a má jim být odepřeno to, co (podle Pospíšila) odpírají druhým. Tedy například, muslimové žijící v Evropě podle této logiky nemají právo požadovat stavbu mešit. Nezáleží na tom, pocházejí-li ze Saúdské Arábie či z těch muslimských zemí, kde křesťanské kostely existují a dokonce se i staví.

To je poněkud zvláštní „rozumné projevování síly ducha“. Nerozlišující chápání muslimů jako jedné masy odpovědné za pronásledování křesťanů a jiná zla bezpochyby profesoru Pospíšilovi získá souhlas značné části české, nejen katolické, veřejnosti. Je však otázka, zda takový názor odpovídá základům křesťanské víry a pohledu na svět. Rozhodně může být s vynaložením poměrně malého úsilí vyložen jako křesťanské posvěcení diskriminace muslimů a upírání jim občanských práv. Tedy křesťanské posvěcení něčeho, co je dnes cílem islámských radikálů.

V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že Ctirad V. Pospíšil byl přes třicet let členem františkánského řádu a ve stopách zakladatele tohoto řádu se o otázku dialogu s muslimy dlouhodobě zajímá, před několika lety publikoval mimo jiné zajímavé rozhovory se dvěma františkánskými spolubratry působícími v Palestině, respektive v subsaharské Africe. Přeložil také pozoruhodnou práci italského religionisty Massima Introvigneho o palestinském hnutí Hamás (Hamás, Vyšehrad, 2003).

↗

Kdo odmítá, že křesťané a muslimové se obrací ke stejnému Bohu, postrádá podle Halíka základní znalosti kultury i náboženství. Foto youtube.com

Tomáš Halík: někomu jde o vyvolání války mezi islámem a Západem

Článek profesora Tomáše Halíka není přímou polemikou s názory profesora Pospíšila. Jádrem Halíkova článku je varování před tím, že se islámským extremistům ve spolupráci se západními islamobijci může podařit přesvědčit obyvatele muslimských zemí, „že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extremistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.“

To by znamenalo vítězství islamistické propagandy a mohlo by vést k rozpoutání takové války, „jakou dějiny ještě nepoznaly“. Nejdůležitějším zdrojem naděje, že to nemusí skončit takto apokalypticky, je podle Halíka fakt, že „zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují“. To se však může změnit.

Halíkova kritika na adresu islámu směřuje k převažujícímu nekritickému, doslovnému, fundamentalistickému výkladu Koránu na straně muslimů. Přes náznaky, že historicko-kritický výklad svaté knihy, který si většina křesťanů (byť dodnes ne všichni) již osvojila, se ujímá i v muslimském světě, zůstává v tom mezi oběma náboženstvími podstatný rozdíl. Jen rozvoj kritického přístupu a umění interpretace dokáže zabránit tomu, aby lidé do posvátných textů vkládali představy své doby, což je jedním z hlavních kořenů jakéhokoli náboženského fundamentalismu a extremismu.

Zabránit tomu, aby válka s teroristy přerostla ve „válku civilizací“ a sebevraždu lidstva, se dá jedině tak, že se proti předsudkům a černobílým obrazům nepřítele postaví porozumění a skutečná znalost. Výroky o tom, že křesťanství má Boha lásky, zatímco islám jiného, nelítostného Boha nenávisti, jsou odborně neudržitelné a nesmírně společensky nebezpečné, jsou na hranici trestného činu podněcování k nenávisti.

Ač nejmenuje, má zde Tomáš Halík bezpochyby na mysli výroky Petra Piťhy o islámu jako náboženství smrti a Alláhovi jako nelítostném, tvrdém bohu muslimů. „Takové populisticky líbivé emotivní generalizace a démonizování druhých, kteří tu s námi budou žít, by žádný morálně a odborně odpovědný člověk neměl vypustit z úst.“, soudí Halík.

Příliš snadná cesta ke stejnému Bohu?

Pokud jde o otázku, zda mají křesťané a muslimové téhož Boha, je Halíkova odpověď jednoznačná. Kdo na takovou otázku odpoví negativně, prokazuje „nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání“. Křesťané nevyznávají víru v kmenového bůžka křesťanů či katolíků, jednoho boha vedle jiných, ale víru v jednoho Boha, stvořitele všech lidí. Tedy není nějaký jiný, cizí Bůh muslimů, židů a dalších. Kromě toho křesťané patří spolu s Židy a muslimy do jedné rodiny monoteistických „abrahámovských“ náboženství.

