Potřebujeme dnes Ježíše?
Eva HájkováJežíš vytvářel jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu. Mohl by tu roli sehrát i dnes?
Pokud někdo z nás četl Nový Zákon, mohl se tam dočíst, že Ježíš Kristus nás osvobodil od zákona (Římanům; 8, 2-4). Však také jeho jméno Ježíš (Ješua, Jehošua) znamená vysvoboditel. Ale od jakého zákona jsme to údajně byli osvobozeni? Existuje přece známé latinské přísloví, které praví Legum idcirco servi sumus ut liberi esse possimus (Proto jsme otroci zákonů, abychom mohli být svobodní).
Nechci si tady hrát na teologa, jímž nejsem, vykládat epištoly a rozebírat teorii o zákonu, hříchu a smrti. Vím, že být osvobozen od zákona znamená žít tak, jako by žádný zákon neexistoval, a přesto ho svým jednáním neporušit. Pokusím se nicméně odpovědět po svém na otázku, od čeho vlastně byl člověk osvobozen. A na to, zda to pořád ještě platí.
Dalo by se říct, že byl osvobozen od zákona, který nezná slitování. Pod pojmem zákona si nemusíme představit jen obsah Sbírky zákonů, která by měla být k dispozici v každé pořádné knihovně, zákony, které přijímá sněmovna a které jsou pro všechny občany závazné.
Jsou i jiné zákony — fyzikální, chemické, biologické, zkrátka přírodní. A protože lidská fantazie není něco, co existuje, aniž by to ovlivňovalo tento svět, existují i zákony metafyzické.
Kdo by neslyšel o zákonu karmy — čili o kosmickém koloběhu příčin a následků, v němž dle hinduistického, buddhistického či jiného pojetí je lidský život nekonečným řetězcem utrpení, zatímco poznání a zbavení se nenávisti a jiných vášní vysvobozují z toho koloběhu, protože vedou k nebytí, ke konečnému zániku já? Prý to funguje podobně jako přírodní zákon.
V mnoha dřívějších kulturách žila představa univerzálního principu, který propojuje kosmický, společenský, morální a právní řád. Všechno souviselo se vším. Narušitel zákona byl pronásledován, protože jeho činy měly neblahé důsledky pro celý vesmír.
Kdysi jsem měla knížku slezských lidových pověstí s názvem Stará píseň. Kapitola nazvaná Zákon zahrnovala pověsti pojednávající o následcích spáchaného zla — o různých kletbách, čarodějnicích, strašidlech a upírech. Úvodní ilustrace znázorňovala hrozného černého psa s vyceněnými tesáky. Knížku jsem četla opakovaně, jak jsem v dětství mívala ve zvyku, a vždycky jsem byla ráda, když jsem kapitolu Zákon měla už za sebou. Ještě dlouho se mi pak při slově zákon vybavoval obrázek strašlivého černého psa.
Důsledná spravedlnost — oko za oko, zub za zub — bez jakéhokoliv milosrdenství není nic než krevní msta, jako hrozná spravedlnost bez slitování, která proto žádnou spravedlností být nemůže. Přesto se udržuje. Tělesné či duševní utrpení totiž zanechává nesmazatelnou stopu v lidské psychice. Nazýváme ji resentiment, zatrpklost. Utrpěná křivda vyvolává touhu po odplatě, která nemocné duši uleví. Ale odplata vyvolává novou touhu po odplatě u toho, komu bylo odplaceno.
Tak vzniká nekonečný řetěz reakcí na zlý skutek. Zlo se kumuluje a přelévá na nevinné. S tím souvisí pojem dědičného a strukturálního hříchu.
↗
Ježíš vytváří jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu. Foto thedailybeast.com
V představách monoteistických náboženství figuruje místo kosmického zákona boží zákon. Pravidla pospolitosti byla chápána jako zjevená Bohem a tedy posvátná. Boží zákon měl udržovat lidskou pospolitost tak, aby život v ní byl pro všechny snesitelný. Když lidé pravidla ctili, držela komunita pohromadě a všem bylo dobře. Vládl pokoj, dobrý řád. Bůh, spojnice dané komunity, jako by byl s lidmi. A naopak, byl-li zákon porušován, Bůh se zlobil.
Tak to chodilo v historii židovského národa, který se měl důsledně řídit božím zákonem. Nedodržování zákona vedlo k božímu hněvu i k trestům, ale oproti kosmickému zákonu to mělo jednu výhodu — boží milosrdenství. S Hospodinem se, na rozdíl od neosobního kosmického zákona, dalo vyjednávat a uzavírat s ním smlouvy (stará a nová smlouva jsou vlastně synonymy pro Starý a Nový Zákon).
V průběhu dějin člověk postupně získával větší svobodu v jednání.
Křesťanská představa o božím milosrdenství šla ještě dál. Odpuštění hříchů bez zásluhy je nesporným plus, což oceňují i ateističtí filozofové jako Alain Badiou. Náboženské i světské představy o spravedlnosti spolu souvisejí…
Aby řetězení zlých skutků mohlo být přerušeno, musí se najít někdo, kdo neoplatí skutek, který byl na něm spáchán. Říká se, že řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Je zapotřebí stát se slabým článkem a způsobit tak přetržení řetězu zla — na způsob Ježíše neoplácet zlo zlem, nepoužívat násilí k řešení problémů. Lze mu přenechat i pocity křivdy.
Ježíš tak vytváří jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu.
Tím se křesťanské učení odlišuje od Marxovy teorie. Marx naopak předpokládal, že je potřebné, aby se negativní pocity v utlačovaných postupně nahromadily a vedly k vytvoření revoluční situace, jež vyústí ve změnu výrobních vztahů a nastolení spravedlivé společnosti. S účinkováním nových křivd, které způsobí revoluce, Marx příliš nepočítal. Asi věřil v nové výrobní vztahy, v jejich historickou nutnost, pokrokovost a schopnost vyřešit lidské problémy.
My už víme, že to tak jednoduché není, že nový systém se neujal z mnoha různých důvodů — mimo jiné i kvůli tomu, že byly spáchány křivdy a vyvolána nenávist.
Víme, že bohatým brát a chudým dávat lze víceméně jen se souhlasem bohatých. Jenže ze zkušenosti také víme, že sociální nespravedlnost plodí ve společnosti rozbroje.
↗
Na rozdíl od Marxe už víme, že se nový systém neujal z mnoha různých důvodů. Mimo jiné i kvůli tomu, že byly spáchány křivdy a vyvolána nenávist. Foto salon.com
Co tedy dělat, když bohatí dobrovolně nesouhlasí s tím, aby se jim bralo, což dají najevo například vyhýbáním se odvodu daní, nebo když nesouhlasí s reformami, které by vedly k tomu, aby méně bohatli? Máme znovu přistoupit k zásadě „co nejde po dobrém, musí jít po zlém“?
Jakým způsobem otupit nebezpečné ostří rostoucích společenských nerovností? Jak se všichni ti, kteří jsou na tom špatně, zbaví nahromaděných pocitů křivdy, když tyto stejně nevedou k žádnému řešení, k žádné revoluci, jak si ji představoval Marx? Tekutý hněv není dobrý rádce, protože zatemňuje rozum a obrací se i proti svému nositeli. Proto potřebujeme kanál, který narůstající pocity křivdy odvádí pryč. Někoho, komu ty pocity přenechat.
Potřebujeme šířit etiku, která by vedla lidi k dobrovolné solidaritě s chudými a potřebnými. Jaká jiná etika je k tomu může přimět než ta známá etika Ježíšova?
Budoucnost je nevypočitatelná, ale pořád nám zbývá naděje. A jestliže má jednou vzniknout kvalitativně nový systém, ve kterém už nebude platit zákon „pracuji, protože musím“, ale nahradí ho zákon „pracuji, protože chci“, budeme k tomu také zcela určitě potřebovat Ježíše. Ne my jako stát, ale my jako lidé. A nejenom nějakou představu o něm, ale skutečného, živého Ježíše působícího v nás a skrze nás, Ježíše, který je schopen přimět člověka, aby nežil jen pro sebe.
Je to patrně jediný způsob, jak změnit tento svět k lepšímu.
Diskuse
JV
Skvělý článek, paní Hájková. Netřeba nic dodávat, jenom veliký dík a slova chvály.
Jiří Vyleťal
Jiří Vyleťal
VP
April 13, 2016 v 8.38
Kdysi jsem diskutoval s (dnes už zemřelým) strýcem mé ženy. Obhajoval jsem, že člověk je svobodný, zatímco on ukazoval na příklady, kdy jsou lidé svázáni něčím, co jim nedopřává být svobodni. Alkoholismus, předsudky, nenávist, špatná výchova,je toho hodně. Později jsem pochopil, v čem jsem dělal chybu. Obhajoval jsem v podstatě, že se člověk může stát svobodným, že Ježíš osvobozuje. Zažil jsem několik takových případů, kdy se lidé, kteří přijali Ježíše za svého Zachránce, úplně změnili. Dokázali odpustit, smířit se, začali žít nový život. Na druhé straně jsem nedávno slyšel: Urazil mne, to už je konec až do smrti.
V jiném článku pan Poláček vysvětloval Marxovo "Svoboda je poznaná nutnost" jako: Poznání toho, co je potřeba udělat (jestli jsem to dobře pochopil), je předpoklad osvobození. (Pak to vlastně platí i o nutnosti poznání Ježíše). Já jsem "Svobodu jako poznanou nutnost" pochopil, myslím si, v dalším kroku. Když tu poznanou nutnost k dosažení svobody dokáži i uskutečnit, když k tomu najdu sílu, odvahu, čas, zalíbení, pak jsem svobodný. Dokáži to, co jsem předtím nedokázal. Pochopím další heslo: Kdo jiný než ty, a kdy jindy než teď. A v tom jsem já potřeboval a potřebuji Ježíše. Živého Ježíše. Zároven chápu, jak jsem ještě nesvobodný, kolik z toho, co mohu a mám udělat, ještě nedělám.
Tím, že sázím na živého Ježíše, se nezříkám spolupráce s těmi, kdo ho nepoznali. Snad tím neurazím nikoho, když řeknu, že on působí ve všech a skrze všechny. Ikdyž si mnozí myslí, že šeho dosáhli svými silami, existuje spousta okolností, na které nemáme vliv – rodiče, dobrá výchova, možnosti studia, vlastní schopnosti, ...
V jiném článku pan Poláček vysvětloval Marxovo "Svoboda je poznaná nutnost" jako: Poznání toho, co je potřeba udělat (jestli jsem to dobře pochopil), je předpoklad osvobození. (Pak to vlastně platí i o nutnosti poznání Ježíše). Já jsem "Svobodu jako poznanou nutnost" pochopil, myslím si, v dalším kroku. Když tu poznanou nutnost k dosažení svobody dokáži i uskutečnit, když k tomu najdu sílu, odvahu, čas, zalíbení, pak jsem svobodný. Dokáži to, co jsem předtím nedokázal. Pochopím další heslo: Kdo jiný než ty, a kdy jindy než teď. A v tom jsem já potřeboval a potřebuji Ježíše. Živého Ježíše. Zároven chápu, jak jsem ještě nesvobodný, kolik z toho, co mohu a mám udělat, ještě nedělám.
Tím, že sázím na živého Ježíše, se nezříkám spolupráce s těmi, kdo ho nepoznali. Snad tím neurazím nikoho, když řeknu, že on působí ve všech a skrze všechny. Ikdyž si mnozí myslí, že šeho dosáhli svými silami, existuje spousta okolností, na které nemáme vliv – rodiče, dobrá výchova, možnosti studia, vlastní schopnosti, ...
April 13, 2016 v 13.11
Díky všem za reakce.
Já jsem se taky hodně napřemýšlela o svobodě. Třeba o citátu J.S.Milla: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zkoušela jsem si ho obrátit, čili takto: Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Po obrácení zní ta věta mnohem hůř, všimněte si. Jako by člověk pro svou osobní svobodu nutně potřeboval, aby svoboda druhého byla potlačena.
Představila jsem si to jako úsečku mezi dvěma body (A, B) Někde na té úsečce AB bude ležet bod svobody, který rozhraničuje svobodu A od svobody B. Ale kde leží? Přesně uprostřed? Lze to vůbec určit, kolik svobody potřebuje A a kolik B?
Říkala jsem si: lidi by snad mohli mít nějakou společnou svobodu, ne? Takovou, která se spolu překrývá a vzájemně splývá. Potom mi došlo, že toto je uskutečnitelné, jen když mezi těmi lidmi vládne určitý pozitivní vztah. Například láska, přátelství nebo aspoň vstřícnost. A pochopila jsem, co to znamená svoboda v Duchu svatém. Že to zkrátka není jen prázdný pojem.
Já jsem se taky hodně napřemýšlela o svobodě. Třeba o citátu J.S.Milla: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zkoušela jsem si ho obrátit, čili takto: Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Po obrácení zní ta věta mnohem hůř, všimněte si. Jako by člověk pro svou osobní svobodu nutně potřeboval, aby svoboda druhého byla potlačena.
Představila jsem si to jako úsečku mezi dvěma body (A, B) Někde na té úsečce AB bude ležet bod svobody, který rozhraničuje svobodu A od svobody B. Ale kde leží? Přesně uprostřed? Lze to vůbec určit, kolik svobody potřebuje A a kolik B?
Říkala jsem si: lidi by snad mohli mít nějakou společnou svobodu, ne? Takovou, která se spolu překrývá a vzájemně splývá. Potom mi došlo, že toto je uskutečnitelné, jen když mezi těmi lidmi vládne určitý pozitivní vztah. Například láska, přátelství nebo aspoň vstřícnost. A pochopila jsem, co to znamená svoboda v Duchu svatém. Že to zkrátka není jen prázdný pojem.
JP
No, hezké povídání, paní Hájková, opravdu hezké. Člověk by měl opravdu plnou chuť se k vyznění a závěrům Vašeho textu plně a bezvýhradně připojit.
Kdyby jen... Kdyby jen ten náš život a svět nebyly tak zpropadeně složité. Ale protože je to tak složité a odpověď by byla velice dlouhá, asi se nakonec pokusím na dané téma napsat můj vlastní text, pokud bude pro redakci DR dostatečně zajímavý.
------------------------------------------------
Co se té svobody týče: tady máte plnu pravdu, že to heslo "svoboda jednotlivce končí tam, kde počíná svoboda druhého" je heslem vposledku ryze negativistickým. Je to heslo liberální demokracie - tedy toho druhu demokracie, která počíná s individuem, a s (pouhým) individuem zase končí. A která není schopna se dostat za hranice tohoto individua.
A tak se - v tomto případě skutečně bezvýhradně - připojuji k Vašemu pojetí, které chápe svobodu člověka v jeho pospolitosti a vzájemnosti s jinými bytostmi svého rodu, nikoliv v jejich vzájemné izolovanosti, respektive neustálé konkurenci jejich zájmů.
A tak bych k uvedenému liberalistickému heslu jako antitézi připojil definici svobody jinou:
Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého.
Kdyby jen... Kdyby jen ten náš život a svět nebyly tak zpropadeně složité. Ale protože je to tak složité a odpověď by byla velice dlouhá, asi se nakonec pokusím na dané téma napsat můj vlastní text, pokud bude pro redakci DR dostatečně zajímavý.
------------------------------------------------
Co se té svobody týče: tady máte plnu pravdu, že to heslo "svoboda jednotlivce končí tam, kde počíná svoboda druhého" je heslem vposledku ryze negativistickým. Je to heslo liberální demokracie - tedy toho druhu demokracie, která počíná s individuem, a s (pouhým) individuem zase končí. A která není schopna se dostat za hranice tohoto individua.
A tak se - v tomto případě skutečně bezvýhradně - připojuji k Vašemu pojetí, které chápe svobodu člověka v jeho pospolitosti a vzájemnosti s jinými bytostmi svého rodu, nikoliv v jejich vzájemné izolovanosti, respektive neustálé konkurenci jejich zájmů.
A tak bych k uvedenému liberalistickému heslu jako antitézi připojil definici svobody jinou:
Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého.
April 13, 2016 v 17.22
To by ovšem lidé nesměli chápat svobodu jako: „dělat si, co chci“, eventuálně „být, čím chci“. Nedávno jsem slyšela jiné pojetí: „svoboda být tím, čím opravdu jsem“. To se mi docela líbí, mohlo by to znamenat realizovat sebe, své schopnosti a vlohy pro druhé (v Bibli je takové podobenství o hřivnách). Až na to, že z té věty není jasná jedna věc: co tím autor věty myslel? Nemyslel tím například, že žena patří do kuchyně? Někdo by to také mohl pojmenovat: povinnost být tím, čím opravdu jsem.
Kdo tedy má právo určovat, čím opravdu jsem? Nějaká autorita? Existuje někdo takový? Nebo musím hledat, kdo jsem (sám/sama a zároveň i v komunikaci s druhými lidmi)?
Každopádně jeden člověk má mnoho identit. Harmonizovat je může být velký problém.
Věřící se při tom radí s Bohem. Nevěřící je v tom sám.
Jak myslíte tu svou poslední větu:
"Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého". Že jsme všichni nesvobodní, dokud nebude poslední člověk na Zemi svobodný?
Kdo tedy má právo určovat, čím opravdu jsem? Nějaká autorita? Existuje někdo takový? Nebo musím hledat, kdo jsem (sám/sama a zároveň i v komunikaci s druhými lidmi)?
Každopádně jeden člověk má mnoho identit. Harmonizovat je může být velký problém.
Věřící se při tom radí s Bohem. Nevěřící je v tom sám.
Jak myslíte tu svou poslední větu:
"Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého". Že jsme všichni nesvobodní, dokud nebude poslední člověk na Zemi svobodný?
JP
Ne, docela prostě: míním to jako naprostý opak toho liberalistického pojetí, že svobodný člověk v druhém člověku spatřuje pouze hranici (tedy omezení) své vlastní svobody.
Opačný náhled tedy znamená: druhý člověk není omezením, nýbrž naopak naplněním mé vlastní svobody.
Tedy: nemohu hledat mou vlastní svobodu v tom, že se omezím jenom sám na sebe, jenom na mé vlastní individuální (a přinejmenším latentně egoistické) zájmy.
Právě to je koncept liberalismu: člověka pojímá - fakticky - jako ryzího egoistu. Takovýto egoista samozřejmě vždycky naráží na ostatní (egoisty).
Ta téze "svoboda člověka počíná tam, kde počíná svoboda druhého) tedy neznamená nic jiného nežli to, že svou vlastní svobodu (to jest: optimální podmínky pro mou vlastní humánní realizaci) mohu nalézt jenom v bytostném souladu se všemi ostatními lidskými bytostmi.
Jednou jedinou větou řečeno: je to vlastně základní heslo komunismu... ;-)
Opačný náhled tedy znamená: druhý člověk není omezením, nýbrž naopak naplněním mé vlastní svobody.
Tedy: nemohu hledat mou vlastní svobodu v tom, že se omezím jenom sám na sebe, jenom na mé vlastní individuální (a přinejmenším latentně egoistické) zájmy.
Právě to je koncept liberalismu: člověka pojímá - fakticky - jako ryzího egoistu. Takovýto egoista samozřejmě vždycky naráží na ostatní (egoisty).
Ta téze "svoboda člověka počíná tam, kde počíná svoboda druhého) tedy neznamená nic jiného nežli to, že svou vlastní svobodu (to jest: optimální podmínky pro mou vlastní humánní realizaci) mohu nalézt jenom v bytostném souladu se všemi ostatními lidskými bytostmi.
Jednou jedinou větou řečeno: je to vlastně základní heslo komunismu... ;-)
JP
No ano, tohle je opravdu velice zásadní otázka.
Ten autor toho uvedeného citátu to zřejmě myslel opravdu upřímně; že se jedná o možnost realizace mého pravého, ryzího nitra.
Jenže - ten problém je právě v tom, jak rozpoznat, c o tohle "ryzí nitro" vlastně doopravdy je. A kdo to určí? A jak jste zmínila, je velice snadné to, co bylo samo míněno poctivě a upřímně, dezinterpretovat, nebo dokonce zneužít.
A k tomu přistupuje ještě to, že my sami o sobě (tedy o tom svém vlastním nitru) velice často propadáme sebeklamu. Takže, nějaké jednoduché odpovědi tady opravdu nejsou k mání...
Ten autor toho uvedeného citátu to zřejmě myslel opravdu upřímně; že se jedná o možnost realizace mého pravého, ryzího nitra.
Jenže - ten problém je právě v tom, jak rozpoznat, c o tohle "ryzí nitro" vlastně doopravdy je. A kdo to určí? A jak jste zmínila, je velice snadné to, co bylo samo míněno poctivě a upřímně, dezinterpretovat, nebo dokonce zneužít.
A k tomu přistupuje ještě to, že my sami o sobě (tedy o tom svém vlastním nitru) velice často propadáme sebeklamu. Takže, nějaké jednoduché odpovědi tady opravdu nejsou k mání...
April 14, 2016 v 22.14
Děkuji, paní Hájková, za toto vyznáí. Snad bych jen nekladl Marxe do takového protikladu k Ježíši. Myslím, že naplnění inkarnace je v tom, že Bůh se ukáže jako zcela lidský a zcela profánní. Řekl bych, že ušlechtilá spiritualita vplývá do reálného sociálne-ekonomického programu. Děkuji za trpělivost a pochopení.
April 15, 2016 v 3.52
Já zase děkují za pochopení, které nenalézám u každého.
Taky věřím, že Marx a Ježíš nejsou takovým protikladem, aspoň ne v tom podstatném.
Že vlastně podle obou dvou směřuje vývoj lidstva k dokonalejšímu způsobu existence.
Taky věřím, že Marx a Ježíš nejsou takovým protikladem, aspoň ne v tom podstatném.
Že vlastně podle obou dvou směřuje vývoj lidstva k dokonalejšímu způsobu existence.
JP
April 15, 2016 v 13.37
Paní Hájková, pročetl jsem si teď znovu - jakožto přípravu na můj vlastní chystaný text - ten Váš. Znovu musím ocenit a zdůraznit: je to velice přesvědčivý řetězec argumentů, s naprostou většinou myšlenek v něm obsažených plně souhlasím. - Jenže, nedá se nic dělat, jak už jsem zmínil minule, v souhlasu zcela bezvýhradném brání skutečnost, že věci jsou vždycky ještě mnohem složitější. V mém vlastním textu se budu muset zaměřit především na odlišný úhel pohledu, bude tedy nevyhnutelně polemický; to ale naprosto neznamená, že bych neměl plné uznání pro Váš náhled na věc, a na způsob jejího odůvodnění.
VP
April 16, 2016 v 7.46
Dokonalé věci jsou jednoduché. A duchovní ještě jednodušší. Tradice říká, že apoštol Jan ve svém stáří stále jen opakoval: Miláčkové, milujte se navzájem. Když už se jeho posluchači, trochu otrávení tím stejným opakováním, ptali, proč se stále opakuje, odpověděl: Protože to je jediné, co je potřeba.
JP
No ano, právě k Janovi něco takového opravdu pasuje. - Ovšem je nutno si uvědomit, že zrovna Jan přišel s nemálo specifickým výkladem Ježíšova učení, které ho posunuje dosti daleko od toho, co je dáno v evangeliích synoptických. V určitém smyslu je možno říci, že až právě Jan do křesťanství implantoval tu centrální roli lásky. Naprosto a vůbec si nejsem jistý, jestli by to Ježíš viděl stejně tak.
JP
April 16, 2016 v 14.29
A vlastně musím znovu připomenout, co jsem v minulých dnech uvedl v jedné z diskusí na náboženské téma: totiž onen výrok Lao-c', že "jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to".
Pravé poselství Ježíše může být ve svém nejhlubším jádru skutečně jednoduché - ale v žádném případě ne tak, že by bylo možno ho uchopit a vyslovit prostřednictvím jednoho jediného slova. Ať už jakéhokoli.
Pravé poselství Ježíše může být ve svém nejhlubším jádru skutečně jednoduché - ale v žádném případě ne tak, že by bylo možno ho uchopit a vyslovit prostřednictvím jednoho jediného slova. Ať už jakéhokoli.
PM
"jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to.
Pokud věřící i nevěřící neumístí důvody své víry do absurdní polohy, tak jim ke shodě dopomůže jen láska nadlidská......bych tvrdil.
Pokud věřící i nevěřící neumístí důvody své víry do absurdní polohy, tak jim ke shodě dopomůže jen láska nadlidská......bych tvrdil.
April 16, 2016 v 20.39
Proč pochybujete, pane Poláčku, že pro Ježíše byla láska zcela zásadní věcí?
Neshrnul snad všechna přikázání do dvou - milovat Boha a milovat bližního jako sebe?
Láskou k bližnímu se v křesťanství rozumí vztah, v němž jde především o dobro milovaného člověka.
Mimochodem, o lásce v křesťanství píšou i na Wikipedii:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Láska_v_křesťanství
Neshrnul snad všechna přikázání do dvou - milovat Boha a milovat bližního jako sebe?
Láskou k bližnímu se v křesťanství rozumí vztah, v němž jde především o dobro milovaného člověka.
Mimochodem, o lásce v křesťanství píšou i na Wikipedii:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Láska_v_křesťanství
PM
Ježíš vytváří jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu.
Láska má tisíce tváří paní Hájková. Některé z nich působí velmi biofilně, některé velmi nekrofilně a mnohé skrytě ambivalentně a jenom s nejlepšími úmysly.....jsem si za těch pár let života mezi křesťany povšiml.
Láska má tisíce tváří paní Hájková. Některé z nich působí velmi biofilně, některé velmi nekrofilně a mnohé skrytě ambivalentně a jenom s nejlepšími úmysly.....jsem si za těch pár let života mezi křesťany povšiml.
April 17, 2016 v 10.45
Víte, pane Petrásku, já vám často nerozumím. To se ostatně týká i některých jiných diskutujících. Možná je to vzájemné.
Zdá se mi, že ať napíšu cokoliv, nikdy to nebude ono. Mám často pocit, že mi nikdo nerozumí, a přece mám stálou potřebu vysvětlovat mnoha lidem, jak něco myslím. Přitom vím, že je to stejně zbytečné.
Proč by Ježíš nemohl tvořit kanál k odvádění frustrace? Co ji tedy má podle vás odvádět?
Chtít revoluci je špatně. Nechtít ji je taky špatně?
Ano, láska může mít tisíce tváří. Chápu, že některá z nich může být dost otravná. Když se někdo stará jen o sebe, je to špatně. Když se příliš stará o druhé, je to taky špatně.
Ono je asi nejlepší zachovat ve všem správnou míru. To je ovšem velmi těžké. Skoro bych řekla, že k tomu je zapotřebí pomoci boží. Ale raději už nebudu tvrdit nic.
Zdá se mi, že ať napíšu cokoliv, nikdy to nebude ono. Mám často pocit, že mi nikdo nerozumí, a přece mám stálou potřebu vysvětlovat mnoha lidem, jak něco myslím. Přitom vím, že je to stejně zbytečné.
Proč by Ježíš nemohl tvořit kanál k odvádění frustrace? Co ji tedy má podle vás odvádět?
Chtít revoluci je špatně. Nechtít ji je taky špatně?
Ano, láska může mít tisíce tváří. Chápu, že některá z nich může být dost otravná. Když se někdo stará jen o sebe, je to špatně. Když se příliš stará o druhé, je to taky špatně.
