Kotva i klec. Úvaha o tradici

Filip Outrata

Tradice může dávat člověku oporu a pomoc, může ho ale i spoutávat a omezovat. I v této své dvojznačnosti je ale pro člověka něčím nezastupitelným.

Diskuse o tradiční rodině a adopcích homosexuálů (nejen) zde na Deníku Referendum ukázala, že sám pojem tradice je pro mnohé něčím vyloženě negativním. Podle tohoto pohledu tradice ztělesňuje spoutanost, omezení svobody a tvořivosti, je nepřítelem univerzálního pohledu a humanismu. Je proto na místě pokusit se o zamyšlení nad tím, co tradice člověku dává a co mu bere.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Co je vlastně tradice? Jako první možná někomu vytane na mysli, že je to nějaká představa nebo hodnota, které je přisuzován kladný význam prostě na základě toho, že je stará („tradiční“). To ale není úplně přesné. Tradice je tradicí proto, že je předávána („tradována“). Aby bylo možné mluvit o tom, že je něco tradiční, je potřeba mít živý řetěz sdílení a předávání. Tradiční neznamená antikvární.

Vezměme si příklad z oblasti, o které jde v současné debatě o tradici především. „Tradiční“, „klasická“ či „konzervativní“ (jak navrhl v diskusi zde na DR psycholog Jiří Procházka) rodina, tedy model muž-žena-děti, pochopitelně není něčím univerzálním a prastarým. Ani nemusí být. Tradiční je proto, že se od určité doby předává (traduje) jako rozšířený model rodinného soužití.

Jsou jistě možné modely jiné, o těch se ale v našem kulturním prostoru zřejmě nedá říci, že jsou tradiční — buď proto, že se už nepředávají a nepředstavují tedy dnes živou tradici, nebo proto, že se ještě nepředávají dostatečně dlouho, aby se o tradici dalo mluvit. Je velmi pravděpodobné až jisté, že i tyto modely (jako třeba rodinné konstelace typu žena-žena-děti) vytvoří časem určitou vlastní tradici, se svými pozitivními i negativními stránkami.

A budou to muset akceptovat i ti, kdo si (tak jako autor těchto řádků) myslí, že nejlepším prostředím pro děti je fungující a přijímající rodina typu žena-muž-děti. Ti, kdo tento názor nesdílejí nebo jej dokonce považují za homofobní, se zase budou muset smířit s faktem, že i lidé s takovýmto názorem okolo nich jsou a budou. Jistě se nám podaří se akceptovat navzájem.

Tradice je souborem tradic

Tradice tedy nespočívá primárně ve stáří. Mnohem důležitější je schopnost tradice formovat život těch, kteří ji sdílejí. V tom dobrém i v tom zlém. Vezmeme-li za příklad tradice náboženství, kupříkladu křesťanství, pak vidíme, že od samého počátku dávalo svým stoupencům schopnost odolávat překážkám, překonávat potíže a pronásledování. A zároveň, také od samého začátku, nebo skoro od samého začátku, vymezovalo například postavení ženy poněkud restriktivně (novozákonní verše „žena ať ve shromáždění mlčí“).

Tradice, tak jako v tomto případě křesťanství, je spíš souborem jednotlivých tradic, které se navzájem doplňují a někdy si i protiřečí. Zůstaneme-li u postavení ženy, pak je v raném křesťanství možné najít jak radikální slova o zrušení rozdílu postavení muže a ženy, tak i slova poplatná dobovému společenskému modelu, podle něhož je žena muži podřízena.

V historii křesťanství pak najdeme mnoho žen, které se realizovaly v řadě rolí, nejen v roli matky, ale také duchovní rádkyně, autority, učitelky, nositelky jedinečné spirituality. Tradice, ve které žily, je nesla a posilovala, někdy omezovala, někdy i uzavírala, ale nikdy zcela neuzavřela. Není možné jednoduše říci, že je křesťanská tradice vůči ženám nepřátelská.

