Ježíš a současnost
Josef PoláčekKřesťanství se díky svému apelu na solidární soucit může stát důležitým impulsem společenských změn. Jeho interpretace ovšem nesmí směřovat ke slepé víře, ale k uchopení odpovědnosti za vlastní činy.
V poslední době se na stránkách Deníku Referendum rozběhla celá řada diskusí s křesťanskou, respektive obecně religiózní tématikou. Bylo by možno se ptát: co má mít levicově-politický deník společného se specifickými náboženskými záležitostmi? Nejsou tyto věroučné disputace pouze odváděním pozornosti od skutečně relevantních společenských témat, v prvé řadě od sociální otázky?
Takto jednoduše ale věci nestojí. Za prvé: sociální orientace křesťanství i obecně levicového (respektive komunistického) hnutí se vždy úzce dotýkaly. A je možno plným právem předpokládat, že kdyby Ježíš žil v dnešní době, pak by daleko spíše stál na straně práce nežli na straně kapitálu, na straně nemajetných nežli na straně velkoakcionářů.
Jestliže se v uvedeném smyslu tedy křesťanství a levice dotýkají a do nemalé míry i prolínají, pak na straně druhé panuje stav zásadní nespojitelnosti a ideové konkurence. Jde o to, že zásadní a zásadová levice (za jejíhož představitele stále platí marxismus) se nemůže spokojit jenom s určitými dílčími sociálními opatřeními, nýbrž s pohledem na svůj konečný cíl — emancipaci celé společnosti — si nevyhnutelně musí činit i nárok na ideovou hegemonii. Tedy na výklad toho, co je vlastně vůbec lidská společnost, co je člověk sám a jaký je smysl jeho existence na tomto světě.
A v této rovině tato principiální levice nutně koliduje se všemi náboženskými výklady a modely světa — neboť ona sama těžiště veškerého svého úsilí klade do sféry sociální reality, do sféry materiální. Ta je se sférou spirituální neslučitelná. Právě to byl důvod, proč Marx s takovou rozhodností a nesmiřitelností odmítl jakékoli formy duchovnosti.
Jenže, jak čas ukázal, ten Marxův materialismus se neukázal být dostatečnou základnou ani pro reálnou praxi, ani pro výklad onoho smyslu lidské existence. Otázka po vztahu materiálního a duchovního se tedy v levicovém hnutí otvírá znovu; a bude nevyhnutelné na ni nalézt nové odpovědi.
Křesťanství jako impuls změny
Ve své stati „Potřebujeme dnes Ježíše?“ přichází Eva Hájková s tézí, že Ježíš ve srovnání s předešlým judaismem, respektive Starým zákonem přináší pro člověka osvobození od svírající a omezující striktní litery Zákona a že tedy člověku dává svobodu svého vlastního odpovědného jednání. Z toho následně dovozuje, že — pokud konečným cílem levice má zůstat svobodná, dobrovolná práce a činnost každého jednotlivce pro celek — že k prosazení tohoto způsobu existence do praxe bude nezbytně zapotřebí i ježíšovský mravní étos.
A to především co se týče těch více majetných. Neboť, jak Eva Hájková konstatuje, ten původní marxisticko-revoluční princip s vyvlastněním majetku bohatých tříd se neosvědčil, neboť plodí zase jenom pocit hořkosti a nespravedlnosti u těch, kterým bylo vzato to jejich. Do světa tedy i po provedené revoluci jaksi zadními vrátky opět vstupuje zlo. Toto zlo pak znemožňuje pravou pospolitost mezi lidmi.
To přerozdělování bohatství je tedy možno jenom na základě dobrovolného konání oněch bohatších, na základě jejich vlastního vnitřního přesvědčení. A něco takového, takovýto vnitřní přerod, je možný jenom na základě velmi intenzivního impulzu, který je obsažen právě v Ježíšově mravním étosu.
↗
Bůh tu sice stále ještě je, jako poslední instance spravedlnosti, ale člověk přebírá definitivně svou vlastní odpovědnost za své vlastní jednání, za svůj vlastní charakter. Foto flicker.com
Z pozic ortodoxního marxismu by bylo zcela snadné takovéto představy označit za naprosto nereálné či je přímo zesměšnit. Mravním étosem bojovat proti soukolí kapitalismu! Ježíšem proti nadnárodním koncernům! Kdyby to takto mělo fungovat, pak je nutno se ptát, proč tento spásný recept neúčinkuje už dnes. Je přece mnoho takových — a to včetně samotných papežů — kdo křesťanské hodnoty staví proti pahodnotám ze řetězu utrženého kapitalismu, aniž by tyto mravní apely ukazovaly nějaký reálný účinek.
Na straně druhé nelze přehlédnout, že po celý středověk tento — z materialistického hlediska zcela fiktivní — křesťanský étos skutečně působil a účinkoval a velice významně ovlivňoval zcela reálné společenské vztahy a instituty. Špitály, starobince, sirotčince a podobné — to byla zcela reálná zařízení, která budoval nikoli stát, nýbrž prakticky výhradně křesťanská církev.
A co více — ti bohatí skutečně dávali! Dávali, poskytovali, věnovali velké částky ze svého majetku ve prospěch právě těchto sociálních zařízení a ústavů. Ponechme teď stranou otázku, jestli dávali více z vlastního niterného křesťanského přesvědčení, anebo z čirého strachu před soudem a trestem božím — ale dávali.
Pavlova intervence
A tak tedy skutečně není nikterak nerealistická ta důvěra v to, že člověka je možno v jeho chování a cítění změnit. A nikoli pouze změnou materiálních podmínek jeho existence, nýbrž i tím, že se osloví a zasáhne jeho vlastní duše.
V jednom ohledu je tedy Evě Hájkové nutno dát bezvýhradně za pravdu: sociálně spravedlivou (či alespoň spravedlivější) společnost nelze vynutit čirým násilím. Bez dobrovolné spoluúčasti těch bohatších, z jejich vlastního přesvědčení, to nepůjde. Na straně druhé ale zde máme i ten uvedený fakt, že v současné době ty křesťanské mravní apely — na rozdíl od středověku — mají už jen velmi malou účinnost. Co tedy s tímto rozporem?
Podívejme se blíže na to, jaký konkrétní charakter ježíšovský mravní apel vlastně má.
Jak bylo řečeno, podle Evy Hájkové Ježíš člověku přináší osvobození od fixní litery Starého zákona, dává mu volnost a odpovědnost vlastního jednání. Navíc pak apoštol Pavel vnáší do křesťanské tradice institut „milosti“ — tedy odpuštění hříchů člověku Bohem, bez ohledu na zásluhy daného jedince. Eva Hájková spatřuje další rozšíření svobody člověka v tom, že jeho jednání není automaticky stíháno nemilosrdnou sankcí.
Obávám se , že právě tady vězí čertův dráp. Totiž právě v tom rozdílu mezi Ježíšem a Pavlem.
Pavel vykonal nedocenitelné dílo pro instalování — dá se říci - „reálného křesťanství“; tedy takového křesťanství, které bylo otevřené všem (nejen Židům), které bylo přístupné obecnému lidu, které dokázalo i prostého člověka bezprostředně oslovit. Ovšem nelze odhlédnout od toho, že toto Pavlovo dílo byla už jenom určitá, specifická interpretace Ježíše, nikoli Ježíš sám.
V čem je ten hlavní rozdíl?
Ano, plně souhlasí to, že Ježíš lidem ve srovnání se Starým zákonem přinesl rozhodující obrat, co se týče míry svobody jejich jednání a jejich vlastní odpovědnosti. V naprosté krátkosti by bylo možno konstatovat: tam kde Starý zákon nakazuje lidem: „Konejte dobro!“, tam Ježíš vyzývá své následovníky: „Buďte dobří!“ Veškeré mravní těžiště se tedy z — kodifikované — povinnosti konání přesouvá na samotné bytí, na nejvlastnější nitro člověka. Z vnější povinnosti se stává to, co Aristoteles ve své Etice nazývá „habitus“. Tedy to, co člověk „má“ v sobě samém, v samotném jádru svého charakteru.
Svoboda a zodpovědnost
Ovšem, Ježíš zároveň s tímto sděluje lidem (byť jenom implicitně, nevysloveně) ještě něco jiného: „S tím, abyste byli dobří, nečekejte na Boha! Buďte dobří sami ze sebe, ze svého vlastního niterného přesvědčení, ze své vlastní dobré podstaty!“ Ten Bůh tu sice stále ještě je, jako poslední instance spravedlnosti, ale člověk přebírá definitivně svou vlastní odpovědnost za své vlastní jednání, za svůj vlastní charakter.
Pavel ve svém „Dopise Římanům“ sice na straně jedné přesně podchycuje a ještě zintenzivňuje ježíšovskou emancipaci od fixní litery Zákona, ale jako náhradu za to nepřináší nic jiného nežli absolutní, bezvýhradnou a — nedá se nic dělat — slepou víru! A celou tu věc nečiní o nic lepším ta okolnost, že se jedná o víru v samotného Ježíše.
Ona svoboda, ona vlastní odpovědnost člověka za jeho vlastní jednání, s kterou přišel Ježíš, ta je tu vzápětí zase negována, člověk je opět plně podřazen pod cizí autoritu, na které je plně závislý, a vůči které musí skládat účty ze svého jednání! Jediný rozdíl je v tom, že na místo víry v nedotknutelnost Zákona zde nastupuje víra v nezpochybnitelnost Boží, respektive Ježíšovy vůle. Sotva se tedy člověk emancipoval od slepé litery Zákona, v tom samém okamžiku je upnut pod moc slepé víry.
Ta nově nabytá mravní svoboda a odpovědnost člověka se v pavlovském pojetí zcela neztrácela, ale byla velmi citelně zatlačena do pozadí.
A v době dnešní, v nastupující éře moderního věku není možno vyhnout se otázce: je možno i do budoucna vystačit s tímto pavlovským pojetím Ježíšova poselství? Nedokážeme opravdu být dobrými bez pasivního čekání na dotyk Boží milosti? Není na čase vrátit se zase k původnímu Ježíšovi? A dokonce ještě prohloubit to poselství, s kterým přišel?
Že totiž mravným má a musí být člověk sám ze sebe, ze svého vlastního nejhlubšího nitra, nikoli na základě slepé víry v cokoli a kohokoli? Nebudeme ve skutečnosti právě tehdy blíže Ježíšovi, když namísto neustálého vzývání jeho jména budeme konat, jednat a vůbec být ve smyslu jeho nejvlastnějších intencí? Pak teprve přijmeme svou vlastní, ničím nepodmíněnou a o nic vnějšího se neopírající odpovědnost za nás samé, za kvalitu našeho charakteru a za naše vlastní jednání.
Diskuse
April 19, 2016 v 14.13
Pane Poláčku, já si nemyslím, že se Pavel od Ježíše zas tolik lišil. Snad zejména v tom, že se na rozdíl od něj obracel především k pohanům, tedy nežidům, od nichž nepožadoval plnění tzv. zákona v plném rozsahu (nejednalo se jen o Desatero), jsa si vědom, že je to pro ně nepřijatelné (a zbytečné).
Není pravda, že by Pavel svým učením o milosti zbavoval lidi odpovědnosti. Vždyť na rozdíl od Ježíše zdůrazňoval, že je nutné živit se vlastní prací (kdo nechce pracovat, ať nejí).
A na druhé straně - i Ježíš zdůrazňoval spoléhání ve všem na Boha, jinak by přece
nepřišel s touto modlitbou:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
D náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Ono se to spoléhání na Boha vůbec nevylučuje s vlastní iniciativou.
A přenecháním zodpovědnosti Bohu se nikdo nezbavuje vlastní odpovědnosti. Znamená to, že člověk udělá všechno co může a jak nejlíp dovede, ale netrápí se tím, že nebyl schopen udělat ještě víc (...to, co nemohu, přenechám Bohu).
Možná k tomu ještě něco napíšu, ale dnes jsem od rána do večera ve vlaku, takže zatím jen tolik.
Není pravda, že by Pavel svým učením o milosti zbavoval lidi odpovědnosti. Vždyť na rozdíl od Ježíše zdůrazňoval, že je nutné živit se vlastní prací (kdo nechce pracovat, ať nejí).
A na druhé straně - i Ježíš zdůrazňoval spoléhání ve všem na Boha, jinak by přece
nepřišel s touto modlitbou:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
D náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Ono se to spoléhání na Boha vůbec nevylučuje s vlastní iniciativou.
A přenecháním zodpovědnosti Bohu se nikdo nezbavuje vlastní odpovědnosti. Znamená to, že člověk udělá všechno co může a jak nejlíp dovede, ale netrápí se tím, že nebyl schopen udělat ještě víc (...to, co nemohu, přenechám Bohu).
Možná k tomu ještě něco napíšu, ale dnes jsem od rána do večera ve vlaku, takže zatím jen tolik.
JV
Vážený pane Poláčku,
ve Vašem zajímavém a přemýšlivém článku píšete o tom, že Pavlovo veřejné působení, jímž Pavel po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání šířil Ježíšovo učení, pokládáte za slepou víru.
To je tvrzení hodně neobvyklé. Z čeho tak usuzujete? Nebylo třeba jej v článku nějak vysvětlit, odůvodnit?
S pozdravem, Jiří Vyleťal
ve Vašem zajímavém a přemýšlivém článku píšete o tom, že Pavlovo veřejné působení, jímž Pavel po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání šířil Ježíšovo učení, pokládáte za slepou víru.
To je tvrzení hodně neobvyklé. Z čeho tak usuzujete? Nebylo třeba jej v článku nějak vysvětlit, odůvodnit?
S pozdravem, Jiří Vyleťal
»Sotva se tedy člověk emancipoval od slepé litery Zákona, v tom samém okamžiku je upnut pod moc slepé víry.«
Nedá se nic dělat, zdá se, že jste uhodil přesně na hlavičku, pane Poláčku. Ať už jde o otázku hledání autentického bratrství v ekonomice, kdy stále a zdá se čím dál marněji čekáme na procitnutí bohatých, nebo ať už jde jen a pouze o všední vztahy a etiku během každého dne, tak opravdu jde o skutečnost a realitu – nikoliv o subjektivní pocity, byť si je dokážeme vnitřně obhájit zlatými slovy s filigrány.
Jen... Jen mi je trochu smutno, protože vím, že rovinu problému tak, jak jste ji decentně a jemně naznačil, bude vnímat jen málokdo.
Možná ve zkratce takto: Teď už musíš sám, člověče, za nikoho se neschováš, dal jsem ti moudrost i cit, právě tolik, kolik potřebuješ. Teď už musíš Ty sám, proto jsem Tě stvořil ke svobodě. Klidně se ptej a klidně mě volej, ale nakonec to budeš Ty a jen Ty, kdo rozhodne.
Nedá se nic dělat, zdá se, že jste uhodil přesně na hlavičku, pane Poláčku. Ať už jde o otázku hledání autentického bratrství v ekonomice, kdy stále a zdá se čím dál marněji čekáme na procitnutí bohatých, nebo ať už jde jen a pouze o všední vztahy a etiku během každého dne, tak opravdu jde o skutečnost a realitu – nikoliv o subjektivní pocity, byť si je dokážeme vnitřně obhájit zlatými slovy s filigrány.
Jen... Jen mi je trochu smutno, protože vím, že rovinu problému tak, jak jste ji decentně a jemně naznačil, bude vnímat jen málokdo.
Možná ve zkratce takto: Teď už musíš sám, člověče, za nikoho se neschováš, dal jsem ti moudrost i cit, právě tolik, kolik potřebuješ. Teď už musíš Ty sám, proto jsem Tě stvořil ke svobodě. Klidně se ptej a klidně mě volej, ale nakonec to budeš Ty a jen Ty, kdo rozhodne.
Já se vrátím k postavě sv. Pavla, kterého jste zmínil v diskusi pod článkem J. Dolejše Ožije levice tváří v tvář civilizační výzvě?
Píšete, že uznával stát za nezpochybnitelnou autoritu.
Nechtěla jsem tu druhou diskusi zavádět od tématu, tak to píšu sem. Není to tak jednoznačné. Apoštol Pavel rozeznával autority světské a duchovní (každá užívá jiných prostředků). Těm světským se měli věřící podřizovat ve zcela obyčejných věcech, které se netýkaly víry, ale určitě ne ve věcech duchovních. V těch druhých bylo naopak zapotřebí poslouchat jen Boha. A věrnost Bohu má samozřejmě přednost před poslušností vrchnostem, vládám a podobným světským mocnostem.
Píšete, že uznával stát za nezpochybnitelnou autoritu.
Nechtěla jsem tu druhou diskusi zavádět od tématu, tak to píšu sem. Není to tak jednoznačné. Apoštol Pavel rozeznával autority světské a duchovní (každá užívá jiných prostředků). Těm světským se měli věřící podřizovat ve zcela obyčejných věcech, které se netýkaly víry, ale určitě ne ve věcech duchovních. V těch druhých bylo naopak zapotřebí poslouchat jen Boha. A věrnost Bohu má samozřejmě přednost před poslušností vrchnostem, vládám a podobným světským mocnostem.
April 20, 2016 v 6.26
Myslím, že svatého Pavla dobře pochopil třeba Chelčický.
JP
April 20, 2016 v 12.59
Pan Rusek naprosto dokonale vystihl a popsal smysl mé úvahy. Nemám, co bych k tomu dalšího dodal.
JP
Co se toho postavení či úlohy Boha u Ježíše a Pavla týče, pak ten je samozřejmě přítomen u obou.
Jenže, jak jsem zcela výslovně napsal v mém textu: u Ježíše ten Bůh konec konců jenom tak nějak "stojí v pozadí". Jakožto poslední instance - vyžadující, trestající a odměňující. Ale nicméně, ten zásadní zvrat (oproti judaismu, jeho fixního Zákonu) je právě v tom, že t ě ž i š t ě celé věci se z Boha přesouvá na samotného člověka.
Připomeňme si ještě jednou, k čemu jsme dospěli (a na čem jsme se víceméně shodli) v paralelní diskusi: jádrem všeho je onen (původně Janův-Křtitele) apel: "Obraťte se!!" Čili, Ježíšovi se skutečně v prvé a zcela zásadní řadě jedná právě o to niterné obrácení se č l o v ě k a samotného. Kdyby se Ježíšovi jednalo jenom (anebo především) o Boha - pak by neměl vůbec žádného důvodu pro své vlastní působení. Neboť sotva bylo v té době možno nalézt druhý národ, který by se natolik upínal k Bohu, jako právě Židé.
Takže tedy, Ježíš těžiště pozornosti přesouvá na samotného člověka. Jenže, u Pavla zaznamenáváme pohyb přesně opačný: do centra veškerého dění se staví opět v í r a. A víra - ta je naprosto principiálně vždy nekritická. A tedy - nedá se nic dělat - "slepá".
Pane Vyleťale, v dopise Pavla Římanům jsou o tom celé pasáže: věříme v Krista, věříme v Kříž, věříme ve Zmrtvýchvstání. Víra, víra, víra... Spasen bude ten, kdo uvěří v Krista a v jeho Zmrtvýchvstání. Nikoli - v prvé řadě - ten, kdo rozpozná a za své přijme to vlastní jádro Ježíšova poselství, totiž o vlastní odpovědnosti člověka za jeho konání, za jeho dobro; nýbrž ten, kdo u v ě ř í. A na tomto zvratu od odpovědnosti ke slepé víře se nic nestává lepším jenom proto, že pro tentokrát to není víra v Zákon, nýbrž víra v samotného Krista.
Musíme si uvědomit: tento rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem měl zcela objektivní kořeny. Znovu opakuji: Pavel měl bezpochyby tu nevývratnou zásluhu, že dokázal vytvořit ideový základ pro r e á l n é křesťanství. Tedy pro takovou formu křesťanské víry, která měla reálnou šanci oslovit širokou obec, udržet a prosadit se ve zcela reálném kontextu tehdejšího světa.
Pavel byl totiž konfrontován se zcela novým problémem, který se pro samotného Ježíše vůbec nestavěl. Ježíš totiž působil prakticky výhradně mezi Židy, čili bezvýhradnými vyznavači judaismu. Čili monoteismu, včetně všech odpovídajících společenských a především mravních norem. Ježíš tedy měl, na čem stavět - a mohl veškerou svou činnost fokusovat právě jenom na onen zmíněný p o s u n v chápání, v pojetí onoho mravního přerodu.
Zatímco Pavel byl v situaci, kdy se pro křesťanské hnutí stalo životně nezbytným, získat pro sebe široké vrstvy NEžidů. Tedy těch, kteří neměli "v krvi" celý ten judaistický duchovní základ; a většinou se jednalo o dosavadní vyznavače polyteismu. Tedy o "pohany".
A teď: Pavel nemohl postupovat tím, způsobem, že by těmto pohanům n a p ř e d zprostředkoval judaistický (starý) Zákon, a posléze na to narouboval onen Ježíšův nový výklad. Když právě zásadní akcent Ježíšovy nové cesty spočíval v o s v o b o z e n í se od fixní litery Starého zákona. A za druhé, problém čistě praktický: pro Ne-židy byla většinou nepřijatelná obřízka, jakož i jiné striktní náboženské judaistické předpisy.
Takže: Pavel stál před tím skutečně obřím úkolem - zprostředkovat pohanům z á r o v e ň jak monoteismus, tak i Ježíše! Objektivně vůbec neměl jinou možnost, nežli vzbudit oheň v srdcích posluchačů svých kázáních právě vyzdvižením čiré víry. Víry v Ježíše samotného, víry ve Zmrtvýchvstání, a tím zároveň víry ve vlastní zmrtvýchvstání (a život věčný) následovníků Krista.
Byla to - zopakujme ještě jednou - fakticky jediná možnost, jak nové náboženství prosadit, rozšířit do světa.
Ale, nedá se nic dělat - za tento úspěch ve světě vnějším se musela zaplatit nemalá cena; a touto cenou byl právě ústup od pravého jádra Ježíšova poselství, opět zpět k jenom samotné víře, k praktikovanému kultu. Toto konstatování tedy nijak nemá snižovat zásluhy Pavla o křesťanství - ale dnes je nutno si už uvědomit, co se na této cestě za úspěchem ztratilo; a je nutno se vrátit - a ještě ho prohloubit - k onomu původnímu Ježíšovu poselství lidem.,
Jenže, jak jsem zcela výslovně napsal v mém textu: u Ježíše ten Bůh konec konců jenom tak nějak "stojí v pozadí". Jakožto poslední instance - vyžadující, trestající a odměňující. Ale nicméně, ten zásadní zvrat (oproti judaismu, jeho fixního Zákonu) je právě v tom, že t ě ž i š t ě celé věci se z Boha přesouvá na samotného člověka.
Připomeňme si ještě jednou, k čemu jsme dospěli (a na čem jsme se víceméně shodli) v paralelní diskusi: jádrem všeho je onen (původně Janův-Křtitele) apel: "Obraťte se!!" Čili, Ježíšovi se skutečně v prvé a zcela zásadní řadě jedná právě o to niterné obrácení se č l o v ě k a samotného. Kdyby se Ježíšovi jednalo jenom (anebo především) o Boha - pak by neměl vůbec žádného důvodu pro své vlastní působení. Neboť sotva bylo v té době možno nalézt druhý národ, který by se natolik upínal k Bohu, jako právě Židé.
Takže tedy, Ježíš těžiště pozornosti přesouvá na samotného člověka. Jenže, u Pavla zaznamenáváme pohyb přesně opačný: do centra veškerého dění se staví opět v í r a. A víra - ta je naprosto principiálně vždy nekritická. A tedy - nedá se nic dělat - "slepá".
Pane Vyleťale, v dopise Pavla Římanům jsou o tom celé pasáže: věříme v Krista, věříme v Kříž, věříme ve Zmrtvýchvstání. Víra, víra, víra... Spasen bude ten, kdo uvěří v Krista a v jeho Zmrtvýchvstání. Nikoli - v prvé řadě - ten, kdo rozpozná a za své přijme to vlastní jádro Ježíšova poselství, totiž o vlastní odpovědnosti člověka za jeho konání, za jeho dobro; nýbrž ten, kdo u v ě ř í. A na tomto zvratu od odpovědnosti ke slepé víře se nic nestává lepším jenom proto, že pro tentokrát to není víra v Zákon, nýbrž víra v samotného Krista.
Musíme si uvědomit: tento rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem měl zcela objektivní kořeny. Znovu opakuji: Pavel měl bezpochyby tu nevývratnou zásluhu, že dokázal vytvořit ideový základ pro r e á l n é křesťanství. Tedy pro takovou formu křesťanské víry, která měla reálnou šanci oslovit širokou obec, udržet a prosadit se ve zcela reálném kontextu tehdejšího světa.
Pavel byl totiž konfrontován se zcela novým problémem, který se pro samotného Ježíše vůbec nestavěl. Ježíš totiž působil prakticky výhradně mezi Židy, čili bezvýhradnými vyznavači judaismu. Čili monoteismu, včetně všech odpovídajících společenských a především mravních norem. Ježíš tedy měl, na čem stavět - a mohl veškerou svou činnost fokusovat právě jenom na onen zmíněný p o s u n v chápání, v pojetí onoho mravního přerodu.
Zatímco Pavel byl v situaci, kdy se pro křesťanské hnutí stalo životně nezbytným, získat pro sebe široké vrstvy NEžidů. Tedy těch, kteří neměli "v krvi" celý ten judaistický duchovní základ; a většinou se jednalo o dosavadní vyznavače polyteismu. Tedy o "pohany".
A teď: Pavel nemohl postupovat tím, způsobem, že by těmto pohanům n a p ř e d zprostředkoval judaistický (starý) Zákon, a posléze na to narouboval onen Ježíšův nový výklad. Když právě zásadní akcent Ježíšovy nové cesty spočíval v o s v o b o z e n í se od fixní litery Starého zákona. A za druhé, problém čistě praktický: pro Ne-židy byla většinou nepřijatelná obřízka, jakož i jiné striktní náboženské judaistické předpisy.
Takže: Pavel stál před tím skutečně obřím úkolem - zprostředkovat pohanům z á r o v e ň jak monoteismus, tak i Ježíše! Objektivně vůbec neměl jinou možnost, nežli vzbudit oheň v srdcích posluchačů svých kázáních právě vyzdvižením čiré víry. Víry v Ježíše samotného, víry ve Zmrtvýchvstání, a tím zároveň víry ve vlastní zmrtvýchvstání (a život věčný) následovníků Krista.
Byla to - zopakujme ještě jednou - fakticky jediná možnost, jak nové náboženství prosadit, rozšířit do světa.
Ale, nedá se nic dělat - za tento úspěch ve světě vnějším se musela zaplatit nemalá cena; a touto cenou byl právě ústup od pravého jádra Ježíšova poselství, opět zpět k jenom samotné víře, k praktikovanému kultu. Toto konstatování tedy nijak nemá snižovat zásluhy Pavla o křesťanství - ale dnes je nutno si už uvědomit, co se na této cestě za úspěchem ztratilo; a je nutno se vrátit - a ještě ho prohloubit - k onomu původnímu Ježíšovu poselství lidem.,
JP
Pane Rusku, jmenovitě těmito pojmy (moudrost a cit) jste dokonale vystihl jeden - zcela zásadní - aspekt, který jsem původně chtěl také zapracovat do mého textu, ale bohužel se tam už z čistě prostorových důvodů nevešel.
Už jsem sám tak napůl uvažoval, že právě na toto téma zpracuji ještě text následný (pokud by o toto téma byl hlubší zájem). Pracovní text tohoto textu by byl asi "Ježíš a Aristoteles". Konkrétně by se tam jednalo právě o to, jakým k o n k r é t n í m způsobem se člověk má propracovávat k pravé mravnosti.
Už jsem sám tak napůl uvažoval, že právě na toto téma zpracuji ještě text následný (pokud by o toto téma byl hlubší zájem). Pracovní text tohoto textu by byl asi "Ježíš a Aristoteles". Konkrétně by se tam jednalo právě o to, jakým k o n k r é t n í m způsobem se člověk má propracovávat k pravé mravnosti.
JP
To je ovšem zase jedna z nejproblematičtějších otázek křesťanství vůbec, paní Hájková. Totiž to, do jaké míry je křesťanství (respektive víra ve všemocného a vševědoucího Boha) slučitelná se svobodou člověka - která je ovšem základní podmínkou odpovědnosti člověka za jeho činy, a za charakterovou kvalitu jeho činů.
Dozajista, křesťanství postuluje onen podvojný, či podílný vztah: Bůh určuje, ale člověku je dána (relativní) svoboda. Člověk je tedy konec konců odpovědný za to, jaký je a jak jedná.
Ovšem, jak velice problematická je tato konstrukce, můžeme nalézt právě u samotného Pavla.
Ve svém "Dopise Římanům" se totiž zabývá výslovně touto otázkou - poměru boží vůle a svobody.
"Nyní namítneš (9,14n.): Jak tě může (Bůh) ještě obžalovat, když se nikdo nedokáže vzepřít jeho vůli?" - Čili, je zde dána jasná a jednoznačná predestinace, která vylučuje svobodnou lidskou vůli.
Na tuto námitku odpovídá Pavel: "Kdo jsi ty, že chceš jako člověk soudit o Bohu? Řekne snad dílo o tom, kdo ho stvořil: Proč jsi mě tak udělal? Není snad naopak hrnčíř pánem nad hlínou? Nemůže snad z téže hmoty zhotovit jednu nádobu pro čisté, a jednu nádobu pro nečisté?"
