Diskuse o tradiční rodině a adopcích homosexuálů (nejen) zde na Deníku Referendum ukázala, že sám pojem tradice je pro mnohé něčím vyloženě negativním. Podle tohoto pohledu tradice ztělesňuje spoutanost, omezení svobody a tvořivosti, je nepřítelem univerzálního pohledu a humanismu. Je proto na místě pokusit se o zamyšlení nad tím, co tradice člověku dává a co mu bere.

Co je vlastně tradice? Jako první možná někomu vytane na mysli, že je to nějaká představa nebo hodnota, které je přisuzován kladný význam prostě na základě toho, že je stará („tradiční“). To ale není úplně přesné. Tradice je tradicí proto, že je předávána („tradována“). Aby bylo možné mluvit o tom, že je něco tradiční, je potřeba mít živý řetěz sdílení a předávání. Tradiční neznamená antikvární.

Vezměme si příklad z oblasti, o které jde v současné debatě o tradici především. „Tradiční“, „klasická“ či „konzervativní“ (jak navrhl v diskusi zde na DR psycholog Jiří Procházka) rodina, tedy model muž-žena-děti, pochopitelně není něčím univerzálním a prastarým. Ani nemusí být. Tradiční je proto, že se od určité doby předává (traduje) jako rozšířený model rodinného soužití.

Jsou jistě možné modely jiné, o těch se ale v našem kulturním prostoru zřejmě nedá říci, že jsou tradiční — buď proto, že se už nepředávají a nepředstavují tedy dnes živou tradici, nebo proto, že se ještě nepředávají dostatečně dlouho, aby se o tradici dalo mluvit. Je velmi pravděpodobné až jisté, že i tyto modely (jako třeba rodinné konstelace typu žena-žena-děti) vytvoří časem určitou vlastní tradici, se svými pozitivními i negativními stránkami.

A budou to muset akceptovat i ti, kdo si (tak jako autor těchto řádků) myslí, že nejlepším prostředím pro děti je fungující a přijímající rodina typu žena-muž-děti. Ti, kdo tento názor nesdílejí nebo jej dokonce považují za homofobní, se zase budou muset smířit s faktem, že i lidé s takovýmto názorem okolo nich jsou a budou. Jistě se nám podaří se akceptovat navzájem.

Tradice je souborem tradic

Tradice tedy nespočívá primárně ve stáří. Mnohem důležitější je schopnost tradice formovat život těch, kteří ji sdílejí. V tom dobrém i v tom zlém. Vezmeme-li za příklad tradice náboženství, kupříkladu křesťanství, pak vidíme, že od samého počátku dávalo svým stoupencům schopnost odolávat překážkám, překonávat potíže a pronásledování. A zároveň, také od samého začátku, nebo skoro od samého začátku, vymezovalo například postavení ženy poněkud restriktivně (novozákonní verše „žena ať ve shromáždění mlčí“).

Tradice, tak jako v tomto případě křesťanství, je spíš souborem jednotlivých tradic, které se navzájem doplňují a někdy si i protiřečí. Zůstaneme-li u postavení ženy, pak je v raném křesťanství možné najít jak radikální slova o zrušení rozdílu postavení muže a ženy, tak i slova poplatná dobovému společenskému modelu, podle něhož je žena muži podřízena.

V historii křesťanství pak najdeme mnoho žen, které se realizovaly v řadě rolí, nejen v roli matky, ale také duchovní rádkyně, autority, učitelky, nositelky jedinečné spirituality. Tradice, ve které žily, je nesla a posilovala, někdy omezovala, někdy i uzavírala, ale nikdy zcela neuzavřela. Není možné jednoduše říci, že je křesťanská tradice vůči ženám nepřátelská.

↗

S tradicí není možné být snadno hotov. Je kotvou i klecí, má své aspekty negativní i pozitivní. Foto debate.org

Je vždy třeba rozlišovat v rámci náboženství jednotlivé proudy, jednotlivé dílčí tradice, které jsou často přejímány zvenčí, nejsou pro to či ono náboženství něčím vlastním, ale přesto se v něm vyskytují. Drsným až extrémním příkladem je dnešní rozšíření původně neislámské praxe ženské obřízky v mnoha islámských společnostech, ale je možné vzít i příklad z tradice křesťanské — praxe ženských přísně klauzurovaných (uzavřených) řeholních komunit, duchu původního křesťanství značně vzdálená, se přesto v křesťanství prosadila a existuje dodnes.