Ono je asi nejlepší zachovat ve všem správnou míru. To je ovšem velmi těžké. Skoro bych řekla, že k tomu je zapotřebí pomoci boží. Ale raději už nebudu tvrdit nic.
JP
Přesně tuhle námitku jsem očekával, paní Hájková. Nic proti tomu, je to námitka samozřejmě naprosto legitimní.
Ano, je tady skutečně to místo v (některých) evangeliích, kde Ježíš naprosto jednoznačně říká, že "láska k Bohu a láska k lidem" je jádrem všeho; vše ostatní má svou platnost jenom prostřednictvím tohoto základního příkazu.
Jenže: toto centrální postavení lásky zde postulované stojí ve velkém - a jen dosti těžko vysvětlitelném - kontrastu s faktem, že ve všech třech synoptických evangeliích Ježíš to slovo "láska" nepoužívá všeho dohromady snad ani desetkrát! Čili naprosto minimálně.
A je to právě až "nesynoptický" Jan, kde se zcela náhle přímo otevírají stavidla pro lásku, ve všech možných pádech a souvislostech.
Takže, co teď s touto podivnou situací? - V prvé řadě je nutno si uvědomit, že Jan je právě proto "nesynoptický", protože on interpretuje Ježíše a jeho poselství skutečně velice osobitým způsobem; a do celého evangelického příběhu vnáší celou řadu nových elementů, pro které v synoptických evangeliích není možno nalézt žádné potvrzení. Takže, v tomto smyslu by bylo naprosto oprávněné soudit, že toto intenzivní (a extenzivní) chápání lásky do křesťanství vnesl právě až Jan. Nikoli samotný Ježíš.
Zbývá tu ovšem ještě právě to jedno místo v Ježíšovi samotném. Tady jsou v zásadě dvě možnosti:
Za prvé je možno, že tento výrok byl Ježíšovi (jako mnoho jiných) do úst vložen až ex post. Ještě jednou musí být konstatováno, že evangelia nejsou žádným stenografickým záznamem autentických Ježíšových výroků, nýbrž byla sepsána až s velkým časovým odstupem, a za zcela určitého kontextu. V době sepsání evangelií křesťanství stále ještě bojovalo víceméně o svou holou existenci; a institut lásky byl samozřejmě velkým tmelem ve vlastní křesťanské komunitě, tak i tím, čím bylo možno ze všeho nejlépe a nejúčinněji oslovovat i další potenciální přívržence křesťanství z řad "pohanů".
To by tedy byla jedna možnost, naprosto realistická. Prozkoumejme teď i druhou možnost: že Ježíš onen výrok skutečně pronesl přesně tak, jak je uveden v evangeliích. Možné to také je; ale tady v prvé řadě musíme - jak už naznačil pan Petrasek - velice přesně rozlišovat, o jaký druh lásky se tady vlastně jedná.
O "lásce" hovořil dost často například i takový Aristoteles, a to jak ve svých etických spisech, tak ale i ve svých ryze politických úvahách. To slovo "láska" u něj ale mělo celou škálu různých významů, od lásky jako takové, až k víceméně docela "obyčejnému" přátelství.
Takže, co asi Ježíš mohl konkrétně mít na mysli tou svou větou o "lásce k Bohu a k lidem"?
Počněme tou láskou k Bohu: tady asi sotva bude hlavním momentem ta láska jako taková. Nejde v prvé řadě o to, aby lidé Boha milovali (jak je vlastně vůbec reálně možné, "milovat" tak nekonečně nadřazenou bytost, jako je Bůh?...); nýbrž jde o to, aby se lidé niterně v z t a h o v a l i k tomu všemu, co pro ně představuje Bůh - jakožto symbol Nejvyššího dobra, Nejvyšší spravedlnosti, Nejvyšší dokonalosti. O tohle se jedná Ježíšovi: aby si lidé osvojili všechny ty pozitivní atributy, které jsou spojovány s postavou a absolutní autoritou Boha.
A ta "láska k lidem"? - Dozajista, Ježíš chtěl, aby lidé měli k sobě navzájem vstřícný, pozitivní vztah. Aby žili ve vzájemné pospolitosti, v dobré vůli, aby si navzájem pomáhali. Tohle a právě tohle byl ten druhý (po tom předchozím) základní cíl, ke kterému směřovalo celé Ježíšovo působení.
Je samozřejmě možné, celý tento komplex pozitivních mezilidských vztahů vyjádřit souhrnně, jedním jediným slovem - a tady v podstatě není možno použít jiného slova, nežli právě termínu "láska".
Rozhodující je ale i tady jedno: že Ježíšovi se i tady nejednalo o moment "lásky" jako takový - nýbrž právě o celý ten komplex, který je jinak ale velmi obtížné nějak nazvat. (A opět musím připomenout onu větu od Lao-c'.)
Jsou to napohled velmi jemné nuance; ale tyto zdánlivě nepatrné rozdíly mohou snadno vést ke zcela rozdílným náhledům.
Takže, jestliže Jan staví lásku do centra všeho dění - není to zcela nelegitimní, ale všechno ukazuje tím směrem, že tímto aktem (přinejmenším jako tendenci) celý záběr autentického Ježíšova poselství zkracuje na jeden jediný moment. A to je velice problematické; protože na místo autentického Ježíšova pojetí lásky (které se asi daleko spíše blíží tomu aristotelskému "přátelství") se tu do popředí dostává pojetí mnohem citovější, které nakonec může mít až nebezpečně blízko k vyloženému sentimentu.
Takže, to celé jednou jedinou větou: Ano, Ježíš si byl plně vědom nutnosti přítomnosti lásky u lidí; ale v žádném případě není legitimním počinem, celou tu šíři Ježíšova působení zkracovat jenom a pouze na faktor a pocit lásky.
Ano, je tady skutečně to místo v (některých) evangeliích, kde Ježíš naprosto jednoznačně říká, že "láska k Bohu a láska k lidem" je jádrem všeho; vše ostatní má svou platnost jenom prostřednictvím tohoto základního příkazu.
Jenže: toto centrální postavení lásky zde postulované stojí ve velkém - a jen dosti těžko vysvětlitelném - kontrastu s faktem, že ve všech třech synoptických evangeliích Ježíš to slovo "láska" nepoužívá všeho dohromady snad ani desetkrát! Čili naprosto minimálně.
A je to právě až "nesynoptický" Jan, kde se zcela náhle přímo otevírají stavidla pro lásku, ve všech možných pádech a souvislostech.
Takže, co teď s touto podivnou situací? - V prvé řadě je nutno si uvědomit, že Jan je právě proto "nesynoptický", protože on interpretuje Ježíše a jeho poselství skutečně velice osobitým způsobem; a do celého evangelického příběhu vnáší celou řadu nových elementů, pro které v synoptických evangeliích není možno nalézt žádné potvrzení. Takže, v tomto smyslu by bylo naprosto oprávněné soudit, že toto intenzivní (a extenzivní) chápání lásky do křesťanství vnesl právě až Jan. Nikoli samotný Ježíš.
Zbývá tu ovšem ještě právě to jedno místo v Ježíšovi samotném. Tady jsou v zásadě dvě možnosti:
Za prvé je možno, že tento výrok byl Ježíšovi (jako mnoho jiných) do úst vložen až ex post. Ještě jednou musí být konstatováno, že evangelia nejsou žádným stenografickým záznamem autentických Ježíšových výroků, nýbrž byla sepsána až s velkým časovým odstupem, a za zcela určitého kontextu. V době sepsání evangelií křesťanství stále ještě bojovalo víceméně o svou holou existenci; a institut lásky byl samozřejmě velkým tmelem ve vlastní křesťanské komunitě, tak i tím, čím bylo možno ze všeho nejlépe a nejúčinněji oslovovat i další potenciální přívržence křesťanství z řad "pohanů".
To by tedy byla jedna možnost, naprosto realistická. Prozkoumejme teď i druhou možnost: že Ježíš onen výrok skutečně pronesl přesně tak, jak je uveden v evangeliích. Možné to také je; ale tady v prvé řadě musíme - jak už naznačil pan Petrasek - velice přesně rozlišovat, o jaký druh lásky se tady vlastně jedná.
O "lásce" hovořil dost často například i takový Aristoteles, a to jak ve svých etických spisech, tak ale i ve svých ryze politických úvahách. To slovo "láska" u něj ale mělo celou škálu různých významů, od lásky jako takové, až k víceméně docela "obyčejnému" přátelství.
Takže, co asi Ježíš mohl konkrétně mít na mysli tou svou větou o "lásce k Bohu a k lidem"?
Počněme tou láskou k Bohu: tady asi sotva bude hlavním momentem ta láska jako taková. Nejde v prvé řadě o to, aby lidé Boha milovali (jak je vlastně vůbec reálně možné, "milovat" tak nekonečně nadřazenou bytost, jako je Bůh?...); nýbrž jde o to, aby se lidé niterně v z t a h o v a l i k tomu všemu, co pro ně představuje Bůh - jakožto symbol Nejvyššího dobra, Nejvyšší spravedlnosti, Nejvyšší dokonalosti. O tohle se jedná Ježíšovi: aby si lidé osvojili všechny ty pozitivní atributy, které jsou spojovány s postavou a absolutní autoritou Boha.
A ta "láska k lidem"? - Dozajista, Ježíš chtěl, aby lidé měli k sobě navzájem vstřícný, pozitivní vztah. Aby žili ve vzájemné pospolitosti, v dobré vůli, aby si navzájem pomáhali. Tohle a právě tohle byl ten druhý (po tom předchozím) základní cíl, ke kterému směřovalo celé Ježíšovo působení.
Je samozřejmě možné, celý tento komplex pozitivních mezilidských vztahů vyjádřit souhrnně, jedním jediným slovem - a tady v podstatě není možno použít jiného slova, nežli právě termínu "láska".
Rozhodující je ale i tady jedno: že Ježíšovi se i tady nejednalo o moment "lásky" jako takový - nýbrž právě o celý ten komplex, který je jinak ale velmi obtížné nějak nazvat. (A opět musím připomenout onu větu od Lao-c'.)
Jsou to napohled velmi jemné nuance; ale tyto zdánlivě nepatrné rozdíly mohou snadno vést ke zcela rozdílným náhledům.
Takže, jestliže Jan staví lásku do centra všeho dění - není to zcela nelegitimní, ale všechno ukazuje tím směrem, že tímto aktem (přinejmenším jako tendenci) celý záběr autentického Ježíšova poselství zkracuje na jeden jediný moment. A to je velice problematické; protože na místo autentického Ježíšova pojetí lásky (které se asi daleko spíše blíží tomu aristotelskému "přátelství") se tu do popředí dostává pojetí mnohem citovější, které nakonec může mít až nebezpečně blízko k vyloženému sentimentu.
Takže, to celé jednou jedinou větou: Ano, Ježíš si byl plně vědom nutnosti přítomnosti lásky u lidí; ale v žádném případě není legitimním počinem, celou tu šíři Ježíšova působení zkracovat jenom a pouze na faktor a pocit lásky.
JP
A to já zase panu Petraskovi naprosto rozumím, paní Hájková. A rozumím i tomu, proč Vy mu rozumět nemůžete. ;-)
Tady se - ostatně celou dobu - střetávají dva zcela rozdílné přístupy.
Křesťanský tábor vstupuje do ringu s čistým srdcem - s tím, že on přece má jenom ty nejlepší úmysly, že přece člověku a světu přináší to nejlepší, co je vůbec jenom možno. V daném konkrétním případě tedy tu lásku. Proti které přece není rozumně možno cokoli namítat.
Jenže, na straně druhé stojí tábor skeptiků. Ten věčný skepticismus se samozřejmě může tomu "táboru čistých srdcí" jevit jako zavilý negativismus a zapšklé rýpalství; ten tábor skeptiků je ale sám přesvědčen, že se svou skepsí je prostě daleko blíže realitě, nežli tábor náprotivný.
Zkrátka: není nic tak čistého, aby se to v reálném světě lidském nemohlo zvrtnout v pravý opak. A tak i ta láska, jmenovitě láska křesťanská: ta může být mnohdy i velice pretenciózní (zahrnovat do okruhu své kompetence i ty, kdo s ní nechtějí mít nic společného); a svým železným objetím až přímo dusivá. Může být značně svatouškovská, umělá. Může být sentimentální. Atd.atd. - to všechno zřejmě byly důvody pro to, že pan Petrasek hovoří o její principiální ambivalentnosti.
Takže, jak teď vyřešit ten problém střetu čisté křesťanské lásky a reality světa lidí?
S tou "správnou mírou" budete asi velice blízko řešení, paní Hájková. V každém případě tu sdílíte zcela identický náhled s velkým Aristotelem.
Ale to by bylo samostatné téma; dost možná se k jeho sepsání odhodlám; napřed ale musím vyčkat, jestli redakce vůbec přijme můj text současný, s názvem "Ježíš a současnost". Který je přímou reakcí na zde diskutovaný článek.
Tady se - ostatně celou dobu - střetávají dva zcela rozdílné přístupy.
Křesťanský tábor vstupuje do ringu s čistým srdcem - s tím, že on přece má jenom ty nejlepší úmysly, že přece člověku a světu přináší to nejlepší, co je vůbec jenom možno. V daném konkrétním případě tedy tu lásku. Proti které přece není rozumně možno cokoli namítat.
Jenže, na straně druhé stojí tábor skeptiků. Ten věčný skepticismus se samozřejmě může tomu "táboru čistých srdcí" jevit jako zavilý negativismus a zapšklé rýpalství; ten tábor skeptiků je ale sám přesvědčen, že se svou skepsí je prostě daleko blíže realitě, nežli tábor náprotivný.
Zkrátka: není nic tak čistého, aby se to v reálném světě lidském nemohlo zvrtnout v pravý opak. A tak i ta láska, jmenovitě láska křesťanská: ta může být mnohdy i velice pretenciózní (zahrnovat do okruhu své kompetence i ty, kdo s ní nechtějí mít nic společného); a svým železným objetím až přímo dusivá. Může být značně svatouškovská, umělá. Může být sentimentální. Atd.atd. - to všechno zřejmě byly důvody pro to, že pan Petrasek hovoří o její principiální ambivalentnosti.
Takže, jak teď vyřešit ten problém střetu čisté křesťanské lásky a reality světa lidí?
S tou "správnou mírou" budete asi velice blízko řešení, paní Hájková. V každém případě tu sdílíte zcela identický náhled s velkým Aristotelem.
Ale to by bylo samostatné téma; dost možná se k jeho sepsání odhodlám; napřed ale musím vyčkat, jestli redakce vůbec přijme můj text současný, s názvem "Ježíš a současnost". Který je přímou reakcí na zde diskutovaný článek.
VP
April 17, 2016 v 19.46
Proč se stále odvolávat na Lao-c´: "Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to" ? Lao-c´to řekl o tao a v zápětí napsal o něm celou knihu. Proč tady diskutujeme, když to tím ztrácíme? Význam jeho výroku je jiný.
Pane Poláčku, s Vámi je to těžké. Vy si nepřečtete knihu Claude Tresmontanta Hebrejský Kristus a pořád budete opakovat nesmysly, že evangelia vznikla až..., a že Jan vnesl "lásku" do Ježíšova evangelia. Vše může být daleko jednodušší. Jan promýšlel Ježíšova slova a byl uchvácen významem lásky, který Ježíš vyslovil.
Jan například taky termín Boží nebo Nebeské království, který je hojný u synoptiků, používá jenom dvakrát. Místo něj mluví o životě. A ŽIVOT v pravém slova smyslu je náplní Božího království. Teprve v Nebeském (= Božím) království je pravý život. Jan tedy nemluví jenom o lásce, ale i o životě. Odlišuje se od synoptiků tím, že mu jde o hloubku Ježíšova poselství.
Vypisujete, co Ježíš myslel láskou. Co tedy na rozdíl od něj pod láskou myslel Jan? Je možné myslet něco různého?
Pane Poláčku, s Vámi je to těžké. Vy si nepřečtete knihu Claude Tresmontanta Hebrejský Kristus a pořád budete opakovat nesmysly, že evangelia vznikla až..., a že Jan vnesl "lásku" do Ježíšova evangelia. Vše může být daleko jednodušší. Jan promýšlel Ježíšova slova a byl uchvácen významem lásky, který Ježíš vyslovil.
Jan například taky termín Boží nebo Nebeské království, který je hojný u synoptiků, používá jenom dvakrát. Místo něj mluví o životě. A ŽIVOT v pravém slova smyslu je náplní Božího království. Teprve v Nebeském (= Božím) království je pravý život. Jan tedy nemluví jenom o lásce, ale i o životě. Odlišuje se od synoptiků tím, že mu jde o hloubku Ježíšova poselství.
Vypisujete, co Ježíš myslel láskou. Co tedy na rozdíl od něj pod láskou myslel Jan? Je možné myslet něco různého?
April 18, 2016 v 8.08
K té správné míře lásky můžu jen poznamenat, že to neznamená, že bychom museli lásku nějak omezovat nebo dokonce dusit. Lásky není nikdy dost. Jde spíš o to, abychom jí věnovali víc těm, kteří ji potřebují než těm, kteří ji potřebují méně. A v té podobě, v jaké ji potřebují.
Je to podobné jako s prací. Někdo je pracovitý, ale obhospodařuje pět čtverečních metrů a už neví, co by tam ještě udělal. Zatímco jiný svou práci nezvládá a nikdo mu nepomůže.
Je to podobné jako s prací. Někdo je pracovitý, ale obhospodařuje pět čtverečních metrů a už neví, co by tam ještě udělal. Zatímco jiný svou práci nezvládá a nikdo mu nepomůže.
JP
Pane Pospíšile, je - bohužel - velká masa knih, které jsem ještě nestačil přečíst; a do konce svého života už ani přečíst nestihnu. A tak se nedá nic dělat, ale musím v tomto ohledu dělat svůj vlastní výběr, a číst v prvé řadě ty knihy, od kterých si slibuji největší míru poznání a klíčových myšlenek. Claude Tresmontant - nedá se nic dělat - nepatří zase k natolik čelním autorům, abych ho mohl ve svém pořadí knih čekajících na přečtení posadit na jedno z čelných míst.
Tolik jen tak mimochodem. Co se Janova evangelia týče: tady je prostě na první pohled znát, že Jan je ze všech evangelistů zdaleka nejvíce "literátem". Je zcela evidentní, že celý příběh kolem Ježíšova působení podává ze své vlastní perspektivy, s vlastními intencemi.
Nelze mu to mít za zlé; je nepochybné, že právě on tady křesťanství vtiskl právě tu tvář, která ho učinila - a to sice právě svým důrazem na lásku - přitažlivou pro široké vrstvy tehdejšího (a nejen tehdejšího) obyvatelstva.
To všechno je pravda. Tady je ale řeč o tom, co bylo skutečnými intencemi pravého a původního Ježíše: tak jak procházel krajinou, hovořil k lidem, vytýkal jim jejich nepravosti a nabádal je k životu pravému.
Připomeňme si jeden základní fakt: Ježíš vycházel z Jana Křtitele. Na rozdíl od toho líčení evangelií, že Ježíš prostě jednoho dne přišel k Janovi, nechal se od něj pokřtít, a zase odešel, reálný stav věcí byl podle všeho ten, že Ježíš u Jana nějaký čas pobýval. A teprve po určité době se vydal svou vlastní cestou; a vzal přitom i část těch, kteří žili v Janově komunitě. - Jen tak mimochodem, je asi dosti snadné si představit, že Jan Křtitel to nesl dosti nelibě, že mu Ježíš odlákal část jeho oveček. To jejich rozloučení neprobíhalo asi zrovna v duchu křesťanské lásky.
Ale jde o to, že Jan na tehdejší Židy naléhal v podstatě s jedním jediným apelem: "Obraťte se!" Jan byl ohnivý, zapálený mravokárce; a právě toto byl bezpochyby ten impuls, proč se k němu Ježíš vydal, a přidal se k jeho skupině. Neboť Ježíš choval ke svému okolí naprosto stejné pocity: pocit naprostého znechucení z toho, že židovská společnost navenek hlásá ty nejvyšší mravní hodnoty, ale ve skutečnosti má tato mravnost ponejvíc už jenom čistě formální charakter.
Tohle a tohle je ten nejvlastnější základ, který byl pak východiskem i pro samotné Ježíšovo působení: "Obraťte se! Skoncujte se svým dosavadním falešným životem, se svou předstíranou mravností, a začněte žít pravým životem, pravou mravností!"
Jak vidět, o nějaké "lásce" tady není ani řeč; tím naprosto rozhodujícím momentem je tento naprostý vnitřní přerod člověka a jeho duše.
Samozřejmě, láska (k bližnímu) je nedílnou součástí tohoto vnitřního přerodu; ale i tak je pouze j e d n í m aspektem z celého toho komplexu vlastností, které člověk v sobě musí změnit, aby o sobě mohl právem prohlásit: "Žiji ve jménu pravého Krista."
Zatímco u Jana (evangelisty) je možno pozorovat ten posun či dokonce zvrat, že namísto celého toho širokého horizontu niterné proměny lidské mysli se všechno začíná točit jenom kolem té lásky.
To jest, jinými slovy: celý tento niterný přerod člověka a lidstva se nakonec z u ž u j e jenom na tu lásku. Přinejmenším ve své tendenci.
Ještě jednou: nejde o to, že by ta láska v celém Ježíšově poselství neměla mít své místo. A to místo velmi významné. Jde o to, aby se - jedinou větou řečeno - pro samou lásku nezapomnělo na to, že pravý smysl Ježíšova poselství nakonec leží někde úplně jinde.
Tolik jen tak mimochodem. Co se Janova evangelia týče: tady je prostě na první pohled znát, že Jan je ze všech evangelistů zdaleka nejvíce "literátem". Je zcela evidentní, že celý příběh kolem Ježíšova působení podává ze své vlastní perspektivy, s vlastními intencemi.
Nelze mu to mít za zlé; je nepochybné, že právě on tady křesťanství vtiskl právě tu tvář, která ho učinila - a to sice právě svým důrazem na lásku - přitažlivou pro široké vrstvy tehdejšího (a nejen tehdejšího) obyvatelstva.
To všechno je pravda. Tady je ale řeč o tom, co bylo skutečnými intencemi pravého a původního Ježíše: tak jak procházel krajinou, hovořil k lidem, vytýkal jim jejich nepravosti a nabádal je k životu pravému.
Připomeňme si jeden základní fakt: Ježíš vycházel z Jana Křtitele. Na rozdíl od toho líčení evangelií, že Ježíš prostě jednoho dne přišel k Janovi, nechal se od něj pokřtít, a zase odešel, reálný stav věcí byl podle všeho ten, že Ježíš u Jana nějaký čas pobýval. A teprve po určité době se vydal svou vlastní cestou; a vzal přitom i část těch, kteří žili v Janově komunitě. - Jen tak mimochodem, je asi dosti snadné si představit, že Jan Křtitel to nesl dosti nelibě, že mu Ježíš odlákal část jeho oveček. To jejich rozloučení neprobíhalo asi zrovna v duchu křesťanské lásky.
Ale jde o to, že Jan na tehdejší Židy naléhal v podstatě s jedním jediným apelem: "Obraťte se!" Jan byl ohnivý, zapálený mravokárce; a právě toto byl bezpochyby ten impuls, proč se k němu Ježíš vydal, a přidal se k jeho skupině. Neboť Ježíš choval ke svému okolí naprosto stejné pocity: pocit naprostého znechucení z toho, že židovská společnost navenek hlásá ty nejvyšší mravní hodnoty, ale ve skutečnosti má tato mravnost ponejvíc už jenom čistě formální charakter.
Tohle a tohle je ten nejvlastnější základ, který byl pak východiskem i pro samotné Ježíšovo působení: "Obraťte se! Skoncujte se svým dosavadním falešným životem, se svou předstíranou mravností, a začněte žít pravým životem, pravou mravností!"
Jak vidět, o nějaké "lásce" tady není ani řeč; tím naprosto rozhodujícím momentem je tento naprostý vnitřní přerod člověka a jeho duše.
Samozřejmě, láska (k bližnímu) je nedílnou součástí tohoto vnitřního přerodu; ale i tak je pouze j e d n í m aspektem z celého toho komplexu vlastností, které člověk v sobě musí změnit, aby o sobě mohl právem prohlásit: "Žiji ve jménu pravého Krista."
Zatímco u Jana (evangelisty) je možno pozorovat ten posun či dokonce zvrat, že namísto celého toho širokého horizontu niterné proměny lidské mysli se všechno začíná točit jenom kolem té lásky.
To jest, jinými slovy: celý tento niterný přerod člověka a lidstva se nakonec z u ž u j e jenom na tu lásku. Přinejmenším ve své tendenci.
Ještě jednou: nejde o to, že by ta láska v celém Ježíšově poselství neměla mít své místo. A to místo velmi významné. Jde o to, aby se - jedinou větou řečeno - pro samou lásku nezapomnělo na to, že pravý smysl Ježíšova poselství nakonec leží někde úplně jinde.
VP
April 18, 2016 v 23.08
Pane Poláčku, tady s Vámi souhlasím (až na vztah k Židovskému Kristu. Když i Duka, kterého jsem znal jako následovníka německé školy, přirovnává knihu ke koperníkovské revoluci, je to dost silné. Hlavně však autor podává fakta, která si každý může ověřit.).
Souhlasím s tím, že Jan vše domýšlí a interpretuje. Dovedu si představit, že ho uchvátila láska, o níž mluvil Ježíš a "podlehl jí". Podobně je vytýkáno Pavlovi, že změnil křesťanství. Je to taky nesmysl. Pouze domyslel, že to nové v Ježíšově poselství je odstranění zákona (jak napsala Eva na začátku své úvahy:být osvobozen od zákona znamená žít tak, jako by žádný zákon neexistoval, a přesto ho svým jednáním neporušit.) a toto osvobození zase uchvátilo poději Luthera.
Synoptikové o Ježíšovi říkají, že začal hlásat Boží Království. V tom je jiný než Jan Křtitel. U Matouše je nebeské království 44x, u Marka 15x, u Lukáše 35x, u Jana 2x. Když budeme uvažovat o Božím království, dojdeme i k lásce, i ke svobodě, k mnoha dalším věcem. Proto mohla Eva marxistka přijmout Ježíše, protože poznala že marxismus i křesťanství usiluje o nebeské království, ale v marxismu chybí láska, a hlavně tam chybí Ježíš – původce lásky.
Souhlasím s tím, že Jan vše domýšlí a interpretuje. Dovedu si představit, že ho uchvátila láska, o níž mluvil Ježíš a "podlehl jí". Podobně je vytýkáno Pavlovi, že změnil křesťanství. Je to taky nesmysl. Pouze domyslel, že to nové v Ježíšově poselství je odstranění zákona (jak napsala Eva na začátku své úvahy:být osvobozen od zákona znamená žít tak, jako by žádný zákon neexistoval, a přesto ho svým jednáním neporušit.) a toto osvobození zase uchvátilo poději Luthera.
Synoptikové o Ježíšovi říkají, že začal hlásat Boží Království. V tom je jiný než Jan Křtitel. U Matouše je nebeské království 44x, u Marka 15x, u Lukáše 35x, u Jana 2x. Když budeme uvažovat o Božím království, dojdeme i k lásce, i ke svobodě, k mnoha dalším věcem. Proto mohla Eva marxistka přijmout Ježíše, protože poznala že marxismus i křesťanství usiluje o nebeské království, ale v marxismu chybí láska, a hlavně tam chybí Ježíš – původce lásky.
