Zmatek v ismech

Ivan Štampach

Politické strany stále častěji mění své názvy i směřování. Někdy přitom zapomínají na svůj cíl — svobodu a důstojnost občanů. Ivan Štampach připomíná tuto historii bojů za volnost jednotlivce a zároveň i za funkční společnost.

V poslední době zejména v postkomunistické střední a východní Evropě vznikají politické subjekty prapodivných názvů: Ano, bude líp, Ne Bruselu, Úsvit (který se mezitím stal Soumrakem), TOP 09, Lev 21. Přesto stále převládají názvy obsahující tradiční politické směry, tedy strany (případně hnutí) demokratické, konzervativní, liberální, sociální, socialistické a komunistické. A hranice, kolem kterých se vedou ostré (u nás zatím převážně slovní) potyčky, vedou stále mezi těmito doktrínami.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Označení politického směru a jeho zařazení do nějak rozčleněné a srozumitelné struktury (třeba tak zvaného politického kompasu) nemá často co dělat s názvem. Tak například jeden takový systém konfrontující bodované otázky s politickým programem klade české sociální demokraty mezi pravicové autoritativní strany.

Ukázkou mnohoznačnosti názvů jsou američtí demokraté a republikáni. Kolem poloviny 19. století byli první z nich radikálně pojatým evangelikálním křesťanstvím motivovaní obhájci otrokářského režimu v USA. Druzí přijímali inspiraci spíš od zakladatelské americké generace a prosazovali rovnost občanů mimo jiné bez ohledu na rasu. Později se role vyměnily.

Republikánstvím se dnes míní konzervativní složka tamní společnosti. Převládají v něm nábožensky motivované autoritativní tendence. Demokraté jsou, a to i ti, kteří se hlásí ke křesťanství, spíše sekulární a pluralističtí. Vykazují také mírné sociální náznaky.

Označíme-li za liberála někoho ve Francii, je to skoro neslušné. Míní se tím výrazně pravicová orientace. Pokud by nám to připadalo divné, stačí si připomenout zdejší Stranu svobodných občanů. Ve Spojených státech je liberálem lidskoprávní aktivista, obránce práv menšin, stoupenec alternativních životních stylů a také člověk sociálně orientovaný. Uchazeč o demokratickou nominaci do prezidentských voleb Bernie Sanders se výslovně hlásí k demokratickému socialismu skandinávského typu, ale bývá označován za liberála: americké zdroje ho charakterizují jako liberálnějšího než jeho hlavní rivalka Hillary Clintonová.

Konzervativismus v Evropě může být vnímán jako důsledná pravice, pravice bez kompromisů, obhajoba vlády elit a poslušnosti mas, jako pokus o obnovu tradičního rozvrstvení společnosti podle předmoderního modelu. Může se tím však také myslet středová politika obhajující sociální stát, podporu rodiny a obce, drobného podnikání a tradiční kultury. Jde často o politické hnutí s náboženskými důrazy.

Vzlety a pády individuí

Takové úvahy o zmatku v názvech politických směrů mi jdou hlavou v těchto dnech, kdy lidé v mém blízkém okolí, kteří se vášnivě řadí do levé části politického spektra a spíše dál od středu, zároveň podporují ruský konzervativní, imperiální, asociální a polodiktátorský režim, staví se proti společnému evropskému projektu a jsou spíše nacionalističtí či patriotičtí. Odmítají pomoc běžencům, kteří hledají v západním světě útočiště před válkami, tyranií náboženského fundamentalismu a před bídou.

Když hájím solidaritu, a když se snažím vysvětlit, že sociální program musíme hájit v Evropě a ne proti ní, odesílají mě tito přátelé do imaginární pražské kavárny mezi sluníčkáře, pravdoláskaře a schwarzenbergiány. Překvapuje mne, že mi nikdo z nich nenapsal nebo neřekl, že jsem vlastizrádce a že budu viset.

Snažím se ty podivuhodné posuny na politické scéně chápat historicky. Vychází mi však z toho značná skepse. V antické kultuře chybí pojetí osoby. Jen výjimečně zaznívá něco takového jako výrok připisovaný Prótagorovi z Abdér (485 až 410 před naším letopočtem): Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.