Takže, takto argumentuje Pavel. Tady ovšem nelze jinak, nežli na takový způsob "argumentace" hledět s nevěřícným úžasem.
Vždyť ke komu j i n é m u by onen hrnec - pokud je špatně udělaný - mohl říci: "T y jsi mě špatně udělal!", nežli ke svému vlastnímu hrnčíři?!...
A ke komu j i n é m u může člověk - pokud má být souzen za svou "nepovedenost" říci: "Jsem přesně takový, jakým t y jsi mě stvořil!", nežli ke svému vlastnímu Bohu?...
Takže, jak vidět, ono je to s tou svobodou - a odpovědností - v křesťanství velice, ale opravdu velice problematické. A Pavel dokazuje fakticky naprostý opak toho, než co bylo jeho úmyslem...
Dozajista, křesťanství postuluje onen podvojný, či podílný vztah: Bůh určuje, ale člověku je dána (relativní) svoboda. Člověk je tedy konec konců odpovědný za to, jaký je a jak jedná.
Ovšem, jak velice problematická je tato konstrukce, můžeme nalézt právě u samotného Pavla.
Ve svém "Dopise Římanům" se totiž zabývá výslovně touto otázkou - poměru boží vůle a svobody.
"Nyní namítneš (9,14n.): Jak tě může (Bůh) ještě obžalovat, když se nikdo nedokáže vzepřít jeho vůli?" - Čili, je zde dána jasná a jednoznačná predestinace, která vylučuje svobodnou lidskou vůli.
Na tuto námitku odpovídá Pavel: "Kdo jsi ty, že chceš jako člověk soudit o Bohu? Řekne snad dílo o tom, kdo ho stvořil: Proč jsi mě tak udělal? Není snad naopak hrnčíř pánem nad hlínou? Nemůže snad z téže hmoty zhotovit jednu nádobu pro čisté, a jednu nádobu pro nečisté?"
Takže, takto argumentuje Pavel. Tady ovšem nelze jinak, nežli na takový způsob "argumentace" hledět s nevěřícným úžasem.
Vždyť ke komu j i n é m u by onen hrnec - pokud je špatně udělaný - mohl říci: "T y jsi mě špatně udělal!", nežli ke svému vlastnímu hrnčíři?!...
A ke komu j i n é m u může člověk - pokud má být souzen za svou "nepovedenost" říci: "Jsem přesně takový, jakým t y jsi mě stvořil!", nežli ke svému vlastnímu Bohu?...
Takže, jak vidět, ono je to s tou svobodou - a odpovědností - v křesťanství velice, ale opravdu velice problematické. A Pavel dokazuje fakticky naprostý opak toho, než co bylo jeho úmyslem...
April 20, 2016 v 14.27
Jenže pak to pokračuje:
"A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?"
Podle mého názoru víra v Boha svobodnou vůli nevylučuje. Už proto, že můžete buď svobodně věřit nebo nevěřit.
A jestli to vede k odpovědnosti? Samozřejmě záleží na tom, jak to kdo bere vážně - jak vážně bere svůj vztah k Bohu.
Ale na tom, jak vážně to kdo bere, přece závisí všechny mravní nauky. Nemyslíte, pane Poláčku?
"A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?"
Podle mého názoru víra v Boha svobodnou vůli nevylučuje. Už proto, že můžete buď svobodně věřit nebo nevěřit.
A jestli to vede k odpovědnosti? Samozřejmě záleží na tom, jak to kdo bere vážně - jak vážně bere svůj vztah k Bohu.
Ale na tom, jak vážně to kdo bere, přece závisí všechny mravní nauky. Nemyslíte, pane Poláčku?
JV
Vážený pane Poláčku,
děkuji za Vaši reakci a dovolím si vyjádřit se k tomu, co uvádíte v odstavci, v němž mne oslovujete.
Pojem „víra“ má v křesťanském prostředí velmi hluboký význam. Křesťanská víra neznamená pouze myslet si, že toto se stalo takhle, nebo že po tomto bude následovat toto. Křesťanská víra také vůbec neznamená přihlášení se k nějakému povinnému myšlenkovému konceptu. Bohužel, takto velmi zjednodušeně chápou víru ti, kteří na křesťanství hledí zvnějšku. Snadno tak docházejí k falešným závěrům.
Víra v křesťanství je především vztah k Bohu, z něhož plyne důvěra. Je spolehnutím se na spolehlivé. V tomto případě spolehnutí se na Ježíše Krista (a tudíž na celou Boží trojici) a také pochopitelně na učení, s nímž přichází mezi lidi Bůh Ježíš, jako jeden z lidí. Toto je Pavlovo učení, pane Poláčku: spoléhejte na Krista, ne sami na sebe, ne na své vlastní skutky, byť byste měli jistotu, že Bůh to po vás chce. To není víra slepá, ale víra hledící tak daleko, že je mimo naši lidskou představivost.
A teď k těm skutkům, k pochopení Ježíšova učení a k řízení se jím v lidské životě. Víte, pane Poláčku, on nikdo z nás není dokonalý. Někdo Ježíšovo učení vůbec nepochopí, někdo se s ním za celý život ani nesetká, někdo jej odmítne pro vlastní duchovní nedostatečnost či dokonce pýchu, někdo jej prohlásí za nesmysl, protože Boha přece nikdo nikdy neviděl atd. Mají snad všichni tito lidé být Bohem zatraceni, má jim být upřen život věčný?
A jak je to s těmi skutky? Někdo je od přirozenosti líný a k žádným skutkům se nedokope. Někdo se dokope, ale vydrží jenom po dobu prvotního nadšení. Někomu ani nedojde, že by nějaké skutky dělat měl. Někdo skutky dělá, ale když zjistí, že mu to jeho život nikterak neulehčuje, skončí s tím. Někdo pochopil, že skutky dělat má, ale dělá jenom ty, které se mu hodí do krámu a ještě k tomu si myslí, že jsou to přesně ty, za něž jej Bůh odmění. Někdo dělá dokonce pravý opak těch dobrých skutků. Co s těmi všemi hříšníky, s těmi chybujícími lidmi? Zatratit, do pekla s nimi, žádný Bůh a pobývání v jeho blízkosti, žádný ráj? Žádné slitování s nimi?
Bůh zná všechny naše slabosti a v dostatečné míře je zná i apoštol Pavel. Proto Bůh přichází s milostí, pane Poláčku, a přichází s ní i Pavel, jak si jistě vyhledáte v jeho epištolách. Nás nespasí naše dobré skutky – vždy jich vykonáme jenom málo – nás nespasí dokonalé znalosti Ježíšova učení, ani žádné poznání, jenž bude vždy pouze neúplné - ale jenom Boží milost, která je zadarmo. Smilování Boží nad námi samotnými, neboť všichni jsme nedostateční. (Což vychází jasně najevo, porovnáme-li naše počínání s Ježíšem.) To je Pavlovo učení a Pavlova víra.
Nás od Boha neoddělí naše hříchy, byť by to byly ty nejstrašnější, k jakým v dějinách lidstva kdy došlo. Nás neoddělí od Boha naše chybné poznání, naše nepochopení Božího záměru, naše neznalost křesťanství či čehokoliv jiného. Bůh od nás nedá ruce pryč kvůli nedostatku našich dobrých skutků. Bůh neměří a neváží jako lidé.
Od Boha nás odloučí jedině naše vědomé odmítnutí jeho milosti. Nebudeme-li ve svém nitru stát o prominutí našich hříchů, chyb a selhání, nebudeme-li stát o smilování Boží nad námi samotnými, pak nás Bůh nebude nutit donekonečna. Bůh je džentlmen a nevnucuje se těm, kdo ho nechtějí. Bohu pak nezbude nic jiného, než splnit přání těch, kteří jej odmítají. Takoví pak skončí nejspíše v nicotě. Také toto je Pavlovo učení a víra, kterou Pavel přináší lidem. Žádná slepá víra, ale jasnozřivost, s níž Pavel sděluje lidem ono nejpodstatnější Boží poselství.
Váš Jiří Vyleťal
děkuji za Vaši reakci a dovolím si vyjádřit se k tomu, co uvádíte v odstavci, v němž mne oslovujete.
Pojem „víra“ má v křesťanském prostředí velmi hluboký význam. Křesťanská víra neznamená pouze myslet si, že toto se stalo takhle, nebo že po tomto bude následovat toto. Křesťanská víra také vůbec neznamená přihlášení se k nějakému povinnému myšlenkovému konceptu. Bohužel, takto velmi zjednodušeně chápou víru ti, kteří na křesťanství hledí zvnějšku. Snadno tak docházejí k falešným závěrům.
Víra v křesťanství je především vztah k Bohu, z něhož plyne důvěra. Je spolehnutím se na spolehlivé. V tomto případě spolehnutí se na Ježíše Krista (a tudíž na celou Boží trojici) a také pochopitelně na učení, s nímž přichází mezi lidi Bůh Ježíš, jako jeden z lidí. Toto je Pavlovo učení, pane Poláčku: spoléhejte na Krista, ne sami na sebe, ne na své vlastní skutky, byť byste měli jistotu, že Bůh to po vás chce. To není víra slepá, ale víra hledící tak daleko, že je mimo naši lidskou představivost.
A teď k těm skutkům, k pochopení Ježíšova učení a k řízení se jím v lidské životě. Víte, pane Poláčku, on nikdo z nás není dokonalý. Někdo Ježíšovo učení vůbec nepochopí, někdo se s ním za celý život ani nesetká, někdo jej odmítne pro vlastní duchovní nedostatečnost či dokonce pýchu, někdo jej prohlásí za nesmysl, protože Boha přece nikdo nikdy neviděl atd. Mají snad všichni tito lidé být Bohem zatraceni, má jim být upřen život věčný?
A jak je to s těmi skutky? Někdo je od přirozenosti líný a k žádným skutkům se nedokope. Někdo se dokope, ale vydrží jenom po dobu prvotního nadšení. Někomu ani nedojde, že by nějaké skutky dělat měl. Někdo skutky dělá, ale když zjistí, že mu to jeho život nikterak neulehčuje, skončí s tím. Někdo pochopil, že skutky dělat má, ale dělá jenom ty, které se mu hodí do krámu a ještě k tomu si myslí, že jsou to přesně ty, za něž jej Bůh odmění. Někdo dělá dokonce pravý opak těch dobrých skutků. Co s těmi všemi hříšníky, s těmi chybujícími lidmi? Zatratit, do pekla s nimi, žádný Bůh a pobývání v jeho blízkosti, žádný ráj? Žádné slitování s nimi?
Bůh zná všechny naše slabosti a v dostatečné míře je zná i apoštol Pavel. Proto Bůh přichází s milostí, pane Poláčku, a přichází s ní i Pavel, jak si jistě vyhledáte v jeho epištolách. Nás nespasí naše dobré skutky – vždy jich vykonáme jenom málo – nás nespasí dokonalé znalosti Ježíšova učení, ani žádné poznání, jenž bude vždy pouze neúplné - ale jenom Boží milost, která je zadarmo. Smilování Boží nad námi samotnými, neboť všichni jsme nedostateční. (Což vychází jasně najevo, porovnáme-li naše počínání s Ježíšem.) To je Pavlovo učení a Pavlova víra.
Nás od Boha neoddělí naše hříchy, byť by to byly ty nejstrašnější, k jakým v dějinách lidstva kdy došlo. Nás neoddělí od Boha naše chybné poznání, naše nepochopení Božího záměru, naše neznalost křesťanství či čehokoliv jiného. Bůh od nás nedá ruce pryč kvůli nedostatku našich dobrých skutků. Bůh neměří a neváží jako lidé.
Od Boha nás odloučí jedině naše vědomé odmítnutí jeho milosti. Nebudeme-li ve svém nitru stát o prominutí našich hříchů, chyb a selhání, nebudeme-li stát o smilování Boží nad námi samotnými, pak nás Bůh nebude nutit donekonečna. Bůh je džentlmen a nevnucuje se těm, kdo ho nechtějí. Bohu pak nezbude nic jiného, než splnit přání těch, kteří jej odmítají. Takoví pak skončí nejspíše v nicotě. Také toto je Pavlovo učení a víra, kterou Pavel přináší lidem. Žádná slepá víra, ale jasnozřivost, s níž Pavel sděluje lidem ono nejpodstatnější Boží poselství.
Váš Jiří Vyleťal
já se nemohu zbavit dojmu, že lidem moc nepřejete, aby jim bylo něco odpuštěno bez zásluhy.
Ale vždyť Ježíš se právě kvůli tomu obětoval.
Nebo si myslíte, že se nějak spletl?
Ale vždyť Ježíš se právě kvůli tomu obětoval.
Nebo si myslíte, že se nějak spletl?
Mezi marxismem a křesťanstvím >>...pak na straně druhé panuje stav zásadní nespojitelnosti a ideové konkurence.<<
V mém pohledu vykazuje mnohdy ateismus (což marxismus je) značnou afinitu směrem k sebepřeceňování, což může vést až k neúctě k tradici a nebo k neúctě k druhým obecně vůbec.
Věřící sami sebe nepovažují za nejvyšší bytost, to na jedné straně, cítím zde vyšší afinitu mj. ke slovu pokora, což je zřejmě pro nejednoho ateistu (tak já to vnímám) spíše cizí slovo.
Na druhé straně u věřících zase existuje až příliš často a nepochybně "duchovní namyšlenost", často považují "nevěřící" za méněcenné, byť si to nepřiznají. Naopak může být někdy i ateismus znakem velké skromnosti až upřímnosti. Člověk netvrdí, co neví, nevymýšlí si. A zase naopak: Nejeden ateista vnímá věřící jako bytosti hloupé a omezené.
Revoluční změny se pojí v moderních dějinách spíše s bezvěrectvím, naopak věřící má tendenci spoléhat se na evoluční jemné povlovné vývojové změny. Prostě "věří Bohu". V tomto pohledu vnímám to, co se nyní v Evropě děje, na úrovni příčin, spíše za dílo ateistů. V mém pohledu na víru se normální solidní věřící prostě neodváží takovým mohutným způsobem zasahovat do světa. A pokud zde jde přesto o člověka nebo skupinu lidí, kteří jsou věřící, tak je to podle mého až čirý fanatismus, kdy sami sebe považují za výjimečné, zkrátka mají mesiášský syndrom. V tomto případě to není ctnost, ale psychiatrická porucha.
Ale abych se vrátil k tématu:
Šéf lidovců Bělobrádek vykazuje z mého pohledu hned celý katalog zcela nekřesťansky asociálního chování (mj. video na YT, kde odmítá zvýšení minimální mzdy...), KDU se řadí na pravici a v tomto pohledu opravdu "netrpí" na sociální rozhazování - hle, zde další rys, kdy věřící lidé jsou až sociálně velmi tvrdí, cítím zde výklad, že každý má pracovat a pak se mu Bůh spravedlivě odmění (protestantská etika: modli se a pracuj).
Takže kromě samotného rozdílu ve víře... Je zde mezi marxismem a křesťanstvím rozdíl i v pohledu na míru sociální solidarity? Je zde malost u KDU-ČSL? Je tedy i naše křesťanská strana nakažena virem nepřejícnosti, snad mj. skrze nesprávné ekonomické pochopení role minimální mzdy?
V mém pohledu vykazuje mnohdy ateismus (což marxismus je) značnou afinitu směrem k sebepřeceňování, což může vést až k neúctě k tradici a nebo k neúctě k druhým obecně vůbec.
Věřící sami sebe nepovažují za nejvyšší bytost, to na jedné straně, cítím zde vyšší afinitu mj. ke slovu pokora, což je zřejmě pro nejednoho ateistu (tak já to vnímám) spíše cizí slovo.
Na druhé straně u věřících zase existuje až příliš často a nepochybně "duchovní namyšlenost", často považují "nevěřící" za méněcenné, byť si to nepřiznají. Naopak může být někdy i ateismus znakem velké skromnosti až upřímnosti. Člověk netvrdí, co neví, nevymýšlí si. A zase naopak: Nejeden ateista vnímá věřící jako bytosti hloupé a omezené.
Revoluční změny se pojí v moderních dějinách spíše s bezvěrectvím, naopak věřící má tendenci spoléhat se na evoluční jemné povlovné vývojové změny. Prostě "věří Bohu". V tomto pohledu vnímám to, co se nyní v Evropě děje, na úrovni příčin, spíše za dílo ateistů. V mém pohledu na víru se normální solidní věřící prostě neodváží takovým mohutným způsobem zasahovat do světa. A pokud zde jde přesto o člověka nebo skupinu lidí, kteří jsou věřící, tak je to podle mého až čirý fanatismus, kdy sami sebe považují za výjimečné, zkrátka mají mesiášský syndrom. V tomto případě to není ctnost, ale psychiatrická porucha.
Ale abych se vrátil k tématu:
Šéf lidovců Bělobrádek vykazuje z mého pohledu hned celý katalog zcela nekřesťansky asociálního chování (mj. video na YT, kde odmítá zvýšení minimální mzdy...), KDU se řadí na pravici a v tomto pohledu opravdu "netrpí" na sociální rozhazování - hle, zde další rys, kdy věřící lidé jsou až sociálně velmi tvrdí, cítím zde výklad, že každý má pracovat a pak se mu Bůh spravedlivě odmění (protestantská etika: modli se a pracuj).
Takže kromě samotného rozdílu ve víře... Je zde mezi marxismem a křesťanstvím rozdíl i v pohledu na míru sociální solidarity? Je zde malost u KDU-ČSL? Je tedy i naše křesťanská strana nakažena virem nepřejícnosti, snad mj. skrze nesprávné ekonomické pochopení role minimální mzdy?
VP
April 21, 2016 v 2.03
Pane Poláčku, nic Vám nebrání obrátit se přímo na Ježíše bez Pavla. Pavel našel cestu k pohanům, vy můžete najít cestu k dnešním lidem. Myslím to upřímně. Ovšem přeji Vám, abyste poznal živého Ježíše, který nám nabízí a dává svého Ducha a v něm a jím je s námi. Nestačí vzít pouze ježíšovský mravní apel. Hlavní rozdíl mezi Ježíšovým a Marxovým učením je, že Ježíš žije, Marx ne.
Ale pak se vás pan Poláček zeptá, proč by to člověk dělal. Tedy že onu boží milost odmítne. A vy mu správně řeknete: Protože tím naplnil svoji svobodu a sám si to vybral. A pan Poláček vám řekne: Ale proč jeden člověk tuto milost přijme a druhý ne? A vy mu na to řeknete už jen: To nevíme, to je tajemství...
Kdesi jsme tu právě narazili na hranice lidského poznání. Je-li Bůh, Jeho jméno budiž pochváleno, ten, který je a který vše stvořil, tak pak přece může za vše, co se děje, i za hříchy hříšníků, i za jejich malost...
Pokud v nás však část Stvořitele přebývá, pokud máme v sobě boží jiskru, máme i boží svobodu, pak ovšem jsme tou částí na úrovni Boha (podobni Bohu), můžeme tvořit - ale současně nejsme jediní a nejvyšší, takže za tvorbu, která není v božské harmonii budeme po zásluze "karmicky" potrestáni.
Jinými slovy nejsme 100% plně determinováni jen tehdy a pouze tehdy, je-li v nás obsažena částečka Nejvyššího... Budeme-li zcela mimo Tvůrce, budeme stvořeni tak, jak jsme stvořeni byli. Úplně determinováni. Včetně Tvůrcem "naprogramované" svobody. - Aspoň se to zdá takto vypadat, to nám tvrdí lidská logika.
Tím, že Eva nabídla Adamovi jablko, stali se Adam s Evou "podobni Bohu", byli jako on, začali rozpoznávat dobré a zlé.
Člověk by si měl všimnout, že nelze sedět zároveň na dvou židlích. Na jedné být vždy plně v bezpečí, tedy v místě kde se lze na někoho druhého spolehnout. Ta druhá je však na samotném vrcholu a nahoře už nikdo vyšší není. Ale jen zde je plná svoboda.
Pokud by nejdokonalejším principem tohoto světa bylo, že plní člověku všechna přání..., opravdu by si přál člověk sedět na té nejvyšší židli? Dělat si zcela cokoliv? A mít sám za v š e celou a plnou odpovědnost, protože už tady není nikdo jiný kompetentnější, kdo by m o h l za všechna naše rozhodnutí a též za celý řetěz všech dalších důsledků?
= = =
Ty východní exotické nauky voní mámivým příslibem svobody, pane Poláčku, ale třeba představa, že smyslem lidského života je vyvázat se z koloběhu životů... (to se zdá být až projevem neúcty ke stvořenému Světu). A pak ještě poznámka pro vás: Je-li Stvořitel dokonalý, proč by pro člověka nemohl být v té podobě, kterou člověk nejlépe přijme? Kromě podoby Ježíše Krista je tu také mariánský kult... Tolik k otázce vztahu... Aneb proč by Nejvyšší nemohl poskytnout prostředníka...
Kdesi jsme tu právě narazili na hranice lidského poznání. Je-li Bůh, Jeho jméno budiž pochváleno, ten, který je a který vše stvořil, tak pak přece může za vše, co se děje, i za hříchy hříšníků, i za jejich malost...
Pokud v nás však část Stvořitele přebývá, pokud máme v sobě boží jiskru, máme i boží svobodu, pak ovšem jsme tou částí na úrovni Boha (podobni Bohu), můžeme tvořit - ale současně nejsme jediní a nejvyšší, takže za tvorbu, která není v božské harmonii budeme po zásluze "karmicky" potrestáni.
Jinými slovy nejsme 100% plně determinováni jen tehdy a pouze tehdy, je-li v nás obsažena částečka Nejvyššího... Budeme-li zcela mimo Tvůrce, budeme stvořeni tak, jak jsme stvořeni byli. Úplně determinováni. Včetně Tvůrcem "naprogramované" svobody. - Aspoň se to zdá takto vypadat, to nám tvrdí lidská logika.
Tím, že Eva nabídla Adamovi jablko, stali se Adam s Evou "podobni Bohu", byli jako on, začali rozpoznávat dobré a zlé.
Člověk by si měl všimnout, že nelze sedět zároveň na dvou židlích. Na jedné být vždy plně v bezpečí, tedy v místě kde se lze na někoho druhého spolehnout. Ta druhá je však na samotném vrcholu a nahoře už nikdo vyšší není. Ale jen zde je plná svoboda.
Pokud by nejdokonalejším principem tohoto světa bylo, že plní člověku všechna přání..., opravdu by si přál člověk sedět na té nejvyšší židli? Dělat si zcela cokoliv? A mít sám za v š e celou a plnou odpovědnost, protože už tady není nikdo jiný kompetentnější, kdo by m o h l za všechna naše rozhodnutí a též za celý řetěz všech dalších důsledků?
= = =
Ty východní exotické nauky voní mámivým příslibem svobody, pane Poláčku, ale třeba představa, že smyslem lidského života je vyvázat se z koloběhu životů... (to se zdá být až projevem neúcty ke stvořenému Světu). A pak ještě poznámka pro vás: Je-li Stvořitel dokonalý, proč by pro člověka nemohl být v té podobě, kterou člověk nejlépe přijme? Kromě podoby Ježíše Krista je tu také mariánský kult... Tolik k otázce vztahu... Aneb proč by Nejvyšší nemohl poskytnout prostředníka...
April 21, 2016 v 6.52
K té myšlence pana Ruska, že v člověku patrně přebývá část Boha:
Podle mého mínění je Bůh transcendentní světu, ale člověku částečně není, i když nevím, zda to tak lze vyjádřit.
Svět se řídí vlastními zákony - fyzikálními, chemickými, biologickými a pod. Bůh do toho nezasahuje. Nemůže svět řídit jak loutkové divadlo. Čili když spadnete z desátého patra, zabijete se. Když nebudete mít co jíst, zemřete hladem. Může do toho ovšem zasáhnout, například tím, že někoho pošle (lidé to pak vnímají jako náhodu, která je zachránila).
Člověk není plně součástí tohoto světa. Kdyby byl, byl by plně determinován, závislý na nutnosti a nahodilosti přírodních jevů.
V člověku je obsaženo něco z Boha, jak píšete, a právě proto má svobodu. Já bych to možná spíš formulovala tak, že může mít podíl na Boží transcendenci. Ovšem záleží na něm, zda tu nabídku přijme.
Část jeho bytosti podléhá světu s jeho fyzikálními a biologickými zákony. Dalo by se vlastně říct, že v člověku je obsažen Bůh i svět. A člověk si může vybrat, zda se bude víc řídit zákony světa nebo bude poslouchat Boží hlas. Oni ten hlas poslouchají i někteří nevěřící, jenom netuší, že je to Boží hlas. A naopak, někteří věřící mohou občas víc podléhat hlasu světa. Ale uvědomění si, že Bůh vám něco nabízí, je úžasné.
Podle mého mínění je Bůh transcendentní světu, ale člověku částečně není, i když nevím, zda to tak lze vyjádřit.
Svět se řídí vlastními zákony - fyzikálními, chemickými, biologickými a pod. Bůh do toho nezasahuje. Nemůže svět řídit jak loutkové divadlo. Čili když spadnete z desátého patra, zabijete se. Když nebudete mít co jíst, zemřete hladem. Může do toho ovšem zasáhnout, například tím, že někoho pošle (lidé to pak vnímají jako náhodu, která je zachránila).
Člověk není plně součástí tohoto světa. Kdyby byl, byl by plně determinován, závislý na nutnosti a nahodilosti přírodních jevů.
V člověku je obsaženo něco z Boha, jak píšete, a právě proto má svobodu. Já bych to možná spíš formulovala tak, že může mít podíl na Boží transcendenci. Ovšem záleží na něm, zda tu nabídku přijme.
Část jeho bytosti podléhá světu s jeho fyzikálními a biologickými zákony. Dalo by se vlastně říct, že v člověku je obsažen Bůh i svět. A člověk si může vybrat, zda se bude víc řídit zákony světa nebo bude poslouchat Boží hlas. Oni ten hlas poslouchají i někteří nevěřící, jenom netuší, že je to Boží hlas. A naopak, někteří věřící mohou občas víc podléhat hlasu světa. Ale uvědomění si, že Bůh vám něco nabízí, je úžasné.
Vy prostě nemáte Pavla rád. Já naopak ano. Mám pro něj pochopení. Byl si jist, že má pravdu a Ježíšovi učedníci mu nejdřív připadali jako ti, kteří kazí jeho dokonalé učení. Musel být otřesen tím, když zjistil, že pravda je vlastně na jejich straně. Musel se s tím vyrovnat.
Mohl byste si o něm něco přečíst. Když ne Badiouovu knížku, v níž ho vykládá tak trochu ateisticky, tak třeba článek Václava Umlaufa:
http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/slaby-na-tele-a-silny-na-duchu
Mohl byste si o něm něco přečíst. Když ne Badiouovu knížku, v níž ho vykládá tak trochu ateisticky, tak třeba článek Václava Umlaufa:
http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/slaby-na-tele-a-silny-na-duchu
JV
Ne, ne, pane Rusku, takto bych já nikomu neodpovídal, jak se domníváte v prvním odstavci Vašeho posledního vstupu.
V tomto odstavci zmiňujete i svobodu, kolem které se často točí naše nekonečné debaty. K tomu jen pár vět.
O tom, co je pravá svoboda - nikoliv svévole, se kterou si svobodu skoro vždycky pleteme - nás naprosto dostatečně poučuje příběh Adama a Evy. Svoboda je možnost volit v rámci řádu. Nevolím-li z možností, které řád nabízí, vždy volím špatně a dochází k destrukci. Přečasto také ke zmaru. (Adam a Eva nevolili svobodně - byli ovlivněni hadem. A nevolili ani v rámci řádu. Neakceptovali, že něco nemohou, že to nejsou oni, kdo dal stvoření řád.)
Krásný den a vše dobré přeje všem, Jiří Vyleťal
V tomto odstavci zmiňujete i svobodu, kolem které se často točí naše nekonečné debaty. K tomu jen pár vět.
O tom, co je pravá svoboda - nikoliv svévole, se kterou si svobodu skoro vždycky pleteme - nás naprosto dostatečně poučuje příběh Adama a Evy. Svoboda je možnost volit v rámci řádu. Nevolím-li z možností, které řád nabízí, vždy volím špatně a dochází k destrukci. Přečasto také ke zmaru. (Adam a Eva nevolili svobodně - byli ovlivněni hadem. A nevolili ani v rámci řádu. Neakceptovali, že něco nemohou, že to nejsou oni, kdo dal stvoření řád.)
Krásný den a vše dobré přeje všem, Jiří Vyleťal
JP
Nejde o to, co Bůh snášel a nesnášel, paní Hájková. To je - aby se tak řeklo - jeho osobní věc.
Zůstaňme u toho hrnčíře: ten vyprodukuje určité množství hrnců, z nichž velká část je prostě aušus. Nepovedený výrobek. A teď se ten hrnčíř oboří na ty hrnce: "Jak to, že v y jste tak špatné, tak nepovedené?!" - Takže je snad zřejmé, že tady něco nesouhlasí.
Určité východisko by bylo - a k tomu samozřejmě směřuje platný teologický výklad - že těm produktům byla dána relativní "svoboda".
Zanechme teď toho hrnčířství, přenesme se do moderní doby. Dejme tomu, že výrobce počítačových čipů bude vyrábět novou generaci těchto procesorů, do kterých dokáže zabudovat určitou schopnost vlastní autoregulace.
To jest: či čipy budou mít schopnost rozpoznat, že nefungují správně, a budou mít i určitou schopnost své vady samy regulovat, opravit. Takovýto scénář naprosto není nemyslitelný.
