Hledání smyslu

Eva Hájková

Eva Hájková nabízí specifický pohled na dobu globalizace. Díky setkáváním s odlišnými kulturami bude růst i potřeba hledat sdílené významy světa a také způsob, jak si porozumět.

V lidových pohádkách se často vyskytují postavy zdánlivých nebo i skutečných hlupáků a hlupáčků, kteří byli takoví, jací byli, protože se jim nedostávalo životní moudrosti. Ta okolnost mohla být způsobena jejich pohodlností, leností, tím, že se vyhýbali kontaktům s lidmi, a tak zůstali nezkušení.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nerozuměli smyslu událostí, které se odehrávaly okolo nich, protože ten smysl neměli kde pochytit. Často byli tak přízemní, že mysleli jen na jídlo (například hloupý Honza, Janek, Pecivál...). A když je někdo donutil slézt z pece a vydat se do světa na zkušenou, tak způsobovali všude ostudu — anebo naopak — překvapili svými nenadále objevenými schopnostmi.

Za pecí žijí němí

Jedna zapomenutá dětská knížka začíná pohádkou O hloupém Jankovi: „Byl jednou jeden otec a měl syna. Synovi bylo osmnáct let. Říkali mu Janek. Nevyšel však Janek nikdy z domu otcova; ani do kostela ještě nikdy nepřišel, a proto byl také hloupý jako sádlo.“

Pohádka pokračuje líčením, jak se Janek na otcovu radu do kostela přece jen vydal, aby mezi lidmi získal moudrost, avšak nic z toho, co tam viděl a slyšel, nepochopil, podobně jako později nepochopil smysl tance při návštěvě hospodské tancovačky.

V kostele však vyslechl kázání o tom, že není dobré ubírat se širokou a pohodlnou cestou, protože ta vede do záhuby, zatímco úzká cesta a těsná brána vede k životu. To si Janek dobře zapamatoval a aniž by porozuměl pravému vnitřnímu smyslu tohoto sdělení, začal se těmi slovy řídit: vyhýbal se rovným, širokým a pohodlným cestám a chodníkům, a zásadně chodil stranou, po neschůdných a křivolakých cestách plných kamení nebo se prodíral houštinami a bodláčím, takže se často do krve odřel. Inu, hlupáček, který je všem k smíchu!

Janek prostě neměl, zřejmě díky své dlouhotrvající izolaci, schopnost, která je vlastní většině lidí — schopnost pochopit alegorii (jinotaj), tedy sdělení se skrytým významem. Dřív se v této formě s oblibou podávala lidem různá mravní naučení. To, co si člověk sám pro sebe vyvodí přemýšlením a pomocí intuice, ho totiž obvykle zasáhne hlouběji, než když se mu suše a přímo podá hotové naučení.

K vyvození smyslu by měla stačit základní inteligence, kterou však Janek neměl, a proto chápal cestu doslovně jako cestu. Nepochopil, že cesta není obyčejná cesta, ale duchovní cesta, způsob našeho života.

Bylo by velmi zajímavé, kdyby teď někdo provedl průzkum, jak tomu sdělení rozumějí dnešní lidé. Jistě nehrozí, že by si z toho vzali podobně doslovné ponaučení jako pohádkový Janek. Ale možná bychom na základě toho, zda lidem ještě něco říká, nebo neříká, zjistili, jak hluboko pokročilo odkřesťanštění naší společnosti.

Možná by bylo i neméně zajímavé prozkoumat, kolik lidí z těch, kteří významu sdělení dobře rozumějí, si z něj bere praktické ponaučení pro život.

Dnes není problém jen s chápáním duchovních moudrostí, ale se vzájemným pochopením vůbec. Přitom jazyk vznikl proto, aby se lidé dorozuměli. Dorozumění spočívá v přikládání téhož významu týmž slovům a týmž výrazům. Každý musí pochopit (aby nebyl jako Janek), že například „sníst celý pekáč“ neznamená sníst nádobu, nýbrž sníst její obsah.

Prosťáčci z pohádek často nerozuměli světu kolem sebe, protože se před ním s lhostejností uzavírali. Repro DR

K vzájemnému dorozumění vedou životní situace, které lidi nutí, aby o nich mluvili s druhými, lidské potřeby a touhy, vzájemné kontakty, jimiž se vytváří společný smysl. Jazyk žije. Kultura žije. Jazyk a kultura mají mnoho společného. „To a to“ pojmenováváme „tak a tak“ nebo „to a to“ děláme „tak a tak“.