Kotva i klec

Živá tradice, taková, která má pro ty, kdo ji udržují, pozitivní význam, je zároveň opora, něco, co dává životu základy a poskytuje orientaci („kotva“), i něco, co vymezuje a současně omezuje člověka, předem mu vybírá z palety možností pouze některé („klec“). Pro člověka je důležitá jak ukotvenost a stabilita, tak i otevřenost a schopnost vydávat se novými cestami. Zdravý vztah k tradici je takový, který ponechává člověku schopnost hodnotit vlastní tradici kriticky, přijímat ji s jistým nadhledem. Nekritické a bezmyšlenkovité přejímání všeho a naslouchání všemu vlastně nemá s tradicí příliš společného.

Jedno z přikázání biblického desatera mluví o tom, že má člověk ctít otce svého a matku svou, aby se mu vedlo dobře na zemi. Tento příkaz (doporučení či „směrovka ke svobodě“, řečeno s evangelickým teologem Janem Milíčem Lochmanem) je dobrým příkladem toho, jak dvojsečná je tradice. Úcta k rodičům je bezesporu něčím pozitivním, ne však úcta taková, která se mění v absolutní podřízenost a vyžaduje neochvějnou poslušnost.

Tradice pevné a soudržné rodiny, jak ji dnes najdeme třeba (ale zdaleka nejen) v islámu, v sobě má značný potenciál pozitivní (vzájemná podpora, pevné zázemí, o kterém mluví většina svědectví muslimů, včetně těch vůči dnešnímu islámu kritických) i negativní (omezení především pro ženy, ale nejen pro ně, uzavření se před světem nacházejícím se za hranicemi rodiny). Je možné, že v některých společnostech převládne negativní aspekt nad pozitivním — například ve fundamentalistickém pojetí islámu. Řešením ale zřejmě nebude rodinu, a to ani rodinu konzervativní, zcela rozbít, oslabit a fragmentarizovat.

Tradice versus univerzalita?

Z některých názorů a příspěvků v diskusích se také zdá, že tradice je vnímána jako něco, co vylučuje univerzální pohled na člověka, co ho uzamyká v určitém vymezeném a od ostatních odděleném mikrosvětě. Je ale tradice skutečně v rozporu s univerzalismem? A je možné ptát se ještě jinak: může se člověk vůbec stát univerzalistou jinak než na základě určité, ve své podstatě vždy částečné a vymezené, tradice?

Domnívám se, že ve skutečnosti se lidé k univerzalistickému postoji dostávají tím, že se tvořivě setkávají a utkávají s určitou tradicí (či více tradicemi), které sdílejí. Je například možné být humanistou s kořeny v tom či onom náboženství, nebo být humanistou vycházejícím z racionalismu (což je opět jedna z tradic). Nebo je možné spojovat několik zdrojů humanismu a vytvářet z nich vlastní, jedinečnou verzi.

A stejně tak je možné být vlastencem či patriotem a zároveň si zachovat všelidskou perspektivu. Dokonce by se snad dalo říci, že zakotvenost v určité kultuře, tak jako zakořeněnost v tom či onom druhu půdy, je nezbytnou podmínkou k tomu chápat co to je multikulturalita, různost a pestrost kultur — která je zase možná jen díky tomu, že tyto kultury jsou navzájem odlišné, svébytné a specifické, neslévají se v beztvarou kaši.

Věřím ovšem, že je nejen možné, ale i nezbytné být univerzalistou ve věci základních lidských práv. Svoboda a důstojnost člověka, jeho základní potřeby fyzické, duševní i duchovní, jsou něčím, k čemu by měli mít přístup všichni lidé na světě. A také, svým vlastním způsobem, i mimolidský svět, stvoření a příroda. Tradice, nejen ty náboženské, poskytují mnoho možností, jak tato základní práva obhajovat, ale také, bohužel, mnoho podnětů jak je potlačovat a omezovat.

I ti, kteří proti aspektům určité tradice, například proti opresivnímu rozměru některého náboženství vystupují, tak ale mnohdy činí na půdě této tradice, kritizují danou tradici na základě ní samé, na základě některých z množství jejích vnitřně rozrůzněných proudů — tradic. I to je důkazem o tom, že s tradicí není možné být snadno hotov. Je kotvou i klecí, má své aspekty negativní i pozitivní. Je možné a někdy nezbytné ji kritizovat, usilovat o její reformu a otevřenost, je také možné ji opustit (a někdy pak zase zpátky najít), není ale moudré ji zcela zavrhnout.