V reakcích na otevřený dopis pořadatelům akce Plzeň — město kultury 2015, vyzývající k upuštění od pořádání festivalu Dny Jeruzaléma v rámci plzeňské akce, se objevilo i přirovnání iniciátorů českého i mezinárodního protestu k „soft-antisemitům“.

To je snad důvod k tomu psát o věci ještě jednou, jakkoli se autor domnívá, že jeho předchozí text dostatečně vystihuje to podstatné. Téma je totiž velmi závažné. Antisemitismus je skutečné zlo, a to nejhorší, co by se mohlo stát, je zatemňovat toto zlo tím, že se jako antisemitismus bude označovat to, co ve skutečnosti antisemitismem není.

Ti, kdo (jako Jan Jandourek v Reflexu) nálepkují — ve snaze vyřadit je tím z diskuse — kritiky politiky Izraele jako antisemity, byť v „soft“ formě, skutečný antisemitismus spíše posilují. Zatímco kritici Izraele a zastánci palestinských práv jsou často buď sami Židé, nebo s mnoha podobně smýšlejícími Židy spolupracují, antisemité, ať již soft nebo hard, musí z principu vše židovské nenávidět.

Argumentovat, že důsledkem kritiky izraelské politiky ve vztahu k Palestině jsou útoky na Židy po celém světě, je velmi záludné a nefér. Ten kdo kritizuje například konkrétní nespravedlnosti izraelské okupační politik (třeba tím, že zprostředkuje svědectví Palestinců a Izraelců, kteří tyto nespravedlnosti zažívají či proti nim vystupují), nemá žádnou vinu na násilí extremistických pomatenců.

Obvinění z antisemitismu v jakékoli formě jsou nesmyslná a zavádějící. Přesto je ale užitečné připustit si, že může na kritice přeci jen něco být. Je vždy těžké se vyhnout jednostrannosti a ještě těžší, ne-li zcela nemožné, je zařídit, aby původně dobře míněná aktivita nebyla někým zneužita ze zlých, třeba skutečně antisemitských, pohnutek.

Kritikové čehokoli by měli být kritičtí i k sobě a k vlastním postojům a názorům. To se mnohem snadněji řekne, než udělá. V konkrétním případě kritiky Izraele to znamená zachovat si smysl pro proporce a co nejrealističtější pohled na věc.

Izrael, stát apartheidu?

Bude užitečné pomoci si konkrétním příkladem. V mezinárodní kritice Izraele a kampani usilující o bojkot Izraele se často operuje s pojmem apartheid. Jak je to ale s případností tohoto silného přirovnání ve skutečnosti?

Přirovnání zacházení Izraele s palestinskými obyvateli okupovaných území k jihoafrickému apartheidu není nijak ojedinělé, vyslovuje ho již dlouho celá řada jihoafrických bojovníků proti apartheidu, včetně mnoha křesťanů, z nichž mediálně nejznámější je nositel Nobelovy ceny míru Desmond Tutu.

Představitelé jihoafrických křesťanů různých církví byli při návštěvě Západního břehu v prosinci 2012 šokováni tím, nakolik je situace Palestinců žijících pod okupací blízká jejich vlastní zkušenosti z časů apartheidu.

Sami Palestinci žijící na okupovaných územích, jako například právník a spisovatel Raja Shehadeh, hovoří o apartheidu, v němž žijí, konkrétně o mnohostranné právní diskriminaci, týkající se zacházení s půdou, omezování svobody pohybu, nemožnosti používat stejné silnice jako židovští osadníci. To vše činí z Palestinců de facto obyvatele druhé kategorie.

Není to apartheid

Toto vše jsou poměrně jasné skutečnosti. Jinou věcí však je, zda přirovnání Izraele k apartheidní Jižní Africe vcelku skutečně vystihuje situaci, či ji spíše zatemňuje.

Podle Benjamina Pogrunda, rodáka z Jižní Afriky, který se účastnil boje proti apartheidu a v roce 1997 (ve svých čtyřiašedesáti letech) se odstěhoval do Izraele, kde se snaží pracovat pro dialog a vzájemné usmíření, nelze dnešní Izrael srovnávat s Jižní Afrikou za apartheidu.

↗

Přes všechno zlo, které se arabskému obyvatelstvu v Gaze i na Západním břehu děje, nelze hovořit o apartheidu. Bylo by to věcně špatně a odvádělo by to pozornost od skutečných tragédií. Foto B'Tselem, www.btselem.org

To platí zcela jistě pro arabské obyvatele Izraele, kteří dnes nejsou diskriminováni v přístupu ke zdravotní péči, vzdělání ani v dopravě, a těší se celé řadě práv, jež byla pro černé Jihoafričany zcela nemyslitelná. Přesto jsou v některých oblastech života závažně omezováni, zejména v zacházení s půdou. Mluvit o apartheidu v Izraeli samotném je nicméně podle Pogrunda zavádějící.

Jiné je to na okupovaném území Západního břehu. Okupace je ve svých důsledcích pro Palestince v mnohém podobná jako rasistický segregační režim. Přesto ani krutou, morálně nepřijatelnou a neospravedlnitelnou okupaci nelze bezezbytku přirovnat k jihoafrickému apartheidu.

„Izrael vojensky okupuje Západní břeh Jordánu. Okupace si den za dnem vyžaduje nová a nová opatření, která ponižují palestinské oběti okupace, ale i izraelské okupanty. Checkpointy, razie a domovní prohlídky v nočních hodinách, zatýkání a zabíjení, stejně jako nejrůznější administrativní omezení regulující všemožné stránky života. Palestinci vzdorují a oplácejí podobnou mincí, útočí na vojáky i osadníky. Sebevražedné bombové útoky proti civilním obyvatelům jsou zároveň ničivé i pro morálku Palestinců.

Tohle je okupace. Je to tyranie. Je to nepřijatelné a musí skončit. Není třeba tuto zjevnou skutečnost v očích světa zvýrazňovat například tím, že se bere na pomoc emocemi zatížený pojem „apartheid“. Takové srovnání je věcně nesprávné, vytváří jen zmatek a slouží k odvádění pozornosti od toho nejpodstatnějšího.“

Tím nejpodstatnějším je pro Benjamina Pogrunda dosažení spravedlnosti pro palestinské obyvatele okupovaných území. Jeho odmítnutí srovnávat Izrael a jihoafrický apartheid tedy v žádném případě nemá za cíl bagatelizovat závažnost toho, co se na území Palestiny děje, spíše právě naopak. Jde vlastně o to, aby byla kritika Izraele co nejvěcnější a co nejméně zavádějící, a tím mohla být co nejúčinnější.

Taková kritika bude nakonec také imunní vůči obviněním z antisemitismu, které na sebe nevyhnutelně bude přivolávat. Řečeno biblickým slovníkem, obrátí tato obvinění zpět na hlavy těch, kteří je vyslovují.