Svoboda a ismy
Bohumil TrávníčekOhrožují-li svobodu různé „ismy“, je dobré zamyslet se, co je to vlastně svoboda a které ideologie ji mohou ohrožovat.
Václav Klaus neustále varuje před různými „ismy“, protože ty podle jeho názoru mohou ohrozit svobodu ve společnosti. S tím lze souhlasit. Je tedy dobré se zamyslet nad tím co to svoboda je a které „ismy“ ji v současnosti nejvíce ohrožují.
Tři základní složky svobody
Skutečný liberalismus (ve smyslu českého termínu „svobodomyslnost“) lze nejlépe založit na předpokladu, že ve společnosti existují tři základní složky svobody: politická, ekonomická a sociální. Politická svoboda souvisí s možností prosazovat ve společnosti své názory, ekonomická svoboda souvisí s možností realizovat své ekonomické zájmy (podnikat) a sociální svoboda vychází z toho, nakolik může jedinec ovlivnit své sociální postavení.
Obecně platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná (ne)svoboda jiného. Podobně je to s těmito třemi složkami svobody ve společnosti, v okamžiku kdy je prosazována jedna složka svobody příliš na úkor složky jiné, rodí se nesvoboda (totalita). Tři složky svobody jsou přitom spojené nádoby, přílišná expanze jedné složky vyvolává potlačení složky jiné. Jinak řečeno, nejvíce svobodná (liberální) společnost bude ta, která dokáže udržet rovnováhu mezi těmito třemi složkami svobody.
Není možné ve společnosti realizovat absolutní politickou svobodu, protože to může vést k prosazení nesvobody (totality). Proto je třeba cenzurovat prosazování politických názorů směřujících k potlačení svobody. Prosazování absolutní svobody sociální je možné jen za cenu potlačení ekonomické složky svobody a nakonec i politické. Tak to činí komunismus, který můžeme vnímat také jako sociální fundamentalismus, vytvářející tím nesvobodu (totalitu) ve společnosti. Totéž však platí i o složce ekonomické, její přílišná expanze probíhá na úkor složky sociální a nakonec opět i politické. I zde vzniká ve společnosti nesvoboda. Tato poslední forma totality je poněkud skrytá (a nepřiznaná), o to více je však nebezpečná.
Expanzi ekonomické složky svobody prosazuje ideologie nazývaná neoliberalismus. Se skutečným liberalismem, který vychází z rovnováhy tří složek svobody ve společnosti, však má jen málo společného (a v principu jde proti němu), patrně ještě méně než měl „reálný socialismus“ společného se skutečným socialismem, ke kterému se přibližují například skandinávské země. Reálný socialismus stavěl na fundamentalismu sociálním (ani zde však nebyl důsledný, v tom je důsledný hlavně utopický komunismus), neoliberalismus zase staví na fundamentalismu ekonomickém (resp. tržním): téměř vše je nutné podřídit řízení trhem, tj. privatizovat, sociální funkce státu je třeba v zájmu expanze ekonomické složky svobody co nejvíce okleštit. Podobně jako sociální fundamentalismus potlačuje nakonec i politickou složku svobody, ekonomický fundamentalismus činí totéž.
Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz ve svém eseji „Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento“ píše: „Ekonomové si nejsou docela jisti, jak rostoucí americkou nerovnost (mezi lidmi) vysvětlit… Ale jedním z hlavních důvodů, proč dnes máme takovou nerovnost, je, že si to tak horní 1% přeje. Nejzřetelnější příklad představuje daňová politika. Snižování daňových sazeb pro kapitálové výnosy, což je právě způsob, jímž bohatí získávají velkou část svých příjmů, poskytlo nejbohatším Američanům cosi, co se téměř rovná permanentním daňovým prázdninám.“
V dalším eseji nazvaném „Globalizace protestu“ píše: „Vzestup nerovnosti je plodem vražedné spirály: movití dobyvatelé renty využívají svého bohatství k ovlivňování legislativy s cílem ochránit svůj majetek — a svůj vliv. Zatímco však boháči mohou k umocnění svých názorů používat peníze, na ulici mi policie nedovolila promluvit k účastníkům protestu Occupy Wall Street za pomoci megafonu.“ Tržní fundamentalismus (neoliberalismus) tedy zjevně nepotlačuje jen sociální složku svobody, ale i politickou, protože stejně jako rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými v jejich sociálním postavení ve společnosti (= potlačení sociální svobody chudých), rozevírá i nůžky mezi možností bohatých a chudých prosazovat své politické názory (= potlačení politické svobody chudých). Rodí se nová totalita, diktatura bohatých (mocných) proti chudým (bezmocným).
Také filosof Václav Bělohradský píše o procesu dedemokratizace v současném světě založeném na ideologii neoliberalismu a sociolog Jan Keller píše o „nesouměřitelnosti“ v sociálním a politickém postavení lidí ve společnosti ovládané touto ideologií.
O totalitní povaze neoliberalismu může svědčit i skutečnost, že je velmi obtížné se jeho ideologie zbavit standardní demokratickou cestou, tj. volbami. Mnoho občanů u nás je dnes přesvědčeno, že „nemají koho volit“ nebo že „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“, což se nakonec odráží i v jejich neúčasti u voleb: za srovnání stojí stupeň volební účasti obyvatel v zemích ovládaných neoliberalismem ve srovnání se zeměmi — např. skandinávskými — kde je tato ideologie slabší. Další indicií, že volby přestaly být v neoliberálně řízené společnosti základním demokratickým nástrojem, je skutečnost, že současnou naši vládu, která vzešla z tzv. „svobodných“ voleb, podporuje nakonec pouhých asi 20 % občanů. Lze předpokládat, že podobnou podporu mohly mít i totalitní vlády u nás před rokem 1989.
Je ovšem otázka, zda se dají volby založené na politické propagandě (marketingu), a tedy předkládání zkreslených informací voličům, ještě považovat za „svobodné“: svobodně se člověk dokáže rozhodnout zejména tehdy, má-li k dispozici pravdivé informace.
Každá totalita je nebezpečná především tím, že absencí negativní zpětné vazby vytváří ve společnosti nerovnováhu. Bohatí (= mocní) nastavují pravidla hry ve společnosti tak aby to vedlo k jejich ještě většímu bohatnutí a ještě větší politické moci, přerozdělují bohatství společnosti od chudých k bohatým, tedy k sobě. Při absenci negativní zpětné vazby (která souvisí s potlačením sociální a posléze i politické svobody) se celý systém mechanismem pozitivní zpětné vazby (mocní si svou mocí zajišťují ještě větší moc) dostává do nebezpečné nerovnováhy, která se neustále prohlubuje. Toto stupňování nerovnováhy však vždy nakonec musí nutně narazit na mez únosnosti systému a pokud se politici reformami nepokusí systém vrátit do stavu rovnováhy, nastává nakonec jeho kolaps.
O zacyklenosti a v konečné fázi sebedestruktivnosti obou totalit (sociálního i ekonomického fundamentalismu) svědčí to, že totalita nakonec dostihne i tu složku svobody, kterou ten či onen směr považoval za nejdůležitější. Nesvoboda vzniklá z extrémního prosazování sociální složky svobody komunistickou ideologií potlačováním složky ekonomické (státní monopolismus) a politické (diktatura) nakonec vede zpětně i k potlačení složky sociální: sociální postavení většiny obyvatel se propadá. Obdobně je to s neoliberalismem: extrémní prosazování ekonomické složky svobody na úkor složky sociální a politické vede nakonec zpětně k potlačení také ekonomické složky svobody: bez zásahů demokratických institucí se stupňuje monopolismus a také klesá poptávka, protože chudí nemají dost prostředků a bohatí jich mají více, než jsou schopni využít. Výsledek obou přístupů je v konečné fázi velmi podobný: snižování výkonu společnosti a sociální propad většiny obyvatel.
Neoliberalismus ovšem snižování výkonnosti společnosti zčásti maskuje životem této společnosti na dluh, jak o tom píše V. Bělohradský ve svém eseji Čas dluhů. To však nelze činit do nekonečna, což je zjevně jedna z hlavních příčin současné hospodářské a dluhové krize. Pro drtivou většinu členů společnosti tedy ani jeden přístup nakonec nepřináší pozitiva. V podstatě jediný významnější rozdíl je v tom, že komunismus zavádí totalitu jako podmínku prosazení expanze sociální složky svobody (a oficiálně ji přiznává: tzv. diktatura proletariátu), zatímco neoliberalismus generuje totalitu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu“ (vzniká tedy méně zjevně a je nepřiznaná) jako nutnou podmínku expanze ekonomické složky svobody. Obě totality však nakonec zákonitě ústí do shodné podoby: diktatura politicko-ekonomické mafie proti zbytku společnosti, tj. legalizovaný sociální rasismus.
Jako politickou ideologii neoliberalismus v anglo-americkém světě prosadili zejména Ronald Reagan a Margaret Thatcherová. Současné zárodky krize tohoto neoliberálního (tržně fundamentálního) světa, provázené i krizí hospodářskou, dluhovou a mravní, jsou patrně právě známky kolapsu tohoto systému. Je nutné, aby si to také naši politici uvědomili ještě včas, je ovšem otázka, jestli si to vůbec uvědomit chtějí - představitelé politických stran dnes svou politickou činností obvykle bohatnou a díky tomu se pro ně neoliberalismus s degresivními daněmi stává výhodný: neoliberalismus takto politiky korumpuje a tím si udržuje svou moc. Korupce je tedy jeden ze základních principů neoliberalismu, proklamace neoliberálů o boji proti korupci jsou v tomto kontextu komické.
Tržní fundamentalismus vede tedy k nesvobodě, podobně jako mnohé jiné fundamentalismy. Současný islamismus (náboženský fundamentalismus) primárně potlačuje politickou složku svobody, komunismus (sociální fundamentalismus) primárně složku ekonomickou a neoliberalismus (ekonomický fundamentalismus) primárně složku sociální. Svobodu ve společnosti v současném světě tedy ohrožují především tři „ismy“: komunismus, islamismus a neoliberalismus. Nejsilnější (i vojensky) je nyní nepochybně ta část světa, jejíž ideologie je založená na neoliberalismu, je tedy velmi pravděpodobné, že tento „ismus“ je největším ohrožením svobody. Všiml si toho také v jednom ze svých dřívějších článků v britském listu The Guardian americký finančník George Sörös. Společnost založená na ideologii tržního fundamentalismu je svobodná jen zdánlivě (expanze ekonomické složky svobody totiž vyvolává totalitu potlačením složky sociální i politické), slova ideologů neoliberalismu o svobodě v tomto systému jsou falešná, jde o opět o „život ve lži“, stejně jako v reálném socialismu.