S tradicí není možné být snadno hotov. Je kotvou i klecí, má své aspekty negativní i pozitivní. Foto debate.org

Je vždy třeba rozlišovat v rámci náboženství jednotlivé proudy, jednotlivé dílčí tradice, které jsou často přejímány zvenčí, nejsou pro to či ono náboženství něčím vlastním, ale přesto se v něm vyskytují. Drsným až extrémním příkladem je dnešní rozšíření původně neislámské praxe ženské obřízky v mnoha islámských společnostech, ale je možné vzít i příklad z tradice křesťanské — praxe ženských přísně klauzurovaných (uzavřených) řeholních komunit, duchu původního křesťanství značně vzdálená, se přesto v křesťanství prosadila a existuje dodnes.

Kotva i klec

Živá tradice, taková, která má pro ty, kdo ji udržují, pozitivní význam, je zároveň opora, něco, co dává životu základy a poskytuje orientaci („kotva“), i něco, co vymezuje a současně omezuje člověka, předem mu vybírá z palety možností pouze některé („klec“). Pro člověka je důležitá jak ukotvenost a stabilita, tak i otevřenost a schopnost vydávat se novými cestami. Zdravý vztah k tradici je takový, který ponechává člověku schopnost hodnotit vlastní tradici kriticky, přijímat ji s jistým nadhledem. Nekritické a bezmyšlenkovité přejímání všeho a naslouchání všemu vlastně nemá s tradicí příliš společného.

Jedno z přikázání biblického desatera mluví o tom, že má člověk ctít otce svého a matku svou, aby se mu vedlo dobře na zemi. Tento příkaz (doporučení či „směrovka ke svobodě“, řečeno s evangelickým teologem Janem Milíčem Lochmanem) je dobrým příkladem toho, jak dvojsečná je tradice. Úcta k rodičům je bezesporu něčím pozitivním, ne však úcta taková, která se mění v absolutní podřízenost a vyžaduje neochvějnou poslušnost.

Tradice pevné a soudržné rodiny, jak ji dnes najdeme třeba (ale zdaleka nejen) v islámu, v sobě má značný potenciál pozitivní (vzájemná podpora, pevné zázemí, o kterém mluví většina svědectví muslimů, včetně těch vůči dnešnímu islámu kritických) i negativní (omezení především pro ženy, ale nejen pro ně, uzavření se před světem nacházejícím se za hranicemi rodiny). Je možné, že v některých společnostech převládne negativní aspekt nad pozitivním — například ve fundamentalistickém pojetí islámu. Řešením ale zřejmě nebude rodinu, a to ani rodinu konzervativní, zcela rozbít, oslabit a fragmentarizovat.

Tradice versus univerzalita?

Z některých názorů a příspěvků v diskusích se také zdá, že tradice je vnímána jako něco, co vylučuje univerzální pohled na člověka, co ho uzamyká v určitém vymezeném a od ostatních odděleném mikrosvětě. Je ale tradice skutečně v rozporu s univerzalismem? A je možné ptát se ještě jinak: může se člověk vůbec stát univerzalistou jinak než na základě určité, ve své podstatě vždy částečné a vymezené, tradice?

Domnívám se, že ve skutečnosti se lidé k univerzalistickému postoji dostávají tím, že se tvořivě setkávají a utkávají s určitou tradicí (či více tradicemi), které sdílejí. Je například možné být humanistou s kořeny v tom či onom náboženství, nebo být humanistou vycházejícím z racionalismu (což je opět jedna z tradic). Nebo je možné spojovat několik zdrojů humanismu a vytvářet z nich vlastní, jedinečnou verzi.

A stejně tak je možné být vlastencem či patriotem a zároveň si zachovat všelidskou perspektivu. Dokonce by se snad dalo říci, že zakotvenost v určité kultuře, tak jako zakořeněnost v tom či onom druhu půdy, je nezbytnou podmínkou k tomu chápat co to je multikulturalita, různost a pestrost kultur — která je zase možná jen díky tomu, že tyto kultury jsou navzájem odlišné, svébytné a specifické, neslévají se v beztvarou kaši.

