Na jakou moc spoléhat?

Eva Hájková

Politické změny mnohdy potřebují výrazné události a emancipační příběhy, které mohou oslovit jedince i celé skupiny. V současnosti ale hrají prim spíše jednoduchá hesla a laciné sliby.

Když byl Barack Obama poprvé zvolen americkým prezidentem, lidé do něj vkládali obrovské naděje ohledně změny světa, po které všichni tak prahli. Ve své volební kampani v roce 2008 použil heslo „Yes, we can!“, které se překládá jako „Ano, můžeme!“ Význam věty spočívá v tom, že (my, kteří ji vyslovujeme) něco umíme, dokážeme, že jsme něčeho schopni, máme moc něco vykonat. Že tedy nejsme determinováni společenskými poměry, dějinami, přírodou či jinými faktory.

Kdo si dnes, po vítězství Donalda Trumpa, na to volební heslo spojené s tolika nadějemi vzpomene?

Často se mluví o tom, že něco je nemožné. Politika prý je umění možného. Znamená dělat různé tahy na politické šachovnici tak, abychom věci dostali tam, kde je chceme mít. Na tom je založena politická moc. Slovo umění zase vzbuzuje dojem, že jde o něco, co je někomu vlastní a někomu ne. Někdo umí a někdo neumí, přičemž je třeba zařídit, aby se k moci dostal ten, kdo umí.

Proto se dnes objevuje skepse v postojích k demokratickým volbám. Lidé prý často nejsou schopni poznat toho, kdo opravdu umí. Snadno skočí na nějaké to „Ano, bude líp!“

Slogany místo symbolů

Mohou tahy na politické šachovnici způsobit změnu, jakou dnes potřebujeme? V politické hře si připadáme čím dál bezmocnější. Když se lidé dostanou do slepé uličky, do neřešitelné situace, tak obvykle spoléhají na to, že je vysvobodí nějaká náhoda. V šachu se s náhodou asi moc nepočítá, ale v některých jiných hrách určitý význam má. Konečně nám padne šestka, přijde nám ta správná karta, dojde k nějakému přeskupení... A zase můžeme hrát dál.

Náhoda je něco, co přerušuje determinaci. Nové rozhození karet. Tak třeba Alain Badiou si představuje, že z patové politické situace může lidem pomoci nějaká náhodná událost, jež vnese do hry novou, univerzální pravdu. Zasáhne lidi, kteří se stanou jejími šiřiteli, bude je spojovat, vrátí do hry outsidery, ukáže jim nové možnosti, které dřív neviděli. Takovou událost prý nelze předem naplánovat, nijak nevyplývá ze stávající situace, takže v podstatě jde o cosi jakoby nadpřirozeného, podobajícího se zásahu z nebes. Událost, která vše změní, se čas od času objevuje nejen v politice, ale i v umění, ve vědě a dokonce prý v lásce.

Jenže odkud taková událost přijde? A jakými mechanismy může lidi zasáhnout? Být něčím zasažen v nás vyvolává spíš nepříjemnou představu: zásah blesku, popřípadě zásah dávkou ze samopalu, samé nepříjemné asociace. Ale co třeba být zasažen láskou? Člověku se chtě nechtě vybaví obrázek Erota (nebo Amora), prostřelujícího srdce šípem. Kolikrát jsme četli báji o Amorovi a Psyché, kolikrát jsme viděli nejrůznější výtvarná zpracování onoho námětu? Moderní člověk to bere jako klišé, příliš o tom neuvažuje.

Obama tvrdil „Yes, we can!“, tedy „Ano, můžeme!“ Kdo si dnes, po vítězství Donalda Trumpa, na volební heslo spojené s tolika nadějemi vzpomene? Repro DR 

Nedávno jsem na internetu četla, jak kdosi přirovnával lásku k působení drog, a tak mi v hlavě, zcela mimoděk, vyvstala představa Amora s šípy napuštěnými narkotikem. Je pravda, že člověk se může stát závislým nejen na drogách, ale třeba i na zamilovanosti — na té akutní fázi lásky, vyznačující se silnou hormonální nerovnováhou, která obvykle trvá jen několik měsíců, maximálně rok.

