Kdo miluje Václava Klause?
Oto NovotnýČeští maloměšťáci nemilují přirozený svobodný volnotržní svět, protože ten ve skutečnosti neexistuje. Milují iluzi kapitalismu, a proto mají rádi Václava Klause
Začátkem roku zveřejnila jedna výzkumná agentura, že s prací prezidenta jsou spokojeny 2/3 české populace, a že za poslední dva měsíce vzrostla tato spokojenost o 20 procentních bodů. Když slyším jméno Klaus, tak už se mi, fakt, dělá nevolno. Často se ptám, zda jsme národem pitomců. Říká se, že v ČR máme neobvykle rádi samotnou instituci mocnáře (prezidenta), ale pouze tím se popularita Klause nedá vysvětlit. Myslím, že to je něco specifického v povaze a jednání pana prezidenta, co k němu stále mnoho Čechů poutá.
Začnu tím, že novoroční restart vysoké spokojenosti s prezidentem má paradoxně na svědomí jeho politický oponent Václav Havel. Vzpomeňme si, jak se Klaus blejsknul při pohřbu Havla, jak se empaticky svezl na nepředstíraném dojetí velké části národa. I Jiří Pehe a další sžíraví kritici Václava Klause ve svých komentářích uronili slzu nad jeho korektností. Jak přesvědčivé!
Takhle to ale náš pan prezident dělá pořád. Okázale dává najevo, jak je empatický. Hlavně k našim českým národním slabinám sdíleným napříč politickým spektrem, takže toho pravičáka milují i komunisti. Když potřeboval jejich hlasy ke zvolení, i vůči nim se choval neobyčejně korektně.
Pro mnoho Čechů je Klaus jejich, protože je tak nějak vyviňuje z „kolaborace“ s předlistopadovým režimem. Dávám to do uvozovek, protože o „kolaboraci“ nelze vážně mluvit. Klaus tady ale především řeší svůj problém. Na rozdíl od Havla, který se otevřeně veřejně angažoval a střetl s normalizátory, Klaus psal v nejlepším případě kritické poznámky do šuplíku, v klídku se věnoval vědecké kariéře a na Husáka házel loajální úsměvy. Je zřejmé, že v polistopadovém vynuceném soužití s Havlem, ve kterém šlo o to, kdo je best a kdo second best, musel u Klause tenhle handicap vyvolávat komplex méněcennosti. A tak se rozhodl, že ten komplex hodí na národ a pak to bude ON, kdo jej z něj vyviní. Udělal to vyčůraně.
Pamatuji si, jak začal vést řeči, že o revoluci v devětaosmdesátém se nezasloužil ani tak disent jako spíše masové hnutí šmelinářů, melouchářů a česká „malá domů“ pardonovaná předstíranou loajalitou ke komunistické nomenklatuře. To byly podle pana prezidenta rozhodující dějinné faktory, které podkopaly ekonomickou základnu tohoto režimu, oslabily jeho pozornost k třídnímu nepříteli, takže díky jim se nakonec definitivně zhroutil. Hurá. Klaus tak českým maloměšťákům řekl: Vy jste byli těmi hrdiny, a nikoli namyšlený Havel, kdo pohřbil komunismus. (USTR by měl dát všechny předlistopadové zelináře, řezníky, melouchaře na seznam účastníku antikomunistického odboje a navrhnout je Klausovi na vyznamenání řádem Bílého lva.)
Na maloměšťáckou strunu brnká pan prezident i v dalších ohledech. Charakteristickým rysem našeho maloměšťáctví je sklon k provinciálnosti, fangličkářskému národovectví, hurá vlastenectví („kdo neskáče, není Čech“), tendence uzavírat se před cizáky a hlavně Němci. Ne náhodou je pro Klause stále velké téma nebezpečí návratu majetku bývalým sudetským Němcům. To téma rajcuje nemalou část národa, což je pochopitelné snad jen u nejstarší generace s protektorátní zkušeností. Nebýt ovšem Klause, nikdy by se z toho nestalo takové politikum. Jeho součástí je i udržování mnichovského komplexu zrady Západu, opět do určité míry generačně pochopitelného, neustálým útočením na EU a byrokraty v Bruselu.
Chytlavá je i Klausova hra na české plebejství. Součástí maloměšťáctví je takové to neposkvrněné plebejství s ironickým protiintelektuálním žihadlem. Nadbíhání tomuto antiintelektuálnímu plebejství slouží Klausovi k dehonestaci vědců, jejichž názory se nevejdou do jeho těsných ideologických přihrádek. Jako v případě teorie globálního oteplování. Proč bychom se měli vážně zamýšlet, zda jednou z jeho příčin je trhovecká posedlost plýtvavou spotřebou a drancování energetických zdrojů? Ale i tady Klaus vychytrale brnká na strunu lidových obav. Jestliže někteří okázalí stoupenci teorie globálního oteplování mezi politiky přemoudřele doporučují vytápět biomasou, tak všichni domkaři, kteří mají nanejvýš na staré dobré brikety, začínají zuřit a vzývají Klause na věčné časy.
Ostatně, Klaus vůbec nemá vědu v lásce, ačkoli by si velmi přál, aby jej za velkého, ba největšího vědce všichni považovali. Vědecké prostředí je pro něj podezřelé svou otevřenou kritičností, která dříve nebo později dokáže relativizovat všechny zdánlivě neotřesitelné pravdy, zvláště pak nejrůznější ideologie s nárokem vysvětlit všechno jednou a provždy. Takového prostředí se neoliberální dogmatik Klaus oprávněně obává. Co takhle svázat univerzity co nejtěsněji se zájmy firem, vytvořit akademický kapitalismus? Už i na to svobodné bádání zpochybňující všechna dogmata, včetně dogmatu svobodného trhu, nebudou peníze a kapitalismus definitivně zvítězí.
Klaus je se svou uhlířskou vírou ve volný trh maloměšťákem skrz naskrz. Ideologie volného trhu předstírající přirozený svět rovných ekonomických podmínek, v němž se údajně nejlépe daří svobodě, je ve skutečnosti nejen zbožným přáním libertariánských intelektuálů omámených půvabem zjednodušujících generalizací, ale především těch, kteří po takových poměrech přímo existenciálně prahnou, protože je mají zbavit proslulých okovů. Nejde o neexistující proletáře. Nejde o představitele velkého byznysu, kteří dávno vědí, že žádný takový přirozený svobodný volnotržní svět neexistuje, že tahle neoliberální floskule je pouhé ideologické zastírání zájmů. Po takovém přirozeném dobrém kapitalismu zoufale touží maloměšťácká dušička. Český maloměšťák miluje tuhle iluzi kapitalismu, a proto miluje Václava Klause.
