Měl jsem - vlastně ještě mám - jednoho afrického kolegu: velice přirozená, spontánní nátura, ve svém bezprostředním chápání světa někdy až trochu naivní.

V době - prvního - zvolení B. Obamy americkým prezidentem byl plný euforie (a na jeho volební kampaň mu i odsud z Evropy přispíval nemalými částkami); pro něj bylo vítězství prvního prezidenta černé pleti neklamným symbolem nadcházejících krásných časů.

Já jsem byl už v té době oné obamovské euforie ("yes, we can") mnohem skeptičtější. Ne snad že bych Obamovi jeho vítězství nepřál; ale při jen trochu střízlivějším pohledu na věc bylo už tehdy zřejmé, jak málo může jeden jednotlivec - byť třeba i vybavený pravomocemi americké hlavy státu) pořídit jak s reálnými mocenskými poměry tohoto světa, tak ale i s docela obyčejným konzervatismem, povrchností a ideologickou předpojatostí samotných lidí.

Zkrátka, už tehdy se dalo tušit, že z toho "my to dokážeme" nakonec zůstanou jenom fragmenty, jako například značně omezené "Obamacare".

Takže, skutečně je možno přiklonit se k názoru, že namísto nějakých vzletných hesel je zapotřebí najít něco, co se dokáže ponořit hlouběji do společenských a dějinných procesů; a především, co dokáže hlouběji zasáhnout duši a mysl samotného člověka.

No, spousta lidí si myslela, že Obama změní svět. Asi protože je Afroameričan. Nebo protože nepatřil k miliardářům. Lidé stále vkládají mnoho nadějí do osobností, které by konečně mohly přivodit kýženou změnu světa. Mají pocit, že svět přešlapuje na místě, ne a ne se pohnout správným směrem.  Jiní lidé vkládají naději do osobností, které naopak změně zabrání. Mají totiž pocit, že svět se žene nesprávným směrem.
Včera jsem četla jednu anekdotu (prý židovskou): „Proroku, copak jsi proboha ani za těch patnáct let, co prorokuješ, nepochopil, že svět nezměníš? Proč už toho konečně nenecháš?“
A prorok na to: „Já vím, že svět nezměním. Dělám to proto, aby svět nezměnil mě!“
Tak mě napadlo, že bychom se možná měli starat o totéž. O to, aby nás svět nezměnil; tedy pokud se tak už nestalo. Ale možná se to dá zase napravit.

Tak tahle historka má opravdu něco do sebe. Je to opravdu to jediné, co ještě můžeme udělat, když už jinak není žádná naděje - nedat se a vytrvat v čistě osobní rovině.

Moc pěkný článek, paní Hájková.

S tím vkládáním nadějí do někoho, kdo přijde, nebo do nějakého hnutí, které promění náš svět ve svět podstatně lepší, je to vlastně docela jednoduché. Je to tak, jak nám říkají už 2000 let evangelia. Taková naděje může být naplněna jenom částečně a to jenom tehdy, budou-li lidé usilující o onen podstatně lepší svět, resp. hnutí usilující o totéž, čerpat svoji sílu z Pána Boha.

To je také odpověď na neuskutečněné a promarněné naděje ze 17. listopadu 1989. (A samozřejmě také na marné naděje let 1918, 1945, 1948, 1968.)

Úplné naplnění nadějí, o nichž nás spravují evangelia, totiž není možné uskutečnit prostřednictvím člověka. A není to možné ani prostřednictvím sebedokonalejšího lidského hnutí.

Spása, ono úplné naplnění nadějí, o nichž je řeč v evangeliích, je možná pouze prostřednictvím Mesiáše, tedy Boha-člověka Ježíše Krista. My lidé se prostě sami nespasíme, spasí nás jedině Bůh. V to má smysl věřit, podle toho má smysl konat.

