Přichází politická revoluce — Bernie for President. Takové heslo lze číst v záhlaví nové internetové stránky amerického nezávislého senátora Bernieho Sanderse. Snaders sám sebe označuje za socialistu. Letos 30. dubna však potvrdil, že se hodlá ucházet o kandidaturu na prezidenta Spojených států v rámci nominačního mechanismu Demokratické strany USA, a je tak oficiálně kandidátem demokratů — ne nejsilnějším, ale rozhodně jedním z nejzajímavějších.

Kandidáti se mimochodem v posledních týdnech množí: volby budou příští rok v listopadu, ale republikáni mají už deset svých politiků, kteří se o kandidaturu ucházejí, přičemž dalších šest v této straně o tom „uvažuje“. Demokraté měli dlouho pouze kandidáta jednoho — vlastně jednu kandidátku, a to Hillary Clintonovou —, teď přistoupili další: na přelomu května a června, kdy jsem měl rozepsán text o senátoru Sandersovi, oznámili svou kandidaturu za demokraty ještě bývalý guvernér státu Maryland Martin O´Malley a exguvernér Rhode Islandu Lincoln Chafee.

Žádný z přihlášených či „uvažujících“ se ovšem ani zdaleka nechystá vyjít s vůdčím heslem tak radikálním jako Sanders — senátor z Vermontu, to jest jednoho z nejmenších států Unie ležícího na severu východního pobřeží.

Politická dráha Bernarda („Bernieho“) Sanderse je přitom důkazem, že heslo pracující s motivem revoluce není jen pouhým sloganem do kampaně, nýbrž výrazem Sandersova přesvědčení, které zastává už od mládí.

↗

Bernie Sanders při jednom z nedávných projevů. Foto archiv AFGE

Bernie Sanders se narodil 8. září 1941 v Brooklynu židovským rodičům. Jeho otec přišel do USA z Polska, matka byla rozená Newyorčanka. Po střední škole studoval nejprve na Brooklyn College psychologii, brzy však přešel na univerzitu v Chicagu. A už tam se projevily jeho politické názory: zúčastnil se hnutí za občanská práva, byl organizátorem Studentského nenásilného koordinačního výboru a byl též jedním z tisíců studentů, kteří přijeli autobusy do Washingtonu, aby se připojili k historickému Pochodu za práci a svobodu, v rámci nějž pronesl pastor Martin Luther King mladší 27. srpna 1963 svůj průlomový projev Sním o tom, že, I Have a Dream.

V roce 1964 ukončil Bernie Sanders vysokoškolská studia jako bakalář politických věd. Několik následujících měsíců strávil v izraelském kibucu; po návratu do USA se v roce 1968 definitivně usadil ve Vermontu. Pracoval jako tesař, filmař, spisovatel i vědecký pracovník. Do politiky vstoupil v roce 1971, když se stal členem strany Liberty Union Party zaměřené proti válce ve Vietnamu.

Hned v následujícím roce pak začal sérii neúspěšných volebních kandidatur: v letech 1972 a 1974 do Senátu, v letech 1972 a 1976 na guvernéra Vermontu. V roce 1974 přitom skončil třetí, o 4,1 procenta za vítězem.

V roce 1979 Sanders z Liberty Union Party vystoupil a dále pracoval jako spisovatel a ředitel neziskové American People's Historical Society. Tu musíme zaznamenat dvě výrazné charakteristické vlastnosti Bernieho Sanderse, jež se projevily ve všech jeho zmíněných i následujících angažmá: zřejmou vytrvalou bojovnost i navzdory neúspěchu a věrnost idejím, jež si osvojil a od nichž dodnes neustoupil.

Starostou a kongresmanem

V roce 1981, když Spojenými státy procházela vlna úspěchu Republikánské strany vrcholící volbou Ronalda Reagana za prezidenta, ucházel se Bernie Sanders na radu svého přítele, univerzitního profesora Richarda Sugermana, o úřad starosty Burlingtonu — největšího města Vermontu s 38 tisíci obyvateli. Podařilo se mu porazit šestinásobného starostu, demokrata Gordona Paquettea, a to rozdílem deseti hlasů.

