Každý, kdo sleduje současné politické a ekonomické dění ve světě i například v České republice nebo na Slovensku, již jistě na tuto otázku narazil. Jak je možné, že i přes naprostou diskreditaci neoliberálního modelu pro uspořádání ekonomiky a společnosti nedošlo k odpovídajícímu posílení levice či jiných politických a ekonomických alternativ? Jak to, že jako kredibilní návrhy na řešení současné krizové situace jsou na národní tak evropské i mezinárodní úrovni předkládány především návrhy neoliberálního střihu?

Je ale také možné otázku pozměnit: Jak to, že neoliberální ideologie zapustila tak silné kořeny, a to dokonce i v levicovém táboře? Jak to, že tak přesvědčivě působí jako „vědecká“, realistická a odborná? A to i přes dlouhou řadu kritických hlasů snadno dohledatelných a přístupných na internetu i v podobě knižních publikací, hlasů od úrovně komentářů, blogů až po akademickou literaturu? V tomto příspěvku bych chtěla blíže představit tři díla, která nám mohou pomoci hledat odpověď na to, co přesně neoliberalismus je a jak se dostal do současné dominantní pozice.

Neoliberalismus jako výtvor dlouhodobé ideové a organizační práce

S jednoznačnou definicí neoliberalismu je potíž. Je to nejen proto, že se stal všeobecnou nálepkou a sloganem vyžívaným kritiky, často bez vysvětlení toho, jak tato nálepka konkrétně souvisí s kritizovaným jevem. Je to ale i proto, že neoliberalismus jako ideologie není koherentní a mnohdy je také vágní účelově.

Jak na základě pečlivé a podrobné analýzy ukazují příspěvky v knize editované Philipem Mirowskim a Dieterem Plehwe The Road from Mont Pèlerin. The Making of the Neoliberal Thought Collective, neoliberální myšlení je velmi pluralitní. Nesoustřeďuje se jen na jednu disciplínu — ekonomii. Prostřednictvím vědomého úsilí elit proniklo i do řady oblastí a disciplín dalších, včetně sociologie, historie, politologie, filosofie či práva. Právě toto je jeden z jeho kamenů úspěchu. Přitom to je ideologie relativně nedávná.

Zlomovým krokem ve vývoji neoliberálního myšlení bylo kolokvium, které se konalo v Paříži v roce 1938 při příležitosti vydání knihy Waltera Lipmanna The Good Society. Zúčastnila se jej řada dnes známých jmen — ekonomové Hayek a von Mises, zakladatel německého ordoliberalismu Rüstow, intelektuálové jako například Raymond Aron a zástupci průmyslu. Hlavní výzvou pro účastníky bylo najít náhradu za klasický liberalismus a laissez faire, které jako ideologie selhaly a zklamaly ve víru první světové války, socialistické revoluce v Rusku a světové ekonomické krize 30. let. Výsledkem kolokvia byl návrh liberální alternativy jak ke klasickému liberalismu a laissez faire, tak ke kolektivismu.

Samozřejmě, toto byl jen základ. Od té doby byl dále pilně a trpělivě rozvíjen, a to nejen akademicky, ale i prostřednictvím mnoha různých think tanků, společností, médií či lobingu v politických a hospodářských kruzích. Také škála výstupů byla široká co se týče sofistikovanosti — od akademických a vědeckých prací (v oblasti ekonomie již od počátku například rakouská škola, vznikající chicagská škola, freiburská škola ordoliberalismu) po díla a populistické články určené pro širokou veřejnost. Samotný rozvoj neoliberálních idejí tak byl podpořen i intenzivním organizačním úsilím. I proto byla v 70. letech, v době první velké krize keynesiánské politiky a státu blahobytu, ke svému mocenskému nástupu připravena alternativa.

Ekonomická svoboda, konkurence, ale i silný stát