Proč svíčka na ořechu hoří pomaleji
Eva HájkováSvátky bychom neměli brát na lehkou váhu. Po celou historii lidem všech vyznání připomínají, že žijí v dvojím čase. A čas sváteční z toho chronického vybočuje, vytrhává. A k ničemu nepopohání. Dnes ho možná potřebujeme víc než kdy dřív.
Letos na podzim jsem se v rámci projektu Open synagogue zúčastnila v Krnově židovského svátku Simchat Tóra. Simchat Tóra se slaví každoročně v říjnu po svátcích Sukot a symbolizuje skončení ročního cyklu čtení z Tóry a započetí nového.
Krnovská synagoga byla postavena v roce 1871 a jako jedna z mála skoro zázračně přežila nechvalně proslulou „Křišťálovou noc“ z 9. na 10. listopadu 1938. Městská rada v Krnově, který leží na tehdy už zabraném sudetském území, ukázala o něco více demokratického (nebo spíš konzervativního?) smýšlení a rozhodla se rozkaz k vypálení synagogy nesplnit, poté, co odhlasovala její proměnu v městskou tržnici. Rada prý dokonce v místním tisku varovala před případnými výtržnostmi. Krnovským měšťanům se podařilo situaci šikovně zakamuflovat tak, že byla zapálena „pouze“ obřadní místnost na židovském hřbitově. Podvod se záměnou byl tak dokonalý, že jak české, tak říšské noviny podávaly přesvědčivá svědectví o hořící krnovské synagoze. Díky tomuto podvodu krnovská synagoga dodnes stojí a zažívá revitalizaci.
Podle slov pořadatelů z ostravské židovské náboženské obce byl letošní svátek Simchat Tóra slaven v krnovské synagoze poprvé od roku 1938, tedy 78 let po oněch smutných událostech, které kdysi přivodily ještě smutnější konec celé krnovské židovské obce.
Nejvíc mě zaujalo, když jsem se dověděla, že do Krnova přijede rabínka z Krakova. Nikdy dříve jsem totiž žádnou rabínku neviděla. Už kvůli tomu jsem se chtěla na slavnost podívat.
Vzhledem k tomu, že slavnost Simchat Tóra byla veřejnou akcí, přišlo do synagogy víc křesťanů než Židů. Při vstupu obdrželi všichni muži pokrývku hlavy, a kdo chtěl, dostal také deku na ochranu před chladem. Ten ale nikomu nevadil, protože jsme ani příliš dlouho neseděli.
Za chvíli jsme byli vyzváni, abychom se šli podívat zblízka na posvátné svitky, rozložené ke čtení. Rabínka, občanka Izraele žijící v Haliči, měla na hlavě čepičku jako muži a krásné dlouhé vlasy. Poté, co nám s pomocí tlumočníka polsky vyložila historii svátku a průběh obřadu, a co se přečetly příslušné pasáže z Tóry, vzala do ruky kytaru a jala se zpívat a hrát. Všichni jsme chodili dokola po osvětlené synagoze a tleskali do rytmu. Svitky Tóry tančily také. Každou chvíli si je účastníci slavnosti navzájem předávali a otáčeli se s nimi. Simchat Tóra totiž česky znamená Radost z Tóry. Projevovat radost je během svátku zcela určitě zapotřebí, protože Bůh daroval Židům Tóru z lásky k nim. A tato radost má trvat celou zimu, až do Pesachu.
Byl to moc pěkný, nevšední zážitek. Vzpomněla jsem si na něj teď, během Adventu, stejně nevšedního času, když jsem navštívila pro změnu ranní mši (roráty) v opavské konkatedrále. Vlastně i tady jen jako návštěvník — ač křesťanka, nejsem katolička. Škoda, že se při katolických obřadech obvykle netančí. A věčná škoda, že aspoň některé bohoslužby nevedou ženy. Ale třeba i k tomu jednou dozraje čas.
