Byla jsem, jsem, a budu — Rosa Luxemburgová
Jan Májíček„Byla jsem, jsem, a budu“ jsou poslední slova, která napsala Rosa Luxemburgová. A skutečně: i dnes si klademe podobné otázky a stojíme před výzvami, které tato žena ve svých dílech analyzuje.
„Byla jsem, jsem, a budu“ jsou poslední slova, která napsala Rosa Luxemburgová 14. Ledna 1919. Co nám může dnes říci revolucionářka, teoretička i organizátorka německé levice konce 19. a začátku 20.století ve století 21.?
Rosa Luxemburgová byla zavražděna oddíly Freikorps, které na potlačení Německé revoluce poslal sociálně demokratický ministr vnitra Noska a prezident a předseda Německé sociální demokracie (SPD) Friedrich Ebert.
Nebyla to náhoda, ale cílený útok. Rosa Luxemburgová byla vedoucí představitelkou německé levice, která konzistentně trvala na principech emancipace pracujících. Té emancipace, kterou měl na mysli Marx, když psal o společnosti kde svobodný rozvoj jedince bude podmínkou svobodného rozvoje všech. Neměla to být svoboda formální, ale založená a hospodářské rovnosti a sociální rovnosti. Nová socialistická společnost se měla zbavit iracionality a opakujících se krizí kapitalismu, které ničily (a ničí) životy milionů lidí, zatímco hrstka na nich vydělává.
Tuhle politiku SPD vyměnila za parlamentní posty, uznání starých struktur císařského Německa a opatrných měšťáku, kteří chtějí hlavně klid a pořádek. Císařské Německo sice skončilo, ale teplá parlamentní křesla zůstala.
Na zpohodlnění sociálních demokratů v parlamentě Luxemburgová často upozorňovala. Stejně tak nešetřila kritikou dobyvační války, kterou tato strana v roce 1914 podpořila hlasováním o válečných úvěrech. I přes přímý zákaz, zorganizovala Luxemburgová protiválečnou manifestaci v Frankfurtu nad Mohanem, kde vojenské rekruty vyzvala k dezerci. Za to byla postavena před soud, kde pronesla svou slavnou řeč, která byla později otištěna pod názvem Militarismus, válka a dělnická třída.
I přes pobyt ve vězení, chatrné zdraví a neustálý boj proti silnějším protivníkům, zůstávala Rosa Luxemburgová odhodlaná. Svým způsobem ztělesňovala heslo svého italského protějšku Antonia Gramsciho „Pesimismus rozumu, optimismus vůle“.
Nebyla významná teoretická debata té doby, aby k ní Rosa Luxemburgová nenapsala nějaké své vyjádření. Ať šlo o otázku práva národů na sebeurčení, debatu o významu a povaze masové stávky, vývoji a osudu Ruské revoluce, povaze reformismu nebo o ekonomických kořenech války.
Nikdy nebyla ale pouhým teoretikem. Vždy aktivně organizovala, mobilizovala a agitovala. Proti většině v SPD neváhala zorganizovat společně se svými druhy vnitřní a později otevřenou opozici.
Byla tou marxistickou teoretičkou, která proti mainstreamu tehdejší doby razila kritickou marxovskou metodu nelítostné kritiky, která měla vždy jen jeden cíl: přispět k pochopení, objasnění a určení politické situace i nutných kroků, které povedou k oné „poslední bitvě“ za lidskou svobodu. Musela tak čelit jak nenávisti staré prušácké společnosti, tak „ctihodným“ a „zasloužilým“ pánům sociálním demokratům.
V tom je neustále inspirující a zvláštně přitažlivá pro českou radikální levici, která se musí vypořádat jak s tlakem měšťácké společnosti, tak s existencí reformistické „konstruktivní“ levice v podobě ČSSD a KSČM.
Dílo Rosy Luxemburgové má pro všechny její čtenáře ještě jedno pozitivum a to, že se výborně čte. Luxemburgová je jízlivá, cynická, uštěpačná, jedovatá, ale přitom vysoce inteligentní, přesná, logická a jasná. Ať už čtete Sociální reformu nebo sociální revoluci? nebo Masovou stávku, stranu a odbory, vždy má schopnost vás tento text pohltit. Navíc se vypořádává s otázkami, které ani po tak dlouhé době nejsou neaktuální. Jaký je vztah mezi stávkou za vyšší platy a politickou změnou, máme podporovat odbory v jejich partikulárních zájmech? A co napojení na sociální demokracie? Nebo otázka zda sázet na reformy nebo své úsilí namířit k novému systému. To vše je obsaženo v díle Rosy Luxemburgové stejně jako v dnešních debatách.
Diskuse
MP
ale sociální demokraté se hájí tím, že Luxemburgová chtěla v Německu nastolit "sovětský", tedy v zásadě totalitní systém. Budu rád, když na tuto námitku zareagujete.
Pane Plevo, o sovětském systému se dopředu nevědělo, že bude totalitní, přestože revoluce byla provedena násilím. Co si o tom myslel třeba Jiří Wolker, by se možná dalo soudit z jeho mini-hry nebo spíš scénky "Rosa Luxemburgová", kterou jsem našla v jednom starším výboru z jeho díla. Je to o tom, jak Rosa ve vězení slyší různé hlasy a končí to takhle:
(Ve východním okně se objeví pěticípá hvězda)
Hle, hvězda - jitřenka a z jejich pěti hran
světlo se line jak krev z pěti Kristových ran,
má prsa jsou pole na jaře osetá,
tvým světlem úrodným dej, ať vše rozkvétá
a vše se rozklíčí a prudce roste dál,
ať praskne kámen stěn, železo, kriminál
(Ve východním okně se objeví pěticípá hvězda)
Hle, hvězda - jitřenka a z jejich pěti hran
světlo se line jak krev z pěti Kristových ran,
má prsa jsou pole na jaře osetá,
tvým světlem úrodným dej, ať vše rozkvétá
a vše se rozklíčí a prudce roste dál,
ať praskne kámen stěn, železo, kriminál
SH
A ví tady někdo, co je to fakticky ta totalita, pokud pouze nebude drmolit kupříkladu moudrosti Hannah Arendotové, která se tím textem vykupovala ze svého intimního vztahu k Hitlerovu obdivovateli?! Já kupříkladu neznám v dějinách větší totalitu, než jakou je současná nadvláda několika stovek rodin prostřednictvím globálního finančního trhu.
MT
February 11, 2012 v 11.26
Když je poslal Noske, tak proč byli vrazi Luxemburgové ve výmarské republice souzení - a odsouzeni (i když dostali málo a nacisté pustili ty, co ještě "seděli")??
MT
May 27, 2012 v 11.12
Když je poslal Noske, tak proč historik Isaac Deutcher napsal ke smrti Rosy Luxemburgové:
„V její vraždě oslavilo Hohenzollernské Německo svůj poslední triumf a nacistické Německo svůj první.“
MP
Bohužel, vraždu Rosy Luxemburgové má opravdu zcela bez diskuse na svědomí sociálně demokratická vláda. Samozřejmě Májíček používá literární zkratku, tu vraždící soldatesku neposlal přímo předseda vlády a ani Noske nedal k vraždě přímý rozkaz.
