Nedávno jsem četla jednu knížku, ve které autor srovnává antické a hebrejské myšlení, mimo jiné také pojem hmoty a času. Aby to bylo srozumitelnější, vyjadřuje se obrazem. Antické (helénské) plynutí času přirovnává ke světlu, které slábne s rostoucí vzdáleností od zdroje, nebo k řece, jejíž voda nenávratně plyne a mizí v dáli.

Zatímco v antickém pojetí je tedy plynutí času ztrátou, v pojetí hebrejském je spíše zráním. Čas se chová jako semínko vsazené do země, z něhož vyroste košatý strom, a na něm uzrají plody. Čas má svůj cíl, své naplnění. To přirovnání mě velmi zaujalo. Přemýšlela jsem, které pojetí je mi bližší a vybavila se mi přitom písnička Jaroslava Ježka (a Voskovce a Wericha):

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře

Život plyne jak voda a smrt je jako moře

Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později

Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději

Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí

zlaté rybky vyletí nad mraky. Pak porozumíš

že je život jak voda, kterou láska ve víno promění láska, že je náhoda a bez ní štěstí není

Mně osobně se ta píseň v duchu spojuje se vzpomínkou na povinnou studentskou stáž ve Volgogradě. Před desítkami let jsem tam strávila (díky absenci televize) mnoho společných večerů diskusemi se svými tehdejšími kolegy. Někdy jsme také hráli na kytaru a zpívali. Kousek od naší koleje plynula (nebo se spíš valila) šedivá řeka Volha. Jedna z mých kamarádek měla tu písničku moc ráda. Nejvíc se jí líbil verš „kdo v životě miluje, ať neztrácí naději“. Hledala v něm nějaké hluboké tajemství.

Obě jsme byly ve dvaceti ateistky, neboť i naši rodiče byli ateisté. Já jsem se v té době posmrtným životem příliš nezabývala, protože jsem v tom měla marxistické jasno, kdežto ona o tom zřejmě přemýšlela. „Ten verš v té písni nebude jen tak pro nic za nic, to má nějaký hlubší smysl,“ řekla mi jednou. A já jsem poznala, že se bojí smrti - toho moře, do kterého plyne všechen život jako voda.

Pochopila jsem, jak moc by chtěla věřit, že smrt není konec. Jenže jí v tom něco bránilo. Chyběla jí konkrétní představa, která by nebyla spjatá se starou náboženskou vidinou nebe a pekla. Klasické náboženství bylo pro ni totiž nepřijatelné, stejně jako pro mě. Něco, co se přežilo. Vůbec by ji nenapadlo číst třeba Bibli. To mě zas kupodivu ano, i když jsem nevěděla, proč to vlastně dělám, když jsem taková ateistka. Později jsem se někde dočetla, že skutečný ateista prý vůbec nemá potřebu se náboženstvím zabývat, že je mu zcela lhostejné. Když ale někdo často čte Nový i Starý zákon a má plnou hlavu biblických postav a příběhů, není s jeho ateismem něco v pořádku.

Nevěděla jsem dlouho, co si s tím počít, zvlášť když jsem svůj ateismus brala jako rodinný závazek. Výchova ve mně vybudovala psychickou zábranu. Vnímala jsem jakousi průsvitnou stěnu, za níž je jakoby jiná realita, která mě přitahuje - zpočátku jen matně, později mnohem silněji, ale já k ní nemám přístup, protože vědomí mi přikazuje chovat se racionálně, zatímco na té druhé straně je něco mimo rozum. Nějakou dobu mi trvalo, než se mi podařilo to, co jsem dřív považovala za nemožné: překonat tu stěnu a přesvědčit se, že Bůh je dosažitelný i tomu, kdo původně byl ateistou.

Nebylo to vůbec snadné, spíš naopak. Byl to vnitřní boj. Ten, kdo se touto cestou vydá, musí v každém případě počítat s tím, že ho to dost změní, že nedohlédne konce své cesty, protože ta je teď doslova v rukou božích. Člověk něco získá a o něco možná přijde. Nejhorší je vyrovnat se s tím, co řekne rodina a lidé okolo. Známí možná začnou takového člověka považovat za blázna, protože jim nebude umět rozumně vysvětlit své počínání. Teoreticky jim sice nic nemusí říkat, ale na druhé straně není správné přetvařovat se a tu vnitřní změnu zatloukat.