Čas všední a nevšední
Napadlo mě, že nejen synagoga, ale i my lidé možná potřebujeme revitalizaci. A měli bychom si na to vyhradit čas. Někdy se mluví o dvojím času — chronos a kairos. Chronos je čas plynoucí s železnou pravidelností, spočitatelný, odvozený z cyklických přírodních dějů, kterými jsou rotace planety kolem své osy, její koloběh okolo Slunce, pohyb Měsíce. Kairos znamená spíš pravý okamžik, čas „něco udělat“, například sklidit dozrálé ovoce.
Chronos prý nemá nic společného s řeckým bohem Kronem, který požíral své děti jedno po druhém tak, jak se postupně rodily. Ale někdy, když prožíváme chronický denní shon a stres, máme možná nakonec pocit, že nás čas opravdu požírá. Anebo jsme to naopak my, kdo konzumuje, aby stačil jeho rychlému běhu a dostáli jeho náročným požadavkům.
Proto se člověk čas od času potřebuje z chronu vymanit, odpočinout si od něj, prožít úplně jiný čas, který k ničemu nepopohání.
Možná má každý z nás individuální potřebu zažít ten druhý čas jinak a jindy, podle svého vnitřního naladění. Ale vzhledem k tomu, že člověk je společenská bytost, a protože lidé žili odjakživa spolu, vyvinuly se svátky, jako společné prožívání toho jiného času, jako vybočení z chronického běhu všepožírajícího chronu.
Slovo svátek patrně souvisí se slovem svatý, což dříve znamenalo oddělený. Svátek by pak mohl být něco jako svatý den - den oddělený od těch obyčejných všedních dní. Den náležející jinému času. Život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod - pravil kdysi Démokritos. Svátky znamenaly víc času na odpočinek — „Svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej“, zpívá se ve známé písni. Znamenaly i víc času na prožívání emocí - někdy smutku, častěji radosti. Radost i smutek mohly být někdy dokonce povinné. Jako při svátku Simchat Tóra nebo Jom Kipur. Ale zároveň by měly vycházet z hloubi duše.
Já jsem si zamlada, nevím proč, myslela, že povinnosti mají hlavně ženy, a to zejména před svátky, jakými jsou třeba Vánoce. Že jsou povinny mít dokonale uklizeno. A tak jsem ještě na Štědrý den ráno horečně umývala a leštila, přičemž jsem se na sebe i na všechny kolem zlobila, že to nestíhám. Byla bych tehdy potřebovala, aby se mnou někdo zatřásl, abych se vzpamatovala. Dnes se prakticky nemusí vůbec nic. Nikdo vás nebude pomlouvat, ani když nenapečete cukroví, takže si sváteční pokoj můžete vychutnávat už v období před svátky a tím si je prodloužit. Proč jsme vlastně dřív věřily, že se toho tolik musí?
Mám moc ráda vánoční píseň Pojďte, oslavíme Pána. Jedna z častých námitek ateistů proti víře je, že rozumný Bůh by přece nemohl toužit po tom, aby ho neustále někdo chválil, uctíval, velebil a oslavoval. To by musel být leda nějaký starý ješita! Inu, já si myslím, že Bůh to opravdu nepotřebuje. Ale možná to potřebujeme my, protože tím uctíváním Boha zároveň uctíváme a oslavujeme samu podstatu života. Očišťuje a uzdravuje tělo i duši. A nemusíme to dělat okázale. Jenom si na to udělat čas.
Bylo by to pěkné. Ale i tak je to pěkná metafora. Dost dlouho mi trvalo než jsem si z roku, ve kterém mi bylo deset let, vzpomněl na něco jiného než Vánoce. Jakoby ty svíčky na vánočním stromku hořely stejně dlouho jako zbytek roku. My jsme ovšem měli opravdové svíčky. Elektrické můžou svítit libovolně dlouho, ale je to inflační čas, do věčnosti se elektřinou nedá prosvítit.