Řecký i latinský výraz pro osobu znamená vlastně masku. Jde o výraz z divadelní mluvy, asi jako když dnes v programu čteme: osoby a obsazení. V biblické tradici se poprvé ozývá ono dnes všední, ale tehdy nové konstatování „já jsem“. Nejprve to vyslovuje jen Bůh a později si to středověká světice pro sebe interpretuje: Já jsem ten, který jsem, ty jsi ta, která není. Ale přesto tuto božskou sebereflexi v Novém zákoně vyslovuje člověk a ukazuje tím svou božskou kvalitu, ukazuje, že v něm přebývá plnost božství tělesně. Ukazuje, že člověk nemůže být prostředkem, nýbrž vždy cílem, jak to později vysloví v jedné z verzí svého kategorického imperativu Immanuel Kant.

Zkušenost nabádá k propojení individualismu a společenské solidarity. Cesta ke svobodné společnosti ovšem skrývá mnoho nástrah. Ilustrace coroflot.com

Biblický objev jedinečného, nezastupitelného lidství je však na staletí zapomenut a znovu vydolují z křesťanské tradice tuto myšlenku renesanční a reformační iniciativy. Středověký kolektivismus, v němž jednotlivý člověk ještě stále byl ničím, je pozvolna střídán systémem, v němž je člověk postaven na vyvýšené místo. Lidský život se shledává hodným ochrany, podpory a rozvoje. Člověk je s konečnou platností potvrzen jako svobodná bytost. A z jeho duchovní svobody se odvozují požadavky na uplatnění svobod založených na občanské příslušnosti, ale pak i práv daných pouhou příslušností k lidskému rodu. Člověk je objeven a obhajován jako individuum.

Politický individualismus se však nestal zářivou říší svobody, respektive svobod, které se navzájem vyvažují, ani hrou individuálních ekonomických zájmů, která má za následek blahobyt všech. Režimy hlásící se k liberálnímu individualismu se leckdy chovaly hanebně. Postavení nového městského proletariátu bylo možná horší než pozice poddaných za dřívějšího režimu. Bída a útlak nezmizely, jen byly částečně odsunuty směrem k lidem jiných ras a na jiné světadíly.

Proti individualismu se vzedmula mohutná vlna nového kolektivismu. Společnost je určující, jednotlivec je jen jejím výrazem. Je determinován nejen přírodně, biologicky, ale i sociálně. Svoboda myšlení a rozhodování je iluzorní. Výrobní prostředky se mají koncentrovat v rukou státu, mají se zřídit „pracovní armády“ a práce má být povinná.

Vznikly dvě podoby kolektivistického důrazu na společnost a stát. Socialistické hnutí postupně zapomínalo na marxistickou tezi, že svobodný vývoj každého jednotlivce bude podmínkou svobodného vývoje všech (II. kapitola Komunistického manifestu) a nastolilo postupně krvelačnou, krutou diktaturu stranických špiček, odpornou karikaturu socialismu promýšleného generacemi kritiků kapitalismu. Režimy stalinistický, maoistický a polpotovský patří k nejkrutějším v celých lidských dějinách.

Druhá podoba kolektivismu nechce, aby dělnická třída porazila buržoazii, ale chce ustavit korporace, v nichž budou muset zaměstnanci a zaměstnavatelé spolupracovat. Zajímavý návrh, který by teprve ukázal, nakolik byl tehdy a nakolik je dnes po značných technických a kulturních změnách realistický a nakolik iluzorní. Nebylo k tomu dost příležitostí, protože původní impuls degeneroval v italský fašismus a ještě daleko otřesnější německý nacionální socialismus, režimy, které za sebou zanechaly desítky milionů obětí.

Společnost člověka sebevědomého

Zdá se tedy, že se individualismus i kolektivismus zdiskreditovaly. Mohlo by se zdát, že teď musí přijít návrh na kompromis. Vzít to dobré ze svobodomyslného individualismu i ze solidárních a sociálních programů a nastolit pořádky liberálně-sociální, systém demokratického socialismu. V názvech to však není. A hlavně to není tak jednoduché.