Tento úspěch Sanders zopakoval postupně ještě třikrát, porážel demokratické i republikánské uchazeče a při své poslední kandidatuře v roce 1987 zvítězil nad kandidátem, jehož podporovali jak republikáni, tak demokraté. Poté se rozhodl, že počtvrté už kandidovat nebude, a začal nakrátko přednášet politologii na Kennedyho fakultě vládních studií Harvardovy univerzity.

Politiku však Sanders neopustil. V roce 1988 se republikánský člen Sněmovny reprezentantů Jim Jeffords rozhodl ucházet se o místo v Senátu, a odstoupil proto z poslaneckého volebního okrsku ve Vermontu. Volby do Sněmovny representantů v tomto volebním obvodu vyhrál zástupce guvernéra Peter Smith se 41 procenty hlasů. Sanders kandidující coby nezávislý se umístil jako druhý se 38 procenty.

O dva roky později kandidoval na toto místo Sanders znovu a porazil Smithe rozdílem 56 proti 40. Stal se tak prvním nezávislým členem Sněmovny reprezentantů po čtyřiceti letech. Každé další poslanecké volby pak vyhrával Sanders s výrazným rozdílem ve srovnání s protikandidáty.

Své přesvědčení neváhal Sanders dávat nikdy najevo a poté, co v roce 1998 rezignoval kongresman Ron Dellums, zůstal jediným členem Kongresu, jenž se prohlašoval za socialistu. Přirozeně projevil svoje názory i hlasováním. Jak v roce 1991, tak v roce 2002 odmítl usnesení, která dovolovala použití síly v Iráku, a postavil se samozřejmě i proti vlastní invazi v roce 2003. Odmítal dále původní verzi Patriot Act, Vlasteneckého zákona, jehož platnost skončila minulou neděli, protože ji Senát neprodloužil, a hlasoval pro dodatky, jež omezovaly účinky nomy, i když zpravidla bez úspěchu.

Po těchto příkladech nebudu dále pokračovat ve vypočítávání podrobností o Sandersově jednání ve Sněmovně — je jich dlouhá řada. Všechny jsou důkazy jeho důsledného promítání názorových postojů do parlamentní praxe.

Pokračování v Senátu

Sanders se několikrát zmiňoval, že by se rád ucházel o místo v Senátu, pokud by vermontský zástupce odešel na odpočinek. Když potom Jeffords ohlásil v roce 2005 konec kariéry, Sanders skutečně neváhal. Značně mu pomohl demokratický senátor z New Yorku Chuck Schumer, jenž jako předseda výboru pro senátorskou kampaň demokratů umožnil, aby žádný jiný demokratický zájemce nedostal ve Vermontu stranickou finanční podporu. Také hlava demokratické menšiny v Senátu Harry Reid a předseda Národního výboru Demokratické strany (a bývalý vermontský guvernér) Howard Dean se vyjádřili ve prospěch Sandersovy kandidatury.

Dean přitom uvedl, co vlastně — i později — vedlo demokratické politiky k Sandersově podpoře: považovali ho, byť stranicky nezávislého, za svého spojence, „jenž hlasuje s demokraty v 98 procentech případů“.

V nejnákladnější volební kampani v historii státu porazil nakonec Bernie Sanders podnikatele Richeho Tarranta poměrem zhruba 2:1. Dodejme, že v následujících pravidelných volbách v roce 2012 získal 71 procent hlasů.

Průzkum v srpnu 2011 odhalil, že Sanderse jako politika schvaluje 67 procent respondentů z jeho okrsku, a opačný názor vyjádřilo jen 28 procent dotázaných. To z Bernieho Sanderse učinilo z daného hlediska třetího nejpopulárnějšího politika celých Spojených států.

↗

Sanders se v Senátu zavázal hlasovat vždy s demokraty v procedurálních věcech, v politických otázkách se ale rozhoduje jen za sebe. Foto WmC

Ve vlastním Senátu uzavřel Sanders s vedením demokratů otevřeně dohodu, podle níž hlasuje se stranou ve všech procedurálních otázkách, ale v politických věcech má naprostou volnost. Demokraté mu pak na oplátku umožnili zasednout v pěti senátních výborech včetně zvlášť důležitého výboru rozpočtového.