Samozřejmě, všeho do času. Proti kapitalismu a Klausovi se obrátí jako první právě všichni trhem uvláčení a zhrzení maloměšťáci, To pak bude mazec. Kdepak komunismus… Za tímhle Klausem se dnes šikuje fašismus. Fakt, když pomyslím na tu trvající oblíbenost Klause, je mi nevolno.
Diskuse
MŠ
Myslím, že analýza a kritika Klause a klausismu je důležitá či dokonce nutná tomu, abychom pochopili svou současnost a hledali cesty k jejímu překonání. Klaus stavěl obyčejného či běžného člověka proti "Havlově elitářství" či "elitářství chartistů a disidentů" a zároveň s vyzdvihnutím "obyčejného člověka" a spatřováním "avantgardy" ve vekslácích s bony, kteří byli průkopníci volného trhu spolu s působením Železného Novy vytvořil "příhodnou" situaci pro současný neoliberalismus kombinovaný s primitivním antikomunismem a fašizoidními "lidovými názory". Proč je pořád u části lidí tak populární? Protože se v něm velká část lidí vidí a slyší. Vyčůraný antikomunista, který se měl za komunistů dobře a kterého s jeho polistopadovým lidovým antikomunismem volí jak pravice, tak komunisté.
Já si dnes přečetl chvilku před tímto sloupkem Oty Novotného včera publikovaný Klausův text. Myslím, že se sem tak nějak hodí v kontextu rozličných debat, které se tu vedou. A protože předpokládám, že ne každý má čas a chuť pročítat všechny weby a noviny, dávám ho sem.
--
EVROPA: Takto už to dál nejde
Předmluva prezidenta k jeho francouzské knize „Sauver les démocraties en Europe“
O Evropě, o jejím ekonomickém a sociálním modelu i o jejím modelu integračním mluvím a píšu už dlouho, téměř po celá poslední dvě desetiletí, která uplynula od pádu komunismu. Pro nás, kteří jsme sice v Evropě byli vždy, a nepříjemně se nás dotýká, když to tak někdo necítí, přinesl tento okamžik zahájení možnosti podílet se na evropském vývoji aktivně, nejen se na něj pasivně dívat přes železnou oponu. Toto „dívání se“ však přesto mělo svůj efekt. Léta prožitá v komunismu pro nás – možná paradoxně – nebyla zcela ztracená. Mnohé jsme sice nemohli, ale leccos jsme naopak dobře pochopili.
Pochopili jsme, co znamená nesvoboda a díky tomu jsme do dnešních dnů velmi citliví, až přecitlivělí, na všechny symptomy, které naznačují počínající ohrožení svobody. Pochopili jsme iracionalitu všech pokusů státu řídit ekonomické procesy. I evropský integrační proces jsme sledovali s velkou pozorností. Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto vůbec nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě – poněkud eufemisticky – nazýván demokratický deficit. Považujeme to za problém mimořádně vážný.
Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme také daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni neproduktivním, paternalistickým ekonomicko-sociálním modelem, který dnešní Evropě dominuje. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora je v dnešní Evropě daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale ne tak odlišná od jeho závěrečných, už značně „měkčích“ fází.
Důsledkem toho je i dnešní evropská krize, která samozřejmě není „jen“ z vnějšku dobře viditelnou dluhovou krizí eurozóny či problémem některých jejích ekonomicky slabších a fiskálně méně zodpovědných členských zemí, ale která je krizí evropského paradigmatu jak v rovině modelu evropského integrování, tak v rovině evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Buď si to uvědomíme, tuto „défi“ přijmeme a něco s tím uděláme, nebo bude naše evropská krize permanentní.
O těchto tématech jsem pronesl už mnoho projevů a napsal mnoho textů, ale přesto mám pocit, že jsou mé skutečné názory málo známé. Jsou navíc často vytrhávané z kontextu, vědomě trivializované a desinterpretované, v řadě případů karikované a démonizované. V mnoha zemích, ale snad nejvíce ve Francii. Proto jsem velmi rád, že vznikla tato kniha mých vybraných textů z několika posledních let, která umožňuje představit mé názory šířeji a komplexněji a která snad pomůže těm, kteří se o to pokusí a kteří o to budou mít zájem, mé skutečné názory a postoje pochopit.
Vím dobře, že myšlenky – sebelépe vyargumentované – politiku změnit nemohou, protože ta je založena na něčem úplně jiném, ale nyní mám – a zdůrazňuji, že velmi nerad – významného pomocníka. Tímto pomocníkem je reálná situace v Evropě, jejíž vážnost už nemůže nikdo zakrývat a pokoušet se přemalovávat na růžovo, neboť je zcela evidentní. Teď už není možné říkat, že je všechno v pořádku a že je možné jít dále stejnou cestou jako dosud. Teď už by to byl zcela cynický postoj, který by se dal jen velmi špatně obhajovat a prodávat veřejnosti.
Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že teď mohu říkat, že jsem se svou kritikou nepřišel teprve až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žije zde mnoho lidí, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na klíčové křižovatce, kdy je třeba udělat zcela zásadní věci.
Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.
Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát. Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost vrátit to zpět.
Už teď je cena (náklad) dnešního systémového uspořádání Evropy obrovský a tato jeho cena bude nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Jean-Claude Trichet nedávno řekl, že celé další desetiletí nedojde v Evropě k inflaci. To je půvabný výrok, výrok politicky korektní, protože politicky nekorektní výrok by byl, že – což je totéž – celé desetiletí nebude v Evropě žádný ekonomický růst, že bude celé desetiletí stagnace. To je ona cena za neliberální experimenty Evropy, resp. těch evropských neliberálních politiků, kteří obsadili evropské instituce.
Stále opakuji, a moje zkušenost s transformací země od komunismu k politické demokracii a tržní ekonomice to jen zesiluje, že nezbytná a neodkladná změna může v Evropě přijít buď jako „připravená politická změna“, nebo jako něco, co proběhne spontánně, a proto nevyhnutelně konfliktně a chaoticky. Náklady tohoto druhého řešení by samozřejmě byly daleko vyšší. Uvědomují si to takto silně evropští politikové?
