Demolice palestinských domů v důsledku restriktivní politiky Izraele, která blokuje rozvoj palestinských komunit na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, je dlouhodobý problém, bourání obydlí probíhá na okupovaných územích prakticky bez přerušení již od obsazení Západního břehu Izraelem v roce 1967.

Podle údajů izraelské organizace ICAHD (International Committee Against House Demolitions) bylo v letech 1967 až 2012 zbouráno přes 26 000 palestinských domů. To je obrovské číslo, skrývající mnohonásobně větší množství lidí připravených o domov.

Rok 2015 ale přinesl změnu v tom, že nyní se do dění přímo zapojila Evropská unie. Na začátku února přinesla řada světových médií zprávu o tom, že EU financovala výstavbu čtyř stovek domů pro palestinské obyvatele Západního břehu pod izraelskou kontrolou. Na problém upozornila izraelská nevládní organizace Regavim, která se zaměřuje na podporu židovských osadníků a je obviňována z aktivní podpory demolicí palestinských příbytků.

Pro doplnění dodejme, že za stavbami na Západním břehu nestojí jen EU, ale také humanitární organizace Oxfam. Úctyhodná nevládka, založená již v roce 1942, se do osidel izraelsko-palestinského konfliktu zapletla kritikou slavné hollywoodské herečky Scarlett Johansson, která se v roli tváře Oxfamu zároveň stala reklamní tváří firmy Soda Stream, jejíž továrna se nachází (a dlouho už nacházet nebude) na Západním břehu.

Fotogalerie domů postavených s evropskou podporou, kterou zveřejnil Daily Mail, ukazuje vesměs jednoduché přízemní domky, ale i (rovněž přízemní) budovu školy či cisterny na vodu. Vše je opatřeno tabulkou s modrou vlajkou s hvězdami, nad školou postavenou severně od Jeruzaléma dokonce evropská vlajka vlaje.

V pátek 6. února rozhodl premiér Netanjahu o tom, že těchto zhruba 400 staveb má být strženo. Z pohledu Izraele jsou totiž nelegální: jsou postaveny na území označovaném jako zóna C. Co je zóna C a proč je toto písmenko pro pochopení situace na palestinském Západním břehu klíčové?

Zóna C: abeceda Západního břehu

Území nazývané zóna C tvoří okolo 60 % Západního břehu. V podstatě zahrnuje veškerou jeho plochu kromě hustě obydlených palestinských měst a vesnic a jejich bezprostředního okolí. Je samozřejmé, že bez zóny C by palestinský stát v pravém slova smyslu nikdy nemohl vzniknout; představuje totiž jediné možné zázemí, místo, kam by se palestinská města a vesnice přirozeně rozšiřovaly.

Oblasti spadající do zón A a B, tedy pod palestinskou kontrolou, jak uvádí izraelská lidskoprávní organizace Be-celem (B´Tselem), totiž tvoří jakýchsi 166 větších či menších ostrovů rozesetých po území kontrolovaném Izraelem. Od sebe navzájem je odděluje právě zóna C.

Nejde jen o to, že ve většině zóny C mají Palestinci zákaz stavět. Izraelem kontrolovaná zóna navíc zahrnuje prakticky veškeré vodní zdroje v místě, dále většinu zemědělsky využitelné půdy. Ale také systém moderních silnic spojujících židovské osady mezi sebou a s vlastním územím Izraele. Na tyto silnice palestinští obyvatelé Západního břehu buď nemají přístup vůbec, nebo pouze na zvláštní povolení.

Z vyjádření některých izraelských politiků lze nabýt dojmu, že zóna C je izraelské území. Není to však součást Izraele, ale jedna z částí budoucího palestinského státu, která pouze byla dočasně ponechána pod izraelskou správou. Ta, v logice mírových dohod z Osla z roku 1995, má mít však za cíl přispívat k vytvoření palestinského státu, ne mu bránit.

Z Izraele zaznívá v reakci na stavby se zástavou Evropské unie kritika EU za údajné pokrytectví. Poslanec Likudu Jariv Levin kritizoval EU za to, že je od ní pokrytecké zároveň kritizovat Izrael za výstavbu osad a budovat ilegální palestinské osady na izraelském území.

Tento pohled ale ignoruje zásadní nepoměr: na jedné straně jsou rozsáhlé moderní aglomerace, desetitisícová města poněkud nepřesně označovaná jako „osady“, na druhé straně několik stovek jednoduchých staveb sloužících jako náhrada za zbořené domy, za něž palestinským rodinám není umožněno postavit nové.

V logice izraelské pravice (a zřejmě nejen jí) je Západní břeh židovské území, se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Jen v této perspektivě není pokrytcem ten, kdo kritizuje „ilegální stavby“ na území, které sám ilegálně okupuje. I z izraelské a židovské strany je ale naštěstí slyšet i jiný názor.

Rabíni za právo na střechu nad hlavou

Více než pět set židovských rabínů a kantorů z Izraele, Velké Británie, Spojených států a Kanady podepsalo dopis izraelské organizace Rabíni za lidská práva (Rabbis for Human Rights) premiéru Netanjahuovi, ve kterém žádají, aby izraelská vláda demolici stovek domů zastavila. „Tisíce lidí tady na Západním břehu jsou nuceni stavět bez povolení, a bourání stovek domů každý rok způsobuje mnoha lidem velké utrpení“, uvádí se v dopisu.

Není to první dopis, který židovští duchovní adresovali politickému vedení Izraele ve věci demolic palestinských domů. Už v roce 2005 přes čtyři stovky rabínů v textu určeném tehdejšímu premiéru Arielu Šaronovi protestovaly proti bourání domů lidí, kteří nemají nic společného s terorismem a násilím a provinili se jen tím, že žijí na území, kde izraelská vláda prakticky znemožňuje získání stavebního povolení pro Palestince.

O deset let později uzavírají rabíni svůj dopis slovy: „Stát Izrael má povinnost zajistit, aby každý člověk — všichni lidé jsou totiž stvořeni k Božímu obrazu — žijící pod jeho vládou měl možnost postavit příbytek pro sebe a svou rodinu, bez ohledu na současný stav mírových jednání nebo rozdílná stanoviska ohledně toho, jaká část území zůstane pod izraelskou kontrolou v budoucí konečné dohodě.“