Co je za sílou neoliberálního myšlení?

Kateřina Svíčková

Jak je možné, že i přes naprostou diskreditaci neoliberálního modelu pro uspořádání ekonomiky a společnosti nedošlo k odpovídajícímu posílení levice či jiných politických a ekonomických alternativ?

Každý, kdo sleduje současné politické a ekonomické dění ve světě i například v České republice nebo na Slovensku, již jistě na tuto otázku narazil. Jak je možné, že i přes naprostou diskreditaci neoliberálního modelu pro uspořádání ekonomiky a společnosti nedošlo k odpovídajícímu posílení levice či jiných politických a ekonomických alternativ? Jak to, že jako kredibilní návrhy na řešení současné krizové situace jsou na národní tak evropské i mezinárodní úrovni předkládány především návrhy neoliberálního střihu?

Je ale také možné otázku pozměnit: Jak to, že neoliberální ideologie zapustila tak silné kořeny, a to dokonce i v levicovém táboře? Jak to, že tak přesvědčivě působí jako „vědecká“, realistická a odborná? A to i přes dlouhou řadu kritických hlasů snadno dohledatelných a přístupných na internetu i v podobě knižních publikací, hlasů od úrovně komentářů, blogů až po akademickou literaturu? V tomto příspěvku bych chtěla blíže představit tři díla, která nám mohou pomoci hledat odpověď na to, co přesně neoliberalismus je a jak se dostal do současné dominantní pozice.

Neoliberalismus jako výtvor dlouhodobé ideové a organizační práce

S jednoznačnou definicí neoliberalismu je potíž. Je to nejen proto, že se stal všeobecnou nálepkou a sloganem vyžívaným kritiky, často bez vysvětlení toho, jak tato nálepka konkrétně souvisí s kritizovaným jevem. Je to ale i proto, že neoliberalismus jako ideologie není koherentní a mnohdy je také vágní účelově.

Jak na základě pečlivé a podrobné analýzy ukazují příspěvky v knize editované Philipem Mirowskim a Dieterem Plehwe The Road from Mont Pèlerin. The Making of the Neoliberal Thought Collective, neoliberální myšlení je velmi pluralitní. Nesoustřeďuje se jen na jednu disciplínu — ekonomii. Prostřednictvím vědomého úsilí elit proniklo i do řady oblastí a disciplín dalších, včetně sociologie, historie, politologie, filosofie či práva. Právě toto je jeden z jeho kamenů úspěchu. Přitom to je ideologie relativně nedávná.

Zlomovým krokem ve vývoji neoliberálního myšlení bylo kolokvium, které se konalo v Paříži v roce 1938 při příležitosti vydání knihy Waltera Lipmanna The Good Society. Zúčastnila se jej řada dnes známých jmen — ekonomové Hayek a von Mises, zakladatel německého ordoliberalismu Rüstow, intelektuálové jako například Raymond Aron a zástupci průmyslu. Hlavní výzvou pro účastníky bylo najít náhradu za klasický liberalismus a laissez faire, které jako ideologie selhaly a zklamaly ve víru první světové války, socialistické revoluce v Rusku a světové ekonomické krize 30. let. Výsledkem kolokvia byl návrh liberální alternativy jak ke klasickému liberalismu a laissez faire, tak ke kolektivismu.

Samozřejmě, toto byl jen základ. Od té doby byl dále pilně a trpělivě rozvíjen, a to nejen akademicky, ale i prostřednictvím mnoha různých think tanků, společností, médií či lobingu v politických a hospodářských kruzích. Také škála výstupů byla široká co se týče sofistikovanosti — od akademických a vědeckých prací (v oblasti ekonomie již od počátku například rakouská škola, vznikající chicagská škola, freiburská škola ordoliberalismu) po díla a populistické články určené pro širokou veřejnost. Samotný rozvoj neoliberálních idejí tak byl podpořen i intenzivním organizačním úsilím. I proto byla v 70. letech, v době první velké krize keynesiánské politiky a státu blahobytu, ke svému mocenskému nástupu připravena alternativa.