Zamilovanost odezní jako chřipka a v organismu se vše vrátí do normálu. V organismu ano. Jsme snad něco víc než organismus? Měli bychom být!

Někdo po odeznění zamilovanosti nutně potřebuje novou dávku hormonů štěstí. Takoví „závisláci“ nebývají vzácností. Hned mají jednu, hned zas jinou lásku. Možná čekají na něco osudového, jak o tom kdysi v písni Malé šípy zpíval Josef Laufer (...až mu dojdou malé šípy, střelí na mě velký šíp...). Ale co je to vlastně skutečná láska, je to snad nějaký rauš?

Pochopíme-li, že jsme opravdu „něco víc“ než organismus, determinovaný biologickými ději, může láska přejít do vyššího stádia, může přerůst v jakýsi „strom zasazený u vody“ — v trvale udržitelný vztah, dnes víceméně vzácný. Skutečně vzácný. Není totiž snadné milovat manželku ještě po mnoha letech, když mezitím přibrala patnáct kilo, nebo manžela, který ani po těch mnoha letech není sto zbavit se nepříjemných zlozvyků.

Lidé mají tendenci lézt si po čase na nervy a bez občasné dávky sebezapření vztah dlouho nevydrží. Což je škoda. To ostatně neplatí jen pro manželství, které (spolu s rodinou) bylo vždy považováno za elementární buňku společnosti, ale i pro mnohem složitější mezilidské vztahy. Musí se na nich vědomě pracovat. Nespoléhat jen na spontánnost.

Okřídlený Erós, Amor nebo Amorek byl odjakživa vděčným námětem básní, písní i výtvarných děl. Někdy ho najdeme i tam, kde by to člověk nečekal. Kdysi se mi moc líbila Vánoční muzika Adama Michny z Otradovic. Překrásná barokní hudba! Jen ty staré texty jsou někdy tak těžko pochopitelné. Dnešnímu člověku trochu uniká jejich smysl, připadají mu divné, ba směšné.

Nechápala jsem, proč v písni Vánoční magnet a střelec autor v podstatě přirovnává Jezulátko k Amorovi — vždyť ho v tom veršovaném textu líčí jako střelce, snažícího se zasáhnout srdce člověka: „Střílej, šťastný myslivečku, raniž mne, mocný střelečku“. Představila jsem si lehce kýčovité malby baculatých andělíčků, kteří bývají od amorků k nerozeznání. Scházejí jim jen ty šípy. Ale jaký to vlastně všechno má smysl? Copak je láska jako láska? Nejde v tomto případě o úplně jinou lásku?

Až po mnoha letech jsem pochopila mystický význam obrazu Ježíše jako střelce. Střela nezpůsobuje žádné narkotické opojení, nýbrž průrvu v tvrdé slupce, jíž je sevřeno srdce člověka. Ježíš potřebuje lidi s otevřeným srdcem. Protože jen díky tomu se může ve světě šířit jeho poselství. Otevřená srdce se spojují, nežije už každé pro sebe, ale společně vytvářejí Ježíšovo společenství — otevřené společenství lidí proměňujících svou víru, naději a lásku ve skutky, jež mají moc přetvářet svět.

Jenže kdo to dnes chápe? Symbol ukazuje na nějaký skrytý význam, ale pokud mu člověk nerozumí, zbude jen sentimentální představa působící na city. Možná se vytvoří podmíněný reflex — člověk vidí určitý obraz a rozplývá se dojetím. Spokojí se s příjemným působením obrazu, aniž by chápal (a osobně uváděl do života) pravdu, kterou obraz pouze symbolizuje.

Když si posléze, hrdý na svou modernitu, uvědomí nesmyslnost svého počínání, zavrhne sentiment i zdánlivě prázdné symboly a fráze. Takto „prozřevší“ člověk však nezmoudří, nezačne přemýšlet o smyslu našeho bytí a konání, ale vzápětí si najde náhradní symboly či fráze, které — podle jeho soudu — mnohem lépe odpovídají současné realitě. Třeba se chytí na nějaké to „Ano, bude líp“, za nímž se ovšem žádná hluboká pravda neskrývá.

