Nedávno jsem četla o tom, jak se ve Spojených státech osmdesát procent obyvatel hrdě hlásí k tomu, že uznává Desatero. Nicméně v situaci, kdy po nich někdo žádá, aby alespoň čtyři přikázání vyjmenovali, prý většina z nich selže. Hlásit se k Desateru tedy spíš tak nějak patří k dobrému tónu. Kdo ví, jak by to asi dopadlo v tradičně ateistických českých zemích. Kdo ví, zda by si lidé vzpomněli aspoň na „nezabiješ“, „nepokradeš“, popřípadě na přikázání „cti otce svého a matku svou“, které se vztahuje zároveň na všechny starší osoby.

Jedna známá mi vyprávěla o tom, jak v době jejího mládí nesměla babička vědět o tom, že ona — její vnučka — kouří cigarety. Nesměla to vědět, protože by ji to strašně mrzelo a trápila by se. Jednak protože kouření škodí zdraví, jednak protože se to „na děvče neslušelo“. A tak se to před babičkou tajilo, s vydatnou pomocí větrání a větrových bonbónů. Známá se totiž řídila zásadou: „Pokud má někoho něco mrzet, ať se o tom radši nedozví“. A vesele kouřila dál, aniž babička něco tušila.

Takové jednání se nám možná bude zdát trochu farizejské. Lhát se nemá. Ani předstírat. Navíc po čase takové věci obyčejně „prasknou“ a babička se to stejně doví… Ale když lidé se tak neradi vzdávají svých potěšení. A někteří přitom neradi zarmucují ty druhé. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ovšem v časech mého mládí se mnohem více musel brát ohled na starší generaci, zatímco dnes se bere ohled spíš na tu mladou. Staří bývají stále častěji těmi, kdo se musí přizpůsobovat.

↗

Ježíš ovšem nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo nějaké superego, nýbrž opravdové milosrdenství. Co by asi řekl na všemožná desatera asertivity, která nás chtějí vyvázat ze závazků vůči komunitě? Ilustrace heavemedia.com

Teprve v devadesátých letech k nám začalo plně pronikat západní pojetí svobody a s ní neodmyslitelně spojené právo na individualismus. Díky literatuře o komunikaci jsem se seznámila s pojmem asertivita, dříve mně neznámým. Slovník cizích slov praví, že se jedná o „sebeprosazování, nenásilně projevené sebevědomí, troufalost; schopnost prosadit se, hájit svá práva, chovat se sebejistě a sebevědomě, aniž by se člověk uchýlil k agresi a porušil práva ostatních“. Po přečtení příslušné knížky jsem usoudila, že jsem objevila přesně to, co potřebuji: Být asertivní! Prosadit se! Až do té doby jsem totiž měla tendenci k pasivitě a submisivitě a tady mi nabízeli rady jak se toho konečně zbavit! Senzace!

Okamžitě jsem si z knihy okopírovala stránku obsahující „desatero asertivních práv“ a vystavila si je pod sklo na svém pracovním stole. Bohužel už si nepamatuji na přesné znění onoho „desatera“, ale snad dodnes zůstalo stejné:

1. Právo sám posuzovat svoje vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně sám zodpovědný (bez ohledu na pravidla a autority)
2. Právo nezdůvodňovat vlastní chování
3. Právo sám posoudit, nakolik přebírat odpovědnost za problémy druhých
4. Právo měnit názor
5. Právo dělat chyby
6. Právo říkat „nevím“
7. Právo být nezávislý na dobré vůli a mínění druhých
8. Právo dělat nelogická rozhodnutí
9. Právo říkat „nerozumím“
10. Právo říkat „je mi to jedno“

Některá asertivní práva se mi líbí dodnes. Například právo měnit názor, právo dělat nelogická rozhodnutí, právo dělat chyby… O jiných jsem až mnohem později začala přemýšlet a pochybovat, zda jich vůbec smí využívat někdo, kdo si chce říkat křesťan. Ona ta asertivní práva totiž znamenají oddělit se od ostatních lidí, pokud jsou nám nepohodlní. Například právo říkat „je mi to jedno“ nebo právo nepřebírat odpovědnost za problémy druhých. Nemusí to tak být vždycky. V každém případě je to ale dobrý návod, jak si svoje bližní držet hezky od těla.

Zatímco účelem biblického Desatera bylo stmelovat komunitu, účelem asertivního desatera je jednotlivce od ní naopak osvobodit. Vzpomněla jsem si na to, jak Ježíš v Lukášově evangeliu vysvětloval na podobenství o milosrdném Samaritánovi, kdo je to bližní: Bližní je ten, kdo poskytne druhému pomoc. Kdyby Samaritán znal a aktivně využíval asertivní desatero, tak by se možná nikdy nestal bližním člověku, kterého přepadli a zbili lupiči. Měl by přece právo neangažovat se v záležitostech druhého. Ačkoliv, kdo ví. Jiní také nepomohli, přestože o asertivitě vůbec nic nevěděli.

Ježíš ovšem nechtěl, aby člověka k pomoci bližnímu dotlačilo nějaké superego, jehož nás chce asertivní desatero zbavit, nýbrž opravdové milosrdenství. To ale neznamená někoho politovat a jít svou cestou. Milosrdenství znamená dovolit, aby neštěstí druhého člověka dolehlo k našemu srdci a dotklo se ho. Kolik lidí to připustí?

Naše doba se vyznačuje svobodou. Nemusíme už pro nikoho vytvářet jím očekávané prostředí. Konečně jsme se zbavili všech nepohodlných a zaostalých babiček, které neunesly realitu a před nimiž jsme museli tajit, že žijeme tak, jak nemáme. Zbavili jsme se všeho, co bylo zastaralé a nemoderní, abychom mohli kráčet mílovými kroky vpřed.

Jenže kam vlastně? Do říše naší individuální svobody, kam za námi nikdo nemůže. Ale jsme tak šťastnější?