Každý, kdo sleduje současné politické a ekonomické dění ve světě i například v České republice nebo na Slovensku, již jistě na tuto otázku narazil. Jak je možné, že i přes naprostou diskreditaci neoliberálního modelu pro uspořádání ekonomiky a společnosti nedošlo k odpovídajícímu posílení levice či jiných politických a ekonomických alternativ? Jak to, že jako kredibilní návrhy na řešení současné krizové situace jsou na národní tak evropské i mezinárodní úrovni předkládány především návrhy neoliberálního střihu?

Je ale také možné otázku pozměnit: Jak to, že neoliberální ideologie zapustila tak silné kořeny, a to dokonce i v levicovém táboře? Jak to, že tak přesvědčivě působí jako „vědecká“, realistická a odborná? A to i přes dlouhou řadu kritických hlasů snadno dohledatelných a přístupných na internetu i v podobě knižních publikací, hlasů od úrovně komentářů, blogů až po akademickou literaturu? V tomto příspěvku bych chtěla blíže představit tři díla, která nám mohou pomoci hledat odpověď na to, co přesně neoliberalismus je a jak se dostal do současné dominantní pozice.

Neoliberalismus jako výtvor dlouhodobé ideové a organizační práce

S jednoznačnou definicí neoliberalismu je potíž. Je to nejen proto, že se stal všeobecnou nálepkou a sloganem vyžívaným kritiky, často bez vysvětlení toho, jak tato nálepka konkrétně souvisí s kritizovaným jevem. Je to ale i proto, že neoliberalismus jako ideologie není koherentní a mnohdy je také vágní účelově.

Jak na základě pečlivé a podrobné analýzy ukazují příspěvky v knize editované Philipem Mirowskim a Dieterem Plehwe The Road from Mont Pèlerin. The Making of the Neoliberal Thought Collective, neoliberální myšlení je velmi pluralitní. Nesoustřeďuje se jen na jednu disciplínu — ekonomii. Prostřednictvím vědomého úsilí elit proniklo i do řady oblastí a disciplín dalších, včetně sociologie, historie, politologie, filosofie či práva. Právě toto je jeden z jeho kamenů úspěchu. Přitom to je ideologie relativně nedávná.

Zlomovým krokem ve vývoji neoliberálního myšlení bylo kolokvium, které se konalo v Paříži v roce 1938 při příležitosti vydání knihy Waltera Lipmanna The Good Society. Zúčastnila se jej řada dnes známých jmen — ekonomové Hayek a von Mises, zakladatel německého ordoliberalismu Rüstow, intelektuálové jako například Raymond Aron a zástupci průmyslu. Hlavní výzvou pro účastníky bylo najít náhradu za klasický liberalismus a laissez faire, které jako ideologie selhaly a zklamaly ve víru první světové války, socialistické revoluce v Rusku a světové ekonomické krize 30. let. Výsledkem kolokvia byl návrh liberální alternativy jak ke klasickému liberalismu a laissez faire, tak ke kolektivismu.

Samozřejmě, toto byl jen základ. Od té doby byl dále pilně a trpělivě rozvíjen, a to nejen akademicky, ale i prostřednictvím mnoha různých think tanků, společností, médií či lobingu v politických a hospodářských kruzích. Také škála výstupů byla široká co se týče sofistikovanosti — od akademických a vědeckých prací (v oblasti ekonomie již od počátku například rakouská škola, vznikající chicagská škola, freiburská škola ordoliberalismu) po díla a populistické články určené pro širokou veřejnost. Samotný rozvoj neoliberálních idejí tak byl podpořen i intenzivním organizačním úsilím. I proto byla v 70. letech, v době první velké krize keynesiánské politiky a státu blahobytu, ke svému mocenskému nástupu připravena alternativa.