Ekonomická svoboda, konkurence, ale i silný stát

Přes již zmíněnou pluralitu v rámci neoliberalismu lze ale najít společný jmenovatel. Je jím úsilí o individualismus, ekonomickou svobodu a to, jak redefinovat funkce státu k dosažení těchto cílů. Na rozdíl od klasického liberalismu neoliberálové nepovažují kapitalismus a trh za něco přirozeně daného. Naopak, obojí jsou umělé výtvory a jako takové mohou existovat pouze pokud je bude pečlivě udržovat silný institucionální rámec garantovaný státem. Základními principy na trhu má být cenový mechanismus, volné podnikání a konkurence.

Povinností neoliberálního státu je pak udržovat tržní uspořádání, vyvarovat se zásahů do výroby a směny a stíhat zásahy proti porušování konkurence. Jinými slovy, stát má neustále obnovovat podmínky pro to, aby ve svobodné konkurenci vítězili ti nejschopnější a ne ti, kteří si privilegia budují mimo trh nebo prosazováním kolektivních zájmů. Oproti rozšířenému názoru tedy neoliberalismus nehlásá slabý stát, ale stát silný, který má ale jasně vymezené postavení a účel. Při pokusech definovat na konci 30. a ve 40. letech společný neoliberální program ale cosi chybělo — lidská a politická práva tradičně předtím prosazovaná liberály.

Neoliberalismus jako morálka

Na absenci důrazu na lidská a politická práva, sklony k elitismu v politické sféře a na důsledky morálky obsažené v neoliberalismu pro sociální politiku poukázal také Bruno Amable ve vynikajícím článku z ledna tohoto roku. To, že se silně zaštiťuje morálkou — na rozdíl od šířeného názoru o její amorálnosti — je dalším faktorem stojícím za úspěchem neoliberální ideologie.

Jaká morálka to ale je? Hlavním morálním postulátem neoliberalismu je konkurence, která má být chráněna a postavena mimo jakékoliv politické vměšování. Étos konkurence je také středobodem nejen fungování ekonomiky, ale i společnosti. Nejenže totiž údajně zvyšuje celkovou efektivitu ekonomiky tím, že umožňuje těm nejschopnějším jedincům maximálně přispívat k prosperitě, ale zároveň jednotlivce odměňuje podle jejich zásluh. Tím v nich vyvolává to nejlepší a motivuje je se stále zlepšovat.

Zatímco trh má být především svobodný, morální má být každý jedinec, a to odpovídajícím způsobem. Každý člověk se má snažit o to, aby byl maximálně konkurenceschopný. A nejen to. Je za to i zodpovědný. Pokud neuspěje, je to následkem jeho vlastních nedostatků. Spoléhání se sám na sebe je vyzdvihováno, potřeba pomoci od ostatních nebo společenství je stigmatizována. Tato morálka je pak podložena sociálně darwinistickou logikou, že konkurence mezi jednotlivci povede nejen ke zlepšení těchto jedinců, ale i celé společnosti.

Důsledky pro sociální politiku a demokracii

Ačkoliv neoliberální myšlení vnímá lidi jako zodpovědné za to, že si zajistí obživu a nestanou se břemenem pro společnost, s minimální sociální pomocí se v něm počítá. Ta by ale neměla mít formu redistribuce nebo jednotného povinného státního systému pojištění. Pomoc má být poskytována na individuálním základě a prostřednictvím volně si konkurujících pojišťovacích subjektů. A neměla by být „zadarmo“. Lidé odkázaní na sociální podporu by si ji měli zasloužit prací. Jinak zleniví a budou se jen chtít vézt na penězích od ostatních.

Toto specifické chápání povahy „masového“ člověka (bez konkurenčního tlaku a přísnosti by zůstal nevzdělaný, líný, neschopný) na rozdíl od povahy elit (vzdělané, motivované, výkonné), se promítá i do toho, jak by měla v očích neoliberálů vypadat politika.

Politice by se měly věnovat osvícené elity, protože jen ty ji mohou vést dostatečně odborně, na základě rozumu a ne populistických tlaků směřujících k přerozdělování a porušování volné soutěže. Elity by v ideálním neoliberálním světě byly odděleny od mas, kterým by mělo být znemožněno kolektivní zastupování svých zájmů. Měly by mít klid na práci a právo dominovat masám. Pro ony „masy“ toto asi těžko může být uspokojivé. Jak z principu, pokud se neoliberální pojetí domýšlí do politických i ekonomických důsledků, tak i z hlediska reálných výsledků, jak nám říkají lidé shromáždění na mnohých náměstích, parcích a ulicích v celém západním světě.