Právě v rozpočtovém výboru pak předložil Sanders například letos v lednu zprávu s návrhy úprav a norem, jež mají přispět „k obnově mizející střední třídy“. Zpráva obsahuje mimojiné návrhy na zvýšení minimální mzdy, růst výdajů na infrastrukturu a zvýšení plateb sociálního pojištění.

I v jiných ohledech je činnost Bernieho Sanderse jako senátora podnětná a leckdy účinná — Bernie není zdaleka pouze muž slov a sociální vědomí a cítění je součástí jeho politické práce. V této souvislosti je třeba zaznamenat například jeho známý „obstrukční projev“ z 10. prosince 2010 (Američané používají pro takové proslovy v Kongresu termín filibuster) proti prodloužení platnosti zákona o slevě na daních, opětovném oprávnění k pojištění proti nezaměstnanosti a vytváření pracovních míst. Sanders hovořil osm a půl hodiny a bouřil proti ustanovením, jež snižovala daně pro bohaté. Masmédia zdůraznila z jeho projevu dvě věty: „Co je moc, je moc!“ a „Kolik domů můžete vlastnit?“

V reakci na projev podepsal velký počet lidí na internetu petici s návrhem, aby senátor Sanders kandidoval v roce 2012 na prezidenta. Pro jeho kandidaturu proti prezidentu Obamovi se vyslovily i výrazné osobnosti americké levice. Čas ovšem tehdy zřejmě ještě nenastal. Řeč byla v únoru 2011 vydána knižně pod názvem Projev. Historický filibuster o korporátní chamtivosti a úpadku naší střední třídy. Autorský honorář dostaly vermontské charitativní organizace.

Prezidentské pozice

Bernie Sanders zmínil své rozhodnutí zapojit se do prezidentských voleb poprvé 6. března 2014 v rozhovoru pro levicový týdeník The Nation. Letos 30. dubna to pak vyhlásil i oficiálně.

Sanders je příliš dlouho politikem, aby nevěděl, že půjde o zápas nesmírně obtížný, a to už v samotné Demokratické straně. V ní je favoritkou totiž Hillary Clintonová, manželka bývalého prezidenta a bývalá ministryně zahraničí, osoba velice známá a s finančním zázemím, které je zatím nesrovnatelné i s republikánskými rivaly, natož se zdroji Bernieho Sanderse.

Sanders sám ovšem říká: „Lidé by mne neměli podceňovat. Kandidoval jsem mimo systém dvou stran, porazil jsem demokraty a republikány, střetával jsem se s kandidáty „velkých peněz“ a víte, myslím, že poselství, které mělo odezvu ve Vermontu, je poselstvím, které může rezonovat po celé zemi.“

Sanders upozorňuje, že obyčejný Američan pracuje stále více hodin a za relativně menší mzdu a že nerovnosti v příjmech a bohatství dosahují nestydaté úrovně. Současný hospodářský model, jenž plodí tyto důsledky, je podle něj zmanipulovaný tak, aby sloužil „hrstce miliardářů“, a je tak nezbytné je regulovat směrem k sociálně spravedlivějšímu nastavení.

Do onoho „poselství z Vermontu“, tedy k Sandersovým dlouhodobým postojům ke konkrétním problémům současných Spojených států, patří dále i přesvědčení, že:

1. financování volebních kampaní ze strany korporací a zájmových skupin má být omezeno ústavním dodatkem
2. firmy produkující CO2 mají být za tuto činnost adekvátně zdaněny
3. studium na státních vysokých školách má být první dva roky zdarma, a pak teprve financováno systémem studentských půjček, avšak reformovaným
4. velké banky mají být rozděleny na menší a centrální banka FED vedena tak, aby nutila ostatní peněžní ústavy k půjčkám malým podnikům
5. zdanění bohatých může růst, zdanění střední třídy musí klesat
6. přistěhovalcům má být usnadněna cesta k získání občanství USA. Současné deportace migrantů je záhodno do přijetí nové legislativy zastavit
7. za dostupnost zdravotní péče pro každého má ručit federální vláda a vlády jednotlivých států
8. je třeba stáhnout ozbrojené síly z Iráku i Afghánistánu, nehrát si na světového vůdce ani neusilovat o nutně vůdčí roli v boji proti fanatikům z Islámského státu
9. dohoda s Íránem o jeho jaderném programu je nezbytnost. Naopak nezbytná není bezpodmínečná podpora vlády izraelského premiéra Benjamina Netanjahua