Pokud mezi lidmi ubývá kontaktů nebo pokud se jejich potřeby příliš liší, schopnost vzájemného dorozumění klesá nebo se komplikuje. Narůstá izolace, narůstají bariéry. Ale taky narůstat nemusí, pokud je tady dobrá vůle. Lidé jsou totiž schopni porozumět si, i když vyrostli a vyvíjeli se v odlišných kulturních a jazykových podmínkách.

Společné hledání významů

Znamená to možná rozšířit své intelektuální schopnosti, znamená to naučit se rozumět cizím jazykům a cizím kulturám. A to není vždycky jednoduché. Tím, jak postupuje globalizace, ubývá původních lidských společenství, v nichž si lidé možná snáze rozuměli, ubývá kulturních kořenů. To může způsobovat ztrátu smyslu a další problémy s tím spojené.

Protože globalizaci asi nezastavíme, budeme se teď s těmito problémy často potýkat a budeme nutně potřebovat rozšíření intelektuálních schopností, včetně schopnosti naučit se rozumět cizím jazykům a cizím kulturám.

Někdy může být těžké druhým lidem porozumět, jindy je naopak těžké vyjádřit se tak, aby druzí rozuměli nám — mimo jiné i kvůli zmíněnému vzájemnému odcizování. Neschopnost vyjádřit se lze uvnitř pociťovat jako zvláštní napětí nebo tíhu, pro jejichž pojmenování lze použít alegorii těhotenství. Je to něco jako energie, která se chce vydat. Chce na svět a chce se proměnit ve sdělení nebo v nějaký smysluplný výtvor. Člověk nemůže mluvit — ne protože by neměl co říct, ale protože neví, jak vyjádřit to, co má v sobě. Nemá pro to zkrátka slova.

Může jít o tíhu negativní, až destruktivní — například nesnesitelná tíha ve Wolkerově básni U roentgenu, o níž pacient-dělník říká lékaři “...sotva ji unáším a jsem si jist, až vypadne, že rozkymácí zemi“. Ale tíha může být i pozitivní a tvořivá. I krásné sny mohou být pořádně těžké, jak to známe z jiné básně téhož básníka: „Ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali, teď jeřábem vzhůru je zvednou a vytešou do skály...“

Pocit tíhy a neschopnost se vyslovit nám možná připomene, že věci nejsou tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Možná v nás vyvolá asociaci oněch těsných bran a úzkých cest vedoucích k životu. Může nás tak přivést k pochopení smyslu pro mystické formy vyjadřování.

Možná si uvědomíme, že jde o duchovní potřebu, která se z nás (nebo už z našich předků) v průběhu času vytratila. O to víc se dnes hledá v buddhismu nebo v ezoterice. Křesťanství se mnohým lidem zdá beznadějně zastaralé. A přitom nám křesťanské texty mohou být tolik blízké, stále ještě nás mohou oslovovat.

Vždyť svět je dnes také „těhotný“ významy, jako byl v době, kdy křesťanství vznikalo („...víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu,“ jak se píše v Novém zákoně). Staré zaniká, něco nového chce vzniknout, chce se to narodit, ale zatím se to nedaří. Svět zůstává v porodních bolestech a my s ním.

    Diskuse
    JP
    September 19, 2016 v 15.2
    O porozumění, lásce, smyslu a nesmyslu světa jsoucího
    Jenom aby tohle těhotenství neskončilo potratem, paní Hájková.

    Já vím: poněkud cynická poznámka; ale nedá se nic dělat, věcně bohužel asi ne zcela neodůvodněná.

    Počněme tím dorozumíváním se mezi lidmi: nevím, jestli jste blíže seznámena s teoriemi J. Habermase. Ten se poté, co vyšuměl marxistický projekt té velké domluvy mezi všemi lidmi tohoto světě na základě společné práce a společného díla, se snažil určité zbytky tohoto projektu zachránit svou centrální tézí, že prý už jenom tím, že lidé používají řeč, je bez dalšího implikováno, že mají zájem na vzájemném dorozumění a porozumění.

    Tam, kde tedy selhal projekt mezilidské pospolitosti na základě reálné (materiální) praxe, tam má jako reálná základna vypomoci lingvistika.