Poklidný Advent přeji, paní Hájková.
Celý text je takhle:
Vánoční píseň (J. Seifert/K. Plíhal)
Jak ptáci zimomřiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.
Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
ať zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.
A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej.
Jak to, že Židé "vynalezli" den k odpočinku? Jiné národy jej neznaly. Zajímavý je i ten sedmidenní cyklus, který stále pokračuje. Francouzská revoluce vše zdekádovala. A tehdy prý přišli sedláčkové k Robespierrovi s prosbou: My bychom ten desetidenní týden vydrželi, ale naši volkové to nevydrží. - Znám podnikatele, který každou sobotu věnuje odpočinku a rodině, neděli pak shromáždění v křesťanském sboru. Římská církev totiž v neděli sloučila sobotní odpočinek a oslavu Boha. Doma jsme jej vždy dodržovali a litoval jsem spolužáka, u nějž doma byl každý den pracovní. A dnes? Jsem přesvědčený, že neděle je den společného shromáždění – jinak bych ve své schopnosti vystačit si sám zvlčel. A odpočinek nacházím vždy, když to potřebuju. Tuto možnost si nesmíme nechat vzít ničím a nikým. Nevyčerpal jsem všechny možnosti zamyšlení nad článkem, snad někdo bude pokračovat.
Podle toho, jakým pohledem nebo z jaké strany se na to přikázání podíváme.
Já myslím, že není špatné se nad tím trochu zamyslet - tedy nad tím, že stejná věc nás může jak spoutávat, tak osvobozovat. A my se musíme znovu a znovu zamýšlet nad tím, jestli nás něco právě teď spoutává nebo osvobozuje. A k čemu nás to vlastně osvobozuje.
Znovu se mi vybavuje evangelium, konflikt mezi Ježíšem a farizeji o uzdravování v sobotu.
Člověk musí při dodržování čehokoliv neustále používat hlavu. A srdce.
Ježíš: sobota je pro člověka, k jeho užitku.
Tak platí o všech zákonech: Jsou pro člověka?
Ve starém Izraeli patrně žili z vlastní práce úplně všichni.
Neměli totiž žádná práva.
Šlo mě ale spíš o to, že svátky jsou dost universální kulturní fenomén, nezdá,že je to myšlenka, která by se šířila z jednoho centra, od jednoho zdroje.
Jako jsem v textu napsala, že svátek byl den svatý, čili oddělený od těch ostatních, tak se Židé pokládali za národ Bohem oddělený od zbytku světa.
Kromě uvedené poznámky bych chtěl ocenit nejen krásu velmi zdařilého příspěvku paní Hájkové, ale také písňového textu, který uvedla v diskusi. Musím říct, že jsem jej neznal a dost mě "dostal". Tak bych chtěl v čase předvánočním apelovat na to, abychom nezapomínali na poezii. A vůbec na krásné věci, které svůj souboj s užitečnými prohrávají snad více než kdy jindy, každopádně na celé čáře.
K mým oblíbeným patří třeba Šrámkova báseň
PROSINEC
Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.
Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.
Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…
Ale pokud pro nás vánoce znamenají něco v srdci, pak takové vánoce můžeme reálně prožívat každý den a nikdy nás neopustí. Ačkoliv tyto "vánoce srdce" nijak zorganizovat nelze.
Myslím, že bychom sice asi měli usilovat o větší, hlubší a pravdivější poznání, ale zároveň bychom měli mívat každý rok celou řádku druhých vánoc. Neboť údiv, radost z malých věcích, schopnost být překvapen (samozřejmě i překvapovat), propadnout něčemu pěknému, ztratit pojem o čase, to jsou všechno věci, které jsme během let vesměs většinou poztráceli. Člověk je přitom z mála tvorů, jemuž je vlastní neotenie, třeba si umí celý život hrát a být zvídavý. V některých případech je nám infantilita na škodu, v jiných, jež si více odpíráme, by tomu mohlo být právě naopak.