MŠ
Až nyní jsem si s velkým zájmem a potěšením přečetl článek paní Hájkové. Charakterizoval bych ho jako sociálně pochopené a interpretované křesťanství. Jestli lze uvažovat o něčem takovém jako teologie Deníku Referendum, pak myslím, že je to právě tento článek. Nazval jsem ho kristologií DR, protože ve středu článku nestojí Bůh, ale Kristus. Žasnu nad stručným vystižením jak Ježíše, tak Marxe, kde si myslím, že byla dobře popsána temná stránka Marxova učení, ale mohla být možná více vyzdvižena jeho prorocká intence.
JP
Bohužel, pane Pospíšile - je nutno vycházet z toho, že apoštol Pavel původní Ježíšovo poselství sice na straně jedné opravdu správně pochopil (a velice názorně a přesvědčivě vyložil); ale že ho na straně druhé skutečně velice a zásadně změnil. A vzdálil od pravých Ježíšových intencí.
Dneska vyšel můj avizovaný text; takže všechno bližší je právě o tomto bodě nalézt tam.
Dneska vyšel můj avizovaný text; takže všechno bližší je právě o tomto bodě nalézt tam.
JP
To je velice problematická záležitost, paní Hájková; přijde na to, jak se to vezme.
Ve zcela bezprostředním smyslu by Vám tady Aristoteles zcela rozhodně odporoval. Pokud tedy onen výrok "lásky není nikdy dost" je myšlen ve smyslu ryze kvantitativním. Že tedy čím více lásky, tím lépe.
To jediné, co je podle Aristotela možno zcela legitimně neustále rozmnožovat, je - moudrost. Té opravdu nikdy nemůže být "příliš mnoho". Všechno ostatní (a jmenovitě veškerá emocionální hnutí a stavy) je nutno krotit, neustále uvádět do správných proporcí. A tedy i lásku. Neboť opravdu není možné (to jest, není to zdravé), chodit světem a rozlévat kolem sebe proudy lásky jako z kropicí konve.
Kdysi vyšel v jedněch německých novinách článek právě na to téma univerzální, všezahrnující lásky. Specificky se jednalo o prostředí esoterických komunit - neboť ty jsou velice často provozovány právě pod heslem nekonečné lásky všech vůči všem.
A byl zde případ, kdy nějaká - mladá - žena se i v této komunitě lásky cítí nějak nesvá, nenaplněná, a uvažuje o tom, ji zase opustit. A jiná - zřejmě nějaká vedoucí osobnost této komunity - se na ni obrací s tímto apelem: "Ale milá Heidi, ty přece víš jaké máš problémy, a teď bys odsud ještě chtěla odejít?... My tě přece milujeme všichni!"
"My tě přece milujeme všichni!" - tato věta se přímo zařízne do duše. Totiž s tím svým "přece" a "všichni". Na první pohled to snad může zapůsobit útěšně - člověk se dostal do komunity, kde je všemi bezvýhradně přijímán, všemi bezvýhradně milován.
Ale to "přece" a "všichni tě milujeme" - tohle je láska nikoli lidí, nýbrž automatů; je to láska na povel, na stisknutí knoflíku.
A onen autor, který ten článek napsal, k tomuto příběhu připojil myšlenku či prostě zjištění, že láska - pravá, nefalšovaná a nepředstíraná lidská láska - že ta se nikdy nemůže obracet paušálně vůči "všem". Pravá láska je vždycky jenom láskou mezi "já" a "ty"; vztah ryze osobní a intimní, mezi jednou duší a druhou duší. A nějací "všichni" tady nemají co dělat.
Takže, dejme na Aristotela: i u lásky je zapotřebí uměřenosti: lásku dávat, ale nehýřit s ní, jenom z jakéhosi sentimentu, z touhy "lásky všech vůči všem".
Ve zcela bezprostředním smyslu by Vám tady Aristoteles zcela rozhodně odporoval. Pokud tedy onen výrok "lásky není nikdy dost" je myšlen ve smyslu ryze kvantitativním. Že tedy čím více lásky, tím lépe.
To jediné, co je podle Aristotela možno zcela legitimně neustále rozmnožovat, je - moudrost. Té opravdu nikdy nemůže být "příliš mnoho". Všechno ostatní (a jmenovitě veškerá emocionální hnutí a stavy) je nutno krotit, neustále uvádět do správných proporcí. A tedy i lásku. Neboť opravdu není možné (to jest, není to zdravé), chodit světem a rozlévat kolem sebe proudy lásky jako z kropicí konve.
Kdysi vyšel v jedněch německých novinách článek právě na to téma univerzální, všezahrnující lásky. Specificky se jednalo o prostředí esoterických komunit - neboť ty jsou velice často provozovány právě pod heslem nekonečné lásky všech vůči všem.
A byl zde případ, kdy nějaká - mladá - žena se i v této komunitě lásky cítí nějak nesvá, nenaplněná, a uvažuje o tom, ji zase opustit. A jiná - zřejmě nějaká vedoucí osobnost této komunity - se na ni obrací s tímto apelem: "Ale milá Heidi, ty přece víš jaké máš problémy, a teď bys odsud ještě chtěla odejít?... My tě přece milujeme všichni!"
"My tě přece milujeme všichni!" - tato věta se přímo zařízne do duše. Totiž s tím svým "přece" a "všichni". Na první pohled to snad může zapůsobit útěšně - člověk se dostal do komunity, kde je všemi bezvýhradně přijímán, všemi bezvýhradně milován.
Ale to "přece" a "všichni tě milujeme" - tohle je láska nikoli lidí, nýbrž automatů; je to láska na povel, na stisknutí knoflíku.
A onen autor, který ten článek napsal, k tomuto příběhu připojil myšlenku či prostě zjištění, že láska - pravá, nefalšovaná a nepředstíraná lidská láska - že ta se nikdy nemůže obracet paušálně vůči "všem". Pravá láska je vždycky jenom láskou mezi "já" a "ty"; vztah ryze osobní a intimní, mezi jednou duší a druhou duší. A nějací "všichni" tady nemají co dělat.
Takže, dejme na Aristotela: i u lásky je zapotřebí uměřenosti: lásku dávat, ale nehýřit s ní, jenom z jakéhosi sentimentu, z touhy "lásky všech vůči všem".
April 19, 2016 v 17.37
Není třeba úplně všechny lidi nějak zvlášť milovat. Stačí se ke všem, s nimiž se příležitostně či pravidelně, náhodně nebo cíleně setkáváme, dobře chovat. Ona se totiž láska projevuje hlavně v činech, ne v nějaké abstraktní emoci, která se rozlévá všude kolem, případně se někomu vnucuje.
Pokud pro někoho můžeme něco dobrého udělat (ať je to kdokoliv), udělejme to!
Já beru lásku tak trochu jako práci, která je pro druhé užitečná. Nebo jako radost, kterou můžeme někomu udělat.
Pokud pro někoho můžeme něco dobrého udělat (ať je to kdokoliv), udělejme to!
Já beru lásku tak trochu jako práci, která je pro druhé užitečná. Nebo jako radost, kterou můžeme někomu udělat.
Máte pravdu, Marxe lze vzhledem k jeho sociální kritice i vzhledem k jeho vizím nové společnosti tak trochu přirovnat k prorokům.
VP
April 19, 2016 v 22.56
Samozřejmě nemůžeme aktivně milovat všehny lidi, nemůžeme všem prokazovat dobro. Mít rád všechny znamená být ochotný a připravený pomoci každému, komu mohu pomoci. Na druhou stranu přiznávám, že všechno je možné zneužít, zneuctít, pošpinit. Tak jako byla zneužita víra v Ježíše, když v jeho jménu se vedly války. Zneužitá byla i víra komunistická, když se nepřítelem stal obyčejný člověk, který jen chtěl žít svým vlastním životem, nikomu neškodil, jen prostě nevyznával tu novou víru. Může být zneužitá i láska v tom novém světovém náboženství všeobecné lásky, kdy se lidé spojují ke společným meditacím, které údajně mění celý kosmos. Pak ten, kdo se nepřidá ke společnému – jak to nazvat?- běsnění, je nepřítel, protože kazí práci na zlepšení celého kosmu. Všechno se dá zneužít.
Jak Pavel zásadně změnil křesťanství, když Ježíš chtěl, aby jeho učedníci už nezůstávali jenom ve svém národě, ale šli do celého světa? Pavel to první pochopil a umožnil to právě tím, že poznal, že život s Ježíšem může člověka osvobodit od svázanosti zákonem? Že se pohan nemusí nejdřív stát židem a jen navíc přijmout Ježíše. Ježíšovo křesťanství pokazili až později ti, co začali pletichařit se světem, přijímali funkce od císaře, báli se jít Ježíšovou cestou, začali bojovat, atd.
Jak Pavel zásadně změnil křesťanství, když Ježíš chtěl, aby jeho učedníci už nezůstávali jenom ve svém národě, ale šli do celého světa? Pavel to první pochopil a umožnil to právě tím, že poznal, že život s Ježíšem může člověka osvobodit od svázanosti zákonem? Že se pohan nemusí nejdřív stát židem a jen navíc přijmout Ježíše. Ježíšovo křesťanství pokazili až později ti, co začali pletichařit se světem, přijímali funkce od císaře, báli se jít Ježíšovou cestou, začali bojovat, atd.
JP
April 20, 2016 v 12.31
Takovéto pojetí "lásky", paní Hájková, se pak už ale daleko spíše blíží tomu Aristotelovu "přátelství". Čili, v tomto smyslu (tj. proti takovéto praxi) by nemohly být zásadní námitky.
Ale co se samotného principu týče - tady se jedná zase jenom o nuancích, které ale nakonec vytvářejí zásadní rozdíly.
My sice můžeme hovořit o tom, že křesťanská láska byla v reálné praxi mnohdy "zneužita" či pervertována; ale tady se zase nutně staví otázka, jestli toto zneužití či deformování nemá své kořeny už v samotném východisku.
Zrovna dneska jsem v rámci jiné diskuse psal o komunismu: i o tom je samozřejmě možno tvrdit, že byl "deformován", že se odchýlil od pravého učení Marxe. - Jenže, můj argument byl, že to "deformování" bylo zcela logickým a nutným vývojem, protože už ten Marxův model sám byl vadný.
A ta "křesťanská láska" (jmenovitě v jejím Pavlově-Janově pojetí) se zdá být přesně tímto případem: napohled vysoký a ušlechtilý ideál, ale prostě se míjí (alespoň zčásti) s realitou. Se skutečným člověkem.
Ale co se samotného principu týče - tady se jedná zase jenom o nuancích, které ale nakonec vytvářejí zásadní rozdíly.
My sice můžeme hovořit o tom, že křesťanská láska byla v reálné praxi mnohdy "zneužita" či pervertována; ale tady se zase nutně staví otázka, jestli toto zneužití či deformování nemá své kořeny už v samotném východisku.
Zrovna dneska jsem v rámci jiné diskuse psal o komunismu: i o tom je samozřejmě možno tvrdit, že byl "deformován", že se odchýlil od pravého učení Marxe. - Jenže, můj argument byl, že to "deformování" bylo zcela logickým a nutným vývojem, protože už ten Marxův model sám byl vadný.
A ta "křesťanská láska" (jmenovitě v jejím Pavlově-Janově pojetí) se zdá být přesně tímto případem: napohled vysoký a ušlechtilý ideál, ale prostě se míjí (alespoň zčásti) s realitou. Se skutečným člověkem.
April 20, 2016 v 12.51
Dejme tomu, že je to způsob, jakým je možné žít v kterékoliv době, nikoliv způsob, jakým lze řídit stát. Je mi líto, ale do toho se nebudu pouštět, protože k tomu nemám předpoklady.
Říkáte, že se křesťanská láska míjí s realitou. Pak se i já míjím s realitou. Nedá se nic dělat. Patrně je třeba žít mimo realitu.
Říkáte, že se křesťanská láska míjí s realitou. Pak se i já míjím s realitou. Nedá se nic dělat. Patrně je třeba žít mimo realitu.
VP
April 21, 2016 v 2.45
Láska má víc podob. Od erotické až po přátelství. Proto Tomáš Akvinský použil Aristotela k výkladu křesťanství, protože rozumové filosofické poznání a křesťanské zkušenostní (to čemu říkáme nepřesně víra, tedy nejistota), se nevylučují. Naopak. Pravda je jenom jedna. Jen naše poznání je částečné, říká Pavel.
JP
April 21, 2016 v 14.54
Žít mimo realitu... Ano, člověk má - napřed - velmi povznášející pocit z toho, když se může vznášet v nebesích.
Ale žít trvale mimo realitu, to z dlouhodobé perspektivy
1/ vede k nemalé frustraci; a
2/ sotva kdy vede k nějakým pozitivním výsledkům.
Ale žít trvale mimo realitu, to z dlouhodobé perspektivy
1/ vede k nemalé frustraci; a
2/ sotva kdy vede k nějakým pozitivním výsledkům.
VP
April 21, 2016 v 23.38
Nežijí mimo realitu ti, kdo nechtějí poznat Boha, Ježíše?
April 22, 2016 v 8.50
Souhlasím, že je v každém případě nutné ujasnit si pojmy jako například "realita".
Jsou to hmotné věci? Nebo viditelné a slyšitelné věci? Je to svět a lidé v něm? Jsou realitou naše myšlenky a touhy? Je jí Bůh?
Jsou to hmotné věci? Nebo viditelné a slyšitelné věci? Je to svět a lidé v něm? Jsou realitou naše myšlenky a touhy? Je jí Bůh?
JP
Zdá se, že ten vztah "křesťanské lásky" a reality budí dosti živý ohlas.
Takže předem musím zdůraznit: v té pasáži o které je řeč jsem zcela výslovně - a zcela záměrně - použil formulaci, že ta křesťanská láska (jmenovitě v jejím Janově-Pavlově pojetí) se a l e s p o ň z č á s t i míjí s realitou. Tedy se skutečným člověkem.
Naprosto stejně, jako právě ten komunismus. Ten také počítal s člověkem, který se za všech okolností bude chovat nesobecky, sociálně a solidárně ve prospěch celku. A v určitém smyslu je možno konstatovat, že pokus o reálný socialismus se rozbil právě na neochotě reálného člověka se takto "andělsky" chovat. Každý si raději hrabal sám pro sebe.
Takže, k té křesťanské lásce a vznášení se v oblacích: sám jsem už opakovaně zdůraznil, že křesťanství 1. vykonalo obrovský kus práce, co se týče kultivace lidské společnosti (a to kromě jiného právě díky tomu postulátu vzájemné lásky); a 2. že těmito svými ideály dokázalo bezpochyby vytvořit novou realitu.
Kdyby toho nebylo, nebylo by tady o čem diskutovat. Připomínám, o čem je tu řeč: paní Hájková ve svém textu dospěla k závěru, že ty křesťanské hodnoty a ideály vzájemné podpory a solidarity (ve prospěch méně majetných) budou i do budoucna mít svou nezrušitelnou potřebnost. Neboť samotné komunistické rovnostářství opět přináší nespravedlnost a nesvár do společnosti; je tedy zapotřebí i určitý (a to velice silný) impuls pro dobrovolné konání (těch bohatších).
Tuto myšlenku paní Hájkové jsem plně akceptoval; ovšem s tou výhradou, že dnes už je zapotřebí postoupit zase někam dále. Že už jenom s tou (starou) křesťanskou láskou dnes, za podmínek 1. dravého a "totálního" kapitalismu respektive neoliberalismu už nevystačíme (na rozdíl od statické a převážně agrární společnosti středověku); a 2. samotný dnešní člověk je ve své mentalitě také už značně jiný, nežli příslušník společnosti staro- respektive středověké.
Právě z toho vyplývá můj základní postulát: jenom a jenom s apely na lásku se dnes už příliš daleko nedostaneme. Jenom rozdávat milodary potřebným (jako ve středověku), to už je dneska prostě příliš málo.
Musíme tedy samotného člověka oslovit mnohem hlubším, mnohem intenzivnějším způsobem, než jak to dokáže ten apel křesťanské lásky.
Dnešní člověk je - to se nedá nic dělat - mnohem individualističtější, autonomnější, ale také střízlivější a skeptičtější, nežli v dobách před dvěma tisíciletími. Je tedy nutno ho oslovit p r á v ě v této jeho vlastní svébytnosti. A tedy - a právě to je má centrální myšlenka - v jeho vlastní odpovědnosti. Která je dána ještě u původního Ježíše; ale ztrácí se především u Pavla.
U Pavla už člověk nejedná ze své vlastní odpovědnosti, ze svého vlastního náhledu; on zase jedná (stejně jako za Starého zákona), proto, protože to od něj n ě k d o chce. Jediný rozdíl je v tom, že teď to po něm namísto litery zákona chce Ježíš.
Dnešního individualistického člověka už nelze účinně ovlivnit či změnit v jeho jednání jenom vyhlídkou na zážitek všeobjímající lásky v křesťanské komunitě. Ty stálé, neměnné komunity středověkých vesnic či městeček jsou nenávratnou minulostí. Je sice stále ještě možno je tu a tam vytvářet; ale dnešní svět jako takový je prostě už někde jinde. A to je právě ta - změněná - realita, které je nutno se postavit čelem. A nalézt pro ni nové ideje, nové impulsy. Ne že by ten apel lásky byl z c e l a mimo realitu; ale ta množina společného průniku se stále zmenšuje.
Takže předem musím zdůraznit: v té pasáži o které je řeč jsem zcela výslovně - a zcela záměrně - použil formulaci, že ta křesťanská láska (jmenovitě v jejím Janově-Pavlově pojetí) se a l e s p o ň z č á s t i míjí s realitou. Tedy se skutečným člověkem.
Naprosto stejně, jako právě ten komunismus. Ten také počítal s člověkem, který se za všech okolností bude chovat nesobecky, sociálně a solidárně ve prospěch celku. A v určitém smyslu je možno konstatovat, že pokus o reálný socialismus se rozbil právě na neochotě reálného člověka se takto "andělsky" chovat. Každý si raději hrabal sám pro sebe.
Takže, k té křesťanské lásce a vznášení se v oblacích: sám jsem už opakovaně zdůraznil, že křesťanství 1. vykonalo obrovský kus práce, co se týče kultivace lidské společnosti (a to kromě jiného právě díky tomu postulátu vzájemné lásky); a 2. že těmito svými ideály dokázalo bezpochyby vytvořit novou realitu.
Kdyby toho nebylo, nebylo by tady o čem diskutovat. Připomínám, o čem je tu řeč: paní Hájková ve svém textu dospěla k závěru, že ty křesťanské hodnoty a ideály vzájemné podpory a solidarity (ve prospěch méně majetných) budou i do budoucna mít svou nezrušitelnou potřebnost. Neboť samotné komunistické rovnostářství opět přináší nespravedlnost a nesvár do společnosti; je tedy zapotřebí i určitý (a to velice silný) impuls pro dobrovolné konání (těch bohatších).
Tuto myšlenku paní Hájkové jsem plně akceptoval; ovšem s tou výhradou, že dnes už je zapotřebí postoupit zase někam dále. Že už jenom s tou (starou) křesťanskou láskou dnes, za podmínek 1. dravého a "totálního" kapitalismu respektive neoliberalismu už nevystačíme (na rozdíl od statické a převážně agrární společnosti středověku); a 2. samotný dnešní člověk je ve své mentalitě také už značně jiný, nežli příslušník společnosti staro- respektive středověké.
Právě z toho vyplývá můj základní postulát: jenom a jenom s apely na lásku se dnes už příliš daleko nedostaneme. Jenom rozdávat milodary potřebným (jako ve středověku), to už je dneska prostě příliš málo.
Musíme tedy samotného člověka oslovit mnohem hlubším, mnohem intenzivnějším způsobem, než jak to dokáže ten apel křesťanské lásky.
Dnešní člověk je - to se nedá nic dělat - mnohem individualističtější, autonomnější, ale také střízlivější a skeptičtější, nežli v dobách před dvěma tisíciletími. Je tedy nutno ho oslovit p r á v ě v této jeho vlastní svébytnosti. A tedy - a právě to je má centrální myšlenka - v jeho vlastní odpovědnosti. Která je dána ještě u původního Ježíše; ale ztrácí se především u Pavla.
U Pavla už člověk nejedná ze své vlastní odpovědnosti, ze svého vlastního náhledu; on zase jedná (stejně jako za Starého zákona), proto, protože to od něj n ě k d o chce. Jediný rozdíl je v tom, že teď to po něm namísto litery zákona chce Ježíš.
Dnešního individualistického člověka už nelze účinně ovlivnit či změnit v jeho jednání jenom vyhlídkou na zážitek všeobjímající lásky v křesťanské komunitě. Ty stálé, neměnné komunity středověkých vesnic či městeček jsou nenávratnou minulostí. Je sice stále ještě možno je tu a tam vytvářet; ale dnešní svět jako takový je prostě už někde jinde. A to je právě ta - změněná - realita, které je nutno se postavit čelem. A nalézt pro ni nové ideje, nové impulsy. Ne že by ten apel lásky byl z c e l a mimo realitu; ale ta množina společného průniku se stále zmenšuje.
April 22, 2016 v 14.58
"Ty stálé, neměnné komunity středověkých vesnic či městeček jsou nenávratnou minulostí..."
Především je sporné, zda něco takového vůbec v minulosti existovalo. A za druhé - co má tohle společného s Pavlovou dobou? To už tím spíš neexistovala žádná idylická vesnice. Pavel se obracel k málo početným skupinám křesťanů žijících ve městech. Byli ztracení ve světě jako kapka vody v moři. Jejich život byl tvrdý, ale pomáhali si navzájem, protože všichni byli téhož ducha, což je drželo pohromadě.
Především je sporné, zda něco takového vůbec v minulosti existovalo. A za druhé - co má tohle společného s Pavlovou dobou? To už tím spíš neexistovala žádná idylická vesnice. Pavel se obracel k málo početným skupinám křesťanů žijících ve městech. Byli ztracení ve světě jako kapka vody v moři. Jejich život byl tvrdý, ale pomáhali si navzájem, protože všichni byli téhož ducha, což je drželo pohromadě.
JP
April 23, 2016 v 14.18
Ano, byli jako kapka v moři - ale právě, jakožto k o m p a k t n í kapka. A tím spíše, že se nalézali v cizorodém či vyloženě nepřátelském prostředí, právě to bylo tím tmelem, který je tím víc spojoval dohromady. Tak je tomu za obdobných okolností vždycky, nejenom v komunitách náboženských.
Ta křesťanská láska a dnešní svět, dnešní člověk... Tak trochu mi to připomíná jeden výrok od Marxe, musím ho trochu doplnit vlastní fantazií, ale smysl byl tento:
"Co dnes ještě zmůže starý bůh Zeus proti síle firmy Spencer & Company? Co zmůže bůh Hefaistos proti ocelářskému koncernu Arcelor Mittal?"
Zkrátka, Marx poukazuje na to, že síla starých - kdysi silných a mocných - bohů mizí spolu s jejich časem; a že i ti nejsilnější bohové neobstojí v soupeření s novodobým světem průmyslu, techniky a kapitálu.
Ten nový svět (nový produkční způsob) si prostě vytváří nového člověka, kterého už není možno oslovit, není možno ovlivnit či motivovat těmi idejemi, obrazy, symboly, kterými to bylo možné dříve.
Samozřejmě, jsou i určité konstanty v životě lidí (což by ovšem Marx sám popíral) - a proto je i dnešního člověka stále ještě do u r č i t é míry oslovovat a získávat i tím apelem na křesťanskou lásku.
Ale - opakuji znovu - tento prostor pro působnost (pra)starých idejí se zužuje čím dál tím víc. Láska prostě nezahrnuje celý horizont existence člověka (i když by to tak třeba někteří rádi viděli). Dříve snad bylo možno v dostatečné míře člověka oslovit hesly "víra, naděje, láska" - dnes už je to ale příliš málo. Anebo, přinejmenším je nutno těmto pojmům dát nový obsah.
Ta křesťanská láska a dnešní svět, dnešní člověk... Tak trochu mi to připomíná jeden výrok od Marxe, musím ho trochu doplnit vlastní fantazií, ale smysl byl tento:
"Co dnes ještě zmůže starý bůh Zeus proti síle firmy Spencer & Company? Co zmůže bůh Hefaistos proti ocelářskému koncernu Arcelor Mittal?"
Zkrátka, Marx poukazuje na to, že síla starých - kdysi silných a mocných - bohů mizí spolu s jejich časem; a že i ti nejsilnější bohové neobstojí v soupeření s novodobým světem průmyslu, techniky a kapitálu.
Ten nový svět (nový produkční způsob) si prostě vytváří nového člověka, kterého už není možno oslovit, není možno ovlivnit či motivovat těmi idejemi, obrazy, symboly, kterými to bylo možné dříve.
Samozřejmě, jsou i určité konstanty v životě lidí (což by ovšem Marx sám popíral) - a proto je i dnešního člověka stále ještě do u r č i t é míry oslovovat a získávat i tím apelem na křesťanskou lásku.
Ale - opakuji znovu - tento prostor pro působnost (pra)starých idejí se zužuje čím dál tím víc. Láska prostě nezahrnuje celý horizont existence člověka (i když by to tak třeba někteří rádi viděli). Dříve snad bylo možno v dostatečné míře člověka oslovit hesly "víra, naděje, láska" - dnes už je to ale příliš málo. Anebo, přinejmenším je nutno těmto pojmům dát nový obsah.
JP
Vracím se ještě k příspěvku pana Pospíšila z úterý - že prý Pavel poznal, že to nejdůležitější na Ježíšovi je osvobození se od zákona, aniž by ten sám byl porušen. A díky tomuto osvobození se od litery zákona otevření se křesťanství všem lidem (i pohanům).
Ano, přesně tímto způsobem Pavel Ježíše vykládal. A přesně tady tvrdím: to je konec konců naprosto zavádějící interpretace. Sice věcně správná, ale nakonec odvádějící od skutečného smyslu Ježíšova působení.
Ty diference jsou napohled ovšem skutečně zdánlivě zcela nepatrné; ale konec konců vedou k dalekosáhlým důsledkům.
Je totiž nutno se podívat, čím tu fixní, svazující literu starého zákona nahrazuje Ježíš - a čím ji nahrazuje Pavel.
Ježíš - už jsem to zmínil - sice nevysloveně, ale fakticky sděluje lidem: nečekejte na to, až vám někdo (třeba samotný Bůh) ukáže či předepíše, co máte konat, abyste byli dobří. Buďte s a m i dobří! Sami ze svého nitra, ze svého vlastního rozpoznání, co je a co není dobré. Vaše nitro musí být tak ryzí, že dobro poznáte a budete konat jako něco naprosto přirozeného. Teprve potom budete doopravdy dobří.
Zatímco Pavel lidem říká: Nespoléhejte na Zákon - spoléhejte na Ježíše!!
To znamená: tam kde Ježíš skutečně dává lidem svobodu, a tedy zároveň i plnou odpovědnost za jejich jednání, za jejich charakter, tam Pavel říká: od autority Zákona se nyní přikloňte k autoritě Ježíše!!
Takže, konec konců tu není nic jiného, nežli záměna jedné autority za druhou. Právě proto Pavel nabádá své posluchače znovu a znovu: "Věřte!" Víra, naprostá a bezvýhradná víra v Ježíše je tím novým heslem, které vystřídalo heslo: "Věřte Zákonu!"
(Nedá se nic dělat, ale sama se zde vtírá vzpomínka na ono svého času proslulé: "Straně věřte, soudruzi! Strana má vždycky pravdu!")
