Když byl Barack Obama poprvé zvolen americkým prezidentem, lidé do něj vkládali obrovské naděje ohledně změny světa, po které všichni tak prahli. Ve své volební kampani v roce 2008 použil heslo „Yes, we can!“, které se překládá jako „Ano, můžeme!“ Význam věty spočívá v tom, že (my, kteří ji vyslovujeme) něco umíme, dokážeme, že jsme něčeho schopni, máme moc něco vykonat. Že tedy nejsme determinováni společenskými poměry, dějinami, přírodou či jinými faktory.

Kdo si dnes, po vítězství Donalda Trumpa, na to volební heslo spojené s tolika nadějemi vzpomene?

Často se mluví o tom, že něco je nemožné. Politika prý je umění možného. Znamená dělat různé tahy na politické šachovnici tak, abychom věci dostali tam, kde je chceme mít. Na tom je založena politická moc. Slovo umění zase vzbuzuje dojem, že jde o něco, co je někomu vlastní a někomu ne. Někdo umí a někdo neumí, přičemž je třeba zařídit, aby se k moci dostal ten, kdo umí.

Proto se dnes objevuje skepse v postojích k demokratickým volbám. Lidé prý často nejsou schopni poznat toho, kdo opravdu umí. Snadno skočí na nějaké to „Ano, bude líp!“

Slogany místo symbolů

Mohou tahy na politické šachovnici způsobit změnu, jakou dnes potřebujeme? V politické hře si připadáme čím dál bezmocnější. Když se lidé dostanou do slepé uličky, do neřešitelné situace, tak obvykle spoléhají na to, že je vysvobodí nějaká náhoda. V šachu se s náhodou asi moc nepočítá, ale v některých jiných hrách určitý význam má. Konečně nám padne šestka, přijde nám ta správná karta, dojde k nějakému přeskupení... A zase můžeme hrát dál.

Náhoda je něco, co přerušuje determinaci. Nové rozhození karet. Tak třeba Alain Badiou si představuje, že z patové politické situace může lidem pomoci nějaká náhodná událost, jež vnese do hry novou, univerzální pravdu. Zasáhne lidi, kteří se stanou jejími šiřiteli, bude je spojovat, vrátí do hry outsidery, ukáže jim nové možnosti, které dřív neviděli. Takovou událost prý nelze předem naplánovat, nijak nevyplývá ze stávající situace, takže v podstatě jde o cosi jakoby nadpřirozeného, podobajícího se zásahu z nebes. Událost, která vše změní, se čas od času objevuje nejen v politice, ale i v umění, ve vědě a dokonce prý v lásce.

Jenže odkud taková událost přijde? A jakými mechanismy může lidi zasáhnout? Být něčím zasažen v nás vyvolává spíš nepříjemnou představu: zásah blesku, popřípadě zásah dávkou ze samopalu, samé nepříjemné asociace. Ale co třeba být zasažen láskou? Člověku se chtě nechtě vybaví obrázek Erota (nebo Amora), prostřelujícího srdce šípem. Kolikrát jsme četli báji o Amorovi a Psyché, kolikrát jsme viděli nejrůznější výtvarná zpracování onoho námětu? Moderní člověk to bere jako klišé, příliš o tom neuvažuje.

↗

Obama tvrdil „Yes, we can!“, tedy „Ano, můžeme!“ Kdo si dnes, po vítězství Donalda Trumpa, na volební heslo spojené s tolika nadějemi vzpomene? Repro DR 

Nedávno jsem na internetu četla, jak kdosi přirovnával lásku k působení drog, a tak mi v hlavě, zcela mimoděk, vyvstala představa Amora s šípy napuštěnými narkotikem. Je pravda, že člověk se může stát závislým nejen na drogách, ale třeba i na zamilovanosti — na té akutní fázi lásky, vyznačující se silnou hormonální nerovnováhou, která obvykle trvá jen několik měsíců, maximálně rok.

Zamilovanost odezní jako chřipka a v organismu se vše vrátí do normálu. V organismu ano. Jsme snad něco víc než organismus? Měli bychom být!