Ekonomická svoboda, konkurence, ale i silný stát

Přes již zmíněnou pluralitu v rámci neoliberalismu lze ale najít společný jmenovatel. Je jím úsilí o individualismus, ekonomickou svobodu a to, jak redefinovat funkce státu k dosažení těchto cílů. Na rozdíl od klasického liberalismu neoliberálové nepovažují kapitalismus a trh za něco přirozeně daného. Naopak, obojí jsou umělé výtvory a jako takové mohou existovat pouze pokud je bude pečlivě udržovat silný institucionální rámec garantovaný státem. Základními principy na trhu má být cenový mechanismus, volné podnikání a konkurence.

Povinností neoliberálního státu je pak udržovat tržní uspořádání, vyvarovat se zásahů do výroby a směny a stíhat zásahy proti porušování konkurence. Jinými slovy, stát má neustále obnovovat podmínky pro to, aby ve svobodné konkurenci vítězili ti nejschopnější a ne ti, kteří si privilegia budují mimo trh nebo prosazováním kolektivních zájmů. Oproti rozšířenému názoru tedy neoliberalismus nehlásá slabý stát, ale stát silný, který má ale jasně vymezené postavení a účel. Při pokusech definovat na konci 30. a ve 40. letech společný neoliberální program ale cosi chybělo — lidská a politická práva tradičně předtím prosazovaná liberály.

Neoliberalismus jako morálka

Na absenci důrazu na lidská a politická práva, sklony k elitismu v politické sféře a na důsledky morálky obsažené v neoliberalismu pro sociální politiku poukázal také Bruno Amable ve vynikajícím článku z ledna tohoto roku. To, že se silně zaštiťuje morálkou — na rozdíl od šířeného názoru o její amorálnosti — je dalším faktorem stojícím za úspěchem neoliberální ideologie.

Jaká morálka to ale je? Hlavním morálním postulátem neoliberalismu je konkurence, která má být chráněna a postavena mimo jakékoliv politické vměšování. Étos konkurence je také středobodem nejen fungování ekonomiky, ale i společnosti. Nejenže totiž údajně zvyšuje celkovou efektivitu ekonomiky tím, že umožňuje těm nejschopnějším jedincům maximálně přispívat k prosperitě, ale zároveň jednotlivce odměňuje podle jejich zásluh. Tím v nich vyvolává to nejlepší a motivuje je se stále zlepšovat.

Zatímco trh má být především svobodný, morální má být každý jedinec, a to odpovídajícím způsobem. Každý člověk se má snažit o to, aby byl maximálně konkurenceschopný. A nejen to. Je za to i zodpovědný. Pokud neuspěje, je to následkem jeho vlastních nedostatků. Spoléhání se sám na sebe je vyzdvihováno, potřeba pomoci od ostatních nebo společenství je stigmatizována. Tato morálka je pak podložena sociálně darwinistickou logikou, že konkurence mezi jednotlivci povede nejen ke zlepšení těchto jedinců, ale i celé společnosti.

Důsledky pro sociální politiku a demokracii

Ačkoliv neoliberální myšlení vnímá lidi jako zodpovědné za to, že si zajistí obživu a nestanou se břemenem pro společnost, s minimální sociální pomocí se v něm počítá. Ta by ale neměla mít formu redistribuce nebo jednotného povinného státního systému pojištění. Pomoc má být poskytována na individuálním základě a prostřednictvím volně si konkurujících pojišťovacích subjektů. A neměla by být „zadarmo“. Lidé odkázaní na sociální podporu by si ji měli zasloužit prací. Jinak zleniví a budou se jen chtít vézt na penězích od ostatních.

Toto specifické chápání povahy „masového“ člověka (bez konkurenčního tlaku a přísnosti by zůstal nevzdělaný, líný, neschopný) na rozdíl od povahy elit (vzdělané, motivované, výkonné), se promítá i do toho, jak by měla v očích neoliberálů vypadat politika.