A teď jde o to: část těchto čipů se dokáže opravit, odstranit své chyby - a část to nedokáže.
A teď: bude mít ten, kdo tyto čipy zkonstruoval, právo předhazovat těm "špatným" jako jejich vinu, že se samy nepřivedly do optimálního stavu? Když - vzhledem k dosažitelné a provedené technologii - se už předem dalo zcela exaktně vypočítat, jaký podíl se za daných okolností dokáže sám opravit, a jaký podíl nikoli?
Nedá se nic dělat, ale stále platí to jediné: člověk je naprosto a exaktně takový, jakým ho stvořil Bůh. I se všemi jeho "výrobními vadami". A jestliže se část populace ("produkční masy") nedokáže sama vylepšit - pak prostě proto, že byla odpovídajícím způsobem zkonstruována.
Kdyby člověk byl stvořen jako dobrý - pak by také dobrým skutečně byl. A to i se svou svobodou.
Zůstaňme u toho hrnčíře: ten vyprodukuje určité množství hrnců, z nichž velká část je prostě aušus. Nepovedený výrobek. A teď se ten hrnčíř oboří na ty hrnce: "Jak to, že v y jste tak špatné, tak nepovedené?!" - Takže je snad zřejmé, že tady něco nesouhlasí.
Určité východisko by bylo - a k tomu samozřejmě směřuje platný teologický výklad - že těm produktům byla dána relativní "svoboda".
Zanechme teď toho hrnčířství, přenesme se do moderní doby. Dejme tomu, že výrobce počítačových čipů bude vyrábět novou generaci těchto procesorů, do kterých dokáže zabudovat určitou schopnost vlastní autoregulace.
To jest: či čipy budou mít schopnost rozpoznat, že nefungují správně, a budou mít i určitou schopnost své vady samy regulovat, opravit. Takovýto scénář naprosto není nemyslitelný.
A teď jde o to: část těchto čipů se dokáže opravit, odstranit své chyby - a část to nedokáže.
A teď: bude mít ten, kdo tyto čipy zkonstruoval, právo předhazovat těm "špatným" jako jejich vinu, že se samy nepřivedly do optimálního stavu? Když - vzhledem k dosažitelné a provedené technologii - se už předem dalo zcela exaktně vypočítat, jaký podíl se za daných okolností dokáže sám opravit, a jaký podíl nikoli?
Nedá se nic dělat, ale stále platí to jediné: člověk je naprosto a exaktně takový, jakým ho stvořil Bůh. I se všemi jeho "výrobními vadami". A jestliže se část populace ("produkční masy") nedokáže sama vylepšit - pak prostě proto, že byla odpovídajícím způsobem zkonstruována.
Kdyby člověk byl stvořen jako dobrý - pak by také dobrým skutečně byl. A to i se svou svobodou.
JP
A k čemu pak je vlastně člověku zapotřebí onoho "spasení", pane Vyleťale? - Není snad mnohem důležitější a užitečnější lidskou bytost vést k tomu, aby se nedopouštěla žádného špatného jednání (žádných "hříchů"), nežli ji od těchto hříchů jakýmsi podivuhodným nadzemským aktem "spasit"?
Kdo hříchy páchá - ten ať za ně také nese odpovědnost. Kdo je nepáchá - nemá žádného "spasení" zapotřebí. A tedy ani žádné "boží milosti".
To je právě to, o čem jsem napsal mou úvahu: člověk už konečně musí odpovědnost za sebe, za své jednání a za svůj charakter přebrat do svých vlastních rukou. A to bezezbytku. Bez nějakého trpného spoléhání se na to, že bude někým "spasen", že se mu dostane nějaké "boží milosti".
Všechny tyto instituty člověka konec konců odvádějí právě od toho jediného: aby převzal plnou a nezkrácenou odpovědnost sám za sebe, a za svůj vlastní svět.
Kdo hříchy páchá - ten ať za ně také nese odpovědnost. Kdo je nepáchá - nemá žádného "spasení" zapotřebí. A tedy ani žádné "boží milosti".
To je právě to, o čem jsem napsal mou úvahu: člověk už konečně musí odpovědnost za sebe, za své jednání a za svůj charakter přebrat do svých vlastních rukou. A to bezezbytku. Bez nějakého trpného spoléhání se na to, že bude někým "spasen", že se mu dostane nějaké "boží milosti".
Všechny tyto instituty člověka konec konců odvádějí právě od toho jediného: aby převzal plnou a nezkrácenou odpovědnost sám za sebe, a za svůj vlastní svět.
JP
Ale paní Hájková - zapomeňte raději už jednou provždy ten mýtus, že by se Ježíš snad "obětoval". On byl prostě ukřižován - jako v oněch temných a krvavých časech tisíce jiných nešťastníků. A - o to se s Vámi vsadím - on se dozajista nenechal ukřižovat dobrovolně.
Už jsem o tom jednou psal: ten institut či moment "obětování se za jiné" - ten měl v judaismu velmi živou tradici. Jak už jsem to při dané příležitosti zmínil, jmenovitě příslušníci vrstvy farizejů se každý týden dvakrát "obětovali za hříchy ostatních" tím, že se postili.
Po této tradici pak samozřejmě ochotně sáhli Kristovi následovníci, když se nějak museli vyrovnat s tou skutečností, že jejich Mistr (a posel boží, ne-li dokonce přímo Syn boží) sešel z tohoto světa natolik profánním způsobem, jako docela obyčejný zločinec.
Takže, na tento jeho tragický a krutý odchod z tohoto světa se pak naroubovala ona stará judaistická tradice "obětování se za hříchy druhých". Tím ta jeho smrt rázem obdržela zcela nový, a to vysloveně světodějný smysl: Ježíš nezemřel "jen tak", nezemřel nadarmo, nýbrž jeho smrt byla vědomým obětováním se za nás, za naše vlastní hříchy.
Tady zase máme jeden zcela klasický případ, jak se mýtus střetává s realitou: je s ní v konfliktu, ale zároveň si vytváří realitu novou a vlastní. Tento mýtus o "sebeobětování" se totiž nakonec skutečně stal jedním z nejmocnějších impulsů celého křesťanského hnutí - a bez jakýchkoli pochyb v mnohých duších zapálil čistý plamen připravenosti obětovat sám sebe (či alespoň něco ze sebe) pro ty druhé.
Takže, my musíme vždy znovu a znovu od sebe odlišovat realitu historickou, a realitu - dejme tomu - ideovou. Ideje mohou mít nesporně velkou sílu; a jim samotným je celkem jedno, jestli mají svůj kořen v realitě samotné, anebo v realitě pouze tradované.
Už jsem o tom jednou psal: ten institut či moment "obětování se za jiné" - ten měl v judaismu velmi živou tradici. Jak už jsem to při dané příležitosti zmínil, jmenovitě příslušníci vrstvy farizejů se každý týden dvakrát "obětovali za hříchy ostatních" tím, že se postili.
Po této tradici pak samozřejmě ochotně sáhli Kristovi následovníci, když se nějak museli vyrovnat s tou skutečností, že jejich Mistr (a posel boží, ne-li dokonce přímo Syn boží) sešel z tohoto světa natolik profánním způsobem, jako docela obyčejný zločinec.
Takže, na tento jeho tragický a krutý odchod z tohoto světa se pak naroubovala ona stará judaistická tradice "obětování se za hříchy druhých". Tím ta jeho smrt rázem obdržela zcela nový, a to vysloveně světodějný smysl: Ježíš nezemřel "jen tak", nezemřel nadarmo, nýbrž jeho smrt byla vědomým obětováním se za nás, za naše vlastní hříchy.
Tady zase máme jeden zcela klasický případ, jak se mýtus střetává s realitou: je s ní v konfliktu, ale zároveň si vytváří realitu novou a vlastní. Tento mýtus o "sebeobětování" se totiž nakonec skutečně stal jedním z nejmocnějších impulsů celého křesťanského hnutí - a bez jakýchkoli pochyb v mnohých duších zapálil čistý plamen připravenosti obětovat sám sebe (či alespoň něco ze sebe) pro ty druhé.
Takže, my musíme vždy znovu a znovu od sebe odlišovat realitu historickou, a realitu - dejme tomu - ideovou. Ideje mohou mít nesporně velkou sílu; a jim samotným je celkem jedno, jestli mají svůj kořen v realitě samotné, anebo v realitě pouze tradované.
JP
A Marx ne? A pročpak vlastně? Proč by nemohl Marx také vstát z mrtvých? Vždyť podle judaisticko-křesťanské víry nakonec jednou v š i c h n i vstanou z mrtvých! A apoštol Pavel dokonce zcela konkrétně líčí, jak oni - tedy raní křesťané - vlastně ještě za svého vlastního fyzického života budou proměněni tak, že jim bude dán život věčný; ovšem namísto "obyčejného" těla budou mít tělo duchovní. (Což jim ovšem nijak nezabrání v tom, mít potomky.)
Takže, ten čas, kdy vlastně všichni lidé měli vstát z mrtvých - ten už nastal nejpozději někdy ke konci prvního století. V každém případě: jestli má platnost křesťanská víra o nesmrtelnosti duší, pak Marx sám nežije ani o trochu méně, nežli samotný Ježíš. Respektive naopak.
Takže, ten čas, kdy vlastně všichni lidé měli vstát z mrtvých - ten už nastal nejpozději někdy ke konci prvního století. V každém případě: jestli má platnost křesťanská víra o nesmrtelnosti duší, pak Marx sám nežije ani o trochu méně, nežli samotný Ježíš. Respektive naopak.
JP
April 21, 2016 v 15.52
Pan Rusek, ohledně toho vztahu mezi křesťany a ateisty - opět, naprostý souhlas. To je naprosto přesně vystiženo.
Naprosto nelze říci, že by v tomto konfliktu jedna z obou stran byla prostě a jednoznačně "lepší", nežli ta druhá. Každá má to své, každá se považuje za nadřazenou té straně druhé; i když každá z poněkud jiných důvodů, respektive s poněkud jiným argumentačním a mentálním zázemím.
Naprosto nelze říci, že by v tomto konfliktu jedna z obou stran byla prostě a jednoznačně "lepší", nežli ta druhá. Každá má to své, každá se považuje za nadřazenou té straně druhé; i když každá z poněkud jiných důvodů, respektive s poněkud jiným argumentačním a mentálním zázemím.
April 21, 2016 v 15.53
K čemu je někomu zapotřebí spaseni?
Samozřejmě nemusíte věřit na spásu po smrti. Ale spása je vlastně záchrana.
Představte si, že nějaký člověk se ocitne na pokraji sebevraždy. Někdo mu ublížil nebo on někomu ublížil, popřípadě oboje. Nebo prostě z nějakého důvodu není schopen přijmout realitu, která je tak či onak strašná.
A Bůh mu najednou ukáže cestu, jak žít dál. Není to spása?
Samozřejmě nemusíte věřit na spásu po smrti. Ale spása je vlastně záchrana.
Představte si, že nějaký člověk se ocitne na pokraji sebevraždy. Někdo mu ublížil nebo on někomu ublížil, popřípadě oboje. Nebo prostě z nějakého důvodu není schopen přijmout realitu, která je tak či onak strašná.
A Bůh mu najednou ukáže cestu, jak žít dál. Není to spása?
JP
K druhému vstupu pana Ruska: co se toho problému determinovanosti týče, ten jsem už blíže rozebral v odpovědi paní Hájkové.
Co se té myšlenky týče, že člověk - nechce? není vůbec schopen? převzít tu nejvyšší odpovědnost za sebe sama, a že je tedy zcela účelné, když tuto nejvyšší odpovědnost na sebe vezme nějaká Nejvyšší bytost: to je bezpochyby velice závažná úvaha.
Velice krátce odpovím takto: základní smysl mého úvodního textu je obsažen právě v té myšlence, že d o p o s u d člověk opravdu nebyl tak daleko, nebyl natolik vyspělý, aby tu svou vlastní odpovědnost dokázal v plné míře sám unést. Ale, čas oponou trhnul - a s o u č a s n ý člověk se přinejmenším musí postavit té existenciální otázce, jestli teď už přece jenom není natolik dospělým, aby tuto plnou odpovědnost za sebe dokázal přijmout a převzít.
Tato odpovědnost samozřejmě nikdy nebude zcela absolutní; a to právě díky nové éře, do které vstupujeme. Nové poznatky vědy nám čím dál tím zužují okruh naší svobody, a tedy i naší odpovědnosti - neboť nám ukazují a dokazují, co všechno v nás je determinováno něčím, na co my sami nemáme žádný vliv.
Takže, spíš než úlek z toho, že bychom si na sebe vzali až příliš mnoho odpovědnosti, je na místě obava z toho, jestli nám nakonec ještě vůbec zbude nějaký prostor pro naši zcela autonomní svobodu, a tedy i odpovědnost.
Co se té myšlenky týče, že člověk - nechce? není vůbec schopen? převzít tu nejvyšší odpovědnost za sebe sama, a že je tedy zcela účelné, když tuto nejvyšší odpovědnost na sebe vezme nějaká Nejvyšší bytost: to je bezpochyby velice závažná úvaha.
Velice krátce odpovím takto: základní smysl mého úvodního textu je obsažen právě v té myšlence, že d o p o s u d člověk opravdu nebyl tak daleko, nebyl natolik vyspělý, aby tu svou vlastní odpovědnost dokázal v plné míře sám unést. Ale, čas oponou trhnul - a s o u č a s n ý člověk se přinejmenším musí postavit té existenciální otázce, jestli teď už přece jenom není natolik dospělým, aby tuto plnou odpovědnost za sebe dokázal přijmout a převzít.
Tato odpovědnost samozřejmě nikdy nebude zcela absolutní; a to právě díky nové éře, do které vstupujeme. Nové poznatky vědy nám čím dál tím zužují okruh naší svobody, a tedy i naší odpovědnosti - neboť nám ukazují a dokazují, co všechno v nás je determinováno něčím, na co my sami nemáme žádný vliv.
Takže, spíš než úlek z toho, že bychom si na sebe vzali až příliš mnoho odpovědnosti, je na místě obava z toho, jestli nám nakonec ještě vůbec zbude nějaký prostor pro naši zcela autonomní svobodu, a tedy i odpovědnost.
JP
Co se pak těch "prostředníků" týče (Ježíš, Maria) - ano, není naprosto žádné pochybnosti o tom, že tohle je nemalá (a snad vůbec ta nejzásadnější) přednost křesťanství oproti dosti neosobním východním duchovním směrům, jmenovitě buddhismu.
Už jsem to v minulosti řekl a opakuji znovu: jednou větou řečeno, ten rozdíl mezi buddhismem a křesťanství spočívá v tom, že buddhismus se obrací především na ducha, mysl - zatímco křesťanství na duši.
A to vyšší duševno v křesťanství - ano, to je dáno právě tou možností hovořit přímo s Bohem, a ještě spíše a bezprostředněji s oněmi "prostředníky", tedy s Ježíšem a Marií.
Už jsem to v minulosti řekl a opakuji znovu: jednou větou řečeno, ten rozdíl mezi buddhismem a křesťanství spočívá v tom, že buddhismus se obrací především na ducha, mysl - zatímco křesťanství na duši.
A to vyšší duševno v křesťanství - ano, to je dáno právě tou možností hovořit přímo s Bohem, a ještě spíše a bezprostředněji s oněmi "prostředníky", tedy s Ježíšem a Marií.
JP
Paní Hájková, ujišťuji Vás - naprosto a hluboce se mýlíte. Totiž v tom, když mi podsouváte, že Pavla "nemám rád".
Přesně naopak: když sleduji jeho půtky, jeho zápasy se všemi těmi stále ještě přetrvávajícími obhroublými, zpátečnickými až přímo reakčními tendencemi i v samotném (raně) křesťanském hnutí, nemohu jinak nežli s účastí a sympatiemi přihlížet jeho plnému osobnímu nasazení ve prospěch nové ideje. Té nové ideje, která v oné době bez jakýchkoli pochyb představovala dramatický dějinný, duchovní i mravní pokrok. A opravdu sám nevím, co by na jeho místě bylo možno dělat zásadně jiného či jinak. Byl to bezpochyby monumentální zápas o duši člověka; a Pavel zde konal vše možné, co mu za dané situace bylo jenom možné. Byly to svým způsobem opravdu heroické časy - na straně jedné namáhavý a úmorný boj proti zaostalosti a nevědomosti, ale na straně druhé to povznášející vědomí, být účasten onoho velkého zápasu za nový svět! V tomto smyslu je možno oněm raným křesťanům možno pouze závidět; tím spíše z perspektivy našich vlastních časů, kdy se zdá, že už není naprosto ničeho, za co by vůbec ještě bylo možno pozdvihnout prapor nějaké velké dějinné ideje.
Ale veškerá tato úcta vůči osobě samotného Pavla ještě naprosto neznamená, že by se mělo zcela nekriticky přijmout a přejmout všechno, co se v té době - v rámci křesťanství - dělo. Už jsem to řekl a opakuji ještě jednou: Pavel dělal co za daných okolností mohl; ale to nemění nic na skutečnosti, že své dílo mohl vykonat jenom díky tomu, že pravé jádro Ježíšova poselství převrátil nakonec v pravý opak.
A že dnes už je na čase, vrátit se zase k původnímu Ježíšovi - a jeho myšlenky ještě více dovést do důsledků.
Přesně naopak: když sleduji jeho půtky, jeho zápasy se všemi těmi stále ještě přetrvávajícími obhroublými, zpátečnickými až přímo reakčními tendencemi i v samotném (raně) křesťanském hnutí, nemohu jinak nežli s účastí a sympatiemi přihlížet jeho plnému osobnímu nasazení ve prospěch nové ideje. Té nové ideje, která v oné době bez jakýchkoli pochyb představovala dramatický dějinný, duchovní i mravní pokrok. A opravdu sám nevím, co by na jeho místě bylo možno dělat zásadně jiného či jinak. Byl to bezpochyby monumentální zápas o duši člověka; a Pavel zde konal vše možné, co mu za dané situace bylo jenom možné. Byly to svým způsobem opravdu heroické časy - na straně jedné namáhavý a úmorný boj proti zaostalosti a nevědomosti, ale na straně druhé to povznášející vědomí, být účasten onoho velkého zápasu za nový svět! V tomto smyslu je možno oněm raným křesťanům možno pouze závidět; tím spíše z perspektivy našich vlastních časů, kdy se zdá, že už není naprosto ničeho, za co by vůbec ještě bylo možno pozdvihnout prapor nějaké velké dějinné ideje.
Ale veškerá tato úcta vůči osobě samotného Pavla ještě naprosto neznamená, že by se mělo zcela nekriticky přijmout a přejmout všechno, co se v té době - v rámci křesťanství - dělo. Už jsem to řekl a opakuji ještě jednou: Pavel dělal co za daných okolností mohl; ale to nemění nic na skutečnosti, že své dílo mohl vykonat jenom díky tomu, že pravé jádro Ježíšova poselství převrátil nakonec v pravý opak.
A že dnes už je na čase, vrátit se zase k původnímu Ježíšovi - a jeho myšlenky ještě více dovést do důsledků.
JP
April 21, 2016 v 16.24
Ten případ sebevraha - to je záchrana, paní Hájková; ale křesťanské terminologii a teologii onen pojem "spása" má zcela specifický, transcendentální smysl.
V daném případě se přece v žádném případě nejedná o to, aby onen sebevrah byl nějakou "boží milostí" spasen od svých hříchů...
V daném případě se přece v žádném případě nejedná o to, aby onen sebevrah byl nějakou "boží milostí" spasen od svých hříchů...
VP
April 21, 2016 v 23.34
Spasit je zastaralý tvar vytvořený v prvních překladech Bible do staroslověnštiny ze slova pást. Znamená totéž, co zachránit (pasením ovce zachraňujeme od smrti hladem). Měli bychom říkat Ježíš, náš Zachránce. Spasitel, spasit opravdu evokuje pouze tu část posmrtnou. Ježíš nás zachraňuje už teď: před námi samotnými, aby nás nepohltil svět, ...
Ježíš přemohl smrt, vrátil se a pokračuje ve svém poslání u Otce. Věřím, že se Ježíš nad Marxem smiloval a zachránil ho, že je s Engelsem u Ježíše. Už z tohoto vyjádření skutečnosti je jasné, že jejich život není stejný. Vy si z nás, pane Poláčku, děláte leraci.
Nikdo tu nepopírá, že se má člověk plně nasadit, že má zodpovědnost za sebe, za svět. Náš vztah k Ježíšovi (nejen k jeho učení) nám to právě umožňuje.
Čas oponou trhnul a dnešní člověk není dokonalejší, dokáže dokonale oslavovat sebe, hnát se za svým prospěchem. Kdyby takový byl "dnešní" člověk před pár léty, komunismus mohl fungovat. Ztroskotal právě na tom, že v některých lidech propukly zvířecí pudy a touha urvat si co nejvíc. Ostatní se podřídili, nebo byli zlikvidováni. A dnešní kapitalismus není jiný.
To jak člověk může svobodně spolupracovat s Bohem, který je pánem všeho vysvětluje Tomáš Akvinský. V Boží režii není jenom to, že mu někdo uvěří nebo neuvěří. Jeho působení začíná od nejmenších maličkostí, kterých je člověk schopný. Někomu pomoci, poradit, ... Toho jsme schopni, protože tak jsme byli utvořeni. Každým takovým skutkem člověk roste a je schopný udělat něco víc, až nakonec pozná, jak za vším stojí Bůh, a začne žít s ním. Zároveň je člověk schopný v každém okamžiku couvnout, obrátit se proti dobrému skutku. Tak třeba pan Poláček zabejčí a řekne|: A žádného Hebrejského Krista číst nebudu, mám svou hlavu a v ní svůj pořádek. A podle své hlavy (nebo spíš hlav, které ho oblouznily bude opakovat stále ty jejich výmysly. To ovšem neznamená, že se Bůh od něho odvrátí, že nebude "hledat" nové způsoby, jak mu napravit hlavu.
Tento příklad jsem si samozřejmě vymyslel, protože nemohu vědět, jak Bůh v jednotlivých případech působí, ale princip platí: Člověk je vždycky k něčemu svobodný, protože už před tím dostal nějakou Boží pomoc a tím skutkem roste k dalšímu dobrému skutku. To, že nejsme ke všemu svobodni, nedokážeme všechno, neznamená, že nejsme k ničemu svobodní, že nejsme aspoň k něčemu svobodní.
Čipy utvoření k sebeopravě (autoregulaci) nejsou svobodné, proto se všechny sebeopraví. Proč by se některé nesebeopravily? Leda žeby zasáhla jiná příčina – někdo by je poškodil, ...To není dobrý příklad pro člověka stvořeného k dobru, ale majícího svobodu.
Člověk byl stvořený jako Boží obraz, tedy svobodný, to je, aby byl schopen rozhodnout se pro každé dobro. Svoji svobodu si "rozšířil" o rozhodování se i pro zlé. Budete jako Bůh poznávat dobré i zlé, řekl Had. Bůh poznává zlé, ale nekoná je. Člověk tedy dokáže dobrým darem, svobodou, inteligencí, ... vykonat zlé. Bůh musel počítat s tím, že člověk dokáže jeho dar svobody zneužít. Proto přišel Ježíš a jeho oběť způsobila, že ti, kteří ho přijmou, učí se a dokáží volit jenom dobré. Křesťanství nepočítá jenom s duší a duchem, ale i Ježíšovým Duchem. Jde o to, abychom přijali a měli Ježíšova Ducha. Rozhodovali se ne podle sebe, ale podle něj.
Ježíš přemohl smrt, vrátil se a pokračuje ve svém poslání u Otce. Věřím, že se Ježíš nad Marxem smiloval a zachránil ho, že je s Engelsem u Ježíše. Už z tohoto vyjádření skutečnosti je jasné, že jejich život není stejný. Vy si z nás, pane Poláčku, děláte leraci.
Nikdo tu nepopírá, že se má člověk plně nasadit, že má zodpovědnost za sebe, za svět. Náš vztah k Ježíšovi (nejen k jeho učení) nám to právě umožňuje.
Čas oponou trhnul a dnešní člověk není dokonalejší, dokáže dokonale oslavovat sebe, hnát se za svým prospěchem. Kdyby takový byl "dnešní" člověk před pár léty, komunismus mohl fungovat. Ztroskotal právě na tom, že v některých lidech propukly zvířecí pudy a touha urvat si co nejvíc. Ostatní se podřídili, nebo byli zlikvidováni. A dnešní kapitalismus není jiný.
To jak člověk může svobodně spolupracovat s Bohem, který je pánem všeho vysvětluje Tomáš Akvinský. V Boží režii není jenom to, že mu někdo uvěří nebo neuvěří. Jeho působení začíná od nejmenších maličkostí, kterých je člověk schopný. Někomu pomoci, poradit, ... Toho jsme schopni, protože tak jsme byli utvořeni. Každým takovým skutkem člověk roste a je schopný udělat něco víc, až nakonec pozná, jak za vším stojí Bůh, a začne žít s ním. Zároveň je člověk schopný v každém okamžiku couvnout, obrátit se proti dobrému skutku. Tak třeba pan Poláček zabejčí a řekne|: A žádného Hebrejského Krista číst nebudu, mám svou hlavu a v ní svůj pořádek. A podle své hlavy (nebo spíš hlav, které ho oblouznily bude opakovat stále ty jejich výmysly. To ovšem neznamená, že se Bůh od něho odvrátí, že nebude "hledat" nové způsoby, jak mu napravit hlavu.
Tento příklad jsem si samozřejmě vymyslel, protože nemohu vědět, jak Bůh v jednotlivých případech působí, ale princip platí: Člověk je vždycky k něčemu svobodný, protože už před tím dostal nějakou Boží pomoc a tím skutkem roste k dalšímu dobrému skutku. To, že nejsme ke všemu svobodni, nedokážeme všechno, neznamená, že nejsme k ničemu svobodní, že nejsme aspoň k něčemu svobodní.
Čipy utvoření k sebeopravě (autoregulaci) nejsou svobodné, proto se všechny sebeopraví. Proč by se některé nesebeopravily? Leda žeby zasáhla jiná příčina – někdo by je poškodil, ...To není dobrý příklad pro člověka stvořeného k dobru, ale majícího svobodu.
Člověk byl stvořený jako Boží obraz, tedy svobodný, to je, aby byl schopen rozhodnout se pro každé dobro. Svoji svobodu si "rozšířil" o rozhodování se i pro zlé. Budete jako Bůh poznávat dobré i zlé, řekl Had. Bůh poznává zlé, ale nekoná je. Člověk tedy dokáže dobrým darem, svobodou, inteligencí, ... vykonat zlé. Bůh musel počítat s tím, že člověk dokáže jeho dar svobody zneužít. Proto přišel Ježíš a jeho oběť způsobila, že ti, kteří ho přijmou, učí se a dokáží volit jenom dobré. Křesťanství nepočítá jenom s duší a duchem, ale i Ježíšovým Duchem. Jde o to, abychom přijali a měli Ježíšova Ducha. Rozhodovali se ne podle sebe, ale podle něj.
Co je podle vás vlastně hříchem? Možná by také bylo dobré si to ujasnit. Myslím, že je celkem jasné, že hříchem je ublížit druhému.
Ale když se nad tím člověk zamyslí, lze vůbec žít tak, aby člověk, byť nechtěně, nikomu neublížil?
Je hříchem nepracovat a nechat se živit jinými? Myslím, že Ježíš právě toto dělal.
Prostě ta otázka hříchu je tak nějak nevyjasněná.
Ale když se nad tím člověk zamyslí, lze vůbec žít tak, aby člověk, byť nechtěně, nikomu neublížil?
Je hříchem nepracovat a nechat se živit jinými? Myslím, že Ježíš právě toto dělal.
Prostě ta otázka hříchu je tak nějak nevyjasněná.
»A k čemu pak je vlastně člověku zapotřebí onoho "spasení", pane Vyleťale? - Není snad mnohem důležitější a užitečnější lidskou bytost vést k tomu, aby se nedopouštěla žádného špatného jednání (žádných "hříchů"), nežli ji od těchto hříchů jakýmsi podivuhodným nadzemským aktem "spasit"?«
Včera jsem měl rozhovor s přítelem, který se právě vrátil z Indie (přes zimu), vím, že se velmi poctivě snažil delší dobu o meditace a jógu. Docela mě překvapil, že ho přesto stále oslovuje křesťanství. A hlavně to, že se čím dál tím více vrací "do reality" a snaží se o zjednodušení svého života, to vnímám jako ono známé bytí v "tady a teď" ("buďte jako děti").
Realita je taková, že my nevíme, co bude "pak", víme, že člověk se bojí smrti, že čím je starší a čím více věcí zná, tím je těžší konfrontace s faktem konce lidské existence. Zde je situace bez víry v nesmrtelnost duše a "život věčný" opravdu velmi bolestná. Najít nějakou definitivní vyrovnanost a smíření se smrtí je velmi bolestné a pro běžného člověka bez hluboké víry prakticky nemožné. Nejčastěji jde pouze o vytěsnění tohoto faktu ze života, ideálně se s čímkoliv ohledně smrti raději ani nepotkat. Nicméně faktem je, že právě tento velmi těžký okruh otázek se týká právě i onoho "spasení", vážený pane Poláčku. Protože další podstatný rozdíl mezi ateismem (marxismem) a tím, jak vidí svět věřící, je právě i víra v "život věčný".