Cesta z dnešní evropské krize vede pouze přes obnovení občanských a ekonomických svobod, přes omezení neúnosného břemene sociálního státu a stejně neúnosných environmentalistických zátěží ekonomiky (s jejich vrcholem v boji proti emisím CO2 – o tom byla moje kniha Planète bleue en péril vert: IREF, Aix-en-Provence, 2009), přes prosazení ekonomické liberalizace, deregulace a desubsidizace.
Všichni si přece ještě pamatujeme (nebo bychom si aspoň pamatovat měli), že ta část Evropy, která byla objektem centralistického řízení a plánování spojeného s nesvobodou člověka – byla nevýkonná, zatímco její druhá část, ta svobodnější, na tom byla nesrovnatelně lépe. Ve chvíli, kdy se EU začala proměňovat v centrálně řízený projekt a v prostor pro sociálně inženýrské pokusy, zastavila se. Nic jiného v tom není.
Velký britský historik Arnold Toynbee napsal, že civilizační sebevražda nastává, když lidé přestávají inovativně reagovat na výzvy, které před nimi stojí. Jsme přesně v této situaci.
--
EVROPA: Takto už to dál nejde
Předmluva prezidenta k jeho francouzské knize „Sauver les démocraties en Europe“
O Evropě, o jejím ekonomickém a sociálním modelu i o jejím modelu integračním mluvím a píšu už dlouho, téměř po celá poslední dvě desetiletí, která uplynula od pádu komunismu. Pro nás, kteří jsme sice v Evropě byli vždy, a nepříjemně se nás dotýká, když to tak někdo necítí, přinesl tento okamžik zahájení možnosti podílet se na evropském vývoji aktivně, nejen se na něj pasivně dívat přes železnou oponu. Toto „dívání se“ však přesto mělo svůj efekt. Léta prožitá v komunismu pro nás – možná paradoxně – nebyla zcela ztracená. Mnohé jsme sice nemohli, ale leccos jsme naopak dobře pochopili.
Pochopili jsme, co znamená nesvoboda a díky tomu jsme do dnešních dnů velmi citliví, až přecitlivělí, na všechny symptomy, které naznačují počínající ohrožení svobody. Pochopili jsme iracionalitu všech pokusů státu řídit ekonomické procesy. I evropský integrační proces jsme sledovali s velkou pozorností. Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto vůbec nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě – poněkud eufemisticky – nazýván demokratický deficit. Považujeme to za problém mimořádně vážný.
Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme také daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni neproduktivním, paternalistickým ekonomicko-sociálním modelem, který dnešní Evropě dominuje. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora je v dnešní Evropě daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale ne tak odlišná od jeho závěrečných, už značně „měkčích“ fází.
Důsledkem toho je i dnešní evropská krize, která samozřejmě není „jen“ z vnějšku dobře viditelnou dluhovou krizí eurozóny či problémem některých jejích ekonomicky slabších a fiskálně méně zodpovědných členských zemí, ale která je krizí evropského paradigmatu jak v rovině modelu evropského integrování, tak v rovině evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Buď si to uvědomíme, tuto „défi“ přijmeme a něco s tím uděláme, nebo bude naše evropská krize permanentní.
O těchto tématech jsem pronesl už mnoho projevů a napsal mnoho textů, ale přesto mám pocit, že jsou mé skutečné názory málo známé. Jsou navíc často vytrhávané z kontextu, vědomě trivializované a desinterpretované, v řadě případů karikované a démonizované. V mnoha zemích, ale snad nejvíce ve Francii. Proto jsem velmi rád, že vznikla tato kniha mých vybraných textů z několika posledních let, která umožňuje představit mé názory šířeji a komplexněji a která snad pomůže těm, kteří se o to pokusí a kteří o to budou mít zájem, mé skutečné názory a postoje pochopit.
Vím dobře, že myšlenky – sebelépe vyargumentované – politiku změnit nemohou, protože ta je založena na něčem úplně jiném, ale nyní mám – a zdůrazňuji, že velmi nerad – významného pomocníka. Tímto pomocníkem je reálná situace v Evropě, jejíž vážnost už nemůže nikdo zakrývat a pokoušet se přemalovávat na růžovo, neboť je zcela evidentní. Teď už není možné říkat, že je všechno v pořádku a že je možné jít dále stejnou cestou jako dosud. Teď už by to byl zcela cynický postoj, který by se dal jen velmi špatně obhajovat a prodávat veřejnosti.
Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že teď mohu říkat, že jsem se svou kritikou nepřišel teprve až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žije zde mnoho lidí, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na klíčové křižovatce, kdy je třeba udělat zcela zásadní věci.
Měli bychom už konečně jasně říci, že to takto dále nejde. To se však nedá říci na tom či onom, dnes už téměř každotýdenním evropském summitu. Nejde také o žádné jednorázové rozhodnutí (a opatření), jde o systémové řešení. Předpokládá, že se do Evropy vrátí politika, a když říkám do Evropy vrátí, tak nemyslím, že přijde do Bruselu. Tam politika (nemyslím politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.
Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát. Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost vrátit to zpět.
Už teď je cena (náklad) dnešního systémového uspořádání Evropy obrovský a tato jeho cena bude nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Jean-Claude Trichet nedávno řekl, že celé další desetiletí nedojde v Evropě k inflaci. To je půvabný výrok, výrok politicky korektní, protože politicky nekorektní výrok by byl, že – což je totéž – celé desetiletí nebude v Evropě žádný ekonomický růst, že bude celé desetiletí stagnace. To je ona cena za neliberální experimenty Evropy, resp. těch evropských neliberálních politiků, kteří obsadili evropské instituce.
Stále opakuji, a moje zkušenost s transformací země od komunismu k politické demokracii a tržní ekonomice to jen zesiluje, že nezbytná a neodkladná změna může v Evropě přijít buď jako „připravená politická změna“, nebo jako něco, co proběhne spontánně, a proto nevyhnutelně konfliktně a chaoticky. Náklady tohoto druhého řešení by samozřejmě byly daleko vyšší. Uvědomují si to takto silně evropští politikové?
Cesta z dnešní evropské krize vede pouze přes obnovení občanských a ekonomických svobod, přes omezení neúnosného břemene sociálního státu a stejně neúnosných environmentalistických zátěží ekonomiky (s jejich vrcholem v boji proti emisím CO2 – o tom byla moje kniha Planète bleue en péril vert: IREF, Aix-en-Provence, 2009), přes prosazení ekonomické liberalizace, deregulace a desubsidizace.