A právě tak obstojí mnohem spíš interpretace, že se Noske et cons. báli o šanci mít vládu než obava ze sovětského systému, jak píše M. Pleva.
A právě tak obstojí mnohem spíš interpretace, že se Noske et cons. báli o šanci mít vládu než obava ze sovětského systému, jak píše M. Pleva.
MT
May 28, 2012 v 11.32
proč "bez diskuse"?
nikdy není nic tak samozřejmé, aby to bylo "bez diskuse" ...
A opakuji ještě jednou - proč tedy proběhl za výmarské "lidové" (jak říkal Sweezy) republiky soud s jejími vrahy?
MŠ
by asi byla na místě v případě "historických tvrzení", jak co se týče vrahů Rosy Luxemburgové - zvláště pokud to nelze historicky jasně doložit, tak co se týče vyjádření ohledně Arendtové pojednání o hitlerovské i stalinské diktatuře.
Arendtová jako německá Židovka měla nejen plné právo obě hrůzné diktatury popsat a odsoudit, ale měli bychom ji za to být vděční a ne ji povrchně urážet. Srovnání Stalinovy a Hitlerovy krutovlády se současným globálním trhem by bylo pouze komické, kdyby to nebylo urážlivé vůči miliónům jejich obětí.
Na druhé straně je potřeba vystavit kritice, co se s tímto srovnáním obou režimů dělo u nás po listopadové revoluci, za to ale nemůže Arendtová, ale Václav Klaus and his anticommunist boys.
Arendtová jako německá Židovka měla nejen plné právo obě hrůzné diktatury popsat a odsoudit, ale měli bychom ji za to být vděční a ne ji povrchně urážet. Srovnání Stalinovy a Hitlerovy krutovlády se současným globálním trhem by bylo pouze komické, kdyby to nebylo urážlivé vůči miliónům jejich obětí.
Na druhé straně je potřeba vystavit kritice, co se s tímto srovnáním obou režimů dělo u nás po listopadové revoluci, za to ale nemůže Arendtová, ale Václav Klaus and his anticommunist boys.
ve své knize o totálním panství vycházela z Luxemburgové teorie imperialismu. To není nijak zvlášť překvapivé, jelikož její manžel patřil ke Spartakovcům a účastnil se také bojů v Berlíně v roce 1919. Jeho vliv na knihu (a vůbec její vznik) je neporovnatelně větší než vliv Heideggerův.
(K panu Hoškovi: To, že byla H.A. ve veřejných projevech vůči Heideggerovi přehnaně shovívavá, dost kontrastuje s tím, že z osobních dokumentů (např. korespondence), je patrné, že přesně věděla, co to bylo za ptáčka.)
Z toho, co historici shromáždili není moc důvodů o spoluvině sociálně-demokratických špiček na zavraždění Luxemburgové pochybovat. V tom mám Martin Profant pravdu.
A nakonec: zbudou-li nám po Hitlerovi a Stalinovi jen fráze o "krutovládě", bude to dokladem, že jsme nic nepochopili a možná se ani pochopit nesnažili. -- Navíc je mi záhadnou, proč by měla mít německá Židovka větší (plnější) právo popisovat a odsuzovat diktatury než irský katolík nebo český ateista.
(K panu Hoškovi: To, že byla H.A. ve veřejných projevech vůči Heideggerovi přehnaně shovívavá, dost kontrastuje s tím, že z osobních dokumentů (např. korespondence), je patrné, že přesně věděla, co to bylo za ptáčka.)
Z toho, co historici shromáždili není moc důvodů o spoluvině sociálně-demokratických špiček na zavraždění Luxemburgové pochybovat. V tom mám Martin Profant pravdu.
A nakonec: zbudou-li nám po Hitlerovi a Stalinovi jen fráze o "krutovládě", bude to dokladem, že jsme nic nepochopili a možná se ani pochopit nesnažili. -- Navíc je mi záhadnou, proč by měla mít německá Židovka větší (plnější) právo popisovat a odsuzovat diktatury než irský katolík nebo český ateista.
MP
Nevím přesně, co bych si měl představit pod tvrzením, že spoluodpovědnost SPD, resp. jejího ministra Noska, na vraždě RL a KL "nelze historicky jasně doložit".
V Berlíně je -- nikoliv jako účastníky ozbrojeného povstání -- zajala "občanská garda" na základě vládního zatykače, byli internováni v hotelu Eden v rukou paramilitantní jednotky - Freikorps. Tu k pacifikaci města povolal sociálně demokratický předseda vlády a její příslušníci RL a KL zavraždili. Velitel Freikorps, Waldemar Pabst, prokazatelně - listinné doklady -- konzultoval před vraždou s ministrem Noskem a v roce 1966 sám výslovně potvrdil, že k vraždám dostal jeho souhlas.
A k tomu soudu: vrazi Karla Liebknechta byli osvobozeni, v kauze Luxemburgová byl odsouzen ke dvěma letům Runge - pro nedokonané neúmyslné zabití (udeřil na chodbě hotelu RL do hlavy pažbou pušky), a dále Vogel (muž, který podle všeho RL zastřelil), ten ke čtyřem měsícům -- které si neodseděl -- za "nenahlášení mrtvoly a neoprávně nakládání s ní" (nechal tělo RL hodit do plavebního kanálu). Vrazi Lea Jogichese, životního druha RL zavražděného na policejní stanici o čtyři měsíce později, nesoudili vůbec.
Nicméně těmi slovy o tom, že "vraždu RL má bez diskuse na svědomí sociálně demokratická vláda" jsem neměl na mysli historické doklady o komplotu, ale morální odpovědnost. SPD nemůže účast v komplotu odčinit, může se k ní ale postavit čelem a přijmout vinu, nevymlouvat se, nesnažit se to oddiskutovat. A SPD právě to noblesně dělá.
V Berlíně je -- nikoliv jako účastníky ozbrojeného povstání -- zajala "občanská garda" na základě vládního zatykače, byli internováni v hotelu Eden v rukou paramilitantní jednotky - Freikorps. Tu k pacifikaci města povolal sociálně demokratický předseda vlády a její příslušníci RL a KL zavraždili. Velitel Freikorps, Waldemar Pabst, prokazatelně - listinné doklady -- konzultoval před vraždou s ministrem Noskem a v roce 1966 sám výslovně potvrdil, že k vraždám dostal jeho souhlas.
A k tomu soudu: vrazi Karla Liebknechta byli osvobozeni, v kauze Luxemburgová byl odsouzen ke dvěma letům Runge - pro nedokonané neúmyslné zabití (udeřil na chodbě hotelu RL do hlavy pažbou pušky), a dále Vogel (muž, který podle všeho RL zastřelil), ten ke čtyřem měsícům -- které si neodseděl -- za "nenahlášení mrtvoly a neoprávně nakládání s ní" (nechal tělo RL hodit do plavebního kanálu). Vrazi Lea Jogichese, životního druha RL zavražděného na policejní stanici o čtyři měsíce později, nesoudili vůbec.
Nicméně těmi slovy o tom, že "vraždu RL má bez diskuse na svědomí sociálně demokratická vláda" jsem neměl na mysli historické doklady o komplotu, ale morální odpovědnost. SPD nemůže účast v komplotu odčinit, může se k ní ale postavit čelem a přijmout vinu, nevymlouvat se, nesnažit se to oddiskutovat. A SPD právě to noblesně dělá.