Skutečný vliv a vztah ke Clintonové

V souladu s řečeným i navzdory tomu je třeba mít stále na paměti, že Barnie Sanders vstupuje do prezidentských voleb jako kandidát outsider. Takové postavy v USA obvykle nevyhrávají velké volby (rozhodně ne napoprvé), ale ovlivňují jednak své spoluuchazeče v hlavním proudu a jednak kampaň i celkovou politickou debatu v zemi. Na Sandersovy vize a názory bude přitom nucena reagovat zejména Hillary Clintonová.

Sanders prozatím přistupuje k favoritce demokratů se zdvořilou kritikou. V rozhovoru pro televizi CNBC například uvedl, že „shromažďování“ peněz vzdaluje Clintonovou od průměrného Američana. Odpovídal tak na odhalení — současně v USA velmi diskutované — že manželé Clintonovi vydělali jen za svoje projevy od roku 2014 25 milionů dolarů a od Billova odchodu z Bílého domu celkem 130 milionů.

Přímo v rozhovoru pak Sanders ještě doplnil: „Teoreticky můžete být multimiliardářem a skutečně se velmi znepokojovat problémy pracujících lidí. Teoreticky to je pravda.“

↗

Dobře vedenou kampaní může Sanders ovlivnit nejen veřejnou debatu, ale i posunout konkurenty více doleva. Repro z vysílání CNN

Sanders je ovšem i přesto zakotven stále a pevně v demokratickém táboře. Zakladatel a vydavatel amerického levicového magazínu Jacobin Bhaskar Sunkara charakterizoval nedávno výstižně rozdíl mezi oběma kandidáty slovy: „Sanders nenabízí rozmáchlou emancipační vizi nebo zásadovou protiimperialistickou politiku, kterou bychom měli po levici vyžadovat, ale jeho pronikavá obrana státu blahobytu je ve výrazném protikladu k politice Hillary Clintonové, hlavní kandidátky přátelské vůči byznysu.“

S ještě ostřejší kritikou „demokratického socialisty Sanderse“ pak vystupuje například Lance Selfa z internetového Socialist Workeru, časopisu americké krajní levice. V čísle z 11. května píše Selfa o Sandersovi s odvoláním na historickou zkušenost „levicových“ demokratů, reverenda Jesse Jacksona z 80. let minulého století a poslance z Ohia Dennise Kuciniche z let 90. a nultých, doslova:

„Kandidáti jako Jackson nebo Kucinich příležitostně flirtovali rétoricky s rozlukou s demokraty, ale jejich jasný závazek v praxi spočíval v tom, aby přivedli lidi zklamané stranou do sféry vlivu demokratů. A pokud jde o Sanderse, ten zatím ani nechce tuto rétoriku použít — vyloučil kandidaturu mimo Demokratickou stranu. Dějiny nás učí, že skutečný dopad těchto výzev „dovnitř — ven“ byl — slovy Jesse Jacksona — „zachovat naději“ — ale uvnitř Demokratické strany.“

Předpověď třeba i jenom o průběhu kampaně Bernieho Sanderse — o níž první zprávy naznačují, že by mohla být dost úspěšná — by byla přinejmenším předčasná. Troufat si na ni (zčásti) můžeme teprve po prvních debatách na podzim 2015 a primárkách v prvních státech počátkem roku 2016, tedy po jejím prvním půlroce.

Ovšem sledovat bychom měli Sandersovy výstupy hned ode dneška — třeba už proto, že od smrti Eugena V. Debse v roce 1926 se prakticky žádný významný americký politik kandidující na prezidenta (necháme-li stranou kandidáty drobných uskupení a straniček) neoznačil za socialistu.

Bude mimořádně zajímavé pozorovat, jak se příslušně vyprofilovaný kandidát bude chovat a jak jednat v té části kampaně, kdy už přestane načrtávání obecných vizí stačit a kdy dojde na přímá argumentační střetnutí. A bude stejně zajímavé sledovat také to, jak bude reagovat na Sandersovy výstupy veřejnost. I při sestupu USA z vrcholku moci nebudou tyto skutečnosti bez významu.