Tento týden bude Sněmovna PČR vybírat nového zástupce veřejného ochránce práv neboli ombudsmana; dosavadní zástupkyni Jitce Seidlové totiž končí mandát. Kandidáti na uvolněné místo jsou tři — Renata Vesecká, Stanislav Křeček a Filip Dienstbier.

Není doufám pravděpodobné, že by nějaký významný počet hlasů dostala Renata Vesecká, jejíž pověst by mohla znevěrohodnit samotný úřad veřejného ochránce práv, přičemž právě důvěryhodnost je tím, co tento úřad zatím úspěšně provází. Znepokojivé by ale podle mého názoru bylo i zvolení Stanislava Křečka. Ten se sice hlásí k sociální demokracii, mnohé jeho názory jsou však vysloveně konzervativní.

Příkladem je i jeho názor na lidská práva, alespoň pokud na něj mohu usuzovat z některých jeho vyjádření. Lidská práva samozřejmě lze zpochybňovat, ne ale z pozice představitele ombudsmanovy kanceláře. Její náplní by naopak mělo být tento koncept hájit jako jakýsi civilizační základ, z nějž jsou odvozena i ustanovení našeho právního řádu.

Stanislav Křeček nedávno v souvislosti s novelou zákona o sociálním bydlení vyslovil názor, že člověk, který má u obce dluh, by neměl mít nárok na příspěvek na bydlení. Z obecnějšího filozofického hlediska to zdůvodnil tím, že nelze jednotlivcům jen připisovat práva, je nutné, aby měli také nějaké povinnosti. Mnohým voličům se tento názor může intuitivně jevit jako správný. Intuice však někdy svádí na scestí. Citovaný názor prozrazuje zásadní neporozumění tomu, co koncept lidských práv v současném západním pojetí znamená a jaký by měl být vztah státu k němu.

Dvě funkce státu

Pro porozumění si dovolím odlišit dvě funkce, které má moderní stát plnit a které nám běžně splývají v jednu. První funkci nazvěme garant základních práv, druhou dobrý hospodář. O konkrétní podobu posledně jmenované role se vede standardní politický boj podle schématu lib — lab (pravice a levice). Stoupenci obou hlavních politických táborů mají prostě různé názory na to, jak dobře hospodařit. Státní orgány pak v této rovině slouží k prosazování politicky motivovaných opatření, jejichž cílem je podpořit určitý model socioekonomických vztahů.

Nějaká (asi spíš levicová) vláda např. může zavést speciální dotace pro zemědělce, kteří hospodaří ekologicky. Na dotace není automatický nárok, potenciální příjemce musí přijmout určitá opatření, aby subvence dostal. Mezi státem a dotyčným jednotlivcem zde vlastně vzniká smluvní vztah stejného typu, jako je vztah mezi dvěma zcela soukromými subjekty. Když zemědělec nedodrží jisté postupy výroby apod., poruší smlouvu a výplata dotací mu bude odepřena. Prostě si je už nezaslouží. Zároveň je představitelné a legitimní, že nějaká jiná vláda v budoucnu možnost získávat tyto dotace úplně zruší, protože na základě svého ideologického profilu preferuje jiný model dobrého hospodaření (více průmyslu, více volného trhu, apod.).

Funkce, kterou jsem nazval garant základních práv, je úplně jiné povahy. Mají-li být lidská práva opravdu lidskými právy, pak nelze připustit, aby byla omezena na ty, kdo si je v očích státních nebo samosprávných orgánů něčím „zaslouží“; jsou jakoby nad státem i společností. Žádný orgán veřejné moci nesmí mít možnost komukoliv jeho základní práva upřít, tj. nesmí mít možnost používat hrozbu jejich odebrání k prosazení svých politicky motivovaných kroků (včetně těch, které demokratická většina považuje za morálně správné).