Někdo po odeznění zamilovanosti nutně potřebuje novou dávku hormonů štěstí. Takoví „závisláci“ nebývají vzácností. Hned mají jednu, hned zas jinou lásku. Možná čekají na něco osudového, jak o tom kdysi v písni Malé šípy zpíval Josef Laufer (...až mu dojdou malé šípy, střelí na mě velký šíp...). Ale co je to vlastně skutečná láska, je to snad nějaký rauš?

Pochopíme-li, že jsme opravdu „něco víc“ než organismus, determinovaný biologickými ději, může láska přejít do vyššího stádia, může přerůst v jakýsi „strom zasazený u vody“ — v trvale udržitelný vztah, dnes víceméně vzácný. Skutečně vzácný. Není totiž snadné milovat manželku ještě po mnoha letech, když mezitím přibrala patnáct kilo, nebo manžela, který ani po těch mnoha letech není sto zbavit se nepříjemných zlozvyků.

Lidé mají tendenci lézt si po čase na nervy a bez občasné dávky sebezapření vztah dlouho nevydrží. Což je škoda. To ostatně neplatí jen pro manželství, které (spolu s rodinou) bylo vždy považováno za elementární buňku společnosti, ale i pro mnohem složitější mezilidské vztahy. Musí se na nich vědomě pracovat. Nespoléhat jen na spontánnost.

Okřídlený Erós, Amor nebo Amorek byl odjakživa vděčným námětem básní, písní i výtvarných děl. Někdy ho najdeme i tam, kde by to člověk nečekal. Kdysi se mi moc líbila Vánoční muzika Adama Michny z Otradovic. Překrásná barokní hudba! Jen ty staré texty jsou někdy tak těžko pochopitelné. Dnešnímu člověku trochu uniká jejich smysl, připadají mu divné, ba směšné.

Nechápala jsem, proč v písni Vánoční magnet a střelec autor v podstatě přirovnává Jezulátko k Amorovi — vždyť ho v tom veršovaném textu líčí jako střelce, snažícího se zasáhnout srdce člověka: „Střílej, šťastný myslivečku, raniž mne, mocný střelečku“. Představila jsem si lehce kýčovité malby baculatých andělíčků, kteří bývají od amorků k nerozeznání. Scházejí jim jen ty šípy. Ale jaký to vlastně všechno má smysl? Copak je láska jako láska? Nejde v tomto případě o úplně jinou lásku?

Až po mnoha letech jsem pochopila mystický význam obrazu Ježíše jako střelce. Střela nezpůsobuje žádné narkotické opojení, nýbrž průrvu v tvrdé slupce, jíž je sevřeno srdce člověka. Ježíš potřebuje lidi s otevřeným srdcem. Protože jen díky tomu se může ve světě šířit jeho poselství. Otevřená srdce se spojují, nežije už každé pro sebe, ale společně vytvářejí Ježíšovo společenství — otevřené společenství lidí proměňujících svou víru, naději a lásku ve skutky, jež mají moc přetvářet svět.

Jenže kdo to dnes chápe? Symbol ukazuje na nějaký skrytý význam, ale pokud mu člověk nerozumí, zbude jen sentimentální představa působící na city. Možná se vytvoří podmíněný reflex — člověk vidí určitý obraz a rozplývá se dojetím. Spokojí se s příjemným působením obrazu, aniž by chápal (a osobně uváděl do života) pravdu, kterou obraz pouze symbolizuje.

Když si posléze, hrdý na svou modernitu, uvědomí nesmyslnost svého počínání, zavrhne sentiment i zdánlivě prázdné symboly a fráze. Takto „prozřevší“ člověk však nezmoudří, nezačne přemýšlet o smyslu našeho bytí a konání, ale vzápětí si najde náhradní symboly či fráze, které — podle jeho soudu — mnohem lépe odpovídají současné realitě. Třeba se chytí na nějaké to „Ano, bude líp“, za nímž se ovšem žádná hluboká pravda neskrývá.