Ve své extrémní podobě - když nedokáže svou ideologii prosadit politicky - sahá nakonec (fanatický) fundamentalismus k násilí. V současném světě toto násilí může mít například podobu terorismu. Islamismus pak produkuje islámské teroristy, neoliberalismus teroristy typu Breivika. Je otázka, nakolik je vzestup islámského fundamentalismu reakcí na expanzi fundamentalismu tržního (v zemích, kde je neoliberalismus slabý, je slabý i islámský fundamentalismus). Že je islámských teroristů mnohem více než těch neoliberálních je dáno především skutečností, že islamismus v současném světě nedokáže svou ideologii prosazovat politicky stejně účinně jako se to daří neoliberalismu. Avšak ve společnosti, kde je neoliberalismus politicky slabý (Norsko), sahá jeho fanatická odnož k terorismu stejně zákonitě jako islamismus. Nejde-li společnost “vychovat“ k obrazu svému po dobrém, je nutno to učinit po zlém. Možná i to je důvod proč v poslední době dokonce i naši vládní ministři při vysvětlování své politiky preferují výchovné facky namísto argumentů.
Svoboda, odpovědnost a chvála rovnováhy
Výše zmíněnou tezi o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná (ne)svoboda druhého lze také formulovat tak, že skutečná svoboda není možná bez odpovědnosti (resp. morálky, etiky). Odpovědnost tedy souvisí se schopností vnímat, kdy expanze svobody jednoho (resp. jedné ze složek svobody) začíná potlačovat svobodu druhého (resp. jinou složku svobody), schopnost tohoto vnímání lze označit také jako empatii. I zde existuje pevná vazba. Odpovědnost bez svobody většinou provází státní (resp. i sociální) fundamentalismus, svoboda bez odpovědnosti zase fundamentalismus tržní (ekonomický). Svoboda bez odpovědnosti ve společnosti vytváří mocenské ekonomicko-politické klany, jejímž zájmům je společnost vydána napospas a které fungování společnosti nakonec spolehlivě rozloží.
Skutečné svobody (založené na rovnováze všech tří složek svobody) je možné dosáhnout zejména tehdy, je-li svoboda spojená s odpovědností. Mezi svobodou a odpovědností existuje pevný vztah, jsou to dvě strany jedné mince. Tím, že Homo sapiens získal inteligenci, zvýšila se jeho svoboda, ale současně i odpovědnost. Stejně tak dospělý člověk má více svobody než dítě, je to však opět vykoupeno jeho větší odpovědností. Pokus natrvalo oddělit svobodu od odpovědnosti (jak to činí i tržní fundamentalismus) končí nakonec vždy nezdarem. Tato vazba mezi svobodou a odpovědností zajišťuje rovnoměrnější distribuci svobody, čímž hlídá větší rovnováhu systémů a ta zvyšuje jejich stabilitu. Není možné si bez následků trvale přisvojit část svobody druhých (i na to se vztahuje ono známé „nepokradeš“), protože tím dochází ke kumulaci nerovnováhy ve společnosti, která nakonec dostihne v podobě kolapsu systému všechny: „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Neoliberální rozevírání nůžek mezi bohatými (mocnými) a chudými (bezmocnými) je vlastně rozevírání nůžek mezi svobodou menšiny a odpovědností většiny.
Jinak řečeno: při potížích systému ponese odpovědnost za svobodu menšiny i zbývající většina. To se nyní děje také v našem státě: po většině je vyžadována úhrada dluhů, které nadělala menšina. Přivlastňování si svobody druhých, ale ponechání jim jejich odpovědnosti (privatizace svobody, kolektivizace odpovědnosti) je strategie, kterou lze také označit jako parazitismus.
Někteří bohatí a mocní lidé (např. George Sörös se svými nadacemi či Warren Buffett, který se nyní dobrovolně hlásí k placení vyšších daní) si alespoň zčásti uvědomují, že si v podobě bohatství (a tedy moci) přivlastnili část svobody ostatních a tím přispívají ke kolapsu systému, jehož jsou i oni součástí a dobrovolně se tudíž ke své odpovědnosti hlásí. V ideálním případě by měl jedinec či určitá skupina prosazující svou svobodu ve společnosti nést odpovědnost za to co prosadí pokud možno co nejdříve. Odkládaná odpovědnost zvyšuje nestabilitu systému. Jde opět o negativní zpětnou vazbu, která znemožňuje přílišnou expanzi svobody jednoho na úkor druhého či jedné složky svobody na úkor jiné.
Opravdu svobodná není společnost, kde „absolutně vše co není zakázáno, je povoleno“. V takové společnosti není prostor pro (osobní) odpovědnost (etiku, morálku). Aby taková společnost přežila, musela by generovat stále víc a víc regulačních zákazů až by nakonec skončila v chaosu (systém zákazů by se stal příliš složitý) a/nebo v absolutní totalitě (prakticky všechno by nakonec muselo být zakázáno). Mnohem efektivnější (méně nákladné) je udržovat rovnováhu ve společnosti a tedy její stabilitu principem odpovědnosti. Svoboda bez odpovědnosti (či morálky) postrádá negativní zpětnou vazbu a vede k nebezpečnému vychylování společenského systému z rovnováhy. Totéž se ostatně týká i vztahu lidské společnosti ke zbytku přírody, i tento vztah musí být založen na rovnováze udržované odpovědností ze strany lidské společnosti, protože jedině ta dokáže zajistit její dlouhodobou existenci: je to tedy vlastně zase odpovědnost především k sobě samým, vůči své vlastní nesmrtelnosti.
Nejde o nějaký idealismus či naivní „pravdoláskařství“, naopak jde o čistý pragmatismus, o pragmatismus založený na chápání světa v souvislostech, lze ho vyjádřit lapidárním: „přej a bude Ti přáno“ nebo konfuciánským „chceš-li pomoci sobě, pomoz druhým“. Nebo také ještě i jinak: nezvítězí-li spolupráce, prohrají nakonec všichni, tj. i „lžinenávistníci“ či „konkurenceschopní“. Hlavní poučení z Darwinovy evoluční teorie pro lidskou společnost (tzv. „sociální darwinismus“) není, že vždy vítězí ten nejsilnější (nejkonkurenceschopnější). To je fatální nepochopení jádra této teorie. Poučení je, že nejčastěji vítězí (ve smyslu zajištění „nesmrtelnosti“ pro svoje geny či myšlenky) ten kdo dokáže existovat s okolním světem v co nejdokonalejší rovnováze, tj. tvoří s ním co nejstabilnější systém.
Hlavním evoluční silou je „snaha“ každého organismu sladit svou genetickou výbavu s podmínkami okolního světa, vytvořit co nejméně energeticky náročnou rovnováhu mezi svými genetickými vlastnostmi a okolním prostředím. Hybatelem evoluce i civilizačního pokroku je vlastně snaha zaujmout pozici, ve které na reprodukci genů a memů (tj. myšlenek a vzorců chování) bude nutno vynaložit co nejméně energie. Většina organismů toho dosahuje změnou svých genů (evoluce), lidská civilizace prostřednictvím svých vynálezů, kterými se naopak snaží přizpůsobit okolní svět svým genům (civilizační pokrok). Ignorovat vnější prostředí (okolní svět) však nemůže ani jedna z těchto strategií, ta evoluční proto, že ho nedokáže příliš měnit, ta civilizační proto, že pro jeho změnu potřebuje mnoho energie a ta pochází zase z tohoto vnějšího prostředí: čím vyšší je nezávislost genů člověka na okolním světě, tím vyšší je jeho energetická závislost na něm.
Příroda je přitom velmi svobodná (= není totalitní), protože její vývoj (změna) může probíhat téměř nekonečně mnoha způsoby (lze to vyjádřit zkratkou TANA = there are numerous alternatives), ale tato obrovská svoboda existuje jedině díky absolutní odpovědnosti v přírodě: její vývoj může probíhat pouze v rámci přírodních zákonů. Je to patrně stejně důležitý princip jako princip kauzality, bez něj by příroda (= vesmír) ztěží mohla existovat a vyvíjet se. Je proto logické, že i v evoluci existuje tlak pro přechod od parazitismu k mutualismu (tj. kooperaci organismů). Je to známá zkušenost, že nejúspěšnější bývá nejčastěji „parazit“, který hostitele poškozuje co nejméně. Lze to vyjádřit ještě i jinak: nejtrvalejší „vítězství“ je to, které není pro „protivníka“ („konkurenta“) úplnou prohrou, čím větší prohra „protivníka“, tím méně stabilní je „vítězství“. Ti, kteří vnímají celý okolní svět jako svého protivníka (konkurenta či hostitele) a domnívají se, že dojdou k vítězství eliminací tohoto protivníka (likvidací okolního světa), končí velmi brzy s koncem tohoto protivníka (= nejméně stabilní vítězství).
Strategie „lžinenávistníků“ (tj. konkurenčních stratégů či parazitů) je obvykle úspěšnější v krátkodobém horizontu, jejich vítězství však bývá nestabilní: lež nejen, že má krátké nohy, ona je má hlavně „hliněné“. Strategie „pravdoláskařů“ (spolupracujících) je v krátkodobém horizontu méně efektivní, avšak vede s mnohem větší pravděpodobností ke stabilnějšímu vítězství. Je známou skutečností, že totalitáři, zloději a vrazi umírají přirozenou smrtí méně často než skuteční demokraté a spořádaní občané.
Pokud to shrneme: svoboda jedněch na úkor druhých (či jedné složky svobody na úkor zbývajících dvou) je totalita, ta pak znemožňuje pozitivní vývoj lidské společnosti, protože vyvolává nerovnováhu systému, která nakonec vede k jeho zhroucení. Pozitivní vývoj lidské společnosti je tedy možný jen za podmínek svobody, která vychází z rovnováhy všech svých složek. Této rovnováhy lze dosáhnout jen pomocí odpovědnosti.