Snadné tažení neoliberalismu ve střední Evropě

Jen ve střední a východní Evropě je zatím relativně ticho po pěšině. Již po roce 1989 jsme přijali, téměř bez pochybností, neoliberální recepty na napravení našich ekonomik a doufali v to, že mocná síla volného trhu a svobodné konkurence nás dovede k prosperitě a bohatství. Jak to?

Jedno vysvětlení, proč se především naše elity staly, na první pohled velmi rychle, nejen zastánci, ale i silnými propagátory neoliberálního myšlení a politiky, přináší ve svém článku Gil Eyal a Johanna Bockmann. Podle nich jdou kořeny této náklonnosti k neoliberálním receptům mezi našimi transformačními politickými vůdci a elitami mnohem hlouběji než k rychlému učení se za pochodu pod vlivem západních poradců nebo k potřebě získat legitimitu vůči západním zemím, firmám, Evropské unii a mezinárodním finančním institucím. Sahají hluboko do doby studené války a relativně intenzivního dialogu mezi západními a východními ekonomy, který během ní probíhal.

V tomto dialogu ale nešlo jen o čistou touhu po poznání a akademickou práci. Pro obě strany — jak západní ekonomy, tak ekonomy z východního bloku, představoval ještě i prostředek, jak prosazovat své zájmy. Na straně západních ekonomů to byl boj v rámci ekonomické disciplíny o dominanci a prestiž. Socialistické ekonomiky pro různá křídla západní ekonomie představovaly jakousi laboratoř, zdroj dat o tom, jak fungují „nedokonalé“ trhy se zásahy státu a centrálního plánování. A tato „data“ byla využívána v takové interpretaci a podobě, jak to bylo pro dané křídlo potřebné. Například pro ekonomy rakouské školy sloužila ke kritice keynesianismu a silně regulačního institucionálního rámce západních ekonomik po druhé světové válce.

I na straně východních ekonomů byly kontakty a poznatky ze západní ekonomie využívány ve vnitřních bojích například mezi reformisty a zastánci tvrdé linie nebo bojích o pozici ekonomů v rámci socialismu. V průběhu pokusů o reformu a potyčkách se zastánci tvrdé linie, které reformní ekonomové prohrávali, nakonec vytvořili obraz socialistické ekonomiky jakožto chaotické, neefektivní a reformovatelné jen radikálně šokovou terapií. To, na co autor a autorka poukazují není, nakolik taková interpretace byla správná, ale na to, že byla zcela určitě jen částečná a vedená zkušenostmi a zájmy určité skupiny reformátorů.

Co z tohoto stručného nástinu vyplývá? Především to, že neoliberalismus je ideologie a ne nevyvratitelná vědecká pravda. Aby dosáhla svého současného postavení, i tato ideologie byla pečlivě konstruována a podepřena trpělivou prací, která směřovala k jejímu rozšíření akademických, politických, hospodářských i mediálních kruzích.

Důsledky neoliberální morálky trefně shrnuje Tony Judt ve své poslední knize Zle se vede zemi, která nedávno vyšla v českém překladu. Je jimi současný křiklavý rozdíl mezi osobním bohatstvím na straně jedné a zanedbaností veřejného sektoru na straně druhé. Univerzálním kritériem dobra a zla přestal být zájem celku a společenská soudružnost a solidarita, ale stal se jím hmotný prospěch jednotlivce. A toto se odehrává v celém západním světě, kam po pádu socialismu patří i naše země střední a východní Evropy. Otázkou je, jestli takový, neoliberální, svět opravdu chceme, i se všemi jeho důsledky.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

