V reakcích na otevřený dopis pořadatelům akce Plzeň — město kultury 2015, vyzývající k upuštění od pořádání festivalu Dny Jeruzaléma v rámci plzeňské akce, se objevilo i přirovnání iniciátorů českého i mezinárodního protestu k „soft-antisemitům“.

To je snad důvod k tomu psát o věci ještě jednou, jakkoli se autor domnívá, že jeho předchozí text dostatečně vystihuje to podstatné. Téma je totiž velmi závažné. Antisemitismus je skutečné zlo, a to nejhorší, co by se mohlo stát, je zatemňovat toto zlo tím, že se jako antisemitismus bude označovat to, co ve skutečnosti antisemitismem není.

Ti, kdo (jako Jan Jandourek v Reflexu) nálepkují — ve snaze vyřadit je tím z diskuse — kritiky politiky Izraele jako antisemity, byť v „soft“ formě, skutečný antisemitismus spíše posilují. Zatímco kritici Izraele a zastánci palestinských práv jsou často buď sami Židé, nebo s mnoha podobně smýšlejícími Židy spolupracují, antisemité, ať již soft nebo hard, musí z principu vše židovské nenávidět.

Argumentovat, že důsledkem kritiky izraelské politiky ve vztahu k Palestině jsou útoky na Židy po celém světě, je velmi záludné a nefér. Ten kdo kritizuje například konkrétní nespravedlnosti izraelské okupační politik (třeba tím, že zprostředkuje svědectví Palestinců a Izraelců, kteří tyto nespravedlnosti zažívají či proti nim vystupují), nemá žádnou vinu na násilí extremistických pomatenců.

Obvinění z antisemitismu v jakékoli formě jsou nesmyslná a zavádějící. Přesto je ale užitečné připustit si, že může na kritice přeci jen něco být. Je vždy těžké se vyhnout jednostrannosti a ještě těžší, ne-li zcela nemožné, je zařídit, aby původně dobře míněná aktivita nebyla někým zneužita ze zlých, třeba skutečně antisemitských, pohnutek.

Kritikové čehokoli by měli být kritičtí i k sobě a k vlastním postojům a názorům. To se mnohem snadněji řekne, než udělá. V konkrétním případě kritiky Izraele to znamená zachovat si smysl pro proporce a co nejrealističtější pohled na věc.