Nedávná konference Pražské školy alternativ se věnovala daňovým otázkám. Změna daní není klíčovým tématem nové vlády Bohuslava Sobotky, shoda je jen na zvýšení efektivity výběru a dílčích korekcí jako například nižší DPH na léky, mýtný systém nebo znovuzavedení zelené nafty). Debata o hlubších změnách je přesto potřebná. Chce to národohospodářsky komplexní přístup, ale i širší a tím pádem stabilnější politický konsensus.

Ve svém vystoupení v politické části panelu jsem zdůraznil, že politická levice více zdůrazňuje daně jako nástroj mírnění sociálních rozdílů a kvalitního zajištění veřejných služeb, ale nelze přehlédnout vztah daní k ekonomickému růstu a k regulační (pobídkové) roli daní. Posilování fiskální kapacity státu nemůže odhlížet od ekonomické úrovně země a od otázky optima daňového břemene (v diskusi byl zmíněn problém určení exaktního vrcholu tzv. Lafferovy křivky).

Názor KSČM na rozsah vybraných daní v podobě podílu vybraných daní na HDP (tzv. daňová kvóta) je v střednědobém horizontu složenou kvótu (dnes cca 35 %) rozhodně nesnižovat, s ohledem na naši podprůměrnou ekonomickou úroveň se ale nelze ani rychleji přiblížit průměru EU, který se pohybuje kolem 38-39 %. Doporučujeme se soustředit na strukturu daní tedy racionalizovat daňový mix z pohledu potřeby fiskálního plánování.

Pokud jde o aspekt daňové konkurence tak mezinárodně jednotné sazby daní jsou zatím nereálné. O to důležitější je daňová báze, která se mění zejména pod vlivem různých odpočtů a úlev. Nelze o nich hovořit jako o plevelu — jsou významným regulačním nástrojem (investiční pobídky i přes kritiku pobídkové byrokracie pomáhají) Jen je dobré odstranit jejich rozpornou strukturu — například otázka daňové podpory finančních produktů.

Problémem současné daňové struktury je, že dlouhodobě klesá zdanění kapitálu a korporací. U zdanění práce jsme cca na průměru (náklady práce zvyšují vyšší sociální odvody). Z toho vyplývá cíl především zastavit přesun daňové zátěže na nepřímé daně a obnovit mnohem výrazněji progresivitu u přímých daní. Cíl vracet DPH k roku 2007 je pak podmíněn hospodářským oživením a dostatečným výnosem přímých daní. Připadá v úvahu zvláštní zdanění ve finančním sektoru, ovšem v koordinaci se zahraničím, tedy alespoň v rámci EU.

Pokud jde o zdanění OSVČ, tak se snažíme o realistický přístup, nelze házet všechny do jednoho pytle a dělat z nich parazity. Propad příjmů v posledních letech souvisí i s tím, že malé firmy jsou citlivější na recesi a zdražování. Je na místě optimalizace, nikoliv redukce daňových paušálů. A připravované zavedení registračních pokladen nepostihne „dohody“ mezi příjemci a plátci služeb, neřeší manipulaci s fiskální pamětí a fiskální efekt nebude veliký .

Samostatným problémem je podpora ekologizace daňového systému. Tady jde o to, aby „zelené“ daně byly v souladu se sociálními cíli (viz tzv. rudozelený program KSČM). Tedy aby jejich břemeno nedopadalo na ty, kteří se nemohou bránit a bylo fiskálně neutrální (nezvyšují celkovou míru zdanění).

Dalším problémem je decentralizace daňového systému, v jaké míře posílit vazbu daní na místo jejich tvorby a přitom zachovat možnost vyrovnávat objektivní rozdíly. Sdílení daní nevytvoří nové příjmy, je jen o dělení stávajícího koláče. Nechceme nyní snižovat podíl centrálních financí na celkových příjmech státu (znamenalo by to redukci národních dotačních programů). Bohaté země s vyspělým územním členěním (například Německo) si mohou dovolit vyšší podíl sdílení daní v regionech, my dosud nikoliv.

V oblasti daňové správy bude nejdříve nutné ujasnit si budoucnost jednotného inkasního místa (JIM). Kvalifikace a motivace zaměstnanců finančních úřadů se váže na připravovaný služební zákon. A uvědomme si, že drtivá část daňové optimalizace je legální, než se prokáže opak. Ve vztahu k přípravě rozpočtu na rok 2015 tedy efekt v oblasti kvality výběru daní nemusí být dostatečně rychlý ani velký. Je to prostě úkol trvalý a dlouhodobý. Prorůstový rozpočet ovšem bude vyžadovat i jiná opatření, o kterých vládní program zatím mlčí.