↗

Zatímco v antickém pojetí je tedy plynutí času ztrátou, v pojetí hebrejském je spíše zráním. Foto redefininggood.com

Každý potřebuje v něco věřit, k něčemu směřovat své naděje. Věřit se dá v leccos. Například v Marxovu ideu komunismu. Marxistická představa o vývoji světa se vlastně velmi podobá tomu hebrejskému pojetí času, o němž jsem se na začátku zmínila. Komunisté, kteří dřív Marxovi opravdu věřili, si říkali: já se toho komunismu nedožiji, ale mé děti třeba ano. Ony budou trhat ovoce, které zítra vyroste na tom stromě, o nějž budeme dnes pečovat. Vkládat své naděje jen do společenských projektů je ovšem zrádné. Mohou totiž kdykoliv ztroskotat. A co potom člověku zbude? Mnoho lidí to zažilo na vlastní kůži. Žádná revoluce nemůže naráz změnit myšlení lidí. Staré myšlení se rádo vrací jak bumerang, někdy v ještě horší podobě.

Proto ale není nutné úsilí o změnu světa vzdávat, jen je třeba hledat jinou cestu a jinou víru. Je lepší věřit v něco, co nemůže zklamat, ani když se zhroutí veškeré naše pozemské sny. A pokud existuje něco, co nemůže zklamat, pak to nemůže být chiméra, ale něco zcela reálného, něco, nač se člověk může spolehnout. Znamená to znovu navázat spojení s něčím, co je transcendentní, co se neodvozuje z tohoto materiálního světa, co je mimo čas a prostor a zároveň je to přítomno v každém z nás.

Proč tomu neříkat Bůh, když ten pojem se nabízí? Asi už si pod ním nebudeme představovat starce trůnícího nad oblaky, ale například zdroj nesmírné pozitivní energie, který od nás žádá, abychom tu energii (vlastně lásku) předávali dál. Který chce, abychom poznali, jací jsme, abychom se snažili zdokonalovat, abychom byli otevření, abychom nežili sami pro sebe. Můžeme naplnit starý pojem novým obsahem a brzy se budeme divit, jak jsme se bez něj mohli tak dlouho obejít. A vůbec se nám nebude zdát, že život je náhoda. Naopak, stane se něčím, co má hluboký smysl.

Mnoho lidí se domnívá, že víra v Boha vede k pasivitě. Ne, nikdo se nemusí vzdát naděje na lepší svět tady na zemi. Naopak. Věřící člověk by neměl žít proto, aby umřel a dostal se do nebe, ale proto, aby se na změně světa k lepšímu osobně podílel, aby ji chápal jako jeden ze svých úkolů. Vůbec není zapotřebí zabývat se tím mořem, kam podle textu Voskovce a Wericha všichni doplujeme. Klidně si můžeme přiznat, že nevíme, co bude po smrti, ale že to je vlastně dobře, že nevíme, protože to znamená, že může být leccos, o čem zatím nemáme tušení. Možná opravdu něco je na té větě „kdo v životě miluje, ať neztrácí naději“. Věda nakonec taky neví všechno. Je mnoho věřících vědců. Proč věří? Možná jim víra pomáhá vyrovnávat se s tím, že jsou „jednou dole, jednou nahoře“.

Věřit neznamená to, že člověk musí nutně vplynout do nějakých náboženských struktur a přizpůsobit se jim. Vůbec ne. Opravdová víra nenasazuje pouta, ale osvobozuje. Naučí člověka na ničem nelpět a kupodivu i nezávisle myslet. V dřívějších časech to byl spíš ateismus, co lidem pomáhalo vymanit se ze svěrací kazajky náboženského patriarchátu, zatímco v dnešní době, kdy se ateistické myšlení stalo běžnou normou, se emancipační potenciál přesouvá opět na stranu víry, i když to pro někoho může být nepochopitelné.

V době, kdy svět je zahlcován obrovským množstvím protichůdných informací, v nichž je často problematické se vyznat, pomáhá víra člověku udržet si smysl existence, neupadnout do zmatků, pomáhá mu stát se nezávislým na cizím mínění, ale zároveň být přátelským, neuzavírat se v sobě a spolupracovat s každým, s kým je to možné.

Když jsme kdysi s kamarádkou na koleji zpívaly její oblíbenou píseň, neuvědomovaly jsme, že vlastně obsahuje křesťanskou symboliku (proměnění vody ve víno). Křesťanská symbolika chtě nechtě více než tisíc let prostupovala vyjadřování našich předků. Antické i hebrejské (později křesťanské) myšlení formovalo naši civilizaci a obojí se v ní stále ještě projevuje, skrytě i otevřeně, vědomě i nevědomě. Jednou převáží to, jednou ono.

V chápání času dnes, zdá se, u většiny lidí převládá spíš to antické pojetí: stojíme na břehu a život nám někam beze smyslu uplouvá, ztrácí se v dálce jako voda. A to je docela smutné. Hebrejské pojetí času jakožto zrání a naplnění dává světu i člověku větší smysl. Smysl, od něhož jsme se bohužel příliš vzdálili, a proto jsme ztratili naději na lepší budoucnost. Ten smysl potřebujeme znovu objevit.