MT
May 29, 2012 v 8.56
morální odpovědnost SPD za vražku RL nijak nepopírám.
A to, že Pabst potvrdil, že dostal od Noskeho souhlas?
Noske to také potvrdil?
To prostě automaticky vycházíte z toho, že velitel té pakáže něco prohlásil, tak to musí být pravda?
A to, že Pabst potvrdil, že dostal od Noskeho souhlas?
Noske to také potvrdil?
To prostě automaticky vycházíte z toho, že velitel té pakáže něco prohlásil, tak to musí být pravda?
MP
Vycházím z toho, kdo tu pakáž do Berlína k potlačení povstání povolal (Noske), kdo vydal zatykač, kdo věděl o tom, že jeho političtí oponenti byli zadrženi a nenechal je předat alespoň civilním orgánům (ačkoliv to ta pakáž nabízela), kdo s tou pakáži prokazatelně jednal několik hodin před vraždou... to Pabstovo svědectví -- půl století od událostí neměl zrovna důvod lhát -- je jen třešnička na dortu.
TT
RL byla pro účast na vládě. Nijak nejásala nad revolucí. Měla jasnou představu o demokracii.
To byly důvody, proč musela zmizet. Představa, že by se taková síla zapojila do parlamentní práce byla pro staré válečné partaje hrozná. Co kdyby se ukázalo, že to jde dělat jinak. Jako to ukázala Bavorská republika rad. To by byla ro partaje a kapitál dost pohroma.
Ale my jsme si mohli možná ušetřit další světovou válku a to, co máme teď...
To byly důvody, proč musela zmizet. Představa, že by se taková síla zapojila do parlamentní práce byla pro staré válečné partaje hrozná. Co kdyby se ukázalo, že to jde dělat jinak. Jako to ukázala Bavorská republika rad. To by byla ro partaje a kapitál dost pohroma.
Ale my jsme si mohli možná ušetřit další světovou válku a to, co máme teď...
ON
tak trochu mi tím tónem autor připomíná výklad dějin dělnického hnutí podle osnov bývalé státostrany. Jen s tím malým rozdílem, že tato státostrana jaksi automaticky řadila Luxemburgovou mezi zakladatele německé komunistické strany vášnivě tepající bernsteinovský sociálnědemokratický oportunismus, zatímco cudně mlčela o sporech Luxemburgové s Leninem.
Německá revoluce byla spoluorganizována ruskými bolševiky a měla de facto spustit světovou revoluci a nenechat revoluční počin sovětského Ruska v izolaci. Tohle sociálnědemokratičtí tvůrci Výmarské republiky nechtěli dopustit. Právě připravovali pro zemi demokratickou ústavu, za kterou bojovali desítky let, a tohle vše mělo být utopeno v krvi nekonečné občanské války, do které radikální levice a nahnědlá pravice zemi hnaly? Sociálnědemokratická vláda se proti tomu postavila, freikorps se s tím svezly a Nosek jako ministr vnitra to podpořil. Myslel si, že si to napřed vyřídí skrze freikorps s bolševiky a pak s freikorps. V této revoluční/kontrarevoluční změti to odneslo mnoho skvělých lidí jako Luxemburgová. Tohle byla po desítky let podstata oficiálního výkladu v SPD, Willy Brandt měl kritičtější názor.
Zajímavý je ovšem v historickém ohledu spor Luxemburgové s Bernsteinem. Bernsteinova teorie nepotvrdila, že by se kapitalismus kontinuálně permanentními sociálními reformami pozvolně měnil v socialismus, pokud tento pojem spojujeme s původními představami o socialismu z 19. století (s onou říší svobody…). Luxemburgová, jakkoli kritická vůči sovětské bolševické praxi, ale stále hluboce uvízlá v marxistické ortodoxii (to je ona logická „přesnost“ a „logičnost“, ale s nebezpečnou tendencí až příliš schematizovat a zjednodušovat), měla pramalý smysl pro oprávněně očekávatelné pozitivní důsledky sociálních reforem v demokratických zemích. Mluvit o sociálním reformismu pohrdlivě se mohlo zdát mnohým na levici prozíravé v době ostrých ideologických sporů dvacátých let. Mluvit o něm pohrdlivě po zkušenostech s totalitními režimy – a nacismem, fašismem a komunismem a demokratickými sociálními státy, je už projevem pouhého ideologického sektářství. Demokratický sociální stát, resp. sociální reformismus, jehož byl demokratický sociální stát výsledkem, nad těmito ideologiemi zvítězil a prokázal svou životnost, a jestliže neučinil lidi svobodnými, tak mnohem svobodnější. Samozřejmě, tím ale dějiny emancipace nekončí, protože demokracie a sociální stát nemají na své straně Dějiny, jsou do značné míry nahodilé a zvratné. Dávat dnes za pravdu Luxemburgové, tvrdit, že Bernstein se mýlil, a hypostazovat zářné prognózy dějinného vývoje, kdyby v Německu převzali moc „leví“, je jen zastíráním tohoto faktu. Šlo o dobový spor o taktiku, spor, který byl vymezen půdorysem doby, objektivními podmínkami limitujícími politickou představivost a praxi tehdejší levice.
Německá revoluce byla spoluorganizována ruskými bolševiky a měla de facto spustit světovou revoluci a nenechat revoluční počin sovětského Ruska v izolaci. Tohle sociálnědemokratičtí tvůrci Výmarské republiky nechtěli dopustit. Právě připravovali pro zemi demokratickou ústavu, za kterou bojovali desítky let, a tohle vše mělo být utopeno v krvi nekonečné občanské války, do které radikální levice a nahnědlá pravice zemi hnaly? Sociálnědemokratická vláda se proti tomu postavila, freikorps se s tím svezly a Nosek jako ministr vnitra to podpořil. Myslel si, že si to napřed vyřídí skrze freikorps s bolševiky a pak s freikorps. V této revoluční/kontrarevoluční změti to odneslo mnoho skvělých lidí jako Luxemburgová. Tohle byla po desítky let podstata oficiálního výkladu v SPD, Willy Brandt měl kritičtější názor.
Zajímavý je ovšem v historickém ohledu spor Luxemburgové s Bernsteinem. Bernsteinova teorie nepotvrdila, že by se kapitalismus kontinuálně permanentními sociálními reformami pozvolně měnil v socialismus, pokud tento pojem spojujeme s původními představami o socialismu z 19. století (s onou říší svobody…). Luxemburgová, jakkoli kritická vůči sovětské bolševické praxi, ale stále hluboce uvízlá v marxistické ortodoxii (to je ona logická „přesnost“ a „logičnost“, ale s nebezpečnou tendencí až příliš schematizovat a zjednodušovat), měla pramalý smysl pro oprávněně očekávatelné pozitivní důsledky sociálních reforem v demokratických zemích. Mluvit o sociálním reformismu pohrdlivě se mohlo zdát mnohým na levici prozíravé v době ostrých ideologických sporů dvacátých let. Mluvit o něm pohrdlivě po zkušenostech s totalitními režimy – a nacismem, fašismem a komunismem a demokratickými sociálními státy, je už projevem pouhého ideologického sektářství. Demokratický sociální stát, resp. sociální reformismus, jehož byl demokratický sociální stát výsledkem, nad těmito ideologiemi zvítězil a prokázal svou životnost, a jestliže neučinil lidi svobodnými, tak mnohem svobodnější. Samozřejmě, tím ale dějiny emancipace nekončí, protože demokracie a sociální stát nemají na své straně Dějiny, jsou do značné míry nahodilé a zvratné. Dávat dnes za pravdu Luxemburgové, tvrdit, že Bernstein se mýlil, a hypostazovat zářné prognózy dějinného vývoje, kdyby v Německu převzali moc „leví“, je jen zastíráním tohoto faktu. Šlo o dobový spor o taktiku, spor, který byl vymezen půdorysem doby, objektivními podmínkami limitujícími politickou představivost a praxi tehdejší levice.