Všichni si přece ještě pamatujeme (nebo bychom si aspoň pamatovat měli), že ta část Evropy, která byla objektem centralistického řízení a plánování spojeného s nesvobodou člověka – byla nevýkonná, zatímco její druhá část, ta svobodnější, na tom byla nesrovnatelně lépe. Ve chvíli, kdy se EU začala proměňovat v centrálně řízený projekt a v prostor pro sociálně inženýrské pokusy, zastavila se. Nic jiného v tom není.
Velký britský historik Arnold Toynbee napsal, že civilizační sebevražda nastává, když lidé přestávají inovativně reagovat na výzvy, které před nimi stojí. Jsme přesně v této situaci.
MŠ
Klausův ilustrační text k předchozímu článku je vskutku výstižný. Souhlasit lze pouze s posledním odstavečkem o Toynbeeho výzvě. Jinak zaměňuje příčinu a následek. Klaus byl a je neoliberálním ideologem, který vinu vidí na straně politiků, samozřejmě ještě spíše občanské společnosti, ekologů, atd. a řešení vidí na straně "volného trhu". Viděl bych to právě naopak. Demokratický deficit v Evropě opravdu existuje, ale není to nic proti demokratickému deficitu u nás, kde vládne Klaus a pravice s neoliberální rétorikou, kde demokraté, občané, právníci, humanitní a sociální vědy tahají za kratší konec provazu. Klaus a neoliberálové krizi stále prohlubují tím, že nás nutí, abychom pokračovali na cestě, která nás přivedla do této krize a vede dále do propasti.
PL
(Nejprve osobní pozn.: Když VK prvně zvolili prezidentem, dozvěděl jsem se to z televize, vstal sem a poprvé v životě jsem se šel zapít žal do hospody U hrozna(nebo jak se tenkrát jmenovala) na návsi. Ztřískal jsem se tam tak, že mi bylo další 2 dny blbě, takže na tento den asi nikdy nezapomenu. Později se ale ukázalo se ale, že tímto jsem si v těch pár dnech odbyl nejen aktuální rozčilení, ale taky všechna další jež měla následovat a ještě následovat budou. Zkrátka kdykoliv "Klaus .." něco, emociálně už nic bolestně prožívat nemusím a tady si neblokuji žádnou část mozkové kapacity.) -Asi tolik k autorovu "nevolnu".
Ačkoliv všichni vědí, jak se Klaus hlavně v dobách dřívějších zaklínal "neviditelnou rukou" (než ji jedno video zviditelnilo), myslím si, že např. pro takovou rovnost šancí na trhu československém nejenže nic neudělal, ale také tomu úspěšně a vědomě bránil - svou asistencí na zvýhodňování (mocí) privilegovaných. Takže se domnívám, že nejen "představitelé velkého byznysu" ale i VK dobře "vědí, že žádný takový přirozený svobodný volnotržní svět neexistuje, že tahle neoliberální floskule je pouhé ideologické zastírání zájmů" privilegovaných. Trochu to připomíná ono křičení obhacených "Chyťte zloděje", když osoby a i světové instituce, které o sobě tvrdí, že jsou zde aby hájily volný trh, a často to mají i v názvu, vytvářejí jen jinou formu kolonialistického područí...
Možná že náš malinký VK chce být stále prostě jen IN v tom co zrovna frčí.
Ačkoliv všichni vědí, jak se Klaus hlavně v dobách dřívějších zaklínal "neviditelnou rukou" (než ji jedno video zviditelnilo), myslím si, že např. pro takovou rovnost šancí na trhu československém nejenže nic neudělal, ale také tomu úspěšně a vědomě bránil - svou asistencí na zvýhodňování (mocí) privilegovaných. Takže se domnívám, že nejen "představitelé velkého byznysu" ale i VK dobře "vědí, že žádný takový přirozený svobodný volnotržní svět neexistuje, že tahle neoliberální floskule je pouhé ideologické zastírání zájmů" privilegovaných. Trochu to připomíná ono křičení obhacených "Chyťte zloděje", když osoby a i světové instituce, které o sobě tvrdí, že jsou zde aby hájily volný trh, a často to mají i v názvu, vytvářejí jen jinou formu kolonialistického područí...
Možná že náš malinký VK chce být stále prostě jen IN v tom co zrovna frčí.
Nevím sice, zda, proč, nakolik a kolik lidí miluje Klause. Tuším ale, proč u nás patřil, a stále ještě patří, mezi politiky oblíbené.
On je totiž čitelný a stále svůj. U něj lidé zhruba vědí, na co jak bude reagovat, co lze od něj očekávat. On má svoji vizi fungování české společnosti a stále se jí, více či méně, drží.
Tím ovšem převyšuje většinu ostatních českých politiků, kteří jsou bez vizí, bez přímého tahu na bránu a kteří jsou tudíž těžko čitelní a odhadnutelní.
Václav Klaus je jako politik důsledným strůjcem, realizátorem a symbolem českého (nacionálního) bezohledného (mafiánského) kapitalismu. To mnozí občané oceňují bez ohledu na to, zda se s takovou vizí společnosti plně ztotožňují (co když má pravdu, když za tím tak jde?).
Ostatní politici jsou většinou neuchopitelní, bezpohlavní (ano, ne, ale). Proč a co takovým politikům věřit?
Síla Václava Klause je ve slabosti těch ostatních – to je podle mne hlavní problém …
ON
máte jistě pravdu, pokud jde o absenci jasné vize u mnoha politiků schopné konkurovat Klausově vizi. Ale taková konkurující vize, např. vize progresivního levicového politika, či spíše státníka, si nemůže vypomáhat populistickým nadbíháním, jak to dělá Klaus. Taková vize předpokládá schopnost hluboké kritické reflexe do problémů dnešní komplexní společnosti, kdy výsledkem a nabízenou alternativou nemůže být nějaké snadné řešení. Levicový politik, který chce dnes nabídnout konkurující vizi a získat po ni dostatečnou veřejnou podporu musí apelovat nejen na city, ale především na rozum, a tak to má mnohem těžší než Klaus.