( ( Mimochodem: Lze si představit takové věřící /existence Boha tu je.../, kteří by neměli problém s konečností lidského života? A připustili by i představu, že lidská duše je zde jako kapka z oceánu a pak se zase definitivně rozpouští, tedy je zde jen pro jeden život? Nebo je představa o konečnosti jednoho života vyhrazena jen pro ateismus? Zde by pak bylo možné rozvinout představu, že tento svět a jeho stváření se děje "on-line" stále skrze všechny bytosti a není pravda, že Bůh svět "stvořil", tedy dokonavý vid, ale proces tvoření skrze všechny bytosti trvá... Toto by dávalo otázkám naši svobody diametrálně jinou dimenzi, protože by zde nebyl již dávno kdesi hotový plán ("u Boha", kdesi v kosmické kronice akaša), který se "jen", jak jdou dějiny, postupně naplňuje... ) ).
Takže teprve nyní se před námí otevírá další velké a podstatné téma, zda těžiště života v "tady a teď" je jediným smyslem lidské existence (což opravdu nelze nějak fakticky a definitivně vyloučit, byť s tím bude mnoho věřících zásadně nesouhlasit), nebo je "pouze" tento život v "tady a teď" úlohou, kdy záleží na splnění "úkolů, které před nás život klade", abychom p o t o m byli odměněni životem věčným a tedy spaseni. Zde nelze přejít Ježíšovo podobenství o koukolu (Matouš, 13. kapitola).
Takže, ať se nám to líbí nebo ne, přestože se shodneme na tom, že plný a harmonický život "tady a teď" je důležitý a hlavní, nelze zcela vyloučit ani to, že zde stále jde teprve o přípravu a postoupení do další úrovně, snad podobně, jako se dítě vyvíjí v těle matky a teprve po narození se pro něj otevírá zcela nový život a ve zcela jiné dimenzi.
Ncméně na tom, že naše pozemská logika se na těchto kauzalitách a logice stvoření a stvořeného silně zadrhává, se spolu patrně shodneme (?), pane Poláčku.
Tedy nakolik je člověk svobodný a nakolik závisí na milosti shůry, kterou si ani šlechetnými činy nikdy nikdy plně a jistě nevyslouží, že je to snad spíše podivuhodný "bonus", o který se hraje, a který někdy přijde, ale bez záruky, a proto a přesto se máme snažit…
* * *
Všechny tyto roviny jsou navíc velmi těžké, chybí zde ona "radostná zvěst". Zde má křesťanství až jakoby velký hendikep. Vždyť samotným symbolem křesťanství je velmi často mrtvý korupus, byť bylo řečeno "smrtí smrt překonal". Ne každý však dokáže tělo přibité na kříži přkonat, ne každý dokáže takový kříž zvednout a nést a následovat.
Včera jsem měl rozhovor s přítelem, který se právě vrátil z Indie (přes zimu), vím, že se velmi poctivě snažil delší dobu o meditace a jógu. Docela mě překvapil, že ho přesto stále oslovuje křesťanství. A hlavně to, že se čím dál tím více vrací "do reality" a snaží se o zjednodušení svého života, to vnímám jako ono známé bytí v "tady a teď" ("buďte jako děti").
Realita je taková, že my nevíme, co bude "pak", víme, že člověk se bojí smrti, že čím je starší a čím více věcí zná, tím je těžší konfrontace s faktem konce lidské existence. Zde je situace bez víry v nesmrtelnost duše a "život věčný" opravdu velmi bolestná. Najít nějakou definitivní vyrovnanost a smíření se smrtí je velmi bolestné a pro běžného člověka bez hluboké víry prakticky nemožné. Nejčastěji jde pouze o vytěsnění tohoto faktu ze života, ideálně se s čímkoliv ohledně smrti raději ani nepotkat. Nicméně faktem je, že právě tento velmi těžký okruh otázek se týká právě i onoho "spasení", vážený pane Poláčku. Protože další podstatný rozdíl mezi ateismem (marxismem) a tím, jak vidí svět věřící, je právě i víra v "život věčný".
( ( Mimochodem: Lze si představit takové věřící /existence Boha tu je.../, kteří by neměli problém s konečností lidského života? A připustili by i představu, že lidská duše je zde jako kapka z oceánu a pak se zase definitivně rozpouští, tedy je zde jen pro jeden život? Nebo je představa o konečnosti jednoho života vyhrazena jen pro ateismus? Zde by pak bylo možné rozvinout představu, že tento svět a jeho stváření se děje "on-line" stále skrze všechny bytosti a není pravda, že Bůh svět "stvořil", tedy dokonavý vid, ale proces tvoření skrze všechny bytosti trvá... Toto by dávalo otázkám naši svobody diametrálně jinou dimenzi, protože by zde nebyl již dávno kdesi hotový plán ("u Boha", kdesi v kosmické kronice akaša), který se "jen", jak jdou dějiny, postupně naplňuje... ) ).
Takže teprve nyní se před námí otevírá další velké a podstatné téma, zda těžiště života v "tady a teď" je jediným smyslem lidské existence (což opravdu nelze nějak fakticky a definitivně vyloučit, byť s tím bude mnoho věřících zásadně nesouhlasit), nebo je "pouze" tento život v "tady a teď" úlohou, kdy záleží na splnění "úkolů, které před nás život klade", abychom p o t o m byli odměněni životem věčným a tedy spaseni. Zde nelze přejít Ježíšovo podobenství o koukolu (Matouš, 13. kapitola).
Takže, ať se nám to líbí nebo ne, přestože se shodneme na tom, že plný a harmonický život "tady a teď" je důležitý a hlavní, nelze zcela vyloučit ani to, že zde stále jde teprve o přípravu a postoupení do další úrovně, snad podobně, jako se dítě vyvíjí v těle matky a teprve po narození se pro něj otevírá zcela nový život a ve zcela jiné dimenzi.
Ncméně na tom, že naše pozemská logika se na těchto kauzalitách a logice stvoření a stvořeného silně zadrhává, se spolu patrně shodneme (?), pane Poláčku.
Tedy nakolik je člověk svobodný a nakolik závisí na milosti shůry, kterou si ani šlechetnými činy nikdy nikdy plně a jistě nevyslouží, že je to snad spíše podivuhodný "bonus", o který se hraje, a který někdy přijde, ale bez záruky, a proto a přesto se máme snažit…
* * *
Všechny tyto roviny jsou navíc velmi těžké, chybí zde ona "radostná zvěst". Zde má křesťanství až jakoby velký hendikep. Vždyť samotným symbolem křesťanství je velmi často mrtvý korupus, byť bylo řečeno "smrtí smrt překonal". Ne každý však dokáže tělo přibité na kříži přkonat, ne každý dokáže takový kříž zvednout a nést a následovat.
Píšete, že ne každý dokáže kříž zvednout a následovat...
Já si ale myslím, že ten kříž nám nepřineslo křesťanství nebo Kristus, jak si někdo může bláhově myslet, ale reálný svět nebo zkrátka život. A že často nezbývá nic jiného, než ten kříž nést nebo zemřít. Aspoň pokud člověk není vyloženě miláčkem Štěstěny, ale většinou každý má nějaký ten kříž, který musí nést.
Ježíš ho člověku naopak nést pomáhá. A kdo se na to cítí, může mu pomáhat v tom smyslu, že si nejen ponese svůj kříž, ale pomůže ho nést i druhým.
Nebude na světě hned veseleji, když si lidé budou vzájemně pomáhat se svými kříži?
Vždyť sdílená bolest nebo trápení je poloviční bolest nebo trápení.
Zatímco sdílená naděje je dvojnásobná naděje.
Já si ale myslím, že ten kříž nám nepřineslo křesťanství nebo Kristus, jak si někdo může bláhově myslet, ale reálný svět nebo zkrátka život. A že často nezbývá nic jiného, než ten kříž nést nebo zemřít. Aspoň pokud člověk není vyloženě miláčkem Štěstěny, ale většinou každý má nějaký ten kříž, který musí nést.
Ježíš ho člověku naopak nést pomáhá. A kdo se na to cítí, může mu pomáhat v tom smyslu, že si nejen ponese svůj kříž, ale pomůže ho nést i druhým.
Nebude na světě hned veseleji, když si lidé budou vzájemně pomáhat se svými kříži?
Vždyť sdílená bolest nebo trápení je poloviční bolest nebo trápení.
Zatímco sdílená naděje je dvojnásobná naděje.
April 22, 2016 v 13.50
Co je to hřích – příčiny válek, pomoc imigrantům jako relativní dobro-finální zlo?
Já si myslím, vážená paní Hájková, že hříchem je vše, co brání bytostem na jejich cestě a tedy v jejich vývoji.
V tomto pohledu je i nejedno násilí pozitivní, pokud k něčemu pozitivnímu v k o n e č n é m důsledku vede. Byť je zde to zlo, bohužel. A kdesi jsem dokonce četl (snad to byl nějaký hermetismus?), že právě zde je jasně vidět, že zlo doslova m u s í na světě být, že to je jeho ú k o l, protože jinak by neexistoval pokrok, vnímáno jako motivace ke změně. Jinými slovy: Máme-li vše, roste jen všeobecný hédonismus a to podstatné, které vzniká skrze touhu a p ř e k o n á v á n í překážek, tu prostě absentuje.
Zde je vidět rozdíl mezi zlem relativním (kdy konečným cílem je dobro, které se pak prokazatelně stane, tedy: zlo teď – finálně dobro) a mezi absolutním, které ničí vše dobré definitivně (zlo teď – zlo pak, tedy finálně).
A naopak, plně symetricky (božská geometrie!) zde můžeme uvažovat o relativním dobru (koupím sebevrahovi špagát, pomůžu vlně cizí a neslučitelné kultury atd.), které vede naopak k finálnímu zlu (dobro teď – finálně zlo) a o dobru absolutním, definitivním (dobro teď, dobro vždy).
Ohledně toho jen a pouze relativního dobra, kdy se zamění dobro v krátkém časovém horizontu a nevnímá se ten dlouhý čas, který je podstatnější (nebo ne?), jsem psal panu Samohýlovi velmi detailně a velmi dlouze zde:
http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti
Mimochodem: Pokud lze věřit intuici, tak ta moje mi říká, že války ve světě nedělají jen a pouze lidé zcela primitivní a zcela zlí, ale že si je někdo (ten, kdo má páky, tedy kapitál) omluví i takto "vysokými" idejemi, tedy že právě skrze ně mluví dějiny (Bůh), a že nebýt mj. právě i jejich válek, že by nedocházelo u lidstva k dějinnému pokroku. Takže to zlo vezmou oni nas svoje bedra... Zvrácené? Jistě. Zcela strašné uvažování. Realita? Nevíme. Obávám se, že bohužel také...
A velmi těžko se proti tomu argumentuje (pane Poláčku...).
V tomto pohledu je i nejedno násilí pozitivní, pokud k něčemu pozitivnímu v k o n e č n é m důsledku vede. Byť je zde to zlo, bohužel. A kdesi jsem dokonce četl (snad to byl nějaký hermetismus?), že právě zde je jasně vidět, že zlo doslova m u s í na světě být, že to je jeho ú k o l, protože jinak by neexistoval pokrok, vnímáno jako motivace ke změně. Jinými slovy: Máme-li vše, roste jen všeobecný hédonismus a to podstatné, které vzniká skrze touhu a p ř e k o n á v á n í překážek, tu prostě absentuje.
Zde je vidět rozdíl mezi zlem relativním (kdy konečným cílem je dobro, které se pak prokazatelně stane, tedy: zlo teď – finálně dobro) a mezi absolutním, které ničí vše dobré definitivně (zlo teď – zlo pak, tedy finálně).
A naopak, plně symetricky (božská geometrie!) zde můžeme uvažovat o relativním dobru (koupím sebevrahovi špagát, pomůžu vlně cizí a neslučitelné kultury atd.), které vede naopak k finálnímu zlu (dobro teď – finálně zlo) a o dobru absolutním, definitivním (dobro teď, dobro vždy).
Ohledně toho jen a pouze relativního dobra, kdy se zamění dobro v krátkém časovém horizontu a nevnímá se ten dlouhý čas, který je podstatnější (nebo ne?), jsem psal panu Samohýlovi velmi detailně a velmi dlouze zde:
http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti
Mimochodem: Pokud lze věřit intuici, tak ta moje mi říká, že války ve světě nedělají jen a pouze lidé zcela primitivní a zcela zlí, ale že si je někdo (ten, kdo má páky, tedy kapitál) omluví i takto "vysokými" idejemi, tedy že právě skrze ně mluví dějiny (Bůh), a že nebýt mj. právě i jejich válek, že by nedocházelo u lidstva k dějinnému pokroku. Takže to zlo vezmou oni nas svoje bedra... Zvrácené? Jistě. Zcela strašné uvažování. Realita? Nevíme. Obávám se, že bohužel také...
A velmi těžko se proti tomu argumentuje (pane Poláčku...).
JP
Pane Pospíšile, křesťanství jak známo především v minulosti cítilo nezadržitelnou potřebu misionovat celý svět. A tak se stalo, že křesťanští misionáři svého času se svým dílem přistáli i u břehů jakéhosi malého ostrůvku někde v Polynésii. A tamějším - ovšemže pohanským - domorodcům začali vykládat své evangelium; včetně oné velkolepé zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání.
Ovšem - náhoda tomu chtěla, že onen malý polynéský nárůdek měl svou vlastní mytologii, podle které se po smrti každého člověka jeho duše napřed odebere - jaksi "do čekárny" - do posvátného háje, kde pak čeká na svou reinkarnaci. A když se narodí nové dítě - tak jenom tehdy a jenom proto, když některá z duší oněch zemřelých vstoupí do těla matky.
Takže, když ti křesťanští misionáři chtěli své domorodé posluchače ohromit svou zvěstí o zmrtvýchvstání Krista, ti na to jenom nevzrušeně pokrčili rameny: A co má být? To je přece naprosto normální, tímto procesem zmrtvýchvstání přece prochází každý člověk, znovu a znovu! Takže, s touto svou historkou ti misionáři tehdy příliš nezabodovali.
A není to samozřejmě zdaleka jediná mytologie, která věří v reinkarnaci respektive zmrtvýchvstání. - Takže, nám se tu nevyhnutelně staví otázka: co má být právě na té křesťanské zvěsti o zmrtvýchvstání Krista tak mimořádného, tak exkluzivního? Abychom jenom proto křesťanství prohlásili za tu jedinou a výhradní cestu k pravdě?
Ostatně připomeňme, že tato křesťanská víra ve zmrtvýchvstání opět vychází z ryze judaistické mytologie. Přičemž ovšem: v toto zmrtvýchvstání (všech duší) věřila č á s t židovské populace (farizeové); ale druhá část (saduceové) v něj nevěřila!! Takže, Ježíš sám svou vizí ve zmrtvýchvstání převzal pouze v ě t š i n o v ý názor či víru v judaismu; a ona legenda o zmrtvýchvstání Ježíše opět vyvěrá z tohoto většinového názoru. Kdyby byl tehdy poměr sil obrácený (tedy kdyby většina Židů na zmrtvýchvstání nevěřila), pak by dost možná ona legenda o zmrtvýchvstání Krista vůbec nikdy nevznikla...
Ovšem - náhoda tomu chtěla, že onen malý polynéský nárůdek měl svou vlastní mytologii, podle které se po smrti každého člověka jeho duše napřed odebere - jaksi "do čekárny" - do posvátného háje, kde pak čeká na svou reinkarnaci. A když se narodí nové dítě - tak jenom tehdy a jenom proto, když některá z duší oněch zemřelých vstoupí do těla matky.
Takže, když ti křesťanští misionáři chtěli své domorodé posluchače ohromit svou zvěstí o zmrtvýchvstání Krista, ti na to jenom nevzrušeně pokrčili rameny: A co má být? To je přece naprosto normální, tímto procesem zmrtvýchvstání přece prochází každý člověk, znovu a znovu! Takže, s touto svou historkou ti misionáři tehdy příliš nezabodovali.
A není to samozřejmě zdaleka jediná mytologie, která věří v reinkarnaci respektive zmrtvýchvstání. - Takže, nám se tu nevyhnutelně staví otázka: co má být právě na té křesťanské zvěsti o zmrtvýchvstání Krista tak mimořádného, tak exkluzivního? Abychom jenom proto křesťanství prohlásili za tu jedinou a výhradní cestu k pravdě?
Ostatně připomeňme, že tato křesťanská víra ve zmrtvýchvstání opět vychází z ryze judaistické mytologie. Přičemž ovšem: v toto zmrtvýchvstání (všech duší) věřila č á s t židovské populace (farizeové); ale druhá část (saduceové) v něj nevěřila!! Takže, Ježíš sám svou vizí ve zmrtvýchvstání převzal pouze v ě t š i n o v ý názor či víru v judaismu; a ona legenda o zmrtvýchvstání Ježíše opět vyvěrá z tohoto většinového názoru. Kdyby byl tehdy poměr sil obrácený (tedy kdyby většina Židů na zmrtvýchvstání nevěřila), pak by dost možná ona legenda o zmrtvýchvstání Krista vůbec nikdy nevznikla...
JP
A položme si v této souvislosti konečně zcela přímou otázku: a co by se vlastně stalo, kdyby Ježíš n e v s t a l z mrtvých? Kdyby to celé byla opravdu jenom legenda, vzniklá z nouze? Jenom mýtus?
Co by se pak stalo? Nebylo by Kříže; nebylo by Zmrtvýchvstání; a nebylo by tedy ani víry ve Spasení prostřednictvím zmrtvýchvstalého Ježíše.
A - co potom? Přestal by s touto legendou snad existovat samotný Ježíš?! Přestalo by snad jenom tím jeho poselství mít svou platnost?! Rozplynula by se tím snad v naprosté nic všechna jeho slova, všechna jeho kázání, všechny jeho apely na pravý život?!! Jak to vlastně vůbec může někdo myslet vážně, celý nejvlastnější s m y s l Ježíšova poselství lidem, veškerou jeho platnost vázat jenom na to, jestli Ježíš "vstal" či nevstal z mrtvých?!... Jak nekonečný výraz neúcty k jeho dílu to je, když se jeho platnost podmiňuje jenom tím, jestli se Ježíšovo t ě l o po jeho ukřižování odebralo do nebe? (Neboť duše tak jako tak.)
Pavel ve své zásadní proklamaci křesťanské věrouky v 1. Dopise Korintským píše: Židé žádají Znamení, Řekové hledají moudrost; my naproti tomu zvěstujeme Ježíše jakožto Ukřižovaného.
Pavel se tedy distancuje od toho judaistického čekání na Znamení, jako na něco překonaného, pasivního - ale ve skutečnosti nakonec míří t í m s a m ý m směrem, a do centra celé nové křesťanské víry nestaví nic jiného nežli - znamení Kříže!! Od samotného Slova Ježíše se tedy veškerá mysl, veškeré naděje obrací zase jenom k nějakému - konec konců pouze vnějšímu - symbolu!!
Co by asi tomu řekl samotný Ježíš, kdyby musel přihlížet tomu, jak jeho následovníci namísto jeho vlastních slov ze všeho nejvíce uctívají - kus dřeva!!
"Člověk se stává spravedlivým - vírou!!" (Pavel Římanům) Tedy ne sám sebou, svým vlastním počinem, svým vlastním obrácením se - nýbrž pouhým a k t e m v í r y se člověk stává "spravedlivým"!...
A právě proto znovu a znovu říkám: Pavel není Ježíš. Ježíš byl Slovo; ale Pavel, ten je už zase jenom Víra.
Co by se pak stalo? Nebylo by Kříže; nebylo by Zmrtvýchvstání; a nebylo by tedy ani víry ve Spasení prostřednictvím zmrtvýchvstalého Ježíše.
A - co potom? Přestal by s touto legendou snad existovat samotný Ježíš?! Přestalo by snad jenom tím jeho poselství mít svou platnost?! Rozplynula by se tím snad v naprosté nic všechna jeho slova, všechna jeho kázání, všechny jeho apely na pravý život?!! Jak to vlastně vůbec může někdo myslet vážně, celý nejvlastnější s m y s l Ježíšova poselství lidem, veškerou jeho platnost vázat jenom na to, jestli Ježíš "vstal" či nevstal z mrtvých?!... Jak nekonečný výraz neúcty k jeho dílu to je, když se jeho platnost podmiňuje jenom tím, jestli se Ježíšovo t ě l o po jeho ukřižování odebralo do nebe? (Neboť duše tak jako tak.)
Pavel ve své zásadní proklamaci křesťanské věrouky v 1. Dopise Korintským píše: Židé žádají Znamení, Řekové hledají moudrost; my naproti tomu zvěstujeme Ježíše jakožto Ukřižovaného.
Pavel se tedy distancuje od toho judaistického čekání na Znamení, jako na něco překonaného, pasivního - ale ve skutečnosti nakonec míří t í m s a m ý m směrem, a do centra celé nové křesťanské víry nestaví nic jiného nežli - znamení Kříže!! Od samotného Slova Ježíše se tedy veškerá mysl, veškeré naděje obrací zase jenom k nějakému - konec konců pouze vnějšímu - symbolu!!
Co by asi tomu řekl samotný Ježíš, kdyby musel přihlížet tomu, jak jeho následovníci namísto jeho vlastních slov ze všeho nejvíce uctívají - kus dřeva!!
"Člověk se stává spravedlivým - vírou!!" (Pavel Římanům) Tedy ne sám sebou, svým vlastním počinem, svým vlastním obrácením se - nýbrž pouhým a k t e m v í r y se člověk stává "spravedlivým"!...
A právě proto znovu a znovu říkám: Pavel není Ježíš. Ježíš byl Slovo; ale Pavel, ten je už zase jenom Víra.
JP
To, co je na celém křesťanském pojetí mravnosti a pravého bytí vůbec to nejméně přijatelné, to nejsou nakonec všechny ty mýty, které jsou s křesťanstvím spojené; nýbrž to, že se nakonec jedná jenom o určitý o b c h o d.
Budu mravný, budu vést řádný a bohabojný život, když o d m ě n o u za to dostanu věčné žití!! Ne tedy ze sebe samého, ne ze svého vlastního niterného přesvědčení, ne pro pravdu samu budu dobrý a mravný - ale jenom s vyhlídkou na to, že za to všechno obdržím poukaz na věčný život!!
A proto a proto říkám: pravý Ježíš byl někde úplně jinde. I on sice také tu a tam zmínil život věčný respektive trest boží; ale středobodem veškerého jeho působení byl člověk sám, jeho vlastní charakter, jeho vlastní duše.
Zatímco Pavel onen poměr obrací: prvotní je ta víra v zmrtvýchvstání a spasení a život věčný; a teprve na druhém místě, jaksi zadními vrátky, se do toho upínání se k životu věčnému dostává také něco i z pravého, původního Ježíšova poselství.
Jak už to ostatně zmínil pan Rusek: za vší tou křesťanskou vírou - a za tím úporným bráněním se cokoli z ní zpochybnit - je možno vycítit především jedno: strach ze smrti. Z vlastního zániku. Který se jeví být neodvolatelným, a zdá se definitivně ničit veškerý smysl vlastní životní existence. Pro tento ryze existenciální strach z nicoty, z nebytí je možno mít plné pochopení; ale jakou pak trvalou hodnotu může mít duchovní sdělení, které je založeno - výhradně nebo především - na strachu?!...
Budu mravný, budu vést řádný a bohabojný život, když o d m ě n o u za to dostanu věčné žití!! Ne tedy ze sebe samého, ne ze svého vlastního niterného přesvědčení, ne pro pravdu samu budu dobrý a mravný - ale jenom s vyhlídkou na to, že za to všechno obdržím poukaz na věčný život!!
A proto a proto říkám: pravý Ježíš byl někde úplně jinde. I on sice také tu a tam zmínil život věčný respektive trest boží; ale středobodem veškerého jeho působení byl člověk sám, jeho vlastní charakter, jeho vlastní duše.
Zatímco Pavel onen poměr obrací: prvotní je ta víra v zmrtvýchvstání a spasení a život věčný; a teprve na druhém místě, jaksi zadními vrátky, se do toho upínání se k životu věčnému dostává také něco i z pravého, původního Ježíšova poselství.
Jak už to ostatně zmínil pan Rusek: za vší tou křesťanskou vírou - a za tím úporným bráněním se cokoli z ní zpochybnit - je možno vycítit především jedno: strach ze smrti. Z vlastního zániku. Který se jeví být neodvolatelným, a zdá se definitivně ničit veškerý smysl vlastní životní existence. Pro tento ryze existenciální strach z nicoty, z nebytí je možno mít plné pochopení; ale jakou pak trvalou hodnotu může mít duchovní sdělení, které je založeno - výhradně nebo především - na strachu?!...
JP
Bohužel, pane Pospíšile, svým výkladem stále pouze obcházíte vlastní problém. Jestliže Bůh stvořil člověka a jestliže Bůh je vševědoucí - pak prostě nemohl nevědět, jakým člověk bude a jak se bude chovat. Všechno bylo předurčené předem. Pro vševědoucího Boha nějaká "nahodilost" prostě neexistuje. Veškerá "svoboda" stvořeného člověka je jenom velice relativní faktor, v rámci celkové boží předurčenosti.
Opakuji ještě jednou: kdyby Bůh stvořil člověka jako dobrého, pak by ten také dobrým byl.
Opakuji ještě jednou: kdyby Bůh stvořil člověka jako dobrého, pak by ten také dobrým byl.
JP
Zaviněné porušení Řádu a spravedlnosti, dalo by se jako první zjištění říci.
Ale to celé je krajně komplexní záležitost, do které bych se v tuhle chvíli nerad pouštěl. Museli bychom si napřed ujasnit, co je vlastně onen "Řád", co je Dobro, co je spravedlnost. Ne že by to bylo principiálně nemožné; a nakonec je to právě jedna z těch základních věcí, které si dříve či později musíme ujasnit. Ale to by bylo spíše na samostatné téma.
Ale to celé je krajně komplexní záležitost, do které bych se v tuhle chvíli nerad pouštěl. Museli bychom si napřed ujasnit, co je vlastně onen "Řád", co je Dobro, co je spravedlnost. Ne že by to bylo principiálně nemožné; a nakonec je to právě jedna z těch základních věcí, které si dříve či později musíme ujasnit. Ale to by bylo spíše na samostatné téma.
JP
April 22, 2016 v 14.54
P.S. Ten model pana Ruska ("hříchem je všechno co brání lidem respektive bytostem ve vývoji") ovšem naprosto vůbec není marný.
April 22, 2016 v 15.39
No, ale to pak podle pana Ruska dobrem je i relativní zlo (čili něčí hřích), protože to přece pomáhá člověku ve vývoji. Nakonec, chybami se člověk učí.
Mimochodem, co je vlastně vývoj? Směřování k dobru? Rozvinutí pozitivních možností nějakého člověka?
Pamatujete si ještě, pane Poláčku, jak jste se bránil myšlence: "když se rozmnožil hřích, tím více se rozmnožila boží milost" poukazem na nepřímou úměrnost mezi dobrem a zlem (čím více jednoho, tím méně druhého)?
Mimochodem, co je vlastně vývoj? Směřování k dobru? Rozvinutí pozitivních možností nějakého člověka?
Pamatujete si ještě, pane Poláčku, jak jste se bránil myšlence: "když se rozmnožil hřích, tím více se rozmnožila boží milost" poukazem na nepřímou úměrnost mezi dobrem a zlem (čím více jednoho, tím méně druhého)?
Hřích... Ale i ten výklad, že hřích je zamezení "dobrého vývoje" – co je však ten dobrý vývoj, odkud kam se člověk vyvíjí, co je to dobro, kde se vzalo atd. + všechny přesahující pojem "konečnost" není bez problému, protože pokud tedy mluvíme o relativním zlu (viz mj. výchovný pohlavek synovi, vážená paní Hájková, tady je to snad zcela zřejmé, že to takto funguje, nebo dále i "koho Bůh miluje, toho s křížem navštěvuje"..., naopak mám velký problém s Jobem, to mi přijde opravdu jako až vymyšlený, aby člověk bez reptání přijal jakékoliv hoře) tedy pokud mluvíme o relativním zlu, tak zde hraje velký význam právě ona časovost, tedy fakt, že to, co bolí teď, se může později proměnit v dobro..., sám jsem použil, že jde o dobro "na konci", o konečné dobro. Tedy samotný pojem KONEC zejména v tomto epochálním vesmírném pohledu už je opravdu nad naše byť dobrým způsobem spojené síly.
A tady jsme opět na samé hranici lidských možností, jak já je vnímám (o jaké konečné dobro jde?), nebo spíše už za ní. Ale chci zdůraznit tu č a s o v o u dynamiku na ose dobro/zlo.
Dítě a nemoudrý člověk vidí utrpení a chce např. hned ukvapeně pomáhat (pozvu si cizího člověka domů a pomohu mu...), starší a moudřejší člověk však má více zkušeností a vidí i hlubší souvislosti (a on mě pak vykrade...), které dítě nevidí a ještě nechápe.
Jiný příklad, aktuální dění v Evropě:
Zvát, NEBO až razantně imigraci omezit: Zcela chybějící pozitivní příklady integrace + zákonitý vzestup masového násilí (!), pokud přijde pokles ekonomiky a dopadne na v š e c h n y, přičemž se to sveze právě na imigranty (! ! !), protože ten ekonomický masivní problém p ř i j d e z á k o n i t ě i v Evropě (jen nevíme zda za 1 rok nebo za 10 let) atd. + možnost pandemických nemocí, protože řada nemocí v Evropě už byla vymýcena a neočkují se ani..., atd.