Znovu opakuji: Pavel měl pro tento svůj postoj, pro tento svůj výklad křesťanství zcela závažné objektivní důvody. To ale nemění nic na tom, že se nakonec míjí právě s tím nejvlastnějším jádrem poselství samotného Ježíše. Sice v jeho jménu, ale nikoli v jeho intencích.
Ano, přesně tímto způsobem Pavel Ježíše vykládal. A přesně tady tvrdím: to je konec konců naprosto zavádějící interpretace. Sice věcně správná, ale nakonec odvádějící od skutečného smyslu Ježíšova působení.
Ty diference jsou napohled ovšem skutečně zdánlivě zcela nepatrné; ale konec konců vedou k dalekosáhlým důsledkům.
Je totiž nutno se podívat, čím tu fixní, svazující literu starého zákona nahrazuje Ježíš - a čím ji nahrazuje Pavel.
Ježíš - už jsem to zmínil - sice nevysloveně, ale fakticky sděluje lidem: nečekejte na to, až vám někdo (třeba samotný Bůh) ukáže či předepíše, co máte konat, abyste byli dobří. Buďte s a m i dobří! Sami ze svého nitra, ze svého vlastního rozpoznání, co je a co není dobré. Vaše nitro musí být tak ryzí, že dobro poznáte a budete konat jako něco naprosto přirozeného. Teprve potom budete doopravdy dobří.
Zatímco Pavel lidem říká: Nespoléhejte na Zákon - spoléhejte na Ježíše!!
To znamená: tam kde Ježíš skutečně dává lidem svobodu, a tedy zároveň i plnou odpovědnost za jejich jednání, za jejich charakter, tam Pavel říká: od autority Zákona se nyní přikloňte k autoritě Ježíše!!
Takže, konec konců tu není nic jiného, nežli záměna jedné autority za druhou. Právě proto Pavel nabádá své posluchače znovu a znovu: "Věřte!" Víra, naprostá a bezvýhradná víra v Ježíše je tím novým heslem, které vystřídalo heslo: "Věřte Zákonu!"
(Nedá se nic dělat, ale sama se zde vtírá vzpomínka na ono svého času proslulé: "Straně věřte, soudruzi! Strana má vždycky pravdu!")
Znovu opakuji: Pavel měl pro tento svůj postoj, pro tento svůj výklad křesťanství zcela závažné objektivní důvody. To ale nemění nic na tom, že se nakonec míjí právě s tím nejvlastnějším jádrem poselství samotného Ježíše. Sice v jeho jménu, ale nikoli v jeho intencích.
April 23, 2016 v 14.51
Neustále mluvíte o odpovědnosti, pane Poláčku, ale KOMU je vlastně člověk odpovědný, neexistuje-li Bůh (jak vy tvrdíte)?
Pokud se jedná o odpovědnost před zákonem (mám na mysli právní řád např. ČR), pak samozřejmě platí, že všichni obyvatelé, včetně věřících jsou bez rozdílu plně odpovědní za své jednání a při překročení tohoto právního řádu mohou být trestáni. Křesťané nemají výjimku. Takže jakou odpovědnost (před kým nebo před čím) vlastně máte na mysli?
Pokud se jedná o odpovědnost před zákonem (mám na mysli právní řád např. ČR), pak samozřejmě platí, že všichni obyvatelé, včetně věřících jsou bez rozdílu plně odpovědní za své jednání a při překročení tohoto právního řádu mohou být trestáni. Křesťané nemají výjimku. Takže jakou odpovědnost (před kým nebo před čím) vlastně máte na mysli?
JP
To je samozřejmě velice závažná otázka, paní Hájková. A odpověď zase nijak jednoduchá.
Počněme z opačné strany. Jestliže veškerá mravnost vychází z Boha - pak jsem odpovědný jemu. Což ovšem zároveň znamená: j e n o m jemu. Nikomu a ničemu jinému.
Což ale zároveň fakticky znamená: odpovědný je nakonec jenom Bůh sám. On dává pravidla, on je tou instancí, která soudí, zda pravidla byla porušena; a on trestá jejich porušení. Já mám jenom tu velice relativní svobodu (a tedy i odpovědnost) v tom, že tato pravidla buďto dodržuji, nebo ne. Žádný větší prostor k vlastnímu konání nemám
Zatímco když toho Boha vypustíme - pak jsem to rázem já - já sám, kdo nese plnou a absolutní odpovědnost!
Stále znovu se opakuje ono Dostojevského: Když je Bůh mrtev, je dovoleno všechno.
Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: když je Bůh mrtev, není dovoleno nic. Dokud je totiž všechna mravní autorita u Boha - pak já mám tu volnost, konat zlo, když se smířím s tím, že za to budu postihnut nějakou sankcí.
Zatímco když není této nadřazené trestající instance - pak se tato volnost konat zlo ztrácí. V tomto okamžiku totiž poznávám: svět se nebude nadále rozvíjet podle Boží vůle - nýbrž svět bude naprosto a přesně takový, jakým ho udělám já. Dokud existuje Bůh, mohu sice hřešit - ale další spořádaný chod světa je zaručen nezrušitelným Božím řádem. Ale jakmile tu tento nadřazený řád není - v tom okamžiku jsem to já sám, kdo na svých ramenech nese celý svět.
Ne samozřejmě já jediný - ale každý z nás.
Tento přechod od nadřazené autority boží - a tedy i odpovědnosti vůči Bohu - k odpovědnosti vlastní je ovšem možný až a teprve tehdy, když člověk sám dospěl a vyspěl tak daleko, že bude schopen tuto odpovědnost skutečně převzít. Když se mu toto vědomí vlastní odpovědnosti vůči chodu světa stane naprostou samozřejmostí.
A nelze pochybovat: v současné době tento proces přenesení odpovědnosti z Boha na člověka už probíhá. Je mnoho lidí, kteří jsou ateisty - a přesto se o nich v žádném případě nedá říci, že by byli nějakým způsobem "nemravnější", či méně odpovědní vůči světu a člověku, nežli ti, kteří v Boha věří.
Ano, v minulých dobách byla ta konstrukce odpovědnosti člověka vůči nadřazené, absolutní instanci Boha nutná a nezbytná: středověký, a tím spíše starověký člověk ještě zdaleka nebyl tak daleko, aby tu vlastní odpovědnost dokázal unést. Ale - dnes už skutečně vstupujeme do časů nových. Naši vlastní odpovědnost už nemůžeme přesouvat na kohokoliv jiného. I když je to třeba sám Bůh.
Počněme z opačné strany. Jestliže veškerá mravnost vychází z Boha - pak jsem odpovědný jemu. Což ovšem zároveň znamená: j e n o m jemu. Nikomu a ničemu jinému.
Což ale zároveň fakticky znamená: odpovědný je nakonec jenom Bůh sám. On dává pravidla, on je tou instancí, která soudí, zda pravidla byla porušena; a on trestá jejich porušení. Já mám jenom tu velice relativní svobodu (a tedy i odpovědnost) v tom, že tato pravidla buďto dodržuji, nebo ne. Žádný větší prostor k vlastnímu konání nemám
Zatímco když toho Boha vypustíme - pak jsem to rázem já - já sám, kdo nese plnou a absolutní odpovědnost!
Stále znovu se opakuje ono Dostojevského: Když je Bůh mrtev, je dovoleno všechno.
Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: když je Bůh mrtev, není dovoleno nic. Dokud je totiž všechna mravní autorita u Boha - pak já mám tu volnost, konat zlo, když se smířím s tím, že za to budu postihnut nějakou sankcí.
Zatímco když není této nadřazené trestající instance - pak se tato volnost konat zlo ztrácí. V tomto okamžiku totiž poznávám: svět se nebude nadále rozvíjet podle Boží vůle - nýbrž svět bude naprosto a přesně takový, jakým ho udělám já. Dokud existuje Bůh, mohu sice hřešit - ale další spořádaný chod světa je zaručen nezrušitelným Božím řádem. Ale jakmile tu tento nadřazený řád není - v tom okamžiku jsem to já sám, kdo na svých ramenech nese celý svět.
Ne samozřejmě já jediný - ale každý z nás.
Tento přechod od nadřazené autority boží - a tedy i odpovědnosti vůči Bohu - k odpovědnosti vlastní je ovšem možný až a teprve tehdy, když člověk sám dospěl a vyspěl tak daleko, že bude schopen tuto odpovědnost skutečně převzít. Když se mu toto vědomí vlastní odpovědnosti vůči chodu světa stane naprostou samozřejmostí.
A nelze pochybovat: v současné době tento proces přenesení odpovědnosti z Boha na člověka už probíhá. Je mnoho lidí, kteří jsou ateisty - a přesto se o nich v žádném případě nedá říci, že by byli nějakým způsobem "nemravnější", či méně odpovědní vůči světu a člověku, nežli ti, kteří v Boha věří.
Ano, v minulých dobách byla ta konstrukce odpovědnosti člověka vůči nadřazené, absolutní instanci Boha nutná a nezbytná: středověký, a tím spíše starověký člověk ještě zdaleka nebyl tak daleko, aby tu vlastní odpovědnost dokázal unést. Ale - dnes už skutečně vstupujeme do časů nových. Naši vlastní odpovědnost už nemůžeme přesouvat na kohokoliv jiného. I když je to třeba sám Bůh.
April 24, 2016 v 11.48
Problém je v tom, pane Poláčku, že vy chápete Boha jen jako někoho (nebo něco), co má lidem napomáhat k tomu, aby se chovali mravně. Tady s vámi souhlasím, že mnozí ateisté se chovají (i bez Boha) stejně mravně a odpovědně k druhým lidem, ne-li dokonce mravněji a odpovědněji, než věřící.
Jsou zde ovšem také existenciální lidské potřeby, které patrně nemůže pokrýt nic jiného, nežli osobní vztah s Bohem. A samozřejmě i jiné důvody tu jsou.
Jsou zde ovšem také existenciální lidské potřeby, které patrně nemůže pokrýt nic jiného, nežli osobní vztah s Bohem. A samozřejmě i jiné důvody tu jsou.
JP
April 25, 2016 v 13.29
Kupodivu, přesně ta samá myšlenka mi v těchto dnech také projela hlavou. Totiž ohledně toho, že se zde doposud probírala - především - ta mravní stránka křesťanství.
Samozřejmě, není to stránka jediná; jenže jde o to, že co se týče těch jiných součástí víry, tak tady Ježíš oproti judaismu nepřináší víceméně nic nového. Ten osobní vztah k Bohu je samozřejmě dán i v něm. Takže, jestliže zde hovoříme především o tom, co Ježíš přinesl skutečně tak převratně nového, tak je to právě ta ryze mravní otázka. Tedy, jak se má člověk chovat, a proč se tak má chovat.
Samozřejmě, není to stránka jediná; jenže jde o to, že co se týče těch jiných součástí víry, tak tady Ježíš oproti judaismu nepřináší víceméně nic nového. Ten osobní vztah k Bohu je samozřejmě dán i v něm. Takže, jestliže zde hovoříme především o tom, co Ježíš přinesl skutečně tak převratně nového, tak je to právě ta ryze mravní otázka. Tedy, jak se má člověk chovat, a proč se tak má chovat.
JP
April 25, 2016 v 13.34
Co se té existenciální stránky víry týče, tak jsem ostatně zrovna dneska dostal jeden velice zajímavý dopis (jeho autor si bohužel nepřeje být zveřejněn) od jednoho křesťana - věřícího, ale zároveň hledajícího. A rozepsal se právě o té existenciální dimenzi víry; a o nutnosti a potřebě hledat mír v duši.
Tohle je právě ten způsob víry, který naprosto musím respektovat, i když ji sám nesdílím.
To je způsob, kdy je možno se vydat na společnou hledání toho, co je vlastně v lidském životě podstatné; co je podmíněné danou chvílí a danou situací, a co je nadčasové.
Tohle je právě ten způsob víry, který naprosto musím respektovat, i když ji sám nesdílím.
To je způsob, kdy je možno se vydat na společnou hledání toho, co je vlastně v lidském životě podstatné; co je podmíněné danou chvílí a danou situací, a co je nadčasové.
Základní složkou víry je důvěra v život, překonání strachu ze smrti. Víra osvobozuje člověka od strachu a od stálého myšlení na vlastní já, poněvadž spočívá ve vědomí, že lidský jedinec není plně odpovědný za sebe ani za svět, v němž žije. Tato víra znamená poznání, že jeho život je malá, ale podstatná část dějin lidstva, a že život lidstva je malá, ale podstatná část vesmíru, k němuž náleží. Tato víra záleží v poznání, že nad světem vládne moc, která je svrchovaná, ale přece přátelská.
Víra v Boha je víc než pouhé toto poznání. Je to také schopnost žít podle této víry. Kdo nežije jako by to byla pravda, nevěří v Boha. Kdo takto žije, ten věří v Boha, ať o sobě prohlašuje cokoliv. Skutečným ateismem je individualismus, uzavřenost vlastního ega, pocit ohrožení, pocit, že můj život závisí jen na mně, užití moci, zaujetí obranářského postoje, kdy se hlavní hnací silou lidského jednání stává strach. Strach ze smrti je vlastně strachem ze života beze smyslu, života, proniknutého principem smrti. Strach brání spontaneitě, tvůrčímu vztahu ke světu. Proto je zapotřebí překonat strach návratem k pravému náboženství života.
(J. Macmurray)
Víra v Boha je víc než pouhé toto poznání. Je to také schopnost žít podle této víry. Kdo nežije jako by to byla pravda, nevěří v Boha. Kdo takto žije, ten věří v Boha, ať o sobě prohlašuje cokoliv. Skutečným ateismem je individualismus, uzavřenost vlastního ega, pocit ohrožení, pocit, že můj život závisí jen na mně, užití moci, zaujetí obranářského postoje, kdy se hlavní hnací silou lidského jednání stává strach. Strach ze smrti je vlastně strachem ze života beze smyslu, života, proniknutého principem smrti. Strach brání spontaneitě, tvůrčímu vztahu ke světu. Proto je zapotřebí překonat strach návratem k pravému náboženství života.
(J. Macmurray)
JP
No ano, paní Hájková: tato definice víry jenom potvrzuje mou tézi, že za tím vším nakonec stojí jenom - docela obyčejný strach...
A že tedy víra nakonec není ničím více, nežli zoufalou snahou utéci před vlastním strachem ze smrti, z nebytí. Jakou hodnotu má mít ale taková duchovnost, která stojí na strachu?...
Aby nedošlo k omylu: duchovnost jako taková má samozřejmě mnohem širší horizont, a mnohem ušlechtilejší obsah.
Ale tady se jedná o to, z jakých r e á l n ý c h motivů se většina lidí utíká k víře. A právě z uvedeného vyplývá: jejich základním motivem není hledání pravé duchovnosti, nýbrž právě jenom ten útěk před vlastním strachem...
A že tedy víra nakonec není ničím více, nežli zoufalou snahou utéci před vlastním strachem ze smrti, z nebytí. Jakou hodnotu má mít ale taková duchovnost, která stojí na strachu?...
Aby nedošlo k omylu: duchovnost jako taková má samozřejmě mnohem širší horizont, a mnohem ušlechtilejší obsah.
Ale tady se jedná o to, z jakých r e á l n ý c h motivů se většina lidí utíká k víře. A právě z uvedeného vyplývá: jejich základním motivem není hledání pravé duchovnosti, nýbrž právě jenom ten útěk před vlastním strachem...
PM
....jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to........
Pokud věřící i nevěřící je neschopen umístit důvody své víry do absurdní polohy, tak mu od strachu dopomůže jen láska nadlidská, tedy božská pána Boha......bych tvrdil.
Povětšinou zneužita spoluobčany ničemných záměrů...bych dodal.
Pokud věřící i nevěřící je neschopen umístit důvody své víry do absurdní polohy, tak mu od strachu dopomůže jen láska nadlidská, tedy božská pána Boha......bych tvrdil.
Povětšinou zneužita spoluobčany ničemných záměrů...bych dodal.
April 26, 2016 v 12.32
To je zase nepochopení, pane Poláčku. Skutečná víra není útěkem před realitou. Není to žádné strkání hlavy do písku. Skutečná víra naopak strach přemáhá. Když vás čeká náročné období, říkáte si "věřím, že to zvládnu".
Někteří sebejistí lidé říkají: "vím, že to zvládnu".
Myslí si většinou, že to zvládne jejich ego, které je zdrojem sebedůvěry (u někoho je spíš slabší). Věřící spoléhá na to, že mu pomůže situaci zvládnout Bůh. Více než sobě (egu) věří Bohu (který je zcela reálný, protože reálně působí). To zase samozřejmě neznamená, že člověk při tom bude pasivní. Vůbec ne.
Ale víte co, já sem raději dám úryvek z jednoho mailu pana Trubače. Umí to vysvětlit mnohem lépe než já. Možná se vám to bude líbit a bude se to i trochu blížit vašim představám.
"Máme tady duální svět, ten duchovní a také ten světský, které se prolínají. A hledáme jejich soulad, harmonii, dharmu.
Máme ženský princip a mužský princip, který se doplňuje - na lidské i božské úrovni. Židé mají Boha otce a Ducha svatého. Tedy toho který je - neměnný, tichý a věčně stálý a na druhé straně jeho sílu která tvoří a oživuje.
A potom tu máme také dvě možnosti jak projevit svou svobodu. Jednak je v nás světská individuální svoboda našeho ega jednat tak jak se nám zamane, a potom je zde svoboda našeho ducha (naší osobní síly jednat tak jak si přeje Bůh, princip, přirozenost). Tyto dva principy svobody bych přirovnal k miskám vah, když jedna posiluje druhá klesá a naopak. Jedna strana nás stahuje do pekla a druhá povznáší k bohu. Posílit božský princip lze tím že se vzdáme své osobní svobody, našeho ega. A samozřejmě to jde i naopak, můžeme stoupat vzhůru a nebo klesnout na samé dno. Tak jak si my sami zvolíme. Myslím že i Kristus to tak nějak říkal, dej bohu co jeho jest a panovníku, co jemu náleží.
Z naší individuální svobody potom vyvěrá onen karmický princip - naše lpění na našem egu a vlastním rozhodnutí nás vrací stále dokola do stejné hry. Tím že se vzdáváme svého ega a své egoisticky pojaté svobody, prolamujeme se ke svobodě ducha. Někde jsem to tak četl - dobýváte se tam kde jsou dveře otevřeny.
Takže to je pro mě spása. To poznání že je duch a moje ego, a že to ego nemusím poslouchat. Ale je to asi to nejtěžší co před člověkem stojí. Zvláště pak že ego dokáže člověka dokonale ovládat, když ho posloucháte dělá vám to radost. Ale když si ho nevšímám, pak je ta radost větší, nebo spíš trvalejší.
Spása je proces hledání jak vyzrát nad svým egem, touhou mít to nebo tamto a nebo si říct nechci nic, je to na tobě Bože co mi dáš. A samozřejmě se o to přičinit.
A věčný život? To je spíš přirovnání - vymanění se z karmy, z toho věčného opakujícího se umírání. Je to vysvobození z toho koloběhu utrpení. Ale co je důležité, nepřijde to při posledním soudu po smrti. Ten poslední soud probíhá neustále. Teď a tady. Takže ten., kdo se těší na poslední soud a neuvědomuje si že je souzen právě nyní, může být dost zklamán. Ta karma to je vlastně ten neustálý soud nad námi který nám online ukazuje kam jsme pokročili. "
Někteří sebejistí lidé říkají: "vím, že to zvládnu".
Myslí si většinou, že to zvládne jejich ego, které je zdrojem sebedůvěry (u někoho je spíš slabší). Věřící spoléhá na to, že mu pomůže situaci zvládnout Bůh. Více než sobě (egu) věří Bohu (který je zcela reálný, protože reálně působí). To zase samozřejmě neznamená, že člověk při tom bude pasivní. Vůbec ne.
Ale víte co, já sem raději dám úryvek z jednoho mailu pana Trubače. Umí to vysvětlit mnohem lépe než já. Možná se vám to bude líbit a bude se to i trochu blížit vašim představám.
"Máme tady duální svět, ten duchovní a také ten světský, které se prolínají. A hledáme jejich soulad, harmonii, dharmu.
Máme ženský princip a mužský princip, který se doplňuje - na lidské i božské úrovni. Židé mají Boha otce a Ducha svatého. Tedy toho který je - neměnný, tichý a věčně stálý a na druhé straně jeho sílu která tvoří a oživuje.
A potom tu máme také dvě možnosti jak projevit svou svobodu. Jednak je v nás světská individuální svoboda našeho ega jednat tak jak se nám zamane, a potom je zde svoboda našeho ducha (naší osobní síly jednat tak jak si přeje Bůh, princip, přirozenost). Tyto dva principy svobody bych přirovnal k miskám vah, když jedna posiluje druhá klesá a naopak. Jedna strana nás stahuje do pekla a druhá povznáší k bohu. Posílit božský princip lze tím že se vzdáme své osobní svobody, našeho ega. A samozřejmě to jde i naopak, můžeme stoupat vzhůru a nebo klesnout na samé dno. Tak jak si my sami zvolíme. Myslím že i Kristus to tak nějak říkal, dej bohu co jeho jest a panovníku, co jemu náleží.
Z naší individuální svobody potom vyvěrá onen karmický princip - naše lpění na našem egu a vlastním rozhodnutí nás vrací stále dokola do stejné hry. Tím že se vzdáváme svého ega a své egoisticky pojaté svobody, prolamujeme se ke svobodě ducha. Někde jsem to tak četl - dobýváte se tam kde jsou dveře otevřeny.
Takže to je pro mě spása. To poznání že je duch a moje ego, a že to ego nemusím poslouchat. Ale je to asi to nejtěžší co před člověkem stojí. Zvláště pak že ego dokáže člověka dokonale ovládat, když ho posloucháte dělá vám to radost. Ale když si ho nevšímám, pak je ta radost větší, nebo spíš trvalejší.
Spása je proces hledání jak vyzrát nad svým egem, touhou mít to nebo tamto a nebo si říct nechci nic, je to na tobě Bože co mi dáš. A samozřejmě se o to přičinit.
A věčný život? To je spíš přirovnání - vymanění se z karmy, z toho věčného opakujícího se umírání. Je to vysvobození z toho koloběhu utrpení. Ale co je důležité, nepřijde to při posledním soudu po smrti. Ten poslední soud probíhá neustále. Teď a tady. Takže ten., kdo se těší na poslední soud a neuvědomuje si že je souzen právě nyní, může být dost zklamán. Ta karma to je vlastně ten neustálý soud nad námi který nám online ukazuje kam jsme pokročili. "
PM
......Zvláště pak že ego dokáže člověka dokonale ovládat, když ho posloucháte dělá vám to radost. Ale když si ho nevšímám, pak je ta radost větší, nebo spíš trvalejší.
Spása je proces hledání jak vyzrát nad svým egem, touhou mít to nebo tamto a nebo si říct nechci nic, je to na tobě Bože co mi dáš. A samozřejmě se o to přičinit............
Pan Trubač doporučuje velmi moudře hledání poznání/analýzy vlastního ega a nastolení i schopnosti omezení jeho vlivu na vlastní rozhodování.
Pan Trubač doporučuje své hledání opřít o náboženskou tradici - o přízeň Boha.
Pan Poláček (pokud se nemýlím) jde za stejným cílem, ale opírá nejen o náboženskou tradici, ale i o laicistickou.
Ovládat vlastní ego paní Hájková je zbožným přáním mnohých a na základě mnohých představ o uskutečnění tohoto zatím na hony vzdáleného projektu....bych zasmušile dodal.
Spása je proces hledání jak vyzrát nad svým egem, touhou mít to nebo tamto a nebo si říct nechci nic, je to na tobě Bože co mi dáš. A samozřejmě se o to přičinit............
Pan Trubač doporučuje velmi moudře hledání poznání/analýzy vlastního ega a nastolení i schopnosti omezení jeho vlivu na vlastní rozhodování.
Pan Trubač doporučuje své hledání opřít o náboženskou tradici - o přízeň Boha.
Pan Poláček (pokud se nemýlím) jde za stejným cílem, ale opírá nejen o náboženskou tradici, ale i o laicistickou.
Ovládat vlastní ego paní Hájková je zbožným přáním mnohých a na základě mnohých představ o uskutečnění tohoto zatím na hony vzdáleného projektu....bych zasmušile dodal.
vážená paní Hájková, tak smysl tohoto světa spočívá v pokorném rozpoznání a přijetí Jeho vůle (dharmy). Pokud by to ovšem bylo takto, je zde znovu ta známá otázka, zda Bůh stvořil člověka proto, aby nakonec člověk dělal vlastně jen přesně to, co si On sám přeje. Aby bylo věčným úkolem člověka se takto kořit a hledat a nacházet radost v plnění Jeho vůle. To je pochopitelně přehnaný postoj, ale pro naši úvahu jako didaktický příklad je snad vhodný.
Tedy stále hledáme, kde je místo pro svobodu člověka, zda vůbec může cokoliv dělat člověk jaksi jen a pouze sám za sebe, nebo zda může (musí), správně, jen dohledávat Jeho vůli.
A nyní to můžeme srovnat s rolí rodiče a dospívajícího dítěte. I zde je nějaká vůle a přání rodiče, často autoritativní (Bůh má jistě větší rozhled), ale nakonec dobrému rodiči jde nepochybně o to, aby se jeho dítě osamostatnilo a stále se na své rodiče nespoléhalo.
Myslím, že na této paralele můžeme lépe vnímat i naši situaci ve světě. Nemyslím, že by Bůh byl tak ješitný, aby vyžadoval stálé projevy úcty, pokud tedy o něm máme smýšlet takto, v rovině osobního vztahu, spíše nám přeje, abychom našli sami "sebe".
Já to vnímám tak, že vše živé má v sobě boží jiskru a to je onen život. To je naše svoboda, kterou i my jsme, v malém, "podobni" Bohu. Odtud pramení to dobré v nás, naše etika, naše víra, která nás drží při životě. A možná má svoji menší či větší duši, svoji účast na stvoření vše živé, protože vše se vyvíjí a proměňuje. Život rovná se vývoj, rovná se proměna. A zázračnost života spočívá ve svobodě, kterou máme, se na tom vývoji
Spor s panem Poláčkem vnímám tak, že panu Poláčkovi vadí, a já mu v tomto docela rozumím, že se část křesťanů snaží napřed najít sama sebe a sotva to udělají, hned svoji svobodu a odpovědnost "delegují" někam dál. Jsou to už jemné věci a já si umím představit, že to, co je pro "ateističtějšího" křesťana silné usebrání a meditace, je to samé, co znamená pro typického dobrého křesťana "chodit s Ježíšem".
Pokouším se představit si jógina, který přece také má pokoru vůči veškerenstvu, který dokáže vnímat, jak se lidé ve světě klamou a vidím jeho vnitřní touhu po čistotě. Já myslím, že to je přece identicky s t e j n á touha, jakou má náš dobrý křesťan a je to přesně ten d u c h, který ho vede stejným směrem, jako každého našeho dobrého křesťana s jeho Ježíšem.
Možná by mohl pan Pospíšil naznačit, kde vnímá hlavní rozdíl, hlavní problém.
My lidé se lišíme vnímáním souvislostí, vnímáním událostí ve světě. A to je onen lakmus, kterým měříme naši přítomnost. Protože co nám je zde platné, že až do onoho vystoupení "kněze" Halíka jsme si úspěšně notovali, když stačilo jedno jeho vystoupení v ČT a vstoupil mezi nás "odporný duch" (kde se asi vzal) a rázem je po náladě a jemný dialog je ten tam.