K prosazování svobody v tomto pojetí má nepochybně nejblíže sociálně demokratické hnutí. Musí však ideově co nejdůsledněji vycházet ze svého názvu: pojem „sociální“ zdůrazňuje sociální složku svobody, pod pojmem „demokracie“ se skrývá složka ekonomická a politická. Takto definované sociálně demokratické hnutí nelze označit ani za pravicové ani za levicové (pravice příliš propaguje ekonomickou složku svobody, levice zase složku sociální), je středové, protože klade důraz na rovnováhu mezi složkou ekonomickou a sociální - tím zároveň nevychyluje k totalitě ani složku politickou.
Současné chápání sociálně demokratického hnutí u nás jako hnutí levicového je mylné. Spíše se zdá, že mnohé současné sociálně demokratické strany jsou mírně pravicové (příliš zdůrazňují ekonomickou složku svobody). Vychází to pravděpodobně ze tří skutečností: (a) jsou do značné míry ovlivněné ideologií neoliberalismu - v západní společnosti se stalo z neoliberální ekonomie jakési novodobé náboženství, (b) jsou vystrašené totalitou sociálního fundamentalismu, který panoval v nedávné době ve východní Evropě a to je nutí k vychylování jejich ideologie opačným směrem, (c) jejich představitelé příliš zbohatli takže jim pravicový princip přerozdělování bohatství ve společnosti od chudých k bohatým vyhovuje.
Asi nejblíže k sociálně demokratickým ideálům, jak jsou definovány výše, mají v Evropě sociální demokracie ve Skandinávii, mají tedy patrně nejblíže ke skutečnému liberalismu, demokracii a svobodě, tj. ke svobodě založené na rovnováze všech jejich tří složek, ke svobodě, která neplodí totalitu a neblokuje tedy pozitivní vývoj lidské společnosti. U nás směřovala společnost k této rovnováze před rokem 1968, avšak tato cesta byla násilně zatarasena Sovětským blokem, který k nám pomocí tanků znovu exportoval svou levicovou komunistickou ideologii. Totéž se stalo po roce 1989, kdy k nám zase svou pravicovou neoliberální ideologii exportoval anglo-americký svět prostřednictvím tzv. „washingtonského konsenzu“ a jeho výkonné ruky — Mezinárodního měnového fondu.
Protože je systém založený na neoliberální ideologii v jádru sebedestruktivní (viz výše), zvláště je-li fanaticky prosazována metodou „šokové terapie“, nefunguje nakonec ani v ekonomické oblasti: abychom si v období po roce 1989 udrželi stejnou životní úroveň, museli jsme se stále víc a víc zadlužovat, reálně se tedy naše ekonomika neustále propadá.
Zdá se tedy, že zákonitost neoddělitelnosti svobody od odpovědnosti nelze nijak oklamat či obejít: dokonce ani Češi, kteří jsou mistry v obcházení, zde zjevně neuspěli - podařilo se to sice malému zlomku obyvatel, ale společnost jako celek na to tvrdě doplatila ztrátou rovnováhy a stability. K importu obou v principu totalitních ideologií (po roce 1968 a 1989) samozřejmě naprosto zásadně přispěli mnozí naši naivní nebo oportunističtí politici. Není tedy divu, že dvakrát po sobě zmařené očekávání liberálního obyvatelstva nakonec vyvolalo „blbou náladu“, o které hovořil prezident Václav Havel (aniž by zřejmě tušil, že k ní také přispěl), a která se neustále prohlubuje.
Výsledkem je, že mnozí již ve svobodu jako prostředek k dosažení lepší životní úrovně věřit přestali, což může současnou totalitu ještě více eskalovat, pravděpodobně směrem k nacionalismu a fašismu. Cesta k příjemnějšímu bezpečnému a svobodnému životu vede však přesně opačným směrem — spočívá v těsné integraci především s tou částí Evropy, která není dosud ideologií neoliberalismu tolik rozložena a současně v co nejlepší kooperaci všech skupin obyvatel. To druhé je možné opět pouze za podmínky potlačením totality neoliberalismu, protože ta je zdrojem štěpení společnosti.
Snaha vytvořit systém „kapitalismus s lidskou tváří“ je defacto shodná se snahou vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Jde v podstatě o totéž. Pojem „lidská tvář“ zde vyjadřuje uměřenost: přemíra socialismu plodí stalinismus, přemíra kapitalismu zase neoliberalismus až fašismus. Obojí pak vytváří politicko-ekonomickou mafii ovládající společnost, tj. plodí totalitu. Naše společnost měla kdysi všechny předpoklady socialismus/kapitalismus s lidskou tváří vybudovat: vyznačovala se vysokým stupněm solidarity, pracovitosti i vzdělanosti, na což jsme mohli být právem hrdí. Bohužel se zdá, že to co se nepodařilo zničit totalitě komunistické, to nyní dorazí totalita neoliberální.
Ekonomickou složku svobody pustil z řetězu odpovědnosti tržní fundamentalismus, díky tomu dnes začíná globálně ovládat svět, diktovat státům a potlačovat svobodu a demokracii: ve své knize „Plíživý převrat: Globální kapitalismus a smrt demokracie“ to dobře popisuje britská ekonomka Noreena Hertzová. Jedinou cestou jak tohoto džina vrátit zpět do lahve uměřenosti je globalizovat i demokratickou politiku, k tomu je však nutná spolupráce „obyčejných“ lidí (občanské společnosti) s těmi politiky, kteří si to uvědomují, a zejména permanentní tlak občanské společnosti „zdola“. Bohužel pravice (u nás nyní u moci, v čele s jejím ideologem Václavem Klausem a příležitostným ideologem Miroslavem Kalouskem) i levice (u nás nyní naštěstí politicky slabá až neexistující) nutí lidskou společnost opakovaně znovu a znovu nasedat do vlaku, jehož konečná stanice se jmenuje Totalita. Z této stanice dál kolej vývoje společnosti nevede, možná je pouze cesta zpět na křižovatku, kde vlak odbočil do leva či do prava z přímé koleje vedoucí ke Svobodě.
Jestliže tedy Václav Klaus hovoří o omezování svobody, má zjevně na mysli zejména omezování expanze ekonomické složky svobody, tedy prosazování svobody bez odpovědnosti či přenášení odpovědnosti za ekonomickou svobodu malé části společnosti na „trhy“ (to je v podstatě jádro ideologie tržního fundamentalismu, tj. neoliberalismu). Protože však „trhy“ žádnou odpovědnost mít nemohou, přenáší se ona na zbytek společnosti. Proto omezování expanze ekonomické složky svobody prostřednictvím odpovědnosti člověka (například státního úředníka) je základním předpokladem udržení Svobody chápané jako rovnovážného systému svých tří složek. A tato Svoboda je zase nezbytnou podmínkou pro směřování společnosti k důstojnějšímu životu, který může být založený pouze na udržování rovnováhy ve společnosti a současně i rovnováhy lidské společnosti a zbývající části přírody.
Já myslím, že to je přesně naopak, než autor píše.
Ekonomická svoboda je právě to, co dostává na frak - ne že to expanduje do oblak.
Zdaleka nedovršená a naopak oslabovaná ekonomická svoboda je ten poslední úkol sociální emancipace, který jsme převzali od osvícenecké fáze po vybudování právních a politických vrstev emancipace - které jsou ale právě proto vratké, protože je rozsah ekonomické nesvobody podemílá a formalizuje ...
Víte jakou vodu pijí zazobané americké famílie?
Pijí vodu z rozmraženého, tisíce led starého antarktického ledu, který neobsahuje ještě žádné škodliviny a chemikálie. Je to hit. 1 litr 1000 USD.
To znamená vrtné plošiny, přepravu přes půl zeměkoule atd.
Víte jak vypadá krajina na Sibiři, kterou opustili těžaři?
Tisíce km čtverečních pokrytých odporným slizem. Stovky let tam nevyroste nic.
Od roku 1900 zmizela polovina (46%) deštných pralesů. Ročně se v Amazonii vytěží 16 000 000 (slovy šestnáct milionů) hektarů deštného pralesa. Z toho 80% je vytěženo nelegálně!!!
Dřevo je prodáno, na získané půdě se pěstují monokultury. Ale jen pár let. Pak půda eroduje a z původního lesa zbyde vyprahlá step se zlomkem živočišných druhů oproti původnímu stavu...
Jak dlouho si myslíte, že lidstvo může takhle pokračovat?
Opravdu je ekonomická svoboda taková utlačovaná chudinka?
Cui bono?
To je výsměch rozumu.
Pane Tejkle, Vy máte ze svého zorného úhlu samozřejmě pravdu. Tím že tu máme trh "svobodný" bez přívlastků neboli takový trh, na kterém se obchoduje i s jeho pravidly, tak takovýto trh zatrhne většině lidí svobodu. Proto se nám, kteří na to nemáme peníze nebo žaludek, ekonomická svoboda nedostává - ta bezbřehá, absolutní svoboda na trhu je tu jen pro bohaté.
Co by asi znamenala totalita politická - absolutní převzetí moci - Hitler?
Pane Petrásku, stejné schéma argumentace, jako jste Vy použil (neoliberalismus je vlastně marxismus, rozhodujíc í role ekonomické základny, trhu atd.) je velmi rozšířené - a vzhledem k tomu, že trh reprodukuje (a často rozšířeně jako zvětšovací sklo obraz) NErovnost vyjednávacích pozic, lidé se k tomu hlasí od středu doleva.
Problém by ovšem nastal, pokud by někdo položil otázku:
Ne-li trh, který je horizontálním mechanismem, i když jeho účastníci mají různé vyjednávací pozice, tak tedy hierarchický rozdělovací model jako za Inků, kdy je úředně rozhodnuto místo smlouvy - byť kvůli různým vyjednávacím pozicím může jít někdy o karikaturu horizontálního vztahu?
Naštěstí existují v rámci levice i samosprávné, anarchistické a zelené skupiny, které si elitární náhradu trhu úřadem nepřejí a hledají jiná řešení ...
