Jak si svoje bližní držet hezky od těla

Eva Hájková

Co by si dnes Ježíš myslel o „asertivním desateru“? Ta představa, že máme právo distancovat se od závazků komunity, by se mu asi příliš nezamlouvala. Nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo samo opravdové milosrdenství.

Nedávno jsem četla o tom, jak se ve Spojených státech osmdesát procent obyvatel hrdě hlásí k tomu, že uznává Desatero. Nicméně v situaci, kdy po nich někdo žádá, aby alespoň čtyři přikázání vyjmenovali, prý většina z nich selže. Hlásit se k Desateru tedy spíš tak nějak patří k dobrému tónu. Kdo ví, jak by to asi dopadlo v tradičně ateistických českých zemích. Kdo ví, zda by si lidé vzpomněli aspoň na „nezabiješ“, „nepokradeš“, popřípadě na přikázání „cti otce svého a matku svou“, které se vztahuje zároveň na všechny starší osoby.

Jedna známá mi vyprávěla o tom, jak v době jejího mládí nesměla babička vědět o tom, že ona — její vnučka — kouří cigarety. Nesměla to vědět, protože by ji to strašně mrzelo a trápila by se. Jednak protože kouření škodí zdraví, jednak protože se to „na děvče neslušelo“. A tak se to před babičkou tajilo, s vydatnou pomocí větrání a větrových bonbónů. Známá se totiž řídila zásadou: „Pokud má někoho něco mrzet, ať se o tom radši nedozví“. A vesele kouřila dál, aniž babička něco tušila.

Takové jednání se nám možná bude zdát trochu farizejské. Lhát se nemá. Ani předstírat. Navíc po čase takové věci obyčejně „prasknou“ a babička se to stejně doví… Ale když lidé se tak neradi vzdávají svých potěšení. A někteří přitom neradi zarmucují ty druhé. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ovšem v časech mého mládí se mnohem více musel brát ohled na starší generaci, zatímco dnes se bere ohled spíš na tu mladou. Staří bývají stále častěji těmi, kdo se musí přizpůsobovat.

×
Diskuse
VP
October 18, 2016 v 8.40
Nikdy jsem neslyšel, že asertivita má nějaké své desatero. Byla to zaseklá gramofonová deska, která svým naléhavým, neagresivním opakováním přinutí nevnímajícího začít naslouchat. Nejednalo se taky o agresivní prosazení se asertujícího, ale o prosazení nějaké správné, potřebné věci, pravdy záležitosti. Samozřejmě se mohla týkat i toho, kdo jednal asertivně. Byl to tedy způsob, jak si neagresivně získat pozornost.
Jistě se člověk musí naučit asertivitě, tedy nejdřív získat sebejistotu. K tomu asi slouží pravidla, která se mohou zdát příliš soběstředná. Přidávám historku z knížečky Dany Špatenkové Blázinec. Jedna z klientek stále zůstává na mytí nádobí sama, ostatní určené ji v tom nechávají. Její dvě kamarádky ji přesvědčují, aby byla asertivní. Říkají: Je to přece v tom slově asertivita. Druhý den se dotyčná odvážně rozhodne a řekne: Já vám na to nádobí s..u!
PM
October 18, 2016 v 10.48
Sdílím vaši sklíčenost v postmoderní kultuře paní Hájková
která naplňuje význam slov natolik pomateně ambivalentním obsahem, až se hlava točí.
Jednomu je za civilizační epochu, do které ho zanesla vůle boží, až stydno.......jsem si pomyslel.
JN
October 18, 2016 v 12.51
Pane Petrásku, dovolte mi, prosím, odvážnou otázku:
Zdá se mi, že s ním máte nějaké nevyřízené účty. On Vás ten Bůh nějak na...l?

Říkáte, že nás sem zanesla vůle boží, ale na druhou stranu, teologové zase tvrdí, že člověk je svobodný. Já bych to na Boha nesvaloval. On totiž, chudák, (podle toho starého teologického paradoxu) nemůže být současně všemohoucí i vševědoucí. Myslím, že si vybral spíš tu vševědoucnost, protože - znáte to - když člověk všechno může a nic neví, to by to pak šlo rychle - víte kam?
October 18, 2016 v 13.39
Vševědoucnost a všemohoucnost nemusí vůbec stát proti sobě, pane Nusharte, za předpokladu, že chci to, co mohu a že jsem dopředu věděla, co budu chtít.
Chci jen poukázat na to, že všemohoucnost (ani svoboda) není naprostá libovůle. A taky na to, že i Bůh je vázán smlouvou s člověkem.
October 18, 2016 v 15.26
Asertivita opravdu má své desatero. Možná je ten počet záměrný (ta desítka je prostě oblíbená), ale účelem bylo asi to, aby si dotyčný víc uvědomil, v čem se potřebuje osvobodit od těch druhých.
Jak jsem chtěla článkem naznačit, je to ambivalentní (tedy je to dobře i špatně), jak na to upozorňuje vlastně i pan Petrasek.
October 25, 2016 v 9.47
Ne, povinnosti určitě nemám zájem vymýšlet, ačkoli si nemyslím, že by žádné neexistovaly.
Já v textu píšu, že na některá z těch práv dodnes spoléhám. A to zejména na právo měnit názor, právo dělat nelogická rozhodnutí, právo dělat chyby. Bez toho se nakonec člověk neobejde, pokud nechce, aby s ním někdo mával jako s praporem. Ale myslím si, že by bylo nejlepší, kdybychom nic takového nepotřebovali a prostě se jen chovali přirozeně. Jenže to bychom museli žít v přirozeném (nebo přirozeně dobrém) prostředí, což nežijeme. Takže asi není jiné cesty než přes tu individualizaci, kterou pak budeme muset překonávat.
October 26, 2016 v 10.48
Ano. Ovšem je zajímavé, že za určitých okolností se jídlo může stát morálním problémem.
Například v některých kulturách se zapovídají určité druhy masa, takže tam není přípustné říkat "je mi jedno, jestli si dám vepřové nebo hovězí".