Náš spor s panem Poláčkem je dlouhodobý, rozešli jsme se kvůli tomu i loni v létě, kdy jsme velmi dlouze spolu diskutovali o povaze demokracie. I zde jsme se rozešli ve zlém, protože jsme se neshodli na geopolitice. Z mého pohledu adoruje pan Poláček Západ a nevnímá jeho chyby, naopak nejen toleruje, ale i jasně podporuje všechny urážky prezidenta této země (takže plně splývá s postoji Nové levice, tedy raději šéf neoliberální TOP KS, než Zeman). A adoruje kněze (!), který se hrdinně postavil do čela boje proti prezidentovi.
Ovšem absolutně nechápu, když už jsme se v tomto našem hledání dostali tak daleko, proč najednou rezignuje na slušnost a začne se projevovat silově a ukázkově mimo snahu vést dialog (urážky ad hominem pana Kuchejdy, byť jsou jeho názory jakékoliv, opravdu nesvědčí o jakémkoliv pochopení křesťanství).
Ta otázka, co nás spojuje, a zda právě ta realita, v níž se projevujeme, není pro naši společnost mnohem podstatnější, než naše slovní představy o víře – to je to, co mě zajímá, paní Hájková. A otázka farizejství. Protože k čemu slova jemná, slova etická, když v živé praxi se tak výrazně lišíme.
Tedy stále hledáme, kde je místo pro svobodu člověka, zda vůbec může cokoliv dělat člověk jaksi jen a pouze sám za sebe, nebo zda může (musí), správně, jen dohledávat Jeho vůli.
A nyní to můžeme srovnat s rolí rodiče a dospívajícího dítěte. I zde je nějaká vůle a přání rodiče, často autoritativní (Bůh má jistě větší rozhled), ale nakonec dobrému rodiči jde nepochybně o to, aby se jeho dítě osamostatnilo a stále se na své rodiče nespoléhalo.
Myslím, že na této paralele můžeme lépe vnímat i naši situaci ve světě. Nemyslím, že by Bůh byl tak ješitný, aby vyžadoval stálé projevy úcty, pokud tedy o něm máme smýšlet takto, v rovině osobního vztahu, spíše nám přeje, abychom našli sami "sebe".
Já to vnímám tak, že vše živé má v sobě boží jiskru a to je onen život. To je naše svoboda, kterou i my jsme, v malém, "podobni" Bohu. Odtud pramení to dobré v nás, naše etika, naše víra, která nás drží při životě. A možná má svoji menší či větší duši, svoji účast na stvoření vše živé, protože vše se vyvíjí a proměňuje. Život rovná se vývoj, rovná se proměna. A zázračnost života spočívá ve svobodě, kterou máme, se na tom vývoji
Spor s panem Poláčkem vnímám tak, že panu Poláčkovi vadí, a já mu v tomto docela rozumím, že se část křesťanů snaží napřed najít sama sebe a sotva to udělají, hned svoji svobodu a odpovědnost "delegují" někam dál. Jsou to už jemné věci a já si umím představit, že to, co je pro "ateističtějšího" křesťana silné usebrání a meditace, je to samé, co znamená pro typického dobrého křesťana "chodit s Ježíšem".
Pokouším se představit si jógina, který přece také má pokoru vůči veškerenstvu, který dokáže vnímat, jak se lidé ve světě klamou a vidím jeho vnitřní touhu po čistotě. Já myslím, že to je přece identicky s t e j n á touha, jakou má náš dobrý křesťan a je to přesně ten d u c h, který ho vede stejným směrem, jako každého našeho dobrého křesťana s jeho Ježíšem.
Možná by mohl pan Pospíšil naznačit, kde vnímá hlavní rozdíl, hlavní problém.
My lidé se lišíme vnímáním souvislostí, vnímáním událostí ve světě. A to je onen lakmus, kterým měříme naši přítomnost. Protože co nám je zde platné, že až do onoho vystoupení "kněze" Halíka jsme si úspěšně notovali, když stačilo jedno jeho vystoupení v ČT a vstoupil mezi nás "odporný duch" (kde se asi vzal) a rázem je po náladě a jemný dialog je ten tam.
Náš spor s panem Poláčkem je dlouhodobý, rozešli jsme se kvůli tomu i loni v létě, kdy jsme velmi dlouze spolu diskutovali o povaze demokracie. I zde jsme se rozešli ve zlém, protože jsme se neshodli na geopolitice. Z mého pohledu adoruje pan Poláček Západ a nevnímá jeho chyby, naopak nejen toleruje, ale i jasně podporuje všechny urážky prezidenta této země (takže plně splývá s postoji Nové levice, tedy raději šéf neoliberální TOP KS, než Zeman). A adoruje kněze (!), který se hrdinně postavil do čela boje proti prezidentovi.
Ovšem absolutně nechápu, když už jsme se v tomto našem hledání dostali tak daleko, proč najednou rezignuje na slušnost a začne se projevovat silově a ukázkově mimo snahu vést dialog (urážky ad hominem pana Kuchejdy, byť jsou jeho názory jakékoliv, opravdu nesvědčí o jakémkoliv pochopení křesťanství).
Ta otázka, co nás spojuje, a zda právě ta realita, v níž se projevujeme, není pro naši společnost mnohem podstatnější, než naše slovní představy o víře – to je to, co mě zajímá, paní Hájková. A otázka farizejství. Protože k čemu slova jemná, slova etická, když v živé praxi se tak výrazně lišíme.
April 27, 2016 v 5.58
Já osobně bych raději ty pojmy dharma a karma nepoužívala (to jsem jen interpretovala výklad pana Trubače). Uznávám, že mezi náboženstvími existují podobnosti, že určité věci lze vyjádřit tak či onak, ale dávám přednost křesťanské terminologii. Nebo vlastnímu výkladu, pokud jsem schopná ho formulovat.
Boží vůle není nějak dopodrobna daná, není to osud, jak už jsem napsala. Člověk není žádná loutka v božích rukou. Boží vůle není dopředu známá (je známo jen to, co boží vůle rozhodně není – např. přikázání „nezabiješ“). Člověk musí boží hledat, pokud ji chce znát. Samozřejmě má i svou vlastní svobodu boží vůli nehledat. Ale ke své škodě, protože boží vůle je nejvyšší stupeň svobody. Boží vůle se hledá srdcem, takže je to vlastně svoboda srdce (nebo svoboda bytostného Já). Bytostným Já každého křesťana by měl být Kristus. Když ho poslouchá, řídí jeho kroky.
Samozřejmě je při tom těžké zároveň neposlouchat ego, jak už napsal pan Trubač, takže i dobrý křesťan spíš neustále balancuje mezi vůlí ega a boží vůlí. Nikdo nemůže troufale prohlásit: Já znám dokonale boží vůli a řídím se výhradně jí. To by byla nemístná pýcha. Boží vůle se navíc často spíš jen tuší.
A už vůbec nemluvím o tom, že každý hledá boží vůli pro sebe, pro své jednání. Je nepřípustné, aby někdo prohlásil: já znám boží vůli a vy ostatní se podle ní musíte řídit.
Toho se bohužel často dopouštěla církev. Lidé už pak nic hledat nemohli, protože všechno bylo dané. Církev by vlastně měla být božím lidem, který hledá boží vůli společně. Jenže praxe byla (a často ještě je), že boží vůli stanovovali prostě „ti nahoře“, kteří vlastně podle Ježíše vůbec neměli být nahoře. Ale byli.
Pokud jde o Halíka, tak na toho můžeme pohlížet dvěma způsoby: politicky a lidsky. Politicky ho můžeme vnímat třeba jako protivníka a lidsky musíme na něm hledat pozitiva (křesťan by se měl snažit každého pochopit a nikoho nezatracovat). Vy pořád hledáte, na čem se shodnout. Politicky se lidé asi nikdy zcela neshodnou. Až jednou bude na zemi Království boží (pokud tomu věříte), pak už politika pochopitelně nebude existovat.
Omlouvám se, pokud jsem se k vašim otázkám vyjádřila nedostatečně. Tlačí mě čas.
Boží vůle není nějak dopodrobna daná, není to osud, jak už jsem napsala. Člověk není žádná loutka v božích rukou. Boží vůle není dopředu známá (je známo jen to, co boží vůle rozhodně není – např. přikázání „nezabiješ“). Člověk musí boží hledat, pokud ji chce znát. Samozřejmě má i svou vlastní svobodu boží vůli nehledat. Ale ke své škodě, protože boží vůle je nejvyšší stupeň svobody. Boží vůle se hledá srdcem, takže je to vlastně svoboda srdce (nebo svoboda bytostného Já). Bytostným Já každého křesťana by měl být Kristus. Když ho poslouchá, řídí jeho kroky.
Samozřejmě je při tom těžké zároveň neposlouchat ego, jak už napsal pan Trubač, takže i dobrý křesťan spíš neustále balancuje mezi vůlí ega a boží vůlí. Nikdo nemůže troufale prohlásit: Já znám dokonale boží vůli a řídím se výhradně jí. To by byla nemístná pýcha. Boží vůle se navíc často spíš jen tuší.
A už vůbec nemluvím o tom, že každý hledá boží vůli pro sebe, pro své jednání. Je nepřípustné, aby někdo prohlásil: já znám boží vůli a vy ostatní se podle ní musíte řídit.
Toho se bohužel často dopouštěla církev. Lidé už pak nic hledat nemohli, protože všechno bylo dané. Církev by vlastně měla být božím lidem, který hledá boží vůli společně. Jenže praxe byla (a často ještě je), že boží vůli stanovovali prostě „ti nahoře“, kteří vlastně podle Ježíše vůbec neměli být nahoře. Ale byli.
Pokud jde o Halíka, tak na toho můžeme pohlížet dvěma způsoby: politicky a lidsky. Politicky ho můžeme vnímat třeba jako protivníka a lidsky musíme na něm hledat pozitiva (křesťan by se měl snažit každého pochopit a nikoho nezatracovat). Vy pořád hledáte, na čem se shodnout. Politicky se lidé asi nikdy zcela neshodnou. Až jednou bude na zemi Království boží (pokud tomu věříte), pak už politika pochopitelně nebude existovat.
Omlouvám se, pokud jsem se k vašim otázkám vyjádřila nedostatečně. Tlačí mě čas.
JP
No ovšem, pane Petrasku, že ta "láska nadlidská" může působit. A to nemálo účinně. O tom není sporu. Například zrovna dnes jsem četl o tom, že hluboce věřící křesťané páchají statisticky signifikantně méně trestných činů. (Zajímavé ovšem je, že stejná úměra neplatí u muslimů. - Tady je ovšem nutno zohlednit, že se jedná zjevně jenom o západoevropské statistiky; kde tedy svou roli mohou hrát i zcela specifické trestné činy právě fundamentalistických muslimů.)
Zkrátka, ta "láska nadlidská" či Boží může naprosto vykonávat svůj vliv a účinek. Ale to stále ještě neřeší tu otázku, jestli opravdu máme zapotřebí utíkat se až do nebes, abychom byli schopni alespoň trochu té reálné lidskosti vypěstovat v našem vlastním, lidském světě.
Anebo jinak řečeno, jestli přece jenom neměl velký kus pravdy jistý Karel Marx, se svým výrokem že tato cesta přes Boha boží lásku není ničím jiným nežli - oklikou. Oklikou přes boží instanci tam, kde my sami nejsme schopni autenticky humánní vztahy vytvořit mezi sebou samými. A tak si tu touhu - a tu iluzi - po všeobjímající lásce promítáme aspoň do vzdálených nebeských výšin.
Zkrátka, ta "láska nadlidská" či Boží může naprosto vykonávat svůj vliv a účinek. Ale to stále ještě neřeší tu otázku, jestli opravdu máme zapotřebí utíkat se až do nebes, abychom byli schopni alespoň trochu té reálné lidskosti vypěstovat v našem vlastním, lidském světě.
Anebo jinak řečeno, jestli přece jenom neměl velký kus pravdy jistý Karel Marx, se svým výrokem že tato cesta přes Boha boží lásku není ničím jiným nežli - oklikou. Oklikou přes boží instanci tam, kde my sami nejsme schopni autenticky humánní vztahy vytvořit mezi sebou samými. A tak si tu touhu - a tu iluzi - po všeobjímající lásce promítáme aspoň do vzdálených nebeských výšin.
JP
To je velice dobré připomenutí, paní Hájková (a pane Trubači, ovšem).
V první rovině to ovšem působí velice přesvědčivě: každý jen trochu vyspělejší mravní kodex naprosto pravidelně vychází právě z nutnosti a povinnosti člověka překonat přízemní potřeby a pudy svého vlastního ega, a pozvednout svou mysl (a své motivy jednání) k vyšším sférám bytí.
Takže, až potud všechno dobře; kdyby... Kdyby tady ovšem nebylo právě toho nešťastného dualismu.
Dualismus - to je rozštěpení. Propast. Naše vlastní bytí jsme rozpoltili do dvou částí, které mezi sebou nemají žádnou souvislost. A tu jednu část nás samých označíme za prostě špatnou - zatímco tu druhou za ztělesnění veškerých možných ctností, a vůbec všech nejvyšších myslitelných hodnot.
Krátce řečeno: to je prostě příliš zjednodušené schéma. Takto jednoduše se věci našeho bytí opravdu nedají vyřešit. A to všechno - totiž tento dualismus - je následkem toho, že v dnešní době je prakticky naprosto zapomenuto staré umění dialektického myšlení.
Neboť dialektika, ta je pravým opakem dualismu. Dualismus znamená mechanické dělení na naprosté protiklady. Zatímco dialektika také zcela principiálně pracuje s protiklady - ale zároveň si je vědoma jejich vnitřní souvislosti, vzájemné svázanosti a podmíněnosti.
Nechci tady teď ten vztah mezi egem a "Duchem" rozebírat dopodrobna (to by bylo fakticky na samostatné téma); ale v krátkosti je možno říci toto: to naše "ego" naprosto není jenom něco negativního. Jakkoli nás opravdu velmi často strhává k nižším rovinám bytí - zároveň je to ten zcela nejzákladnější, nejpřirozenější způsob, jakým se vztahujeme ke světu i k sobě samým, jakým vůbec existujeme.
Takže, opravu velice opatrně s nějakými příliš zjednodušenými představami o našem vlastním bytí...
V první rovině to ovšem působí velice přesvědčivě: každý jen trochu vyspělejší mravní kodex naprosto pravidelně vychází právě z nutnosti a povinnosti člověka překonat přízemní potřeby a pudy svého vlastního ega, a pozvednout svou mysl (a své motivy jednání) k vyšším sférám bytí.
Takže, až potud všechno dobře; kdyby... Kdyby tady ovšem nebylo právě toho nešťastného dualismu.
Dualismus - to je rozštěpení. Propast. Naše vlastní bytí jsme rozpoltili do dvou částí, které mezi sebou nemají žádnou souvislost. A tu jednu část nás samých označíme za prostě špatnou - zatímco tu druhou za ztělesnění veškerých možných ctností, a vůbec všech nejvyšších myslitelných hodnot.
Krátce řečeno: to je prostě příliš zjednodušené schéma. Takto jednoduše se věci našeho bytí opravdu nedají vyřešit. A to všechno - totiž tento dualismus - je následkem toho, že v dnešní době je prakticky naprosto zapomenuto staré umění dialektického myšlení.
Neboť dialektika, ta je pravým opakem dualismu. Dualismus znamená mechanické dělení na naprosté protiklady. Zatímco dialektika také zcela principiálně pracuje s protiklady - ale zároveň si je vědoma jejich vnitřní souvislosti, vzájemné svázanosti a podmíněnosti.
Nechci tady teď ten vztah mezi egem a "Duchem" rozebírat dopodrobna (to by bylo fakticky na samostatné téma); ale v krátkosti je možno říci toto: to naše "ego" naprosto není jenom něco negativního. Jakkoli nás opravdu velmi často strhává k nižším rovinám bytí - zároveň je to ten zcela nejzákladnější, nejpřirozenější způsob, jakým se vztahujeme ke světu i k sobě samým, jakým vůbec existujeme.
Takže, opravu velice opatrně s nějakými příliš zjednodušenými představami o našem vlastním bytí...
JP
Ještě dodatek k druhému příspěvku pana Petraska: ano, co se týče toho "ovládnutí vlastního ega" - tady je velice zapotřebí nalézt vyvážený poměr. Tedy mezi tou komponentou náboženskou, a mezi tou "laicistickou".
V řadě naprosto neposlední se jedná i to, ono ego ovládnout - ale zároveň ho přitom neumrtvit. Což, jak známo, jde velice často ruku v ruce s příliš intenzivním zaujetím náboženským.
Zkrátka: v míře účinné a v míře přirozené nestačí (a ani není dobré) tu cestu k tomu egu hledat p o u z e přes ty spirituální instance. Tu touhu zvládnout své vlastní ego musí mít každý člověk v sobě samém. To jest - ve svém vlastním "egu"...
V řadě naprosto neposlední se jedná i to, ono ego ovládnout - ale zároveň ho přitom neumrtvit. Což, jak známo, jde velice často ruku v ruce s příliš intenzivním zaujetím náboženským.
Zkrátka: v míře účinné a v míře přirozené nestačí (a ani není dobré) tu cestu k tomu egu hledat p o u z e přes ty spirituální instance. Tu touhu zvládnout své vlastní ego musí mít každý člověk v sobě samém. To jest - ve svém vlastním "egu"...
JP
Ano, tohle pan Rusek vystihl naprosto přesně.
Paní Hájková sice kontruje tím, že Bůh platí za tu "nejvyšší svobodu", a že nenařizuje lidem zcela jednoznačně co mají dělat, a že člověku je také dána určitá svoboda jeho vlastního hledání.
Takto to zní samozřejmě velmi přesvědčivě a velmi přijatelně; ale zase i tady se skrývá čertův dráp.
Zase znovu musím poukázat na jedno jediné: bezprostředně tu jsou rozdíly v napohled jenom zcela jemných, až nezřetelných nuancích - které ovšem nakonec vedou ke zcela zásadním rozdílům v celkovém pojetí. Pojetí světa, a místa člověka v něm.
Zeptejme se takto: stvořil Bůh svět úplný - anebo neúplný?
Tato otázka takto obvykle vůbec nebývá kladena. Často se sice klade napohled podobná otázka, zda Bůh stvořil svět dokonalý či ne; ale to už je zase o něčem zcela jiném.
Jde o to: jestliže Bůh stvořil svět úplný - pak už tady pro člověka zcela principiálně nezbývá žádný prostor pro jeho vlastní dílo. Jediným legitimním počinem člověka může být jenom a pouze to, to Boží dílo poznávat, a chovat se plně v jeho intencích. To je vše. I když je mu zdánlivě poskytnuta svoboda pro jeho hledání - on prostě vůbec nemá, co by nového hledal, kromě toho, co je tady už kompletně stvořeno Boží vůlí.
Pokud však Bůh svět stvořil neúplný - to znamená, pokud se ve svém aktu Stvoření omezil jenom na vytvoření zcela základních faktorů, bez kterých by náš hmotný i humánní svět vůbec nemohl existovat - pak tady máme ovšem situaci zcela zásadně jinou.
Za takovéto situace - ale p o u z e za ní!! - má člověk skutečně zcela samostatný, svébytný prostor pro vyvíjení vlastní aktivity. Pro vlastní hledání. Pro vlastní dílo. A i pro vlastní chyby. A pro vlastní utváření sebe samého. Sice stále v rámci těch daných základních zákonů či intencí bytí - ale nicméně tu zůstává zcela nepodmíněný prostor pro něj samotného.
Jedině za těchto podmínek se spolu člověk a Bůh mohou potkávat nikoli jako Věčný Otec s - věčným!! - nedospělcem; nýbrž jako rovný s rovným. Nejsou si rovni ve své velikosti - ale jsou si rovni v tom, že každém připadá a plným právem náleží jeho vlastní podíl na společném díle.
Takže, jenom a jedině takovýto model by mohl člověku zadat skutečnou a nepodmíněnou svobodu. Jenže, za tento akt by Bůh (tj. víra v něj) musel zaplatit vzdáním se svého nároku na Absolutno. Tedy nároku na to, že všechno co je vychází z něho, a jenom z něho. Musel by se vzdát nároku na to, že všechno dění na tomto světě nakonec řídí on sám. Musel by připustit, že jsou i věci, které se zcela principiálně vymykají jeho vlastnímu dosahu. Musel by se smířit s tím, že i člověk má plné právo postavit si svou hlavu. A i třeba jemu samotnému plným právem říci: "Takhle ne."
Jenže právě tohle je něco, co jakákoli víra v nějakého personálního Boha asi sotva dokáže překousnout. S tím absolutně mocným Bohem totiž nevyhnutelně mizí, či alespoň značně ustupuje do pozadí i onen Bůh sám.
Paní Hájková sice kontruje tím, že Bůh platí za tu "nejvyšší svobodu", a že nenařizuje lidem zcela jednoznačně co mají dělat, a že člověku je také dána určitá svoboda jeho vlastního hledání.
Takto to zní samozřejmě velmi přesvědčivě a velmi přijatelně; ale zase i tady se skrývá čertův dráp.
Zase znovu musím poukázat na jedno jediné: bezprostředně tu jsou rozdíly v napohled jenom zcela jemných, až nezřetelných nuancích - které ovšem nakonec vedou ke zcela zásadním rozdílům v celkovém pojetí. Pojetí světa, a místa člověka v něm.
Zeptejme se takto: stvořil Bůh svět úplný - anebo neúplný?
Tato otázka takto obvykle vůbec nebývá kladena. Často se sice klade napohled podobná otázka, zda Bůh stvořil svět dokonalý či ne; ale to už je zase o něčem zcela jiném.
Jde o to: jestliže Bůh stvořil svět úplný - pak už tady pro člověka zcela principiálně nezbývá žádný prostor pro jeho vlastní dílo. Jediným legitimním počinem člověka může být jenom a pouze to, to Boží dílo poznávat, a chovat se plně v jeho intencích. To je vše. I když je mu zdánlivě poskytnuta svoboda pro jeho hledání - on prostě vůbec nemá, co by nového hledal, kromě toho, co je tady už kompletně stvořeno Boží vůlí.
Pokud však Bůh svět stvořil neúplný - to znamená, pokud se ve svém aktu Stvoření omezil jenom na vytvoření zcela základních faktorů, bez kterých by náš hmotný i humánní svět vůbec nemohl existovat - pak tady máme ovšem situaci zcela zásadně jinou.
Za takovéto situace - ale p o u z e za ní!! - má člověk skutečně zcela samostatný, svébytný prostor pro vyvíjení vlastní aktivity. Pro vlastní hledání. Pro vlastní dílo. A i pro vlastní chyby. A pro vlastní utváření sebe samého. Sice stále v rámci těch daných základních zákonů či intencí bytí - ale nicméně tu zůstává zcela nepodmíněný prostor pro něj samotného.
Jedině za těchto podmínek se spolu člověk a Bůh mohou potkávat nikoli jako Věčný Otec s - věčným!! - nedospělcem; nýbrž jako rovný s rovným. Nejsou si rovni ve své velikosti - ale jsou si rovni v tom, že každém připadá a plným právem náleží jeho vlastní podíl na společném díle.
Takže, jenom a jedině takovýto model by mohl člověku zadat skutečnou a nepodmíněnou svobodu. Jenže, za tento akt by Bůh (tj. víra v něj) musel zaplatit vzdáním se svého nároku na Absolutno. Tedy nároku na to, že všechno co je vychází z něho, a jenom z něho. Musel by se vzdát nároku na to, že všechno dění na tomto světě nakonec řídí on sám. Musel by připustit, že jsou i věci, které se zcela principiálně vymykají jeho vlastnímu dosahu. Musel by se smířit s tím, že i člověk má plné právo postavit si svou hlavu. A i třeba jemu samotnému plným právem říci: "Takhle ne."
Jenže právě tohle je něco, co jakákoli víra v nějakého personálního Boha asi sotva dokáže překousnout. S tím absolutně mocným Bohem totiž nevyhnutelně mizí, či alespoň značně ustupuje do pozadí i onen Bůh sám.
April 27, 2016 v 13.58
Já si myslím, pane Poláčku, že to pojetí Boha-absolutního vládce, který řídí úplně všechno a všechno, co se děje, je jeho vůle, už více méně mizí. Papež František často káže o plačícím Bohu nebo plačícím Ježíši. Patrně chce, aby se představa o Bohu změnila.
Ale Bůh samotný nemizí.
Ale Bůh samotný nemizí.
April 27, 2016 v 14.43
Možná by nebylo marné všimnout si také toho, co napsal ve své reakci na článek Ivan Štampach:
"Myslím, že naplnění inkarnace je v tom, že Bůh se ukáže jako zcela lidský a zcela profánní."
"Myslím, že naplnění inkarnace je v tom, že Bůh se ukáže jako zcela lidský a zcela profánní."
JP
Na začátku této diskuse jsme dosti obšírně rozebírali tu záležitost, do jaké míry byla láska už pro samotného Ježíše centrální hodnotou, a do jaké míry ji do evangelií vnesl až evangelista Jan.
Přišla řeč - ovšem - i na to místo, kde Ježíš sám hovoří o tom, že "láska k Bohu a láska k lidem" je základním klíčem ke všemu ostatnímu.
Víceméně náhodou jsem teď ale přišel na jedno místo v evangeliích, které v této souvislosti má nesporně nemalou zajímavost.
V Matoušovi (23, 23) je totiž jedno místo, kde se Ježíš obořuje na farizeje - právě proto, že zanedbávají to nejdůležitější. A to nejdůležitější je tedy podle Ježíše toto:
"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně nejdůležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost."
(Zajímavé ovšem je, že český ekumenický překlad obsahuje pouze formulaci: "co je důležitější"; zatímco německý - taktéž ekumenický - překlad tu uvedenou silnější formulaci: "co je NEJdůležitější." A český překlad také uvádí "právo", zatímco německý - podle všeho smysluplnější - "spravedlnost".)
V každém případě, Ježíš zde jmenuje "spravedlnost, milosrdenství a věrnost" - ale o nějaké "lásce" tady není ani jedno jediné slovo!!
Takže, na základě toho by opět bylo možno zapříst úvahy o tom, jestli ten první výrok byl skutečně autenticky Ježíšův, anebo mu byl vložen do úst až autory evangelií...
Přišla řeč - ovšem - i na to místo, kde Ježíš sám hovoří o tom, že "láska k Bohu a láska k lidem" je základním klíčem ke všemu ostatnímu.
Víceméně náhodou jsem teď ale přišel na jedno místo v evangeliích, které v této souvislosti má nesporně nemalou zajímavost.
V Matoušovi (23, 23) je totiž jedno místo, kde se Ježíš obořuje na farizeje - právě proto, že zanedbávají to nejdůležitější. A to nejdůležitější je tedy podle Ježíše toto:
"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně nejdůležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost."
(Zajímavé ovšem je, že český ekumenický překlad obsahuje pouze formulaci: "co je důležitější"; zatímco německý - taktéž ekumenický - překlad tu uvedenou silnější formulaci: "co je NEJdůležitější." A český překlad také uvádí "právo", zatímco německý - podle všeho smysluplnější - "spravedlnost".)
V každém případě, Ježíš zde jmenuje "spravedlnost, milosrdenství a věrnost" - ale o nějaké "lásce" tady není ani jedno jediné slovo!!