    Ten dobrý Habermas při tomto své bezpochyby bohulibém počinu zcela opomněl, že reálným o b s a h e m lidského sdělení může být docela jednoduše prostě to, že ten jeden chce tomu druhému sdělit, že ten druhý má být jeho vlastním sluhou a otrokem. Jinak řečeno: ten holý fakt společné řeči ještě ani zdaleka neimplikuje reálnou pospolitost respektive (alespoň) rovnost komunikujících subjektů.

    Zkrátka, Habermas v tomto ohledu zůstává fakticky kantovcem - to jest, zůstává stát u čistě formální stránky věci, a doufá, že už jenom z této čiré formy dokáže vyždímat nějaký pozitivní, humánní obsah.

    Proč se o tom zmiňuji? - Jestliže totiž chceme, aby došlo opravdu k mezilidské komunikaci v rovině vzájemného sdělování si významů, pak musíme mít něco - něco naprosto reálného, jsoucího, aktivního - co takovéto významy obsahuje, co je generuje do vlastního společenského života. Protože jinak naše vzájemná komunikace - i pokud snad nebude mít přímo ten výše zmíněný ryze negativní obsah - nedokáže překročit povrchnost onoho až patologického vyťukávání všech možných "komunikativních" nesmyslů do klávesnic našich smartphonů.

    A tady a právě tady máme ten ústřední problém: my voláme po smyslu věcí (a smyslu sdělení) tam, kde žádný smysl není. Voláme po vytvoření smyslu ve světě, který sám žádného smyslu nemá. Svým způsobem se zde ocitáme v pozici demiurga: musíme z naprosté nicoty vytvořit nějaké zcela nové "něco". Ve světě smyslu zbaveném musíme vytvořit nějaký zcela nový smysl - smysl jak toho světa, tak i nás samých.

    Aristoteles byl toho názoru, že právě toto možné je. Že stejně tak jako ze dvou lidí - rodičů, v důsledku lásky - vznikne něco zcela nového, totiž dítě, tak stejně tak je takto možný i vznik samotného jsoucna z ničeho. Taktéž na základě lásky, kterou má Demiurg, První hybatel. Bůh.

    Jenže, ten rozdíl je v tom, že u těch dvou zploditelů je ta láska dána jaksi sama sebou, přirozeně (a jak my na rozdíl od Aristotela víme, nakonec v důsledku evoluce). Jenže: kde vykřesat jiskřičku lásky ve světě, který je sám bez lásky? Který je založen jenom na chladném počtářském kalkulu?
    September 19, 2016 v 19.32
    Já jsem si, pane Poláčku myslela, že demiurg je výplodem Platóna, nikoliv Aristotela. Tedy že Aristoteles vynašel spíš pojem Prvního hybatele. Ale ten Platónův demiurg vlastně není originálním tvůrcem, nýbrž jen napodobitelem něčeho, co už existuje, ne?. Jeho hmotný svět je značně nedokonalou napodobeninou světa idejí a myslím, že ho snad ani netvořil s láskou. Ale v antické filosofii se zas tolik nevyznám, takže to nevím jistě.
    V každém případě bychom tedy při tvoření (nebo spíš hledání?) smyslu byli v opačné situaci než Platónův demiurg - hmotný svět existuje a my mu máme dát smysl (a nejen světu jako celku, ale všem jeho součástem).
    Neznám Habermase, ale myslím si, že jazyk opravdu vznikl proto, aby se lidé, kteří spolu žili, mohli domluvit, a že existoval už před otrokářstvím.
    Já jsem ten článek původně nazvala Chybění smyslu. Je to sice trochu divný název (proto ho také redakce přejmenovala na Hledání smyslu), nicméně to „chybění“ bylo možná přece jen výstižnější. Vyjadřuje to lépe náš stav. My totiž hledáme málo. Jsme v tom spíš pasivní, čili chováme se trpně.
    Takže je otázka, do jaké míry jsme vůbec (aktivními) tvůrci a do jaké míry se tady opravdu něco samo (nevědomě) rodí, a co se to vlastně rodí. Nový smysl nebo nějaká nová realita? Nový svět? Pokud jsme my lidé tvůrci světa (jistě ne toho přírodního, ale toho našeho, lidského), pak jsme převážně neuvědomělými tvůrci. Máme jakožto jedinci malý vliv na to, jak svět vypadá nebo bude vypadat. Kdybychom se uměli domluvit a sjednotit naše představy, pak bychom na podobu světa mohli mít podstatně větší vliv. Jenže my to neumíme.
    JV
    September 19, 2016 v 20.54
    Smysl života netřeba hledat - je znám
    Opět moc pěkný článek, paní Hájková.