Nejprve různé formy fašismu a poté i systém (post)stalinistický byly poraženy. Jediná významná mocnost, která šermuje srpy, kladivy a pěticípými hvězdami, pěstuje pod ochranou těchto symbolů asociální režim podle receptů chicagské ekonomické školy. Liberální princip před čtvrt stoletím oslavil mohutné vítězství. Některým naivním vyznavačům liberální ideologie se zdálo, že dějiny skončily, že už je všeho dosaženo a že už nastává postpolitické období dějin.

Liberální individualismus však popřel sám sebe. Zcela rozvrátil základy, na nichž původně stavěl. Člověk jako suverénní subjekt zanikl, pokud kdy vůbec reálně byl, a stal se objektem mezi objekty, věcí mezi věcmi. Měl být individuem, tedy doslova vzato dále nedělitelnou částí společnosti, avšak dnes je nejen dělitelný, ale je skutečně fragmentarizovaný. Jednota tvořící osobu je dekonstruována. Člověk je klubkem tendencí, sil a zájmů. Filosofické popření subjektivity je nakonec jen poctivým odrazem toho, že člověk přestal být subjektem — že je objekt.

Moc anonymního kapitálu zotročuje nominálně svobodného občana různými tlaky na něj jako na zaměstnance, dlužníka i občana. Vzniká dříve nemyslitelný rozdíl mezi všemocnými a prakticky bezmocnými, mezi pohádkově bohatými a zbědovanými masami zejména ve třetím světě, ale stále víc i ve staré dobré Evropě a v dalších oblastech tak řečeného Západu (i když už to neodpovídá skutečnosti čistě geograficky). Nutno však poznamenat, že moc zotročuje nejen novodobé otroky, ale i mocnáře samotné. Nikdo z nich není sám sebou, skutečně svobodně rozvinutou osobností. Oligarchové žijí ve strachu jeden z druhého a tvoří si podivný paradoxní pasvět.

Jistá šance na změnu je v obnově toho pojetí člověka, které se postupně tvořilo s rozvojem civilizace. Ne abstraktní individuum, které podlehlo tlakům a rozpadlo se, a také ne bezejmenný článek všemocné masy. Zde není nic zaručeno. Je možno se pokoušet obnovit důvěru v lidskou osobu, v lidský subjekt s jeho individuálním a sociálním pólem. Je to obnova důvěry v duchovní podstatu lidství, a to se nemusí dít (a spíše se to nebude dít) s přispěním tradičních organizovaných náboženství. Důraz na duchovní ráz člověka neznamená, že existuje nějaká duchovní substance jako protiklad tělu, hmotě a přírodě. Být duchem znamená daleko spíš schopnost překračovat danosti a schopnost tvořit skutečnost radikálně novou.

Jen člověk s obnovenou důvěrou a sebedůvěrou se pak může ujmout ekonomicko-sociálních a politických pořádků (či spíše nepořádků) a může prosadit ne pouze vysněnou, nýbrž reálnou svobodu. Je však možné, že jako jednotlivci a jako lidstvo tuto šanci promarníme.

    Diskuse
    JP
    August 31, 2015 v 13.17
    Ode zdi ke zdi; anebo?...
    Napřed jedna technická poznámka: ten Protagorův výrok byl pravděpodobně míněn v jiném smyslu, než jak my máme obvykle sklon ho chápat: tedy ne tak, že by člověk snad byl - humanistickým - středem všech věcí, nýbrž spíše se jednalo o čistě věcné konstatování faktu, že člověk prostě vůbec není schopen hodnotit věci jinak, nežli ve vztahu k sobě samotnému (tedy ze své vlastní subjektivní perspektivy).

    K tématu samému: naprosto dokonalá, tématicky všeobsahující analýza současného stavu, jeho deformací a deficitů. Ano, dosavadní dějiny lidské společnosti se zmítají mezi individualismem a kolektivismem: individualismus slibuje bezbřehou svobodu, ale nakonec přináší jenom sebestřednost duchovně nevyzrálého, konzumně i jinak manipulovaného individua; kolektivismus sliboval Velkou pospolitost a všeobjímající harmonii, ale jeho výsledkem byla - opět manipulace člověkem, prováděná masově a cíleně. Skoro to opravdu vypadá, jako by člověk napřed musel vyzkoušet všechny špatné cesty, než vůbec přijde na myšlenku pokusit se jednou také o tu cestu pravou.