Jedinou výjimkou je situace, kdy někdo realizuje svá práva způsobem, jímž upírá základní práva jiným. Takové jednání zpravidla považujeme za zločinné. Zločinci mají pak některá práva omezena — ale jen na základě výsledku soudního procesu, ne úředním rozhodnutím výkonné moci, a jen do té míry, do jaké je to nutné pro výkon trestu; proto má např. zločinec omezenu svobodu pohybu, ne však svobodu vyznání a dokonce ani právo na bydlení — není možné přivázat ho někde na dvoře ke sloupu, musí mít střechu nad hlavou.

Bezpodmínečná a nezcizitelná

Na rozdíl od výše uvedeného příkladu se zemědělcem požadujícím zelené dotace, v případě domáhání se základních práv nemůže úředník od jednotlivce požadovat splnění jiných podmínek, než jsou objektivní okolnosti typu poklesu příjmu či úmrtí v rodině; nelze tedy vyžadovat, aby prokázal nějakou zásluhu. Lze legitimně diskutovat a politicky pak rozhodovat o tom, jaké přesně ty objektivní podmínky mají být — od jaké výše (či spíš níže) příjmu je člověk v hmotné nouzi, co je v takové situaci přiměřené bydlení nebo jakou formou právo na bydlení zajišťovat (dotovat bydlení poskytované soukromníky nemusí být tou jedinou ani nejlepší cestou). Nějaký základ ale musí být vždy zachován jako bezpodmínečný a nezcizitelný.

Doplatek na bydlení jde samozřejmě z veřejných rozpočtů. Do té míry, do jaké je naplněním práva na bydlení, však přesto není něčím, co stát (nebo společnost) vlastní a občanovi to z jakési dobré vůle poskytuje (a za co by tedy mohla být vyžadována konkrétní protislužba). Pokud to není zřejmé u tohoto tématu, dosaďme si na místo práva na bydlení jiné základní právo a představme si, že Stanislav Křeček tvrdí: občan, který obci něco dluží, ztrácí právo na informace nebo svobodu slova. Principiálně jde totiž o totéž. Státní orgán tu de facto má být jen zprostředkovatelem a tato jeho funkce by měla být co nejvíce imunní vůči politickým preferencím.

Navzdory svému názvu lidská práva stanovují striktní povinnosti — státu vůči občanům a občanům mezi sebou; každý musíme respektovat práva druhých, a především pak zákony, jejichž smyslem je ta práva zabezpečit. Kde se pak bere představa některých lidí, že koncept lidských práv by se měl vyvážit nějakými lidskými povinnostmi, je mi trochu záhadou. Patrně si zde pletou sféru politickou se sférou morální, v níž lze oprávněně kritizovat agresivní a sobecký individualismus, šířící se v dnešních kapitalistických společnostech.

Pokud už bychom se ale na tuto rovinu chtěli pouštět, bylo by na místě zmínit, že právě doceňování sociálních práv (jako je právo na bydlení) coby integrální součásti lidských práv je jedním ze způsobů, jak bránit znevýhodněné či méně úspěšné členy společnosti před důsledky onoho agresivního individualismu.

Samozřejmě je problém, jak samotný koncept lidských práv zdůvodnit. Podle mého názoru to není možné, je zde třeba přistoupit na to, že v určitém okamžiku se řetězec zdůvodňování utne s tím, že výchozí tvrzení prohlásíme za axiomatické (ani v matematice nemůže být důkaz úplný). Lidská práva jsou fikcí, kterou jsme se rozhodli vydávat za nejvyšší zákon na základě jakéhosi nahlédnutí, které nám poskytují tragické historické zkušenosti typu náboženských válek nebo totalitních režimů 20. století.

Lze se jistě stylizovat do role pozitivistů a podobné fikce ve jménu zdravého rozumu odmítat. Obávám se ale, že bychom za to platili příliš vysokou cenu. Např. snaha potrestat Křečkovy „zneužívače“ povede k tomu, že mnozí chudí, připravení o příspěvek na bydlení, se kromě obce zadluží ještě u lichváře. A to sahám k příkladu stále ještě méně závažnému…