    Diskuse
    November 3, 2011 v 18.11
    Už mě víckrát napadlo zamyslet se nad tímhle: Když liberalismus a konzervativismus byly na počátku kapitalismu společenské trendy, které vlastně stály proti sobě, jak je možné, že neoliberalismus a neokonzervativismus jsou dnes fakticky totožné? Zdá se, že to nedává logiku, ale neoliberalismus v ekonomii a neokonzervativismus ve společnosti se dnes docela dobře doplňují. Bezbřehá svoboda pro velký kapitál a nutnost přizpůsobit se + omezené možnosti pohybu pro bezvýznamné lidi práce. Na počátku svého vzniku byl kapitalismus progresivní a posouval společnost vpřed, dnes je v podstatě reakční a udržuje společnost v patové situaci.
    Samozřejmě se to skvěle doplňuje. Ten morální rozměr neoliberalismu je totiž potenciálně teologický - trh je nástroj boží, je to apokalyptická (ve smyslu "odhalující") moc, která ukazuje pravdu o nás samotných, o našich zásluhách - zváží nás a shledá lehkými...
    November 4, 2011 v 18.16
    A kdo bude shledán neschopným dostát požadavkům trhu, ten bude odsouzen do jeho propadliště, aby se tak stal odstrašujícím příkladem pro ty, kteří ještě z posledních sil drží krok. Pochmurná ideologie.
    November 5, 2011 v 19.45
    Děkuji
    za pěkný, věcný článek a přidávám jednu poznámku:

    Všechno to organizační a propagační úsilí neoliberálů musel a musí někdo platit. Podobně to bylo s nástupem neokonzervativismu v USA - od 60. let investovaly korporace (v reakci na kulturní a mediální převahu levicově liberálních idejí) obrovské peníze do vzniku konzervativně orientovaných škol, think tanků a médií jako jeTV Fox apod - a podařilo se jim atmosféru ve veřejném diskursu opravdu zvrátit.

    Kde ale vezme levice peníze na dlouhodobou práci na změně veřejného diskursu, u nás i obecně na Západě? Varovný je zde osud samotného Deníku Referendum - v dubnu musel svou činnost pro nedostatek financí radikálně zredukovat a nyní visí jeho další existence opravdu na vlásku. O dalších médiích, školách a think tancích raději nemluvě.. Jak potom máme bojovat proti neoliberální hegemonii?

    Můžeme se jistě učit svou činnost financovat sami, ale proti síle kapitálu je to trochu málo.
    SH
    November 5, 2011 v 21.37
    Trochu jinak.
    Neoliberalismus je úspěšný především proto, že jeho realizace umožnila tu nejvyšší koncentraci bohatství, čímž byla vytvořena co možná nejužší diskrétní elita, jež tak získala finanční prostředky k ovládání celého světa. Její nepočetnost zároveň umožnila její jednoduché zorganizování, navíc dokonale skryté. Její příslušníci nejsou otroky „základní zákonitosti“ vyznávané ideologie, jež se dá vyjádřit sloganem „každý člověk každému člověku sokem a je obslužnými elitami vnucována veřejnosti. Nová panská třída naopak velmi dobře spolupracuje a její členové si nekonkurují.
    Ideologie konkurenceschopnosti je v mém chápání podružná. Vyjadřuje pouze trochu jinak nadvládu samčího prvku v lidské společnosti, který v ní existuje desítky tisíc let, díky tomu, že lidské samice brzy rodily a tak byly podstatně slabší než samci. Mnohem důležitější je neregulovaný svobodný trh, která vytváří až fakticky monopolní superelitu nesouměřitelného bohatství.
    November 6, 2011 v 9.42
    Jak si vůbec může někdo myslet, že člověk by měl podléhat zákonům trhu! Vždyť člověk je něco neuvěřitelně a nevyčíslitelně cenného. Nikdo na světě nemůže lépe znát jeho hodnotu, než matky.
    SH
    November 6, 2011 v 11.41
    Skutečně neoliberalismus?
    Nejsem příznivcem předpony neo-. Vnímám ji jako neschopnost vystihnout podstatu nového jevu a tím i neschopnost najít pro něj odpovídající pojmenování. V mých očích je tak zvaný neoliberalismus pouze liberalismem nové fáze dějin. Jeho smyslem je ideologické vyzbrojení odpůrců jakéhokoliv kolektivismu od socdemokratismu, přes socialismy, až po komunismus. Jelikož tyto jmenované byly zásadní revolucí politických dějin, adekvátní sociálním revolucím doby neolitické, či průmyslové, považuji za hlavní rys „neoliberalismu“ jeho kontrarevolučnost. Je tedy doktrínou antikolektivistickou, zjednodušeně řečeno ideologií antisocialistické kontrarevoluce, tvářící se navíc jako věda, co nejhlouběji zakotvená v jakési teorii tržní ekonomie. Tato teorie ale není ničím víc, než politickou ekonomií tržního hospodářství, uznávající maximalizaci zisku, reflektující nadvládu finančního kapitálu a v poslední době i operujícího s dominancí spekulativního kapitálu. Tímto zaměřením proto získala smyšlenka liberalismu současné fáze dějin za společníka všechny tradiční formy konzervatismu, takže vzniklo jakési hybridní učení, které na první pohled postrádá konzistenci. Ovšem ono je až příliš jednotné, neochvějné ve svém tažení proti všemu co omezuje absolutní individualismus, vydávaný za nejvyšší formu svobody.
    PL
    November 7, 2011 v 16.20
    když režimu stačilo málo..
    Pane Černý,
    dovolte také poznámku. Jestliže lze levici považovat za součást progresivních sil, je a bude snad schopna rozvinout invenci, kterou se obejde bez potřeby větších balíků peněz než jakými disponují konzervativní síly. A jestliže budou lidé schopni prohlédnout, že jim kážou elity nevěrohodné, bude už stačit jen málo sil k rozpadu vnitřně prohnilého systému... v přepočtu na jednoho člověka bych to viděl na tolik sily, kolik tento vyvine k tomu, aby nevyměnil to málo co dělá a dělat klidně může za chlácholení se, že to stejně nemá naději...;-)
    November 8, 2011 v 3.09
    Jak to, že neoliberální ideologie zapustila tak silné kořeny, a to dokonce i v levicovém táboře?