Takže, na základě toho by opět bylo možno zapříst úvahy o tom, jestli ten první výrok byl skutečně autenticky Ježíšův, anebo mu byl vložen do úst až autory evangelií...
JP
Paní Hájková, ten způsob jakým Boha respektive Ježíše prezentuje pan Štampach, je mi víceméně ze všech možných výkladů ten zcela nejbližší a nejpřijatelnější.
Nebo opačně řečeno: to jediné co mě od pana Štampacha dělí je to, že on má víru, a já nikoli. Ve všem ostatním - alespoň pokud to z mé strany mohu posoudit - jsou naše náhledy na spiritualitu, na osobu Ježíše a na smysl jeho působení natolik blízké, jak to vůbec jenom umožňuje ona zásadní propast mezi věřícím a nevěřícím.
Ten Bůh lidský, Bůh profánní...
Já bych to - právě protože vycházím z opačné pozice, tedy z hlediska zdejsoucího člověka - bych totéž ovšem formuloval spíše taktéž obráceně: člověk překonávající svou profánnost, člověk odhalující svůj duchovní rozměr, člověk se v tomto duchovním rozměru sám nalézající a poznávající...
Nebo opačně řečeno: to jediné co mě od pana Štampacha dělí je to, že on má víru, a já nikoli. Ve všem ostatním - alespoň pokud to z mé strany mohu posoudit - jsou naše náhledy na spiritualitu, na osobu Ježíše a na smysl jeho působení natolik blízké, jak to vůbec jenom umožňuje ona zásadní propast mezi věřícím a nevěřícím.
Ten Bůh lidský, Bůh profánní...
Já bych to - právě protože vycházím z opačné pozice, tedy z hlediska zdejsoucího člověka - bych totéž ovšem formuloval spíše taktéž obráceně: člověk překonávající svou profánnost, člověk odhalující svůj duchovní rozměr, člověk se v tomto duchovním rozměru sám nalézající a poznávající...
JP
Ovšem, ten "plačící Bůh" atd. - to je něco jiného, než co jsem měl na mysli já. Toto se týká toho "zlidštění" Boha, jeho přiblížení se zdejsoucímu člověku.
Zatímco ta moje úvaha se týkala v prvé řadě toho problému svobody člověka: jestli mu svět stvořený Bohem skutečně ponechává nějaký prostor pro jeho vlastní, naprosto autentickou a ničím nepodmíněnou svobodu - anebo jestli všechno, co člověk koná, se koná v rámci "kolejí" už předem jednou provždy vymezených Bohem-Stvořitelem.
Zatímco ta moje úvaha se týkala v prvé řadě toho problému svobody člověka: jestli mu svět stvořený Bohem skutečně ponechává nějaký prostor pro jeho vlastní, naprosto autentickou a ničím nepodmíněnou svobodu - anebo jestli všechno, co člověk koná, se koná v rámci "kolejí" už předem jednou provždy vymezených Bohem-Stvořitelem.
Jako milosrdenství (lat. misericordia, též smilování, slitování apod.) se v Bibli označují skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž člověk naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6, 36). Milosrdnost je jedna z božích vlastností vedle spravedlnosti (a patrně i té věrnosti).
Ta křesťanská láska se také nazývá agapé (láska lidí k Bohu, Boha k lidem a lidí mezi sebou navzájem).
Ta křesťanská láska se také nazývá agapé (láska lidí k Bohu, Boha k lidem a lidí mezi sebou navzájem).
Pane Poláčku, proč vás překvapuje, že někde je spravedlnost a jinde právo? Mimochodem, pan Rusek uvádí ještě další možnost překladu - a sice soud, což je zase v Bibli kralické. Mně se to vůbec nezdá divné. Vždyť to spolu souvisí. Latinské "ius, iuris" je jak právo, tak soud. A od toho je odvozena "iustitia" - spravedlnost.
A jestli důležitější nebo nejdůležitější, to také není podstatné. Divné je spíš to, že Kralická bible uvádí místo toho "což těžšího jest".
Mimochodem, pan Rusek příspěvek k tomuto tématu dal omylem pod jiný článek - Je suis Eman a citaci uvedl nepřesně: ne Mk, ale Mt.
A jestli důležitější nebo nejdůležitější, to také není podstatné. Divné je spíš to, že Kralická bible uvádí místo toho "což těžšího jest".
Mimochodem, pan Rusek příspěvek k tomuto tématu dal omylem pod jiný článek - Je suis Eman a citaci uvedl nepřesně: ne Mk, ale Mt.
Kralická: 23. Běda vám, zákoníci a farizeové pokrytci, že dáváte desátky z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v Zákoně, totiž soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli jste činiti a oněch neopouštěti.
A pro srovnání Bible od Jehovistů: 23 Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desetinu z máty, kopru a kmínu, ale znevažujete závažnější záležitosti Zákona, totiž právo(1) a milosrdenství(2) a věrnost (3). To bylo závazné dělat, ale to ostatní neznevažovat.
** 1) Jer 22:15;
Zda proto budeš králem, když se budeš naparovat v cedroví? Zdali se tvůj otec nenajedl a nenapil? Když uplatňoval p r á v o a spravedlnost, tehdy se mu dobře vedlo.
Jan 7:24
22 Mojžíš vám dal obřízku – ne že by pocházela teprve od Mojžíše, je od praotců – a vy obřezáváte člověka i v sobotu.
23 Přijímá-li člověk v sobotu obřízku, aby byl dodržen Mojžíšův zákon, proč se na mne zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka?
24 Nesuďte podle zdání, ale suďte s p r a v e d l i v ý m soudem!“
** 2) Oz 6:6;
4 Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.
5 Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo.
6 Chci m i l o s r d e n s t v í, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.
Mi 6:8
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval m i l o s r d e n s t v í a pokorně chodil se svým Bohem.
Mt 9:13:
10 Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
11 Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“
12 On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
13 Jděte a učte se, co to je: ‚M i l o s r d e n s t v í chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Mt 12:7:
1 V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst.
2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!“
3 On však jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním?
4 Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím?
5 A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny?
6 Pravím vám, že zde je víc než chrám.
7 Kdybyste věděli, co znamená „m i l o s r d e n s t v í chci, a ne oběť“, neodsuzovali byste nevinné.
** 3) 1Ti 1:5:
Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.
Kralická zde: http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/6/Mt23.php
Jehovisti zde: https://www.jw.org/cs/publikace/bible-online/?contentLanguageFilter=cs
(Díky za pečlivé sledování a opravu, paní Hájková, když už tam byly ty odkazy, tak jsem to dohledal. Mimochodem: Je zajímavé, jak se nám určitá slova – a jejich obsahy – ztrácejí.)
A pro srovnání Bible od Jehovistů: 23 Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desetinu z máty, kopru a kmínu, ale znevažujete závažnější záležitosti Zákona, totiž právo(1) a milosrdenství(2) a věrnost (3). To bylo závazné dělat, ale to ostatní neznevažovat.
** 1) Jer 22:15;
Zda proto budeš králem, když se budeš naparovat v cedroví? Zdali se tvůj otec nenajedl a nenapil? Když uplatňoval p r á v o a spravedlnost, tehdy se mu dobře vedlo.
Jan 7:24
22 Mojžíš vám dal obřízku – ne že by pocházela teprve od Mojžíše, je od praotců – a vy obřezáváte člověka i v sobotu.
23 Přijímá-li člověk v sobotu obřízku, aby byl dodržen Mojžíšův zákon, proč se na mne zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka?
24 Nesuďte podle zdání, ale suďte s p r a v e d l i v ý m soudem!“
** 2) Oz 6:6;
4 Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.
5 Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo.
6 Chci m i l o s r d e n s t v í, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.
Mi 6:8
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval m i l o s r d e n s t v í a pokorně chodil se svým Bohem.
Mt 9:13:
10 Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
11 Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“
12 On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
13 Jděte a učte se, co to je: ‚M i l o s r d e n s t v í chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Mt 12:7:
1 V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst.
2 Když to viděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!“
3 On však jim řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad, on i ti, kdo byli s ním?
4 Jak vešel do domu Božího a jedli posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho provázeli, nýbrž jen kněžím?
5 A nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámě porušují sobotu, a přesto jsou bez viny?
6 Pravím vám, že zde je víc než chrám.
7 Kdybyste věděli, co znamená „m i l o s r d e n s t v í chci, a ne oběť“, neodsuzovali byste nevinné.
** 3) 1Ti 1:5:
Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.
Kralická zde: http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/6/Mt23.php
Jehovisti zde: https://www.jw.org/cs/publikace/bible-online/?contentLanguageFilter=cs
(Díky za pečlivé sledování a opravu, paní Hájková, když už tam byly ty odkazy, tak jsem to dohledal. Mimochodem: Je zajímavé, jak se nám určitá slova – a jejich obsahy – ztrácejí.)
Je pěkné, že se tak zabýváte jazykovou stránkou biblických textů a růzností překladů. Potom by vás ta kniha, o níž byla řeč v diskusi pod článkem Ježíš a současnost, a kterou pan Poláček nemá čas číst, mohla zcela určitě zajímat.
Ještě se vrátím k tomu, jaký je rozdíl v náhledu na to božské a lidské mezi vámi a panem Štampachem. Vy píšete “člověk překonávající svou profánnost, člověk odhalující svůj duchovní rozměr, člověk se v tomto duchovním rozměru sám nalézající a poznávající..."
Ale pan Štampach patrně vidí duchovní potenciál i v člověku, který si svůj duchovní rozměr ani sám neuvědomuje, třeba proto, že se teprve narodil. Aspoň tak soudím - viz jeho článek z roku 2014 http://denikreferendum.cz/clanek/17160-ani-tri-ani-kralove
Ale pan Štampach patrně vidí duchovní potenciál i v člověku, který si svůj duchovní rozměr ani sám neuvědomuje, třeba proto, že se teprve narodil. Aspoň tak soudím - viz jeho článek z roku 2014 http://denikreferendum.cz/clanek/17160-ani-tri-ani-kralove
JP
Nicméně, paní Hájková, pojem "milosrdenství" je přece jenom principiálně jiným pojmem, nežli pojem "láska". I když spolu bezpochyby souvisí; ale nakonec souvisí všechno se vším, a přesto nemůžeme všechno nediferencovaně hodit do jednoho pytle.
Kdyby Ježíš v onom výroku (či v oné situaci) měl na mysli lásku, použil by slova "láska", nikoli "milosrdenství".
Kdyby Ježíš v onom výroku (či v oné situaci) měl na mysli lásku, použil by slova "láska", nikoli "milosrdenství".
JP
Ten rozdíl, paní Hájková, je v tom, že v jednom případě spiritualitu předpokládáme jako něco daného předem - a vytvořeného někým jiným, nežli je samotný člověk. Člověk v tomto modelu tedy tak nějak "vrůstá" do něčeho, co už tady fakticky je, nezávisle na něm.
Zatímco v tom druhém pojetí je spiritualita něčím, co člověk sám vytváří. Ne sice zcela autonomně, ne jenom ze své vlastní vůle či libovůle - je to jeho reflexí něčeho, co je tu dáno mimo něj, je tu už před ním; ale co nezíská pravý duchovní rozměr bez toho, aniž by ho on sám vytvořil.
V tom je ten zcela zásadní rozdíl.
Zatímco v tom druhém pojetí je spiritualita něčím, co člověk sám vytváří. Ne sice zcela autonomně, ne jenom ze své vlastní vůle či libovůle - je to jeho reflexí něčeho, co je tu dáno mimo něj, je tu už před ním; ale co nezíská pravý duchovní rozměr bez toho, aniž by ho on sám vytvořil.
V tom je ten zcela zásadní rozdíl.
Milosrdenství je přece totéž, co skutky křesťanské lásky k bližnímu, jak jsem napsala výše. Ježíš ani nemohl mluvit o křesťanské lásce, protože křesťanství ještě neexistovalo.
A láska má různé podoby, o tom už jsme se přece bavili.
A láska má různé podoby, o tom už jsme se přece bavili.
VP
April 30, 2016 v 4.56
Místo termínu víra chci mluvit o přesvědčení. Tento výraz je silnější než víra (ta v českém chápání obsahuje nejistotu), přesvědčení obsahuje jistotu a je bližší biblické víře.
Eva pod článkem pana Poláčka napsala: "Když já mám někdy takový pocit, že správní křesťané by neměli o víře jenom diskutovat, ale měli by ji především žít. Ty diskuse, to je jenom něco navíc. A víra není prostě jenom věření (v něco iracionálního, jak občas naznačuje pan Poláček), víra je především životní praxe". Plně souhlasím. Teď to napíšu svými slovy – že než filosofovat, je lepší a potřebnější hledat, jak změnit svět. A nejen křesťané. Ikdyž se neshodneme ve filosofických, duchovních a politických otázkách, na něčem praktickém bychom se mohli shodnout. Otázka je, přijdeme-li na to, co dělat.
V našem křesťanském minispolečenství jsme se varovali politických rohovorů. Byl mezi námi vážený RNDr, který prosazoval vše komunistické a ruské, vše americké bylo špatné, jsou tam voliči ODS, a jiní. Sám vidím (teoreticky) klad pravice v tlaku na občany, aby se zajímali o svůj vlastní život a nespoléhai na pomoc státu – nebezpečí v očekávání, že bohatí budou sami od sebe podporovat chudé a potřebné aktivity. Levice zase spíš pomáhá sociálně nebo jinak hendikepovaným, nebezpečí je v rostoucím přesvědčení, že se stát o mne musí postarat. Prosazoval jsem, že křesťan a vůbec člověk nemusí být levý ani pravý, ale hledat řešení problémů. Nakonec dnes vznikají strany, které nejsou vyloženě ani levé ani pravé, spíš naznačující problémy, které chtějí řešit. A klasické pravé či levé musí někdy postupovat pravě i levě. (Ondřej Vaculík: Jak ODS přišla o svou hlavní ideu.)
Může mi být namítnuto, že věc musíme nejdřív znát teoreticky, pak můžeme přistoupit k praxi. Někdy to však jsou rozhodnutí od zeleného stolu a na mnohé se spíš přijde v praxi než teoretickým bádáním. Znáte to, jak se v minulých létech říkalo, že komunismus měl být nejdřív vyzkoušen na zvířatech. Léky taky nejde vyzkoumat pouze teoreticky.
Pokud vklouznu do stávající diskuse:
Bůh se stal lidským a profánním v Ježíšovi. V jeho činnosti vidíme činnost Boha, v jeho vztahu k nebeskému Otci náš vztah. On je vlastním Božím Synem, my stořenými dětmi, a máme se stát živými dětmi nebeského Otce.
Svět nebyl stvořen jako úplný. Rajský život si představujeme jako dolce far niente, člověk však měl Zahradu vzdělávat. Starat se o rostlinstvo a živočišstvo.
Myslím, že Augustin napsal: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem. To, že se podřizujeme Bohu, očekáváme od něj pomoc, není nějakou zvrácenou snahou stát se otroky, podřizovat se, ponižovat se, ale potřebou. Svět, ve kterém žijeme nás přesahuje, (ikdyž jsme pány tvorstva), a potřebujeme dostat se do vyšší "dimenze" = účastnit se na Božím životě, abychom tento přesažný svět zvládali a správně řídili.
Nový Zákon byl psaný v jednotě se Starým. Ježíš se taky odvolával na Starý Zákon. Proto pojmy láska, soud, spravedlnost, právo jsou rozvinuté starozákonní výzvy, jak ukázal v citacích pan Rusek. Proto ani výva k lásce nebyla Ježíšovi cizí.
Kde můžeme nalézt praktické řešení pro dnešní svět? Ježíšovi učedníci správně pochopili, že víra musí být praktická. Vytvářeli společenství, které se staralo o chudé, řešilo problémy menšin (řecky mluvící vdovy v Jerualémě byly zanedbávány). Výtka, že praktikovali spotřební komunismus neobstojí. Od Ježíše měli předpověď, že stejně budou muset v nejbližší době Jeruzalém opustit a on bude zničen.
Já mám ideu Jednoty bratrské, která vytvářela občanská společenství (řemesla, škola, nemocnice, tiskárna) vše založené na životě s Ježíšem. Ovšem dnešní vyjádření stále hledáme.
Nejsem přítelem velkých společenství, jedinec se v nich ztrácí, jsem spíš pro spolupráci a vzájemnou podporu menších společenství. Jsem přesvědčený, že můžeme spolupracovat s každým člověkem dobré vůle, pokud se na něčem shodneme.
Co nabízíte vy, milí spoludiskutující?
Ujišťuju přitom, že nejsem proti diskusi, která zde je, jen si myslím, že by se měla rozšířit o praktickou stránku, pokud to půjde.
Eva pod článkem pana Poláčka napsala: "Když já mám někdy takový pocit, že správní křesťané by neměli o víře jenom diskutovat, ale měli by ji především žít. Ty diskuse, to je jenom něco navíc. A víra není prostě jenom věření (v něco iracionálního, jak občas naznačuje pan Poláček), víra je především životní praxe". Plně souhlasím. Teď to napíšu svými slovy – že než filosofovat, je lepší a potřebnější hledat, jak změnit svět. A nejen křesťané. Ikdyž se neshodneme ve filosofických, duchovních a politických otázkách, na něčem praktickém bychom se mohli shodnout. Otázka je, přijdeme-li na to, co dělat.
V našem křesťanském minispolečenství jsme se varovali politických rohovorů. Byl mezi námi vážený RNDr, který prosazoval vše komunistické a ruské, vše americké bylo špatné, jsou tam voliči ODS, a jiní. Sám vidím (teoreticky) klad pravice v tlaku na občany, aby se zajímali o svůj vlastní život a nespoléhai na pomoc státu – nebezpečí v očekávání, že bohatí budou sami od sebe podporovat chudé a potřebné aktivity. Levice zase spíš pomáhá sociálně nebo jinak hendikepovaným, nebezpečí je v rostoucím přesvědčení, že se stát o mne musí postarat. Prosazoval jsem, že křesťan a vůbec člověk nemusí být levý ani pravý, ale hledat řešení problémů. Nakonec dnes vznikají strany, které nejsou vyloženě ani levé ani pravé, spíš naznačující problémy, které chtějí řešit. A klasické pravé či levé musí někdy postupovat pravě i levě. (Ondřej Vaculík: Jak ODS přišla o svou hlavní ideu.)
Může mi být namítnuto, že věc musíme nejdřív znát teoreticky, pak můžeme přistoupit k praxi. Někdy to však jsou rozhodnutí od zeleného stolu a na mnohé se spíš přijde v praxi než teoretickým bádáním. Znáte to, jak se v minulých létech říkalo, že komunismus měl být nejdřív vyzkoušen na zvířatech. Léky taky nejde vyzkoumat pouze teoreticky.
Pokud vklouznu do stávající diskuse:
Bůh se stal lidským a profánním v Ježíšovi. V jeho činnosti vidíme činnost Boha, v jeho vztahu k nebeskému Otci náš vztah. On je vlastním Božím Synem, my stořenými dětmi, a máme se stát živými dětmi nebeského Otce.
Svět nebyl stvořen jako úplný. Rajský život si představujeme jako dolce far niente, člověk však měl Zahradu vzdělávat. Starat se o rostlinstvo a živočišstvo.
Myslím, že Augustin napsal: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem. To, že se podřizujeme Bohu, očekáváme od něj pomoc, není nějakou zvrácenou snahou stát se otroky, podřizovat se, ponižovat se, ale potřebou. Svět, ve kterém žijeme nás přesahuje, (ikdyž jsme pány tvorstva), a potřebujeme dostat se do vyšší "dimenze" = účastnit se na Božím životě, abychom tento přesažný svět zvládali a správně řídili.
Nový Zákon byl psaný v jednotě se Starým. Ježíš se taky odvolával na Starý Zákon. Proto pojmy láska, soud, spravedlnost, právo jsou rozvinuté starozákonní výzvy, jak ukázal v citacích pan Rusek. Proto ani výva k lásce nebyla Ježíšovi cizí.
Kde můžeme nalézt praktické řešení pro dnešní svět? Ježíšovi učedníci správně pochopili, že víra musí být praktická. Vytvářeli společenství, které se staralo o chudé, řešilo problémy menšin (řecky mluvící vdovy v Jerualémě byly zanedbávány). Výtka, že praktikovali spotřební komunismus neobstojí. Od Ježíše měli předpověď, že stejně budou muset v nejbližší době Jeruzalém opustit a on bude zničen.
Já mám ideu Jednoty bratrské, která vytvářela občanská společenství (řemesla, škola, nemocnice, tiskárna) vše založené na životě s Ježíšem. Ovšem dnešní vyjádření stále hledáme.
Nejsem přítelem velkých společenství, jedinec se v nich ztrácí, jsem spíš pro spolupráci a vzájemnou podporu menších společenství. Jsem přesvědčený, že můžeme spolupracovat s každým člověkem dobré vůle, pokud se na něčem shodneme.
Co nabízíte vy, milí spoludiskutující?
Ujišťuju přitom, že nejsem proti diskusi, která zde je, jen si myslím, že by se měla rozšířit o praktickou stránku, pokud to půjde.
JP
"Přesvědčení", jak už sám základ slova napovídá, vychází z aktu "o něčem se přesvědčit". Tedy získat pro něco naprosto nepochybné důkazy.
Jenže, o existenci Boha jak známo žádné nevývratné důkazy nemáme; a tak bych v tomto ohledu přece jenom zůstal u oné "víry". Lidé věří, protože k tomu mají ty či ony niterné pohnutky. A ne proto, že by se o něčem - reálně - přesvědčili.
---------------------------------------------------------
Co se týče toho praktického jednání: to je dozajista výzva. Jak to vidí ostatní. Co dělat, aby se zlepšil tento svět?
Položme si napřed otázku: postačí křesťanská dobročinnost k tomu, nějak zásadně zlepšit tento svět?
Křesťanská dobročinnost a prosociální jednání bez jakýchkoli pochyb velice podstatně zmírňovaly tvrdosti (středověkého) feudalismu. Špitály, nalezince, chudobince atd. - to byla zcela reálná díla křesťanské dobročinnosti.
Ale dnes? Ne že by i dnes nebylo dost prostoru pro vzájemnou neformální pomoc; ne že by i dnes nebylo dost lidí kterým se nevede vůbec dobře. Ale přece jenom: základní sociální zabezpečení občana dnes už garantuje stát; a zdá se, že zcela zásadní problémy dnešního světa leží přece jenom už někde jinde.
Když se pronese jméno "Karel Marx", tak naprosté většině lidí okamžitě vyskočí v hlavě pojem "třídní boj". A přitom se zcela opomíjí, že to byl jenom jeden ze dvou základních pojmů či momentů, na kterých Marx založil svou kritiku kapitalismu. A dalo by se dokonce právem tvrdit, že ten třídní boj je jenom faktorem druhotným.
Tím druhým momentem je pojem "odcizení". Což je ovšem pojem velice obtížně uchopitelný, daleko hůře nežli onen úderný "třídní boj".
To "odcizení" znamená asi tolik, že člověk za podmínek kapitalismu prostě není pánem svého osudu. Není pánem svého světa. Je ovládán, je vláčen jemu cizími silami trhu, zboží a kapitálu - silami, které on sám sice vyvolal svou vlastní činností, které se ale vymkly jeho moci, a postavily se nad něj a proti němu.
A teď tu tedy máme otázku: do jaké míry je možno tuto odcizenou moc kapitalismu nad člověkem překonat aktem "křesťanské lásky"? - Ano, dozajista, i dnes je možno (stejně jako za středověku) zmírňovat určité s y m p t o m y tohoto stavu; ale nelze jí odstranit tento patologický stav sám.
Takže, jestli se chceme dostat někam opravdu dál, asi nám nezbude nic jiného, nežli přece jenom pokračovat v tom započatém díle, a pokusit se odstranit samotné příčiny špatného stavu, nikoli pouze mírnit následky. A tedy dělat politiku levicovou - a to sice vyhraněně levicovou.
Na straně druhé má ovšem svou část pravdy i ten poukaz či apel na tu "pravolevou" politiku. Celé to marxisticko-komunistické hnutí bylo totiž nakonec opravdu j e n o m levicové - a přehlédlo, že reálná společnost taková prostě není. Reálná společnost je stejně tak pravicová, jako levicová. A jednostranně levicové ideje jí není možno vnutit natrvalo.
Takže ale spíše nežli dělat nějakou politiku, která "není ani pravá ani levá" je nutno naopak dělat (či vytvořit) takovou, která je obojí: jak levicová, tak ale i s pravicovými elementy.
Musí se jednat o zdařilou symbiózu levicových systémových řešení, ovšem očištěných od mnohých levičáckých zaslepeností - jakož stejně tak i klasických hodnot pravicových, ovšem očištěných od takových pravičáckých nectností, jako je egoismus a pohrdání méně úspěšnými.
Takže, jednou větou: ano, cesta reálné politiky vede do středu. Ale nikoli do nějakého indiferentního středu, kde všechno je stejné - nýbrž k oné zmíněné syntéze pozitivních hodnot pravice i levice.
Jenže, o existenci Boha jak známo žádné nevývratné důkazy nemáme; a tak bych v tomto ohledu přece jenom zůstal u oné "víry". Lidé věří, protože k tomu mají ty či ony niterné pohnutky. A ne proto, že by se o něčem - reálně - přesvědčili.
---------------------------------------------------------
Co se týče toho praktického jednání: to je dozajista výzva. Jak to vidí ostatní. Co dělat, aby se zlepšil tento svět?
Položme si napřed otázku: postačí křesťanská dobročinnost k tomu, nějak zásadně zlepšit tento svět?
Křesťanská dobročinnost a prosociální jednání bez jakýchkoli pochyb velice podstatně zmírňovaly tvrdosti (středověkého) feudalismu. Špitály, nalezince, chudobince atd. - to byla zcela reálná díla křesťanské dobročinnosti.
Ale dnes? Ne že by i dnes nebylo dost prostoru pro vzájemnou neformální pomoc; ne že by i dnes nebylo dost lidí kterým se nevede vůbec dobře. Ale přece jenom: základní sociální zabezpečení občana dnes už garantuje stát; a zdá se, že zcela zásadní problémy dnešního světa leží přece jenom už někde jinde.
Když se pronese jméno "Karel Marx", tak naprosté většině lidí okamžitě vyskočí v hlavě pojem "třídní boj". A přitom se zcela opomíjí, že to byl jenom jeden ze dvou základních pojmů či momentů, na kterých Marx založil svou kritiku kapitalismu. A dalo by se dokonce právem tvrdit, že ten třídní boj je jenom faktorem druhotným.
Tím druhým momentem je pojem "odcizení". Což je ovšem pojem velice obtížně uchopitelný, daleko hůře nežli onen úderný "třídní boj".
To "odcizení" znamená asi tolik, že člověk za podmínek kapitalismu prostě není pánem svého osudu. Není pánem svého světa. Je ovládán, je vláčen jemu cizími silami trhu, zboží a kapitálu - silami, které on sám sice vyvolal svou vlastní činností, které se ale vymkly jeho moci, a postavily se nad něj a proti němu.
A teď tu tedy máme otázku: do jaké míry je možno tuto odcizenou moc kapitalismu nad člověkem překonat aktem "křesťanské lásky"? - Ano, dozajista, i dnes je možno (stejně jako za středověku) zmírňovat určité s y m p t o m y tohoto stavu; ale nelze jí odstranit tento patologický stav sám.