    Autor textu má naprostou pravdu v tom, že tato cesta může vést jedině někde středem mezi těmito dvěma extrémy - bezbřehým individualismem na straně jedné, a mezi totalitním kolektivismem na straně druhé.

    A dozajista má plnou pravdu i v tom, že tato "třetí cesta" musí být nutně spojena s renesancí lidské osobnosti jako takové, která v sobě synteticky propojí elementy nezaměnitelného, tvůrčího já, stejně tak jako elementy jeho sociálních, nadindividuálních mezilidských vztahů a konotací. A nelze nepřisvědčit ani jeho tézi, že tato renesance či restaurace pravé lidské osobnosti musí jít ruku v ruce s určitým druhem duchovního prozření, které ovšem s největší pravděpodobností vzejde mimo rámec duchovních systémů tradičních.

    Zůstává nezodpovězena pouze otázka, jak toho všeho dosáhnout. Když se reálně stále pohybujeme ve světě, který je sám roztržený na tyto dvě poloviny, a ještě si vůbec ani nedokáže uvědomit, že teprve spojení těchto dvou polovin může založit nezkrácenou celistvost jeho vlastního bytí.
    JP
    August 31, 2015 v 13.33
    Cesty pohodlné a cesty pravé
    Ještě poznámka k té větě, že "to opravdu vypadá, jako by člověk napřed musel vyzkoušet všechny špatné cesty, než vůbec přijde na myšlenku pokusit se jednou také o tu cestu pravou" - svým způsobem to není nic divného, ta svůdnost všech těch špatných cest vyplývá z toho, že nabízejí velice jednoduché recepty, které předkládají napohled spásně prostá řešení; jednoduchá hesla, se kterými je možno vnitřně naprosto splynout, vepsat je na prapory své strany, aniž by se muselo složitě přemýšlet o dosahu jejich platnosti a pravdivosti.

    Základním předpokladem k tomu, opustit ty falešné cesty zdánlivě jednoduchých řešení by tedy byla připravenost člověka vzdát se pohodlného myšlení v podobě hesel, a odvážit se vstoupit do říše myšlení pravého, které se musí vždy a znovu namáhavě vypořádávat se složitostí a protimluvností světa vezdejšího.

    Dokáže tento zásadní mentální převrat učinit už člověk současné doby; anebo nezbude nic jiného nežli doufat, že se k tomuto poznání propracují alespoň generace budoucí?
    August 31, 2015 v 15.42
    Jak se mohou budoucí generace propracovat k nějakému poznání, pane Poláčku, když se k němu musí propracovat každý sám?
    Nebo si myslíte, že v budoucnu se budou lidé rodit už "propracovaní"? Že budou mít tu "pravou cestu" zakódovanou v genech?
    Mám z toho všeho takový špatný pocit. Jako že pravice vítězí na celé čáře.
    JP
    September 1, 2015 v 12.24
    Generace dnešní a generace budoucí
    Paní Hájková, kdyby ten text pana Štampacha četl nějaký pravičák, s největší pravděpodobností "by z toho měl takový špatný pocit, jako že levice vítězí na celé čáře".

    To je právě to, o co se pan Štampach - evidentně marně - pokoušel: totiž prolomit ta stará ideologická schémata v hlavách lidí, nechat je pochopit jak naprosto omezené jsou oba ty postoje, které se omezují vždy jenom na jednu jedinou perspektivu - buďto je dobré všechno co je kolektivistické a špatné co je individuální, anebo ale holt naopak.

    Ano, paní Hájková, k tomu poznání jak zoufale omezené jsou obě tyto ideologie respektive ideové postoje, se musí nakonec propracovat každý sám.

