Nedávno jsem četla o tom, jak se ve Spojených státech osmdesát procent obyvatel hrdě hlásí k tomu, že uznává Desatero. Nicméně v situaci, kdy po nich někdo žádá, aby alespoň čtyři přikázání vyjmenovali, prý většina z nich selže. Hlásit se k Desateru tedy spíš tak nějak patří k dobrému tónu. Kdo ví, jak by to asi dopadlo v tradičně ateistických českých zemích. Kdo ví, zda by si lidé vzpomněli aspoň na „nezabiješ“, „nepokradeš“, popřípadě na přikázání „cti otce svého a matku svou“, které se vztahuje zároveň na všechny starší osoby.

Jedna známá mi vyprávěla o tom, jak v době jejího mládí nesměla babička vědět o tom, že ona — její vnučka — kouří cigarety. Nesměla to vědět, protože by ji to strašně mrzelo a trápila by se. Jednak protože kouření škodí zdraví, jednak protože se to „na děvče neslušelo“. A tak se to před babičkou tajilo, s vydatnou pomocí větrání a větrových bonbónů. Známá se totiž řídila zásadou: „Pokud má někoho něco mrzet, ať se o tom radši nedozví“. A vesele kouřila dál, aniž babička něco tušila.

Takové jednání se nám možná bude zdát trochu farizejské. Lhát se nemá. Ani předstírat. Navíc po čase takové věci obyčejně „prasknou“ a babička se to stejně doví… Ale když lidé se tak neradi vzdávají svých potěšení. A někteří přitom neradi zarmucují ty druhé. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ovšem v časech mého mládí se mnohem více musel brát ohled na starší generaci, zatímco dnes se bere ohled spíš na tu mladou. Staří bývají stále častěji těmi, kdo se musí přizpůsobovat.