MT
May 30, 2012 v 12.18
"Demokratický sociální stát, resp. sociální reformismus, jehož byl demokratický sociální stát výsledkem, nad těmito ideologiemi zvítězil a prokázal svou životnost, a jestliže neučinil lidi svobodnými, tak mnohem svobodnější. Samozřejmě, tím ale dějiny emancipace nekončí, protože demokracie a sociální stát nemají na své straně Dějiny, jsou do značné míry nahodilé a zvratné. "
Není v tom (myslím začátek a konec uvedeného textu) jaksi rozpor?
On snad sociální stát prokázal nějakou životnost an sich ?
Vždyť sociální stát je jen vedlejším produktem jisté fáze rozvoje kapitalismu.
Jak tato fáze skončila, sociální stát eroduje a závody ke dnu (races to bottom) ho ořezávají až na kost.
V rámci kapitalismu není řešení.
Národní, korporativně odborářský kapitalismus vzájemného prospěchu snášel zlatá vejce vysokým zdaněním jenom v době, kdy kapitálová saturace, technologický pokrok a globální konkurence nesrážely míru zisku, kdy bubliny a financializace a dluh nemusely pomáhat tam, kde reálná výroba už nevynášela tolik, aby bylo možno finacovat sociální stát - třebaže z hlediska efektivity a nadproduktu (nikoli soukromého zisku) jsme mnohem dál a můžeme toho mnohem víc utáhnout.
Ale ne v rámci struktury výrobních vztahů, které naší civilizaci stále ještě prostupují jako dominantní ...
MT
May 30, 2012 v 12.23
100 let od životního díla Rosy Luxemburgové
Brzy tomu bude rovných 100 let, co známá polská aktivistka německé sociální demokracie Rosa(lia) Luxemburgová napsala – takřka „na jeden zátah“ - své hlavní teoretické dílo „Akumulace kapitálu“ (respektive její dnešní první díl - viz dále). Kniha potom vyšla hned na počátku roku 1913 v nakladatelství německé sociální demokracie Vorwarts (Rosa Luxemburgová byla redaktorkou stejnojmenných novin Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a také přednášela na stranické škole v Berlíně).
V této své knize podrobila Luxemburgová kritické analýze Marxova schémata rozšířené reprodukce z druhého dílu Kapitálu a vyslovila přitom pochybnost o možnostech realizace té části nadhodnoty, která slouží k další akumulaci kapitálu v rámci vlastních struktur kapitálového mechanismu.
Ze své koncepce potom odvodila závislost akumulace a rozšířené reprodukce kapitalismu na „nekapitalistickém okolí“. V této souvislosti zároveň zdůraznila systémovou, takřka „životní“ nutnost agresívně-imperialistické tendence kapitalismu navenek (tématem imperialismu se jinak tehdy zabývali zejména rakouský reformista Rudolf Hilferding ve svém „Finančním kapitálu“ z roku 1910 a později než Luxemburgová ruský bolševik píšící pod vědeckým pseudonymem Vladimír Iljin (později a zvlášť dnes mnohem známější pod svým skutečným jménem Uljanov nebo pod revolučním pseudonymem Lenin) ve své knize „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“ z roku 1916. Na Vladimíra Iljina (tehdy jenom jako na marxistického teoretika) se Rosa Luxemburgová ve své knize občas odvolává).
K velkému překvapení a zklamání autorky nebylo její životní dílo přijato v německojazyčném socialistickém prostředí (kterému zejména bylo určeno) s pochopením.
Naopak.
K ostré kritice se připojili ortodoxní marxisté, pravice i levice v německé a rakouské sociální demokracii (Gustav Eckstein, Otto Bauer, Anton Pannekoek a další). Převažující reakcí bylo neskrývané odmítnutí knihy s tím, že řeší problém, který neexistuje, protože Marxova reprodukční schémata ukazují na principiální možnost realizace. Příznivé recenze knihy sice také existovaly, ale byly spíše výjimkou (nejvýznamnější od Franze Mehringa a od Rosina krajana a bývalého spolupracovníka Marchlewského-Karského).
Přece jen poněkud odlišná reakce - i když také kritická jako u většiny - byla zaznamenána od rakouského austromarxisty Otto Bauera. V jeho případě je ale spíš zajímavý budoucí názorový vývoj tohoto politika a publicisty. Otto Bauer totiž mnohem později, krátce před svou smrtí (zemřel v červenci 1938 v pařížském exilu), zpracoval ekonomický model růstu, který vycházel z předpokladu nedostatečné poptávky na úseku „konečné spotřeby “, k čemuž Luxemburgová svou knihou v konečných důsledcích nasměrovala cestu a který byl Bauerovi dříve naprosto cizí. Nejvýznamnější americký ekonom marx-keynesovské syntézy Paul Marlor Sweezy tuto Bauerovu změnu připomíná ve své knize Teorie vývoje kapitalismu“ z roku 1942, kde tento model prezentuje slovy„je velmi zajímavé poznamenat, že Bauer v žádném ze svých předchozích děl neprojevil sklon k přijetí teorie nedostatečné spotřeby“ (Paul Marlor Sweezy, Teorie vývoje kapitalismu, Academia, Praha 1967, Dodatek ke kap. X na str. 185-188 a str. 186 pod čarou). Celý model je obsažen v Bauerově knize z roku 1936 s prorockým názvem „Zwischen zwei Weltkriegen?“. Uvedenou knihu Bauerovi vydalo v době jeho brněnského exilu (po Dolfussově fašistickém antinacistickém převratu italského typu v Rakousku r. 1934) německojazyčné nakladatelství Eugen Prager Verlag v Bratislavě (viz P. M. Sweezy, cit.dílo, str. 362 a 370).
Rosu Luxemburgovou, kdysi premiantku ve školách, které absolvovala, a doktorku z univerzity ve švýcarském Curychu, tento vesměs negativní ohlas jejího životního díla těžce zasáhl. V roce 1915 proto vydala v podobě polemiky se svými odpůrci další pokračování své knihy nazvané „Antikritika“. Toto pokračování je od roku 1923 řazeno jako součást celé knihy, jako její II. díl …
Na knize Rosy Luxemburgové není nejvýznamnější to, jestli postihuje problematiku, která je jejím předmětem, zcela správně. Podstatné na zmíněné knize Rosy Luxemburgové je dnes zejména skutečnost, že „Akumulace kapitálu“ se stala nakonec určitým mezníkem a křižovatkou, inspiračním pramenem, který v konečném důsledku vedl i marxistickou ekonomii stejným směrem (tedy k zapracování problematiky efektivní poptávky), jakým byl veden prostřednictvím tzv. Kroužku (Circus) v čele s Johnem Maynardem Keynesem na univerzitě v Cambridge a prostřednictvím švédských ekonomů i jinde ekonomický hlavní proud původně ovlivňovaný vesměs neoklasickou ekonomickou školou.
