S tím, jak byly minulý týden oznamovány průběžné výsledky izraelských parlamentních voleb, se pocity příznivců izraelské levice nepochybně začaly podobat prohlubující se kocovině. Zatímco ještě pár dní před otevřením volebních místností vše naznačovalo, že zvítězí levicová Sionistická unie, ve středu ráno se její podporovatelé probudili do pochmurné reality.

Strana Likud stávajícího premiéra Benjamina Netanjahua nakonec získala celkem třicet křesel ve stodvacetičlenném parlamentu, o šest více než Sionistická unie. Netanjahu tak s největší pravděpodobností sestaví již třetí vládu v řadě.

Vítězství Likudu předcházely děsivé okolnosti. Některé z Netanjahuových předvolebních výroků byly na hranici konspirativních konstrukcí, kdy za svoje klesající preference vinil koordinovaný útok zahraničního kapitálu, izraelských neziskových organizací a domácích médií.

Lehce delirické projevy vyvrcholily v den voleb, kdy apeloval na své voliče, aby se dostavili k urnám, jelikož „Arabové volí v houfech“, čímž ohrožují vítězství pravice. Tyto xenofobní výzvy svou kontroverzností překonalo už jen Netanjahuovo prohlášení, že pokud se stane premiérem, za jeho vlády určitě nevznikne samostatný palestinský stát, čímž v jedné větě rozbil diplomatický konsenzus posledních dvou dekád.

Ačkoliv se Netanjahu snažil své výroky po volbách změkčit, již několik hodin po oznámení definitivních výsledků začali nejrůznější státníci, mírně řečeno, vyjadřovat značné rozpaky nad rétorikou pravděpodobně staronového premiéra. To, že se proti Netanjahuovým prohlášením vymezili evropští politici, není překvapivé vzhledem k dlouhodobě narůstající nespokojenosti EU s nulovým posunem v izraelsko-palestinském mírovém procesu, za což je unijními představiteli viněna izraelské politická reprezentace.

Nečekaná je ale ostrost americké reakce. Obamova administrativa tvrdě kritizovala Netajahuovy výroky, a dokonce uvedla, že může dojít k „přehodnocení“ amerického postoje vůči blízkovýchodnímu spojenci. Ačkoliv je tato prohlášení nutné vnímat spíše jako způsob diplomatického nátlaku na formující se vládu, je očividné, že pokud byly izraelsko-americké vztahy před volbami na bodu mrazu, nyní se již pohybují v arktických teplotách.

Izrael a Česká republika: vše při starém?

Zajímavou otázkou je, jak se k výsledku voleb a tomu, co jim předcházelo, postaví Česká republika, jejíž představitelé zaujímají tradičně vyhraněné proizraelské postoje. Reakce prezidenta Zemana se dá vzhledem k historii jeho islamofobních projevů koketujících s proti-arabským rasismem celkem očekávat.

Koneckonců, Netanjahuovy výroky o arabských voličích jako „houfech“ by mohl pronést klidně Zeman sám. Nicméně ani premiér Sobotka se očividně nenechal vyvést z míry tónem a obsahem Netanjahuovy rétoriky a pouze prohlásil, že se těší na spolupráci s novou vládou.

Sobotkovy výroky ukazují na zatvrzelost pohledu řady českých elit na region Blízkého východu, kde jsou role již dávno rozdány, a s nímž fakta nemají šanci hnout. Pro srovnání si zkusme představit, jakou reakci by asi vyvolalo prohlášení libovolného českého politika apelující na „etnické“ Čechy, aby se dostavili k volebním urnám, jelikož „Židé“ tak činí s nečekanou vehemencí. Dotyčný by byl (plným právem) vystaven intenzivní kritice ze strany občanské společnosti i politických stran.

Z Pražského hradu by se pak nepochybně dostavil odsuzující bonmot křížený s varováním před novým holocaustem. Když však tentýž jazyk, který staví pětinu občanů do pozice nepřítele, použije premiér Izraele, český předseda vlády pouze začne plánovat další společné zasedání obou kabinetů. Lze jen uzavírat sázky, kam až by musel izraelský politik zajít, aby se reakce většiny české politické prezentace neomezily na zdvořilé pokývání hlavou.

Nástin Netanjahuova politického programu a jeho úspěch u izraelských voličů nicméně pravděpodobně způsobil několik bezesných nocí pracovníkům Černínského paláce. V posledních měsících totiž začala na ministerstvu zahraničí panovat linie zdůrazňující potřebu přiblížit českou politiku evropskému konsenzu. Unijní pozice je ovšem, jak už bylo nastíněno výše, k izraelským politikám vůči palestinské otázce značně kritická.

Pro představitele Evropské unie je zároveň jediným možným řešením konfliktu vznik dvou samostatných států a stejný postoj zaujímá dlouhodobě i ministerstvo zahraničních věcí. Skloubit přiblížení se k unijní linii trvající na ústupcích Izraele a udržení nadstandardních vztahů s vládou, jejíž předseda tyto ústupky vyloučil, bude vyžadovat dost kreativní přístup k zahraniční politice.

Izraelské volby a vše, co je provázelo, tak obnažily problematický postoj České republiky k Izraeli. Současná situace ukazuje, jak obtížné je udržovat přátelské vztahy se státem, ve kterém má politická reprezentace dosti specifický přístup k občanským a lidským právům příslušníků arabské menšiny v Izraeli samotném i na palestinských okupovaných územích.

Nemusíme se ale obávat, že by české elity minulý týden promarnily svou jedinou příležitost kriticky se postavit k výrokům a politikám vznikající vlády. Netanjahu a jeho formující se pravicová koalice, zahrnující mimo jiné bývalého ministra Liebermana, který před několika lety vyzval (ano, doslova) k „useknutí hlav Arabů“ neloajálních vůči Izraeli, jistě během svého mandátu poskytnou dostatek příležitostí k zaslání dalších gratulací. Nebo k jejich nezaslání.