    Ale přece jenom bude rozdíl v tom, jestli se budou příští generace (doufejme) jednou už rodit do světa, kde je to překonání těchto ideologických -ismů považováno za samozřejmé, než když dnešní generace žije ve světě kde právě tato bezduchá ideová polarizace je považována za samozřejmou, a veškerý politický aparát je přizpůsobený právě k tomu, aby obě tyto ideové frakce tu omezenost svých životních perspektiv mohly plně pěstovat a vyžívat.
    September 1, 2015 v 13.39
    Polarizace ve světě přece není ideová, ale reálná, pane Poláčku. To by vám jistě potvrdil i Marx. Ten Marx, který psal o budoucí společnosti, kde "svobodný vývoj každého jednotlivce bude podmínkou svobodného vývoje všech" (a obráceně).
    To, že není možný absolutní individualismus ani absolutní kolektivismus je podle mého názoru samozřejmé a málokdo si myslí opak.
    September 1, 2015 v 18.39
    Ale abych doložila, pane Poláčku, jak marxisté uznávají, že je potřeba osvobodit i kapitalisty, vložím sem úryvek z marxistické pohádky "Neználek na Měsíci". Na konci knížky se hezky popisuje, jak se továrník Scouperfield (jméno odvozeno od slova "skoupý") po pádu kapitalismu těší z nového života, v němž byl zbaven svého dosavadního břemene - nutnosti honit se za ziskem:

    "Práce se Scouperfieldovi zalíbila, tím spíš, že měl kolem sebe pořád človíčky, se kterými si mohl popovídat, zažertovat nebo se poradit o nějakém novém zlepšováčku.
    Často si teď po práci kupoval velkou housku a spokojeně se vydával do zoologické zahrady. Tuze rád se tam díval na všelijaká zvířata, obzvláště na vodní ptactvo. Když viděl uprostřed jezírka plavat kachny, smál se a volal:
    "Koukejte, kachny, kačenky - aby je čert vzal!"
    Drobil housku na břeh, kachny připlouvaly a pochutnávaly si na tom pohoštění. Časem si tak zvykly, že Scouperfielda poznaly už z dálky. Jen zahlédly jeho černý cylindr,honem pospíchaly ke břehu. Scouperfield byl celý šťastný, nalámal kachnám půlku housky a pak řekl:
    "Tak a dost, miláčkové, jděte zase pěkně plavat. Příště vám přinesu zas. A? Říkali jste něco?"
    A odcházel do oddělení mláďat, kde rozdal zbytek. Když tam byl náhodou sám, poprosil hlídače, jestli by mu nedovolil trošku si pohrát. Hlídač mu to někdy dovolil. Scouperfield přelezl ohradu, hladil zvířátka jedno po druhém, pomazli se na rozloučenou s nějakým medvídkem a dokonale šťastný se zas vracel domů.
    V neděli a ve svátek jezdíval s některým ze svých nových přátel do přírody za město. Dýchal tam svěží vzduch, poslouchal zpěv ptactva a koukal na květiny. Časem si zapamatoval i jejich jména a teď už to pro něj nebyla jen modrá, červená a žlutá kvítka, ale pomněnky, lekníny, konvalinky, zvonky, fialky, pampelišky, chrpy nebo macešky. Od té doby, co se naučil znát kytky jménem, jako by to byly jeho blízké příbuzné, a měl ještě větší radost, když je uviděl
    "Jak je ten svět krásný!" říkával okouzleně. "A ta příroda! Dřív jsem z toho neměl nic. V jednom kuse jsem vymýšlel, jak co nejvíc vydělat, a na nic jiného mi už nezbyl čas, aby to čert vzal! Zato teď už vím, že největší vzácnost nejsou peníze, ale všecka ta krása kolem". "
    JP
    September 2, 2015 v 12.13
    Co s polarizací?
    Ale jistě, paní Hájková, že polarizace ve světě je reálná. A my stojíme právě před tou historickou úlohou, s touto polarizací něco udělat.

    Pan Štampach velmi přesvědčivě vylíčil, jaké byly důsledky dosavadních snah tuto polarizaci vyřešit jednostranně, totiž naprostým příklonem k jednomu či druhému pólu této polarity. Takovéto snahy mají asi takové vyhlídky na úspěch, jako pokoušet se zrušit jeden pól magnetu ve prospěch pólu druhého.