    Na mne Váš článek působí tak, že v něm nepojednáváte o hledání smyslu života, ani o tom, zda smysl života chybí, či nikoliv. Zdá se mi, že spíše hledáte způsob, jakým bychom my lidé jako celek smysl života, který je nám známý, naplňovali.

    Možná se teď někdo zarazí nad tím, že smysl života je známý. Vždyť co se lidé nad tím smyslem života nadumali, a toho filosofování, a ono pořád nic a nebere to konce… On ale známý je. A už pěkně dávno. Jenom někteří lidé nechtějí uznat, že smysl života tu je, a to nezávisle na nich.

    Paní Hájková jej uvádí v první větě pátého odstavce svého velice pěkného článku.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    September 20, 2016 v 1.51
    Někdy bývá těžké najít pro článek název. Chvíli jsem také uvažovala, že ho nazvu Nerozumíme si. Nedávno vyšel stejnojmenný článek o tom, že většinová společnost nerozumí anarchistům. Jenže ono je to složitější. Většinová společnost nejen nerozumí různým menšinám, ale ani sobě navzájem. Toho nedorozumění je ve světě zkrátka víc a v různých formách. Chybí v něm společný smysl, něco, co lidi spojuje. I když, možná nechybí, jak naznačuje pan Vyleťal - smysl existuje, jenom k němu lidé nenacházejí cestu. A tím ani sami k sobě. Nebo ji ani nehledají, dodávám já.
    Ještě dodám, že některým lidem to vadí méně a jiným více, že lidé k sobě navzájem a ke společnému smyslu nenacházejí cestu. Ale už toho raději nechám, protože se do toho zamotávám čím dál tím víc. Takže: "pochop, kdo můžeš".
    Dobrou noc.
    September 20, 2016 v 10.56
    Hledání a chybění -paní Hájkové
    Řekl bych, že vztah hledání a chybění je jiný, než jak to líčíte. Kdyby lidé smysl nehledali, tak by jim nechyběl. V lese houby chybí jen tomu, kdo je tam hledá.
    Jenže, pane Kubičko, ty houby v tom lese hledá pravidelně jenom ten, komu ty houby chybí. ;-) A kdo je tedy chce mít.

    A tak bych i v tomto případě soudil, že smysl života a světa hledají jenom ti, kteří ho postrádají.

    Napsal jsem teď záměrně "postrádají"; protože slovo "chybí" může znamenat v dané souvislosti dva zcela rozdílné stavy.

    Některým lidem totiž tento - vyšší - smysl života a světa chybí v tom smyslu, že tuto absenci pociťují jako deficit, jako ztrátu, a snaží se tento deficit odstranit. Tedy ten smysl života najít, objevit.

    Zatímco na straně druhé jsou lidé, kteří tento - vyšší - smysl života také nemají, to jest, jim také chybí - nicméně oni tento deficit nepociťují, z jejich vlastního subjektivního hlediska jim tedy tento smysl nechybí.

    Což je pak ovšem velmi zásadní problém; neboť sám tento stav rozštěpuje lidstvo na dva nesmiřitelné tábory: na tábor těch, kteří tento vyšší smysl hledají a chtějí ho vytvořit nebo obnovit - a na ty, kteří přesně toto hledání vyššího smyslu nejenže pokládají za nepotřebné, nýbrž ho dokonce považují za nebezpečné a zavrženíhodné! (Zrovna v minulých dnech jsem se v tomto bodě značně nepohodl s V. Bělohradským.) Tito odmítači či zavrhovači takového vyššího smyslu jsou totiž pevně přesvědčeni, že to nevyhnutelně vede k nějaké nové totalitě. A že je tedy lepší raději žít bez smyslu; respektive pouze s takovým smyslem našeho konání, které nám dodává naše všední každodenní existence.

    -----------------------------------


    Jinak řečeno, k původnímu tématu paní Hájkové: už samotná otázka po smyslu nevyhnutelně vede k tomu, že se nikdy navzájem nemůžeme domluvit.
    No ono u Aristotela je vůbec obtížné nalézt něco, co by už předtím nebylo zmíněno u Platóna. Já v takovýchto případech ale sahám obvykle spíše po Aristotelovi, protože on ty myšlenky a ideje, s kterými přišel Platón, vyjadřuje a zpracovává v přece jenom utříděnější a systematizovanější podobě.