Takže, jestli se chceme dostat někam opravdu dál, asi nám nezbude nic jiného, nežli přece jenom pokračovat v tom započatém díle, a pokusit se odstranit samotné příčiny špatného stavu, nikoli pouze mírnit následky. A tedy dělat politiku levicovou - a to sice vyhraněně levicovou.
Na straně druhé má ovšem svou část pravdy i ten poukaz či apel na tu "pravolevou" politiku. Celé to marxisticko-komunistické hnutí bylo totiž nakonec opravdu j e n o m levicové - a přehlédlo, že reálná společnost taková prostě není. Reálná společnost je stejně tak pravicová, jako levicová. A jednostranně levicové ideje jí není možno vnutit natrvalo.
Takže ale spíše nežli dělat nějakou politiku, která "není ani pravá ani levá" je nutno naopak dělat (či vytvořit) takovou, která je obojí: jak levicová, tak ale i s pravicovými elementy.
Musí se jednat o zdařilou symbiózu levicových systémových řešení, ovšem očištěných od mnohých levičáckých zaslepeností - jakož stejně tak i klasických hodnot pravicových, ovšem očištěných od takových pravičáckých nectností, jako je egoismus a pohrdání méně úspěšnými.
Takže, jednou větou: ano, cesta reálné politiky vede do středu. Ale nikoli do nějakého indiferentního středu, kde všechno je stejné - nýbrž k oné zmíněné syntéze pozitivních hodnot pravice i levice.
Jaké důkazy byste si představoval, pane Poláčku? Vědecké nebo soudní? Pokud vím, soud bere v úvahu také výpovědi svědků. Tím chci naznačit, že byste také mohl dát na svědectví jiných lidí.
PM
je projekt moderní demokracie, kterého se po staletí (to nám to utíká) v duchu romantického idealismu účastníme.
Nebýt těch epochálních a nejen světových válek, tak bych se nestyděl vyslovit domněnku, že nepatrný pokrok by tu byl.
Samozřejmě zatím stále v plenkách a odpovídá spíše jejich nevonnému obsahu.
A přesto bych neohrnoval nos ........bych k projektu očisty a sloučení levicových a pravicových elementů důvěřivě dodal.
Nebýt těch epochálních a nejen světových válek, tak bych se nestyděl vyslovit domněnku, že nepatrný pokrok by tu byl.
Samozřejmě zatím stále v plenkách a odpovídá spíše jejich nevonnému obsahu.
A přesto bych neohrnoval nos ........bych k projektu očisty a sloučení levicových a pravicových elementů důvěřivě dodal.
IH
Před 30 lety nebylo u nás možné veřejně svobodně diskutovat o politice USA a SSSR. Dnes můžeme podobnou aktuální diskusi vést a také to děláme. Má to zajisté svůj význam, ale americkou politiku takto určitě nezměníme, D. Trumpovi nepřidáme, ani neubereme jediný hlas. Takže, vezmeme-li to za tento konec, svoboda hodnotit libovolně třeba politiku USA nám fakticky mnoho nepřinesla. Naproti tomu naše možnost ovlivnit své vlastní prostředí oproti době před 30 lety nejspíš nevzrostla. A to proto, že komunisté nemohli zcela ignorovat všechna přání a představy lidí o podobě jejich místního světa, a také proto, že dnes se většinou bohatí soukromníci na naše mínění ohlížejí jen v důsledku odporu, k němuž se sjednotíme jen vzácně. Výzvě pana Pospíšila rozumím tedy tak, že bychom se měli zaměřit na to, co se nám nelíbí v místě naší působnosti a také v diskusích že bychom si měli poskytovat navzájem rady a podporu. Neboť je pravda, že to nejsou jen globální tlaky, jimž čelíme, nýbrž je to místní arogance, již jsme většinou podrobeni. Je přitom pravděpodobné, že soustředěné úsilí by mělo právě "za humny" v řadě případů šanci uspět.
JP
Pane Petrasku, k tomu vztahu pravice a levice se už hodně dlouho chystám napsat dosti zásadní text. Takže podrobněji až tam. (Snad se k tomu dostanu v dohledné době.)
V každém případě, co se týče té téze že se liberální společnost "idealisticky" pokouší o nějakou syntézu pravicové a levicové politiky - tak tady bych byl krajně skeptický. Jak říkají Němci, je nutno vždy důkladně rozlišovat mezi "Sein und Schein" - mezi zdáním a skutečností.
---------------------------------------
Ta "místní politika", že prý by se měla dělat jenom podle čistě věcných hledisek, bez ohledu na nějaké ideologické předpojatosti - tak s tím už svého času přišla Saša Uhlová. Se zcela konkrétním příkladem: jak třeba řešit problém, když někde - v nějaké vesnici či obci - stojí nějaká stará, sešlá barabizna, která jenom hyzdí životní prostor, kterou by bylo možno restaurovat třeba pro obecně prospěšné účely, ale její majitel se vzpěčuje ji prodat, nebo s ní sám cokoli učinit. A teď se staví otázka: je legitimní takovýto objekt vyvlastnit, nebo ne?
A teď: je možno takovouto záležitost řešit opravdu jenom čistě na základě "věcných", lokálních úvah a kritérií?
Ve skutečnosti to sotva dopadne jinak, nežli že levicově orientovaní občané či radní automaticky vysloví přání: "vyvlastnit ve prospěch celku", ale ti pravicově orientovaní se stejně tak automaticky okamžitě vzepřou: "v žádném případě, to by byl přece útok na nedotknutelnost soukromého vlastnictví!!"
Takže, jak vidět, nějaká ta "čistě věcná", naprosto nezaujatá politika opravdu principiálně není možná. Nakonec se nám vždycky střetnou ty dvě zcela základní ideje respektive politické názory, levice kontra pravice.
Tento protiklad životních perspektiv je prostě faktem; a my před ním neutečeme tím, že se stáhneme jenom do nějakých nepatrných lokálních komunit. Tento protiklad je nutno popadnout za rohy - a pozitivně ho vyřešit, cestou nové ideje, nového modelu řešení problémů a názorových protikladů v celé společnosti.
V každém případě, co se týče té téze že se liberální společnost "idealisticky" pokouší o nějakou syntézu pravicové a levicové politiky - tak tady bych byl krajně skeptický. Jak říkají Němci, je nutno vždy důkladně rozlišovat mezi "Sein und Schein" - mezi zdáním a skutečností.
---------------------------------------
Ta "místní politika", že prý by se měla dělat jenom podle čistě věcných hledisek, bez ohledu na nějaké ideologické předpojatosti - tak s tím už svého času přišla Saša Uhlová. Se zcela konkrétním příkladem: jak třeba řešit problém, když někde - v nějaké vesnici či obci - stojí nějaká stará, sešlá barabizna, která jenom hyzdí životní prostor, kterou by bylo možno restaurovat třeba pro obecně prospěšné účely, ale její majitel se vzpěčuje ji prodat, nebo s ní sám cokoli učinit. A teď se staví otázka: je legitimní takovýto objekt vyvlastnit, nebo ne?
A teď: je možno takovouto záležitost řešit opravdu jenom čistě na základě "věcných", lokálních úvah a kritérií?
Ve skutečnosti to sotva dopadne jinak, nežli že levicově orientovaní občané či radní automaticky vysloví přání: "vyvlastnit ve prospěch celku", ale ti pravicově orientovaní se stejně tak automaticky okamžitě vzepřou: "v žádném případě, to by byl přece útok na nedotknutelnost soukromého vlastnictví!!"
Takže, jak vidět, nějaká ta "čistě věcná", naprosto nezaujatá politika opravdu principiálně není možná. Nakonec se nám vždycky střetnou ty dvě zcela základní ideje respektive politické názory, levice kontra pravice.
Tento protiklad životních perspektiv je prostě faktem; a my před ním neutečeme tím, že se stáhneme jenom do nějakých nepatrných lokálních komunit. Tento protiklad je nutno popadnout za rohy - a pozitivně ho vyřešit, cestou nové ideje, nového modelu řešení problémů a názorových protikladů v celé společnosti.
JP
Jde o to, paní Hájková, že když už by se konal nějaký takový soudní proces (dejme tomu o tom, zda může být jistý Ježíš Nazaretský prohlášen úředně za mrtvého, či zda má být stále ještě považován za živého) - pak by příslušný senát samozřejmě musel přihlédnout ke svědeckým výpovědím, ale stejně tak by musel důkladně přezkoumat i všechny další indicie a souvislosti. A to - v řadě naprosto neposlední - by se musel věnovat otázce důvěryhodnosti oněch svědeckých výpovědí.
Takže, kdyby před příslušný soud přišel někdo a prohlásil například: "Včera jsem spatřil Ježíše živého", pak by se soud nevyhnutelně musel blíže zabývat otázkou, kde a za jakých okolností ho dotyčný/dotyčná podle svého přesvědčení potkal/potkala.
Zda to bylo za světla či za tmy; a v jakém rozpoložení se v onu chvíli nacházel sám svědek: střízlivý - pod vlivem látek ovlivňujících vědomí, za klidného stavu mysli či emotivně zaujatý; atd.atd. A nakonec by tento soud zřejmě přizval i soudního znalce, aby posoudil, do jaké míry byla v danou chvíli mysl onoho svědka schopna objektivního a nezaujatého vnímání reality.
Takže, jak vidět, paní Hájková, ono to s tím "svědectvím" není zase vůbec tak zcela jednoduchá záležitost...
Takže, kdyby před příslušný soud přišel někdo a prohlásil například: "Včera jsem spatřil Ježíše živého", pak by se soud nevyhnutelně musel blíže zabývat otázkou, kde a za jakých okolností ho dotyčný/dotyčná podle svého přesvědčení potkal/potkala.
Zda to bylo za světla či za tmy; a v jakém rozpoložení se v onu chvíli nacházel sám svědek: střízlivý - pod vlivem látek ovlivňujících vědomí, za klidného stavu mysli či emotivně zaujatý; atd.atd. A nakonec by tento soud zřejmě přizval i soudního znalce, aby posoudil, do jaké míry byla v danou chvíli mysl onoho svědka schopna objektivního a nezaujatého vnímání reality.
Takže, jak vidět, paní Hájková, ono to s tím "svědectvím" není zase vůbec tak zcela jednoduchá záležitost...
May 1, 2016 v 14.28
Pochybuji, pane Poláčku, že by se tímto šetřením nějaký soud speciálně zabýval. Nicméně jsem přesvědčena, že pokud by někdo náhodou u nějakého soudu promluvil o svém životě s Ježíšem, nebyl by ani obviněn z křivé výpovědi ani by nebyl poslán do blázince.
Ale vrátím se raději k té spiritualitě shora a zdola, protože si nejsem jistá, zda jsem správně pochopila, jaká je vlastně ta vaše.
Nedávno vyšel o spiritualitě zdola zajímavý článek: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/prekrocit-svuj-vlastni-stin
Je tam pěkný citát od Anselma Grüna, který prý má původ snad už ve čtvrtém století n.l. (Evagrius Ponticus):
"Chceš poznat Boha? Poznej nejdřív sám sebe!"
Ale vrátím se raději k té spiritualitě shora a zdola, protože si nejsem jistá, zda jsem správně pochopila, jaká je vlastně ta vaše.
Nedávno vyšel o spiritualitě zdola zajímavý článek: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/prekrocit-svuj-vlastni-stin
Je tam pěkný citát od Anselma Grüna, který prý má původ snad už ve čtvrtém století n.l. (Evagrius Ponticus):
"Chceš poznat Boha? Poznej nejdřív sám sebe!"
VP
May 1, 2016 v 22.43
Pane Poláčku, výborně jste můj text analyzoval i provedl dokonalou syntézu. Kde však zůstala praxe? Na ni znovu upozornil Ivo Horák.
Eva má pravdu ohledně svědectví, které učiněné věrohodnou osobou, může nás přivést k jistotě přesvědčení. Jedná-li se o Boží činnost, může se každý člověk i sám přesvědčit, nebo být přesvědčen.
Eva má pravdu ohledně svědectví, které učiněné věrohodnou osobou, může nás přivést k jistotě přesvědčení. Jedná-li se o Boží činnost, může se každý člověk i sám přesvědčit, nebo být přesvědčen.
May 2, 2016 v 6.00
Někdejší křesťané svědčili celým svým životem i svou smrtí, že Ježíš žije. Není náhoda, že původní řecké slovo "martys", "martyr" = "svědek", znamená zároveň "mučedník".
PM
....jestliže řekneme náboženství říkáme také Bůh a tím říkáme také Ježíš........a Ježíš je láska.
Chceš poznat Boha (lásku) poznej nejdřív sám sebe.
Svědectví, které učiněné věrohodnou osobou, může nás přivést k jistotě přesvědčení. Jedná-li se o Boží činnost, může se každý člověk i sám přesvědčit, nebo být přesvědčen ..................
Zatím ale značná část bezbožných spoluobčanů hledá východisko z pocitu dusna pod poklopem nesnesitelné sluníčkářské morálky politicky korektních, a .....podobných v praxi významně působících absurdních argumentů, které vlekle omezují hledání snesitelně souvislých morálních postojů potřebných k republikánskému pojetí soužití...........bych rád k fenomenu martyria na okraj naznačil.
Chceš poznat Boha (lásku) poznej nejdřív sám sebe.
Svědectví, které učiněné věrohodnou osobou, může nás přivést k jistotě přesvědčení. Jedná-li se o Boží činnost, může se každý člověk i sám přesvědčit, nebo být přesvědčen ..................
Zatím ale značná část bezbožných spoluobčanů hledá východisko z pocitu dusna pod poklopem nesnesitelné sluníčkářské morálky politicky korektních, a .....podobných v praxi významně působících absurdních argumentů, které vlekle omezují hledání snesitelně souvislých morálních postojů potřebných k republikánskému pojetí soužití...........bych rád k fenomenu martyria na okraj naznačil.
JP
Mám jednoho dobrého známého, který je zásadně spirituálně založený. Ovšem, jeho spiritualita je "bezbožná" - jakákoli konkrétní náboženství považuje jenom za velmi nedokonalé, protože lidsky omezené formy spirituality.
Jeho vlastním přesvědčením je, že celé univerzum má ve své podstatě duchovní základ; všechno je tedy součástí a projevem jednoho univerzálního Ducha.
On měl prostě jednou nějaký zážitek (při nějaké spirituální seanci, pravděpodobně). Zážitek zřejmě velice intenzivní. A od té doby je pro něj tento spirituální model prostě jistota. On tento zážitek měl, a tak se "přesvědčil", že věci se mají přesně takto a nijak jinak.
A vůbec pro něj nepřichází v úvahu ta alternativa, že při tomto zážitku by se mohlo jednat jenom o hru jeho vlastního podvědomí. Které v něm - v dané situaci, za dané atmosféry, za daného působení příslušného duchovního mistra - vyvolalo určité stavy, určité představy, určité asociace.
On tento zážitek prostě m ě l; a od té doby je to pro něj naprosto nezpochybnitelná realita.
Co s tím? - Nic. Takovéto "jistoty" je možno stejně tak málo dokázat, jako vyvrátit. Kdo chce uvěřit, ten jim uvěří; kdo je vybaven vyšší mírou kritické skepse, ten i nadále bude jenom nevěřícně potřásat hlavou.
Jeho vlastním přesvědčením je, že celé univerzum má ve své podstatě duchovní základ; všechno je tedy součástí a projevem jednoho univerzálního Ducha.
On měl prostě jednou nějaký zážitek (při nějaké spirituální seanci, pravděpodobně). Zážitek zřejmě velice intenzivní. A od té doby je pro něj tento spirituální model prostě jistota. On tento zážitek měl, a tak se "přesvědčil", že věci se mají přesně takto a nijak jinak.
A vůbec pro něj nepřichází v úvahu ta alternativa, že při tomto zážitku by se mohlo jednat jenom o hru jeho vlastního podvědomí. Které v něm - v dané situaci, za dané atmosféry, za daného působení příslušného duchovního mistra - vyvolalo určité stavy, určité představy, určité asociace.
On tento zážitek prostě m ě l; a od té doby je to pro něj naprosto nezpochybnitelná realita.
Co s tím? - Nic. Takovéto "jistoty" je možno stejně tak málo dokázat, jako vyvrátit. Kdo chce uvěřit, ten jim uvěří; kdo je vybaven vyšší mírou kritické skepse, ten i nadále bude jenom nevěřícně potřásat hlavou.
JP
Praxe stále ještě čeká, pane Pospíšile. Už jsem to v minulosti zmínil, takže opakuji znovu: nelze zapřahat vůz před koně.
Napsal jsem minule, jaké klíčové otázky čekají na své vyřešení - v rovině teoretické. A teprve až tyto otázky vyřešíme, pak se můžeme zabývat praxí.
Je to asi tak stejné, jako byste po mě chtěl návod na to, jakým způsobem provozovat atomovou elektrárnu - v době, kdy ještě vůbec nebyla objevena štěpná reakce atomového jádra.
Nedá se nic dělat, ale jsou prostě problémy, pro které v tuto chvíli nemáme žádné patentní řešení.
Ta "praxe" - pokud je tím míněna ta praktická politika "dole", tak je samozřejmě možno to "velké" řešení anticipovat už teď: právě tím že se budeme pokoušet nalézat tu "správnou střední cestu", jak to žádal Aristoteles. V tom rámci, v jakém to vůbec připouští současný stav, roztržený právě na ty dva nesmiřitelné ideologické bloky.
Napsal jsem minule, jaké klíčové otázky čekají na své vyřešení - v rovině teoretické. A teprve až tyto otázky vyřešíme, pak se můžeme zabývat praxí.
Je to asi tak stejné, jako byste po mě chtěl návod na to, jakým způsobem provozovat atomovou elektrárnu - v době, kdy ještě vůbec nebyla objevena štěpná reakce atomového jádra.
Nedá se nic dělat, ale jsou prostě problémy, pro které v tuto chvíli nemáme žádné patentní řešení.
Ta "praxe" - pokud je tím míněna ta praktická politika "dole", tak je samozřejmě možno to "velké" řešení anticipovat už teď: právě tím že se budeme pokoušet nalézat tu "správnou střední cestu", jak to žádal Aristoteles. V tom rámci, v jakém to vůbec připouští současný stav, roztržený právě na ty dva nesmiřitelné ideologické bloky.
JP
Především musím poznamenat, paní Hájková, že ten článek na který poukazujete vychází z jednoho zcela chybného předpokladu. Totiž, že prý Ježíš lidem neukázal "žádný žebřík dokonalosti", směrem k Bohu. Skutečností je pravý opak. Je to jenom jedna krátká větička, která se velmi snadno přehlédne; ale Ježíš tam zcela jednoznačně a nedvojsmyslně nabádá své následovníky: Osvojte si dokonalost boží! (Nejsem si teď zcela jistý přesným zněním oné věty; mohla by případně znít i takto: Osvojte si dokonalost Boha! či podobně.)
A právě tato "dokonalost boží" je naprosto centrálním pojmem; a není vůbec náhodou, že Aristoteles ve své etice od člověka požaduje naprosto přesně to samé: osvojit si "dokonalost bohů" - to znamená, stát se stejně tak dobrým a řádným člověkem, jako je dobrý samotný řád veškerého bytí.
Ale co se týče té otázky "shora či zdola", tady se tento článek týká něčeho poněkud jiného. Zčásti ovšem také ne. V tom článku jde o to: nevztahovat se - mechanicky či extaticky - k nějakým Nejvyšším duchovním metám; nýbrž svou vlastní duchovnost hledat v sobě samém, ve svém vlastním nitru.
To samo o sobě je samozřejmě naprosto správný požadavek. Kdo nenajde boží Dobro v sobě samotném - ten ho nenajde ani v těch velkých idejích "nahoře".
Na straně druhé ale, tak jak je to v tom článku podáváno, to poněkud budí pochybnosti, jestli se nejedná až o přílišný zvrat zase opačným směrem. Tedy od oněch velkých duchovních idejí či principů jenom do nitra svého vlastního prožitku. Tím spíše, že se zde konkrétně jedná podle všeho především o prožitky negativní - prožitky prázdnoty, životních problémů, bolestí... Takže to tak trochu působí dojmem, jestli to celé nakonec neskončí právě jenom u toho prožitku svých vlastních životních problémů, a pociťované potřeby najít útěchu u nějaké "vyšší instance", tedy u Boha.
A právě tato "dokonalost boží" je naprosto centrálním pojmem; a není vůbec náhodou, že Aristoteles ve své etice od člověka požaduje naprosto přesně to samé: osvojit si "dokonalost bohů" - to znamená, stát se stejně tak dobrým a řádným člověkem, jako je dobrý samotný řád veškerého bytí.
Ale co se týče té otázky "shora či zdola", tady se tento článek týká něčeho poněkud jiného. Zčásti ovšem také ne. V tom článku jde o to: nevztahovat se - mechanicky či extaticky - k nějakým Nejvyšším duchovním metám; nýbrž svou vlastní duchovnost hledat v sobě samém, ve svém vlastním nitru.
To samo o sobě je samozřejmě naprosto správný požadavek. Kdo nenajde boží Dobro v sobě samotném - ten ho nenajde ani v těch velkých idejích "nahoře".
Na straně druhé ale, tak jak je to v tom článku podáváno, to poněkud budí pochybnosti, jestli se nejedná až o přílišný zvrat zase opačným směrem. Tedy od oněch velkých duchovních idejí či principů jenom do nitra svého vlastního prožitku. Tím spíše, že se zde konkrétně jedná podle všeho především o prožitky negativní - prožitky prázdnoty, životních problémů, bolestí... Takže to tak trochu působí dojmem, jestli to celé nakonec neskončí právě jenom u toho prožitku svých vlastních životních problémů, a pociťované potřeby najít útěchu u nějaké "vyšší instance", tedy u Boha.
JP
Co se toho mého vlastního pojetí onoho vztahu "spirituality shoda a zdola", zřejmě ho musím ještě poněkud dovysvětlit.
V principu se jedná o otázku svobody. Možnosti svébytného jednání každého z nás.
Máme v zásadě k dispozici dva základní modely.
V tom jednom je spiritualita naprosto jednoznačně dána: jako něco víceméně fixního, čehož my sami jsme sice součástí, ale čím my sami nemůžeme nijak disponovat.
Velmi názorným příkladem pro takovýto přístup je taoismus: Lao-c' na samém počátku svých duchovních výkladů postuluje existenci něčeho "Velkého" - které má zcela evidentně spirituální charakter. Který on - ve prospěch věci - nijak dále nespecifikuje. Tím se může vyhnout pasti nějakých konkrétních modelů či obrazů, které by jako takové měly jenom ohraničenou platnost.
Potud tedy dobře. Jenže: celý zbytek jeho knihy sestává víceméně jenom z toho, jak člověku neustále znovu a znovu nakazuje a přikazuje, jakým nejlepším způsobem se má p o d ř í d i t intencím onoho "Velkého".
Z jeho hlediska se to jeví být bezproblémové: jestliže ono "Velké" je skutečně spirituálním základem veškerého bytí - pak člověk, ten nepatrný tvor na této zemi, skutečně nemůže udělat nic lepšího, než se - tak jak je mu vůbec jenom možno - přizpůsobit té Naprosté Dokonalosti onoho "Velkého".
Jenže, nedá se nic dělat: z perspektivy samotného člověka (který by si přece jenom měl zachovat alespoň určitou míru samostatnosti vlastního jednání) je tento model nekonečně pasivní. Je sice svým způsobem značně pohodlný (já sám nemusím nic vymýšlet, všechno podstatné je tu už předem dáno, oním Velkým Duchem) - ale ta druhá stránka věci je právě ta, že pro mou vlastní svébytnou aktivitu tu nezbývá naprosto žádný prostor. Není nic, co bych mohl sám vymyslet, co bych mohl sám vytvořit - všechno je už do posledního kousíčku dáno předem.
Takže, tohle je ta "spiritualita shora"; a problémy s ní spojené.
Ta "spiritualita zdola" pak neznamená nic jiného, než že bychom se museli přiklonit k takovému modelu, k takovému pojetí, že je tu sice skutečně n ě c o dáno předem (jako fundamentální dokonalost bytí) - ale že toto "něco" není absolutní, nezahrnuje veškerou skutečnost bytí. A že tedy my sami, my lidé, máme stále ještě velký prostor jak k vlastnímu nacházení své cesty ke spiritualitě - ale dokonce i k tomu, duchovnost sami v y t v á ř e t svým vlastním kreativním počinem.
V principu se jedná o otázku svobody. Možnosti svébytného jednání každého z nás.
Máme v zásadě k dispozici dva základní modely.
V tom jednom je spiritualita naprosto jednoznačně dána: jako něco víceméně fixního, čehož my sami jsme sice součástí, ale čím my sami nemůžeme nijak disponovat.
Velmi názorným příkladem pro takovýto přístup je taoismus: Lao-c' na samém počátku svých duchovních výkladů postuluje existenci něčeho "Velkého" - které má zcela evidentně spirituální charakter. Který on - ve prospěch věci - nijak dále nespecifikuje. Tím se může vyhnout pasti nějakých konkrétních modelů či obrazů, které by jako takové měly jenom ohraničenou platnost.
Potud tedy dobře. Jenže: celý zbytek jeho knihy sestává víceméně jenom z toho, jak člověku neustále znovu a znovu nakazuje a přikazuje, jakým nejlepším způsobem se má p o d ř í d i t intencím onoho "Velkého".
Z jeho hlediska se to jeví být bezproblémové: jestliže ono "Velké" je skutečně spirituálním základem veškerého bytí - pak člověk, ten nepatrný tvor na této zemi, skutečně nemůže udělat nic lepšího, než se - tak jak je mu vůbec jenom možno - přizpůsobit té Naprosté Dokonalosti onoho "Velkého".
Jenže, nedá se nic dělat: z perspektivy samotného člověka (který by si přece jenom měl zachovat alespoň určitou míru samostatnosti vlastního jednání) je tento model nekonečně pasivní. Je sice svým způsobem značně pohodlný (já sám nemusím nic vymýšlet, všechno podstatné je tu už předem dáno, oním Velkým Duchem) - ale ta druhá stránka věci je právě ta, že pro mou vlastní svébytnou aktivitu tu nezbývá naprosto žádný prostor. Není nic, co bych mohl sám vymyslet, co bych mohl sám vytvořit - všechno je už do posledního kousíčku dáno předem.
Takže, tohle je ta "spiritualita shora"; a problémy s ní spojené.
Ta "spiritualita zdola" pak neznamená nic jiného, než že bychom se museli přiklonit k takovému modelu, k takovému pojetí, že je tu sice skutečně n ě c o dáno předem (jako fundamentální dokonalost bytí) - ale že toto "něco" není absolutní, nezahrnuje veškerou skutečnost bytí. A že tedy my sami, my lidé, máme stále ještě velký prostor jak k vlastnímu nacházení své cesty ke spiritualitě - ale dokonce i k tomu, duchovnost sami v y t v á ř e t svým vlastním kreativním počinem.
Ten citát o potřebě lidské dokonalosti je takhle: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mat 5; 48)
Ano, je zapotřebí usilovat o dokonalost a Ježíš byl v tom směru maximalista, jak jsme si ukázali na mladíkovi, který měl prodat veškerý svůj majetek. Nešlo mu o žádnou „střední cestu“. Ježíš pochválil vdovu, která vydala poslední peníz do pokladny pro chudé (dala ze svého nedostatku, na rozdíl od těch, kteří dávali z nadbytku).