Hierachických řídících a zprostředkovacích struktur se prostě nezbavíte - i když nemusí mít charakter orwelovských autorit. Anarchistické touze po svobodě a autonomii rozumím, ve svém osobním "světě" se jimi mohou i nějak řídit, ale jako objektivní recept pro celou společnost je to problém
To vím, pane Dolejši, že se vertikály nelze zbavit.
Ale mohl jste snadno dovodit, že jsem spíš chtěl zchladit bojovnost těch, kteří považují trh za zdroj všeho zlého.
Tady jsem - aspoň tedy v duchu - spíš očekával cosi jako Vaší podporu ...
Pod marxistickou pozicí české provenience jsem měl na mysli názor pana Hellera, který postuluje jistá ekonomická opatření, jako prvotní zabezpečení demokratického režimu.
Diskuze, která naviklá zdejší podezření vůči demokracii by nebyla k zahození........... pomyslel jsem si.
Mně šlo o to připomenout , že to asi nebude trh jen těch malých ale i těch velkých s jejich mocí a ambicemi. Prostě realita oligopolu se vším co to přináší pro ekonomiku i veřejnou volbu.
A má to jak to negativní, tak i pozitivní - např. páteřní technologie vyžadují poměrně mohutné zázemí. Difůze drobných (nízkořádových) inovací se pak dá zvládat i těmi maličkými, rozptýlenými. Také důležitý aspekt té reálné a ne virtuální svobody.
Hlavním mottem eseje ale může být zejména tento citát:
"Můžeme mít demokracii nebo můžeme mít bohatství soustředěno v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí." (Louis Brandeis).
(O autorovi citátu např. zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Brandeis)
Či ještě jinak, s využitím tezí Jana Kellera: problém neoliberalismu je to, že umožňuje vznik nesouměřitelnosti v sociálním postavení lidí ve společnosti. Dokud byla pouhá nerovnost, mohla demokracie fungovat, při nesouměřitelnosti již to možné není. Pokud mají určité skupiny tolik prostředků, že si mohou koupit zákony a politiky, demokracie logicky končí. Pravicové neoliberální vlády nastavením společenských pravidel v naší zemi podporují právě přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti a tím likvidují základy demokracie a svobody tak jak ji chápu ve svém eseji. Proto je považuji pro demokracii za stejně nebezpečné jako vlády otevřeně totalitní. Jen to nebezpečí není na první pohled tolik patrné (o to je obtížnější ho odhalit a pojmenovat).
Tak před půl rokem na RevuePolitika nebo kde vyšla kritika knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína z pera nějakého profesora VŠE.
Vlastně ne kritika - pouhý imbecilní čecháčkovský rádobyintelektuální a světácký výsměch.
Lidé z rozvojových zemí tam byli otevřeně prezentováni jako nějací podlidé ("nižší kultura") apod.
Opravdu velice nechutné...
Akcentovat dlouhodobě určující roli ekonomiky - tedy přesněji - výrobních vlastnických vztahů - ve vztahu k politice, ideologii apod. - to je jedna věc,
zbožštit trh je druhá a marxismu se netýká. Trh nemusí zajišťovat svobodu, naopak - v kapitalismu zajišťuje nesvobodou, zotročení, odcizerní práce apod.
Trh je jedna jevová forma, přes kterou se role ekonomiky může prosazovat, ale je to jen forma!!! Celá řada marxistů tíhnoucích ke stalinismu naopak trh zatracuje a věří, že teď už nastal čas, aby byl trh i peníze likvidovány. Já jsem sice (ale ne v těchto diskusích na DR!!) v naší knize podtrhl roli trhu v samosprávném socialismu jako nápravu proti protosocialismu, kde byl trh deformovaný a částečně se prosazoval ve formě různých dodatečných přerozdělovacích mechanismů, včetně nelegálních - např. různými formami přidávání peněz nezbytným pracovníkům všelijakými manipulacemi, subjektivistickými dotacemi podnikům apod., takže hodnota, kterou nakonec všechny tyto mechanismy prověřily, včetně hodnoty pracovní síly, byla o dost jiná, než by to vypadalo podle oficiálních cen, mezd atd. Tento mechanismus je třeba zprůhlednit apod. Ale to je záležitostí jen první fáze komunistické formace - v další vývoji společnost tento prověřovací mechanismus odkládá.
Základem existence trhu je nedokonalé zespolečenštění lidské práce - té mrtvé i té živé - v důsledku existence staré dělby práce a od ní odvozených vlastnických bariér (které jsou v růlzných formacích různé).Marxismus v\ychází z teore pracovní hodnoty, kterou liberalismus neuznává.
Tak si to nějak v té hlavě srovnejte, neuškodilo by si prostudovat (nejen přečíst!!!) třeba Hábovu učebnici politické eknomie pro vysoké školy (tu část o kapitalismu, socialismus už je dost poplatný oficiální ideologii).
Tady ty úvahy obsažené v článku to eklektické stavění vedle sebe na roveň dvou či tří druhů svobod je pochopitelně naprostý nesmysl - je na tom jen hezky vidět, jak se poctiví levicové intelektuáloové těžce a oiklikou, cestiu v proiminutím zaprasenou buržoasní ideologií, probíjejí k tomu, co bylo Marxovi jasné už v 19. století a co jsem se tady v diskusích na několika článcích snažil vysvětlit Vám, ale zcela bez výsledku - že jádrem svobody je vlastnická rovnost k výrobním prostředkům, politická svoboda bez této rovnosti je iluze, i když může někteté momenty té nerovnosti ovlivňovat, případně zmírňovat. Trh při tom může a nemusí být - v prvobytně pospolné společnosti nebyl.
Ach jo - není takové pitomosti, které by se intelektuál nechytil, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, lidi v hospodě to myslím vnímají líp - pomyslel jsem si.
Moc prosím, smutně koukám....
Moc prosím, smutně koukám....
A nejste jediný, komu dlužím odpověď.
Marxistické prý dí - základem politické svobody je vlastnická rovnost k výrobním prostředkům.
A liberální prý dí - základem politické svobody je natolik funkční demokratický režim, že zamezí vzniku vzniku nesouměřitelnosti v sociálním postavení lidí ve společnosti (Trávníčkovsky formulováno) a v hospodě říkal, žei zabrání přirozenému lidskému pudu - vůli po usurpaci moci menšinou, a pak ještě přidali:
- marxistický projekt (Hellerovsky protosocialismus) se nedokázal s lidskou zločiností dosud nikde vyrovnat i za cenu diktatury dobra.
- lberální projekt (v pojetí Hellera buržoazní zaprasené svinstvo) se může pochlubit dílčími úspěchy funkční demokracie i osobní svobody, tedy souměrného uspořádání sociálních pozicích občana v hierarchii společenské moci.
Po 5tém pivě jsem šel domu s přesvědčením, že tato argumentace panu Hellerovi postačí k revizi jeho nevrlého vztahu k buržoasii.
Poučení pro mne - ne vše je taková pitomost, které by se intelektuál nechytil.........pomyslel jsem si.
Tak - a včil mudrujme nad těmi -ismy...homo ideologicus
A jaké zprávy z VŠE se zanesly k vašemu slechu?
Tak od podlahy:
Pane Petrásku, mně je jedno, co je Váš názor - o té přirozené nedobrosti lidí, pudech k vlastnictví apod. - z marxistického (nejen hellerovské!!!! stanoviska je to sice blbost, ale máte na ni právo)
Já jsem Vás kritizoval za to, že marxismu připisujete, co mu nepatří a jak vidím, nejen že jste to nepochopil, ale teď už zkreslujete i moje formulace.
1) protosocialismus není hellerovský - on byl jaký byl a vlastnická rovnost v něm pochopitelně nebyla - proto taky zašel, protože ti vlastnicky neprivilegovaní se na systém po čase vykašlali a ti privilegovaní je ani nedokázali donutit k práci. Heller tohle jen popisuje, nestvořil to a kvůli tomu pravdivému popisu reality je v rozporu se stalinisty, kteří to popírají - podle nich už ta rovnost byla.
Neoliberální model kapitalismu a protosociualismus - to jsou dva historií vyzkoušené typy vlastnických vztahů - je těžké je porovnávat. Kapitalismus obecně se ukázal jako ekonomicky efektivnější, schopný zajistit za jistývh podmínek i pro neprivilegované ve vyspělých zekmích (nr už pro třetí svět) v některých ohledech vyšší úroveň konsumu - ale zdaleka ne pro všechny.
Protosocialismus byl ekonomicky neefektivní - ale dokud byl - alespoň v těch nejvyspělejších zemích typu ČSSR, tak dokázal zajistit určitou slušnou životní úroveň jako celek (tedy nejen konsum, ale i bydlení, zdraví, zaměstnanost apod.) pro všechny. Ani ti privilegovaní z této nivelizace životzní úrovně alespoň zpočátku moc nevylézali - poizději už ano, ale v nesrovnatelně menším rozsahu než dnešní elita - jestli někdo výrazně vyčníval, nebyli to ani papaláši, ale spíše stínová ekonomika, podpultisté, opraváři v OPBH, zelináři, masňáci apod.
Takže srovnání těšch dvou systémů ve mně nesníží nevrlost k buržoasii , uznávám, že protosocialismus musel padnout, přivíátal jsem to a dokonce jsem se nsa to blbec těšil, jenomže po jeho pádu přišel návreat ke kapitalismu, který navíc odhodil sociální stát a vrací se místy až k dickensovské době - takže je to hnus. Nicméně při tom srovnávání odmítám kecy našich stalinistů, kteří na jakoukoli kritiku minuilosti reagují blbou demagogií -"A je to dneska lepší?"
Takže úhrnem - žádný "hellerovský" protosocialismus, ani ten název jsem si já nevymyslel.