February 25, 2012 v 9.36
Pokud je Klaus čitelný, a přesto ho berou i lidé, kterým jeho vize společnosti nemůže naprosto nic nabídnout, potom to znamená, že lidé propadli jakémusi fatalismu, víře, že se stejně nedá vůbec nic dělat. Asi jako když se žába hypnotizovaná užovkou nechá v klidu sežrat.
February 25, 2012 v 10.23
Přemýšlím, jak se taková žába dá zachránit? Pomůže to, apelovat na její rozum? Někdo může namítnout, že žába (narozdíl od člověka) rozum nemá. To je pravda, ale hypnotizovaný člověk asi stejně rozum nepoužívá.
PM
na který Klaus od počátku cílil za použití nacionalismem zbarveného populismu a pomatení vyvolávající demagogie. Viz -........ Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá..........
Jeho schopnosti vytříbené demagogie si cení nejen český pravičák, ale i jiní vystrašení.
Jde o saloní fašismus a ten nám extra sedí. Pomyslel jsem si.
Jeho schopnosti vytříbené demagogie si cení nejen český pravičák, ale i jiní vystrašení.
Jde o saloní fašismus a ten nám extra sedí. Pomyslel jsem si.
když O. Novotný reagoval v diskusi na srovnání Klausovy síly a slabosti jeho oponentů (u B. Molnára), řekl že to levice nemá snadné, pokud chce konkurující alternativu vůči konzervstivismu klasue opřít o apel na rozum.
Tomu velmi rozumím. Klaus nabízí až antiintelektuálskou manipulaci s pudy, ale když i na stránkách DR apelujete na rozum a realismus, dočkáte se občas výtek z přizpůsobivého pragmatismu.
Mám z toho pocit, že proti vulgárnímu ale pro znejistělé přitažlivému mysticismu "klausofilního gauleitera" by tu mnozí rádi postavili typ iracionalních postav a la Kániš z Bydlinským, kteří jsou spíše neřízenými exorcisty a mesiáši než vůdci. Takže kdo je vlastně saloní ?
Pracovat s emocemi je v komunikaci potřebné, ale pokud nahrazují emoce obsah, je to problém - a o ten obsah jde. Saloní může někdy být i ta druhá strana , i když třeba nosí dredy, sní o islandské revoluci a vzývá multi-kulti a gender. Když se proti přežilým jistotám nabídnou jen chaotické naděje, mže to být handicap. Možná že stará moderna se vyžila, ale postmoderna rovněž - nezbývá než znovu použít světlo rozumu.
Tomu velmi rozumím. Klaus nabízí až antiintelektuálskou manipulaci s pudy, ale když i na stránkách DR apelujete na rozum a realismus, dočkáte se občas výtek z přizpůsobivého pragmatismu.
Mám z toho pocit, že proti vulgárnímu ale pro znejistělé přitažlivému mysticismu "klausofilního gauleitera" by tu mnozí rádi postavili typ iracionalních postav a la Kániš z Bydlinským, kteří jsou spíše neřízenými exorcisty a mesiáši než vůdci. Takže kdo je vlastně saloní ?
Pracovat s emocemi je v komunikaci potřebné, ale pokud nahrazují emoce obsah, je to problém - a o ten obsah jde. Saloní může někdy být i ta druhá strana , i když třeba nosí dredy, sní o islandské revoluci a vzývá multi-kulti a gender. Když se proti přežilým jistotám nabídnou jen chaotické naděje, mže to být handicap. Možná že stará moderna se vyžila, ale postmoderna rovněž - nezbývá než znovu použít světlo rozumu.
Pane Novotný, souhlasím, že to mají levicoví politici těžší. Dokonce o to těžší, že si již mnozí z nich na stávající systém zvykli. Umí se v něm pohybovat, vyjednávat, získávat podporu a tak. Usilovat o jiné by pro ně mohlo být sebezáhubné.
Paní Hájková, asi je to opravdu tak, že mnozí lidé již propadají víře, že se stejně nedá vůbec nic dělat. Jsou ale jistě i tací, kteří věří, že jim stávající systém dává naději stát se úspěšnými a bohatými. Znovu a znovu doplácí na pravicovou politiku, a přesto znovu a znovu pravici volí. Naděje umírá poslední …
Paní Hájková, asi je to opravdu tak, že mnozí lidé již propadají víře, že se stejně nedá vůbec nic dělat. Jsou ale jistě i tací, kteří věří, že jim stávající systém dává naději stát se úspěšnými a bohatými. Znovu a znovu doplácí na pravicovou politiku, a přesto znovu a znovu pravici volí. Naděje umírá poslední …
PL
A není to spíše tak, že (levicovým) politikem promyšlená VIZE směřování státu a zvolená strategie mají být prezentovány jak s apelem na rozum voličů skupiny R, tak s apelem na city skupiny voličů C, ... zkrátka co nejširší veřejnosti? "Jak může dopadnout pokus předkládat-"prodávat" vizi jedinou komunikační strategií všem potenciálním voličům?
nepochybně kdo má ambice osiovit širší okruh, musí mluvit různými hlasy a v ruzném modu.
Ale určitě nestačí jen vizionářství jako obsah, potřeba i něco z realizovatelného projektu.
Tedy dávat poněkud praktičtější naděje a ne jen marné a útěšné iluze.
Ale určitě nestačí jen vizionářství jako obsah, potřeba i něco z realizovatelného projektu.
Tedy dávat poněkud praktičtější naděje a ne jen marné a útěšné iluze.
SH
Levice už dávno měla najít stejně účinný populismus a „lidovou" srozumitelnost. Situace světa i země je sice složitá, ale na to nemají lidé čas. Ti chtějí jasná, doslova hesla. Jenže ty jim nemůže dát nikdo, kdo ve skutečnosti kolaboruje se současným režimem. Navíc spíše ze strachu, aby nebyl popliván, že je proti demokracii, či trhu, či dokonce svobodě.
A samotný Klaus? Nejúčinnějším způsobem jak s ním „bojovat“, je si ho nevšímat. Absolutně, jak by už ani nebyl. Maximálně ho zesměšňovat jako zběhnutého chovance z blázince. Na druhá straně by nebylo ale na škodu, založit jakýsi výbor, který by sbíral podklady pro jeho obvinění ze zločinů, které nepodléhají promlčení.
A samotný Klaus? Nejúčinnějším způsobem jak s ním „bojovat“, je si ho nevšímat. Absolutně, jak by už ani nebyl. Maximálně ho zesměšňovat jako zběhnutého chovance z blázince. Na druhá straně by nebylo ale na škodu, založit jakýsi výbor, který by sbíral podklady pro jeho obvinění ze zločinů, které nepodléhají promlčení.
