V posledních měsících se v české distribuci objevilo hned několik dokumentárních filmů, které se vrhají na aktuální sociální a politická témata. V Drnovickém catenacciu se režisér Radim Procházka vypravil do pravěku české transformační džungle 90. let, Erika Hníková na příkladu groteskních propopulačních aktivit jednoho slovenského starosty nastiňuje ve svém Nesvatbově mentalitu dnešních singles a odliv mladých lidí z venkova, Vít Klusák se snímkem Pro dobro světa a Nošovic zase vypravil zkoumat důsledky, které měl pro obyvatele Nošovic vznik automobilky na nedalekých polích.

Zatím posledním dokumentárním filmem, který by mohl někdo v rámci českého diskursního folkloru označit za „aktivistický“, je Doba měděná režiséra a také redaktora Deníku Referendum Iva Bystřičana. Ten se ovšem vypravil geograficky mnohem dále, než předešlí tvůrci. Až do Zambie. Do oblasti zvané Copperbelt bohaté na nerosty a hlavně na měděnou rudu.

S kameramanem Jiřím Málkem se snaží zmapovat úroveň života tamních obyvatel a poměry, které tam panují. A daří se jim nalézt cosi na způsob soukromého policejního státu, jež si korporace téměř monopolně těžící měď vybudovala za tichého přihlížení státních úřadů. Prostředí, ve kterém jako by šlo o život nebo aspoň o fyzickou újmu i samým filmařům.

Tady se točit nesmí, nic

Dokument je zvláštní zejména tím, jak se filmaři neustále snaží točit „atraktivní“ záběry, sbírat data, která by jim umožnila nahlédnout hlouběji do poměrů v regionu a především do poměrů panujících v dolech společnosti Mopani vlastněnou firmami ze Švýcarska a Kanady, a jak se jim v tom někdo stále snaží zabránit, natáčení jim znemožnit nebo jim dokonce vyhrožuje. Takže nakonec se toho vlastně ani tolik nenatočí a ve filmu převládají spíš důvody, proč se to a to nenatočilo, kdo jim znemožňoval točit a proč, s kým by se radši neměli bavit a kdy je dobré vzít raději nohy na ramena.

V Copperbeltu se točit nesmí takřka nic. Pokud se nesežene povolení. To se shání velmi obtížně a chce-li někdo točit doly, nemá šanci vůbec žádnou. Doly jsou v Copperbeltu z nějakého důvodu přísně tajná záležitost. Ale zaměstnanci důlní policie naštěstí neumí pracovat s kamerou, takže se jim záběry českých filmařů nikdy nepodaří získat a zjistit, že Bystřičan s Málkem přece jen točili doly firmy Mopani, tedy zakázanou zónu, i když jen zpovzdálí.

Z celého toho záznamu nemožností a překážek do značné míry marného snažení pak vyvstává především otázka, co se tady tak přísně tají. A představivost podpořená popisy a náznaky těch, kteří občas přece jen něco řeknou, a pokradmu zaznamenávanými obrazy se může rozběhnout naplno.

Siluety měděných dolů působí jako nedostupný Kafkův Zámek. Ve vstupu do něj brání filmařům nejen státní úřady a policie, ale také řada obyčejných místních, loajálních k firmě, nebo se prostě jen obávajících důsledků plynoucích z jejich nečinnosti, kdyby filmování nezabránili nebo byli sami natočeni, jak ochotně odpovídají na dotazy. Jedněmi z mála lidí, kteří se nebojí mluvit, je bývalý horník a odborář, jenž otevřeně popisuje podmínky v regionu, a farář, jehož kostelní pěvecký sbor vytváří formální rámec příběhu obyvatelstva Copperbeltu a důlního průmyslu.

Taky nás to čeká

Hlavním tématem filmu ovšem není jen jednoduchá obžaloba západního kapitálu drancujícího za pár šupů přírodní bohatství Zambie, z něhož africký stát téměř nic nemá. Film se nás totiž přinejmenším ve dvou věcech dotýká mnohem bezprostředněji. A to hlavně skrze bizarní skutečnost, že společnost Mopani obdržela od Evropské investiční banky docela tučnou částku v rámci rozvojové pomoci. Tedy peníze určené k rozvoji Copperbeltu a zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Kde peníze přesně skončily, film otevřeně neříká. Je ovšem patrné, že určitě ne v investicích do místní infrastruktury a do zlepšování života obyvatel. Společnost navíc zvesela propouští další a další horníky, takže rozvojová pomoc Evropské banky nabývá už rozměrů opravdu absurdních.

