inu, vaše téma, proč ne - každého věc. Ale doufat a věřit není totéž Bezvěrectví není zdaleka tak temné jak se vám zdá. Jde to i bez takového "osmyslování" existence. Nezávisle myslet jde i bez víry a možná právě bez víry...ale nakonec stejně rozhoduje výsledek. tedy když se možnosti okotí. do konkrétní praxe

Netvrdím, že musí. Právě proto zmiňují ten náboženský patriarchát, který naopak spoutával, čímž myslím tu povinnou víru, jak to bývalo kdysi. Záleží také na člověku jaké úrovně víry je schopen.
Bezvěrectví nepovažuji za nic temného. Můj manžel je také bezvěrec a vycházíme spolu dobře.
Co znamená nezávislost, to je samozřejmě věcí názoru. Někdo se považuje za nezávislého, když se vyzná v tom, jak vydělávat peníze, někomu jde zase o nezávislost na penězích...
Nakonec můžeme říct, že nezávislost je iluzorní věc, protože každý jsme závislý na společnosti.
Když píšu o nezávislosti věřícího člověka, mám na mysli spíš odvahu, kterou mu víra může dodat a schopnost neulpívat na nepodstatném.
Zase je nutné poznamenat, že jsou věřící a věřící.

to máte pravdu že o nezávislosti by se dalo diskutovat i když za iluzorní bych to neoznačil - ale určitě neexistuje nezávislost absolutní, či nezávislost na ekonomice (snad jen na rajském ostrově kde si Robinson urve živobytí ze stromu - ale to není zrovna typická životní situace).
A s tou odvahou opatrně - odvaha náboženského fanatika v poslldní době nedělá odvážlivcům dobrou reklamu. Taky platí že nemít berličku víry taky chce kus síly a odvahy. Ale prostě jak kdy a jak u koho.
V každém případě myslím nemůže být víry bez pochybností(tupá víra není víra), patří to k sobě - jen racionalisté pracují se skepsí metodicky, bez existencionálního flagelantství. A co je a není podstatné je opět nejlépe testovat životem

No nevím, nevím, pane Dolejši... Ačkoliv sám ateista, pokud bychom - spolu s Marxem - za kritérium pravdivosti vzali reálnou praxi, pak nelze popírat, že ta či ona forma náboženství či víry člověka doprovázela prakticky po celou dobu jeho existence. Zdá se tedy, že něco "podstatného" v tom přinejmenším velice mnoho lidí vidělo, a stále ještě i vidí.

A co se té skepse týče: ano, racionalisté pracují se skepsí "metodicky" - staví se ovšem otázka, jak daleko je možno s takovou racionalistickou skepsí vlastně dojít.

Racionalismus je bezpochyby velmi užitečný nástroj, když chceme dejme tomu studovat fyzikální složení vesmíru nebo subatomární složení hmoty; ale jakmile se předmětem našeho zájmu stává samotný člověk, pak tomu slavnému racionalismu a skepticismu obvykle velice rychle dochází dech. Lidská duše se prostě nedá - bezezbytku - sevřít do racionalistických kategorií.

Ano, paní Hájková, na tom srovnání antického a judaistického pojetí času a vývoje opravdu něco je.

V antickém pojetí totiž vrcholem vší dokonalosti - a tedy měřítkem všech věcí a tím, o dosažení čeho je nutno usilovat - to byl p ů v o d n í stav, to byl onen bájný "zlatý věk", kdy lidské bylo ještě v bezprostředním kontaktu s božským. Od té doby se ale lidé vzdálili bohům, to znamená ztratili kontakt k té božské dokonalosti, a to lidstvu nikterak neprospělo. Ideál tedy antika spatřuje výhradně v n á v r a t u k oněm bájným starým "zlatým časům".

Kdežto v judaistické, a tím spíše pak v křesťanské tradici je pozornost skutečně daleko spíše zaměřena do budoucna - ta boží dokonalost (případně: boží - Poslední - soud) je tu také přítomna, ale člověk musí sám na sobě pracovat, aby k této dokonalosti dozrál, respektive k ní dospěl.

- Mimochodem, právě tento rozdíl v chápání světa bohů byl jednou z příčin pronásledování křesťanů ve starém Římě: právě tím že křesťané byli plně orientováni do budoucna, dopouštěli se v očích římského obyvatelstva automaticky hereze, neboť tím popírali právě ten prapůvodní svět antických bohů.

-----------------------------------------------

A je zde ještě jeden rozdíl mezi antickým a judaistickým chápáním světa. Jeden můj dřívější profesor filozofie (právě ten kterého jsem zmínil v té diskusi o dialektice), ten opakovaně zmiňoval, že antický svět byl daleko spíše vizuální, zatímco ten judaisticko-hebrejský byl více zaměřený na slovo. "Slyš!" - to je pokyn pro židovského věřícího, aby naslouchal hlasu svého Boha.

