Lukáš Kraus ve svém článku „Demokracie proti mafianismu“ postavil proti sobě demokracii, kterou spojuje s humanismem, solidaritou a celkovým progresivním společenským uspořádáním (parafrázuji autorovo pojmosloví), a „mafianismus“, jenž naopak představuje dokonalý negativ demokracie — tedy korupci, bezohlednou honbu za ziskem, extrémní individualismus, který výše zmíněnou solidaritu popírá a zesměšňuje. Kapitalismus jakoby kmitá mezi oběma póly: je buď demokratický, nebo mafiánský. Nastíněné bipolární rozdělení je sice na první pohled velice srozumitelné a přehledné, avšak podle mého mínění jde o zjednodušený ideologizující konstrukt.

Autor píše, že „ve své podstatě“ dává přednost kapitalismu, ovšem současně tvrdí, že „je to [roz. kapitalismus] pouhé nuzné nic neříkající slovo ve větru“. Čemu tedy dává přednost a čemu přiznává „podstatu“? Je kapitalismus „nic“, nebo naopak „něco“, co může někde — za určitých podmínek — přece jen fungovat, aniž by to vyvolávalo závažné sociální poruchy? Kraus preferuje kapitalismus „slučitelný s demokracií, tedy s humanismem“, a vzápětí skepticky doplňuje, že zemí s takovým typem kapitalismu je v EU jen velmi málo, že ve většině převládá „mafianismus“. Vyústění úvahy je do značné míry předvídatelné. Kraus uvádí jako příklad demokratické a zároveň kapitalistické země Norsko a další skandinávské státy, jmenovitě Švédsko. Nic proti tomu, jen by mě zajímalo, zda by do jeho výčtu patřily ještě například Švýcarsko nebo Island. A samozřejmě nic proti užívání metafor typu „mafianismus“, jsou-li rétoricky účinné. Problém Krausova zamyšlení spatřuji někde jinde.

Nemohu a nechci polemizovat s autorovou norskou zkušeností, protože sám skandinávskou životní realitu neznám. V tomto smyslu nemám důvod nevěřit, že život v těchto zemích je po všech stránkách důstojnější, sociální standardy vyšší, ekonomika výkonnější, vzdělání a sociální péče dostupnější atd., než jak je tomu v naší části Evropy (jež se i dnes občas označuje jako postkomunistická). Ostatně exaktní řeč tvrdých statistických dat hovoří jasně a Krausovu charakteristiku dostatečně potvrzuje. Co mě však překvapuje, je v článku sugerovaná představa existence skandinávské idyly na jedné straně a poměrně důsledné ignorování globálního kontextu na straně druhé. Přitom skandinávské země jsou do globální ekonomiky zapojeny stejně jako ekonomiky jiných států, Českou republiku nevyjímaje. (Zdůrazňuji, že s Krausovou kritikou ČR se bezvýhradně ztotožňuji, této roviny se má polemika netýká.)

Přiznávám, že mě pobouřila Krausova formulace o prahu „našeho domu“. Považuji ji za nešťastnou. Cituji: „Ať přileze [sc. trh] před práh našeho domu, že nemáme na vzdělávání všech našich dětí, že se už nemůžeme postarat o všechny nemocné, že máme stavět ostnaté dráty kolem domů, že už ne společnost, ale válka. Takového nezvaného hosta dovleču za spekulativní límeček rovnou do fjordu.“ Ta formulace je neuvěřitelně rozporná. Pisatel se v ní ohrazuje proti stavění ostnatých drátů, proti uzavírání a nesmiřitelnému členění společnosti, ale přitom sám přebírá perspektivu „našeho domu“ — perspektivu uzavírání se před světem, jímž zmítají trhy. To je perspektiva, kterou nemohu přijmout a která je klamná. Bytostně mě zajímá, co se děje za prahem „mého domu“, i kdyby oním domem měla být celá Evropa, včetně té mafiánské… Udivuje mě, že Lukáš Kraus na tuto perspektivu přistoupil (ačkoli ji chce odmítnout). Autor vede válku ve jménu odmítnutí války. Jenže my se nemůžeme zavřít do „svého domu“, zastavět dveře těžkým kredencem, nerušeně budovat svou idylu a hemžení kolem sledovat s odstupem. Představa, že lze nehodný trh vykázat za dveře, je až dětsky naivní. Všichni jsme s trhem tak či onak spojeni. Na jeho fungování se podílíme všichni: například koupí zubní pasty z Číny de facto potvrzujeme nelidské podmínky čínských dělníků.

V našem — nejen Krausově — obdivu ke skandinávským zemím možná tkví cosi téměř pokryteckého nebo nedomyšleného, myšlenkově pohodlného. Trh není nezvaný host odkudsi zvnějšku. Řada skandinávských firem se v globálním měřítku podílí na bezprecedentních praktikách „mafianismu“, je jí vhod snížená sociální ochrana pracujících v mimoskandinávských zemích. Ano, i domněle čistá Skandinávie je poskvrněna špínou světa (vzpomeňme na ostudnou roli Finska během řecké krize). Polarita „demokratický kapitalismus“ versus „mafianismus“ v podobě chirurgicky přesného řezu, jakou předkládá Kraus, prostě neexistuje. Jsem přesvědčen, že utíkat se k bezpečí za prahem svého domu je zavíráním očí anebo přinejlepším vyhlášením boje proti viditelnému — zatímco to méně viditelné, avšak zcela fundamentální nám uniká: propojenost systému. Ve skutečnosti je práh našeho domu nedohledný a trh nestojí „mimo“ nás. A právě v tom spočívá nesnesitelná tíha současného světa.