Ježíš samozřejmě věděl, že všichni lidé nebudou stejně dokonalí, ale chtěl, aby každý došel až na samé hranice dokonalosti, která je dostupná právě jemu. Čili aby člověk ze sebe vydal maximum. Teď nemám na mysli konkrétně peníze, ale on žádal, aby člověk ze sebe vydal maximum dobrého; aby byl zkrátka tak dokonalý, jak jen je toho schopen.
Ale hned za tou výzvou k dokonalosti varuje: „Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv“ .......“ ať tvá levice neví, co dělá pravice“.
Ježíš má obavy, aby lidé z pocitu své dokonalosti nezpychli. Prostě je třeba o tu dokonalost usilovat, ale zároveň si být vědomi, že nejsme a nikdy nebudeme naprosto dokonalí. Proto autorka napsala: „Pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy a ne z naší ctnosti.“ Ona ta ctnost může být totiž falešná. Lepší je být v tom směru k sobě (i k Bohu) upřímný.
Mimochodem, s touto praxí může každý začít okamžitě. Nemusí čekat, až se „na něčem dohodneme“.
Ano, je zapotřebí usilovat o dokonalost a Ježíš byl v tom směru maximalista, jak jsme si ukázali na mladíkovi, který měl prodat veškerý svůj majetek. Nešlo mu o žádnou „střední cestu“. Ježíš pochválil vdovu, která vydala poslední peníz do pokladny pro chudé (dala ze svého nedostatku, na rozdíl od těch, kteří dávali z nadbytku).
Ježíš samozřejmě věděl, že všichni lidé nebudou stejně dokonalí, ale chtěl, aby každý došel až na samé hranice dokonalosti, která je dostupná právě jemu. Čili aby člověk ze sebe vydal maximum. Teď nemám na mysli konkrétně peníze, ale on žádal, aby člověk ze sebe vydal maximum dobrého; aby byl zkrátka tak dokonalý, jak jen je toho schopen.
Ale hned za tou výzvou k dokonalosti varuje: „Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv“ .......“ ať tvá levice neví, co dělá pravice“.
Ježíš má obavy, aby lidé z pocitu své dokonalosti nezpychli. Prostě je třeba o tu dokonalost usilovat, ale zároveň si být vědomi, že nejsme a nikdy nebudeme naprosto dokonalí. Proto autorka napsala: „Pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy a ne z naší ctnosti.“ Ona ta ctnost může být totiž falešná. Lepší je být v tom směru k sobě (i k Bohu) upřímný.
Mimochodem, s touto praxí může každý začít okamžitě. Nemusí čekat, až se „na něčem dohodneme“.
JP
May 3, 2016 v 12.21
Tady bych si tím výkladem nebyl tak docela jistý. Totiž v tom smyslu, jestli to Ježíš opravdu myslel tak, že lidé mají být dokonalí, ale že to v realitě nikdy nemohou dokázat.
Ten jeho pokyn či přikázání, aby lidé své dobré skutky nestavěli na odiv - to je přirozenou a nedílnou součástí právě té mravní dokonalosti. Kdo by se svými dobrými skutky chlubil navenek (jak to ovšem velice mnozí "sponzoři" velice rádi činí), tak o tom okamžitě nutně vznikají pochybnosti o pravých motivech jeho skutků.
Takže pak i ta věta o tom, že "pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy a ne z naší ctnosti" jde přinejmenším prostě mimo toho, co říká samotný Ježíš. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by Ježíš sám kdy pronesl něco v tomto smyslu.
A takovýto výklad jde nakonec víceméně proti nejvlastnějším Ježíšovým intencím: jemu šlo právě o to, aby člověk prostě b y l ctnostným, v nejhlubším jádru svého vlastního bytí. A pak - logicky - jedině takovýto vnitřně čistý, ryzí člověk může svou modlitbu oprávněně vysílat ke svému Bohu.
Zatímco to vysílání modlitby "z vlastní bídy" - to už zase tak nějak ukazuje tím směrem, že účelem té modlitby je především získání nějaké útěchy. Že se tedy nejedná o ryzí, nezaujatý vztah; nýbrž že se tak činí s nějakým vlastním osobním zájmem.
Ten jeho pokyn či přikázání, aby lidé své dobré skutky nestavěli na odiv - to je přirozenou a nedílnou součástí právě té mravní dokonalosti. Kdo by se svými dobrými skutky chlubil navenek (jak to ovšem velice mnozí "sponzoři" velice rádi činí), tak o tom okamžitě nutně vznikají pochybnosti o pravých motivech jeho skutků.
Takže pak i ta věta o tom, že "pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy a ne z naší ctnosti" jde přinejmenším prostě mimo toho, co říká samotný Ježíš. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by Ježíš sám kdy pronesl něco v tomto smyslu.
A takovýto výklad jde nakonec víceméně proti nejvlastnějším Ježíšovým intencím: jemu šlo právě o to, aby člověk prostě b y l ctnostným, v nejhlubším jádru svého vlastního bytí. A pak - logicky - jedině takovýto vnitřně čistý, ryzí člověk může svou modlitbu oprávněně vysílat ke svému Bohu.
Zatímco to vysílání modlitby "z vlastní bídy" - to už zase tak nějak ukazuje tím směrem, že účelem té modlitby je především získání nějaké útěchy. Že se tedy nejedná o ryzí, nezaujatý vztah; nýbrž že se tak činí s nějakým vlastním osobním zájmem.
May 3, 2016 v 13.33
Otázka je, co to znamená dokonalost. Myslím si, že už jsme to tady probírali: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě!“
Tady bychom mohli uvažovat nad tím, co vlastně znamená následovat Ježíše v dnešní době a zda je nutné kvůli tomu všechno prodat.
Ale kdo je tedy dokonalý? Jsou dokonalí ti, kteří jsou spravedliví? Vypadá to, že spravedliví Ježíše příliš nezajímali: „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“ Bylo o něm známo, že se s nimi stýká, což bylo podle dřívějších představ nepřípustné.
Je známo, že Ježíš hříchy odpouštěl, jakmile někdo projevil lítost a od hříchu se odvrátil (pokání). Aby k tomu došlo, musel si dotyčný svůj hřích nejprve uvědomit. Dalo by se říct, že si měl uvědomit svou bídu, míněno v jiném smyslu než materiálním.
Takže, co se vám nezdá, pane Poláčku?
Tady bychom mohli uvažovat nad tím, co vlastně znamená následovat Ježíše v dnešní době a zda je nutné kvůli tomu všechno prodat.
Ale kdo je tedy dokonalý? Jsou dokonalí ti, kteří jsou spravedliví? Vypadá to, že spravedliví Ježíše příliš nezajímali: „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“ Bylo o něm známo, že se s nimi stýká, což bylo podle dřívějších představ nepřípustné.
Je známo, že Ježíš hříchy odpouštěl, jakmile někdo projevil lítost a od hříchu se odvrátil (pokání). Aby k tomu došlo, musel si dotyčný svůj hřích nejprve uvědomit. Dalo by se říct, že si měl uvědomit svou bídu, míněno v jiném smyslu než materiálním.
Takže, co se vám nezdá, pane Poláčku?
JP
To jsou dvě různé otázky, paní Hájková.
Tak napřed: Co je to dokonalost? - Tedy ta boží dokonalost?
Tady se toho z Bible/Nového zákona opravdu příliš nedozvíme; zase je nutno podívat se kousek dále, přes moře do antického Řecka.
Jak už jsem napsal minule: to pojetí judaisticko-křesťanské a řecko-filozofické se ani tak zásadně neodlišují; ale to filozofické prostě konkrétněji osvětluje, o co se vlastně jedná.
V principu jde o to: na začátku stvořil Bůh/bohové svět; a tento svět byl dokonalý.
Svět lidí však tuto boží dokonalost pokazil; podle judaisticko-křesťanské tradice "dědičným hříchem"; podle řeckého podání sice na začátku existoval nějaký čas "zlatý věk", kdy lidé obývali spolu s bohy společný svět a žili podle oné boží dokonalosti; ale svou vlastní špatností tento svět dokonalosti (dokonalosti bytí i své vlastní mravní dokonalosti) čím dál tím opouštěli.
Takže, v obou případech je to zcela logickým krokem: jestliže chceme zvrátit ten proces ztráty či odklonu od té původní dokonalosti, musíme se k ní zase nějakým způsobem vrátit.
Ani ty cesty nejsou nijak příliš odlišné: ta cesta vede jenom radikálním sebeočištěním lidské mysli respektive duše. Překonáním veškeré špatnosti: egoismu, touhy po penězích, všech přízemních a zaslepujících vášní.
Oproti tomu stojí - jak v křesťanství tak v antické etice - takové hodnoty jako: spravedlivost, rovnost mezi lidmi, mírnost, solidarita. Rozdíl je v ovšem v tom, že zatímco v křesťanství se klade veškerý důraz na víru (jakožto cestu k té vnitřní obrodě), v antice je to naopak v prvé řadě rozum. - Právě o tom jsem se rozepsal v mém novém textu "Ježíš a Aristoteles."
Tak napřed: Co je to dokonalost? - Tedy ta boží dokonalost?
Tady se toho z Bible/Nového zákona opravdu příliš nedozvíme; zase je nutno podívat se kousek dále, přes moře do antického Řecka.
Jak už jsem napsal minule: to pojetí judaisticko-křesťanské a řecko-filozofické se ani tak zásadně neodlišují; ale to filozofické prostě konkrétněji osvětluje, o co se vlastně jedná.
V principu jde o to: na začátku stvořil Bůh/bohové svět; a tento svět byl dokonalý.
Svět lidí však tuto boží dokonalost pokazil; podle judaisticko-křesťanské tradice "dědičným hříchem"; podle řeckého podání sice na začátku existoval nějaký čas "zlatý věk", kdy lidé obývali spolu s bohy společný svět a žili podle oné boží dokonalosti; ale svou vlastní špatností tento svět dokonalosti (dokonalosti bytí i své vlastní mravní dokonalosti) čím dál tím opouštěli.
Takže, v obou případech je to zcela logickým krokem: jestliže chceme zvrátit ten proces ztráty či odklonu od té původní dokonalosti, musíme se k ní zase nějakým způsobem vrátit.
Ani ty cesty nejsou nijak příliš odlišné: ta cesta vede jenom radikálním sebeočištěním lidské mysli respektive duše. Překonáním veškeré špatnosti: egoismu, touhy po penězích, všech přízemních a zaslepujících vášní.
Oproti tomu stojí - jak v křesťanství tak v antické etice - takové hodnoty jako: spravedlivost, rovnost mezi lidmi, mírnost, solidarita. Rozdíl je v ovšem v tom, že zatímco v křesťanství se klade veškerý důraz na víru (jakožto cestu k té vnitřní obrodě), v antice je to naopak v prvé řadě rozum. - Právě o tom jsem se rozepsal v mém novém textu "Ježíš a Aristoteles."
JP
May 4, 2016 v 12.15
Co se pak Ježíše samotného týče: no ovšem, že ten jeho výrok je pochopitelný, že byl povolán především k hříšníkům: ten, kdo už je sám spravedlivý, jeho (Ježíšova) nabádání k mravnímu obrácení se jaksi nemá zapotřebí. - Nemýlím-li se, Ježíš v dané souvislosti uvádí ten příměr, že jako lékař musí léčit nemocné, a nikoli zdravé, tak i on musí jít k hříšníkům, a nikoli ke spravedlivým.
-----------------------------
Ale co se týče té modlitby, tak to je zase jiná záležitost. Protože takto by to působilo takovým dojmem, že tu "pravou modlitbu" může k Bohu vysílat právě pouze hříšník - a nikoli ten spravedlivý!!
Takže, takhle by to asi opravdu vyznělo nemálo podivně.
Sice by bylo možno tuto záležitost vykládat i s přihlédnutím k Ježíšovu výroku, že "je lepší jeden napravený hříšník nežli sto spravedlivých"; ale ani to by nám dost dobře nemohlo vyřešit ten problém, proč by se ten, kdo byl vždycky spravedlivým, nemohl modlit "pravou modlitbou" k Bohu.
-----------------------------
Ale co se týče té modlitby, tak to je zase jiná záležitost. Protože takto by to působilo takovým dojmem, že tu "pravou modlitbu" může k Bohu vysílat právě pouze hříšník - a nikoli ten spravedlivý!!
Takže, takhle by to asi opravdu vyznělo nemálo podivně.
Sice by bylo možno tuto záležitost vykládat i s přihlédnutím k Ježíšovu výroku, že "je lepší jeden napravený hříšník nežli sto spravedlivých"; ale ani to by nám dost dobře nemohlo vyřešit ten problém, proč by se ten, kdo byl vždycky spravedlivým, nemohl modlit "pravou modlitbou" k Bohu.
May 4, 2016 v 19.14
Nejde o to, že by se ten, kdo byl vždy spravedlivý (kolik asi je takových lidí?), nemohl modlit k Bohu pravou modlitbou, nýbrž o to, že účinek modlitby není na tom závislý.
Koneckonců, Bůh i modlitbu ateisty slyší rád.
Koneckonců, Bůh i modlitbu ateisty slyší rád.
PM
May 5, 2016 v 10.31
Být zamilován do nejvyššího dobra zní velmi ušlechtile,
ale o lásce k dobrému rozumu tu nepadne ani slovo.
A při tom současno nám nabízí extravyjímečnou situaci.
A to pluralitní demokratický režim, jehož životnost je prvotně umožněna uspořádáním společenských vztahů rozumem, nikoliv - zde pohříchu tradičně - na základě citové identifikace.
Demokracie nenabízí identifikaci s milovaným objektem,
ale zato systém vyrovnávání střetů různě citově orientovaných jedinců a seskupení.
Proto se domnívám, že otázka způsobů splynutí s nejvyšším dobrem je druhotným nikoliv hlavní posláním DR.
Jeho hlavním zadáním je touha po vyrovnání střetu mezi odlišnými citově založenými světonázory, pomocí instrumentu rozumu v režimu zvaného demokratický.
K tomu abychom mohli spolu vycházet a žít se přeci nemusíme navzájem milovat, ......tuhle někdo prohlásil.
Republika je manželství z rozumu ....prohlašuji JÁ.
Stále se ještě nacházíme v pluralitní nikoliv autoritativní společnosti, a ještě stále se nabízí možnost pokusu o demokratický režim....bych výhrůžně dodal.
A při tom současno nám nabízí extravyjímečnou situaci.
A to pluralitní demokratický režim, jehož životnost je prvotně umožněna uspořádáním společenských vztahů rozumem, nikoliv - zde pohříchu tradičně - na základě citové identifikace.
Demokracie nenabízí identifikaci s milovaným objektem,
ale zato systém vyrovnávání střetů různě citově orientovaných jedinců a seskupení.
Proto se domnívám, že otázka způsobů splynutí s nejvyšším dobrem je druhotným nikoliv hlavní posláním DR.
Jeho hlavním zadáním je touha po vyrovnání střetu mezi odlišnými citově založenými světonázory, pomocí instrumentu rozumu v režimu zvaného demokratický.
K tomu abychom mohli spolu vycházet a žít se přeci nemusíme navzájem milovat, ......tuhle někdo prohlásil.
Republika je manželství z rozumu ....prohlašuji JÁ.
Stále se ještě nacházíme v pluralitní nikoliv autoritativní společnosti, a ještě stále se nabízí možnost pokusu o demokratický režim....bych výhrůžně dodal.
Já si také myslím, že máme hledat společný politický program, nikoliv společné duchovno. Ovšem na druhe straně - to, zda je někdo schopen žít v míru (a v demokracii) s druhými lidmi, záleží do jisté míry také na tom, jak si dotyčný představuje Boha, případně nakolik je ochoten tolerovat jiné představy o Bohu (smyslu, atd. ).
JP
Tak to jsou ale velice, velice problematické téze, pane Petrasku... A to sice jedna jako druhá.
Začněme tím rozumovým či citovým vztahem občana k demokracii. Už dávno někdo konstatoval, že právě ten čistě racionální vztah k demokracii (jakožto systému relativně nenásilného vyrovnávání interních společenských konfliktů) je zároveň zásadním d e f i c i t e m demokracie.
Na rozdíl od jiných forem vládnutí respektive státního uspořádání, se kterým se mohl obyvatel dané země identifikovat i osobně-niterně, emocionálně (například s osobou krále, císaře atd. reprezentující národní jednotu a blaho státu), v demokracii taková možnost dána není. (Proto si ostatně některé demokracie i nadále udržují ještě i nějakého toho monarchu; aby ve - většinou značně kýčovitých - manifestacích oddanosti poddaných vůči koruně mohla vznikat alespoň nějaká iluze takovéto jednoty mezi občanem a státem.)
A onen zmíněný autor zároveň poznamenal, že tento deficit demokracie by bylo vlastně nezbytně zapotřebí vyrovnat vytvořením jakéhosi "civilního náboženství" - tedy právě hluboce prožívaného niterného vztahu identity (a loyality) občana a jeho státu.
Ale jak známo, něco takového dodnes ještě nevzniklo. A asi také nevznikne, neboť tento ryze racionalistický postoj k vlastnímu státu nevyhnutelně vede k utilitarismu - tedy k onomu přesvědčení občana, že stát je tu pro něj. Což napohled zní velmi demokraticky; ale zároveň to znamená hluboké přesvědčení každého jednotlivce, že (právě) on je něčím více nežli stát. A to znamená: více než celek, než celá společnost. Jíž je ten stát stále ještě reprezentantem.
----------------------------------
Dále: ten "racionální" způsob řešení vzájemných konfliktů ještě zdaleka není zárukou, že se dojde k taktéž racionálním řešením. Jak známo, v demokracii rozhoduje zásadně vůle většiny; s nějakou rozumností to nemá naprosto nic společného. - Jedině díky tomu, že demokracie bývá (obvykle) zároveň i právní stát, daří se zabraňovat nejhorším excesům emocionálních výlevů zpovykané většiny. Ovšem, "demokracie" a "právní stát" jsou principiálně dva různé pojmy.
Dále. Svým zdáním racionality tato demokracie zároveň k o n z e r v u j e určitý typ konfliktů: totiž právě tím, že všechna řešení přesouvá jenom do parlamentu a do poměru sil. To jest: strukturální problémy jako takové nejsou odstraňovány, na něco takového parlament ani politické strany nestačí; ty celou svou aktivitu orientují jenom na bezprostředně dané symptomy.
Dále: pokud bychom se ve vztahu k demokracii chtěli orientovat právě na racionalitu Aristotela, pak bychom se strefili značně vedle: Aristoteles sice demokracii nezavrhoval tak zcela zásadně jako mnohem striktnější Platón; nýbrž i pro Aristotela je demokracie principiálně jedním ze š p a t n ý c h způsobů vládnutí.
-----------------------------------------------
Takže, pane Petrasku, je mi líto: ale demokracie a - pravý - rozum, to opravdu nepasuje dohromady. Podrobněji se k těm jednotlivým problematickým bodům časem ještě chci věnovat v samostatných textech.
Nicméně ale, to slovní spojení "láska k dobrému rozumu" - tak to má opravdu něco do sebe! ;-)
A možná daleko více, nežli jak by se na první pohled mohlo zdát. V každém případě, tady by samotný Aristoteles neprotestoval dozajista ani v nejmenším...
Začněme tím rozumovým či citovým vztahem občana k demokracii. Už dávno někdo konstatoval, že právě ten čistě racionální vztah k demokracii (jakožto systému relativně nenásilného vyrovnávání interních společenských konfliktů) je zároveň zásadním d e f i c i t e m demokracie.
Na rozdíl od jiných forem vládnutí respektive státního uspořádání, se kterým se mohl obyvatel dané země identifikovat i osobně-niterně, emocionálně (například s osobou krále, císaře atd. reprezentující národní jednotu a blaho státu), v demokracii taková možnost dána není. (Proto si ostatně některé demokracie i nadále udržují ještě i nějakého toho monarchu; aby ve - většinou značně kýčovitých - manifestacích oddanosti poddaných vůči koruně mohla vznikat alespoň nějaká iluze takovéto jednoty mezi občanem a státem.)
A onen zmíněný autor zároveň poznamenal, že tento deficit demokracie by bylo vlastně nezbytně zapotřebí vyrovnat vytvořením jakéhosi "civilního náboženství" - tedy právě hluboce prožívaného niterného vztahu identity (a loyality) občana a jeho státu.
Ale jak známo, něco takového dodnes ještě nevzniklo. A asi také nevznikne, neboť tento ryze racionalistický postoj k vlastnímu státu nevyhnutelně vede k utilitarismu - tedy k onomu přesvědčení občana, že stát je tu pro něj. Což napohled zní velmi demokraticky; ale zároveň to znamená hluboké přesvědčení každého jednotlivce, že (právě) on je něčím více nežli stát. A to znamená: více než celek, než celá společnost. Jíž je ten stát stále ještě reprezentantem.
----------------------------------
Dále: ten "racionální" způsob řešení vzájemných konfliktů ještě zdaleka není zárukou, že se dojde k taktéž racionálním řešením. Jak známo, v demokracii rozhoduje zásadně vůle většiny; s nějakou rozumností to nemá naprosto nic společného. - Jedině díky tomu, že demokracie bývá (obvykle) zároveň i právní stát, daří se zabraňovat nejhorším excesům emocionálních výlevů zpovykané většiny. Ovšem, "demokracie" a "právní stát" jsou principiálně dva různé pojmy.
Dále. Svým zdáním racionality tato demokracie zároveň k o n z e r v u j e určitý typ konfliktů: totiž právě tím, že všechna řešení přesouvá jenom do parlamentu a do poměru sil. To jest: strukturální problémy jako takové nejsou odstraňovány, na něco takového parlament ani politické strany nestačí; ty celou svou aktivitu orientují jenom na bezprostředně dané symptomy.
Dále: pokud bychom se ve vztahu k demokracii chtěli orientovat právě na racionalitu Aristotela, pak bychom se strefili značně vedle: Aristoteles sice demokracii nezavrhoval tak zcela zásadně jako mnohem striktnější Platón; nýbrž i pro Aristotela je demokracie principiálně jedním ze š p a t n ý c h způsobů vládnutí.
-----------------------------------------------
Takže, pane Petrasku, je mi líto: ale demokracie a - pravý - rozum, to opravdu nepasuje dohromady. Podrobněji se k těm jednotlivým problematickým bodům časem ještě chci věnovat v samostatných textech.
Nicméně ale, to slovní spojení "láska k dobrému rozumu" - tak to má opravdu něco do sebe! ;-)
A možná daleko více, nežli jak by se na první pohled mohlo zdát. V každém případě, tady by samotný Aristoteles neprotestoval dozajista ani v nejmenším...
Stejně jako sklízení úrody není jen okamžikem, kdy kombajn sklidí úrodu, protože napřed je nutné zorat, zasít atd., tak i p r o c e s demokracie není jen jediným okamžikem voleb, nebo pouze akcí, kdy se sečtou ty či ony názory. Bez lásky k moudrosti, bez trvalé snahy zvyšovat vzdělání celé společnosti a tedy její kultivace, zbyde jen hádka o většinu a menšinu a nakonec názor, že jedinec, který má pravdu, má dokonce i povinnost ji prosadit vůči názoru většiny a třeba i násilím. Což není nic jiného než rezignace na demokracii.
Skutečný demokrat trpělivě vysvětluje a v ě ř í, že každý člověk má v sobě dobro a toto dobro se projeví.
Skutečný demokrat trpělivě vysvětluje a v ě ř í, že každý člověk má v sobě dobro a toto dobro se projeví.
PM
May 6, 2016 v 0.55
I mně je líto pane Poláčku , že demokracie a rozum opravdu nepasují dohromady.
Vycházím z politování hodné představy, že občanská většina je periodicky schopna řídit své volební preference nikoliv na základě narcistického uspokojení, ale na základě zajištění ústavy právní společnosti.
Tedy z předpokladu obzvláště zde dnes iluzorního...jak dokládáte.
Pane Rusku můj prototyp skutečného demokrata nevěří v dominanci lidského dobra, nevěří v lidskou schopnost spravedlivé společnosti, a proto pouze usiluje o eliminaci autokraticky orientovaných osobností z politického provozu.
Tedy z předpokladu obzvláště zde dnes iluzorního...jak dokládáte.
Pane Rusku můj prototyp skutečného demokrata nevěří v dominanci lidského dobra, nevěří v lidskou schopnost spravedlivé společnosti, a proto pouze usiluje o eliminaci autokraticky orientovaných osobností z politického provozu.
Ano, jistě, to je rozumné minimum. Ale na druhé straně: A jaký je praktický rozdíl mezi dominancí lidského dobra a mezi "pouhým" zamezením zlého činění svévolných autokratů? Ten zde přece není...
Ale nejde o to, jak kdo věří v demokracii. Jde o to, jak kdo vnímá ostatní, tedy společnost, tedy národ a lidi v něm. Zda to jsou lidé hloupí, jaké je třeba vyměnit, nebo o co jde... Vlastně i z vašich slov cítím, nezlobte se, přece jen jisté přezírání. Jako kdyby(chom) byli (jen) hloupí a nevzdělatelní. Přitom jde spíše o otázku, nakolik jsme schopni zlepšit didaktiku, média, kulturu...
Jenže zde se opět neshodneme. Pan Nushart mě (jinde) poučil, že mezi dobrem a zlem se vede čára v srdci každého člověka. Jistě, je to esoterická pravda. Ale nesmíme rezignovat na hledání toho, co je špatně zřetelně. Pokud někdo chodí a zapaluje stohy a domy, je to žhář a zaslouží si být chycen a po zásluze potrestán. A stejné je to s válkami.
Tak se už konečně přestaňme tvářit – proboha! – že války vznikají samovolně, nebo že nejsme schopni se dopátrat, v srdci kterého konkrétního člověka ten zájem válčit skutečně je. V srdci paní prodavačky z Lidlu nebo řidiče autobusu to jistě nebude.
A hlavně pochopme, že na vině není Rusko a Putin, nebo že hlavní problém zla v ČR je po bezchybném humanistovi Havlovi Zeman.
Takže co dál? Jak zaostříme svoji pozornost?
Ale nejde o to, jak kdo věří v demokracii. Jde o to, jak kdo vnímá ostatní, tedy společnost, tedy národ a lidi v něm. Zda to jsou lidé hloupí, jaké je třeba vyměnit, nebo o co jde... Vlastně i z vašich slov cítím, nezlobte se, přece jen jisté přezírání. Jako kdyby(chom) byli (jen) hloupí a nevzdělatelní. Přitom jde spíše o otázku, nakolik jsme schopni zlepšit didaktiku, média, kulturu...
Jenže zde se opět neshodneme. Pan Nushart mě (jinde) poučil, že mezi dobrem a zlem se vede čára v srdci každého člověka. Jistě, je to esoterická pravda. Ale nesmíme rezignovat na hledání toho, co je špatně zřetelně. Pokud někdo chodí a zapaluje stohy a domy, je to žhář a zaslouží si být chycen a po zásluze potrestán. A stejné je to s válkami.
Tak se už konečně přestaňme tvářit – proboha! – že války vznikají samovolně, nebo že nejsme schopni se dopátrat, v srdci kterého konkrétního člověka ten zájem válčit skutečně je. V srdci paní prodavačky z Lidlu nebo řidiče autobusu to jistě nebude.
A hlavně pochopme, že na vině není Rusko a Putin, nebo že hlavní problém zla v ČR je po bezchybném humanistovi Havlovi Zeman.
Takže co dál? Jak zaostříme svoji pozornost?
+ Další komentáře