Zatímco pro antiku, tam byl svět bohů mnohem plastičtější, smyslovější, bezprostřednější; však oni také měli své "sídlo" na zcela reálné hoře jménem Olymp.

co je neracionálního na tom pokud se věcmi duše neboli psýché zabývají psychologové, psychiatři, neurofyziologové apod. A mudrování nad duchem neboli spiritem nechám metafyzikům - že fungování vnitřního světa je nekonečné nekonečné jako i vesmír z toho nedělá nic nereálného, nepřezkoumatelného rozumem. Mikrokosmos jako makrokosmos jsou jen aspektem naší skutečné a poznatelné existence.

Ano, antický svět znal a používal obrazy a sochy, na rozdíl od toho hebrejského, který dával přednost slovnímu vyjádření, protože obrazy a sochy odmítal z náboženských důvodů. Ale když si vezmeme a srovnáme jen samotné slovní vyjadřování, pak to hebrejské je možná obraznější než to antické; je smyslové a konkrétní. Typické pro ně je podobenství, zatímco pro antické vyjadřování je typický abstraktní symbol, ukazující k podstatě věci. Podobenství je konkrétní smyslová skutečnost, faktum, které znamená nějakou jinou skutečnost, která není smyslová. Ježíš se často vyjadřoval v podobenstvích, která vycházejí ze života lidu, který se živil zemědělstvím a pod. prací (rozsévač, vinice, hořčičné semeno atd.). Proto mu tito lidé dobře rozuměli.
Mimochodem, Hospodin také sídlil na hoře - na Sionu.

Krásný článek p.Hájková.Tentokrát tomu,co píšete o náboženství,rozumím.To naše antické vnímání času ,má důsledek třeba v tom,že staří lidé umírají osamocení a nepotřební.

Člověk asi nikdy nedohlédne konce své cesty,ať je věřící či ne.Ale ta věta,kdo v životě miluje,ať neztrácí naději,je nádherná.Už jsem ji slyšel mnohokrát a nikdy si jí nevšiml.

Stojíme na břehu,vše kolem někam plyne,vše se otáčí,nevíme kam.Co je tím pevným bodem?

Děkuji za inspiraci k přemýšlení

A že jsem měl nějak tušení, že právě tohle přijde k řeči! ;-)

Právě tohle je ten základní omyl, pane Dolejši: duše opravdu není psýché.

"Psýché" je to, co z lidské duše udělala psychiatrie. Tedy věda. Nic proti tomu; je bezpochyby mnoho užitečného, co psychologická věda může přinést pro duševní zdraví člověka.

Ale pokud hovoříme o duši člověka jako takové - tak to je v posledku něco úplně jiného, nežli ona "psýché". Tedy to, co je možno popsat kategoriemi exaktní, ale suché vědy.

Nejdokonaleji tento rozdíl svého času vystihl populární český psychiatr Dr. Plzák, svým doznáním: "Psychiatr nerozumí lidské duši. Psychiatr jenom pozná, co je v ní špatně."

A k tomu ještě dodal: "A já si dokonce myslím, že je to tak dobře!"

Musím přiznat, že plně sdílím náhled doktora Plzáka: lidská duše, to je právě to nevyzpytatelné nekonečno našeho vlastního intimního bytí - a bylo by velice zle, kdyby tento náš vnitřní svět někdo dokázal do poslední částečky poznat, katalogizovat, standardizovat. Jako nějaký počítačový program.

To nevyzpytatelné tajemno naší duše - právě to je to, co nás (stále ještě) odlišuje od robotů. A nedá se nic dělat, ale v této duši je zcela zřejmě i nějaké to místečko pro metaracionální, a tedy spirituální vnímání světa.

Byl to zrovna marxista Sartre, který konstatoval, že "když zrušíme náboženství, zůstane po něm v lidské duši díra ve tvaru boha". A my jsme až doposud nenalezli nic, čím bychom tuto "díru" zaplnili.

-------------------------------------

Ostatně, pane Dolejši, mám tu k dispozici i několik zcela holých racionalistických faktů, na základě střízlivých sociologických a etnografických výzkumů:

Komunity se sdíleným náboženstvím se vyznačují signifikantně nižším počtem interních konfliktů, nežli komunity bez takovéhoto náboženství.

Mezi státy se společným náboženstvím vzniká podstatně méně válečných konfliktů, nežli mezi státy bez tohoto faktoru.

Jedinci s náboženským vyznáním se vyznačují signifikantně vyšší mírou osobní (psychické) stability, nežli osoby bez něj.

Nikoliv, paní Hájková, hora (vrch) Sión opravdu není tím místem, kde by "sídlil Hospodin". ;-) Jedině pokud se ten výraz "Sión" míní v ryze přeneseném smyslu.

No ano, asi se to tak myslí, tedy přeneseně (na rozdíl od fyzického bydlení řeckých bohů na Olympu).
Ale bývalo zvykem vystoupit na nějakou horu, když lidé chtěli s Hospodinem mluvit.

Co je tím pevným bodem?
Já myslím, že z článku to vcelku vyplývá. Je jím Bůh. Nebojím se použít to slovo, protože vím, co říkám.