Před několika dny proběhla Facebookem vlna testování politických názorů variací politického kompasu pod názvem „Political Coordinates Test“. Tyto testy jsou postavené na dvourozměrné analýze, přičemž osa X představuje škálu pravice-levice, zatímco osa Y škálu liberalismus-autoritářství, resp. individualismus-komunitarismus. Nula je dána průnikem os ve středu plochy, od tohoto bodu lze nabývat hodnot 0 — 1 (resp. 0 % — 100 %) v každém směru osy. Řada mých přátel a známých si tento test vyplnila a ani já jsem neodolal. Výsledek mne nepřekvapil — s hodnotami 80,6 % pro levici a 83,3 % pro liberalismus jsem skončil napěchován do levého dolního rohu.

Tato pozice navádí k různým úvahám. Například k té z politického hlediska velmi významné — která politická strana svým programem pokrývá tuto plochu, a je tudíž vhodnou alternativou pro voliče s levicově liberálními politickými názory?

Odpověď není právě povzbudivá — totiž nejspíše žádná. Přinejmenším žádná z těch relevantních. Pokud se podíváme z pozice levého dolního rohu k pólu levice a přehlédneme po směru hodinových ručiček k pólu liberálnímu, zjistíme, že levý dolní roh je „obklíčen“ Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM), Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD), Stranou zelených (SZ) a Českou pirátskou stranou (ČPS).

Každá z nich je ale pro levicového liberála nějakým způsobem problematická. KSČM je, odhlédneme-li navíc od otázky problematické minulosti, sice výrazně levicová strana, ovšem zároveň silně kolektivistická a inklinující k autoritářským metodám, tedy opomíjející individuální svobodu člověka. Navíc se v ní projevují různé konzervativní až nacionalistické tendence.

ČSSD zůstává (přes větší vstřícnost vůči „postmateriálním hodnotám“) spíše „průmyslovou“ levicí uvažující daleko více skupiny a třídy, nežli člověka. Zatímco sociální demokraté zabývající se ekonomikou mají sklon posouvat se ke středu a pravici, ti prosazující lidská práva a svobody pro změnu inklinují k elitářskému „osvícenému“ autoritářství, které víru v lidi a utváření společnosti „zdola“ nahrazuje direktivami, předpisy, kvótami a sociálním inženýrstvím „shora“.

SZ sice pozvolna překonává svou stigmatizaci účastí ve vládě Mirka Topolánka i svou programovou „monotematičnost“, přesto jako celek stále ještě působí dojmem, že neví, čím chce vlastně být. V jejích řadách nacházíme jak pravičáky, tak levičáky, jak členy tendující k direktivám a restrikcím „shora“ (zejména v environmentální problematice), tak takové hájící osobní svobody a velmi aktivní na té nejnižší komunální úrovni.