Potřebujeme dnes Ježíše?

Eva Hájková

Ježíš vytvářel jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu. Mohl by tu roli sehrát i dnes?

Pokud někdo z nás četl Nový Zákon, mohl se tam dočíst, že Ježíš Kristus nás osvobodil od zákona (Římanům; 8, 2-4). Však také jeho jméno Ježíš (Ješua, Jehošua) znamená vysvoboditel. Ale od jakého zákona jsme to údajně byli osvobozeni? Existuje přece známé latinské přísloví, které praví Legum idcirco servi sumus ut liberi esse possimus (Proto jsme otroci zákonů, abychom mohli být svobodní).

Nechci si tady hrát na teologa, jímž nejsem, vykládat epištoly a rozebírat teorii o zákonu, hříchu a smrti. Vím, že být osvobozen od zákona znamená žít tak, jako by žádný zákon neexistoval, a přesto ho svým jednáním neporušit. Pokusím se nicméně odpovědět po svém na otázku, od čeho vlastně byl člověk osvobozen. A na to, zda to pořád ještě platí.

Dalo by se říct, že byl osvobozen od zákona, který nezná slitování. Pod pojmem zákona si nemusíme představit jen obsah Sbírky zákonů, která by měla být k dispozici v každé pořádné knihovně, zákony, které přijímá sněmovna a které jsou pro všechny občany závazné.

Jsou i jiné zákony — fyzikální, chemické, biologické, zkrátka přírodní. A protože lidská fantazie není něco, co existuje, aniž by to ovlivňovalo tento svět, existují i zákony metafyzické.

Kdo by neslyšel o zákonu karmy — čili o kosmickém koloběhu příčin a následků, v němž dle hinduistického, buddhistického či jiného pojetí je lidský život nekonečným řetězcem utrpení, zatímco poznání a zbavení se nenávisti a jiných vášní vysvobozují z toho koloběhu, protože vedou k nebytí, ke konečnému zániku já? Prý to funguje podobně jako přírodní zákon.

V mnoha dřívějších kulturách žila představa univerzálního principu, který propojuje kosmický, společenský, morální a právní řád. Všechno souviselo se vším. Narušitel zákona byl pronásledován, protože jeho činy měly neblahé důsledky pro celý vesmír.

Kdysi jsem měla knížku slezských lidových pověstí s názvem Stará píseň. Kapitola nazvaná Zákon zahrnovala pověsti pojednávající o následcích spáchaného zla — o různých kletbách, čarodějnicích, strašidlech a upírech. Úvodní ilustrace znázorňovala hrozného černého psa s vyceněnými tesáky. Knížku jsem četla opakovaně, jak jsem v dětství mívala ve zvyku, a vždycky jsem byla ráda, když jsem kapitolu Zákon měla už za sebou. Ještě dlouho se mi pak při slově zákon vybavoval obrázek strašlivého černého psa.

Důsledná spravedlnost — oko za oko, zub za zub — bez jakéhokoliv milosrdenství není nic než krevní msta, jako hrozná spravedlnost bez slitování, která proto žádnou spravedlností být nemůže. Přesto se udržuje. Tělesné či duševní utrpení totiž zanechává nesmazatelnou stopu v lidské psychice. Nazýváme ji resentiment, zatrpklost. Utrpěná křivda vyvolává touhu po odplatě, která nemocné duši uleví. Ale odplata vyvolává novou touhu po odplatě u toho, komu bylo odplaceno.

Tak vzniká nekonečný řetěz reakcí na zlý skutek. Zlo se kumuluje a přelévá na nevinné. S tím souvisí pojem dědičného a strukturálního hříchu.

Ježíš vytváří jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu. Foto thedailybeast.com

V představách monoteistických náboženství figuruje místo kosmického zákona boží zákon. Pravidla pospolitosti byla chápána jako zjevená Bohem a tedy posvátná. Boží zákon měl udržovat lidskou pospolitost tak, aby život v ní byl pro všechny snesitelný. Když lidé pravidla ctili, držela komunita pohromadě a všem bylo dobře. Vládl pokoj, dobrý řád. Bůh, spojnice dané komunity, jako by byl s lidmi. A naopak, byl-li zákon porušován, Bůh se zlobil.

Tak to chodilo v historii židovského národa, který se měl důsledně řídit božím zákonem. Nedodržování zákona vedlo k božímu hněvu i k trestům, ale oproti kosmickému zákonu to mělo jednu výhodu — boží milosrdenství. S Hospodinem se, na rozdíl od neosobního kosmického zákona, dalo vyjednávat a uzavírat s ním smlouvy (stará a nová smlouva jsou vlastně synonymy pro Starý a Nový Zákon).