Věřím ovšem, že je nejen možné, ale i nezbytné být univerzalistou ve věci základních lidských práv. Svoboda a důstojnost člověka, jeho základní potřeby fyzické, duševní i duchovní, jsou něčím, k čemu by měli mít přístup všichni lidé na světě. A také, svým vlastním způsobem, i mimolidský svět, stvoření a příroda. Tradice, nejen ty náboženské, poskytují mnoho možností, jak tato základní práva obhajovat, ale také, bohužel, mnoho podnětů jak je potlačovat a omezovat.

I ti, kteří proti aspektům určité tradice, například proti opresivnímu rozměru některého náboženství vystupují, tak ale mnohdy činí na půdě této tradice, kritizují danou tradici na základě ní samé, na základě některých z množství jejích vnitřně rozrůzněných proudů — tradic. I to je důkazem o tom, že s tradicí není možné být snadno hotov. Je kotvou i klecí, má své aspekty negativní i pozitivní. Je možné a někdy nezbytné ji kritizovat, usilovat o její reformu a otevřenost, je také možné ji opustit (a někdy pak zase zpátky najít), není ale moudré ji zcela zavrhnout.

    Diskuse
    JP
    August 24, 2016 v 14.2
    Tradice a tekutý svět postmoderny
    Tyto úvahy F. Outraty dostávají svou aktuální souvislost v právě probíhající kontroverzi mezi V. Bělohradským a V. Klausem na stránkách deníku Právo.

    V krátkosti je možno říci: Bělohradský vidí v (národních) tradicích j e n o m tu klec - zatímco Klaus zase j e n o m tu kotvu.

    Bělohradský v legitimním usilování distancovat se od jakéhokoli nacionalismus šmahem odmítá a zavrhuje všechno stálé, všechno tradiční, všechno národní jakožto mechanické lpění na náhodně vzniklých národoveckých vzorech a šablonách. (Ještěže nemluví rovnou o "přežitcích minulosti", jako ideologové komunistického režimu!) Pro Bělohradského tedy legitimně existuje jenom a pouze to "tekuté", to nadnárodní, to zbavené všech pout, vázaností, všech zakotveností.

    Oproti tomu Klaus v tradici a v národě vidí zase jenom tu kotvu - a odmítá uvědomit si ten konzervativní, až přímo nacionalistický aspekt, který je s tímto postojem nevyhnutelně spojen.

    Zkrátka: máme tu v klinči dvě "těžké váhy" českého veřejného života - a každý z kontrahentů vidí jenom ten svůj aspekt, jenom tu svou perspektivu, a není v nejmenším schopen vnímat i tu stránku opačnou. Z tohoto hlediska se jedná o velice symptomatický příklad nicotné intelektuální úrovně veřejných diskusí v českém prostoru.

    Je proto nutno v této souvislosti vysoce ocenit přístup Filipa Outraty, který dokázal toto téma pojmout z obou stran, z obou úhlů pohledu. O té či oné jednotlivé tézi by bylo sice možno ještě dále diskutovat; ale v jádru věci není možno jinak, nežli vyslovit naprostý souhlas.

    Život člověka i společnosti, to není jenom ta tekutá omáčka Bělohradského popření veškerých tradic, ale ani nacionalisticky přibarvené lpění na jakési vlastní národní exkluzivitě V. Klause. Vlastní - národní i obecně duchovní - tradice je skutečně ta kotva, která dává pevný bod lidskému žití; ovšem na straně druhé je stejně tak zapotřebí znovu a znovu přezkušovat a zkoumat, jestli tato kotva přece jen časem už nechytla příliš rezu, a jestli už nenastal čas pro její obnovu.
    August 24, 2016 v 19.41
    Tradice, nebo konvence?
    Obecné pojednání o tradici je trefné a výstižné.

    Konkrétní příklad tradice v podobě „rodiny“ jako „muže-ženy-dětí“ mi přijde zavádějící. Bez dalších přívlastků mi taková „tradice“ (nevědomě účelově) omezená pouze na pohlaví rodičů (možná další implikace jako pokrevní vazby a manželství), která se jako „tradice“ koncipuje až ve srovnání s rodiči stejného pohlaví, přijde ve skutečnosti spíš jako konvence. Respektive něco, co je běžné a obvyklé, ne něco, co se jako (kulturní) hodnota předává z generace na generaci.