Takže pokud někteří mi známí ochotně pomáhají, protože vnímají problémy imigrantů "tady a teď", tak pak máme problém, protože to je velký otazník.
Ohledně imigrace: Na jedné straně dobro *teď, ale zase značná a vážná možnost problémů *pak, na druhé straně zlo *teď (tedy utrpení konkrétních lidí, kteří jsou na cestě a jejich násilné vracení), ale omezení zla a tedy dobro *pak. Zde raději slovo "konečné dobro" ani nevyslovuji...
Zda tato "oběť" (trvání na důrazném omezení imigrace) vyváží ono pozdější "konečné" dobro – sociální smír v celé Evropě, která má 500 milionů obyvatel, to navíc nevíme. O to je naše situace složitější. Zato lze docela přesně odhadnout, že dobro teď (přijetí mnoha milionů muslimů do Evropy) povede velmi zákonitě k problémům pak – až dojde k hospodářské krizi.
A řešení principiálně dobré typu dobro *teď – dobro *pak přitom existuje, ale to by se musely velmoci dohodnout a musely by přestat konat proti sobě a musely by třetí země přestat používat jako místo k řešení svých vlastní ideových a geopolitických sporů (to mi vadí na dnešní situaci nejvíce).
Dobro teď– dobro pak znamená ihned uvést jejich domácí země do klidu. Jak to, že to nejde? Co se stalo, že jsme tak rezignovali? Zřejmě to není "v plánu".
Ale kdesi tu byl před týdnem na toto téma velmi aktuální článek na DR. Byl tam příklad, že když se ví, že se jeden obětuje a všichni ostatní se zachrání, že byť je to logické, tak lidé takto údajně nepostupují. Že prý vyšší lidskost znamená NEobětovat jednoho ve prospěch celku – pokud jsem to v rychlosti zachytil správně...
____________
(Mimochodem, pokud se někdo považuje za dobrého křesťana a Ježíš je pro něj láska, tak je pro mě opravdu velkým překvapením, že místo poctivého a trpělivého hledání skrze dialog, si dá tu "práci" a velmi umně použije taková slova, která jsou plná nepřátelství a jedovaté falše – tím mám na mysli vás, pane Kolaříku. Tím jste mě opravdu překvapil ba zaskočil. Ale možná ten váš dogmatický ukázkový pohled na Ježíše a křesťanství je vlastně v souladu s tím, j a k jste na mě a má důkladné a trpělivé vysvětlování – při vědomí, že my lidé jsme všichni omylní – zareagoval. Nic jiného než lidsky malé plivnutí to nebylo. Viz zde: http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti )
A tady jsme opět na samé hranici lidských možností, jak já je vnímám (o jaké konečné dobro jde?), nebo spíše už za ní. Ale chci zdůraznit tu č a s o v o u dynamiku na ose dobro/zlo.
Dítě a nemoudrý člověk vidí utrpení a chce např. hned ukvapeně pomáhat (pozvu si cizího člověka domů a pomohu mu...), starší a moudřejší člověk však má více zkušeností a vidí i hlubší souvislosti (a on mě pak vykrade...), které dítě nevidí a ještě nechápe.
Jiný příklad, aktuální dění v Evropě:
Zvát, NEBO až razantně imigraci omezit: Zcela chybějící pozitivní příklady integrace + zákonitý vzestup masového násilí (!), pokud přijde pokles ekonomiky a dopadne na v š e c h n y, přičemž se to sveze právě na imigranty (! ! !), protože ten ekonomický masivní problém p ř i j d e z á k o n i t ě i v Evropě (jen nevíme zda za 1 rok nebo za 10 let) atd. + možnost pandemických nemocí, protože řada nemocí v Evropě už byla vymýcena a neočkují se ani..., atd.
Takže pokud někteří mi známí ochotně pomáhají, protože vnímají problémy imigrantů "tady a teď", tak pak máme problém, protože to je velký otazník.
Ohledně imigrace: Na jedné straně dobro *teď, ale zase značná a vážná možnost problémů *pak, na druhé straně zlo *teď (tedy utrpení konkrétních lidí, kteří jsou na cestě a jejich násilné vracení), ale omezení zla a tedy dobro *pak. Zde raději slovo "konečné dobro" ani nevyslovuji...
Zda tato "oběť" (trvání na důrazném omezení imigrace) vyváží ono pozdější "konečné" dobro – sociální smír v celé Evropě, která má 500 milionů obyvatel, to navíc nevíme. O to je naše situace složitější. Zato lze docela přesně odhadnout, že dobro teď (přijetí mnoha milionů muslimů do Evropy) povede velmi zákonitě k problémům pak – až dojde k hospodářské krizi.
A řešení principiálně dobré typu dobro *teď – dobro *pak přitom existuje, ale to by se musely velmoci dohodnout a musely by přestat konat proti sobě a musely by třetí země přestat používat jako místo k řešení svých vlastní ideových a geopolitických sporů (to mi vadí na dnešní situaci nejvíce).
Dobro teď– dobro pak znamená ihned uvést jejich domácí země do klidu. Jak to, že to nejde? Co se stalo, že jsme tak rezignovali? Zřejmě to není "v plánu".
Ale kdesi tu byl před týdnem na toto téma velmi aktuální článek na DR. Byl tam příklad, že když se ví, že se jeden obětuje a všichni ostatní se zachrání, že byť je to logické, tak lidé takto údajně nepostupují. Že prý vyšší lidskost znamená NEobětovat jednoho ve prospěch celku – pokud jsem to v rychlosti zachytil správně...
____________
(Mimochodem, pokud se někdo považuje za dobrého křesťana a Ježíš je pro něj láska, tak je pro mě opravdu velkým překvapením, že místo poctivého a trpělivého hledání skrze dialog, si dá tu "práci" a velmi umně použije taková slova, která jsou plná nepřátelství a jedovaté falše – tím mám na mysli vás, pane Kolaříku. Tím jste mě opravdu překvapil ba zaskočil. Ale možná ten váš dogmatický ukázkový pohled na Ježíše a křesťanství je vlastně v souladu s tím, j a k jste na mě a má důkladné a trpělivé vysvětlování – při vědomí, že my lidé jsme všichni omylní – zareagoval. Nic jiného než lidsky malé plivnutí to nebylo. Viz zde: http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti )
April 22, 2016 v 16.47
Proto se, pane Rusku, původní křesťané (a v pozdější době třeba i Jednota bratrská) vyhýbali politické moci, vládě a vůbec všem postům, kde se rozhoduje "shora", čili politicky. Tam je totiž nutno dělat kompromisy, používat "menšího zla", trestat a pod. Kdyby se jich byl někdo zeptal, zda má stát přijímat uprchlíky, řekli by, že to je věc státu a ne jejich. Kdyby se však nějací potřební uprchlíci vyskytli v jejich blízkosti, určitě by jim pomohli (jako ten milosrdný samaritán), ale nijak zvlášť by je nevyhledávali.
Vyhýbali se původně i vojenské službě, protože tam bylo třeba "v zájmu dobra" zabíjet jiné lidi.
Mnozí jim to měli za zlé, neboť to pokládali za alibismus (ať to za mě řeší někdo jiný). Jenže oni k tomu měli své důvody.
Vyhýbali se původně i vojenské službě, protože tam bylo třeba "v zájmu dobra" zabíjet jiné lidi.
Mnozí jim to měli za zlé, neboť to pokládali za alibismus (ať to za mě řeší někdo jiný). Jenže oni k tomu měli své důvody.
o zmrtvýchvstání.
Křesťanské vzkříšení (a tuším že i ono farizejské) není reinkarnací. Je vzkříšením těla.
U Židů původně nebyla duše oddělitelná od těla. Člověk nebyl duši, kterou lze prostě přendat do jiného těla a pořád to bude on.
Křesťanské vzkříšení (a tuším že i ono farizejské) není reinkarnací. Je vzkříšením těla.
U Židů původně nebyla duše oddělitelná od těla. Člověk nebyl duši, kterou lze prostě přendat do jiného těla a pořád to bude on.
Docela hodně se teď ptám lidí kolem, jak vlastně berou ty zázraky kolem Ježíše – Krista. Byl jsem docela překvapený, že pro řadu lidí ty "zázraky" opravdu nejsou podstatné, že je berou tak, jak i mě nečiní problém, tedy v metafyzické rovině. Panna = čistá žena, lámání chlebů (nasycení duchem), vzkříšení – opět jde o ducha, tělo zde nehraje vůbec roli... Takže se pak pečlivě rozlišuje mezi Ježíšem Nazaretským – tesařem a Kristem, což je už plně transcendentní záležitost. A to je právě to, o co myslím šlo i panu Poláčkovi, netrvat na něčem, s čím má moderní člověk opravdu vážný problém a pak to i mnoho lidí zcela odradí. To je onen návrat k podstatě křesťanství.
Ale chápu, že je zde hodně lidí, kteří opravdu potřebují trvat na těch fyzikálních zázracích, že se porušily fyzikální zákony v tom opravdu hmotném a profánním světě, tedy v tom smyslu, že by je i hmotařský ateista viděl, pokud by u toho tehdy byl.
Takže ne. Jde o hlubší vnímání, přičemž to, že se to neodehrává fyzicky, na podstatě nic nemění.
Ale chápu, že je zde hodně lidí, kteří opravdu potřebují trvat na těch fyzikálních zázracích, že se porušily fyzikální zákony v tom opravdu hmotném a profánním světě, tedy v tom smyslu, že by je i hmotařský ateista viděl, pokud by u toho tehdy byl.
Takže ne. Jde o hlubší vnímání, přičemž to, že se to neodehrává fyzicky, na podstatě nic nemění.
April 23, 2016 v 7.05
Předevčírem jsem dostala e-mail od mně neznámého čtenáře Referenda, pana Trubače. Sleduje naši diskusi, přičemž se v názoru na Pavla zastává pana Poláčka. Dovolil mi zde v diskusi jeho mail publikovat, takže tady je. Omlouvám se, je to poněkud delší, protože tam navíc cituje pana Poláčka i pana Vyleťala:
"Vážená paní Hájková. Chtěl bych se pana Poláčka zastat vzhledem k tomu jak jste se k němu vyjádřila:
Pane Poláčku , Středa, 20.Dubna 2016, 22:11:13
já se nemohu zbavit dojmu, že lidem moc nepřejete, aby jim bylo něco odpuštěno bez zásluhy.
Ale vždyť Ježíš se právě kvůli tomu obětoval.
Nebo si myslíte, že se nějak spletl?
Myslím, že ne pan Poláček nepřeje lidem, aby jim bylo odpuštěno bez zásluhy, ale takto se vyjadřoval Kristus. Když Ten potkal celníka, který se k němu chtěl připojit, Kristus mu přikázal, aby rozdal svůj majetek a poté za ním přišel. Celník zaplakal a odešel. To přeci není Pavlův postoj že odpuštění vyřeší víra a Bůh. Případně nějaký malý skutek...
Abych přiblížil učení Pavlovo vypomohu si tím co napsal velmi trefně pan Vyleťal:
A jak je to s těmi skutky? Někdo je od přirozenosti líný a k žádným skutkům se nedokope. Někdo se dokope, ale vydrží jenom po dobu prvotního nadšení. Někomu ani nedojde, že by nějaké skutky dělat měl. Někdo skutky dělá, ale když zjistí, že mu to jeho život nikterak neulehčuje, skončí s tím. Někdo pochopil, že skutky dělat má, ale dělá jenom ty, které se mu hodí do krámu a ještě k tomu si myslí, že jsou to přesně ty, za něž jej Bůh odmění. Někdo dělá dokonce pravý opak těch dobrých skutků. Co s těmi všemi hříšníky, s těmi chybujícími lidmi? Zatratit, do pekla s nimi, žádný Bůh a pobývání v jeho blízkosti, žádný ráj? Žádné slitování s nimi?
Bůh zná všechny naše slabosti a v dostatečné míře je zná i apoštol Pavel. Proto Bůh přichází s milostí, pane Poláčku, a přichází s ní i Pavel, jak si jistě vyhledáte v jeho epištolách. Nás nespasí naše dobré skutky – vždy jich vykonáme jenom málo – nás nespasí dokonalé znalosti Ježíšova učení, ani žádné poznání, jenž bude vždy pouze neúplné - ale jenom Boží milost, která je zadarmo. Smilování Boží nad námi samotnými, neboť všichni jsme nedostateční. (Což vychází jasně najevo, porovnáme-li naše počínání s Ježíšem.) To je Pavlovo učení a Pavlova víra.
Jak by se zachoval Pavel kdyby potkal onoho celníka? Pan Poláček uvažuje stejně jako to vidím já, Kristovo učení a víra bylo pro každého, ale jen ti kteří v sobě našli dostatek řekněme schopností, měli šanci - teprve potom mohl úřadovat Bůh. Těm ostatním to i mohl přát, ale kolik toho pro ně mohl udělat? Ta podstata Kristova učení byla na jedné straně silně individualistická, v tom smyslu že zde byl každý za sebe a zároveň kolektivní, protože člověk rád sdílí. Individualistická povaha jeho učení je pro mě zásadní, protože je to Kristova výzva po svobodném hledání cesty jak se k Bohu přiblížit. Tady bych vzpomenul jak povýšil onu vdovu která dala ze svého nedostatku, na rozdíl od jiných kteří dávají z přebytku. Znovu se mi jeví jak důležité jsou na cestě k bohu zásluhy. Bez nich on nemá nad lidmi moc - v tom smyslu že nemůže být milosrdný. Víra je zde až na druhém místě - to berte s rezervou.
Ani Kristus to neměl jednoduché, také musel být ukřižován, aby mohl být vzkříšen. Tak je to i s lidmi. Ten symbol ukřižování je pro lidi zásluha, kterou musí každý podstoupit, aby mohl mít život věčný.
Takže když to shrnu, Kristovo učení bylo spíše určeno pro elitní klub, kde platilo podle plodů poznáte je, Pavlova víra byla neohraničená a v křesťanské praxi se mnohdy osvědčila i povinná docházka. V přístupu k jednotlivcům byly zcela zásadní rozdíly, které vyvěraly přímo z chápání vztahu Boha a člověka. Ježíš se nespletl když se obětoval, jenom tím chtěl ukázat, že jenom ten kdo se "obětuje" je hoden Boha. Ten prostě bez zásluh odpouštět nemůže, to si jen Pavel vybájil...
Ještě doplním, proč vlastně nemůže bůh odpouštět každému. To je dáno tím, že když bůh člověka "vyhnal" z ráje, dal mu individuální svobodu sám rozhodnout o tom jestli k němu může být Bůh milosrdný a nebo ne. No a Kristus jen lidem vysvětloval že ta první varianta je lepší, což Židům vlastně ani nebylo třeba vysvětlovat, ale bylo jim třeba říci že jen víra ještě nikomu ke spáse nepomohla. Což pochopil i ten celník a proto zaplakal. "
Takže tolik první mail, který se jistě bude líbit panu Poláčkovi. Ovšem nevím, zda se mu bude stejně líbit i to, jak pan Trubač v následujícím mailu vysvětluje, co jsou to skutky :
"Jsem přesvědčený že Kristus kudy chodil tam ty skutky vyžadoval. Nabádal lidi k víře, aby jim to pomohlo skutky konat. Káral své následovníky a občas i ztropil pozdvižení. Přičemž abych definoval skutek: je to odevzdání se do rukou boha v tom smyslu že on se stane aktérem hry s námi. U celníka to znamená že se vymaní z moci peněz a odevzdá se do moci Boha. Jak říkal Kristus - nebojte se on vás nakrmí, ošatí atd. No a kdybych měl definovat Hřích, tak je to opak skutku, tzn. lpění na své svobodné vůli. Tak jako celník, který věděl jak ho jeho vlastní svobodná vůle ovládá, věděl dokonce i to že nebude spasen, ale nemohl dělat nic jiného než plakat. Bohužel fiasko, které nás obyčejné smrtelníky potkává velmi často.
Jinak máte naprostou pravdu že člověk nemusí být v nějaké církvi, spíše jde o to jak to vnímá a co činí. Bohem může nazývat přírodu, nebo přirozenost. "
Takže tolik pan Trubač.
Já to jen trošku doplním, že v první části je malá věcná chyba, nejedná se o celníka nýbrž mladíka, který měl mnoho majetku (Matouš, Marek).
"Vážená paní Hájková. Chtěl bych se pana Poláčka zastat vzhledem k tomu jak jste se k němu vyjádřila:
Pane Poláčku , Středa, 20.Dubna 2016, 22:11:13
já se nemohu zbavit dojmu, že lidem moc nepřejete, aby jim bylo něco odpuštěno bez zásluhy.
Ale vždyť Ježíš se právě kvůli tomu obětoval.
Nebo si myslíte, že se nějak spletl?
Myslím, že ne pan Poláček nepřeje lidem, aby jim bylo odpuštěno bez zásluhy, ale takto se vyjadřoval Kristus. Když Ten potkal celníka, který se k němu chtěl připojit, Kristus mu přikázal, aby rozdal svůj majetek a poté za ním přišel. Celník zaplakal a odešel. To přeci není Pavlův postoj že odpuštění vyřeší víra a Bůh. Případně nějaký malý skutek...
Abych přiblížil učení Pavlovo vypomohu si tím co napsal velmi trefně pan Vyleťal:
A jak je to s těmi skutky? Někdo je od přirozenosti líný a k žádným skutkům se nedokope. Někdo se dokope, ale vydrží jenom po dobu prvotního nadšení. Někomu ani nedojde, že by nějaké skutky dělat měl. Někdo skutky dělá, ale když zjistí, že mu to jeho život nikterak neulehčuje, skončí s tím. Někdo pochopil, že skutky dělat má, ale dělá jenom ty, které se mu hodí do krámu a ještě k tomu si myslí, že jsou to přesně ty, za něž jej Bůh odmění. Někdo dělá dokonce pravý opak těch dobrých skutků. Co s těmi všemi hříšníky, s těmi chybujícími lidmi? Zatratit, do pekla s nimi, žádný Bůh a pobývání v jeho blízkosti, žádný ráj? Žádné slitování s nimi?
Bůh zná všechny naše slabosti a v dostatečné míře je zná i apoštol Pavel. Proto Bůh přichází s milostí, pane Poláčku, a přichází s ní i Pavel, jak si jistě vyhledáte v jeho epištolách. Nás nespasí naše dobré skutky – vždy jich vykonáme jenom málo – nás nespasí dokonalé znalosti Ježíšova učení, ani žádné poznání, jenž bude vždy pouze neúplné - ale jenom Boží milost, která je zadarmo. Smilování Boží nad námi samotnými, neboť všichni jsme nedostateční. (Což vychází jasně najevo, porovnáme-li naše počínání s Ježíšem.) To je Pavlovo učení a Pavlova víra.
Jak by se zachoval Pavel kdyby potkal onoho celníka? Pan Poláček uvažuje stejně jako to vidím já, Kristovo učení a víra bylo pro každého, ale jen ti kteří v sobě našli dostatek řekněme schopností, měli šanci - teprve potom mohl úřadovat Bůh. Těm ostatním to i mohl přát, ale kolik toho pro ně mohl udělat? Ta podstata Kristova učení byla na jedné straně silně individualistická, v tom smyslu že zde byl každý za sebe a zároveň kolektivní, protože člověk rád sdílí. Individualistická povaha jeho učení je pro mě zásadní, protože je to Kristova výzva po svobodném hledání cesty jak se k Bohu přiblížit. Tady bych vzpomenul jak povýšil onu vdovu která dala ze svého nedostatku, na rozdíl od jiných kteří dávají z přebytku. Znovu se mi jeví jak důležité jsou na cestě k bohu zásluhy. Bez nich on nemá nad lidmi moc - v tom smyslu že nemůže být milosrdný. Víra je zde až na druhém místě - to berte s rezervou.
Ani Kristus to neměl jednoduché, také musel být ukřižován, aby mohl být vzkříšen. Tak je to i s lidmi. Ten symbol ukřižování je pro lidi zásluha, kterou musí každý podstoupit, aby mohl mít život věčný.
Takže když to shrnu, Kristovo učení bylo spíše určeno pro elitní klub, kde platilo podle plodů poznáte je, Pavlova víra byla neohraničená a v křesťanské praxi se mnohdy osvědčila i povinná docházka. V přístupu k jednotlivcům byly zcela zásadní rozdíly, které vyvěraly přímo z chápání vztahu Boha a člověka. Ježíš se nespletl když se obětoval, jenom tím chtěl ukázat, že jenom ten kdo se "obětuje" je hoden Boha. Ten prostě bez zásluh odpouštět nemůže, to si jen Pavel vybájil...
Ještě doplním, proč vlastně nemůže bůh odpouštět každému. To je dáno tím, že když bůh člověka "vyhnal" z ráje, dal mu individuální svobodu sám rozhodnout o tom jestli k němu může být Bůh milosrdný a nebo ne. No a Kristus jen lidem vysvětloval že ta první varianta je lepší, což Židům vlastně ani nebylo třeba vysvětlovat, ale bylo jim třeba říci že jen víra ještě nikomu ke spáse nepomohla. Což pochopil i ten celník a proto zaplakal. "
Takže tolik první mail, který se jistě bude líbit panu Poláčkovi. Ovšem nevím, zda se mu bude stejně líbit i to, jak pan Trubač v následujícím mailu vysvětluje, co jsou to skutky :
"Jsem přesvědčený že Kristus kudy chodil tam ty skutky vyžadoval. Nabádal lidi k víře, aby jim to pomohlo skutky konat. Káral své následovníky a občas i ztropil pozdvižení. Přičemž abych definoval skutek: je to odevzdání se do rukou boha v tom smyslu že on se stane aktérem hry s námi. U celníka to znamená že se vymaní z moci peněz a odevzdá se do moci Boha. Jak říkal Kristus - nebojte se on vás nakrmí, ošatí atd. No a kdybych měl definovat Hřích, tak je to opak skutku, tzn. lpění na své svobodné vůli. Tak jako celník, který věděl jak ho jeho vlastní svobodná vůle ovládá, věděl dokonce i to že nebude spasen, ale nemohl dělat nic jiného než plakat. Bohužel fiasko, které nás obyčejné smrtelníky potkává velmi často.
Jinak máte naprostou pravdu že člověk nemusí být v nějaké církvi, spíše jde o to jak to vnímá a co činí. Bohem může nazývat přírodu, nebo přirozenost. "
Takže tolik pan Trubač.
Já to jen trošku doplním, že v první části je malá věcná chyba, nejedná se o celníka nýbrž mladíka, který měl mnoho majetku (Matouš, Marek).
VP
April 23, 2016 v 7.32
Pane Poláčku, nemá cenu odpovídat na Vaše argumenty, stále vycházíte z překonané teorie o tvoření evangelií v 2. až třetí generaci po Ježíšově smrti a nevšímáte si nejnovějších výzkumů. Jak Vám mám dokázat, že slunce neobíhá kolem země, když je Vám to nad slunce jasnější a popřete všechny důkazy ukazující na opak.
Pane Rusku i pane Poláčku, Ježíš se nestane přitažlivějším, když ho vykucháte. Většině bude stále bližší odvolávat se na přirozený vývoj: musí vítězit silnější, musím zabezpečit rodinu, v přírodě je přirozené mít víc samic, ..., než přijat Ježíšovu náročnou morálku. I proti strachu ze smrti se našel argument. Po životě je nicota. Raději nic než takový život, říkají si moderní sebevrazi.
Ježíšovy myšlenky nevítězí proto, že stále platí: zamilovali si více tmu než světlo. Živou víru v živého Ježíše nelze prosadit, nařídit, pouze se přesvědčit a uvěřit. Jednotlivec po jednotlivci. Manipulovat lze i s množstvím.
Bůh stvořil člověka, který je dobrý. Já o Vás nepochybuji, že jste dobří. Člověk dokáže jednat dobře. Patří ke svobodě člověka, že dokáže z dobrého člověka udělat dobrého vojáka, nebo dobrého vojáka Švejka.
Pane Rusku i pane Poláčku, Ježíš se nestane přitažlivějším, když ho vykucháte. Většině bude stále bližší odvolávat se na přirozený vývoj: musí vítězit silnější, musím zabezpečit rodinu, v přírodě je přirozené mít víc samic, ..., než přijat Ježíšovu náročnou morálku. I proti strachu ze smrti se našel argument. Po životě je nicota. Raději nic než takový život, říkají si moderní sebevrazi.
Ježíšovy myšlenky nevítězí proto, že stále platí: zamilovali si více tmu než světlo. Živou víru v živého Ježíše nelze prosadit, nařídit, pouze se přesvědčit a uvěřit. Jednotlivec po jednotlivci. Manipulovat lze i s množstvím.
Bůh stvořil člověka, který je dobrý. Já o Vás nepochybuji, že jste dobří. Člověk dokáže jednat dobře. Patří ke svobodě člověka, že dokáže z dobrého člověka udělat dobrého vojáka, nebo dobrého vojáka Švejka.
Ano, pan Trubač píše o přirozenosti neboli o přírodě, kterou nevěřící mohou ztotožnit s Bohem, nicméně musíme se zeptat, co je pro člověka přirozené? Pro člověka není přirozené to, co je přirozené pro zvířata, protože není zvíře, ale člověk, stvořený k božímu obrazu.
A jako je pro zvíře přirozené žít v souladu s přírodním řádem, pro člověka (který je duchovním živočichem), je přirozené žít v souladu s božím řádem. I když této přirozenosti možná zatím většina lidí nedosáhne.
A jako je pro zvíře přirozené žít v souladu s přírodním řádem, pro člověka (který je duchovním živočichem), je přirozené žít v souladu s božím řádem. I když této přirozenosti možná zatím většina lidí nedosáhne.
JP
Já jsem se úmyslně vyhnul konkrétní odpovědi na tuto otázku, to by bylo opravdu téma samo o sobě. Já jsem jenom poukázal na to, že ten model prezentovaný panem Ruskem - že totiž hříchem je vše, co brání člověku v jeho rozvoji - má své nesporné přednosti.
Především, tento model ještě dále prohlubuje a radikalizuje to "osvobození se od zákona". Křesťanství sice proklamuje toto osvobození se od striktní litery judaistického zákona - ale na straně druhé z něj přebírá v každém případě Desatero, a zároveň vytváří svůj vlastní závazný mravní kánon. Svůj vlastní katechismus. Tento model "vše co brání člověku v rozvoji" je tedy ještě daleko otevřenější, daleko méně svázaný nežli pojetí křesťanské.
A za druhé, je zde překonáno to fixní schéma, že to, co je Dobré (a co je tedy smyslem lidského života) - že by to bylo něco, co by bylo dané jednou provždy. Že tedy Bůh stvořil člověka, zároveň mu dal víceméně jasně na vědomí co je dobré a co je špatné - a hotovo, člověk se pak už toho drží nebo ne, ale na věci samé nemůže nic měnit.
Zatímco tento model otevírá cestu pro vývoj - není to tedy nějaké do sebe uzavřené schéma, není to uzavřený kruh. Je možné - a dokonce nutné - stále znovu hledat nové cesty. Hledat a rozlišovat, co bylo platné a dobré včera, co bylo platné a dobré dnes, a co bude platné a dobré zítra.
Především, tento model ještě dále prohlubuje a radikalizuje to "osvobození se od zákona". Křesťanství sice proklamuje toto osvobození se od striktní litery judaistického zákona - ale na straně druhé z něj přebírá v každém případě Desatero, a zároveň vytváří svůj vlastní závazný mravní kánon. Svůj vlastní katechismus. Tento model "vše co brání člověku v rozvoji" je tedy ještě daleko otevřenější, daleko méně svázaný nežli pojetí křesťanské.
A za druhé, je zde překonáno to fixní schéma, že to, co je Dobré (a co je tedy smyslem lidského života) - že by to bylo něco, co by bylo dané jednou provždy. Že tedy Bůh stvořil člověka, zároveň mu dal víceméně jasně na vědomí co je dobré a co je špatné - a hotovo, člověk se pak už toho drží nebo ne, ale na věci samé nemůže nic měnit.
Zatímco tento model otevírá cestu pro vývoj - není to tedy nějaké do sebe uzavřené schéma, není to uzavřený kruh. Je možné - a dokonce nutné - stále znovu hledat nové cesty. Hledat a rozlišovat, co bylo platné a dobré včera, co bylo platné a dobré dnes, a co bude platné a dobré zítra.
JP
Takže, k názorům pana Trubače.
Nutno ale hned předem ujasnit: tady je stav věcí opravdu krajně složitý. A je extrémně náročné, od sebe odlišit jednotlivé přístupy (Starý zákon, Ježíš, Pavel), aniž by se tam či tuhle nesklouzlo k falešné interpretaci. Je nutno připomenout: to všechno je stále ještě jeden jediný proud, jedna společná řeka - a ty jednotlivé přístupy se velmi prolínají, a odlišují se od sebe jenom v tom, na co se klade větší důraz.
Jestli Ježíš lidi měřil - na rozdíl od Pavla, s jeho "Boží milostí" - jenom podle jejich činů?
Takto se to opravdu říci nedá. A už vůbec ne na základě jedné jediné události.