Mezi marxisty Rosa Luxemburgová především ovlivnila Michala Kaleckiho (jak dotyčný sám přiznal) - nestandardního marxistického ekonoma čerpajícího hlavně a výrazně z II. dílu Marxova Kapitálu a tam obsažených schémat celkové reprodukce kapitalistické ekonomiky. Kalecki byl (chronologicky vzato) skutečný zakladatel ekonomie efektivní poptávky (keynesovství). Svou teoretickou koncepci vyjádřil v článcích a esejích, které psal už od r. 1933, kdežto Keynesovo klíčové ucelené dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ vychází až v roce 1936 a navíc má ještě nerozvinutý statický charakter. Naopak Michal Kalecki keynesovskou ekonomii už od samotného počátku (právě na rozdíl od Keynese) zdynamizoval jako teorii hospodářského cyklu a učinil jí také schopnou spojení s marxismem.
Zde bude nejspíš vhodné připomenout, že dosud asi nejvýznamnější ekonomka-žena v historii Joan Violet Robinsonová vycházela ve svém druhém, postkeynesovském tvůrčím období více z Michala Kaleckého než ze svého učitele Johna Maynarda Keynese. A hlavní životní dílo svého druhého období Robinsonová pojmenovala stejně jako Luxemburgová, tedy „Akumulace kapitálu“ (1956). Jednalo se přitom o významnou teoretickou práci, ve které můžeme nalézt komplexní vědecké a ideové zdůvodnění tzv. postkeynesovské (levicově keynesovské) ekonomické školy (poznámka: všeobecně (i pravicí) respektovaný český ekonom Milan Sojka, který zemřel v roce 2009, se vždy domníval, že postkeynesovská škola by měla být spolu s institucionálním směrem základem budoucího nového ekonomického „hlavního proudu“, charakteristického pro XXI. století. Profesor Milan Sojka se angažoval i v ústředních komisích ČSSD a jeho poslední článek „Stane se institucionální ekonomie novým paradigmatem XXI. století“ uveřejněný v časopise Politická ekonomie (č. 3/2009) právě době razantního nástupu ekonomické krize obsahuje určitou závěť ve shora uvedeném smyslu).
V čem se Luxemburgová mýlila?
V marxistickém prostředí - natož jinde - byla víceméně shoda, že se autorka zmýlila v některých podstatných předpokladech, ze kterých tehdy vycházela. O tomto tématu pojednává například česká ekonomická publikace z roku 1967 „Eseje o ekonomickém růstu“ – a to v článku Jindřicha Janiše „Akumulace kapitálu v pojetí Rosy Luxemburgové, Otto Bauera a Nikolaje Bucharina“. Jindřich Janiš připomíná, že „ … bludný kruh Rosy Luxemburgové započal vyloučením spotřeby (jiné než reprodukční a výrobní – pozn. M. T.) z jejich úvah o perspektivách kapitalistické výroby. … Smyslem výroby ve všech ekonomických formacích nemůže být nic jiného než spotřeba. Ve všech formacích kromě kapitalismu je zvyšování spotřeby (necháme-li stranou neekonomické faktory, jako je třeba touha po moci a vlivu, nebo takový faktor, jako je preference volného času, který ale dosud působil ojediněle) také bezprostřední pohnutkou nejenom pro konečné výrobce, ale také pro ty, kdo o ekonomických procesech rozhodují. Je nesporné, že v tomto směru je kapitalismus určitou výjimkou: mezi výrobu a spotřebu se vkliňuje zisková pohnutka jako samostatný faktor (z této skutečnosti vychází také značná část nemarxistické ekonomie, kupř. keynesiánství). Zisková pohnutka obecné vztahy mezi výrobou a spotřebou modifikuje, ale to neznamená, že je ruší, že odsouvá spotřebu jako konečné vyústění a konečný smysl výroby, stejně tak jako různé historicky přechodné formy regulace a řízení ekonomických procesů nemohou zrušit obecné reprodukční zákonitosti mající svůj základ v technice výroby …“(kolektiv, sborník „Eseje o ekonomickém růstu“, Akademia Praha 1967, str. 53 – 68)
Rosa Luxemburgová vycházela ze zásady, že reálný příjem společenské většiny i rozvinutého kapitalismu je v podstatě totožný pouze s náklady na obnovu (reprodukci) pracovní síly a není schopen realizovat jakoukoli část vytvořené nadhodnoty. Takový statický snímek kapitalismu ale neodpovídá skutečnosti - kapitalismus je dynamický systém, kde by přírůstky variabilního kapitálu (objem zálohovaných mezd) měly být naopak schopny realizovat část předtím vytvořené nadhodnoty – zpočátku dokonce i kdyby se jednotlivé reálné mzdy nezvyšovaly a jenom rostl okruh pracovníků zapojovaných do kapitálového vztahu a mechanismu. Upozorňuje na to už citovaný Sweezy, který ve shora uváděné knize „Teorie vývoje kapitalismu“ zdůrazňuje: „Teorii Rosy Luxemburgové lze kritizovat z několika různých stran. Jeden z jejich omylů však zejména převažuji nad všemi ostatními: že se při pojednání o rozšířené reprodukci mlčky přidržuje předpokladů prosté reprodukce. Dogma, o němž nikdy ani na okamžik nepochybuje, že totiž spotřeba dělníků nemůže realizovat nadhodnotu, znamená, že celkové množství variabilního kapitálu, tedy i spotřeba dělníků, musí vždy zůstat stálé a konstantní jako v prosté reprodukci. Ve skutečnosti však akumulaci typicky doprovází přírůstek k variabilnímu kapitálu, a když dělníci tento variabilní kapitál vydávají, je tím realizována i část nadhodnoty, jež má fyzickou podobu spotřebních předmětů. Protože však Rosa Luxemburgová tuto skutečnost nepochopila, zdálo se jí, že spotřeba nemůže v kapitalismu růst …“ (Paul Marlor Sweezy, cit. dílo, str. 202)
Mýlí se ale „rudá Rosa“ i dnes?
Pokud existuje – viz výše – shoda na tom, v čem ten její omyl spočíval?
