Zelená politika jistě nemusí být z nějaké definice levicová. Už v roce 1996 popsal Jan Keller ve svém Šoku z ekologie, že ve všech třech hlavních politických směrech (liberalismus, konzervatismus, socialismus) lze najít oporu pro šetrný vztah k přírodě a prostředí. S tím, co vím a vidím, mi ale pro zelené dává levicovost v sociální a ekonomické oblasti lepší smysl. Erazim Kohák by snad řekl, že se to lépe rýmuje. Ano, „moje“ zelená politika odpovídá spíš tomu, co píší Erazim Kohák a Jan Keller, nežli Bedřich Moldan — ač i jeho si tuze vážím a považuji ho za jednoho ze svých učitelů. Moje zelená politika, to je ochrana životního prostředí plus můj… světonázor.

Nedokázal bych dobře říci, kde jsou kořeny naší Strany zelených. Jsou opravdu o tolik jiné než na Západě? Prožil jsem většinu 80. let v tehdejším českém ekologickém hnutí. Český svaz ochránců přírody byl pro mě pokračovatelem TISu, v debatách s Brontosaury jsme diskutovali o konzumerismu na obou stranách železné opony a o tom, že agresivní reklama není o nic lepší než vyprázdněná ideologická hesla kolem nás. Antikomunismus není konstitutivní součástí tradice a identity českých zelených (bez ohledu na stranickou příslušnost), tvrdím se vší vážností a s dobrou znalostí tehdy nelegální Ekologické společnosti, jejích aktivistů a obsahu Ekologického bulletinu. A ještě trochu osobně: jsem ročník 1965 a shodou okolností mě prostřednictvím starých ročníků Mladého světa a 100+1 zahraničních zajímavostí formovaly Beatles a odpor proti válce ve Vietnamu. Jsem dítě 60. let.

Nikdy bych neřekl, že levice má pravdu a pravice se mýlí. Jen opakuji, že ve světě podle Koháka a Kellera bych prostě chtěl žít raději než ve světě podle Moldana, Bízkové, Zahradníka. Jsem ovšem jen jeden člen, článek strany a nechci jí tento svůj postoj vnucovat. S potěšením si ale uvědomuji, že to odpovídá i zásadám z chart světových a evropských zelených, to zase ano.