Ano, Ježíš skutečně vznášel na své učedníky a následovníky absolutní mravní nároky. A to - nutno říci - nároky mnohdy až zcela nerealistické. "Vzdej se veškerého svého majetku!" Takovýto požadavek může být vznášen jenom v rámci nějaké fundamentalistické sekty, ale nikoli v reálném životě. Dost možná se právě proto Pavel přiklání k onomu zcela jinému pojetí, totiž k pojetí nezasloužené - tj. od skutků nezávislé - "Boží milosti": protože si je daleko více vědom toho, že od lidí není možno žádat činy naprosto nerealistické.
Na straně druhé je opět jednou nutno se ptát, do jaké míry byl tento Ježíšův výrok autentický; respektive, v jakém kontextu byl vysloven. V každém případě totiž není známo naprosto nic o tom, že by stejný požadavek - prodat veškerý svůj majetek a rozdat ho chudým - Ježíš adresoval třeba takovému Petrovi. Který - alespoň podle současného stavu biblického zkoumání - naprosto nebyl nějakým chudým rybářem, nýbrž relativně zámožným člověkem. A Ježíš sám s největší pravděpodobností často užíval Petrovi pohostinnosti; to jest, přebýval v jeho domě, v přestávkách mezi svými misijními výpravami. Kdyby Petr "všechno rozdal chudým", asi by sotva pak mohl hostit Ježíše.
Takže, je docela dobře myslitelné, že Ježíš tu svou výzvu "prodej celý svůj majetek" vyslovil se zcela určitým záměrem. Je dost dobře možné si představit, že onen tazatel ho něčím podráždil - totiž právě tím formálním charakterem své víry. On se sice přihlásil k Ježíšovi a k jeho učení - ale fakticky tak činil starým, formálním judaistickým způsobem: vnějškovým dodržováním všech "příkazů" nového Ježíšova učení.
Jenže, sám Ježíš od lidí požadoval naprostý opak. Nikoli slepé zachovávání článků víry - nýbrž ryzí nitro. A tak, když viděl tento formalismus u toho, kdo se k němu hlásí ale kdo ho vůbec nepochopil, pak mu - svým způsobem za trest - uložil takto přísnou, absolutní podmínku.
-----------------------------------------------------
Takže znovu: Ježíšovi se skutečně v žádném případě nejednalo o to, aby člověk pravost svého přístupu, svého srdce s t a v ě l na - okázalých - dobrých skutcích. Přesně naopak. Opakuji znovu: podle Ježíše má být člověk dobrým sám sebou; a pak už to pro něj bude jenom naprostou přirozeností, konat i dobré skutky ve prospěch druhých.
A co Pavel? Ten skutečně člověka "osvobozuje" jak z moci (fixního) zákona, tak ale i vůbec od nutnosti, ryzost své mysli dokazovat navenek dobrými skutky. Jak vidíme, on se tím od samotného Ježíše tímto zas až tak příliš nelišil; jenom tuto myšlenku ještě dále radikalizuje.
Základ jeho téze o "nezasloužené milosti" je v podstatě tento: Bůh sám ví, kdo je dobrý. A jemu není nutno to dokazovat dobrými činy. A není vůbec m o ž n o Boha oklamat o pravém stavu naší mysli tím, že budeme n a v e n e k konat okázalé skutky dobročinnosti.
Boha tedy není možno zmýlit skutky dobrými - ale stejně tak vysoko Bůh stojí i nad špatnými činy člověka!!
Ve svém 2. Dopise Korintským stojí jedna opravdu velice silná Pavlova věta: Bůh smířil - prostřednictvím Krista - svět se sebou samým, tím že lidem jejich poklesky nepřičítá k tíži!
To je v zásadě ta samá myšlenka, kterou zmiňuje paní Hájková ve svém vlastním textu (Potřebujeme dnes Ježíše?) - že je zde přerušen ten neustálý koloběh zla. Zla, na které následuje trest. Trest sice spravedlivý; ale ta nekonečná Boží milost je ještě víc, nežli formální pozemská spravedlnost, která končí u pouhé odplaty.
To znamená: Bůh nevidí člověka, který spáchal špatný čin, jenom prostě jako zločince; on i na něj stále hledí jako na duši, která jako taková má nezničitelně dobrý - totiž právě boží - fundament. A proto Bůh člověku nechává přicházet svou milost - jako akt vyzdvižení Dobrého oproti Špatnému.
-----------------------------------------------------
Takže, jak už bylo řečeno úvodem: ono se opravdu dost dobře nedá říci, že by prostě ten jeden přístup byl ten jedině správný, a ten druhý ne. Každý z nich klade důraz na jinou stránku společné věci. A to Pavlovo pojetí - samo o sobě je to skutečně velkolepá myšlenka, která celou křesťanskou ideu pozdvihuje o mnoho výše. Zase tu platí: ne snad že by Pavel vyslovil něco zcela zásadně nového oproti Ježíšovi (ten samozřejmě také plně vycházel z toho že Bůh zná pravý charakter lidí) - ale Pavel tuto myšlenku radikalizuje, dále rozvádí, staví do centra pozornosti.
Nutno ale hned předem ujasnit: tady je stav věcí opravdu krajně složitý. A je extrémně náročné, od sebe odlišit jednotlivé přístupy (Starý zákon, Ježíš, Pavel), aniž by se tam či tuhle nesklouzlo k falešné interpretaci. Je nutno připomenout: to všechno je stále ještě jeden jediný proud, jedna společná řeka - a ty jednotlivé přístupy se velmi prolínají, a odlišují se od sebe jenom v tom, na co se klade větší důraz.
Jestli Ježíš lidi měřil - na rozdíl od Pavla, s jeho "Boží milostí" - jenom podle jejich činů?
Takto se to opravdu říci nedá. A už vůbec ne na základě jedné jediné události.
Ano, Ježíš skutečně vznášel na své učedníky a následovníky absolutní mravní nároky. A to - nutno říci - nároky mnohdy až zcela nerealistické. "Vzdej se veškerého svého majetku!" Takovýto požadavek může být vznášen jenom v rámci nějaké fundamentalistické sekty, ale nikoli v reálném životě. Dost možná se právě proto Pavel přiklání k onomu zcela jinému pojetí, totiž k pojetí nezasloužené - tj. od skutků nezávislé - "Boží milosti": protože si je daleko více vědom toho, že od lidí není možno žádat činy naprosto nerealistické.
Na straně druhé je opět jednou nutno se ptát, do jaké míry byl tento Ježíšův výrok autentický; respektive, v jakém kontextu byl vysloven. V každém případě totiž není známo naprosto nic o tom, že by stejný požadavek - prodat veškerý svůj majetek a rozdat ho chudým - Ježíš adresoval třeba takovému Petrovi. Který - alespoň podle současného stavu biblického zkoumání - naprosto nebyl nějakým chudým rybářem, nýbrž relativně zámožným člověkem. A Ježíš sám s největší pravděpodobností často užíval Petrovi pohostinnosti; to jest, přebýval v jeho domě, v přestávkách mezi svými misijními výpravami. Kdyby Petr "všechno rozdal chudým", asi by sotva pak mohl hostit Ježíše.
Takže, je docela dobře myslitelné, že Ježíš tu svou výzvu "prodej celý svůj majetek" vyslovil se zcela určitým záměrem. Je dost dobře možné si představit, že onen tazatel ho něčím podráždil - totiž právě tím formálním charakterem své víry. On se sice přihlásil k Ježíšovi a k jeho učení - ale fakticky tak činil starým, formálním judaistickým způsobem: vnějškovým dodržováním všech "příkazů" nového Ježíšova učení.
Jenže, sám Ježíš od lidí požadoval naprostý opak. Nikoli slepé zachovávání článků víry - nýbrž ryzí nitro. A tak, když viděl tento formalismus u toho, kdo se k němu hlásí ale kdo ho vůbec nepochopil, pak mu - svým způsobem za trest - uložil takto přísnou, absolutní podmínku.
-----------------------------------------------------
Takže znovu: Ježíšovi se skutečně v žádném případě nejednalo o to, aby člověk pravost svého přístupu, svého srdce s t a v ě l na - okázalých - dobrých skutcích. Přesně naopak. Opakuji znovu: podle Ježíše má být člověk dobrým sám sebou; a pak už to pro něj bude jenom naprostou přirozeností, konat i dobré skutky ve prospěch druhých.
A co Pavel? Ten skutečně člověka "osvobozuje" jak z moci (fixního) zákona, tak ale i vůbec od nutnosti, ryzost své mysli dokazovat navenek dobrými skutky. Jak vidíme, on se tím od samotného Ježíše tímto zas až tak příliš nelišil; jenom tuto myšlenku ještě dále radikalizuje.
Základ jeho téze o "nezasloužené milosti" je v podstatě tento: Bůh sám ví, kdo je dobrý. A jemu není nutno to dokazovat dobrými činy. A není vůbec m o ž n o Boha oklamat o pravém stavu naší mysli tím, že budeme n a v e n e k konat okázalé skutky dobročinnosti.
Boha tedy není možno zmýlit skutky dobrými - ale stejně tak vysoko Bůh stojí i nad špatnými činy člověka!!
Ve svém 2. Dopise Korintským stojí jedna opravdu velice silná Pavlova věta: Bůh smířil - prostřednictvím Krista - svět se sebou samým, tím že lidem jejich poklesky nepřičítá k tíži!
To je v zásadě ta samá myšlenka, kterou zmiňuje paní Hájková ve svém vlastním textu (Potřebujeme dnes Ježíše?) - že je zde přerušen ten neustálý koloběh zla. Zla, na které následuje trest. Trest sice spravedlivý; ale ta nekonečná Boží milost je ještě víc, nežli formální pozemská spravedlnost, která končí u pouhé odplaty.
To znamená: Bůh nevidí člověka, který spáchal špatný čin, jenom prostě jako zločince; on i na něj stále hledí jako na duši, která jako taková má nezničitelně dobrý - totiž právě boží - fundament. A proto Bůh člověku nechává přicházet svou milost - jako akt vyzdvižení Dobrého oproti Špatnému.
-----------------------------------------------------
Takže, jak už bylo řečeno úvodem: ono se opravdu dost dobře nedá říci, že by prostě ten jeden přístup byl ten jedině správný, a ten druhý ne. Každý z nich klade důraz na jinou stránku společné věci. A to Pavlovo pojetí - samo o sobě je to skutečně velkolepá myšlenka, která celou křesťanskou ideu pozdvihuje o mnoho výše. Zase tu platí: ne snad že by Pavel vyslovil něco zcela zásadně nového oproti Ježíšovi (ten samozřejmě také plně vycházel z toho že Bůh zná pravý charakter lidí) - ale Pavel tuto myšlenku radikalizuje, dále rozvádí, staví do centra pozornosti.
JP
April 23, 2016 v 15.52
Pane Pospíšile, jestli byla evangelia sepsána v 2., 3. či 4. generaci po Ježíšovi, nehraje žádnou podstatnou roli.
Jisté je: i to nejpůvodnější, Markovo evangelium není ničím jiným, nežli sebráním, sepsáním zpráv a zvěstí o Ježíšově působení, jak tyto kolovaly mezi jednotlivými raně křesťanskými komunitami. Výsledný text byl tedy vždy výsledkem mnohdy velice vášnivých sporů o to, jak to vlastně "doopravdy bylo". A jak známo, jednotlivá evangelia s v líčení mnohých událostí velmi podstatně liší od sebe navzájem, jakož i mnohdy zcela prokazatelně od objektivní reality.
Takže, opravdu mi není zcela jasné, jaký smysl by mělo mít nějaké dohadování o tom, jak dlouho po Ježíšově smrti byla evangelia sepsána do písemné podoby.
Jisté je: i to nejpůvodnější, Markovo evangelium není ničím jiným, nežli sebráním, sepsáním zpráv a zvěstí o Ježíšově působení, jak tyto kolovaly mezi jednotlivými raně křesťanskými komunitami. Výsledný text byl tedy vždy výsledkem mnohdy velice vášnivých sporů o to, jak to vlastně "doopravdy bylo". A jak známo, jednotlivá evangelia s v líčení mnohých událostí velmi podstatně liší od sebe navzájem, jakož i mnohdy zcela prokazatelně od objektivní reality.
Takže, opravdu mi není zcela jasné, jaký smysl by mělo mít nějaké dohadování o tom, jak dlouho po Ježíšově smrti byla evangelia sepsána do písemné podoby.
Vážený pane Pospíšile, píšete: »Pane Rusku i pane Poláčku, Ježíš se nestane přitažlivějším, když ho vykucháte.«
Tady je zřejmě opravdu – a nevím, zda se zde shodneme – zřejmě jádro našeho sporu.
Na jedné straně je tento hmotný, fyzický svět, na straně druhé je nehmotný a přístroji neměřitelný svět idejí a oba dva se v člověku snoubí.
Ohledně těch zázraků, můžeme rozlišit dvě roviny: hrubé zázraky a jemnější.
Myslím, že to první, co je nutné udělat je shodnout se alespoň na tom, že duchovní p o d s t a t a křesťanství nespočívá v tom, abychom věřili na magii, tedy ve smyslu, že Ježíš vezme vodu a promění ji ve víno fyzicky. Podobně s chleby...
To je přesně to, co já vnímám jako velmi účinnou spirituální brzdu.
Navíc opravdu nechápu, kde se ve vás bere ona potřeba právě na tomto bazírovat, protože toto přece opravdu není podstatou křesťanství. Alespoň tedy v tom smyslu, jak mu rozumím já.
A zkusme připustit, že na své chápání máme všichni stejný nárok – v tomto jsme si před Bohem rovni.
Napadá vás něco, ať se pohneme z tohoto statického místa?
Pěkný den a myslím to v dobrém…
Tady je zřejmě opravdu – a nevím, zda se zde shodneme – zřejmě jádro našeho sporu.
Na jedné straně je tento hmotný, fyzický svět, na straně druhé je nehmotný a přístroji neměřitelný svět idejí a oba dva se v člověku snoubí.
Ohledně těch zázraků, můžeme rozlišit dvě roviny: hrubé zázraky a jemnější.
Myslím, že to první, co je nutné udělat je shodnout se alespoň na tom, že duchovní p o d s t a t a křesťanství nespočívá v tom, abychom věřili na magii, tedy ve smyslu, že Ježíš vezme vodu a promění ji ve víno fyzicky. Podobně s chleby...
To je přesně to, co já vnímám jako velmi účinnou spirituální brzdu.
Navíc opravdu nechápu, kde se ve vás bere ona potřeba právě na tomto bazírovat, protože toto přece opravdu není podstatou křesťanství. Alespoň tedy v tom smyslu, jak mu rozumím já.
A zkusme připustit, že na své chápání máme všichni stejný nárok – v tomto jsme si před Bohem rovni.
Napadá vás něco, ať se pohneme z tohoto statického místa?
Pěkný den a myslím to v dobrém…
April 23, 2016 v 16.28
Vrátím se ještě k větě: „hříchem je vše, co brání člověku v jeho rozvoji“.
Není jasné, zda máme stejný názor na to, co je to rozvoj. Dejme tomu, že je to rozvinutí jeho přirozených vloh (například pro výtvarné umění, hudbu, jazyky, výkon nějakého povolání apod.)
Tak například: Někdo mi zakáže studovat, čímž spáchá jasný hřích. V minulém režimu se dalo na někoho ukázat prstem. Ovšem, když mi ve studiu zabrání finanční situace, sociální původ, nedostatečné kulturní zázemí atd., už není jasné, kdo vlastně spáchal hřích.
Co když mi v rozvoji zabrání narození dítěte? Nebo nutnost starat se o nemocného manžela? Spáchali oni nějaký hřích? Samozřejmě, že ne. Člověk, který potřebuje pomoc, nepáchá žádný hřích tím, že ji potřebuje.
Je třeba se znovu vrátit k otázce, co znamená rozvoj člověka. Jak vlastně podle našeho názoru vypadá rozvinutý člověk? Ten který dosáhl nějakého vysokého postu, stal se uznávanou celebritou, vydělává moře peněz?
Bůh nám nabízí rozvoj podle svých představ a tím je duchovní růst. Člověk se při něm vzdává osobních plánů a nechá se vést Bohem.
Není jasné, zda máme stejný názor na to, co je to rozvoj. Dejme tomu, že je to rozvinutí jeho přirozených vloh (například pro výtvarné umění, hudbu, jazyky, výkon nějakého povolání apod.)
Tak například: Někdo mi zakáže studovat, čímž spáchá jasný hřích. V minulém režimu se dalo na někoho ukázat prstem. Ovšem, když mi ve studiu zabrání finanční situace, sociální původ, nedostatečné kulturní zázemí atd., už není jasné, kdo vlastně spáchal hřích.
Co když mi v rozvoji zabrání narození dítěte? Nebo nutnost starat se o nemocného manžela? Spáchali oni nějaký hřích? Samozřejmě, že ne. Člověk, který potřebuje pomoc, nepáchá žádný hřích tím, že ji potřebuje.
Je třeba se znovu vrátit k otázce, co znamená rozvoj člověka. Jak vlastně podle našeho názoru vypadá rozvinutý člověk? Ten který dosáhl nějakého vysokého postu, stal se uznávanou celebritou, vydělává moře peněz?
Bůh nám nabízí rozvoj podle svých představ a tím je duchovní růst. Člověk se při něm vzdává osobních plánů a nechá se vést Bohem.
JP
Vracím se ještě k příspěvku pana Pospíšila z úterý (23. hod.)
Tedy k tomu, že člověk může "svobodně spolupracovat s Bohem".
Ovšem, možné to je; ale hned jako první se nevyhnutelně staví otázka: S k t e r ý m Bohem vlastně? S tím křesťanským? Se starozákonním? S bohem Šivou? Anebo raději s naším - domácím - Perunem?...
Ne, to opravdu nejsou jenom laciné hříčky se jmény bohů.
Vraťme se ještě jednou k tomu antickému "to Jedno". Které je - z ryze filozofického pohledu - postulováno jako Prazáklad veškerého bytí; a tedy i za prapůvodní pramen všeho, co je dobré.
Jak už jsem zmínil, toto "to Jedno" je možno ztotožnit s Bohem. Pokud vyjdeme z toho, že tento prazáklad veškerého bytí je tu skutečně přítomen, a pokud pociťujeme potřebu si ho připodobnit v nějaké konkrétní, personální podobě - můžeme to skutečně nazývat "Bůh".
Ale jde o to: toto "Jedno" je už ze své definice jenom jediné; ale cest k němu jsou stovky a tisíce. V zásadě přesně tolik (přinejmenším), kolik celé lidstvo v celé své historii vůbec jenom dokázalo vytvořit různých mytologií, teologií a kultů.
A teď: která ze všech těchto možných cest je ta "jedině pravá"?
Bezpochyby, nechceme popírat: existuje zde zcela jednoznačný vývoj, od forem nižších, k formám vyšším. Monoteistická náboženství jsou evolučně nepochybně na vyšší duchovní úrovni, nežli ta animistická.
Ale: jestliže už jednou existuje mnoho cest k onomu Jedinému: odkud můžeme mít jistotu, že právě ta jedna jediná z nich (v našem případě křesťanství) je ta jedině pravá?
A jestliže existuje duchovní vývoj lidstva: jak můžeme náhle striktně prohlásit, že veškerý vývoj je právě a zrovna teď u konce? Jenom proto, že jsme to zrovna a právě my, kdo věří ve zcela určitou cestu, ve zcela určitou mytologii, ve zcela určitou teologii?
Vraťme se k tomu "Jednomu, které je Dobro". Ano, můžeme se shodnout na tom, že něco takového skutečně existuje.
Jenže, tady existuje jeden zcela zásadní rozdíl: jestli my toto Dobro pojmeme jako něco zcela fixního, co je tu dáno (boží vůlí) jednou provždy; a co my musíme pouze nalézt.
Tato cesta má jednu zásadní charakteristiku: vede jenom seshora dolů. A pro nějakou "svobodu" je tu jenom a pouze tolik místa, že my se můžeme rozhodnout, jestli to Zjevené dobro přijmeme, či nikoli. Více svobody tu nemáme; neboť to Dobro je dáno kompletně a do posledního puntíku už předem.
Existuje ale ještě druhá cesta: ano, je tu dán nějaký nejobecnější z á k l a d. Základ veškerého bytí, který je zároveň dobrem. Ten základ, že vůbec něco existuje; že to existuje v zásadní vyváženosti a harmonii (jinak by to vůbec nemohlo reálně přetrvat); že je dobré, že existuje člověk.
Ale: to všechno jsou opravdu jenom zcela z á k l a d n í momenty, základní určení. Člověk tyto základy ovšem musí respektovat; ale to, co vystaví na těchto základech, to už je j e h o v l a s t n í dílo. Člověk tu tedy už není pouze pasivním příjemcem mravních příkazů "seshora" - nýbrž člověk je sám tvůrcem, svým vlastním kreativním počinem (spolu)vytváří svůj vlastní život.
Jedině zde je možno hovořit o pravé "spolupráci" člověka s onou Vyšší instancí: my přijímáme její intence, ale sami svým vlastním kreativním počinem, ve své vlastní odpovědnosti utváříme a formujeme náš svět.
Tedy k tomu, že člověk může "svobodně spolupracovat s Bohem".
Ovšem, možné to je; ale hned jako první se nevyhnutelně staví otázka: S k t e r ý m Bohem vlastně? S tím křesťanským? Se starozákonním? S bohem Šivou? Anebo raději s naším - domácím - Perunem?...
Ne, to opravdu nejsou jenom laciné hříčky se jmény bohů.
Vraťme se ještě jednou k tomu antickému "to Jedno". Které je - z ryze filozofického pohledu - postulováno jako Prazáklad veškerého bytí; a tedy i za prapůvodní pramen všeho, co je dobré.
Jak už jsem zmínil, toto "to Jedno" je možno ztotožnit s Bohem. Pokud vyjdeme z toho, že tento prazáklad veškerého bytí je tu skutečně přítomen, a pokud pociťujeme potřebu si ho připodobnit v nějaké konkrétní, personální podobě - můžeme to skutečně nazývat "Bůh".
Ale jde o to: toto "Jedno" je už ze své definice jenom jediné; ale cest k němu jsou stovky a tisíce. V zásadě přesně tolik (přinejmenším), kolik celé lidstvo v celé své historii vůbec jenom dokázalo vytvořit různých mytologií, teologií a kultů.
A teď: která ze všech těchto možných cest je ta "jedině pravá"?
Bezpochyby, nechceme popírat: existuje zde zcela jednoznačný vývoj, od forem nižších, k formám vyšším. Monoteistická náboženství jsou evolučně nepochybně na vyšší duchovní úrovni, nežli ta animistická.
Ale: jestliže už jednou existuje mnoho cest k onomu Jedinému: odkud můžeme mít jistotu, že právě ta jedna jediná z nich (v našem případě křesťanství) je ta jedině pravá?
A jestliže existuje duchovní vývoj lidstva: jak můžeme náhle striktně prohlásit, že veškerý vývoj je právě a zrovna teď u konce? Jenom proto, že jsme to zrovna a právě my, kdo věří ve zcela určitou cestu, ve zcela určitou mytologii, ve zcela určitou teologii?
Vraťme se k tomu "Jednomu, které je Dobro". Ano, můžeme se shodnout na tom, že něco takového skutečně existuje.
Jenže, tady existuje jeden zcela zásadní rozdíl: jestli my toto Dobro pojmeme jako něco zcela fixního, co je tu dáno (boží vůlí) jednou provždy; a co my musíme pouze nalézt.
Tato cesta má jednu zásadní charakteristiku: vede jenom seshora dolů. A pro nějakou "svobodu" je tu jenom a pouze tolik místa, že my se můžeme rozhodnout, jestli to Zjevené dobro přijmeme, či nikoli. Více svobody tu nemáme; neboť to Dobro je dáno kompletně a do posledního puntíku už předem.
Existuje ale ještě druhá cesta: ano, je tu dán nějaký nejobecnější z á k l a d. Základ veškerého bytí, který je zároveň dobrem. Ten základ, že vůbec něco existuje; že to existuje v zásadní vyváženosti a harmonii (jinak by to vůbec nemohlo reálně přetrvat); že je dobré, že existuje člověk.
Ale: to všechno jsou opravdu jenom zcela z á k l a d n í momenty, základní určení. Člověk tyto základy ovšem musí respektovat; ale to, co vystaví na těchto základech, to už je j e h o v l a s t n í dílo. Člověk tu tedy už není pouze pasivním příjemcem mravních příkazů "seshora" - nýbrž člověk je sám tvůrcem, svým vlastním kreativním počinem (spolu)vytváří svůj vlastní život.
Jedině zde je možno hovořit o pravé "spolupráci" člověka s onou Vyšší instancí: my přijímáme její intence, ale sami svým vlastním kreativním počinem, ve své vlastní odpovědnosti utváříme a formujeme náš svět.
- pár základních informací z Wikipedie o filosofii C.Tresmontanta, 1925-1997, (pro ty, co ho nečetli):
Je přesvědčen, že lidský rozum je schopen dokázat Boží existenci. Metafyziku a ontologii nechápe jako čistou apriorní vědu v kantovském smyslu, ale jako racionální analýzu empirické skutečnosti, předkládané nám vědami.
Za základ teologie Tresmontant považuje důkaz, že
1. existuje transcendentální absolutní bytost – stvořitel nebe a země – již můžeme nazvat Bohem;
2. tato bytost k nám promluvila, že se nám zjevila.
K prvnímu bodu argumentuje výsledky čtyř svých analýz: existence a vyladění vesmíru, objevení informace ve vzniku života, který svou nízkou entropií stojí na hranici druhého termodynamického zákona; růst této informace a objevení člověka, bytosti, která je nadána vědomím a může celý vesmír reflektovat. K druhému argumentuje jsoucností proroků.
V christologii vyjadřuje Tresmontant přesvědčení, že Ježíš Kristus přináší člověku nový program, namísto programu geneticky získaného, uloženého v paleokortexu.
Je přesvědčen, že lidský rozum je schopen dokázat Boží existenci. Metafyziku a ontologii nechápe jako čistou apriorní vědu v kantovském smyslu, ale jako racionální analýzu empirické skutečnosti, předkládané nám vědami.
Za základ teologie Tresmontant považuje důkaz, že
1. existuje transcendentální absolutní bytost – stvořitel nebe a země – již můžeme nazvat Bohem;
2. tato bytost k nám promluvila, že se nám zjevila.
K prvnímu bodu argumentuje výsledky čtyř svých analýz: existence a vyladění vesmíru, objevení informace ve vzniku života, který svou nízkou entropií stojí na hranici druhého termodynamického zákona; růst této informace a objevení člověka, bytosti, která je nadána vědomím a může celý vesmír reflektovat. K druhému argumentuje jsoucností proroků.
V christologii vyjadřuje Tresmontant přesvědčení, že Ježíš Kristus přináší člověku nový program, namísto programu geneticky získaného, uloženého v paleokortexu.
pana Poláčka s panem Trubačem, tentokrát o vzdání se majetku.
Pan Poláček:
"Ano, Ježíš skutečně vznášel na své učedníky a následovníky absolutní mravní nároky. A to - nutno říci - nároky mnohdy až zcela nerealistické. "Vzdej se veškerého svého majetku!" Takovýto požadavek může být vznášen jenom v rámci nějaké fundamentalistické sekty, ale nikoli v reálném životě."
Pan Trubač :
"No a tady se s panem Poláčkem asi ne zcela shodneme. Já si myslím že tyto "zcela nerealistické názory" myslel Kristus zcela vážně. Bez nich se k bohu nepřiblížíme ani o píď. A zase nemusíme mluvit o Bohu, ale třeba staří Řekové říkali obecní prospěch je více než prospěch jednotlivého člověka."
Mimochodem, já se domnívám, že Ježíš nevznášel na všechny naprosto stejné požadavky, ale kladl vždy požadavky šité na míru dotyčnému člověku, protože on do těch lidí zkrátka viděl. Věděl, jaké jsou jejich slabiny. Však také pan Trubač napsal:
"Pokud byl mládenec na majetku závislý a vlastně jím byl zotročený, nelze se Kristu divit že mu přikázal se svého jha zbavit."
Pan Poláček:
"Ano, Ježíš skutečně vznášel na své učedníky a následovníky absolutní mravní nároky. A to - nutno říci - nároky mnohdy až zcela nerealistické. "Vzdej se veškerého svého majetku!" Takovýto požadavek může být vznášen jenom v rámci nějaké fundamentalistické sekty, ale nikoli v reálném životě."
Pan Trubač :
"No a tady se s panem Poláčkem asi ne zcela shodneme. Já si myslím že tyto "zcela nerealistické názory" myslel Kristus zcela vážně. Bez nich se k bohu nepřiblížíme ani o píď. A zase nemusíme mluvit o Bohu, ale třeba staří Řekové říkali obecní prospěch je více než prospěch jednotlivého člověka."
Mimochodem, já se domnívám, že Ježíš nevznášel na všechny naprosto stejné požadavky, ale kladl vždy požadavky šité na míru dotyčnému člověku, protože on do těch lidí zkrátka viděl. Věděl, jaké jsou jejich slabiny. Však také pan Trubač napsal:
"Pokud byl mládenec na majetku závislý a vlastně jím byl zotročený, nelze se Kristu divit že mu přikázal se svého jha zbavit."