Druhé zásadní téma, které se nás bezprostředně týká, je názorná ilustrace důsledků aplikování neoliberálních ideologických dogmat, že nejlepším správcem majetku je soukromý subjekt, od něhož bohatství prokapává i k běžným občanům, jejichž stále agresivnější aplikace hrozí i nám. V Copperbeltu neprokape dolů takřka nic. Je možné nalézt jen zbytky vymožeností, které region měl, když ještě byly doly státním podnikem. Jako třeba zarostlá a polorozpadlá budka autobusové zastávky, odkud horníci jezdili kdysi do práce, nebo kdysi veřejná a bezplatná škola, z níž je dnes pochopitelně soukromá vzdělávací instituce jen pro ty, co si to mohou dovolit apod. Privatizovaná je nakonec i bezpečnost, o kterou se na docela širokém území v okolí dolů stará důlní policie. Samozřejmě s důrazem především na zájmy zaměstnavatele, takže se strážci bezpečnosti mohou v případě, že někdo dělá problémy, snadno proměnit spíš v reprezentanty nebezpečnosti.

Procházky po zeměkouli zakázány

Drzost českých filmařů ovšem slaví největší úspěch v centrále Evropské investiční banky, kam Bystřičan s týmem přijel svůj film pustit. Manažerům. A výsledek této exkurze umístil jako závěr svého filmu. Pozorovat protáhlé tváře technokratických „bankéřů“ snažících se působit neutrálně a obviňujících Bystřičanovo dílo z toho, že je jen jednostranným, nevyváženým pohledem, nebo kritizujících uměleckou úroveň filmu jako beztvarého mišmaše náhodně seskládaných obrazů, je skutečně zábavné. Už i kvůli tomu, že se ve filmu dokumentaristé prokazatelně snaží se zástupci vedení těžařské firmy setkat, ale podobně jako v Kafkově nedostupném zámku neúspěšně. A také zásluhou scény, v níž filmaři jednoho z manažerů vyzývají, aby jim něco řekl o výtvarném díle na podlaze hlavní haly banky, a on k dílu odmítá zaujmout jakékoli stanovisko a vymlouvá se, že přesně neví, co to znamená, protože si nepřečetl manuál a nechce se autora díla dotknout. A divák si rázem začne tak trochu připadat jako v Zambii.

V jedné věci mají ovšem manažeři Evropské banky mají přece jen trochu pravdu. Bystřičanův tým ve filmu nijak zvlášť usilovnou snahu setkat se s vedením dolů firmy Mopani nejeví. Vzdá to až příliš snadno a brzy. Anebo na tento motiv rezignovali u sestřihu a s tématem související záběry a situace do filmu nezařadili. Pokud tedy vůbec byly k dispozici.

Je to škoda, protože by se to marné úsilí nakonec mohlo podařit zásadněji tematizovat a zacpala se ústa vyznavačům efemérní vyváženosti, která ve skutečnosti neexistuje. A pokud ano, činí z uměleckého díla většinou něco naprosto koženého a nudného. A hlavně alibistického.

Úplná tečka filmu je ovšem zdařile hořce komická. Když jsou filmaři podobně jako se jim to dělo v Zambii v závěru vyhozeni také z Evropské banky. Ve chvíli, kdy se s jedním z manažerů chtějí projít po onom výtvarném díle symbolizujícím několik barevně rozdílných, leč propojených světů. Projít se takřka kolem „kooperující“ zeměkoule. Ale žádná cesta kolem světa prostě nebude. Protože si prý zaměstnanci banky stěžují, že je někdo natáčí u oběda.

Jeden ze zambijských horníků, kteří ve vytěžených dolech načerno dotěžují zbytky rudy a po nichž důlní policie občas střílí, v jedné chvíli volá, že tenhle svět „je přece náš, ne jejich“. Závěr Bystřičanova filmu je pak jakousi sarkastickou ozvěnou bojovného a trochu pozérského horníkova pokřiku: Ne, ne, tenhle svět není váš. Je jejich.

Doba měděná. Režie Ivo Bystřičan, kamera Jiří Málek, Česká republika 2010.