LV
Ne, děkuji. Mám zcela jiné představy.
A když už tady někdo mluví o tom, co je salónní a co ne: nebyly to také hlasy poslanců KSČM, které Klause vynesly na Hrad? Poté, co byla sehrána nepochopitelná taškařice s Bobošíkovou?
Dost bylo Klause a dost bylo salónní levice, která volí pravicové maloměšťácké demagogy!
Ostatně soudím, že Klaus měl být souzen. Již včera bylo pozdě.
A když už tady někdo mluví o tom, co je salónní a co ne: nebyly to také hlasy poslanců KSČM, které Klause vynesly na Hrad? Poté, co byla sehrána nepochopitelná taškařice s Bobošíkovou?
Dost bylo Klause a dost bylo salónní levice, která volí pravicové maloměšťácké demagogy!
Ostatně soudím, že Klaus měl být souzen. Již včera bylo pozdě.
spor jestli měla levice podpořit Klause či Havla je pseudospor a vedení starých válek způsobených neschopností spolu jednat a dohodnout se (zejm. v roce 2003). Ani jeden z jmenovaných Václavů nebyl podle mne v levo.
Otázkiou je zda by v případě aktuálního vzestupu preferencí levice bylo uděláno dost pro to aby v druhém kole prezidentských voleb počátkem roku 2013 občané nemuseli volit mezi dvěma kandidáty jasné pravice.
Různé úzké stranické nominace vnucované ostatním k tomu bohužel vést mohou. A zopakujem si pak rok 2003
Otázkiou je zda by v případě aktuálního vzestupu preferencí levice bylo uděláno dost pro to aby v druhém kole prezidentských voleb počátkem roku 2013 občané nemuseli volit mezi dvěma kandidáty jasné pravice.
Různé úzké stranické nominace vnucované ostatním k tomu bohužel vést mohou. A zopakujem si pak rok 2003
LV
s tím souhlasím - ano jde nyní o prezidenta 2013, když už se stalo, že bude volen přímou volbou... Jsem věru velmi zvědav jak si bude počínat Vaše strana a nakolik bude schopna pomoci ve vítězství nepravicového prezidenta. Doufám, že ty karty s Bobošíkovou či jinými eurofoby KSČM vynášet nebude a oslabovat tím levici. V této zemi je to již dvě desetiletí zavedeno, těším se na změnu!
Ale debata pod tímto článkem se vedla o VK a tak jen připomínám fakta, na které nemůžete být hrdý. (Jako člen strany. Možná jste osobně volil jinak, to já nevím.)
P.S. Ostatně soudím, že Klaus měl být postaven před soud. A to již před r. 2003...
Ale debata pod tímto článkem se vedla o VK a tak jen připomínám fakta, na které nemůžete být hrdý. (Jako člen strany. Možná jste osobně volil jinak, to já nevím.)
P.S. Ostatně soudím, že Klaus měl být postaven před soud. A to již před r. 2003...
ano, zvolení VK byl nemalý problém (i když já osobně ho nevolil ani jednou), ale zbavovat se hříchů tím, že to politicky hodím jen na KSČM není v pořádku - před 10 lety kauza Zeman a nedomyšlené nominace prof. Sokola (v roce 2008 to bylo vnucování Švejnara a vývoj i v KDU-ČSL) byly věcí někoho jiného. A k této debatě to patří jako memento, že když se jedni nedohodnou, druzí se smějí...na to pak nemůže být hrdý nikdo.
P.S. nejlepším lékem na eurofobii jsou pozitivní řešení, která důvody k obavám odstraní - a že těch důvodů není v dnešní EU málo. Klanět se v ČR k Bruselu je tahání za kratší konec špagátu.
P.S. nejlepším lékem na eurofobii jsou pozitivní řešení, která důvody k obavám odstraní - a že těch důvodů není v dnešní EU málo. Klanět se v ČR k Bruselu je tahání za kratší konec špagátu.
LV
V podstatě naprostá. To co nastiňujete jsem chápal podobně, jako jednu chybu ve strategii za druhou (ČSSD), anebo "bratrovražedný" boj rozhádaných frakcí a fracků. A jednání KSČM jako nepochopitelné nebo cynické (já si vybral tu druhou možnost). Ale s tím prof. Sokolem mi to nepřišlo tak špatná varianta jako Vám, ani dnes se na to nedívám tak. Občanský, nestranický prezident, akademik s uctihodnou minulostí a svým založením nepolitik... Jistě bychom měli prezidenta, kterého by bylo možné si vážit jako člověka. Jak říkám: ostatně soudím, že Klaus měl být souzen. Zdravím Vás!
politika je prostě umění možného, to není cynismus ale fakt - osobně jsem byl připraven bavit se i o okolnostech volby prof. Sokola či Švejnara, ale ty bariery byly nakonec zásadní. A i když srovnání s pozdější praxí zvoleného "vlastence" klause tu barieru obav z kontaminace jakýmisi temnými americkými či německými zájmy může dnes už relativizovat, to umění možného prostě platí bez ohledu na subjektivní pocity.
Zdravím rovněž
Zdravím rovněž
PL
Proč se mi jen zdá celkem nezajímavé, jaké jsou proklamované osobní politické názory pana (obecně: pána či paní), jež nikdy nepřekročí hranici dělící je od oficiálního stanoviska politické strany?
LV
Nezlobte se na mne, milý pane Dolejši, ale na mne to spíše působí jako umění nemožného. Byl jste připraven "bavit se i o okolnostech volby...", avšak "bariéry byly tak zásadní", že byl nakonec zvolen do sebe patologicky zahleděný pravicový demagog, renegát mafiánství toho nejhrubšího zrna, s možnými vazbami na mafii v Kremlu (já vím - dohady), jistě však na mafii u nás. To je prostě pro mne nepochopitelné "umění možného". Osobně bych přivítal, a jistě nejen já, kdyby Vaše strana předložila kritickou analýzu své strategie posledního desetiletí - i s jakýmsi výhledem. Tak se mi jen velmi těžko přijímá, že se jedná o autentickou levicovou stranu, ale to bych se již opakoval. Prostě to na mne působí tak, že je to salón parlamentních živnostníků, které tam drží negativní volba + stranický elektorát. Cyniků, jimž výborně vyhovuje současný stav a jestli se možná něčeho děsí, tak své účasti na přímé mocenské zodpovědnosti. Takhle je možné vždycky něco vytlouct - i z té bídy stále teče dost. Vy jste podle mne něco jako vějička pro ty inteligentnější měšťany, vnímající kriticky evropský i globální kontext, paní Semelová naopak pro nejkonzervativnější neostalinisty atd., pro každého je v tom salónu něco.