V roce 2001 (už je to 15 let!) mě oslovil můj známý z gymnázia, jistý Aleš Přichystal, který si říkal po trampsku Tycho a že by rád vydal knihu. Slovo dalo slovo, korektury, tiskárna a kniha brzy skutečně vyšla ve slušném nákladu 1500 ks. A dokonce se mi podařilo oslovit pana Ivana Štampacha, aby napsal předmluvu. Tu si je možné přečíst viz odkaz, je zde dokonce i obsah knihy (vyprodaná kniha je v antikvariátech, jak pochopíte později, pochopitelně):
http://casodej.cz/predmluva.htm
Kniha se jmenuje "Tak mnoho cest" a autor Aleš Tycho Přichystal do ní prostě zcela banálním způsobem "zkompiloval" přehled všech různých guruů, o každém napsal něco, Internet už fungoval, takže to nebyl takový problém.
A. P. Tycho mi též ukazoval "cancák", kde měl fotografie s B. Sobotkou (ano, s "tím" Sobotkou) za mlada, kdy byli jako velcí svazáci tuším kolem 16-20 na výletě, tuším Norsko, nebo Švédsko.
Ještě se sluší podotknout, že i sám "Tycho" byl na rozdíl od nás řadových pionýru a svazáků (ryze formálních), svazákem zaníceným, takže byl, pokud mě paměť neklame, i vyšším funkcionářem na úrovni fakulty (asi stejně, jako byla šéfka Německa Merkelová v FDJ). Takovými velkými svazáky, kteří skrze funkce dělali kariéru, jsme my všichni ostatní normální studenti (cca 90 %) hluboce pohrdali... Kdo se s nimi kamarádil, riskoval pohrdání většiny.
A pak mi Tycho říkal že se stěhuje z Olomouce do Prahy (pochopil jsem, že zde chce dělat mj. i politickou kariéru) a sám od sebe mi vlastně řekl, že pak bude jako autor knihy mít vyšší prestiž (což takto trochu opravdu funguje). Dokonce se mi teď vybavilo, že jsem se ho ptal, proč si to nevydá sám, k čemu mě potřebuje, a na to on, že by to nepůsobilo dobře – a dokonce mi pochválil i vydavatele: "Spolek moravských nakladatelů".
Dnes vím, že to byla chyba, ale on uměl dobře lichotit mému egu (to asi chápete :).
Nu a pointa: První co se změnilo, byla naše dohoda, protože tehdy jsem dostal za kompletní sazbu a korektury 320 stránkové knihy jen 6000 Kč (směšná cena), prostě mě už ignoroval a pak jsem našel Tycha, jak si v Praze pořídil svůj honosný "Institut pro integraci ČR do EU", kde vzal mezi členy např. dalšího starého známého trempíka "Ronyho". (Viz odkaz výše na předmluvu s dalším komentářem.)
A aby vše vypadalo ještě lépe, tak kromě úvodu požádal i další autory/osobnosti, aby mu tam k tomu dopsali na závěr něco za sebe.
Figurovaly zde názvy jako "Náboženská svoboda je stále zatím jen idealistickým snem" (Jiří Voráček), Nová náboženská hnutí – fenomén dnešní doby (Juraj Lajda), O jiné víře (Artur Zatloukal), Všichni kráčejí mojí cestou (Trilokátma dás), Tolerance (Dan Agnew, spávce webu na UP), Smíření a uzdravení – ekumenické hnutí v postkomunistickém kontextu (překl. Roman Juriga), Boží hra (Rony), Moje cesta k Bohu – skrze svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, církev katolickou (Jaroslav Hut) a nakonec moje báseň Právě (Merlinii).
Bohužel právě i oblast náboženství slouží i dnes (!) k velké manipulaci a "Tak mnoho cest" je dokladem a dokonalou ukázkou, že 1500 ks knihy si našlo své h l e d a j í c í čtenáře, přestože již od samého počátku byla kniha připravována ryze prospěchářsky a tedy z duchovního hlediska zcela mrzce, byť řada dalších autorů do ní odevzdala ze sebe opravdu to nejlepší – pro dobrou věc.
– A přesně takto, podle mého, funguje i nejeden obsah nejedné víry, tedy že i když je u základu byť jen obyčejné "cosi", tak do toho pak DALŠÍ LIDÉ často vloží opravdu to zcela nejlepší ze sebe. (Zde je otázka na duchovní vedení, božskou inspiraci, nebo milost, pane Poláčku.) A tak je vlastně možné, že i nějaké "Woo-Doo" se může v některých ohledech dotknout něčeho autenticky a poctivě transcendentního, protože jinak bychom museli ignorovat, co bylo řečeno, že "duch Boží vane kudy se mu zachce" a tvrdit, že všichni tito "věřící" mají prostě "smůlu" a proto si další dobrý osobní vývoj (třeba i na úrovni duše) prostě nezaslouží.
Pamatuji se, že v knize mě zaujal jeden guru, který neustále sypal jakýsi popel z ruky (doklad pro jeho ovečky, tedy jeho vyšší moci = ukázka materializace z ničeho), nebo jiný, který si létal ve vrtulníku (tuším známý Ramm Dass, opět podvodník) – a lidé mu i přesto stále věřili, že je to pravý duchovní mistr.
Zkrátka a bohužel to jemné a slušné, kdy zde hledáme poctivě a ryze upřímně (věřím tomu) "to Jedno", tak to je zcela jiná úroveň, než ta d i m e n z e, kdy si někdo (jako se stalo v pátek k večeru) oblékne kravatu a bude jako člověk "s vysokým morálním kreditem" z obrazovky ČT sdělovat, jak je prezident jeho země špatný člověk a – což už o p r a v d u přesáhlo všechny meze – sjednotil kolem sebe národ (myšleno nejjedovatěji, jak je možné, tedy část národa) – jako rakovinový nádor na zdravém organismu... Ukázková pýcha, nadutost a malost v přímém přenosu, vše s pilnou a oddanou asistencí moderátorky ČT (nemyslím, že by jí víra jinak hlouběji zajímala, ale mohu se mýlit). – Vidím zde přesně ten styl uvažování, jaký měl (a jistě i dnes má) "duchovní autor" AP Tycho, trampský přítel šéfa ČSSD: Vytvořit si "image" (Tycho taky vždy chodil pečlivě v kravatě), budit zdání (mnohé to opravdu zmate), aby pak o k l a m a l d ů v ě ř i v é, a tím získal nejeden osobní profit.
Pamatuji se, že se mě pak dlouhou dobu tázal Ivan Odilo Štampach a já se mu stále omlouval a sliboval, že AP Tycho slíbený honorář přece jen pošle. Možná by si vzpomněl, zda se to aspoň nějak částečně stalo.
Tolik moje osobní a dodnes živá zkušenost s jedním autorem "duchovní" knihy, kterou si lidé s nadějí a "vírou" v hlubší poznání kupovali, autora, který se vyzná ve všech náboženstvích.
___
22. 04. 2016 Sdělení Tisk. střediska ČBK k dnešnímu vysílání ČT – Rubrika: Domácí
Dnešní prohlášení Mons. Tomáše Halíka, která zazněla v podvečerním vysílání ČT24 jsou jeho soukromými názory, nikoliv oficiálním stanoviskem ČBK.
http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160422sdeleni-tisk-strediska-cbk-ke-dnes-vysilani-ct
___
K tomu poslednímu odkazu: Vážený pane Pospíšile, zdá se tedy, že Kristus v církvi opravdu žije, i v té katolické, pokud tedy mohu alespoň já soudit.
(Omlouvám se za odbočku od ryzí filosofie a teologie a za zatažení do profánního světa, příště se polepším.)
http://casodej.cz/predmluva.htm
Kniha se jmenuje "Tak mnoho cest" a autor Aleš Tycho Přichystal do ní prostě zcela banálním způsobem "zkompiloval" přehled všech různých guruů, o každém napsal něco, Internet už fungoval, takže to nebyl takový problém.
A. P. Tycho mi též ukazoval "cancák", kde měl fotografie s B. Sobotkou (ano, s "tím" Sobotkou) za mlada, kdy byli jako velcí svazáci tuším kolem 16-20 na výletě, tuším Norsko, nebo Švédsko.
Ještě se sluší podotknout, že i sám "Tycho" byl na rozdíl od nás řadových pionýru a svazáků (ryze formálních), svazákem zaníceným, takže byl, pokud mě paměť neklame, i vyšším funkcionářem na úrovni fakulty (asi stejně, jako byla šéfka Německa Merkelová v FDJ). Takovými velkými svazáky, kteří skrze funkce dělali kariéru, jsme my všichni ostatní normální studenti (cca 90 %) hluboce pohrdali... Kdo se s nimi kamarádil, riskoval pohrdání většiny.
A pak mi Tycho říkal že se stěhuje z Olomouce do Prahy (pochopil jsem, že zde chce dělat mj. i politickou kariéru) a sám od sebe mi vlastně řekl, že pak bude jako autor knihy mít vyšší prestiž (což takto trochu opravdu funguje). Dokonce se mi teď vybavilo, že jsem se ho ptal, proč si to nevydá sám, k čemu mě potřebuje, a na to on, že by to nepůsobilo dobře – a dokonce mi pochválil i vydavatele: "Spolek moravských nakladatelů".
Dnes vím, že to byla chyba, ale on uměl dobře lichotit mému egu (to asi chápete :).
Nu a pointa: První co se změnilo, byla naše dohoda, protože tehdy jsem dostal za kompletní sazbu a korektury 320 stránkové knihy jen 6000 Kč (směšná cena), prostě mě už ignoroval a pak jsem našel Tycha, jak si v Praze pořídil svůj honosný "Institut pro integraci ČR do EU", kde vzal mezi členy např. dalšího starého známého trempíka "Ronyho". (Viz odkaz výše na předmluvu s dalším komentářem.)
A aby vše vypadalo ještě lépe, tak kromě úvodu požádal i další autory/osobnosti, aby mu tam k tomu dopsali na závěr něco za sebe.
Figurovaly zde názvy jako "Náboženská svoboda je stále zatím jen idealistickým snem" (Jiří Voráček), Nová náboženská hnutí – fenomén dnešní doby (Juraj Lajda), O jiné víře (Artur Zatloukal), Všichni kráčejí mojí cestou (Trilokátma dás), Tolerance (Dan Agnew, spávce webu na UP), Smíření a uzdravení – ekumenické hnutí v postkomunistickém kontextu (překl. Roman Juriga), Boží hra (Rony), Moje cesta k Bohu – skrze svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, církev katolickou (Jaroslav Hut) a nakonec moje báseň Právě (Merlinii).
Bohužel právě i oblast náboženství slouží i dnes (!) k velké manipulaci a "Tak mnoho cest" je dokladem a dokonalou ukázkou, že 1500 ks knihy si našlo své h l e d a j í c í čtenáře, přestože již od samého počátku byla kniha připravována ryze prospěchářsky a tedy z duchovního hlediska zcela mrzce, byť řada dalších autorů do ní odevzdala ze sebe opravdu to nejlepší – pro dobrou věc.
– A přesně takto, podle mého, funguje i nejeden obsah nejedné víry, tedy že i když je u základu byť jen obyčejné "cosi", tak do toho pak DALŠÍ LIDÉ často vloží opravdu to zcela nejlepší ze sebe. (Zde je otázka na duchovní vedení, božskou inspiraci, nebo milost, pane Poláčku.) A tak je vlastně možné, že i nějaké "Woo-Doo" se může v některých ohledech dotknout něčeho autenticky a poctivě transcendentního, protože jinak bychom museli ignorovat, co bylo řečeno, že "duch Boží vane kudy se mu zachce" a tvrdit, že všichni tito "věřící" mají prostě "smůlu" a proto si další dobrý osobní vývoj (třeba i na úrovni duše) prostě nezaslouží.
Pamatuji se, že v knize mě zaujal jeden guru, který neustále sypal jakýsi popel z ruky (doklad pro jeho ovečky, tedy jeho vyšší moci = ukázka materializace z ničeho), nebo jiný, který si létal ve vrtulníku (tuším známý Ramm Dass, opět podvodník) – a lidé mu i přesto stále věřili, že je to pravý duchovní mistr.
Zkrátka a bohužel to jemné a slušné, kdy zde hledáme poctivě a ryze upřímně (věřím tomu) "to Jedno", tak to je zcela jiná úroveň, než ta d i m e n z e, kdy si někdo (jako se stalo v pátek k večeru) oblékne kravatu a bude jako člověk "s vysokým morálním kreditem" z obrazovky ČT sdělovat, jak je prezident jeho země špatný člověk a – což už o p r a v d u přesáhlo všechny meze – sjednotil kolem sebe národ (myšleno nejjedovatěji, jak je možné, tedy část národa) – jako rakovinový nádor na zdravém organismu... Ukázková pýcha, nadutost a malost v přímém přenosu, vše s pilnou a oddanou asistencí moderátorky ČT (nemyslím, že by jí víra jinak hlouběji zajímala, ale mohu se mýlit). – Vidím zde přesně ten styl uvažování, jaký měl (a jistě i dnes má) "duchovní autor" AP Tycho, trampský přítel šéfa ČSSD: Vytvořit si "image" (Tycho taky vždy chodil pečlivě v kravatě), budit zdání (mnohé to opravdu zmate), aby pak o k l a m a l d ů v ě ř i v é, a tím získal nejeden osobní profit.
Pamatuji se, že se mě pak dlouhou dobu tázal Ivan Odilo Štampach a já se mu stále omlouval a sliboval, že AP Tycho slíbený honorář přece jen pošle. Možná by si vzpomněl, zda se to aspoň nějak částečně stalo.
Tolik moje osobní a dodnes živá zkušenost s jedním autorem "duchovní" knihy, kterou si lidé s nadějí a "vírou" v hlubší poznání kupovali, autora, který se vyzná ve všech náboženstvích.
___
22. 04. 2016 Sdělení Tisk. střediska ČBK k dnešnímu vysílání ČT – Rubrika: Domácí
Dnešní prohlášení Mons. Tomáše Halíka, která zazněla v podvečerním vysílání ČT24 jsou jeho soukromými názory, nikoliv oficiálním stanoviskem ČBK.
http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160422sdeleni-tisk-strediska-cbk-ke-dnes-vysilani-ct
___
K tomu poslednímu odkazu: Vážený pane Pospíšile, zdá se tedy, že Kristus v církvi opravdu žije, i v té katolické, pokud tedy mohu alespoň já soudit.
(Omlouvám se za odbočku od ryzí filosofie a teologie a za zatažení do profánního světa, příště se polepším.)
VP
April 24, 2016 v 0.56
Pane Poláčku, Vy pořád nechápete, že já nemluvím o tom, jestli byla evangelia sepsána v roce 40 nebo 6o nebo 100. Tresmontant a Robinson a další dokazují – DOKAZUJÍ -, že Matouš a Jan byli sepisování průběžně během Ježíšova života a byli přeloženi do septuagintské řečtiny (tedy do řečtiny překladu Septuaginty ze třetího století před Kristem), ne do klasické, ani lidové řečtiny, jak se laicky až dosud uvažovalo. Tato řečtina Septuaginty a pak i evangelií byla překladem pro židy mimo Palestinu (v diaspoře), kteří už neovládali aktivně hebrejštinu, ale doslovný řecký překlad, prošpikovaný hebraismy, s hebrejským slovosledem, s hebrejskými obraty, s řeckými novotvary, které se snažily vystihnout původní hebrejský text, jim byl blízký. Zněl jim v něm hebrejský originál, a proto jim byl blízký. Tak jak byla před 3 stoletími přeložena z hebrejšiny do řečtiny Septuaginta, tak bylo brzy po Ježíšově nanebevstoupení přeloženo Matoušovo a Janovo evangelium. Vždyť poutníci, kteří o Letnicích a po nich, v Jeruzalémě uvěřili a vraceli se domů – do Říma a dalších částí celého tehdejšího světa (Skutky 2, 8-11), potřebovali řecký překlad toho, co už bylo napsáno hebrejsky. Jestliže se zjistilo, že originál evangelií (a toto Tresmontant dokazuje pro všechna 4 evangelia) byl napsán v hebrejštině, musel být napsán už za života Ježíšova, poněvadž po zničení Jeruzaléma by už nikdo nepsal v Jerualémě je ovčí brána, a další indicie. To, co jsem vypsal je jenom část Tresmontantových důkazů ( v knize Hebrejský Kristus), které potvrzuje i starobylá tradice. Potom i rozdílnosti evangelií se dají vysvětlit stylem různých zapisovatelů, jejich důrazem na různé události a jejich záměrem, jak chtěli své zápisky uspořádat.
VP
April 24, 2016 v 0.57
Pane Rusku, to co chcete udělat, začal už Bultman a německá škola pod vlivem názorů, že evangelia vznikla ke konci 1. a na začátku 2. století. Chtěli zjišťovat ipsisima Ježíšova slova, tedy jeho nejvlastnější slova. "Vykuchali evangelia, vykuchali Ježíše", udělali z toho ubohý elaborát. K ničemu to nevedlo, navíc je to nesmysl, když originál evangelií sepsaný v hebrejštině byl psán za Ježíšova života, jak dokládám výše. Jak chcete, aby lidé měnili svůj život podle jakési Ježíšovy morálky? Na to stačí ta Aristotelova, jak stále upozorňuje pan Poláček. Kdo chce radikálně změnit svůj život, ať se snaží objevit a poznat živého Ježíše. Ať hledá a nalezne, tluče a bude mu otevřeno.
Co se týká Ježíšova proměnění vody ve víno a dalších zázraků, už jsem v DR doporučoval knihu Jeronýma Klimeše: Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
Co se týká Ježíšova proměnění vody ve víno a dalších zázraků, už jsem v DR doporučoval knihu Jeronýma Klimeše: Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
VP
April 24, 2016 v 1.01
Pavel a Ježíš
Pavlův list Koloským 3, 12 – 17 "Oblečte se tedy jako vyvolení Boží,svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nadto všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci."
Posuďte sami, jestli má Pavel menší nároky než Ježíš. Možná se na Pavla díváte Lutherovýma očima: Silně hřeš, ale ještě silněji věř. Martin Luther napsal bratřím z Jednoty: My máme lepší teologii, vy lepší život. Bratři nepotřebovali lepší teologii, která nevedla k lepšímu životu. Stačila jim Bible, podle které měnili svůj život.
Pavlův list Koloským 3, 12 – 17 "Oblečte se tedy jako vyvolení Boží,svatí a milovaní, v slitovný soucit, dobrotu, pokoru, vlídnost a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy. A nadto všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci."
Posuďte sami, jestli má Pavel menší nároky než Ježíš. Možná se na Pavla díváte Lutherovýma očima: Silně hřeš, ale ještě silněji věř. Martin Luther napsal bratřím z Jednoty: My máme lepší teologii, vy lepší život. Bratři nepotřebovali lepší teologii, která nevedla k lepšímu životu. Stačila jim Bible, podle které měnili svůj život.
VP
April 24, 2016 v 7.13
Milý pane Rusku, jsou mi nejasné některé souvislosti.
1. Proč O.Štampach tak vysoce hodnotí knihu a vy se o ní vyjadřujete tak negativně?
2. Opravdu je tak hodnotně napsaná, jak to líčí předmluva, nebo pan Štampach nějak sedl na lep podvodnému Tychovi?
3. Neznám politika Aleše Přichystala, nedošel v politice svého cíle? Nepomohla mu ani kniha?
4. Dá se někde přečíst vyjádření Tomáše Halíka? Zpráva ČBK neuvádí ani proč se nemůže přihlásit k jeho vyjádření.
Jednota bratrská se ve své historii mnohokrát snažila spojit s některou církví, nikdy k tomu nedošlo. Sama nechtěla být církví, poněvadž je jen jedna Církev, jeden Ježíšův lid, do něhož patří všichni, kdo patří jemu. Proto se Jednota nazvala jednotkou, jen jednou z těch mnoha jednotek, které mají patřit Ježíšovi. Mám za to, že ke sjednocení s některou církví nikdy nedošlo, protože si bratři uvědomovali, že by snížili svoji mravní náročnost. Ježíš řekl: Po ovoci je poznáte. Jednota bratrská vždycky usilovala o vysokou kvalitu svého ovoce. Vždycky je těžké se s někým spojit. Vždycky je to nebezpečné. Brzy může dojít k rozčarování.
1. Proč O.Štampach tak vysoce hodnotí knihu a vy se o ní vyjadřujete tak negativně?
2. Opravdu je tak hodnotně napsaná, jak to líčí předmluva, nebo pan Štampach nějak sedl na lep podvodnému Tychovi?
3. Neznám politika Aleše Přichystala, nedošel v politice svého cíle? Nepomohla mu ani kniha?
4. Dá se někde přečíst vyjádření Tomáše Halíka? Zpráva ČBK neuvádí ani proč se nemůže přihlásit k jeho vyjádření.
Jednota bratrská se ve své historii mnohokrát snažila spojit s některou církví, nikdy k tomu nedošlo. Sama nechtěla být církví, poněvadž je jen jedna Církev, jeden Ježíšův lid, do něhož patří všichni, kdo patří jemu. Proto se Jednota nazvala jednotkou, jen jednou z těch mnoha jednotek, které mají patřit Ježíšovi. Mám za to, že ke sjednocení s některou církví nikdy nedošlo, protože si bratři uvědomovali, že by snížili svoji mravní náročnost. Ježíš řekl: Po ovoci je poznáte. Jednota bratrská vždycky usilovala o vysokou kvalitu svého ovoce. Vždycky je těžké se s někým spojit. Vždycky je to nebezpečné. Brzy může dojít k rozčarování.
IH
Při hledání vyjádření ČBK jsem se dostal posléze na stránky Katolického týdeníku, který otiskl rozhovor s jubilantem Janem Sokolem. Odpověď na jednu z otázek (po vztahu filosofie a náboženství) téměř dokonale ozřejmuje i příčinu, povahu a jistou marnost diskusí v DR na ježíšovská témata.
Zde je odkaz:
http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160421katolicky-tydenik-jubilant-jan-sokol
Zde je odkaz:
http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160421katolicky-tydenik-jubilant-jan-sokol
April 24, 2016 v 10.34
Já se zase domnívám, že tato diskuse není marná. Že je naopak přínosná.
April 24, 2016 v 10.59
Mimochodem, přeložil něco z Tresmontanta. To by mohlo zajímat třeba pana Poláčka. Dám sem odkaz : http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Duch-telo-duse.html
Je skvělé, že Halík ocenil také Marxe jakožto kritika náboženství (toho špatného náboženství).
JP
Bohužel, paní Hájková: opravdu neexistuje naprosto žádná možnost, jak Boha "vědecky" dokázat.
Samozřejmě, když je někdo o existenci Boha sám pevně přesvědčen, ten si kdykoli může vytvořit nějaké modely, které mu na boží existenci ukazují. Ale - to jsou všechno opravdu jenom ryze myšlenkové modely, nějaký "důkaz" tady není. A dokud by se nám nějaký ten Bůh nezjevil přímo před našima očima (proč to tak vlastně ještě nikdy neudělal?...), pak všechno ostatní budou jenom spekulace.
S tím, že Ježíš přinesl člověku "nový program" - ale jistě, takovýmto "novým programem" je jakákoli zásadní kulturní změna či revoluce. Včetně - samozřejmě - i křesťanství. Přičemž je ovšem možno právem soudit, že daleko větší revoluci přinesl už judaismus; jeho nevýhoda byla prostě v tom, že ten byl omezený jenom na ten jeden malý nárůdek.
Samozřejmě, když je někdo o existenci Boha sám pevně přesvědčen, ten si kdykoli může vytvořit nějaké modely, které mu na boží existenci ukazují. Ale - to jsou všechno opravdu jenom ryze myšlenkové modely, nějaký "důkaz" tady není. A dokud by se nám nějaký ten Bůh nezjevil přímo před našima očima (proč to tak vlastně ještě nikdy neudělal?...), pak všechno ostatní budou jenom spekulace.
S tím, že Ježíš přinesl člověku "nový program" - ale jistě, takovýmto "novým programem" je jakákoli zásadní kulturní změna či revoluce. Včetně - samozřejmě - i křesťanství. Přičemž je ovšem možno právem soudit, že daleko větší revoluci přinesl už judaismus; jeho nevýhoda byla prostě v tom, že ten byl omezený jenom na ten jeden malý nárůdek.
JP
April 24, 2016 v 12.02
Dodatek: svým způsobem by se tedy dalo říci, že zásadní zásluha křesťanství spočívá v tom, že judaistický mravní kánon přeneslo - v poněkud modifikované podobě - do širého světa.
April 24, 2016 v 12.09
Já vědecký důkaz nepotřebuji. Ten odkaz jsem uvedla kvůli vám a panu Ruskovi.
JP
Pane Pospíšile, případné hebreismy v psaných evangeliích nedokazují naprosto a vůbec nic. Je nutno si připomenout, že všechny ty zkazky, svědectví a historky, na jejichž základě byla později sepsána evangelia (v řečtině), napřed po celá desetiletí kolovaly mezi jednotlivými komunitami v diaspoře. A ta byla samozřejmě napřed prakticky výhradně křesťansko- ž i d o v s k á. Jinak řečeno, řečí vzájemné komunikace zde byla aramejština. A protože tyto zprávy a zvěsti a působení Ježíše zde kolovaly často - či převážně - ve formě dopisů, pak je jenom samozřejmé, že zde existovaly i tyto původně aramejské prameny.
To všechno ale žádným způsobem neprokazuje, že by evangelia jako taková byla sepsána jinak nežli v řečtině, a dříve nežli v roce 70 n.l. (Markovo evangelium, ostatní ještě později). Tento závěr je naprosto převažující konsensus v současném mezinárodním biblickém bádání. To je prostě fakt, na kterém žádné dobrodružné výklady a "objevy" nějakého jednotlivce nemohou nic změnit.
To všechno ale žádným způsobem neprokazuje, že by evangelia jako taková byla sepsána jinak nežli v řečtině, a dříve nežli v roce 70 n.l. (Markovo evangelium, ostatní ještě později). Tento závěr je naprosto převažující konsensus v současném mezinárodním biblickém bádání. To je prostě fakt, na kterém žádné dobrodružné výklady a "objevy" nějakého jednotlivce nemohou nic změnit.
JP
April 24, 2016 v 12.30
Ale jistě, paní Hájková; žádný věřící nepotřebuje nějaký "vědecký důkaz" pro svou víru. Víra je čistě vnitřní, intenzivně emocionální stav mysli. Ale bylo by pak poctivé říci: má víra je má víra, a s objektivní realitou to nemá naprosto nic společného.
JP
Ostatně, paní Hájková, díky za ten poukaz na to, jak to vlastně myslel pan Trubač; musím přiznat, že v tom množství odpovědí které jsem musel psát jsem tuto řádku nějak přehlédl. Takže, jak to vypadá, pan Trubač nakonec tu záležitost s tím mladým mužem a s Ježíšovým příkazem vzdání se veškerého majetku vykládá tím samým způsobem jako já. Tedy především jako základní příkaz zbavit se jha majetku.
Anebo, snad přesněji: nejde opravdu v prvé řadě o to, zbavit se veškerého majetku, ve fyzickém smyslu; nýbrž jde o to, zbavit se vlastní z á v i s l o s t i na majetku a bohatství.
Anebo, snad přesněji: nejde opravdu v prvé řadě o to, zbavit se veškerého majetku, ve fyzickém smyslu; nýbrž jde o to, zbavit se vlastní z á v i s l o s t i na majetku a bohatství.
On ten program není nový, ale pořád ještě účinkuje/působí.
Copak program není něco reálného, když víme, že realita je to, co působí (jak tuhle napsal pan Kolařík)?
Copak program není něco reálného, když víme, že realita je to, co působí (jak tuhle napsal pan Kolařík)?
JP
To je skutečně možno velmi vřele doporučit. Já musím přiznat, že v minulosti jsem k T. Halíkovi pociťoval poněkud nedůvěru, pro jeho poněkud uměle nadsazený (někdy až vysloveně svatouškovsky působící) styl projevu. (Který je poněkud znát ostatně i zde.)
Ale ve věci samé, ohledně jeho soudů a názorů, není ani jednoho jediného bodu, kde by bylo možno s ním jakkoli nesouhlasit. Naprosto přesně vystihuje reálný - a tristní - stav věcí.
V jediném bodu by v každém případě bylo zapotřebí jeho analýzu ještě prohloubit: totiž jak právě na samém počátku rozebírá kořeny současné mravní krize.
To že se jedná o "ztrátu identity" (jakož i další faktory) - to jsou spíše jenom symptomy nemoci, nikoli vlastní příčiny. - P r o č by vlastně zrovna Češi měli trpět nějakou akutní a hlubokou ztrátou identity?
Jde o to, že zde chybí jakýkoli všeobecně platný motivační impuls, který by jim poskytl nějaký opravdu univerzalistický existenciální horizont. A tak se stahují do svých jediných "jistot" - jistoty nacionalismu, jistoty silného, "vševědoucího" vůdce.
Ale ve věci samé, ohledně jeho soudů a názorů, není ani jednoho jediného bodu, kde by bylo možno s ním jakkoli nesouhlasit. Naprosto přesně vystihuje reálný - a tristní - stav věcí.
V jediném bodu by v každém případě bylo zapotřebí jeho analýzu ještě prohloubit: totiž jak právě na samém počátku rozebírá kořeny současné mravní krize.
To že se jedná o "ztrátu identity" (jakož i další faktory) - to jsou spíše jenom symptomy nemoci, nikoli vlastní příčiny. - P r o č by vlastně zrovna Češi měli trpět nějakou akutní a hlubokou ztrátou identity?
Jde o to, že zde chybí jakýkoli všeobecně platný motivační impuls, který by jim poskytl nějaký opravdu univerzalistický existenciální horizont. A tak se stahují do svých jediných "jistot" - jistoty nacionalismu, jistoty silného, "vševědoucího" vůdce.