    Přičemž ovšem zrovna co se týče vzniku světa (respektive samotného bytí), tak tady mezi Platónem a Aristotelem existují velice zásadní diference. A nejsem si vůbec jistý, jestli je možno tady prohlásit, že Platón by zastával názor, že bytí vzniká z "ničeho". Je nutno si připomenout, že Platón byl zastánce pythagoreismu - tedy toho filozofického směru, podle kterého bytí vzniká z čísel. Nebo snad přesněji, že bytí pramení z - prvotních - principů, které jsou ztělesněny v číslech. Což je právě to pojetí, které Aristoteles naprosto zásadně odmítá, a podrobuje ho všestranné kritice.

    Jistě, Aristoteles měl se svou kritikou pythagoreismu (a platónismu) v mnohém směru pravdu, ten pythagoreismus byl jeden z prvních ucelených filozofických výkladů světa vůbec, tedy nevyhnutelně v mnohém nevyzrálý, a Aristoteles přesvědčivě odhaluje jeho mnohé nedůslednosti respektive vnitřní nekonzistentnost či přímo rozpory. Ale na straně druhé - na základě poznatků moderní současné vědy, kdy všechno co existuje se ukazuje být digitalizovatelným a algoritmizovatelným, se klade otázka, jestli ti staří pythagorejci se svým názorem, že za veškerým bytím stojí čísla, nakonec přece jenom neměli velký kus pravdy.

    -------------------------------------------------

    Ale k věci samotné: to je opravdu velice zajímavá myšlenka, že my jsme vlastně v opačné situaci než demiurg: hmotný svět existuje, ale jsme to my sami, kdo mu musí propůjčit smysl.

    Bezprostředně vzato: ano. (Ono je to ještě složitější, k tomu v příštím vstupu, v souvislosti s poznámkou pana Vyleťala.) Bezprostředně vzato je to skutečně tak: je tady nějaký svět kolem nás - a jestli to nebudeme my, kdo pro tento svět nalezne, objeví, a především v y t v o ř í nějaký smysl, nějaký cíl a nějaké směřování - pak to všechno bude k ničemu. Pak to celé sice bude i nadále nějak existovat - ale nebude to mít nijaký vyšší smysl nežli docela "obyčejná" evoluce, to jest onen proces, kdy z jednodušších a primitivnějších útvarů a živočichů postupem doby vznikají komplexnější a složitější.
    September 20, 2016 v 12.28
    Panu Kubičkovi
    Ono taky může někomu něco přebývat a pro to "něco" pak bude hledat adekvátní (slovní) vyjádření, popřípadě využití (co s tím). Které mu pochopitelně může chybět, když ho dlouho nenalezne.
    Chybění je touha. Někdo touží po houbách, někdo po něčem jiném. Třeba po tom, o čem si jiní myslí, že to neexistuje.


    JP
    September 20, 2016 v 13.10
    Smysl o sobě a smysl pro nás
    Teď se dostáváme k tématu, na které jsme - především v souvislosti s otázkami víry - opakovaně naráželi, ale jehož hlubšímu projednávání jsem se vždy znovu a znovu vyhýbal, protože je natolik složité, že nalézt definitivně uspokojující odpověď je snad skutečně vysloveně nemožné.

    Pan Vyleťal tvrdí, že smysl života "známý je. A už pěkně dávno. Jenom někteří lidé nechtějí uznat, že smysl života tu je, a to nezávisle na nich." Čímž pan Vyleťal má na mysli samozřejmě smysl daný Bohem-Stvořitelem.

    Odhlédněme teď od faktu, že je velmi mnoho lidí, kteří s takto daným smyslem žití a bytí nemohou pro sebe nic počnout; podívejme se teď na tuto tézi samotnou; už tak to bude věc složitá dost a dost.