V průběhu dějin člověk postupně získával větší svobodu v jednání.

Křesťanská představa o božím milosrdenství šla ještě dál. Odpuštění hříchů bez zásluhy je nesporným plus, což oceňují i ateističtí filozofové jako Alain Badiou. Náboženské i světské představy o spravedlnosti spolu souvisejí…

Aby řetězení zlých skutků mohlo být přerušeno, musí se najít někdo, kdo neoplatí skutek, který byl na něm spáchán. Říká se, že řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Je zapotřebí stát se slabým článkem a způsobit tak přetržení řetězu zla — na způsob Ježíše neoplácet zlo zlem, nepoužívat násilí k řešení problémů. Lze mu přenechat i pocity křivdy.

Ježíš tak vytváří jakýsi kanál, jímž se napětí a negativní myšlenky odvádějí pryč ze světa, zatímco svět je možné s pokojnou myslí přetvářet k lepšímu.

Tím se křesťanské učení odlišuje od Marxovy teorie. Marx naopak předpokládal, že je potřebné, aby se negativní pocity v utlačovaných postupně nahromadily a vedly k vytvoření revoluční situace, jež vyústí ve změnu výrobních vztahů a nastolení spravedlivé společnosti. S účinkováním nových křivd, které způsobí revoluce, Marx příliš nepočítal. Asi věřil v nové výrobní vztahy, v jejich historickou nutnost, pokrokovost a schopnost vyřešit lidské problémy.

My už víme, že to tak jednoduché není, že nový systém se neujal z mnoha různých důvodů — mimo jiné i kvůli tomu, že byly spáchány křivdy a vyvolána nenávist.

Víme, že bohatým brát a chudým dávat lze víceméně jen se souhlasem bohatých. Jenže ze zkušenosti také víme, že sociální nespravedlnost plodí ve společnosti rozbroje.

Na rozdíl od Marxe už víme, že se nový systém neujal z mnoha různých důvodů. Mimo jiné i kvůli tomu, že byly spáchány křivdy a vyvolána nenávist. Foto salon.com

Co tedy dělat, když bohatí dobrovolně nesouhlasí s tím, aby se jim bralo, což dají najevo například vyhýbáním se odvodu daní, nebo když nesouhlasí s reformami, které by vedly k tomu, aby méně bohatli? Máme znovu přistoupit k zásadě „co nejde po dobrém, musí jít po zlém“?

Jakým způsobem otupit nebezpečné ostří rostoucích společenských nerovností? Jak se všichni ti, kteří jsou na tom špatně, zbaví nahromaděných pocitů křivdy, když tyto stejně nevedou k žádnému řešení, k žádné revoluci, jak si ji představoval Marx? Tekutý hněv není dobrý rádce, protože zatemňuje rozum a obrací se i proti svému nositeli. Proto potřebujeme kanál, který narůstající pocity křivdy odvádí pryč. Někoho, komu ty pocity přenechat.

Potřebujeme šířit etiku, která by vedla lidi k dobrovolné solidaritě s chudými a potřebnými. Jaká jiná etika je k tomu může přimět než ta známá etika Ježíšova?

Budoucnost je nevypočitatelná, ale pořád nám zbývá naděje. A jestliže má jednou vzniknout kvalitativně nový systém, ve kterém už nebude platit zákon „pracuji, protože musím“, ale nahradí ho zákon „pracuji, protože chci“, budeme k tomu také zcela určitě potřebovat Ježíše. Ne my jako stát, ale my jako lidé. A nejenom nějakou představu o něm, ale skutečného, živého Ježíše působícího v nás a skrze nás, Ježíše, který je schopen přimět člověka, aby nežil jen pro sebe.

Je to patrně jediný způsob, jak změnit tento svět k lepšímu.

    Diskuse (98 příspěvků)
    JV
    Jiří Vyleťal
    April 12, 2016 v 11.23
    Díky, paní Hájková
    Skvělý článek, paní Hájková. Netřeba nic dodávat, jenom veliký dík a slova chvály.

    Jiří Vyleťal
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    April 12, 2016 v 12.21
    Připojuji se k panu Vyleťalovi
    a k jeho chvále, paní Hájková.

    Chtěl bych jenom připomenout, co jsem už jednou napsal na obranu starozákonního principu "oko za oko, zub za zub" (Ex 21, 24). Tento princip byl přelomovým a zásadním pokrokem v době, kdy platilo "když ty mně jedno oko, tak já tobě obě", a "když ty mně jeden zub, tak já tobě tobě celá ústa". Tento princip stanovoval hranici pomstě, za kterou nebylo možno jít, a tak to bylo taky tehdy jednoznačně chápáno.