Ale nepíši to ve zlém, opravdu ne. Pěkný den Vám přeji.
Ale nepíši to ve zlém, opravdu ne. Pěkný den Vám přeji.
L. Vodička : nějak netuším čemu přesně nerozumíte na tom umění možného ? Osobní názor člověk může dát např. najevo tím jak v příslušné volbě hlasuje (to jsem snad řekl), ale v politickém vystupování musí brát ohledy na elektorát (ten respektuje každý politik) i na diskusi se stranickými kolegy. Nic víc.
Věřte tomu že vždy jsem měl své názory a nedám si je ani z prava ani zleva brát, a často jsem šel dál než opatrnické přitakávání většině. Ale v zastupitelských funkcích nejste nikdy jen sám za sebe . A každá poltická strana se řídí svými usneseními, které nemusí na 100% splňovat představy každého, ale to je už demokracie.
Je snad umění nemožného někdejší opoziční smlouva či koalice zelených s pravicí ve vládě či ČSSD s ODS v některých krajích ? Někdo možná když neví tak slovně zvítězí, já raději než tohle furianství hledám složitější ale praktickou cestu promýšlení způsobu a přesvědčování lidí.
Ohledně konspiračních teorií, kterým zájmům je současný prezident povinován, tak na ně v podstatě radši kašlu, nemám tyhle teorie pro jejich iracionalitu rád, jeslti s ním zásadně nesouhlasím, jsou to především jeho krajně konzervativní názory. To myslím bohatě postačuje.
Nepřekvapuje mne že u konzervativní částí levice se vyskytuje učitá afinita k vybraným aspektům tohoto uvažování. Chápi i určité emotivní souznění s havlem (či naopak odpor). Ale řešit to co je dobré pro levici chci demokraticky, nikoliv ostrakizací nebo snad nějakým politickým afektem.
A jedině ten přrozený demokratický proces a verifikace praxí odhalí jestli jsem já osobně jen vějička či stálý apekt tohoto křídla levice. Bez toho asi nemusí vědět nikdo z nás, jeslti zrovna někomu právě nedělá užitečného idiota.
Věřte tomu že vždy jsem měl své názory a nedám si je ani z prava ani zleva brát, a často jsem šel dál než opatrnické přitakávání většině. Ale v zastupitelských funkcích nejste nikdy jen sám za sebe . A každá poltická strana se řídí svými usneseními, které nemusí na 100% splňovat představy každého, ale to je už demokracie.
Je snad umění nemožného někdejší opoziční smlouva či koalice zelených s pravicí ve vládě či ČSSD s ODS v některých krajích ? Někdo možná když neví tak slovně zvítězí, já raději než tohle furianství hledám složitější ale praktickou cestu promýšlení způsobu a přesvědčování lidí.
Ohledně konspiračních teorií, kterým zájmům je současný prezident povinován, tak na ně v podstatě radši kašlu, nemám tyhle teorie pro jejich iracionalitu rád, jeslti s ním zásadně nesouhlasím, jsou to především jeho krajně konzervativní názory. To myslím bohatě postačuje.
Nepřekvapuje mne že u konzervativní částí levice se vyskytuje učitá afinita k vybraným aspektům tohoto uvažování. Chápi i určité emotivní souznění s havlem (či naopak odpor). Ale řešit to co je dobré pro levici chci demokraticky, nikoliv ostrakizací nebo snad nějakým politickým afektem.
A jedině ten přrozený demokratický proces a verifikace praxí odhalí jestli jsem já osobně jen vějička či stálý apekt tohoto křídla levice. Bez toho asi nemusí vědět nikdo z nás, jeslti zrovna někomu právě nedělá užitečného idiota.
LV
Pravda, v životě jsem nemusel hájit zájmy nějaké party a myslet si přitom něco jiného, takže ze mne mluví holá neznalost. Přiznávám. A nezávidím.
Všechny ty příklady z nedávné minulosti, které zde uvádíte ovšem považuji vskutku za dokonalé příklady nikoli umění možného, ale umění nemožného a do prezidentské fangle bych dal vyšít místo Pravda vítězí! spíš: Sud kulatý, rys tu pije, to je kára - ten to ryje. Ne vážně. Mám za to, že praxe verifikuje právě skutečnost, že jste pomohli na Hrad někomu, kdo vás chytře přehrál a s vámi celý národ... Nebo myslíte, že ne?
Zní logicky co říkáte a nebudí to ve mně žádné negativní emoce, jen je to dost složitě řečeno. A to - myslím - není náhodné. Kdybych mohl cosi doporučit, pak méně složitosti, občas si dovolit jasnější a přímočařejší jednání a bylo by to všechno transparentnější.
Ale už to mám! Jestli vám tam nešlo o to, aby s Klausem na Hradě a pravicí ve vládě lidem dřív došlo, že kapitalismus je další trnitá cesta ke krizi, která by mohla být jakous takous šancí pro levici! že by KSČM skutečně byla autentická levice? Pak je to dost za roh a nevím, jestli se kýžený cíl dostaví, ale logiku by to mělo.
Všechny ty příklady z nedávné minulosti, které zde uvádíte ovšem považuji vskutku za dokonalé příklady nikoli umění možného, ale umění nemožného a do prezidentské fangle bych dal vyšít místo Pravda vítězí! spíš: Sud kulatý, rys tu pije, to je kára - ten to ryje. Ne vážně. Mám za to, že praxe verifikuje právě skutečnost, že jste pomohli na Hrad někomu, kdo vás chytře přehrál a s vámi celý národ... Nebo myslíte, že ne?
Zní logicky co říkáte a nebudí to ve mně žádné negativní emoce, jen je to dost složitě řečeno. A to - myslím - není náhodné. Kdybych mohl cosi doporučit, pak méně složitosti, občas si dovolit jasnější a přímočařejší jednání a bylo by to všechno transparentnější.
