Život poválečné generace, k níž patřím, byl formován neustálým odkazem na statečnost, kterou prokazovaly generace, které prošly válkou, zejména druhou světovou. Učili jsme se o hrdinech, kteří za naši svobodu položili životy, obětovali se, hrdinný byl celý sovětský lid, který statečně čelil strašným válečným útrapám. Julius Fučík byl nám starším bratrem a otcem i naší statečnosti, která se v nás měla indukovat z jeho Reportáže psané na oprátce. Výchova ke statečnosti spočívala v odkazování na statečnosti, a to počínaje udatností Jana Žižky. Dostalo se nám silného, možná až zbytnělého povědomí o statečnosti jakožto symbolu vlastenectví, míru a budování socialismu, protože byli také i stateční hrdinové práce, a tím se nám dostalo také silných pochyb o statečnosti vlastní, osobní.

Jako kluk jsem v mysli nabyl jistoty, že pokud by mi nacistický pozdrav mohl zachránit život, tu pravici bych prostě zvedl. Paradoxem bylo, že při ideologicky zdůrazňované statečnosti tehdejší režim skutečně statečné lidi ničil, zavíral je, trýznil a popravoval. Později mi došlo, že statečnost je vnitřní a neokázalá, osobně projevovaná, a ve většině případech ani nesouvisí s obecně sdílenou představou o hrdinství.

Teprve u příležitosti neblahého šedesátého výročí začátku transportů židů do koncentračních táborů mě napadla otázka, jestli to tak muselo být a jestli se naše (dobrá) společnost musela tak nezúčastněně dívat na ten hrůzyplný proces od postupného vyčleňování židů ze společnosti až po nacpání do dobytčích vlaků.

Příšernost té mašinérie člověku došla na osudu Karla Poláčka, jenž patřil k těm, kteří za tím vším museli ještě takříkajíc zhasnout. Zdálo se mi, že zatímco tváří v tvář mučitelům či s pistolí za hlavou bych patrně vyzradil i to, co bych nevěděl, naopak měl-li bych třebas kamaráda žida a také jakousi možnost, pokusil bych se mu pomoci i pod hrozbou trestu smrti. Nepokládal bych to za statečnost, ale za nutnost.

Tuhle mou představu lidé, kteří válkou prošli jako dospělí, například moje maminka, pokládají za pošetilou, naivní: Nedovedeš si představit, jaký strach společnost ovládal. To nešlo. A pak, copak někdo věděl, co se s nimi stane? — Že to v každém případě bude živoření a trýzeň, muselo se vědět, neodvažuji se namítat, přeci už ten způsob vagónování.

Jeden příklad jsme měli hned v domě: Pod námi bydleli manželé Parmovi. Jemu bylo (začátkem šedesátých let) řekněme padesát, jí asi sedmdesát. Vzali se až po válce. Pan Parma byl žid a ona ho (snad už na cestě do transportu) nějak vytáhla a po celou válku schovávala za Prahou v chatové kolonii Brnky — zhruba naproti Roztokům (přes Vltavu), za Bohnicemi. Pokud víme, nikomu se tím příliš nechlubila, mamince to řekla až po letech známosti, kdy k nám chodila telefonovat a na vánoce nám zabíjela kapra.

Pokládala to za osobní věc a případ, vždyť pana Parmu si zachránila pro sebe. Pro mě to ovšem byl — a je — důkaz toho, že to šlo, a takových případů pochopitelně bylo mnohem víc. Sám jaksi podvědomě od dětství objevuji v krajině a v aglomeracích důvtipné „skrýše pro židy“, myslím, že jich mám vytipovaných už několik set.