Pokud čteme pozorně, co nám naší předchůdci z poloviny XX. století vzkazují o klíčovém díle Rosy Luxemburgové a v čem vidí její hlavní teoretické pochybení, můžeme se jen bolestně usmát. To proto, že musíme s lítostí konstatovat, že „TO“, co je Rose Luxemburgové vytýkáno jako její teoretické pochybení, „TO“, co ona prý nebrala dostatečně v úvahu, zase pomalu slábne, takže není vyloučeno, že od „TOHO“ možná za nějaký čas opět budeme moci odhlížet – stejně jako od toho odhlížela Rosa Luxemburgová …
… ale na rozdíl od ní budeme od TOHO (v blíže neurčené budoucnosti) moci odhlížet tentokrát oprávněně …
Protože v době „rudé Rosy“ bylo – z hlediska trendů – ledacos jinak …
-.-.-.-.-.-
Před první světovou válkou v době, kdy Rosa Luxemburgová své životní dílo psala, probíhalo znatelné zapojování dalších a dalších vrstev obyvatel do kapitálového koloběhu. Celkový objem zaměstnanosti rostl a rostoucí variabilní kapitál (objem mezd dělníků-spotřebitelů) rostl kvůli tomu, že pracovníků v kapitálovém námezdním vztahu prostě přibývalo - a mohl proto realizovat část nadhodnoty – i kdyby jednotlivé reálné mzdy nestoupaly – jenže příjmy pracujících tehdy před první světovou válkou navíc ke všemu ještě i rostly. A ještě později, v době „zlatého věku“ sociálního státu se navíc už reálný příjem společenské většiny skutečně znatelněji vzdálil od nezbytných reprodukčních nákladů pracovních sil a jejich rodin směrem nahoru a zahrnoval i znatelnější podíl společenské většiny na společenském nadproduktu (nadhodnotě). Vycházela z toho i levice (Sraffa) a jen ti nejortodoxnější marxisté byli schopni považovat nabobtnalou spotřebu amerického pracujícího té doby za pouhou obnovu jeho pracovní síly …
Rostoucí podíl práce na nadproduktu mohl poněkud vyrovnávat případnou situaci, pokud by „druhý faktor“ – tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil jako budoucích nositelů kupní síly – začínal přece jen slábnout …
Jenže v současné době se tento přebytek společenské většiny (práce) nad reprodukcí v rámci tzv. „závodů ke dnu“ bohužel neúprosně opět propadá zase zpátky – i kdyby ještě nikoli na úroveň prosté reprodukce pracovní síly. Opět se propadá přinejmenším aspoň směrem dolů k nutné reprodukci pracovních a životních sil a k (snad) nezbytným nákladům na udržování osobních lidských kvalifikací (lidského kapitálu) „na úrovni doby“.
To, co tento propad přebytku společenských většin nad jejich reprodukcí může ve své funkci nahradit, tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil do ekonomického koloběhu, se také nekoná – Světová organizace práce bije na poplach, když vyčísluje, kolik každý rok zmizelo v naší části světa pracovních míst. A investiční a vůbec výrobní výdaje, které by mohly doplňovat agregát poptávky, současná saturace produktivního kapitálu ve Starém vyspělém světě motivuje nedostatečně.
-.-.-.-.-.-
Zkrátka a dobře, Rosa Luxemburgová tehdy vycházela z nesprávných předpokladů, protože kapitalismus expandoval a kromě startovní fáze se ke všemu navíc postavení společenské většiny - někdy zvolna, někdy rychleji – navíc ještě zlepšovalo. A na počátku XX. století, tedy v době, kdy autorka psala svou Akumulaci kapitálu, už skutečně znatelně - i díky rostoucí roli odborů (která dnes klesá) a politických stran práce. A tehdy ještě (na rozdíl od současnosti) bez výrazněji zvyšovaného zdaňování společenské většiny, což je proces, který ubírá právě z těch peněz, jejichž výrazný podíl by byl robustně a vcelku rychle vynakládán v nákupech …
Kapitalismus tehdy jednak expandoval a dlouhodobě rostl celkový objem mezd … a jednak rostly i tyto reálné mzdy samotné – tedy přebytky společenských většin nad jejich reprodukcí.
Dnes je tomu – z hlediska trendů - v obou ohledech naopak.
A nic na tom nemůže změnit skutečnost, že společenská většina vyspělých zemí je - absolutně vzato – zámožnější než byla tenkrát. Protože zde není podstatné srovnávání tehdejší a dnešní absolutní výše příjmů. Důležité a podstatné je srovnání dnešního a tehdejšího trendu. A ten tehdejší trend spočíval v zlepšování (jakkoli tehdy skromné) příjmové situace společenských většin a v jejich rostoucím zapojování do kapitálového koloběhu …
Dnes je pracovníků zapojováno čím dál méně a reálné příjmy typických pracovníků přešly (počínaje USA před 30 lety) v lepším případě do fáze stagnace - ne-li do poklesu. Za této situace musel proto nouzově nastoupit i růst výraznějšího soukromého zadlužování - v USA s významnou rolí tzv. americké hypotéky, kdy si majitelé typického rodinného domku hromadně (statisticky významně) až donedávna půjčovali (museli půjčovat?) nové, další peníze na vrub dříve probíhajícího růstu tržního ocenění svého domku.
Takže, jak se zdá, nebožka Rosa Luxemburgová se 100 let od vzniku své koncepce bohužel mýlí rok od roku méně …
(uveřejněno na webu outsidermedia)
Brzy tomu bude rovných 100 let, co známá polská aktivistka německé sociální demokracie Rosa(lia) Luxemburgová napsala – takřka „na jeden zátah“ - své hlavní teoretické dílo „Akumulace kapitálu“ (respektive její dnešní první díl - viz dále). Kniha potom vyšla hned na počátku roku 1913 v nakladatelství německé sociální demokracie Vorwarts (Rosa Luxemburgová byla redaktorkou stejnojmenných novin Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a také přednášela na stranické škole v Berlíně).
V této své knize podrobila Luxemburgová kritické analýze Marxova schémata rozšířené reprodukce z druhého dílu Kapitálu a vyslovila přitom pochybnost o možnostech realizace té části nadhodnoty, která slouží k další akumulaci kapitálu v rámci vlastních struktur kapitálového mechanismu.
Ze své koncepce potom odvodila závislost akumulace a rozšířené reprodukce kapitalismu na „nekapitalistickém okolí“. V této souvislosti zároveň zdůraznila systémovou, takřka „životní“ nutnost agresívně-imperialistické tendence kapitalismu navenek (tématem imperialismu se jinak tehdy zabývali zejména rakouský reformista Rudolf Hilferding ve svém „Finančním kapitálu“ z roku 1910 a později než Luxemburgová ruský bolševik píšící pod vědeckým pseudonymem Vladimír Iljin (později a zvlášť dnes mnohem známější pod svým skutečným jménem Uljanov nebo pod revolučním pseudonymem Lenin) ve své knize „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“ z roku 1916. Na Vladimíra Iljina (tehdy jenom jako na marxistického teoretika) se Rosa Luxemburgová ve své knize občas odvolává).
K velkému překvapení a zklamání autorky nebylo její životní dílo přijato v německojazyčném socialistickém prostředí (kterému zejména bylo určeno) s pochopením.
Naopak.
K ostré kritice se připojili ortodoxní marxisté, pravice i levice v německé a rakouské sociální demokracii (Gustav Eckstein, Otto Bauer, Anton Pannekoek a další). Převažující reakcí bylo neskrývané odmítnutí knihy s tím, že řeší problém, který neexistuje, protože Marxova reprodukční schémata ukazují na principiální možnost realizace. Příznivé recenze knihy sice také existovaly, ale byly spíše výjimkou (nejvýznamnější od Franze Mehringa a od Rosina krajana a bývalého spolupracovníka Marchlewského-Karského).