    A po pravdě řečeno, ani dnes ještě tyto hranice msty často nejsou dodržovány. Krevní msta často jde stále dál, bez ohledu na to, jak vlastně začala, a vyžaduje si stále další oběti.

    Ale samozřejmě, že Ježíšův požadavek radikálního vystoupení z řetězu zla odpuštěním je zase zcela novou kvalitou.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    April 13, 2016 v 8.38
    Kdysi jsem diskutoval s (dnes už zemřelým) strýcem mé ženy. Obhajoval jsem, že člověk je svobodný, zatímco on ukazoval na příklady, kdy jsou lidé svázáni něčím, co jim nedopřává být svobodni. Alkoholismus, předsudky, nenávist, špatná výchova,je toho hodně. Později jsem pochopil, v čem jsem dělal chybu. Obhajoval jsem v podstatě, že se člověk může stát svobodným, že Ježíš osvobozuje. Zažil jsem několik takových případů, kdy se lidé, kteří přijali Ježíše za svého Zachránce, úplně změnili. Dokázali odpustit, smířit se, začali žít nový život. Na druhé straně jsem nedávno slyšel: Urazil mne, to už je konec až do smrti.
    V jiném článku pan Poláček vysvětloval Marxovo "Svoboda je poznaná nutnost" jako: Poznání toho, co je potřeba udělat (jestli jsem to dobře pochopil), je předpoklad osvobození. (Pak to vlastně platí i o nutnosti poznání Ježíše). Já jsem "Svobodu jako poznanou nutnost" pochopil, myslím si, v dalším kroku. Když tu poznanou nutnost k dosažení svobody dokáži i uskutečnit, když k tomu najdu sílu, odvahu, čas, zalíbení, pak jsem svobodný. Dokáži to, co jsem předtím nedokázal. Pochopím další heslo: Kdo jiný než ty, a kdy jindy než teď. A v tom jsem já potřeboval a potřebuji Ježíše. Živého Ježíše. Zároven chápu, jak jsem ještě nesvobodný, kolik z toho, co mohu a mám udělat, ještě nedělám.
    Tím, že sázím na živého Ježíše, se nezříkám spolupráce s těmi, kdo ho nepoznali. Snad tím neurazím nikoho, když řeknu, že on působí ve všech a skrze všechny. Ikdyž si mnozí myslí, že šeho dosáhli svými silami, existuje spousta okolností, na které nemáme vliv – rodiče, dobrá výchova, možnosti studia, vlastní schopnosti, ...
    Eva Hájková, penzistka
    April 13, 2016 v 13.11
    Díky všem za reakce.

    Já jsem se taky hodně napřemýšlela o svobodě. Třeba o citátu J.S.Milla: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zkoušela jsem si ho obrátit, čili takto: Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Po obrácení zní ta věta mnohem hůř, všimněte si. Jako by člověk pro svou osobní svobodu nutně potřeboval, aby svoboda druhého byla potlačena.

    Představila jsem si to jako úsečku mezi dvěma body (A, B) Někde na té úsečce AB bude ležet bod svobody, který rozhraničuje svobodu A od svobody B. Ale kde leží? Přesně uprostřed? Lze to vůbec určit, kolik svobody potřebuje A a kolik B?

    Říkala jsem si: lidi by snad mohli mít nějakou společnou svobodu, ne? Takovou, která se spolu překrývá a vzájemně splývá. Potom mi došlo, že toto je uskutečnitelné, jen když mezi těmi lidmi vládne určitý pozitivní vztah. Například láska, přátelství nebo aspoň vstřícnost. A pochopila jsem, co to znamená svoboda v Duchu svatém. Že to zkrátka není jen prázdný pojem.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 13, 2016 v 13.24
    Dvě pojetí svobody
    No, hezké povídání, paní Hájková, opravdu hezké. Člověk by měl opravdu plnou chuť se k vyznění a závěrům Vašeho textu plně a bezvýhradně připojit.

    Kdyby jen... Kdyby jen ten náš život a svět nebyly tak zpropadeně složité. Ale protože je to tak složité a odpověď by byla velice dlouhá, asi se nakonec pokusím na dané téma napsat můj vlastní text, pokud bude pro redakci DR dostatečně zajímavý.


    ------------------------------------------------


    Co se té svobody týče: tady máte plnu pravdu, že to heslo "svoboda jednotlivce končí tam, kde počíná svoboda druhého" je heslem vposledku ryze negativistickým. Je to heslo liberální demokracie - tedy toho druhu demokracie, která počíná s individuem, a s (pouhým) individuem zase končí. A která není schopna se dostat za hranice tohoto individua.