2) já jsem napsal, že skutečná svoboda je vlastnická rovnost (samozřejměš nikoli jen porávní, jako byla v protosocialismu, ale reálná možnost rozhodovat o výrobních preostředcích i živé práci, i o rozdělování spotřebních předmětů. Nepsal jsem!!!! že někdy taková rovnost byla - pardon - byla - za prvobytně pospolné společnosti - tam byla jen nerovnost biologická - silný - slabý, muž - žena atd. Ale nicméně již existence prvobytně pospolné společnosti totálně vyvrací Váš názor (neberu Vám ho, katolíci taky věří na neposkvrněné početí) o přirozeném pudu k vlastnění a neurvalosti s tím spojené. Indiáni neměli ani ponětí o nějakém soukromém vlastnictví a bělochům prodávali jen podíl na užívání půdy. Snad milionkrát jsem tady ns DR uváděl příklad z práce jedné aspirantky Akademie věd, která zkoumala indiánský kmen už ve stavu začínajícího rozkladu vlastnické rovnosti - kde ovšem trval ještěš nábožensky podložrný zvyk - že když se někdo moc vyšvihl nad ostatní (a to ani nějakým vlastněním výrobních prostředků oproti nevlastnictví jiných, ale jen ve spotřebě), tak se uspořádala náboženská slavnost a on zase všechno rozdal a jakási rovnost byla obnovena. Skutečná vlastnická nerovnost přišla až se starou dělbou práce, ve které získali privilegium
Ani protosocialismus to nezměnil zase tak moc - stále privilegovaná role ve vlastnickém rozhodování řídícího aparátu.
Samosprávný socialismus ještě tu plnou rovnost nevytvoří, ale může významně prolomit nerovnost - umožní všem, aby se reálně zapojovali do vlastnicklého rozhodování, nebyli jen pracovníky. Ale - bude trvat dělba práce - a s ní i jistá převaha profesionálů v řízení i dalšícdh duševních a tvořivých pracovníků. Plná vlastnická rovnost se předpokládá až za komunismu - tímj taky skončí jedsna fáze dějin - lidstvo udělá krok - ne že by nastalo království boží na zemi - lidi se budou porát dál, ale o jiné věci a ns jiném základě - ale to už nás nemusí zajímat.
Tak co - stačilo to i pro pana Petráska k pochopení rozdílu mezi neoliberalismem a marxismem a nadto ještě mými názory?
Nebo to bude jako v té předlistopadové anekdotě, kde se sovětský lektor svěřuje pořátelům:
Vyložil jsem to poprvé - nepoochopili.
Vyložil jsem to podruhé - zase nepochopili.
Vyložil jsem to potřetí - už i já jsem to pochopil - ale oni nepochopili.
Upozorňuji, že já už to pochopil, ale pane Petrásku nezoufejte, on to ještě nepochopil Jirlka Dolejš - tak ještě máte čas.
Hospodářský oligopol je totiž realitou v různých režimech - a ten oligopol zase plodí poiltickou oligarchii. A ta zase vede k reprodukci sociálního a nebo statusového (v egalitářských diktaturách) rozrůznéní.
Používané metody regulace a redisitribuce mají omezenou účinnost, zejména v globálních etážích světa. Zatím není subjekt ani synergie zájmu. Takže navrhovaná řešení je dobré posoudt z hlediska toho zda účinnost alespon zvýší.
Pokud jde o mou alma mater, na kterou se ptáte, tak pokud vím, kromě přetrvávající dominance liberálního disksursu existují už i kritici rozporů, ale pokud jde o řešení tak je to slabší.
Inleligence podle mne působí jako rezonanční deska hněvu lidu, ale negeneruje zatím moc konkrétní odpovědi.Ale to platí nejen pro ČR (abychom nebyli smutní). Bytí prostě zatím tomu vědomí poněkud utíká.
Diskuze na toto téma - která probíhá v demokratických mediích průběžně a příkladně v postberluskoní Itálii extra silně - je zde nutná. Příkladně zájem o roli odborů v evropě, je v současné době mediálně široce oprašován.
Mám dojem, že vinu tabu podobných témat nelze hledat jen v komerčních mediích.
Notabene, když plody zdejší politické oligarchie nechutnají ani jejím voličům.....pomyslel jsem si.
No to je právě, Pepíku to Tvoje neskutečné sebevědomí, které jakoby patřilo do poloviny XX. století s neskutečnými oběťmi bojovníků za pravdu.
Sám to na sebe prozrazuješ svými slovními obraty a způsobem vyjadřování - ve svém minulém příspěvku to ukazuješ naprosto názorně:.
Píšeš:
"Já jsem Vám přece nebral nějakou Vaši víru, já jsem jenom ukazoval na nelogičnost Vašeho textu a překrucování mých názorů - např. na to, že není nějaký "Hellerůlv protosocialismus", ale že existoval protosocialismus s všeobecně uznávanými negativy, k jehož popisu se připojil i Heller."
To jsi ale zásadně na omylu.
Protosocialismus existuje skutečně jenom jako Hellerův myšlenkový konstrukt (koncepce), který buď lépe či hůře odráží bývalou realitu - o které není sporu, že tu objektivně byla.
Jestli tu bývalou realitu popisuje dobře či špatně právě ten Hellerův a Neužilův konstrukt, je ovšem otázka ...
(já osobně mám největší problém se sociální strukturou bývalého režimu, jak je zachycena v koncepci protosocialismu - a i kdybych ji přece jen nějak vstřebal (a souhlasil, že šlo o strukturu TŘÍDNÍ, že třídy nemusejí být definovány jako sociální skupiny "vlastnických atomů" - na tom skutečně něco je), s čím absolutně nemohu souhlasit, je vaše VYMEZENÍ hranic bývalé vládnoucí třídy, to znamená, kdo všechno je tam řazen - to koho jste do vládnoucí třídy byli schopni zařadit, je natolik bizární, že to - k vaší škodě - znevěrohodňuje i samotnou koncepci protosocialismu)
Ale zpět ...
Jestli myšlenkový H-N konstrukt protosocialismu nadkriticky dobře realitu odráží nebo ne, je otázka k diskusi ...¨
... et ni plus ni moins
Já třeba používám k označení minulého režimu normalizační konvenční termín "reálný socialismus" a nepovažuji ho za nějakou pravdu - vždyť vím, že jiní zas normálně označí minulý režim za "komunismus" - a zase přípustně, protože prostě považují "komunismus" za označení režimu s vedoucí úlohou strany marxleninského typu (nemusela se výslovně jmenovat komunistická) a hlavně s výraznou převahou veřejného kolektivního vlastnictví, které není založeno na výrazně odlišných majetkových podílech.
Ten "komunismus" jako označení pro minulý režim je rovnocenně přípustný konvenční termín, i kdyby se komunisté sebevíc vztekali, že žádný komunismus nebyl ...
... tak jistě - nebyl - nebyl nikdy ten jejich, který byl součástí toho jejich pojmového kategoriálního rejstříku ...
Pojďme se nachvíli podívat někam, kde si myslím, že nikdo ze zdejších diskutérů nebyl. Vstupme do mrakodrapu v moskevské oblasti. Mramor a sklo. Vyjeďme klimatizovaným výtahem do nejvyšších pater. Vstupme do kanceláře. Zabořme se po kotníky do perských koberců. Pohlédněme na originály antických soch, na sbírku čínského porcelánu, na decentně nasvícené Gauguiny a Matisse. Usedněmež na pohovku z nejjemnější gazelí kůže.............
Pak nám možná dojde, kde sídlí Moc.
Řekl bych, že žádný horizontální mechanismus trhu neexistuje. Pouhý sen, který si chceme nechat zdát.
To, že politika a ekonomika zase srostly v jeden nedělitelný celek, má nezanedbatelné důsledky.
Zatímco ekonomika získala od politiky vertikální strukturu (o tom by mohl vyprávět každý český pekař), politika byla zploštěna. Nemá sílu ovlivňovat vůbec nic (o tom by zase mohl vyprávět Miroslav Kalousek. Rozhodnutí nezávislé ratingové agentury má drtivý dopad na celý stát), kromě naprosto nepodstatných prkotin. V těch se zato vyžívá.....
* * *
A z jiného soudku: řekněme, že nafta nestojí nehorázných 30,-Kč/litr, ale sympatických 300,-Kč/litr. (všechny detaily ponechme stranou)
Nepřineslo by to náhodou opravdový boom hromadné osobní přepravy, přesun dopravy zboží na železnici a spoustu jiných efektů, po kterých nyní zcela marně voláme?
* * *
Čím má diskutér A méně logický a propracovaný vlastní obraz světa, tím méně je schopen porozumět obrazu světa diskutéra B a argumentovat v rámci obecně přiznávané logiky.
Důkaz: Co jsi napsal ve svém příspěvku?
1. Heller je neskutečně sebevědomý a dokazuje to tím, že odmítá, že minulý systém, který nazývá protosocialismem (tento název ovšem nevymyslel, jen převzal) by byl jeho konstruktem a tvrdí, že on (Heller) je jen jedním z mnoha, kteří ho popisují.
2. Ve skutečnosti ty nedostatky systému, které Heller popisuje, jsou jen jeho myšlenkovým konstruktem.
Člověk s přísnou logikou, který si přečetl třeba jen mé diskusní vstupy pod různými články, si po tomhle extempore musí položit otázku:
1.Kde je tu důkaz sebevědomí Hellera? Je tímto důkazem to, že Heller připouští možnost, že jeden má pravdu a ostatní ji nemají (což je základ marxistického pojetí pravdy, které si Heller nevymyslel), zatímco Tejkl uznává pravdy všech ostatních partnerů jako rovnocenné jeho, tj. Tejklově pravdě (např. ve věci, zda minulý systém byl či nebyl komunismus)? Ale pak tento důkaz platí jen za podmínek přijetí určité metodologie odlišné od marxistické a Tejklova výtka je vlastně velice subjektivistická.
2. Znamená tom že minulý systém neměl ty nedostatky o nichž hovoří Heller tj. nedostatečně zespolečenštěnou výrobu, privilegované vlastnické postavení třídy řídícího aparátu, odcizení systému od širokých neprivilegovaných mas, z vlastnické nerovnosti vyplývající nedemokratičnost, nedostatečnou motivaci?
3. Znamená to, že vlastně nemůžeme poznat, jaký byl protosocialismus? Je Tejkl vůbec pro uznání objektivní existence a možnosti poznat objektivní realitu
4. Není v otázce protosocialismu sociální demokrat Tejkl ve shodě se stalinisty v KSČM
Co ty na to Mirku?