    Už od dob antické filozofie se rozlišuje dvojí stav věcí: na straně jedné věci "o sobě", a na straně druhé věci "pro nás". Ten rozdíl je možno si přiblížit třeba na příkladě rentgenového či radiačního záření: to vyzařování příslušných (smolincových) rud tu samozřejmě bylo vždy; ale protože bylo neviditelné, tak o něm lidé nevěděli. Existovalo tedy objektivně, "o sobě" - ale neexistovalo "pro nás". A teprve poté co ho vědci objevili, existuje i pro nás: my o něm víme, a můžeme ho aktivně používat (a zároveň se chránit před jeho nebezpečími).

    A teď tedy: budiž, přijměme pro tuto chvíli bez rozporu onu tézi, že smysl veškerého bytí je zde dán, apriori a pro všechny časy, Bohem-Stvořitelem.

    Jenže: nedá se nic dělat, ale i takovýto "objektivně jsoucí" smysl je tu napřed jenom a pouze o s o b ě. To jest: i takovýto Bohem daný smysl je pro nás samotné, pro lidi naprosto n e e x i s t e n t n í - dokud m y s a m i ho neobjevíme, dokud ho neučiníme součástí svých vlastních životů.

    To znamená (a to je opravdu klíčové zjištění): i kdyby tento smysl života byl v plném obsahu a rozsahu a kvalitě opravdu dán oním Bohem-Stvořitelem - bez aktivního příspěvku n á s s a m ý c h i tento boží smysl zůstane jenom "o sobě", jenom objektivně daný - ale nevstoupí v naši vlastní, lidskou realitu.

    To jest, jinak řečeno: aby se tento smysl "o sobě" jsoucí stal skutečně realitou našeho lidského bytí a žití, nikdy se tak nestane bez aktivního počinu nás samých.

    Tento fakt má pak ovšem velice dalekosáhlé důsledky: i kdybychom jak řečeno vyšli z toho, že tento smysl bytí je tu dán v c e l é m jeho obsahu a rozsahu a kvalitě - jeho reálné vyznění či působení pro nás bude vždycky plně odvislé od toho, co m y z toho právě (v tom kterém čase) pro sebe objevíme, co z toho přijmeme za své, co z toho učiníme reálnou součástí naší vlastní existence.

    A z předešlého vyplývá ještě i další zcela zásadní moment: nejenže od našeho vlastního přispění odvisí ryze kvantitativně, k o l i k my z onoho "objektivně jsoucího" smyslu pro nás objevíme - nýbrž stejně tak od nás závisí, j a k ý ten smysl bude, ve významu kvalitativním!

    Totiž: jaký ten smysl bude opět v té rovině p r o n á s. Protože je naprosto nezpochybnitelným faktem, že lidé si tento - původní, objektivní, o sobě jsoucí - smysl v různých dobách a v různých regionech zpřítomňovali odlišnými způsoby. My jsme - to se nedá nic dělat - v daném smyslu "pouze" lidé, a k tomu smyslu bytí "o sobě" nemáme žádné přímé spojení. A všechny ty činy a počiny, kterými si ten "smysl o sobě" snažíme zpřítomnit, zviditelnit - to všechno jsou konec konců pouze n a š e v l a s t n í interpretace.

    Takže, znovu: nejen to, kolik (v kvantitativním smyslu) si my z toho objektivně, "o sobě" jsoucím smyslu bytí dokážeme uvědomit a zpřítomnit, nýbrž i v jaké konkrétní podobě respektive kvalitě - to vše je závislé od nás samých, od stupně naší vlastní (civilizační a duchovní) vyspělosti, a zároveň nevyhnutelně i od naší vlastní kreativity.

    Jednou větou: i ten zcela objektivní smysl bytí se nám samým stává realitou jenom a jedině prostřednictvím aktu naší vlastní kreativity.

    Ten výsledný smysl bytí p r o n á s je tedy produktem jak kreativity Stvoření - tak ale i kreativity naší vlastní, subjektivní.

    (Připomínám závěrem, že celá problematika je ještě mnohem složitější; tady jsem se omezil jenom na jeden jediný úhel pohledu.)
    September 20, 2016 v 14.19
    Dobrý příklad s tou radioaktivitou. Existovala, i když se o ní nic nevědělo. A pak najednou byla objevena! Žižek by třeba mohl mluvit o objevení se reálna, které s sebou přineslo potřebu ho popsat - symbolicky vyjádřit.
    Napadlo mě, že i někteří lidé mohou být radioaktivní. Respektive, že mohou disponovat něčím naprosto reálným, co radioaktivitu připomíná. Jenom pro to zatím neexistuje pojmenování.
    + Další komentáře