Nezávislý senátor za Vermont Bernie Sanders zveřejnil na webu video ze svého vystoupení v Kongresu USA, které nazval Ohrožení demokracie. Mluví v něm o hrozbě, kterou představují pro demokracii v USA soustavně se prohlubující příjmové a majetkové rozdíly.

Sanders popisuje, jak se v posledních dekádách ve Spojených státech dramaticky zvyšoval rozdíl mezi nejbohatším jedním procentem a zbytkem společnosti, jak postupně zaniká střední třída, jejímž příslušníkům klesají reálné příjmy. Líčí, jak některé z největších amerických korporací jako Boeing nebo Verizon vůbec neplatí daně, před nimi unikají do daňových přístavů.

Argumentaci, kterou svůj postoj podpořil, je těžké vzdorovat. Pokud je společnost organizována tak, že se neustále zvyšují příjmy nejužší elity, po překročení určitého prahu už disponuje takovými prostředky, že jí jen jejich zlomek zaručí vliv, kterým svá privilegia dále upevňuje a posiluje — na úkor zbytku společnosti.

Sanders uvedl jako příklad bratry Kochovi, kteří vloni zmnožili svůj majetek o miliardy dolarů. Je to majetek, který jim dovoluje zasahovat do tvorby politických rozhodnutí způsobem zcela popírajícím základní premisu demokracie: jeden člověk jeden hlas. Spojeným státům tak dle Sanderse hrozí faktická proměna v to, čím v minulém století bývaly mnohé země Latinské Ameriky: v oligarchii, kterou fakticky řídí úzká elita, v jejichž rukou se koncentruje rozhodující politická a ekonomická moc.

Sanders se ve svém vystoupení obracel explicitně na své republikánské kolegy: „Z morálního hlediska je pro mě šokující, že kolegové z republikánské strany tráví dny vymýšlením dalších úlev nejbohatším a pak se snaží krátit podporu rodinám, které mají hlad, škrtat v sociálním zabezpečení či zdravotním pojištění. Je to ošklivý moment v amerických dějinách.“

Sanders mluví o třídní válce, kterou vede „miliardářská třída“ proti zbytku společnosti. Morální apely tu ovšem nezaberou. Kongres rozhoduje o distribuci majetku ve společnosti takovým způsobem proto, že každý jeden z republikánských senátorů za svoje křeslo vděčí kampani štědře financované právě korporacemi a příslušníky miliardářské třídy. V pravém slova smyslu jsou tak spíše jejich zástupci, nežli zástupci lidí, od nichž dostali své hlasy.

Je štěstím a jistě i určitou nadějí americké demokracie, že se v Kongresu vyskytuje ještě i hlas jako Sandersův, byť se jedná o unikátního senátora z malého a v řadě ohledů výjimečného Vermontu, který navíc jako nezávislý bohužel nereprezentuje žádné širší parlamentně politické hnutí. I demokraté jsou bohužel ve fatální míře závislí na prostředcích korporací a prvilegované elity. Čím dál více tak dnes představují jen mírnější variantu republikánů, nikoli jejich reálnou alternativu.

Sandersova argumentace není nová. Jedno z poučení kruté předválečné krize shrnul tehdy soudce Nejvyššího soudu Louis Brandeis lakonicky: „Můžeme mít buďto demokracii, anebo mimořádné majetky koncentrované v rukou úzké skupiny lidí, ale nemůže mít oboje současně.“ Otázkou samozřejmě je, z jakých důvodů jsme poznání, které se stalo organickou součástí obnovy a prohlubování nejen americké, ale všech západních demokracií, pozapomněli a opustili.

Ani dnes není Sanders samozřejmě ve své argumentaci sám. S mrazivými podrobnostmi popisují americký systém, který charakterizují jako dolarokracii, ve stejnojmenné knize novinář John Nichols a sociolog médií Robert McChasney. Popis prorůstání politické a ekonomické moci a její koncentraci v rukou nejužší elity doplňují analýzou role, kterou v tom ději sehrávají komerční média.

Co se odehrává ve Spojených státech, je možná jen o něco vypouklejším příznakem mimořádně nebezpečných dějů, jichž samozřejmě není ušetřena ani Evropa, a z řady důvodů postihují zvlášť tíživě postsovětské země. Vidíme to sami kolem sebe.

Zatímco pro čím dál větší množství lidí je čím dál složitější protlouct se, politická, ekonomická a mediální moc se koncentruje v rukou lidí, jež vlastně sami běžně popisujeme nikoli jak demokraty, ale jako oligarchy. Přitom je evidentní jak se politické strany, a to včetně těch, o nichž by se — tak jako od amerických demokratů — vzhledem k jejich tradici, rétorice i voličské základně očekávalo, že budou věci řešit, samy stávají v čím dál větší míře součástí skrytě či otevřeně zkorumpovaného systému.

Ovšem bez principiální proměny systému přerozdělování, tak aby se společnost vrátila k spravedlivé distribuci příjmů, jež současné tendence obrátí, nemáme šanci demokracii udržet. V médiích vlastněných příslušníky miliardářské třídy k tomu ovšem půjde připravovat půdu stěží. Nalezení mechanismů, které udrží a rozšíří prostor pro nekomerční média, se tak dnes, v situaci, kdy se strana předního českého oligarchy stává u nás stranou nejsilnější, jeví jako otázka životního významu.