Váš Jiří Vyleťal

"...podle toho má smysl konat."
Co konat, jak konat? Jak je dobré, že se můžeme otevírat Svatému Božímu Duchu. A ti, co ho neznají, mohou každý den jednat podle svého svědomí. Nenechat se svázat zlem, mocí, penězi,...- v jakékoliv podobě. Ti i ti mohou spolupracovat. Svatý Duch nejde proti lidskému svědomí, naopak, je jeho dárcem. Nemusíme přijít na světoborné řešení. Vždyť to, čeho bylo dosaženo, vzniklo z jednotlivých činností jednotlivých skupin, (věda, školství, medicína, starost o nemohoucí, ...) a ne z nějakého světového plánu rozvoje.

Měl bych tady jeden článek, který se dost úzce prolíná s daným tématem. Je to rozhovor s jedním farářem, který je evidentně velice kritický k celému polistopadovému vývoji ("totalita konzumu"). Ve své argumentaci se - samozřejmě - odvolává na Bibli; a přitom tu jako profilující moment celé Bible vyjímá to, že i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu.

http://hradec.idnes.cz/rozhovor-chartista-farar-josef-kordik-dha-/hradec-zpravy.aspx?c=A161114_2285902_hradec-zpravy_the

Domnívám se, že taková politika, kdy farář věřícím radí, koho mají či nemají volit, snad do kostela opravdu nepatří.
Nemám moc pochopení ani pro řeči, že lid ohrožuje demokracii, neboť neprovedl sebereflexi, ani pro vyzvedávání významných osobností (zvolme si Marka Ebena, on nás bude dobře reprezentovat!) Nejsem proti, ale je to snad to nejdůležitější na světě?

I já si myslím, že kázání má být radostná zpráva o Božím milosrdenství a možnosti změnit se, nastoupit novou cestu. Ovšem důležité jsou i následné diskuse či debaty, které se jistě mohou týkat i politiky. Je to ale moc těžké. I v našem sborečku máme lidi různých politických názorů a je těžké udržet vzájemnou lásku a přijímat druhého s jeho politickým názorem. Možná, že p. Kordík neměl (nebo neuměl) možnost těchto diskusí, proto se vyjadřoval o politické situaci v kázáních. Nevadí mu následný odchod některých?
Vyjádření, že se náš národ vydal cestou za zlatým teletem, ohrožuje nás totalita konzumní společnosti, není otázka politická, ale morální. Patří proto i do kázání. Marka Ebena asi v kázáních p. Kordík nepropagoval, spíš mu jde "o osobnost formátu Marka Ebena,vysokých morálních zásad." Zároveň by bylo třeba vymyslet, jak to udělat, aby dobří kandidáti nevypadli v prvním kole a nedopadli jsme jako v Americe, kde se museli rozhodovat mezi dvěma problematickými kandidáty. Plně souhlasím s tím, že "i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu. "

No právě. Zdá se, že on nic radostného lidem neříká.
Morální otázky samozřejmě do kázání patří. Jenže v kombinaci s těmi politickými to u většiny lidí nevzvbuzuje lásku k lidem s odlišným politickým názorem.
Musím říct, že jsem ho hodnotila trochu povrchně a předpojatě, jako někoho, koho neznáme a prostě si ho zařadíme do určité (politické) škatulky. Což je samozřejmě chyba. Ale lidé to běžně dělají.

Ano, ty jeho politické projevy jsou až příliš radikální, a u duchovního se mohou jevit až "nepřípadnými". Uvedl jsem ho sem vlastně právě pro tu jednu jedinou větu, pro tu bezpodmínečnou povinnost každého jednotlivce hledat cestu k dobru.

On sice tvrdí, že každý jednotlivec musí začít sám u sebe, ale o hledání vlastní cesty k dobru jsem tam nic nenašla. Píše jen, že máme "pevně stát na svých základech, na kterých vznikla naše civilizace a Evropská unie".
Mně se to moc nelíbí. Nejprve "každý jednotlivec" a potom zase nějaké "my" a že bychom něco "měli". Tak má člověk hledat sám nebo už je to dané, co "my" máme?
"My " musí člověk osobně cítit. Jinak žádné my nemůže fungovat.