    Dnes už skutečně nastává doba, kdy si člověk musí definitivně uvědomit, že takovéto snahy jsou naprostý nesmysl. Že ta polarita lidského bytí tu byla vždycky, je tu pořád, a bude tu i nadále. A že jediná možná cesta je ta, uvést to všechno do souladu, tak dalece jak je to jen reálně možno.
    JP
    September 2, 2015 v 12.18
    Inspirace z Měsíce?
    Tu knížku Nikolaje Nosova "Neználek na Měsíci" jsem vždycky hodnotil jako naprosto nejslabší z celé série jeho vyprávění o osudech tohoto človíčka. Krátce řečeno, příliš to páchlo ideologií, postavy tam jednaly podle prefabrikovaných ideologických klišé.

    A ta proměna onoho milionáře v lidumila - ta působila asi tak přesvědčivě, jako obrácení Ferdyše Pištory.

    A tak se dá odpovědět takto: ano, marxisté (ti praví) chtějí osvobodit i kapitalisty. Ten základní problém je ale v tom, že ti zpropadení kapitalisté (a to ale znamená všichni pravicově orientovaní lidé) jaksi vůbec osvobozeni být nechtějí. To je prostě psychologicko-antropologický fakt, který se nám sice může nelíbit, ale nakonec nám nezbude nic jiného, nežli ho vzít na vědomí.
    JP
    September 2, 2015 v 12.37
    Ideologie a charakter
    Ještě je zapotřebí vypořádat se podrobněji s jedním momentem, který I. Štampach zmiňuje v rámci svého relativizování platnosti dosavadních -ismů. Připomeňme si onu rozhodující pasáž:

    "Takové úvahy o zmatku v názvech politických směrů mi jdou hlavou v těchto dnech, kdy lidé v mém blízkém okolí, kteří se vášnivě řadí do levé části politického spektra a spíše dál od středu, zároveň podporují ruský konzervativní, imperiální, asociální a polodiktátorský režim, staví se proti společnému evropskému projektu a jsou spíše nacionalističtí či patriotičtí. Odmítají pomoc běžencům..."

    Ano, nedá se nic dělat, ale právě tohle je jedna z nejtvrdších zkušeností, kterou nutně musí udělat každý, kdo ideje levice pevně spojuje s ideály a principy humanity: zdaleka ne každý, kdo se verbálně hlásí k programu levice, tak činí z upřímného zájmu o lidskou bytost, o její reálné postavení na tomto světě.

    A jsou to často právě ti napohled nejvíce radikální levičáci, kteří pak naprosto selhávají, když jsou konfrontováni s naprosto reálnými osudy zcela reálných lidí, a kde by tedy mohli nejlépe osvědčit svou údajnou lidumilnost.

    Ukazuje se: pro mnohé takzvané levičáky je jejich levicovost ve skutečnosti jenom vnějškovou pózou; je to jenom jejich ryze politickou ideologií, jejímž prostřednictvím si jenom ventilují a vybíjejí svou vlastní misantropii, svůj trvalý pocit ukřivděnosti v tomto světě. A tak se pod heslem "boje proti kapitalismu" ze všech sil křečovitě obhajuje putinovský režim v současném Rusku, který se stále více blíží dřívějším, ryze totalitním poměrům; a se stejným cynismem se přibouchávají dveře před proudy uprchlíků, a přitom se dokonce šermuje "argumenty", že i v tomto případě je vším vinen "velký kapitalista", totiž USA.

    Zkrátka: samotné vyznávání toho či onoho "ismu", samotný příklon k levicovému programu z nikoho ještě neudělá lepšího člověka. Jsou to zcela konkrétní situace, ve kterých se pozná pravá kvalita lidského charakteru. A je bohužel faktem, že právě v těchto zcela konkrétních zkouškách nemalá část levice zcela žalostně propadá.
    September 2, 2015 v 12.58
    Tak nezbývá, než abychom se osvobodili sami a "zpropadené" kapitalisty, jakož i skalní pravičáky nechali tak, jak jsou. Nebo tam, kde jsou?
    Jinak máte pravdu - Neználek ve Slunečním městě byl přece jen o něco lepší.
    + Další komentáře