Mezi třemi abrahámovskými náboženstvími jsou i rozdíly, nejen podobné, ale i odlišné příběhy. V zajímavém odstavci Halík poukazuje na to, že muslimové křesťanům dělají přesně to, co křesťané — před změnou v této věci během 20. století, například v učení 2. vatikánského koncilu — dělali Židům: říkají, že posvátné knize křesťanů rozumějí jinak a lépe než křesťané sami. Podobně jako křesťané považovali židovství za pouhý předstupeň křesťanství jako pravého a konečného Božího zjevení, dívají se dnes podobně muslimové na křesťanství.

Pozoruhodné nicméně je, že v celé pasáži týkající se otázky po témž Bohu křesťanů a muslimů zcela chybí zmínka o Trojici, otázka božství Ježíše Krista je jen naznačena, ale nerozvinuta. Sporné body v pojetí Boha mezi křesťanstvím a islámem jsou tedy víceméně vytěsněny. Nevyhnutelně se vnucuje dojem, že ke konstatování, že Bůh křesťanů a muslimů (a Židů) je jeden a tentýž, se dochází až příliš snadno.

Možná je to jen netrpělivost, možná se celé pojetí trojičního Boha a Kristova boholidství skrývá pod zmínkou o „rozdílných teologických koncepcích“ mezi náboženstvími i uvnitř nich. Je ovšem otázka, nakolik je takový postup pro mnoho křesťanů přesvědčivý. Snad by bylo na místě pokusit se o více strukturovanou teologickou argumentaci. Stejně jako by asi bylo dobré neobcházet palčivou otázku pronásledování křesťanů ve většinově muslimských zemích a odpovědět na ni s tím, že adekvátní reakcí nemůže být další diskriminace na základě víry těch, kteří sami nikoho nepronásledují.

Jak se má křesťan stavět k islámu?

Názory obou katolických teologů dobře vystihují základní polohy, které vztah k islámu má u většiny českých křesťanů, nejen katolíckých. Na jedné straně rostoucí potřeba vyhranit se vůči islámu, dát najevo odlišnost vlastní víry, ostře se distancovat především od ukrutností páchaných extremisty, ale také od diskriminace a pronásledování křesťanů v muslimských zemích, které není jen dílem izolovaných extremistických skupinek, ale někde má podobu státem a společností podporovaného či tolerovaného jednání.

Je proto pochopitelné a do jisté míry i logické, že nesouhlasné vymezení proti těmto negativním stránkám dnešního islámu s sebou nese i potřebu zvýraznit teologické rozdíly mezi křesťanstvím a islámem. Ani na tom nemusí být nic nepřijatelného, pokud to bude znamenat jasnější chápání toho, co je skutečnou podstatou křesťanské víry a křesťanského pojetí Boha. A také jasnější uchopení toho, co z tohoto základu víry vyplývá pro každodenní život a jednání křesťanů a pro jejich vztah k druhým, včetně věřících jiných náboženství a konkrétně muslimů.

A tady se již ukazuje odvrácená strana tohoto postoje. Odmítnutí samotné možnosti společné modlitby křesťanů a muslimů (stejně jako všech ostatních, kteří nevyznávají křesťanské pojetí Boha ve Trojici) v praxi znamená krok zpět z cesty dialogu mezi věřícími různých náboženství, dialogu, který historicky vzato sotva vůbec začal, a už jsou snahy ho omezit, zastavit, vrátit se zpět do představy o vlastní nadřazenosti.

Je otázka, zda takový postoj něčemu prospěje. Spíše bych v tomto směru vsadil na přístup papeže Františka, který se, tak jako jeho předchůdci Jan Pavel II. i Benedikt XVI., modlil společně s muslimy a letos ve Středoafrické republice zmítané mezináboženským násilím při navštěvě mešity dokonce nazval křesťany a muslimy bratry. 

Vztah křesťanů k islámu by neměl ani zevšeobecňovat a házet všechny muslimy do jednoho pytle jako spoluviníky extremismu ve jménu islámu, ani přehlížet veškeré negativní jevy spojené s dnešním islámem. Naopak, křesťané by měli umět všechna tato zla výstižně, věcně a se znalostí historie a kontextu pojmenovávat a zastávat se všech obětí extremistického islámu, nejen těch křesťanských. Nejlépe ve spolupráci a přátelství s těmi muslimy, kteří s negativními rysy islámu bojují a zaslouží si ne paušalizující odsudky, ale pomocnou ruku.