Politice by se měly věnovat osvícené elity, protože jen ty ji mohou vést dostatečně odborně, na základě rozumu a ne populistických tlaků směřujících k přerozdělování a porušování volné soutěže. Elity by v ideálním neoliberálním světě byly odděleny od mas, kterým by mělo být znemožněno kolektivní zastupování svých zájmů. Měly by mít klid na práci a právo dominovat masám. Pro ony „masy“ toto asi těžko může být uspokojivé. Jak z principu, pokud se neoliberální pojetí domýšlí do politických i ekonomických důsledků, tak i z hlediska reálných výsledků, jak nám říkají lidé shromáždění na mnohých náměstích, parcích a ulicích v celém západním světě.

Snadné tažení neoliberalismu ve střední Evropě

Jen ve střední a východní Evropě je zatím relativně ticho po pěšině. Již po roce 1989 jsme přijali, téměř bez pochybností, neoliberální recepty na napravení našich ekonomik a doufali v to, že mocná síla volného trhu a svobodné konkurence nás dovede k prosperitě a bohatství. Jak to?

Jedno vysvětlení, proč se především naše elity staly, na první pohled velmi rychle, nejen zastánci, ale i silnými propagátory neoliberálního myšlení a politiky, přináší ve svém článku Gil Eyal a Johanna Bockmann. Podle nich jdou kořeny této náklonnosti k neoliberálním receptům mezi našimi transformačními politickými vůdci a elitami mnohem hlouběji než k rychlému učení se za pochodu pod vlivem západních poradců nebo k potřebě získat legitimitu vůči západním zemím, firmám, Evropské unii a mezinárodním finančním institucím. Sahají hluboko do doby studené války a relativně intenzivního dialogu mezi západními a východními ekonomy, který během ní probíhal.

V tomto dialogu ale nešlo jen o čistou touhu po poznání a akademickou práci. Pro obě strany — jak západní ekonomy, tak ekonomy z východního bloku, představoval ještě i prostředek, jak prosazovat své zájmy. Na straně západních ekonomů to byl boj v rámci ekonomické disciplíny o dominanci a prestiž. Socialistické ekonomiky pro různá křídla západní ekonomie představovaly jakousi laboratoř, zdroj dat o tom, jak fungují „nedokonalé“ trhy se zásahy státu a centrálního plánování. A tato „data“ byla využívána v takové interpretaci a podobě, jak to bylo pro dané křídlo potřebné. Například pro ekonomy rakouské školy sloužila ke kritice keynesianismu a silně regulačního institucionálního rámce západních ekonomik po druhé světové válce.

I na straně východních ekonomů byly kontakty a poznatky ze západní ekonomie využívány ve vnitřních bojích například mezi reformisty a zastánci tvrdé linie nebo bojích o pozici ekonomů v rámci socialismu. V průběhu pokusů o reformu a potyčkách se zastánci tvrdé linie, které reformní ekonomové prohrávali, nakonec vytvořili obraz socialistické ekonomiky jakožto chaotické, neefektivní a reformovatelné jen radikálně šokovou terapií. To, na co autor a autorka poukazují není, nakolik taková interpretace byla správná, ale na to, že byla zcela určitě jen částečná a vedená zkušenostmi a zájmy určité skupiny reformátorů.

Co z tohoto stručného nástinu vyplývá? Především to, že neoliberalismus je ideologie a ne nevyvratitelná vědecká pravda. Aby dosáhla svého současného postavení, i tato ideologie byla pečlivě konstruována a podepřena trpělivou prací, která směřovala k jejímu rozšíření akademických, politických, hospodářských i mediálních kruzích.

Důsledky neoliberální morálky trefně shrnuje Tony Judt ve své poslední knize Zle se vede zemi, která nedávno vyšla v českém překladu. Je jimi současný křiklavý rozdíl mezi osobním bohatstvím na straně jedné a zanedbaností veřejného sektoru na straně druhé. Univerzálním kritériem dobra a zla přestal být zájem celku a společenská soudružnost a solidarita, ale stal se jím hmotný prospěch jednotlivce. A toto se odehrává v celém západním světě, kam po pádu socialismu patří i naše země střední a východní Evropy. Otázkou je, jestli takový, neoliberální, svět opravdu chceme, i se všemi jeho důsledky.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.