    Protože individualismus a sobectví je (téměř?) v každém z nás. Protože žijeme v podmínkách, které individualismus a sobectví podporují a občanskou či levicovou politickou angažovanost značně omezují

    Musím-li koupit synovi boty, nebo poslat peníze na podporu DR, co udělám?

    Máme-li být já, či můj nejlepší kamarád v regionu s vysokou nezaměstnaností propuštěni z práce, jaké řešení přivítám?

    Zažil jsem na besedě k poslední knize Ilony Švihlíkové v Olomouci pána, který si tu knihu koupil, přečetl a zasvěceně diskutoval. Když se dozvěděl, že následující den bude tamtéž další podobná akce, tak se zamyslel a řekl, že by se jí rád účastnil, ale na další cestu domů a z domova do Olomouce a zpět již peníze nemá

    Po celé republice jsou tisíce lidí, kteří by přijeli do Prahy na demonstraci proti současně politice vládní koalice, kdyby na to měli

    Lidé by se možná pustili do společných podnikatelských, občanských, politických, sociálních a jiných projektů, kdyby si navzájem věřili. Jenže se podařilo nejen vytunelovat majetky, ale hlavně tu důvěru mezi lidmi

    Většina lidí neví, co je to neoliberalismus a kdo o něm napsal jaké knihy

    Lidé žijí ve stávající realitě a podle toho se chovají

    Realita je individualizuje

    Zatím …
    November 8, 2011 v 5.15
    Většina lidí neví, co se děje a proč se to děje. Informace sice mohou získat z internetu, ale oni nejsou schopni si k nim najít cestu, pokud si informace nenajdou cestu k nim. Informací je mnoho a jsou všelijak protichůdné. Proto jsou závislí na informacích, které si k nim najdou cestu samy (jako třeba z televize). Kdo ovládá televizní vysílání, má největší moc. Co se týče peněz, tak má pan Molnár pravdu. Všechno politické dění probíhá v Praze nebo aspoň ve větších městech. Cesta je finančně i časově náročná. Lidí, kteří mají zájem dělat skutečnou politiku pro lidi a navíc jsou schopní, těch je málo. Lidé jsou izolovaní jeden od druhého. Nevědí často, kdo s nimi bydlí v jednom domě. Jak z toho ven?
    Nikdo nikomu nebrání (aspoň zatím) udělat nějakou přiměřenou akci i mimo Prahu, např. teď na 17. listopadu. Času nahlásit na úřadu veřejné shromáždění je stále ještě dost. A že nás tam bude dvacet a budem vypadat donkichotsky? Někdo to začít musí...
    + Další komentáře