Přece jen poněkud odlišná reakce - i když také kritická jako u většiny - byla zaznamenána od rakouského austromarxisty Otto Bauera. V jeho případě je ale spíš zajímavý budoucí názorový vývoj tohoto politika a publicisty. Otto Bauer totiž mnohem později, krátce před svou smrtí (zemřel v červenci 1938 v pařížském exilu), zpracoval ekonomický model růstu, který vycházel z předpokladu nedostatečné poptávky na úseku „konečné spotřeby “, k čemuž Luxemburgová svou knihou v konečných důsledcích nasměrovala cestu a který byl Bauerovi dříve naprosto cizí. Nejvýznamnější americký ekonom marx-keynesovské syntézy Paul Marlor Sweezy tuto Bauerovu změnu připomíná ve své knize Teorie vývoje kapitalismu“ z roku 1942, kde tento model prezentuje slovy„je velmi zajímavé poznamenat, že Bauer v žádném ze svých předchozích děl neprojevil sklon k přijetí teorie nedostatečné spotřeby“ (Paul Marlor Sweezy, Teorie vývoje kapitalismu, Academia, Praha 1967, Dodatek ke kap. X na str. 185-188 a str. 186 pod čarou). Celý model je obsažen v Bauerově knize z roku 1936 s prorockým názvem „Zwischen zwei Weltkriegen?“. Uvedenou knihu Bauerovi vydalo v době jeho brněnského exilu (po Dolfussově fašistickém antinacistickém převratu italského typu v Rakousku r. 1934) německojazyčné nakladatelství Eugen Prager Verlag v Bratislavě (viz P. M. Sweezy, cit.dílo, str. 362 a 370).
Rosu Luxemburgovou, kdysi premiantku ve školách, které absolvovala, a doktorku z univerzity ve švýcarském Curychu, tento vesměs negativní ohlas jejího životního díla těžce zasáhl. V roce 1915 proto vydala v podobě polemiky se svými odpůrci další pokračování své knihy nazvané „Antikritika“. Toto pokračování je od roku 1923 řazeno jako součást celé knihy, jako její II. díl …
Na knize Rosy Luxemburgové není nejvýznamnější to, jestli postihuje problematiku, která je jejím předmětem, zcela správně. Podstatné na zmíněné knize Rosy Luxemburgové je dnes zejména skutečnost, že „Akumulace kapitálu“ se stala nakonec určitým mezníkem a křižovatkou, inspiračním pramenem, který v konečném důsledku vedl i marxistickou ekonomii stejným směrem (tedy k zapracování problematiky efektivní poptávky), jakým byl veden prostřednictvím tzv. Kroužku (Circus) v čele s Johnem Maynardem Keynesem na univerzitě v Cambridge a prostřednictvím švédských ekonomů i jinde ekonomický hlavní proud původně ovlivňovaný vesměs neoklasickou ekonomickou školou.
Mezi marxisty Rosa Luxemburgová především ovlivnila Michala Kaleckiho (jak dotyčný sám přiznal) - nestandardního marxistického ekonoma čerpajícího hlavně a výrazně z II. dílu Marxova Kapitálu a tam obsažených schémat celkové reprodukce kapitalistické ekonomiky. Kalecki byl (chronologicky vzato) skutečný zakladatel ekonomie efektivní poptávky (keynesovství). Svou teoretickou koncepci vyjádřil v článcích a esejích, které psal už od r. 1933, kdežto Keynesovo klíčové ucelené dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ vychází až v roce 1936 a navíc má ještě nerozvinutý statický charakter. Naopak Michal Kalecki keynesovskou ekonomii už od samotného počátku (právě na rozdíl od Keynese) zdynamizoval jako teorii hospodářského cyklu a učinil jí také schopnou spojení s marxismem.
Zde bude nejspíš vhodné připomenout, že dosud asi nejvýznamnější ekonomka-žena v historii Joan Violet Robinsonová vycházela ve svém druhém, postkeynesovském tvůrčím období více z Michala Kaleckého než ze svého učitele Johna Maynarda Keynese. A hlavní životní dílo svého druhého období Robinsonová pojmenovala stejně jako Luxemburgová, tedy „Akumulace kapitálu“ (1956). Jednalo se přitom o významnou teoretickou práci, ve které můžeme nalézt komplexní vědecké a ideové zdůvodnění tzv. postkeynesovské (levicově keynesovské) ekonomické školy (poznámka: všeobecně (i pravicí) respektovaný český ekonom Milan Sojka, který zemřel v roce 2009, se vždy domníval, že postkeynesovská škola by měla být spolu s institucionálním směrem základem budoucího nového ekonomického „hlavního proudu“, charakteristického pro XXI. století. Profesor Milan Sojka se angažoval i v ústředních komisích ČSSD a jeho poslední článek „Stane se institucionální ekonomie novým paradigmatem XXI. století“ uveřejněný v časopise Politická ekonomie (č. 3/2009) právě době razantního nástupu ekonomické krize obsahuje určitou závěť ve shora uvedeném smyslu).
V čem se Luxemburgová mýlila?
V marxistickém prostředí - natož jinde - byla víceméně shoda, že se autorka zmýlila v některých podstatných předpokladech, ze kterých tehdy vycházela. O tomto tématu pojednává například česká ekonomická publikace z roku 1967 „Eseje o ekonomickém růstu“ – a to v článku Jindřicha Janiše „Akumulace kapitálu v pojetí Rosy Luxemburgové, Otto Bauera a Nikolaje Bucharina“. Jindřich Janiš připomíná, že „ … bludný kruh Rosy Luxemburgové započal vyloučením spotřeby (jiné než reprodukční a výrobní – pozn. M. T.) z jejich úvah o perspektivách kapitalistické výroby. … Smyslem výroby ve všech ekonomických formacích nemůže být nic jiného než spotřeba. Ve všech formacích kromě kapitalismu je zvyšování spotřeby (necháme-li stranou neekonomické faktory, jako je třeba touha po moci a vlivu, nebo takový faktor, jako je preference volného času, který ale dosud působil ojediněle) také bezprostřední pohnutkou nejenom pro konečné výrobce, ale také pro ty, kdo o ekonomických procesech rozhodují. Je nesporné, že v tomto směru je kapitalismus určitou výjimkou: mezi výrobu a spotřebu se vkliňuje zisková pohnutka jako samostatný faktor (z této skutečnosti vychází také značná část nemarxistické ekonomie, kupř. keynesiánství). Zisková pohnutka obecné vztahy mezi výrobou a spotřebou modifikuje, ale to neznamená, že je ruší, že odsouvá spotřebu jako konečné vyústění a konečný smysl výroby, stejně tak jako různé historicky přechodné formy regulace a řízení ekonomických procesů nemohou zrušit obecné reprodukční zákonitosti mající svůj základ v technice výroby …“(kolektiv, sborník „Eseje o ekonomickém růstu“, Akademia Praha 1967, str. 53 – 68)
Rosa Luxemburgová vycházela ze zásady, že reálný příjem společenské většiny i rozvinutého kapitalismu je v podstatě totožný pouze s náklady na obnovu (reprodukci) pracovní síly a není schopen realizovat jakoukoli část vytvořené nadhodnoty. Takový statický snímek kapitalismu ale neodpovídá skutečnosti - kapitalismus je dynamický systém, kde by přírůstky variabilního kapitálu (objem zálohovaných mezd) měly být naopak schopny realizovat část předtím vytvořené nadhodnoty – zpočátku dokonce i kdyby se jednotlivé reálné mzdy nezvyšovaly a jenom rostl okruh pracovníků zapojovaných do kapitálového vztahu a mechanismu. Upozorňuje na to už citovaný Sweezy, který ve shora uváděné knize „Teorie vývoje kapitalismu“ zdůrazňuje: „Teorii Rosy Luxemburgové lze kritizovat z několika různých stran. Jeden z jejich omylů však zejména převažuji nad všemi ostatními: že se při pojednání o rozšířené reprodukci mlčky přidržuje předpokladů prosté reprodukce. Dogma, o němž nikdy ani na okamžik nepochybuje, že totiž spotřeba dělníků nemůže realizovat nadhodnotu, znamená, že celkové množství variabilního kapitálu, tedy i spotřeba dělníků, musí vždy zůstat stálé a konstantní jako v prosté reprodukci. Ve skutečnosti však akumulaci typicky doprovází přírůstek k variabilnímu kapitálu, a když dělníci tento variabilní kapitál vydávají, je tím realizována i část nadhodnoty, jež má fyzickou podobu spotřebních předmětů. Protože však Rosa Luxemburgová tuto skutečnost nepochopila, zdálo se jí, že spotřeba nemůže v kapitalismu růst …“ (Paul Marlor Sweezy, cit. dílo, str. 202)
Mýlí se ale „rudá Rosa“ i dnes?