    Apel na to, aby se lidé s různými názory na dobrý typ rodiny pro děti navzájem akceptovali, ale naráží na to, že vaše pojetí považujete za „nejlepší“ (na rozdíl od pomyslné protistrany, která považuje i homoparentální model „fungující a přijímající“ rodiny za stejně dobrý). To je taková obdoba konzervativního křesťanského pojetí genderových vztahů, kdy rovnost mužů a žen je na morální úrovni, ale fakticky je muž nadřazen. Názor na to, že nejlepší je pro dítě kombinace rodičů muž a žena (bez dalších vlastností), je sice možný, ale z mého pohledu nestačí jako argument to, že je to „od určité doby“ tradice. (Je to ostatně obdobný argument jako poukázat na to, že muž a žena často uzavírají manželství oproti párům stejného pohlaví. A to by měl být argument neuznat manželství párů stejného pohlaví. Narážím na to, že chcete, ať si rodiče stejného pohlaví vytvoří stejnou tradici… v heteronormativní společnosti.) Pokud by to mělo mít nějaké legislativní dopady, tak samozřejmě chci, aby rodinná politika byla tvořena na základě empirických studií, ne na základě tradice a zvyklostí. Na základě tradice, kterou mohli ovlivnit jen vyvolení... především bílí heterosexuální muži.
    Shodou okolností jsem zrovna včera viděl film Scotta Coopera "Out of the Furnace". V české distribuci myslím není, možná se objevil na nějakém fesťáku.
    Ačkoliv je to nízkorozpočtový film, hraje v něm skutečná hollywoodská extratřída - Bale, Affleck, Harrelson, Dafoe, Shepard, Whitaker namátkou. Myslím, že to vzali pouze za stravu a nocleh.

    Odehrává se v pennsylvánském městě Braddock, ležícím východně od průmyslového centra Pittsburghu. Tohle město bylo městem hutníků a ocelářů, tradice těžkého průmyslu tam začala někdy v roce 1890 a dodávala místním lidem práci, hrdost a životní jistotu (jako ostravák o tom něco vím, makal jsem u pokulovací pece několik let).
    V ocelárnách pracovali dědové, otcové, synové i vnukové.
    V 70. letech s počátkem globalizace se začala situace zhoršovat a na začátku 80. let přišel pod tlakem levné čínské oceli bankrot a uzavření braddockých oceláren.

    A s ocelárnama se zhroutilo i samotné hrdé město.
    Přes vládní intervence se úplně rozpadla městská komunita, rozpadaly se rodiny i širší společenstva, město zachvátila tzv. cracková epidemie.............. prostě naprostý rozval, beznaděj, zločinnost a bída.
    Dnes ve městě zbyly 2 tisíce obyvatel, jeho větší část byla srovnána se zemí.

    https://www.google.cz/search?q=braddock+pennsylvania&client=firefox-b&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwjS0pm1v9rOAhWM6RQKHVQ4CqcQsAQINA#imgrc=_

    Ztráta tradice opravdu může vést ke katastrofálním důsledkům a vždy, když se jí chystáme odhodit do odpadků, měli bychom si to dobře promyslet.

    Nedaleký Pittsburgh, který je mnohem větší a pestřejší, ovšem kolaps hutnictví tak silně nezasáhl.

    To nám zase říká, že tradice je tradice, ale nesmí být JENOM tradice, ale i otevřenost k novému a jinému...

    Zkrátka souhlasím s panem Poláčkem. Článek pana Outraty je (jako vždy) hledáním zlaté střední cesty. V nepejorativním, v křesťanském smyslu.
    Mám jeho články moc rád.
    Mimochodem jsou věci, které opravdu nechápu -- proč se ocel pro ameriku vyrábí na jiném kontinentu?

