Ani tři, ani králové?

Na 6. ledna připadá svátek Tří králů. V řecké předloze evangelia nenajdeme krále, kteří by se přišli narozenému Ježiši poklonit, ale ani mudrce. Jsou tam magoi apo anatolón – mágové z Východu.

Folklorní tradice klade na dnešní den svátek Tří králů. Český polooficiální kalendář, jemuž základ dalo staré římskokatolické liturgické kalendárium a který za minulého režimu dopracovala do víceméně dnešní podoby kalendářní komise při národním podniku Obchodní tiskárny Kolín, tento svátek přejímá.

Ilustrují nám ho také trojice obvykle mladých lidí vyzdobených papírovými korunami, kteří v těchto dnech sbírají peníze na charitu. Pro ty, kterým diktatura kapitálu vzala vše, poskytují něco ze svých peněz ti, které okradla méně, ještě jim něco zbylo a navíc mají trochu sociálního cítění. Také v tradičních betlémech k Ježíškovi uloženému v jeslích na slámě kráčejí tři královsky oděné postavy, dva běloši a za nimi „černý vzadu“.

Když se podíváme do kalendáře některých křesťanských církví, najdeme 6. ledna slavnost Zjevení Páně, Epifanii. Při ní se čte z Matoušova evangelia příběh, který nám Bognerův překlad Nového zákona podává jako návštěvu mudrců z východu. Matouš nezná Lukášův příběh o jeslích, a mudrci přicházejí k Ježišovi, Marii a Josefovi do jejich domu. Nesou tři dary, zlato, kadidlo a myrhu, možná z toho vznikla představa, že byli tři.

Příběh má politické pozadí. Mudrci se zastavili po cestě do Betléma u krále Heroda a byli přesvědčeni, že on jim řekne, kde by našli židovského krále, kterého jim ukázala hvězda a jemuž se přišli poklonit. Herodes se domnívá, že se narodil konkurent, budoucí uchazeč o trůn, a udělá později kruté protiopatření. Mudrci se mu však při zpáteční cestě poučeni vnuknutím ve snu vyhnuli a neposkytli mu očekávané informace o Ježíšovi.

Matoušův Ježíš dostává v příběhu rysy takřečeného královského mesiáše, jedné z postav soudobého judaismu, na kterou se koncentrovala biblická očekávání slavného naplnění času. Jenže Ježíš realizuje královskou moc jinak, než bylo vyhlíženo. Nestal se vůdcem povstání proti římským okupantům.

Naplňuje naději izraelského lidu i jiných národů a nastoluje nebeské království, nové pořádky, které mají původ v nebi u Boha a nastolují se již zde na zemi mezi lidmi a budou plně uskutečněny jako požehnání budoucího věku. Ústavou tohoto království je Horské kázání obsažené ve třech kapitolách Matouše (5. – 7.).

V řecké předloze evangelia nenajdeme krále, ale ani mudrce. Jsou tam magoi apo anatolón – mágové z Východu. Překladatelé jsou vždy vykladači, obvykle v intencích církevních požadavků, a v této perspektivě je magie nežádoucí. Církev chce od člověka závislost a poslušnost. Magii lze charakterizovat jako cestu člověka nezávislého, obhajujícího vlastní svébytnost. Není cestou otrockých duší. Mág aktivně jedná a tvoří v celku bytí.

A pak je tu ještě jeden rozdíl. Církevně vykládané křesťanství se nechalo oklamat, jak přesvědčivě ukázal Friedrich Nietzsche, vulgárním platonismem, a zavrhlo v rozporu s biblickou tradicí tělo a přírodu. Magická cesta poznání a seberealizace naproti tomu sleduje alternativní anatomii těla a složité zákruty přírody, přírodních sil a bytostí.

Mágové se přišli předpokládanému židovskému králi poklonit. Lze tedy říct, že se zřekli vlastní magické moci a uznali nad sebou Krále králů a Pána pánů. Ale dá se to vidět i tak, že božský Člověk, kterého přišli pozdravit, je od počátku smyslem a cílem jejich magického úsilí. Ježíš, který se, jak připomíná dnešní slavnost Epifanie, zjevuje jako Kristus, jako Mesiáš, jako očekávaný Syn člověka, potvrzuje a naplňuje svobodné magické úsilí.

Evangelium je vůči lidskému jednání kritické, není naivním schválením čehokoliv, co si usmyslíme. Nepodporuje naše mocenské ambice a náš kořistnický přístup k životu. Neobstojí před ním arogance a pýcha. Ale přece stojí spíše na straně člověka než proti němu. Je odpovědí na otázku po pravdě a smyslu.