Pokud existuje – viz výše – shoda na tom, v čem ten její omyl spočíval?
Pokud čteme pozorně, co nám naší předchůdci z poloviny XX. století vzkazují o klíčovém díle Rosy Luxemburgové a v čem vidí její hlavní teoretické pochybení, můžeme se jen bolestně usmát. To proto, že musíme s lítostí konstatovat, že „TO“, co je Rose Luxemburgové vytýkáno jako její teoretické pochybení, „TO“, co ona prý nebrala dostatečně v úvahu, zase pomalu slábne, takže není vyloučeno, že od „TOHO“ možná za nějaký čas opět budeme moci odhlížet – stejně jako od toho odhlížela Rosa Luxemburgová …
… ale na rozdíl od ní budeme od TOHO (v blíže neurčené budoucnosti) moci odhlížet tentokrát oprávněně …
Protože v době „rudé Rosy“ bylo – z hlediska trendů – ledacos jinak …
-.-.-.-.-.-
Před první světovou válkou v době, kdy Rosa Luxemburgová své životní dílo psala, probíhalo znatelné zapojování dalších a dalších vrstev obyvatel do kapitálového koloběhu. Celkový objem zaměstnanosti rostl a rostoucí variabilní kapitál (objem mezd dělníků-spotřebitelů) rostl kvůli tomu, že pracovníků v kapitálovém námezdním vztahu prostě přibývalo - a mohl proto realizovat část nadhodnoty – i kdyby jednotlivé reálné mzdy nestoupaly – jenže příjmy pracujících tehdy před první světovou válkou navíc ke všemu ještě i rostly. A ještě později, v době „zlatého věku“ sociálního státu se navíc už reálný příjem společenské většiny skutečně znatelněji vzdálil od nezbytných reprodukčních nákladů pracovních sil a jejich rodin směrem nahoru a zahrnoval i znatelnější podíl společenské většiny na společenském nadproduktu (nadhodnotě). Vycházela z toho i levice (Sraffa) a jen ti nejortodoxnější marxisté byli schopni považovat nabobtnalou spotřebu amerického pracujícího té doby za pouhou obnovu jeho pracovní síly …
Rostoucí podíl práce na nadproduktu mohl poněkud vyrovnávat případnou situaci, pokud by „druhý faktor“ – tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil jako budoucích nositelů kupní síly – začínal přece jen slábnout …
Jenže v současné době se tento přebytek společenské většiny (práce) nad reprodukcí v rámci tzv. „závodů ke dnu“ bohužel neúprosně opět propadá zase zpátky – i kdyby ještě nikoli na úroveň prosté reprodukce pracovní síly. Opět se propadá přinejmenším aspoň směrem dolů k nutné reprodukci pracovních a životních sil a k (snad) nezbytným nákladům na udržování osobních lidských kvalifikací (lidského kapitálu) „na úrovni doby“.
To, co tento propad přebytku společenských většin nad jejich reprodukcí může ve své funkci nahradit, tedy zapojování dalších a dalších pracovních sil do ekonomického koloběhu, se také nekoná – Světová organizace práce bije na poplach, když vyčísluje, kolik každý rok zmizelo v naší části světa pracovních míst. A investiční a vůbec výrobní výdaje, které by mohly doplňovat agregát poptávky, současná saturace produktivního kapitálu ve Starém vyspělém světě motivuje nedostatečně.
-.-.-.-.-.-
Zkrátka a dobře, Rosa Luxemburgová tehdy vycházela z nesprávných předpokladů, protože kapitalismus expandoval a kromě startovní fáze se ke všemu navíc postavení společenské většiny - někdy zvolna, někdy rychleji – navíc ještě zlepšovalo. A na počátku XX. století, tedy v době, kdy autorka psala svou Akumulaci kapitálu, už skutečně znatelně - i díky rostoucí roli odborů (která dnes klesá) a politických stran práce. A tehdy ještě (na rozdíl od současnosti) bez výrazněji zvyšovaného zdaňování společenské většiny, což je proces, který ubírá právě z těch peněz, jejichž výrazný podíl by byl robustně a vcelku rychle vynakládán v nákupech …
Kapitalismus tehdy jednak expandoval a dlouhodobě rostl celkový objem mezd … a jednak rostly i tyto reálné mzdy samotné – tedy přebytky společenských většin nad jejich reprodukcí.
Dnes je tomu – z hlediska trendů - v obou ohledech naopak.
A nic na tom nemůže změnit skutečnost, že společenská většina vyspělých zemí je - absolutně vzato – zámožnější než byla tenkrát. Protože zde není podstatné srovnávání tehdejší a dnešní absolutní výše příjmů. Důležité a podstatné je srovnání dnešního a tehdejšího trendu. A ten tehdejší trend spočíval v zlepšování (jakkoli tehdy skromné) příjmové situace společenských většin a v jejich rostoucím zapojování do kapitálového koloběhu …
Dnes je pracovníků zapojováno čím dál méně a reálné příjmy typických pracovníků přešly (počínaje USA před 30 lety) v lepším případě do fáze stagnace - ne-li do poklesu. Za této situace musel proto nouzově nastoupit i růst výraznějšího soukromého zadlužování - v USA s významnou rolí tzv. americké hypotéky, kdy si majitelé typického rodinného domku hromadně (statisticky významně) až donedávna půjčovali (museli půjčovat?) nové, další peníze na vrub dříve probíhajícího růstu tržního ocenění svého domku.
Takže, jak se zdá, nebožka Rosa Luxemburgová se 100 let od vzniku své koncepce bohužel mýlí rok od roku méně …
(uveřejněno na webu outsidermedia)
+ Další komentáře