K Tvým dalším výtkám či objevům kladu následující otázky já:
1. Proč je pro tebe pojetí vládnoucí třídy řídícího aparátu v tom rozsahu, jak ji chápeme s Neužilem, „bizardní“? A proč v tom případě tyto aergumenty neuvádíš? že by nesnesly denní světlo nebo že bys je neměl propracované? (Dávno už jsi mi je mohl poslat i soukromě, mě by to zajímalo) Doufám přitom, že mjsi naše pojetí důkladně četl, že víš, že nebereme třídu řídícího aparátu jako klasickou vykořisťovatelskou třídu, ale jako třídu odumírající – třídu – netřídu aže jako jednotící prvek, které spojuje mistra v továrně i Jakeše spočívá vtom, že oba mají díky jistému vlastnickému privilegiu spojenému s řídící funkcí určitý manévrovascí prostor kolem sopolečensých zájmů, kde se mohou pohybovat jako štáb dílčího podniku či instituce (tou může být i ÚV KSČ) nebo i jako jednotlivci (opravář v OPBH).
3. Proč by s naším pojetím toho, co je či není komunismus opírajícím se o klasiky mělo být rovnocenné kdejaké zcela subjektivistické pojetí někoho, kdo nerespektuje ani klasiky, ani úsus, jak byl pojem socialismus a komunismus používán před listopadem? Čili zase – opravdu každý má svou pravdu a ty jsou rovnocenné (v tvém podání ovšem s těmi rovnocennými pojetími není rovnocenné pojetí „komunistů“ (mimochodem koho tím myslíš?)
Jsem zvědav, jak na tyto otázky odpovíš. Připouštím, že už jen přijmout myšlenku, že je alespoň teoreticky možné, že zrovna Heller má pravdu a Tejkl jen kecá, je velice frustrující a jsme halt jen lidé (J.Dolejš se s tím taky pořád nemůže vyrovnat a snaží se jen dokázat, že všechno je možné, jen není možné, že by Heller. Já jsem k svému „sebevědomí“ došel po mnohém pochybování, prověřování hypotéz dějinami i realitou, zkušenostmi, které mi vykládali lidé z praxe i které jsem měl sám a především ztrátou víry v některé otitulované vědecké autority (politiky jsem nebral vážně nikdy).
není mi jasné, jak se v naší diskusi ocitnul pojem trhu jako horizontálního mechanismu – ale on je celkem adekvátní. rh skutečně mezi sebou propojuje různé ekonomicko-vlastnické lokality (jejichž podoba je ze zdola – z podstaty –učena typem vlastnictví) a poměřuje množství a druh a kvalitu živé i mrtvé práce, která je v jednotlivých oblastech (např. počítačové fírmě Franta a spol., státní nemocnici, družstvu Velichovky, u živnostníka Nováka, v hospodě „U grobiána“ apod.), podle prabvidel stanovwených vlastnictvím je porovnává a a říká – Nováku, ty si myslíš, že se odevzdal 8 hodin práce za 50 Kč, ale společensky nastavená míra odpovídající Tvému výkonu je 6 hodin po třiceti korunách, programátoři Franta spol. pracovali ve skutečnosti 8 hodin denně za 40 Kč, ale fakticky jim společnost přiznává 16 za 100 atd. V protosoxcialismu tohlwe bylo všelijak nabourané a deformované, ale nakonec to taky nějak proběhlo (přes výkyvy stínové ekonomiky, korupci, nelegální dodatečné odměňování do počtu potřebného nemakačenka Pepka, který kdyby odešel by se nesplnil plán pracovních sil apod. I defiormovaná protosocialistiká. ten trh je skutečně jakési horizontální (ale i vertikální – může kšeftovat celopodniková rada s radou jednoho dílčího podniku, poskytovat mu půjčky na úrok apod. Zkrátka trh propojuje všechny vlastnicky specifické sféry ve společnosti, ale vlastnictví udává pravidla. Ti, kdo trh obsluhují, jistě většinou více či méně patří k privilegovanějším vrstvám - ne vždy – zaměstnanec v soukromé bance je velmi blízký dělnické třídě, ale moc nesídlí natrhu, ale u reálně fungujících vlastníků, kteří rozhodují (nermusí odborně řídit) – ať jsou to soukromníci, protosocialistické řídící štáby nebo samosprávné podniky – trošku té moci může být i u malovýrobců
Ekonomika a politika vždy tvořily jednotný celek – kdo měl vlastnictví, měl konec konců i politickou moc, i když ti, kdo měli moc měli jistý manévrovací prostor. Někdy bylo pro kapitalisty výhodnější tahat za nitky z pozadí, teď mají silnou tendenci si ušetřit různá zprostředkování a mezičlánky. Trh svobodu neprivilegovaných vrstev nijak moc nezesiluje, protože i při nabízení pracovní síly na prodej té konkurence mezi různými kupci pracovní síly moc není. Spíše je tu monopol a pracovník musí brát cenu, jakou mu vlastník diktuje.
Mě šlo spíše konkrétně o to zda jsme při formulování kvalitativního systémového skoku ve fázi utopické, tedy jedná se spíše o skok víry) anebo zda jsme už ve fázi realizační (tj. zda jsme schopni z různých inspirací syntetizovat něco jako projekt nové revoluční změny).
A protože kolem sebe vidím jednak rozbíhavost myšlenek, jednak jejich přílišnou abstraktnost ale i analtickou mělkost, tak jsem vyslovil soud o nedostatečné syntéze. Paralela s předmarxovskými časy sice kulhá, ale určité rysy tu jsou. Doufám spolu s vámi že demokratičtější prostředí než 19. století urychlí tuto náročnou syntézu pro 21. století.
Pan Heller příkladně, je nespokojen s akceptací takového demokratického režimu, který lidskou destruktivitu definitivně neudusí.
Jeho postoj mi dnes přijde příjemný, ač jej vidím ahistoricky a nemarxisticky utopický.
Ale až se prosadí doposud demilatentní lidská zločinnost, tak zbyde než holý nesouhlas a pocit spoluviny......pomyslel jsem si.
Ale o to by ani tolik nebylo (mimochodem bych se vsadil, že i Vy jste byl profesionálním řídícím pracovníkem, nebo někým kdo rozhoduje či velí - tedy - podle mé definice - příslušníkem řídícího aparátu - přímo to z vás čiší). Mně jde spíše o to, co jsem v humorné nadsázce vyjádřil tím svým snem /viz diskuse na Stropnickém) - já už jsem tu mnohokrát uváděl své konkrétní a dějinami podložené argumenty, proč lidstvo nemá tu zločinnost a chamtivost a sobectví jako věčné stigma, kdy a proč ji získalo a co bude to podstatné, co lidi může systémově této zločinnosti zbavit. A jak vidím, Vy jste to dokázal naprosto nevnímat - to jsem myslil tím "nenaučil jsi se učivo".Nebudu to už opakovat, Vaše uši jsou k tomu hluché a oči slepé, takže bych se stejně jen zase dočkal nějaké takové překrucující a s odpuštěním hloupé poznámky, jako že nechci demokratický režim, protože chci lidskou zločinnost úplně udusit. Nebyl jste to spíše Vy, kdo hovořil o nutném "násilí" práva apod. a neplatí tedy u Vás to známé "podle sebe soudím Tebe"?
No nic si z mých rýpanců (které Vás stejně nepřivedou k pochopení mého - a podtrhuji - zdaleka ne jen mého pojetí toho, jak společnost - představme si ji jako auto - funguje) nedělejte. On Vám Jirka ty bebíčka pofouká a řekne Vám, abyste toho utopického,. mesianistického a povšechně bláznivého Hellera, který pořád něcoi mele o pravdě a o tom, že Marxovo učení nepatří ještě na smetiště dějin, nebral vážně.
Pánové, když už ten marxismus znáte jen v podání sovětských učebnic,tak o něm raději nemluvte, zesměšňujete se.,
Ano, nahlížím na marxismus z útržkovitých znalostí přednášek pana Freuda. Obvzláště jeho pohled na dispozice lidské psýchy mi uhranul natolik, abych pevně odolával (Vašim) svodům a zálibám v takových společenských konceptech, které vychází z možnosti eliminace lidské zločinosti.
Oproti marxismu si tak slibuji nejen zřetelnější prognózu příštích masakrů, ale hlavně mírnost a trpělivost tváří v tvář o moc lstivě usilujícím despotům, jak mého privátu tak společnosti.
A to pomocí demokracie plné ústupků, kompromisů - polovičně uspokojujících řešení za cenu patové situace mezi gaunery a slušnými.
Marxisté se nechávají příliš snadno despoty svést k agresivitě - jsou přístupní výzvám k boji o konečné řešení.
Ano jde formu postoje k dogma - dogmatismu, o tenhle vztah k manicheismus, který nás nenechá dojít k oboustranému smíru pane Hellere.
Jaké to křesťansky nedělní úvahy......pomyslel jsem si.
1) to, co se jsem Vám už vysvětloval mnohokrát, ale myslím, že jste to ještě nezaznamenal - demokracie v politice bez vytvoření takové formy vlastnictví, která sebou už neponese rozdělení společnosti na vlastníky a vykořisťované pracující - nebo alespoň třídu s výraznější možností vlastnicky rozhodovat proti těm, kdo rozhodovat nemohou vůbec, nemůže nikdy fungovat - je postavena těžko překonatelném rozporu a pokud kjde o samoitný proces přeměny - nemůže uspět, pokud si nevypěstujete třídu společenskýchj spoluvlastníků výrobních prostředků, kteří se naučili vlastnicky rozhodovat a přitom nevykořisťovat (tedy konkrétně třídu samosprávných vlastníků.
Ani já nechci kapitalismus likvidovat násilím, ale především demokratizací (v tom se shodujeme) a aby byla možná, tak podporou a rozvojem samosprávného vlastnictví, které později v rovnoprávné soutěži využívající formy demokraticky regulovaného trhu. V této soutěži kapitalisté ekonomicky prohrají, tak jako kdysi prohrálo prvobytné hospodářství ve soukromovlastnickým a tak jako později prohrálo feudální vlastnictví s kapitalistickým. Kapitalisté a jejich personál budou mít možnosti buď se do konce života flákat z renty na Bahamách a nebo se začlenit do samosprávných podniků (státní budou jen přechodné) nebo se věnovat individuální tvořivé činnosti, příp. i foprmpou masloburžoasního podnikání. Jen jedno nebudou smět - pokoušet se znovu prosadit nějaké přerozdělení výrobních prostředků ve prospěch jedn=é třídy proti druhé - to bylůa původníé představa klasiků. Tak nevím co marxismu a konkrétně mně vytýkáte.