    Diskuse (19 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 15, 2016 v 13.17
    Měl jsem - vlastně ještě mám - jednoho afrického kolegu: velice přirozená, spontánní nátura, ve svém bezprostředním chápání světa někdy až trochu naivní.

    V době - prvního - zvolení B. Obamy americkým prezidentem byl plný euforie (a na jeho volební kampaň mu i odsud z Evropy přispíval nemalými částkami); pro něj bylo vítězství prvního prezidenta černé pleti neklamným symbolem nadcházejících krásných časů.

    Já jsem byl už v té době oné obamovské euforie ("yes, we can") mnohem skeptičtější. Ne snad že bych Obamovi jeho vítězství nepřál; ale při jen trochu střízlivějším pohledu na věc bylo už tehdy zřejmé, jak málo může jeden jednotlivec - byť třeba i vybavený pravomocemi americké hlavy státu) pořídit jak s reálnými mocenskými poměry tohoto světa, tak ale i s docela obyčejným konzervatismem, povrchností a ideologickou předpojatostí samotných lidí.

    Zkrátka, už tehdy se dalo tušit, že z toho "my to dokážeme" nakonec zůstanou jenom fragmenty, jako například značně omezené "Obamacare".

    Takže, skutečně je možno přiklonit se k názoru, že namísto nějakých vzletných hesel je zapotřebí najít něco, co se dokáže ponořit hlouběji do společenských a dějinných procesů; a především, co dokáže hlouběji zasáhnout duši a mysl samotného člověka.
    Eva Hájková, penzistka
    November 16, 2016 v 8.0
    No, spousta lidí si myslela, že Obama změní svět. Asi protože je Afroameričan. Nebo protože nepatřil k miliardářům. Lidé stále vkládají mnoho nadějí do osobností, které by konečně mohly přivodit kýženou změnu světa. Mají pocit, že svět přešlapuje na místě, ne a ne se pohnout správným směrem.  Jiní lidé vkládají naději do osobností, které naopak změně zabrání. Mají totiž pocit, že svět se žene nesprávným směrem.
    Včera jsem četla jednu anekdotu (prý židovskou): „Proroku, copak jsi proboha ani za těch patnáct let, co prorokuješ, nepochopil, že svět nezměníš? Proč už toho konečně nenecháš?“
    A prorok na to: „Já vím, že svět nezměním. Dělám to proto, aby svět nezměnil mě!“
    Tak mě napadlo, že bychom se možná měli starat o totéž. O to, aby nás svět nezměnil; tedy pokud se tak už nestalo. Ale možná se to dá zase napravit.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 16, 2016 v 13.19
    Tak tahle historka má opravdu něco do sebe. Je to opravdu to jediné, co ještě můžeme udělat, když už jinak není žádná naděje - nedat se a vytrvat v čistě osobní rovině.
    JV
    Jiří Vyleťal
    November 16, 2016 v 13.54
    Naděje a spása
    Moc pěkný článek, paní Hájková.

    S tím vkládáním nadějí do někoho, kdo přijde, nebo do nějakého hnutí, které promění náš svět ve svět podstatně lepší, je to vlastně docela jednoduché. Je to tak, jak nám říkají už 2000 let evangelia. Taková naděje může být naplněna jenom částečně a to jenom tehdy, budou-li lidé usilující o onen podstatně lepší svět, resp. hnutí usilující o totéž, čerpat svoji sílu z Pána Boha.

    To je také odpověď na neuskutečněné a promarněné naděje ze 17. listopadu 1989. (A samozřejmě také na marné naděje let 1918, 1945, 1948, 1968.)

    Úplné naplnění nadějí, o nichž nás spravují evangelia, totiž není možné uskutečnit prostřednictvím člověka. A není to možné ani prostřednictvím sebedokonalejšího lidského hnutí.

    Spása, ono úplné naplnění nadějí, o nichž je řeč v evangeliích, je možná pouze prostřednictvím Mesiáše, tedy Boha-člověka Ježíše Krista. My lidé se prostě sami nespasíme, spasí nás jedině Bůh. V to má smysl věřit, podle toho má smysl konat.