Přiznávám, že věta "i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu. " se mi tak líbila, že jsem "nestudoval", zda ji tak p. Kordík přesně řekl. Připomněla mi dnes již zesnulého kazatele Jiřího Hurtu, který coby rozhlasák poznal Ježíše už v době minulé totality. Stal se tak předmětem zájmu STB. Řekli mu: Nevidíte, že jste téměř jediný, který v této době věří? Nevidíte, jak málo je věřících? On na to odpověděl: Ikdybych zůstal jediný na celém světě, na pravdě to nic nemění. Ta jedinečnost, ke které jsme zváni se mi líbila a taky to, že konečně mohu taky panu Poláčkovi na něco přitakat, poněvadž jsem z něho často zoufalý, jak já "hot" a on (naschvál?) "čehý" (v jiném kraji ty pobídky koňům mohou znít jinak). Teď je Eva "zoufalá" z p. Kordíka (je spletený z tak protikladnýh vlastností). Naštěstí p. Kordík nás může v něčem inspirovat, jako inspiroval pana Poláčka, není však naším učitelem, neboť "jediný je váš Učitel, vy pak všichni jste bratři. Ani se nenechte nazývat Vůdci, neboť váš Vůdce je jeden, Kristus. (Mt 23,8.10)

Já vůbec nejsem zoufalá. Ale když se zpětně dívám na článek, nevidím v něm bohužel už tu větu "i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu", přestože se mi zdá, že tam byla, když jsem článek četla poprvé. Zkuste se na to někdo znovu podívat a řekněte mi, zda je věta na začátku nebo na konci a jak přesně zní.

"Zoufalá" a jiná slova jsem dal do uvozovek, protože jsou určitou nadsázkou.
Přidávám citace z rozhovoru s p.Kordíkem, ze kterých vznikla diskutovaná věta: "Bible to řeší takto: V první řadě se nestarej, jak se chovají druzí, ale starej se hlavně o sebe, abys chodil po správných cestách. Tato myšlenka se jako nit vine celou Biblí."
Podobná je ještě věta: "Nemůžeme druhé nutit k nápravě, začněme každý sám u sebe. "

Ano. A demokracie je tady proto, aby se nám po těch správných cestách chodilo pohodlněji.

Jakápak demokracie? K tomu musím dodat, co jsem napsal jinde: Ve volbách karty nerozdáváme my, ale šikovní nadhráči, šéfové stran. Volíme z těch, z nichž bychom si ani jednoho nevyvolili. Volí z nás malé procento a z toho mála kdo má nejvíc hlasů, má prim.

demokracie ve složitě diferencovaných milionových komunitách (národech) plných vzájemné konkutence, rivality a nedůvěry je zajisté do značné míry fikcí. Neměli bychom si myslet, že hlavní příčinou tohoto stavu je rozhodující slovo stranických lídrů ohledně kandidátek, nedostatečná volební účast nebo poměrný volební systém. Třeba nyní v USA se D. Trump prosadil proti vůli republikánských špiček a nezdá se, že by případná vyšší volební účast mohla zásadněji změnit poměr hlasů.

Souhlasím. Vyjádřil jste zároveň další bolest demokracie, totiž že nejen menšina může ovládnout většinu (o tom jsem psal já), ale že i většina podléhající populismu, (pokud by v Americe přišlo víc voličů a přitom by výsledky byly stejné), může zvolit špatně. Tak jsme si po válce demokraticky zvolili komunismus. - Nedávno páni Sokol a Bělohradský u Moravce prosazovali zrušení přímé volby prezidenta. Jsem proti tomu. I špatně zvoleného prezidenta přežijeme. Nemá tolik možností vše ovlivnit, nemáme prezidentský systém. Národ se přece musí učit sám rozhodovat. Anebo každé rozhodování máme nechat čachrům politiků?