Analytik a pozorovatel blízkovýchodního dění z BBC Jeremy Bowen ve středu poznamenal: „Benjamin Netanjahu slíbil před volbami věci, které nesporně poškodí další vztahy mezi Izraelem, Spojenými státy a Evropou. Slíbil vystupovat proti dohodě mezi Západem a Íránem. Slíbil tisíce nových domů osadníkům na okupovaných územích. Slíbil, že nedovolí Palestincům vlastní stát (...) V úterních volbách přesto jednoznačně vyhrál. Přesto, anebo snad právě proto.“

Pokud by člověk hledal hlavní poselství z úterních voleb do izraelského parlamentu pro svět, znělo by nejspíše právě takto. Hluboce se mýlily všechny předvolební a exitpollové průzkumy. Mýlili se i všichni ti, kdo předpovídali, že nyní druhý nejdéle vládnoucí premiér v historii země už další volby s tvrďáckou rétorikou nevyhraje. Vyhrál, a to při vysoké účasti, proti rozmanité a relativně jednotné opozici a ještě za situace, kdy bulvár zhusta propírá jeho pijácké sklony či skandály jeho údajně panovačné ženy Sáry.

Faktory označované předem za rozhodující témata voleb — drahé nedostupné bydlení, životní náklady a nárůst nerovnosti — se nakonec ukázaly být jen o málo významnější, než v minulých volbách. Jedna strana na nich se profilující — Kulanu Mošeho Kachlona — sice získala deset nových mandátů. Druhá podobně profilovaná — Ješ atid Jaira Lapida — jich ale zároveň osm ztratila.

Netanjahuův Likud toho ve správní a sociální oblasti mnoho nenasliboval a každý věděl, jak dosud vládl. Přesto oproti minulým volbám získal ze všech stran nejvíce. Všechna levicová uskupení dohromady posílila ani ne o polovinu mandátů, jež dostal na pravici navíc sám Likud.

Arabské strany zůstaly v izolaci, třebaže v novém Knessetu zasedne více Arabů než kdy dříve. Pouze voliči krajní, náboženské a osadnické pravice z části přeběhli, ovšem zas pouze k Likudu. Ten nyní složí vládu právě s oslabenými krajními stranami.

Úder na Írán?

S výjimkou posílení Likudu, rozkolu v jedné z malých stran pro ultraortodoxní voliče, vzniku Kachlonovy strany Kulanu a zvednutí dřív téměř neexistujícího prahu pro vstup strany do parlamentu na přibližně 3,75 procenta se v izraelské politice od posledních voleb mnoho nezměnilo. Nějaké mimořádné dopady letní války v Gaze nula, podobně pozdějších útoků v samotném Izraeli.

Nejvýznamnější část Izraelců chce mít v čele státu pořád muže s rozhodným slovem a pevnou rukou, chce vládu, která neustoupí nikomu — ani reprezentaci Spojených států, tradičního patrona.

Netanjahu dostal v úterý de facto svůj čtvrtý premiérský mandát, a to téměř k čemukoliv, včetně — například — jednostranného úderu na íránská jaderná zařízení. Většina pozorovatelů je sice pořád přesvědčena, že k něčemu takovému nesáhne, pokud by ale izraelský premiér chtěl, nyní by mohl.

O obnovení jednání s Palestinci si lze naopak nechat jen zdát.

Po úterních volbách toto vše víme. Ve špatném z hlediska obnovení mírového procesu, vstřícnosti k oponentům či oblastní stability máme jistotu. Překvapit může nová vláda, kterou chce Netanjahu poskládat do „dvou tří týdnů“, jenom pozitivně. A to je asi to jediné dobré, co lze k výsledkům letošních parlamentních voleb v Izraeli z vnějšího pohledu říci.

Zpravodajsky o volebních výsledcích, ziscích či ztrátách jednotlivých stran a složení nejpravděpodobnější koalice více zde.

K tématu rovněž dnes komentář Filipa Outraty.