2) sám ořiznáváte, že marxismus neznáte, tak o něm nevyslovujte soudy - k čemu tíhne apod. - Vaše úvahy nejsou o marxismu, ale o stalinismu, což je něco podstatně jiného, je to spojeno především s jinou třídou než marxismus (ale tohle samozřejmě nemůžete pochopit, když o skutečném m,arxismu nic nevíte a vědět ani nechcete - mně se například vůbec nepodařilo Víás přimět k nějaké reakci, když jsem Vám ten skutečný marxismus alespoň zárodečně vysvětloval - kupodivu tohle máte se stalinisty tíhnoucími k dogmatu a moci společné.
A o tomhle jsme museli popsat tolik elektronického papíru - já Vás musel nejprve honit, abyste se vůbec nejak vyjádřil, pak jsem musel oporavovat Vaše překrucování mého textu a pokoušet se Vám vysvělit ten skutečný marxismus -marně, stejně jsem Vám tu falešnou představu nevymluvil. No alespoň mi to pomoihlo překonávat období, kdy mi docházela práce a se zlomenou nohou jsem se nudil - a moižná, že se z toho i někdo jiný poučil.
Heeler říká:
"Připouštím, že už jen přijmout myšlenku, že je alespoň teoreticky možné, že zrovna Heller má pravdu a Tejkl jen kecá, je velice frustrující a jsme halt jen lidé ..."
No, rozdíl mezi námi je totiž ten, Pepíku, že já netvrdím, že to není možné - to spíš pro Tebe bude asi obtížně smířit se s myšlenkou, že to všechno může být právě tak i naopak (můj pohled na historické procesy včetně budoucího vývoje lze poskládat z toho, co jsem napsal na Britských listech a na webu Outsidermedia).
A s tou frustrací by to u mě nebylo tak zlé - já nejsem natolik upnutý na svůj pohled a světonázorové schéma jako Ty na to Tvé ...
Mně se Tvoje vize z jaksi "estetického" hlediska líbí - ale jak se shodneme asi oba, toto těžko bude stačit jako důkaz pravdivosti ...
To se týká i složitostí teorie odrazu v rámci marxistické gnoseologie - posteriorní vztah vědomí k bytí je samozřejmě zkratka, ale kacířská touha po ráji na zemi přeci ještě není nějaký ideologický obchvat reálného bytí.
To by šlo zase o zjednodušení s opačným znaménkem. Snít a měnit svět jsou rozdílné věci.
Já si myslím, že je normální, když je člověk přesvědčen, že má větší pravdu, než někdo jiný. Člověk většinou ztratí to své přesvědčení teprve, když se ukáže, že to, čím si byl jist, byl klam, že věci nejsou takové, jak si je představoval, čili že jeho výklad světa není platný. Pak svůj názor opraví a zase si myslí, že má pravdu. Možná by bylo správnější neříkat "mám pravdu" (to je jako vlastnit ji), ale například "mám blíž k pravdě" (než třeba někdo jiný). To mě jen tak napadlo.
Jakákoliv apriorní úvaha : JÁ mám absolutní pravdu protože si to myslím (protože jsem větší marxista či nositel jiného důležitého -ismu) a ostatní jsou obětí ideové falsifikace je předem neplodná.
Takhle se z tématu ideologie a svoboda nevymotáme.
Cituji podstatnou část svého vstupu ze 16.4:
Jiná věc je, zda jsou či nejsou meze toho poznání. O marxismu jste si asi udělal představu buď podle nějakých optimistických knížek ze stalinské éry (Mičurin, Lysenko apod.) nebo naopak podle zesměšňujících výplodů slouhů současné vládnoucí třídy po listopadu (to nejspíše – smutné je, že to nejspíše děláte zadarmo,to je ostudné). Musím to zjednodušit – ale podle marxismu je samozřejmě míra,ve které dokáže poznávající subjekt tu objektivní realitu rozebrat a pochopit, je vždy omezená, pravda - shoda s objektivní realitou - je částečná, relativní, i když v ní jsou některé momenty absolutnosti. Např. Einsteinovo vidění světa je nadmnožina, ale neruší platnost Newtonových zákonů v daném vymezení , které jsou její podmnožinou (já se omlouvám, abyste mi rozuměl, musím fušovat do oblasti mimo společenské vědy a leckomu to bude směšné). Nebo ve společnosti – můžete dojít k jakýmkoli novým poznatkům o husitech, ale že byla bitva u Lipan 1434 a že tam Prokop prohrál – je ten absolutní prvek v toku relativního poznání. Ale co je především absolutní – je proces poznávání, to, že probíhá,odkrývá zákony objektivní reality (a taky ji mění samozřejmě). Tak tohle je ta, podle Vaší hloupé mladé hlavičky, pravěká metodika – ano – sahá hluboko do dějin filozofie a co se Vám na ni nezdá? Pro normální zkušeností je to banalita a spíše by se zasmál jejímu zpochybňování (Mimochodem – do tohoto pohledu sem může vejít i uznání vlastností poznávajícího subjektu, jako je určité podvědomé podprahové vnímání, intuice a dokonce třeba i vnímavost na nějaké jevy z té reality, kterým se říká paranormální). Poznávající subjekt je složitá struktura a je si objektivní realitou v neustálé vzájemné součinnosti – ale objektivní realita je určující, subjekt je její součástí.
Kvalitu poznání ovlivňuje leccos – všeobecně úroveň výrobních sil, hromadící se poznání minulých generací – věda atd.,systém výuky a výchovy poznávajících jedinců atd. To snad nemusím rozvádět. Kvalitu svého poznání si můžete ověřovat různými formami, které si lidské společenství vypracovalo – to bych nechtěl rozebírat. Jenomže – a tady je marxismus zvláštní – kvalitu poznání subjektu (jedince, vědeckého kolektivu, celé vědecké obce, všech lidí apod.) ovlivňuje velmi výrazně zájem tříd, které ve společnosti existují (odvozený od vlastnictví výrobních prostředků). Jde o to, zda jde o třídu, které vývoj v objektivní realitě spíše nahrává nebo spíše ji bere její pozice a privilegia. jde proti jejím současným zájmům. Třída pokroková – tu její zájem k pravdivému poznání silně motivuje a atmosféra, kterou tato třída vytváří ve společnosti, může inspirovat, probudit tu intuici apod. Třída odcházející (kapitalismus dnes), reakční naopak musí co nejvíce lhát (zejména ve společenských vědách) , zakrývat podstatu věci, zamotávat všechno tak, aby zejména neprivilegované vrstvy se v tom nevyznaly apod. (proto tak nemám rád ty postmoderní kecy – to je dnes jasný nástroj k obhájení pozic Nečasů a spol. – To vaše odmítání objektivní reality a poznatelnosti má stejný efekt). No a je snad jasné, že třídy mají velký vliv na ty, kdo poznávají – a to tito poznávající ani nemusí k té reakční třídě patřit – prostě je sebou strhla vládnoucí třída. A jsme u těch Vámi uvedených mezí poznání – ano, hodí-li se to určitému proudu ve vládnoucí třídě – tak překroutí poznání reality třeba do podoby nevědeckých a nepravdivých genetických rasistických teorií (nebo do podoby neoprabvdivého, nekritického obhajování prvního pokusu o socialismus, Gottwalda, Stalina, popírání procesů atd.). Nehodí-li se jí Koperníkova soustava – tak bude vědce upalovat. Teoretický fyzik pohybující se v největší abstrakci si začne určité jevy vysvětlovat nábožensky atd. atd. Je-li zájem, je zneužití, může se stát, že třeba v KSČM Vám bude řada stalinistů tvrdit takový zjevný nesmysl, jako že minulý systém neměl žádné vady, byl jen zrazen Gorbačovem, ale to rychle pomine – ale podobným blbostem v rozporu s realitou věří i ti na buržoasní straně – viz např. americký kreacionismus a jeho odmítání Darwina nebo hluchota, která popadne obhájce kapitalismu, když mu řeknu „A co zločiny kapitalismu?“ – mnohokrát ověřeno. Záleží prostě na třídě (samozřejmě se to bude měnit!!) – člověk má sice individuální manévrovací prostor, buržoa Engels bádal v zájmu dělnické třídy a řada vědců z dělnického či vůbec chudého prostředí slouží nadšeně a z přesvědčení vládcům. Není tu fatální determinace, ale dlouhodobě rozhodující vliv tříd tu je. Takže ne moje metodika je pravěká, ale naopak to, co hlásáte Vy, to už používaly vládnoucí třídy v dějinách mockrát – většinou v nějaké formě náboženství neuznávajícího lidský rozum atd.
V dalších vystupech pak vysvětluji, jak je to s tou mou pravdou, že ji samozřejmě vnímám jako relativní. V řadě výstupů jinde někoilikrát opakuji, že to, že já mám pravdu není důsledek mé genialkity, ale toho, žte mnně v důsledku urč itého běhu života strhla ideologie pokrokové třídy. atd. Nikdy mi nikdo na to nereagoval.
Zkus třeba lidi "dokopat" k něčemu co od tebe vezmou jako do života přínosné. Např. co a jak by měl regulovat a redsitribuovat stát, jaký je prostor pro skupování vlastnických podílů státem, proč se tedy nedaří probudit zájem o družstevnictví, když jsou jeho fandové přesvědčeni že je tak úžasné ? Tohle je snad málo věcné nebo spíš pro tebe málo ideologické?
Pikantí je že se tu o tom co je užitečné a pravdivé ted dohadujeme mi dva (lidé blízcí stranicky i myšlenkově), ale ve společnosti je to na postojích lidí daleko silněji vidět. proč tedy reagovat fanatismem místo vcítěním ?