Ale už to mám! Jestli vám tam nešlo o to, aby s Klausem na Hradě a pravicí ve vládě lidem dřív došlo, že kapitalismus je další trnitá cesta ke krizi, která by mohla být jakous takous šancí pro levici! že by KSČM skutečně byla autentická levice? Pak je to dost za roh a nevím, jestli se kýžený cíl dostaví, ale logiku by to mělo.
tu vaši ironii beru i jako zaslouženou, jen nepřehlédněte že zvolení V. klause mělo opravdu více otců - např. v ČSSD i u lidovců. Nyní VK dotlačil nečase do náručí Camerona. Ale za povšimnutí snad stojí že euroskeptikům nahrává nejen objektivní situace, ale i jalovost a nepřesvědčivost některých argumentů příznivců integrace. A o fiskální pakt probíhá spor i uvnitř jasně proevropských stran (ČSSD či např. zelených)
Také působí fakt, že úřad prezidenta (ať v něm sedí kdokoliv) požívá pro jakousi svou monarchistickou auru až iracionální vážnosti. Takže vážně nepomůže zanadávat si jenom na toho současného, ale zamyslet se nad tím jak by to mělo vypadat jinak. Vím, že jsme někdy s tím JAK otravný, ale je to důležitá otázka.
Také působí fakt, že úřad prezidenta (ať v něm sedí kdokoliv) požívá pro jakousi svou monarchistickou auru až iracionální vážnosti. Takže vážně nepomůže zanadávat si jenom na toho současného, ale zamyslet se nad tím jak by to mělo vypadat jinak. Vím, že jsme někdy s tím JAK otravný, ale je to důležitá otázka.
PM
v současnu je nutné pouze takové řešení, které překlene levo pravý spor o nárok na rozhodování. Z tohoto pohledu je vyhraněný levý či pravý postoj pouze doznívajícně kvičící brzdou pokusu o nutné nadpartajně globální řešení stávajících defektů globálně etablovaného kapitalistického režimu. Poslední staletí neoddiskutovatelně vytyčily hranice pokusů o řešení jak dominancí myšlenky společnosti řízené humáními ideály, tak raciem ekonomických zákonitostí.
Pespektivní opatření tedy mohou vznikat pouze z vědomí nutnosti nadpartajního uvažování.
Což tu poněkud schází.......pomyslel jsem si.
Pespektivní opatření tedy mohou vznikat pouze z vědomí nutnosti nadpartajního uvažování.
Což tu poněkud schází.......pomyslel jsem si.
LV
Opět se shodujeme, milý pane Dolejši. A to víte, že nezapomínám. :-) A eurokontext jste trefil, bohužel je to tak.
Myslím, že to i pan Petrásek přesně trefil.
Myslím ovšem (nebo doufám, přesněji řečeno), že to je příležitost nyní pro levici. Pokud se podaří zvolit skutečně nestranického "občanského" prezidenta (lépe prezidentku), který/ -á dosavadním životem prokázal /-a, že je mu(jí) vlastní sociální cítění, solidarita, občanská aktivita, nepartajní myšlení a samozřejmě autentické demokratické hodnoty (myslím, že to jsou všechno "levicové" znaky v dnešním světě), kritické myšlení a ukotvení v evropské kultuře etc., bude to nejen pozitivní posun v české politice, ale zejména možnost pro zdravou integraci levice, která bude i nadále čelit zejména globalizačním tlakům a manipulacím oligarchů s médii i celými občanskými segmenty a obávám se, bude i nadále tahat za kratší konec... Uvidíme. Nejhorší by bylo, kdyby do druhého kola postoupili dva ostře vyhranění straničtí kandidáti. Asi bych ztratil chuť jít vůbec k volbám a volil tedy nohama...
P.S. Ostatně soudím, že Klaus měl stanout před soudem.
Myslím, že to i pan Petrásek přesně trefil.
Myslím ovšem (nebo doufám, přesněji řečeno), že to je příležitost nyní pro levici. Pokud se podaří zvolit skutečně nestranického "občanského" prezidenta (lépe prezidentku), který/ -á dosavadním životem prokázal /-a, že je mu(jí) vlastní sociální cítění, solidarita, občanská aktivita, nepartajní myšlení a samozřejmě autentické demokratické hodnoty (myslím, že to jsou všechno "levicové" znaky v dnešním světě), kritické myšlení a ukotvení v evropské kultuře etc., bude to nejen pozitivní posun v české politice, ale zejména možnost pro zdravou integraci levice, která bude i nadále čelit zejména globalizačním tlakům a manipulacím oligarchů s médii i celými občanskými segmenty a obávám se, bude i nadále tahat za kratší konec... Uvidíme. Nejhorší by bylo, kdyby do druhého kola postoupili dva ostře vyhranění straničtí kandidáti. Asi bych ztratil chuť jít vůbec k volbám a volil tedy nohama...
P.S. Ostatně soudím, že Klaus měl stanout před soudem.
PL
..se shodnu s panem Petráskem (až je mi to trošku...). Ovšem jaký by ten výhon prorážející pevný blok pěstované pravo-levé dichotomie (ano, máme jaro:-) měl být? Světlý jako semenáček, zelenavý jako cibulka, či snad ozdobný jako sněženky? To bede ještě tázání, už tušíme kudy dvakrát nejít, ale ještě není moc jasno kudy jít. (pozlední zpráva ze stanoviště meteo-pozorování hlásí polojasno)
PM
March 3, 2012 v 11.48
jen žádnou lyriku alla žižkovák Seifert pane Litschmanne
Tudy cesta angažované, zasítěné, globální omladiny nevede.
Spíš si přeje posílat tenhle svět k ďáblu a zároveň ujišťovat, že je nemožné jeho krásu zapřít.
Símně sváru se vždy najde.....pomyslel jsem si.
Spíš si přeje posílat tenhle svět k ďáblu a zároveň ujišťovat, že je nemožné jeho krásu zapřít.
Símně sváru se vždy najde.....pomyslel jsem si.
PL
pane Petrásku, nebylo by to zbytečně násilné vlamování se do neuronálních sítí? Nakonec by pod takovým tlakem vypadla i Těžká Barbora...
Ale když ty všecky hračky necháme ležet, vidíte někde perspektivy, o kterých jste se sám zmínil (v předminulém příspěvku)?
Ale když ty všecky hračky necháme ležet, vidíte někde perspektivy, o kterých jste se sám zmínil (v předminulém příspěvku)?
+ Další komentáře