Křesťanství spřátelené s magií podporuje lidskou aktivitu proti všem pokusům člověka zotročit. Ježíš jasně a zřetelně říká svým posluchačům, že je nepokládá za své služebníky, nýbrž za přátele (Jan 15. 15). Křesťanství v renesanci vrátilo biblickým mágům z Východu jejich přízeň projevenou kdysi betlémskému Dítěti.

Obnovuje se v něm zájem o hermetickou tradici, jejímž jádrem je magie. Jejím reprezentantem je jeden z iniciátorů humanistické obnovy Marsilio Ficino (1433 – 1499). Od církevního křesťanství se více odchýlil Giordano Bruno (1548 – 1600), který na svůj magický postoj doplatil životem.

Magie je tvorbou a aktivitou, jejím živlem je cosi radikálně nového, dílo, které není pouhým opakováním minulého. Obdobou magie v sociálním životě je, jak přesvědčivě ukazuje současný alternativní myslitel, Peter Lamborn Wilson (*1945), píšící některé své texty pod pseudonymem Hakim Bey, revoluční čin. Míní se revoluce jako obrat, jako prosazení svobody a rovnosti.

Magii můžeme vidět jako mytologický obraz odvážného sociálního jednání, jako obraz aktivního přístupu k přírodě, k člověku jako jednotlivci a k lidské společnosti. Když mluvím o mytologii, nemíním „pouhé“ mýty, nemíním báchorky. Míním tím tvůrčí alternativu k vyprázdněné moderní racionalitě.

K novorozenému Matoušovu Ježíši přicházejí mágové. Středověká legenda z nich udělala krále a dala jim v latinském západním světě jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Podobným směrem se tato tradice vyvíjela ve východním křesťanství, kupříkladu u syrských křesťanů jsou to Larvandad, Gušnasaf a Hormisdas.

I dnešní církve mají tendenci vidět v motivu králů klanících se Kristu podřízení světské moci moci církevní, podrobení se mocných nejmocnějšímu. Římská církev svému nejvyššímu představiteli ceremoniálně dává titul služebník služebníků Božích, ale prakticky mu přiznává atributy nejvyšší moci duchovní i světské. Současný nositel těchto titulů budí očekávání a naději, že chce spíš sloužit než ovládat.

Poklonu mágů či králů však můžeme vidět jinak, totiž jako poklonu mocných bezmocnému dítěti; témuž, který jako dospělý o sobě říká: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (Mt 8, 20) a končí jako výsměšně oslavovaný, korunovaný trním a potupně popravený. Rozhodně nepředstavuje moc božského Pantokratora, Vševládce nad říšemi světa. Spíše naopak. Jeho příběh ironizuje a relativizuje politickou moc tím, že ji konfrontuje s holým, nezajištěným lidstvím.

I kdyby to byli králové a kdyby byli tři, je důležité, že se sklánějí před humanistickým poselstvím evangelia. Komu tento příběh něco říká, může v něm nacházet podporu a posilu pro tvorbu a pro nenásilnou konfrontaci s mocí, která by chtěla pokořovat a zotročovat. V tom je obsah Epifanie trvale aktuální.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:33:23

Už dávno jsem se chtěla někoho zeptat: Je království nebeské a království boží jedno a totéž? Jde mi o to, zda to jsou libovolně zaměnitelná synonyma.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ano, je to tak Pondělí, 6.Ledna 2014, 21:16:1

Ano, je to jedno a totéž, paní Hájková.
Vše dobré přeje Jiří Vyleťal

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 7.Ledna 2014, 01:57:6

Paní Hájková, autor evangelia označeného Matoušovým jménem psal jako Žid a pro Židy. Židé už v té době měli pravidlo, které dodržují dodnes a nevyslovují jméno Boha. Používají náhradní výrazy. Jeden z nich jsou nebese. Paralelní texty (čerpané zřejmě Matoušem a Lukášem ze stejného pramene) uváději u Matouše nebeské a u Lukáše (který zřejmě nebyl Žid a psal pro křesťany řeckého původu kvalitní litrární řečtinou) Boží království.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 7.Ledna 2014, 21:19:57

Nebyl on Ježíš vlastně taky mág, a větší než ti tři?
Stejně je to zvláštní. Ještě před několika lety by mě ani nenapadlo, že budu na internetu s někým diskutovat o Ježíšovi nebo o nebeském království. Ani teď mi to ještě nepřijde úplně normální.
Ovšem diskutovat o politice mi dnes nepřipadá nijak smysluplnější.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.