A pro změnu pro pana Dolejše: Ad "Proč se pořád míchá věda a a ideologická propaganda ?" Jak se třeba pozná věda od ideologické propagandy? Spousta lidí totiž neuznává ani vědu. Když někdo něco nechce uznávat, tak to prostě neuznává a basta.
Ale teď k Tvé sice slabé, ale přece jen nějaké logice – je nutno oddělit hrušky od jablek a švestek, které vždy smícháš dohromady. Tady probíhá diskuse k odlišným problémovým okruhům – minimálně třem základním:
1) jak bychom si představovali přeměnu společnosti a novou společnost, úlohu ekonomiky a politiky, vlastnictví a zejména samosprávy v tomto procesu. Tato část diskuse je bohužel nejchaotičtější, lidé od problémů odbíhají, začínají znova totéž apod.
2) jak probíhá lidské poznání, jaký je jeho vztah k objektivní realitě, zda tato realita vůbec existuje apod. – tady je vliv buržoasní ideologie nejsilnější a brání řešení problémů v okruhu jedna, protože při odmítnutí měřítelné a porovnatelné míry shody subjektu s realitou kolem (příp. vůbec popření této reality) je možné kdykoli cokoli zpochybnit. Já se ve svých vstupech nemohu tomuto problému vyhnout, zvláště když jsem do něj znovu a znovu srážen nezdůvodněným zpochybňováním marxistického pojetí pravdy a marxismu vůbec (bez znalosti tohoto marxismu). Tyhle cviky zde kromě neprofesionálů bez marxistického vzdělání, u nichž je to pochopitelné, předvádíš zejména Ty a já dobře vím, že tohle je náhodou Tvoje opravdu hluboké přesvědčení. Bohužel se u Tebe vyvinulo v důsledku celoživotních zkušeností ne možná ve špičce politické elity komunistického hnutí, ale rozhodně v poměrně vysokých stupních žebříčku. Stalinisti z jedné a pragmatici z druhé strany Tě naučili (pro neznalé diskutéry zdůrazňuji, že Jirka býval jiný a trvalo jim to hodně dlouho, než si ho vychovali) nevěřit ničemu, k čemu nemůžeš momentálně získat politickou podporu, nemít vlastně žádný pevný metodologický rámec. No a tím je už dáno, že musíš útočit na všechny, kdo ho mají a zpochybňovat vůbec nějakou možnost pravdy – jen tak nemáš k politickému manévrování žádné meze (zase Ti nechci křivdit, Tvé zdravé jádro Tě drží nalevo,jenže to nestačí).
3) No a třetí okruh – přiznávám, že ho sem vnáším já a důsledku v důsledku své frustrovanosti z toho, jaký je současný stav vědomí společnosti, včetně poctivých neprivilegovaných lidí nalevo (pan Karen, pan Morbicer, pan Petrásek). Tady mám jen tu omluvu, že si někde potřebuji vylít duši.
Když se Jirka vyjadřuje k mým vstupům, je to vždycky stejné – zúží celý problém na samosprávu, ta v praxi neexistuje a kdoví jestli někdy bude a v jakém rozsahu, nic nelze dokázat (to říká on, přitom dokáže nevidět to, co dokázáno už je a lidí lépe znalí věci to ani nezpochybňují – např. Čuba ve Slušovicích, slovenský teoretik Blaho, američtí profesoři Schweickart, Zelený,Vanek, Albert a jiní – přiznám se že já nemám čas a jazykové schopnosti tuhle linii průběžně sledovat) tudíž neexistuje žádná pravda a ode mne to je jen fanatismus a umanutost atd. A už to máme v hromadě, diskuse o pravdě je promíchána s diskusí o samosprávě, mé zdůvodnění toho, jaká zákonitosti se odvíjejí ve společnosti a proč z nich nutnost nástupu samosprávy vyplývá, i když ještě existuje jen v náznaku, objasnění úlohy tříd a jejich zájmu a prognóza vývoje té progresivní třídy (odmítnuty jsou i Marxovy Grundrisse, přesto že se plně potvrzují), celý výklad toho, jak společnost funguje (samozřejmě že to podávám zkrácené a zhuštěné, co asi tady mohu dělat a že si někdo přečte knížku nemohu spoléhat) je shozen pod stůl jako nedůvěryhodný z důvodu, že stále ještě nemáme v ČR alespoň 30% samosprávných podniků. Na analogie z dějin, kdy to s nástupem nového taky hned tak slavné (Florencie – ciompi) ani slovo reakce, jako by dějiny nebyly. Žádný návrh vlastní alternativy, jen rozbíjení alternativy mé (kdyby to byla jenom moje, on dobře ví, že není, ani v té zaostalé ČR).
Takže co po mně Dolejš požaduje?(aniž by to sám udělal)
- mám mluvit o tom co a jak by měl redistribuovat stát – ale já přece ukazuji na to, že státní vlastnictví a řídící aparát byl v minulosti příčinou krachu a dílčí okamžitá reformní opatření teď mohou daleko lépe vymýšlet jiní, kteří mají odpovídající ekonomické vzdělání – jsou mnozí lékaři, kteří neumí píchat injekce a nechávají to sestrám, profesoři matematiky, kteří nespočítají numerický výpočet atd.
- jaký prostor je pro skupování vlastnických podílů státem? – ale já přece nejsem pro nenápadné zestátnění, přitom se lidi k výkonu vlastnictví nedostanou
- proč se nedaří probudit zájem o družstevnictví – tuhle otázku jsem už vysvětloval mockrát – nikdy mi nikdo na to nic věcného neřekl, ani Jirka ne
A hned k tomu přilepí větu, že tímhle nezabývám, protože je to pro mne málo ideologické – ne, proto, že na to všechno jdu prostě jinou cestou a v jiné rovině zkoumání – v oblasti základního, nikoli aplikovaného rozumu, nejsem všeználek.
Závěrečná věta tomu dává korunu – vyplývá z ní, že bychom měli na problémy ve společnosti reagovat vcítěním, ne fanatismem (jak zřejmě reaguji já).
A co je ten můj fanatismus – že nechci přijmout buržoasní nebo stalinské koncepce, které mají lidi jen zmanipulovat a přeměně společnosti zabránit? (např. odmítnutí prověřitelnosti pravdy?) Že svedeným lidem vysvětluji, proč jim ty různé pitomosti straší v hlavě? Ale já jim to vysvětluji proto, že se dovedu vcítit, ale nemohu s s tou cítěnou hloupostí, svedeností, dezorientací smířit (Jirkovi naprosto tomu vůbec nevadí)
Asi bude tím mým fanatismem i to, co Jirka nazývá „víra v predestinovanou progresívnost jediné správné „proletářské ideologie“ – znamená to tedy, že Jirka, který kdysi dostal nějaké marxistické vzdělání, neuznává materiální základ dějinného procesu, roli zájmů tříd a z ní vyplývající zájem jedné třídy tu společnost překopat? Ano, kus fanatismu zde je potřeba, za tuto „víru“ umíraly a trpěly velké masy lidí a dokázaly těmi dějinami pohnout, i když to pak řídící aparát, jehož zájmy jirka v podstatě vyjadřuje, s odpuštěním zkurvil? Pak jsem tedy fanatik, protože já považuji marxistické pojetí za nejlepší a nejpravdivější odraz reality. Jsem se svým údělem spokojen – být člověkem, který nic neuznává a je kdykoli připraven jít tam, kde bude politický konsensus a využívá přitom momentální zablokování vědomí lidí ideologií vládnoucí třídy, bych rozhodně nechtěl. Vlastně nejsem spokojen. protože jestliže linii strany, která by měla hájit zájmy neprivilegovaných tříd a skupin, vyjadřují lidé s takovouto metodologií, světovým názorem, jako má Jirka (a to ujišťuji, že Jirka patří k tomu nejlepšímu, co v KSČM je a že mnohdy jedná v zásadním rozporu s tím, co tady kecá, proto ho svými chabými silami v politice podporuji), tak potěš pánbůh ty ubohé neprivilegované a zblblé masy. Ale oni si pomohou samy, vždycky to tak nějak bylo.
Tímto kladu Jirkovi svou oblíbenou otázku: Když historie smetla protosocialismus a smetá i kapitalismus (tedy obě tyto varianty vlastnictví), co jiného se může prosadit? Snad individuální malovýroba? Nebo se budeme vracet někam k feudalismu? Nebo převezmeme něco od Marťánů? A nevymlouvej se na smíšené vlastnictví apod. – vždycky byla jedna forma určující a zase bude. A koukej odpovědět, ne že to okecáš a odvedeš pozornost.
Takže zbývá buď se s tím smířit, nic nikam nepsat, nedělat si z huby trhací kalendář a krmit v parku holuby nebo ten kámen valit.
Ty mi říkáš, že ho valím blbě, protože lidi zbytečně štvu a měl bych si je nejdříve získat. A jak? To mohu jen u lidí, s nimiž jsem v každodenním kontaktu a kteří mne osobně znají - to samozřejmě dělám taky a jde to - až na kamaráda (opravdu!!!) Dolejše, kterého dostali.
A ta clona běžného vědomí a buržoasní ideologie bude působit, ať někoho kopu do zadku nebo hladím po hlavičce. Tak jsem si vybral ten první způsob, který je mé letoře bližší podle zásady "Ohýbaj ma mamko, pokým som ja Janko.."(to by platilo na pana Karena) a na ty dříve narozené bych to modifikoval asi takto" Dej mi ránu do palice, dřív než zblbnu ještě více" (nemyslím věkem, ale působením buržoasní ideologie).Ono to někdy pomůže, v každém případě to omezuje šíření blbostí, se kterými někteří vstupují do diskuse, protože mají dojem, že ty jejich blbosti jsou přece něco samozřejmého, co sdílejí všichni inteligentní lidi. Narazí-li na jiné argumenty než ty které očekávají, přece jen znejistí a nakonec se možná z té diskuse odvalí - což je v řadě případů dobře. Jistšě oprávněně řekneš, že tím se diskuse umrtví - ano, je to hodně často tak. No - hraju zkrátka s těmi kartami, které mám - ale myslím, že se můžeš celkem spolehnout na to, že mne to zase nakonec otráví a stáhnu se - až budu moci běhat a budu mít zajímavější a smysluplnější práci. Vydrž.