    Váš Jiří Vyleťal
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 17, 2016 v 9.36
    "...podle toho má smysl konat."
    Co konat, jak konat? Jak je dobré, že se můžeme otevírat Svatému Božímu Duchu. A ti, co ho neznají, mohou každý den jednat podle svého svědomí. Nenechat se svázat zlem, mocí, penězi,...- v jakékoliv podobě. Ti i ti mohou spolupracovat. Svatý Duch nejde proti lidskému svědomí, naopak, je jeho dárcem. Nemusíme přijít na světoborné řešení. Vždyť to, čeho bylo dosaženo, vzniklo z jednotlivých činností jednotlivých skupin, (věda, školství, medicína, starost o nemohoucí, ...) a ne z nějakého světového plánu rozvoje.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 17, 2016 v 11.28
    Měl bych tady jeden článek, který se dost úzce prolíná s daným tématem. Je to rozhovor s jedním farářem, který je evidentně velice kritický k celému polistopadovému vývoji ("totalita konzumu"). Ve své argumentaci se - samozřejmě - odvolává na Bibli; a přitom tu jako profilující moment celé Bible vyjímá to, že i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu.

    http://hradec.idnes.cz/rozhovor-chartista-farar-josef-kordik-dha-/hradec-zpravy.aspx?c=A161114_2285902_hradec-zpravy_the
    Eva Hájková, penzistka
    November 17, 2016 v 12.49
    Domnívám se, že taková politika, kdy farář věřícím radí, koho mají či nemají volit, snad do kostela opravdu nepatří.
    Nemám moc pochopení ani pro řeči, že lid ohrožuje demokracii, neboť neprovedl sebereflexi, ani pro vyzvedávání významných osobností (zvolme si Marka Ebena, on nás bude dobře reprezentovat!) Nejsem proti, ale je to snad to nejdůležitější na světě?
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 18, 2016 v 2.8
    I já si myslím, že kázání má být radostná zpráva o Božím milosrdenství a možnosti změnit se, nastoupit novou cestu. Ovšem důležité jsou i následné diskuse či debaty, které se jistě mohou týkat i politiky. Je to ale moc těžké. I v našem sborečku máme lidi různých politických názorů a je těžké udržet vzájemnou lásku a přijímat druhého s jeho politickým názorem. Možná, že p. Kordík neměl (nebo neuměl) možnost těchto diskusí, proto se vyjadřoval o politické situaci v kázáních. Nevadí mu následný odchod některých?
    Vyjádření, že se náš národ vydal cestou za zlatým teletem, ohrožuje nás totalita konzumní společnosti, není otázka politická, ale morální. Patří proto i do kázání. Marka Ebena asi v kázáních p. Kordík nepropagoval, spíš mu jde "o osobnost formátu Marka Ebena,vysokých morálních zásad." Zároveň by bylo třeba vymyslet, jak to udělat, aby dobří kandidáti nevypadli v prvním kole a nedopadli jsme jako v Americe, kde se museli rozhodovat mezi dvěma problematickými kandidáty. Plně souhlasím s tím, že "i když už je celý svět okolo nás špatný, tak vždycky jsme to my sami, kdo jsme povinni hledat tu správnou cestu. "
    Eva Hájková, penzistka
    November 18, 2016 v 6.11
    No právě. Zdá se, že on nic radostného lidem neříká.
    Morální otázky samozřejmě do kázání patří. Jenže v kombinaci s těmi politickými to u většiny lidí nevzvbuzuje lásku k lidem s odlišným politickým názorem.
    Musím říct, že jsem ho hodnotila trochu povrchně a předpojatě, jako někoho, koho neznáme a prostě si ho zařadíme do určité (politické) škatulky. Což je samozřejmě chyba. Ale lidé to běžně dělají.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 18, 2016 v 12.7
    Ano, ty jeho politické projevy jsou až příliš radikální, a u duchovního se mohou jevit až "nepřípadnými". Uvedl jsem ho sem vlastně právě pro tu jednu jedinou větu, pro tu bezpodmínečnou povinnost každého jednotlivce hledat cestu k dobru.
    + Další komentáře