    Nedávno jsem si u nás v obchodě koupil párátka.
    Vyrobili je v Číně!!!!!
    U nás už nemáne stromy???
    August 24, 2016 v 19.57
    Aleš Morbicer
    Zdá se, že křesťanské pojetí „zlaté střední cesty“ ale je, že ta křesťanská je "nejlepší" a ty ostatní je hodno tolerovat a být jim otevřen ;)
    Jistě.
    Když to jde, je to nejlepší řešení.
    Nicméně popperovská otázka je pořád otevřená - co si počít s cestami, které toleranci neuznávají, které tu zlatou střední cestu svou radikálností ohrožují?
    (podle p. Poláčka Bělohradský a Klaus)

    (v originále samozřejmě které ohrožují demokracii)
    JP
    August 25, 2016 v 14.32
    Zlatá střední cesta?
    Tady je nutno rozlišovat dva výroky F. Outraty, pane Procházko.

    Na straně jedné stojí zcela obecná výpověď o vztahu tradice a hledání nového; v tomto smyslu jsem také onen text pozitivně ohodnotil.

    Druhá narativní linie byla o tradici specificky křesťanské. Tady je pak samozřejmě naprosto legitimní kriticky diskutovat o těch či oněch aspektech, článcích víry křesťanské tradice.

    Na straně druhé to ovšem také naprosto není nelegitimní (byť i přece jenom poněkud matoucí), tu tradici křesťanskou identifikovat s "tradicí vůbec".

    Ta křesťanská tradice totiž - nedá se nic dělat, ale ta je tady přece jenom už po dvě tisíciletí, za tu dobu se dlouhotrvající prací a dlouhotrvajícími boji - jak externími tak interními - vycizelovala do skutečně vyspělé a vyzrálé podoby.

    To znamená: i když naprosto nejsme povinni bez dalšího souhlasit se všemi články a tvrzeními křesťanství, přesto je v každém případě záhodno brát ho vážně. I když v něm může být obsažena celá řada omylů, i tak v něm zůstává nashromážděno velmi mnoho životní moudrosti celých věků.

    Takže, ta "zlatá střední cesta" bude asi ze všeho nejspíše záležet v tom, nepřijímat nekriticky každý článek víry křesťanství, ale na straně druhé jak řečeno brát ho v každém případě velmi vážně.
    JP
    August 25, 2016 v 14.35
    Co počít...
    ...s hlasateli Jediných Pravých Cest? To je zpropadená otázka, pane Morbicere.

    Snad by se mohlo zkusit tu povinnost hledat tu pravou střední cestu mezi oběma extrémy prostě nakázat zákonem... ;-)
    August 26, 2016 v 10.12
    Josef Poláček - "zlatá střední cesta"
    Já narážím na to, že „tradiční“ rodina (byť v pouhé struktuře muž+žena+dítě bez dalších adjektiv jako genderové vztahy a hierarchie lze spatřovat tradici ve zkratce řečeno podobně jako v tom, že děti jsou počaty splynutím spermie a vajíčka) je v podání pana Outraty „nejlepší“. V tomto pohledu mi přijde, že křesťanské konzervativní pojetí „zlaté střední cesty“ vypadá podobně jako ve vztazích mezi muž a ženami – jsou si sice rovni na jakési morální úrovni, ale muž je hlava rodiny (mimochodem to je tradiční rodina kodifikovaná svého času i v zákoně). Obdobně pan Outrata mluví o tom, že rodiny s rodiči stejného pohlaví a s rodiči různého pohlaví by se měli „akceptovat navzájem“, ale jeho pojetí je „nejlepší“. A jak podklad svého názoru uvádí, místo empirických studií, úvahy o tradici. Což je stejný argument, který se používá v diskuzích o stejnopohlavních manželstvích – nemají tradici, tedy nepovolme je.
    AM
    August 26, 2016 v 11.42
    p. Poláčkovi
    Bylo by to fajn.
    Jenže třeba italský fašismus zprvu také působil jako hledání střední cesty mezi bolševickým komunismem a kapitalismem -- byl progresivní (viz. umění raného fašismu), nerasistický, sociální atd.
    (Karel Schwarzenberg jednou prohlásil, že kdyby Mussoliniho zavraždili v roce 1936, byl by teď vzorem dokonalého státníka a reformátora)

    Až později se to zvrhlo.
    Tady asi zákon nepomůže.
    (já vím, že to víte:))
    + Další komentáře