    A tak se - v tomto případě skutečně bezvýhradně - připojuji k Vašemu pojetí, které chápe svobodu člověka v jeho pospolitosti a vzájemnosti s jinými bytostmi svého rodu, nikoliv v jejich vzájemné izolovanosti, respektive neustálé konkurenci jejich zájmů.

    A tak bych k uvedenému liberalistickému heslu jako antitézi připojil definici svobody jinou:

    Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého.
    Eva Hájková, penzistka
    April 13, 2016 v 17.22
    To by ovšem lidé nesměli chápat svobodu jako: „dělat si, co chci“, eventuálně „být, čím chci“. Nedávno jsem slyšela jiné pojetí: „svoboda být tím, čím opravdu jsem“. To se mi docela líbí, mohlo by to znamenat realizovat sebe, své schopnosti a vlohy pro druhé (v Bibli je takové podobenství o hřivnách). Až na to, že z té věty není jasná jedna věc: co tím autor věty myslel? Nemyslel tím například, že žena patří do kuchyně? Někdo by to také mohl pojmenovat: povinnost být tím, čím opravdu jsem.
    Kdo tedy má právo určovat, čím opravdu jsem? Nějaká autorita? Existuje někdo takový? Nebo musím hledat, kdo jsem (sám/sama a zároveň i v komunikaci s druhými lidmi)?
    Každopádně jeden člověk má mnoho identit. Harmonizovat je může být velký problém.
    Věřící se při tom radí s Bohem. Nevěřící je v tom sám.
    Jak myslíte tu svou poslední větu:
    "Svoboda člověka p o č í n á tam(též), kde počíná svoboda toho druhého". Že jsme všichni nesvobodní, dokud nebude poslední člověk na Zemi svobodný?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 14, 2016 v 13.53
    Kdo počíná - a končí - svoboda?
    Ne, docela prostě: míním to jako naprostý opak toho liberalistického pojetí, že svobodný člověk v druhém člověku spatřuje pouze hranici (tedy omezení) své vlastní svobody.

    Opačný náhled tedy znamená: druhý člověk není omezením, nýbrž naopak naplněním mé vlastní svobody.

    Tedy: nemohu hledat mou vlastní svobodu v tom, že se omezím jenom sám na sebe, jenom na mé vlastní individuální (a přinejmenším latentně egoistické) zájmy.

    Právě to je koncept liberalismu: člověka pojímá - fakticky - jako ryzího egoistu. Takovýto egoista samozřejmě vždycky naráží na ostatní (egoisty).

    Ta téze "svoboda člověka počíná tam, kde počíná svoboda druhého) tedy neznamená nic jiného nežli to, že svou vlastní svobodu (to jest: optimální podmínky pro mou vlastní humánní realizaci) mohu nalézt jenom v bytostném souladu se všemi ostatními lidskými bytostmi.

    Jednou jedinou větou řečeno: je to vlastně základní heslo komunismu... ;-)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 14, 2016 v 13.59
    Čím jsme opravdu?
    No ano, tohle je opravdu velice zásadní otázka.

    Ten autor toho uvedeného citátu to zřejmě myslel opravdu upřímně; že se jedná o možnost realizace mého pravého, ryzího nitra.

    Jenže - ten problém je právě v tom, jak rozpoznat, c o tohle "ryzí nitro" vlastně doopravdy je. A kdo to určí? A jak jste zmínila, je velice snadné to, co bylo samo míněno poctivě a upřímně, dezinterpretovat, nebo dokonce zneužít.

    A k tomu přistupuje ještě to, že my sami o sobě (tedy o tom svém vlastním nitru) velice často propadáme sebeklamu. Takže, nějaké jednoduché odpovědi tady opravdu nejsou k mání...
    Ivan Štampach, religionista
    April 14, 2016 v 22.14
    Děkuji, paní Hájková, za toto vyznáí. Snad bych jen nekladl Marxe do takového protikladu k Ježíši. Myslím, že naplnění inkarnace je v tom, že Bůh se ukáže jako zcela lidský a zcela profánní. Řekl bych, že ušlechtilá spiritualita vplývá do reálného sociálne-ekonomického programu. Děkuji za trpělivost a pochopení.
    Eva Hájková, penzistka
    April 15, 2016 v 3.52
    Já zase děkují za pochopení, které nenalézám u každého.
    Taky věřím, že Marx a Ježíš nejsou takovým protikladem, aspoň ne v tom podstatném.
    Že vlastně podle obou dvou směřuje vývoj lidstva k dokonalejšímu způsobu existence.
    + Další komentáře