JP
Ale samozřejmě že ten "program" stále ještě působí. Dějiny idejí opravdu neprobíhají tak, že jednoho krásného dne tady budeme mít jasnou hranici, kdy končí působnost ideje staré a počíná působnost ideje nové.
Naopak, každá nová idea se napřed musí prosadit v boji proti té staré. Když se starý (tedy tehdy ovšem nový) židovský bůh Jahve proklamoval jakožto Jediný bůh (a tím odstartoval nástup monoteismu) - tak napřed také musel svádět tuhé boje proti přetrvávajícímu polyteismu.
Když přišel Ježíš se svým novým pojetím mravnosti a existenciální pravdivosti, musel se také dát do boje se starým judaistickým pojetím. Které ostatně, jak známo, u židovského národa samotného přetrvává dodnes.
A tak i dnes se nová idea (pokud jaká přijde) musí napřed vyrovnat s přetrvávajícím dědictvím (a působením) ideje křesťanství.
Tato nová idea (pokud jaká přijde) stejně tak jako všechny ty předchozí přijme něco z té tradice předešlé; ale vtiskne jí nový tvar, nové vyznění.
Naopak, každá nová idea se napřed musí prosadit v boji proti té staré. Když se starý (tedy tehdy ovšem nový) židovský bůh Jahve proklamoval jakožto Jediný bůh (a tím odstartoval nástup monoteismu) - tak napřed také musel svádět tuhé boje proti přetrvávajícímu polyteismu.
Když přišel Ježíš se svým novým pojetím mravnosti a existenciální pravdivosti, musel se také dát do boje se starým judaistickým pojetím. Které ostatně, jak známo, u židovského národa samotného přetrvává dodnes.
A tak i dnes se nová idea (pokud jaká přijde) musí napřed vyrovnat s přetrvávajícím dědictvím (a působením) ideje křesťanství.
Tato nová idea (pokud jaká přijde) stejně tak jako všechny ty předchozí přijme něco z té tradice předešlé; ale vtiskne jí nový tvar, nové vyznění.
JP
Ale jistě, pane Horáku, že víra a racionalismus jsou principiálně neslučitelné. A tak jsou i principiálně neslučitelné i zde se střetávající názory.
Ale, jestli to všechno je zcela marné a zbytečné? - Jak už napsala paní Hájková, tak zcela marné to snad přece jenom není. V každém případě jsme zde připomněli a tématizovali mnohé zcela základní otázky existence člověka, jeho postavení ve světě. A jeho odpovědnosti vůči světu.
A dokonce bych řekl, že je nemalá řada těch aspektů, ve kterých se - zplna či alespoň zčásti - shodneme. Po původní nedůvěře nakonec snad i křesťanský tábor pochopil, že naprosto není mým cílem nějakým způsobem snižovat historický význam Ježíše a jeho působení pro mravní stav lidské společnosti. (Na rozdíl od fundamentalistických ateistů, kteří popírají i to.)
Ale jak už to tak obvykle bývá, daleko více se diskutuje o tom, co je sporné, než o tom, kde existuje konsens.
A jestli ty nekonečné diskuse o sporných záležitostech mají nějaký smysl či nikoli? - Samozřejmě, žádná strana nemůže doufat, že tu druhou přesvědčí okamžitě. Ale na straně druhé - jak známo, i nepatrné kapky mohou, působí-li dost dlouho a vytrvale, podemlít skálu. A tak i věřící mohou stále ještě doufat, že nakonec přesvědčí nás neznabohy - stejně jako strana racionalistů může doufat, že přece jenom alespoň zčásti zviklá neotřesitelná přesvědčení tábora věřících.
Ale, jestli to všechno je zcela marné a zbytečné? - Jak už napsala paní Hájková, tak zcela marné to snad přece jenom není. V každém případě jsme zde připomněli a tématizovali mnohé zcela základní otázky existence člověka, jeho postavení ve světě. A jeho odpovědnosti vůči světu.
A dokonce bych řekl, že je nemalá řada těch aspektů, ve kterých se - zplna či alespoň zčásti - shodneme. Po původní nedůvěře nakonec snad i křesťanský tábor pochopil, že naprosto není mým cílem nějakým způsobem snižovat historický význam Ježíše a jeho působení pro mravní stav lidské společnosti. (Na rozdíl od fundamentalistických ateistů, kteří popírají i to.)
Ale jak už to tak obvykle bývá, daleko více se diskutuje o tom, co je sporné, než o tom, kde existuje konsens.
A jestli ty nekonečné diskuse o sporných záležitostech mají nějaký smysl či nikoli? - Samozřejmě, žádná strana nemůže doufat, že tu druhou přesvědčí okamžitě. Ale na straně druhé - jak známo, i nepatrné kapky mohou, působí-li dost dlouho a vytrvale, podemlít skálu. A tak i věřící mohou stále ještě doufat, že nakonec přesvědčí nás neznabohy - stejně jako strana racionalistů může doufat, že přece jenom alespoň zčásti zviklá neotřesitelná přesvědčení tábora věřících.
Ježíš přece řekl, že nepřišel zákon (míněno smlouvu) zrušit, ale naplnit.
A podobně je to i s křesťanským programem. Ani ten dosud nebyl naplněn.
A podobně je to i s křesťanským programem. Ani ten dosud nebyl naplněn.
April 24, 2016 v 14.24
A ano, na ty skutky, které víra lidem pomáhá konat, jste nakonec měli s panem Trubačem opravdu stejný názor, i když jste to hned nepostřehl.
April 24, 2016 v 16.23
Odtržení lidského rozumu od svědomí, jež se stává zřetelnou signaturou postmoderní doby, tak dává příležitost zlým silám, aby snáze pronikly do našeho světa.
Není nad ukázkový didaktický příklad, vážený pane Poláčku. Jen byste snad mohl upustit od té odvahy být osobně tím didaktickým příkladem.
Je pozoruhodné, jak zde vášnivě bojujete proti všem předsudkům. Zcela správně nás zde zbavujete dogmatického a předsudkového myšlení. Vy zde, v mnoha oblastech, vážený pane Poláčku, skvělým způsobem a opakovaně prokazujete pronikavý a zcela výjimečný intelekt – bez ironie, všechna čest.
– Nicméně jakmile dojde na mezinárodní vztahy a světovou geopolitiku tak se ihned proměníte v bábu lidovou, která sedne na kostelní lavici a zcela nekriticky a s didakticky ukázkovou fanatickou důvěrou přijímáte vše, co pan farář Halík říká.
Jak je možné, že vůbec nevnímáte, že káže vodu a pije víno?
To jste byl opravu vy, kdo zde bojoval proti předsudkovému myšlení? Nevyměnil vás někdo, když jste se nyní z nezávisle a progresivního uvažujícího originálního myslitele stal jen a pouze hlasatelem d o g m a t u o neposkvrněném činění všeho, co hlásá a dělá USA a NATO? Snad zde nemusím opakovat, s kým vším ideově souzníte a koho zájem hájí Vondra, Žantovský, Klvaňa, Schwarzenberg, Bakala, Pehe a právě a mj. kněz Halík.
Možná bychom měli oprášit nauku o vymítání ďábla, protože jinak si vaši zjevnou proměnu (kdy pod textem pana Peheho neváháte ad hominem nadávat panu elektrikáři Kuchejdovi – a zde jemně pátráte o smyslu zla a hříchu) nelze vysvětlit.
Mimochodem, k tomu exorcismu, docela k věci:
»DVOJÍ PODOBA ZLA
Zlo se (...) manifestuje ve dvojí protichůdné, avšak i ambivalentní podobě. Jedna síla nás vede k materialismu a zahrazuje cestu ke všemu duchovnímu, dává nám „zatvrdnout“. Její personifi kací je Ahriman (Angra Mainyu, doslova „zlý duch“), jak byla tato mocnost nazývána v perském učení proroka Zarathustry v 7. století před Kristem Ve starověkých mytologiích byl obvykle znázorňován jako drak, chaotická nestvůra. Biblická tradice ho zná coby satana, Leviathana či Behemótha. Ve středověkých alegoriích ho nalezneme v podobě kostlivce.
Ahrimanské síly pomáhají rozvinout zájem o práci v materiálním světě, abstraktní myšlení a techniku. Toto myšlení je ovšem chladné, mechanické, bez citu – je to myšlení počítačů. Kdybychom Ahrimanovi podlehli, omezil by nás na roboty (vzpomeňme na cyklus sci-fi filmů Terminátor, 1984–2009). Má rovněž tendenci k totalitní nadvládě a ničení všeho živého – pod ahrimanským vlivem byli prý Lenin i Hitler.
Druhá z oněch sil se snaží člověka odvést od reality k fantazírování. Antroposofie pro ni užívá jméno Lucifer, v biblické tradici je to diabolus, ďábel; jinak také pokušitel, Mefistofeles. Lucifer chce odvést člověka z pozemského života do iluzivního duševního přebývání bez možnosti praktického uplatnění a k egoistické nezodpovědnosti za svůj osud. Luciferské síly nás např. inspirují k uměleckým představám, ale také svádějí k úniku do světa drog nebo virtuální reality (například počítačových her – neboť obě síly působí souřadně).
Dualita zla byla známa od starověku. Homér v Odyssei nechá svého hrdinu proplouvat mezi nestvůrou Skyllou a vírem Charybdou. Principy jin a jang v čínské fi lozofii jsou nebezpečné, pokud jeden z nich převládne, ale řádné, jsou-li jejich síly vyrovnány do harmonické rovnováhy. Aristotelés v Etice Nikomachově defi nuje ctnost jako střed mezi dvěma omyly, dvěma jednostrannostmi. Rudolf Steiner prohlašuje, že člověk se pohybuje mezi těmito extrémy a jeho pozice je nesnadná. Má však pomocníka: mezi Ahrimanem a Luciferem stojí zmrtvýchvstalý Kristus ukazující nám správnou cestu mezi oběma svody. V možnosti najít tuto cestu spočívá uskutečňování lidské svobody. K tomu sám Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Janovo evangelium 14, 6)
Vyvstává otázka, jak se dá zlo (vykazující dvojí tvář) v běžném životě vysledovat. Jistě existují evidentní případy, jako u Hitlera, který svým extatickým projevem dokázal ovládat davy lidí a dovést svět na pokraj apokalypsy. Jak ovšem upozorňuje německý psycholog a filozof Viktor Emil von Gebsattel, například v oblasti techniky působí sympatičtí, hodní lidé, jejichž bystrost, bohatství nápadů a pracovní nasazení však slouží výlučně jednomu cíli: vytvořit nejstrašnější prostředky k ničení. Osobně by nebyli schopni nikomu zkřivit vlas, a přesto neúnavně vytvářejí nové možnosti destrukce lidstva. Odtržení lidského rozumu od svědomí, jež se stává zřetelnou signaturou postmoderní doby, tak dává příležitost zlým silám, aby snáze pronikly do našeho světa.
Posedlost zlem je tedy těžko rozpoznatelná a spadá nyní do kompetence exorcismu spíše jen marginálně. Zlo dnes působí ve všech sférách lidské činnosti skrytě a rafinovaně (pozornost bychom měli zaměřit především do politiky, sdělovacích prostředků a reklamy, ekonomiky, vojenství a genetiky).
Je naším úkolem ho odhalovat, postavit se mu „tváří v tvář“ a vědomě ho překonávat – k čemuž nás ostatně vybízí sám Kristus.«
Zde: http://www.regenerace.cz/zprava-id-171.html
Vážený Pane Poláčku, chci věřit, že za svoji nepřímou ale jasnou podporu zbrojařského průmyslu (což je přece jasně a n e p o c h y b n ě v přímém protikladu k Ježíšově zvěsti) nejste placen a došlo u vás jen a pouze ke zmiňovanému „odtržení lidského rozumu od svědomí“.
* * *
Je pouhou náhodou, když Marie Korbelová (Albrightová) ze Smíchova (kdysi šéfka zahraniční politiky USA) veřejně označí prezidenta jiné země jako zlo – »Albright: „Putin ist smart, aber ein wirklich böser Mensch“«
http://diepresse.com/home/politik/aussenpolitik/4970184/Albright_Putin-ist-smart-aber-ein-wirklich-boser-Mensch?offset=0&page=1#kommentar0 ,
a vy zde přesně v téže době c í t í t e . p o t ř e b u adorovat k n ě z e, který označí demokraticky zvoleného prezidenta své vlastní země + všechny jeho příznivce, za rakovinu?
Je pozoruhodné, jak zde vášnivě bojujete proti všem předsudkům. Zcela správně nás zde zbavujete dogmatického a předsudkového myšlení. Vy zde, v mnoha oblastech, vážený pane Poláčku, skvělým způsobem a opakovaně prokazujete pronikavý a zcela výjimečný intelekt – bez ironie, všechna čest.
– Nicméně jakmile dojde na mezinárodní vztahy a světovou geopolitiku tak se ihned proměníte v bábu lidovou, která sedne na kostelní lavici a zcela nekriticky a s didakticky ukázkovou fanatickou důvěrou přijímáte vše, co pan farář Halík říká.
Jak je možné, že vůbec nevnímáte, že káže vodu a pije víno?
To jste byl opravu vy, kdo zde bojoval proti předsudkovému myšlení? Nevyměnil vás někdo, když jste se nyní z nezávisle a progresivního uvažujícího originálního myslitele stal jen a pouze hlasatelem d o g m a t u o neposkvrněném činění všeho, co hlásá a dělá USA a NATO? Snad zde nemusím opakovat, s kým vším ideově souzníte a koho zájem hájí Vondra, Žantovský, Klvaňa, Schwarzenberg, Bakala, Pehe a právě a mj. kněz Halík.
Možná bychom měli oprášit nauku o vymítání ďábla, protože jinak si vaši zjevnou proměnu (kdy pod textem pana Peheho neváháte ad hominem nadávat panu elektrikáři Kuchejdovi – a zde jemně pátráte o smyslu zla a hříchu) nelze vysvětlit.
Mimochodem, k tomu exorcismu, docela k věci:
»DVOJÍ PODOBA ZLA
Zlo se (...) manifestuje ve dvojí protichůdné, avšak i ambivalentní podobě. Jedna síla nás vede k materialismu a zahrazuje cestu ke všemu duchovnímu, dává nám „zatvrdnout“. Její personifi kací je Ahriman (Angra Mainyu, doslova „zlý duch“), jak byla tato mocnost nazývána v perském učení proroka Zarathustry v 7. století před Kristem Ve starověkých mytologiích byl obvykle znázorňován jako drak, chaotická nestvůra. Biblická tradice ho zná coby satana, Leviathana či Behemótha. Ve středověkých alegoriích ho nalezneme v podobě kostlivce.
Ahrimanské síly pomáhají rozvinout zájem o práci v materiálním světě, abstraktní myšlení a techniku. Toto myšlení je ovšem chladné, mechanické, bez citu – je to myšlení počítačů. Kdybychom Ahrimanovi podlehli, omezil by nás na roboty (vzpomeňme na cyklus sci-fi filmů Terminátor, 1984–2009). Má rovněž tendenci k totalitní nadvládě a ničení všeho živého – pod ahrimanským vlivem byli prý Lenin i Hitler.
Druhá z oněch sil se snaží člověka odvést od reality k fantazírování. Antroposofie pro ni užívá jméno Lucifer, v biblické tradici je to diabolus, ďábel; jinak také pokušitel, Mefistofeles. Lucifer chce odvést člověka z pozemského života do iluzivního duševního přebývání bez možnosti praktického uplatnění a k egoistické nezodpovědnosti za svůj osud. Luciferské síly nás např. inspirují k uměleckým představám, ale také svádějí k úniku do světa drog nebo virtuální reality (například počítačových her – neboť obě síly působí souřadně).
Dualita zla byla známa od starověku. Homér v Odyssei nechá svého hrdinu proplouvat mezi nestvůrou Skyllou a vírem Charybdou. Principy jin a jang v čínské fi lozofii jsou nebezpečné, pokud jeden z nich převládne, ale řádné, jsou-li jejich síly vyrovnány do harmonické rovnováhy. Aristotelés v Etice Nikomachově defi nuje ctnost jako střed mezi dvěma omyly, dvěma jednostrannostmi. Rudolf Steiner prohlašuje, že člověk se pohybuje mezi těmito extrémy a jeho pozice je nesnadná. Má však pomocníka: mezi Ahrimanem a Luciferem stojí zmrtvýchvstalý Kristus ukazující nám správnou cestu mezi oběma svody. V možnosti najít tuto cestu spočívá uskutečňování lidské svobody. K tomu sám Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Janovo evangelium 14, 6)
Vyvstává otázka, jak se dá zlo (vykazující dvojí tvář) v běžném životě vysledovat. Jistě existují evidentní případy, jako u Hitlera, který svým extatickým projevem dokázal ovládat davy lidí a dovést svět na pokraj apokalypsy. Jak ovšem upozorňuje německý psycholog a filozof Viktor Emil von Gebsattel, například v oblasti techniky působí sympatičtí, hodní lidé, jejichž bystrost, bohatství nápadů a pracovní nasazení však slouží výlučně jednomu cíli: vytvořit nejstrašnější prostředky k ničení. Osobně by nebyli schopni nikomu zkřivit vlas, a přesto neúnavně vytvářejí nové možnosti destrukce lidstva. Odtržení lidského rozumu od svědomí, jež se stává zřetelnou signaturou postmoderní doby, tak dává příležitost zlým silám, aby snáze pronikly do našeho světa.
Posedlost zlem je tedy těžko rozpoznatelná a spadá nyní do kompetence exorcismu spíše jen marginálně. Zlo dnes působí ve všech sférách lidské činnosti skrytě a rafinovaně (pozornost bychom měli zaměřit především do politiky, sdělovacích prostředků a reklamy, ekonomiky, vojenství a genetiky).
Je naším úkolem ho odhalovat, postavit se mu „tváří v tvář“ a vědomě ho překonávat – k čemuž nás ostatně vybízí sám Kristus.«
Zde: http://www.regenerace.cz/zprava-id-171.html
Vážený Pane Poláčku, chci věřit, že za svoji nepřímou ale jasnou podporu zbrojařského průmyslu (což je přece jasně a n e p o c h y b n ě v přímém protikladu k Ježíšově zvěsti) nejste placen a došlo u vás jen a pouze ke zmiňovanému „odtržení lidského rozumu od svědomí“.
* * *
Je pouhou náhodou, když Marie Korbelová (Albrightová) ze Smíchova (kdysi šéfka zahraniční politiky USA) veřejně označí prezidenta jiné země jako zlo – »Albright: „Putin ist smart, aber ein wirklich böser Mensch“«
http://diepresse.com/home/politik/aussenpolitik/4970184/Albright_Putin-ist-smart-aber-ein-wirklich-boser-Mensch?offset=0&page=1#kommentar0 ,
a vy zde přesně v téže době c í t í t e . p o t ř e b u adorovat k n ě z e, který označí demokraticky zvoleného prezidenta své vlastní země + všechny jeho příznivce, za rakovinu?
IH
Zaprvé, že reaguji na podivnou odbočku od tématu,
zadruhé, že odpovídám, aniž příslušela poznámka mně.
Nicméně, pane Rusku, Vy přece musíte cítit ten rozdíl. Paní M. A. je v důchodu a může psát i jinak formulovat své paměti bývalého státníka. Kněz T. H. hovořil jako nezávislý intelektuál se sociologickou zkušeností. Snad mohl zdůraznit, že mluví čistě za sebe, ale jasné to přece bylo. Naproti tomu prezident Zeman by měl hovořit jako hlava státu. Vždy. Ale máločemu je tak dalek.
zadruhé, že odpovídám, aniž příslušela poznámka mně.
Nicméně, pane Rusku, Vy přece musíte cítit ten rozdíl. Paní M. A. je v důchodu a může psát i jinak formulovat své paměti bývalého státníka. Kněz T. H. hovořil jako nezávislý intelektuál se sociologickou zkušeností. Snad mohl zdůraznit, že mluví čistě za sebe, ale jasné to přece bylo. Naproti tomu prezident Zeman by měl hovořit jako hlava státu. Vždy. Ale máločemu je tak dalek.
April 24, 2016 v 17.48
Panu Pospíšilovi – problém naší doby: důvěra a tolerance na nepravém místě
1. Proč O.Štampach tak vysoce hodnotí knihu a vy se o ní vyjadřujete tak negativně?
Mám s autorem knihy osobní problém. Nejsem zvyklý na to, aby mě někdo takto použil a zahodil. Zde měl pan Štampach větší odstup. Dnes není bezbřehá široká tolerance "můj šálek kávy". Je to 15 let a já uvažuji jinak.
Je nutné lépe rozlišovat a vidět pod povrch, což se panu Poláčkovi, který stále naivně věří tomu – nedá se nic dělat – že USA a jejich Havel, jejich Pehe, jejich Halík a další a další jsou reprezentanti dobra a prezident Zeman a Putin jsou samo ztělesněné zlo, nedaří. Takto černobílý svět není a všechny velmoci, jak Rusko, jak Čína, jak EU tak i USA dělají s v o j i geopolitiku. A my jsme pro ně pouze prostředek, nikoliv osobní přátelé, kterým oni lidsky a přátelsky pomáhají. A proč o tom mluvím v tomto kontextu?
Protože kniha AP Tycha je především povrchní, svazák a absolvent vojenské školy v Bratislavě se za člověka s hlubším přehledem o náboženství pouze vydával. A to, bohužel, svědčí současně o tom, že i pan Štampach (stejně jako já, tehdy 36) prostě nebyl schopen tuto jeho povrchnost rozeznat. Bohužel vina padá i na moji tehdejší hlavu, protože jsem to byl zřejmě právě já a právě i mé doporučení, že pan Štampach se tomu tehdy takto velmi poctivě věnoval. V dobré vůli.
Ale doporučuji ještě k pozornosti moji poznámku výše, že (a to platí snad v dějiných obecně a mnohé by i vysvětlilo) i když je na počátku jen obyčejné "cosi", že pak k tomu často lidé přidají to nejlepší ze sebe. Jinými slovy i z důvodů nedobrých se někdy může časem "nabalit" cosi dobrého, zde jen opakuji, že nikdo z nás neví, kudy Duch svatý vane...
Je nutné především rozlišovat a nevěřit každému, kdo mluví o dobru, o etice, o slušnosti, protože – a to jsem už napsal pod text pana Peheho – se zde bohužel zcela jasně opakuje situace, řečeno s Karlem Krylem, kdy "vrah nám o morálce káže". Viz mých 5 dlouhých poznámek právě u zmíněného Peheho:
http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti
2. Opravdu je tak hodnotně napsaná, jak to líčí předmluva, nebo pan Štampach nějak sedl na lep podvodnému Tychovi?
Dnes jsem pevného názoru, že jak já, tak i vážený pan Štampach jsem oba prostě a jen sedli AP Tychovi na lep. Někdy je to opravdu tak prosté. Oni to ti svazáci prostě umí. Zalichotit a tím si člověka získat.
3. Neznám politika Aleše Přichystala, nedošel v politice svého cíle? Nepomohla mu ani kniha?
Netuším, roky jsem o něm neslyšel. Vím, že ta kniha pro něj tehdy nebyla víc než pouhým prostředkem, jak dělat kariéru. A současně je tristním důkazem, jak malý rozdíl může být v hloubce "teologie" naprostého laika a odborníka, který se nechá zneužít. A bylo jich víc, nejen pan Štampach. Viz za mnohé i buddhista Trilokátma dás. Až bychom chtěli říct, že kravata a okázale slušné chování dokážou vzbudit zdání solidnosti u kohokoliv. Mimikry fungují. Bohužel.
To téma falše je přitom podstatné, protože právě míra falše, která kolem nás existuje, je pro běžného člověka doslova nepředstavitelná. Každý slušný člověk se DOSLOVA STYDÍ o druhém smýšlet negativně. – A všimněme si, že "kněz" Halík se vůbec nestydí smýšlet negativně o Zemanovi a Albrightová klidně napíše, že Putin je zlo.
V knize se psalo již v úvodu "o proměně" a o tom, jak "člověk prochází cestou poznání", ve skutečnosti jsem už tehdy měl být pozornější a již tehdy uvidět, že tato slova jsou od autora pokrytecká. Bohužel ani pan Štampach ve své důvěře toto neprohlédl. A přesně toto je snad první a velký problém současnosti – důvěra na nepravém místě. Přesně tudy vstupuje zlo do našeho světa.
4. Dá se někde přečíst vyjádření Tomáše Halíka? Zpráva ČBK neuvádí ani proč se nemůže přihlásit k jeho vyjádření.
Nemám tuto informaci. ČBK má s Halíkem správný a pochopitelný problém, věrohodné přece není ani jeho svěcení (byť to bylo "vyvráceno"), protože on svědčí o tom, kým je, hlavně svými činy:
Protože pokud vystoupí ve veřejnoprávní ČT a zde řekne slova plná jedu, tedy že je rád, že prezident "sjednotil národ", přičemž myslel na to, že sjednotil rakovinové buňky (zřejmě aby šly lépe vyříznout), tak toto je opravdu nutné veřejnosti vysvětlit, že katolická církev jako celek tento názor nemá a že jde opravdu jen a pouze o osobní Halíkovu iniciativu. O jeho zlo. Toto nemá nic s působením Krista na Zemi. A je i naším úkolem se toto naučit pečlivě rozeznávat (paní Hájková...).
"Kněz" Halík prostě a pouze svoji kněžskou roli využívá a zneužívá k politické propagandě, kterou je hájení cizích a nikoliv našich národních zájmů.
Takto se kněz nechová.
Mám s autorem knihy osobní problém. Nejsem zvyklý na to, aby mě někdo takto použil a zahodil. Zde měl pan Štampach větší odstup. Dnes není bezbřehá široká tolerance "můj šálek kávy". Je to 15 let a já uvažuji jinak.
Je nutné lépe rozlišovat a vidět pod povrch, což se panu Poláčkovi, který stále naivně věří tomu – nedá se nic dělat – že USA a jejich Havel, jejich Pehe, jejich Halík a další a další jsou reprezentanti dobra a prezident Zeman a Putin jsou samo ztělesněné zlo, nedaří. Takto černobílý svět není a všechny velmoci, jak Rusko, jak Čína, jak EU tak i USA dělají s v o j i geopolitiku. A my jsme pro ně pouze prostředek, nikoliv osobní přátelé, kterým oni lidsky a přátelsky pomáhají. A proč o tom mluvím v tomto kontextu?
Protože kniha AP Tycha je především povrchní, svazák a absolvent vojenské školy v Bratislavě se za člověka s hlubším přehledem o náboženství pouze vydával. A to, bohužel, svědčí současně o tom, že i pan Štampach (stejně jako já, tehdy 36) prostě nebyl schopen tuto jeho povrchnost rozeznat. Bohužel vina padá i na moji tehdejší hlavu, protože jsem to byl zřejmě právě já a právě i mé doporučení, že pan Štampach se tomu tehdy takto velmi poctivě věnoval. V dobré vůli.
Ale doporučuji ještě k pozornosti moji poznámku výše, že (a to platí snad v dějiných obecně a mnohé by i vysvětlilo) i když je na počátku jen obyčejné "cosi", že pak k tomu často lidé přidají to nejlepší ze sebe. Jinými slovy i z důvodů nedobrých se někdy může časem "nabalit" cosi dobrého, zde jen opakuji, že nikdo z nás neví, kudy Duch svatý vane...
Je nutné především rozlišovat a nevěřit každému, kdo mluví o dobru, o etice, o slušnosti, protože – a to jsem už napsal pod text pana Peheho – se zde bohužel zcela jasně opakuje situace, řečeno s Karlem Krylem, kdy "vrah nám o morálce káže". Viz mých 5 dlouhých poznámek právě u zmíněného Peheho:
http://denikreferendum.cz/clanek/22783-laxnost-statu-vuci-nenavisti-zhorsuje-klima-ve-spolecnosti
2. Opravdu je tak hodnotně napsaná, jak to líčí předmluva, nebo pan Štampach nějak sedl na lep podvodnému Tychovi?
Dnes jsem pevného názoru, že jak já, tak i vážený pan Štampach jsem oba prostě a jen sedli AP Tychovi na lep. Někdy je to opravdu tak prosté. Oni to ti svazáci prostě umí. Zalichotit a tím si člověka získat.
3. Neznám politika Aleše Přichystala, nedošel v politice svého cíle? Nepomohla mu ani kniha?
Netuším, roky jsem o něm neslyšel. Vím, že ta kniha pro něj tehdy nebyla víc než pouhým prostředkem, jak dělat kariéru. A současně je tristním důkazem, jak malý rozdíl může být v hloubce "teologie" naprostého laika a odborníka, který se nechá zneužít. A bylo jich víc, nejen pan Štampach. Viz za mnohé i buddhista Trilokátma dás. Až bychom chtěli říct, že kravata a okázale slušné chování dokážou vzbudit zdání solidnosti u kohokoliv. Mimikry fungují. Bohužel.
To téma falše je přitom podstatné, protože právě míra falše, která kolem nás existuje, je pro běžného člověka doslova nepředstavitelná. Každý slušný člověk se DOSLOVA STYDÍ o druhém smýšlet negativně. – A všimněme si, že "kněz" Halík se vůbec nestydí smýšlet negativně o Zemanovi a Albrightová klidně napíše, že Putin je zlo.
V knize se psalo již v úvodu "o proměně" a o tom, jak "člověk prochází cestou poznání", ve skutečnosti jsem už tehdy měl být pozornější a již tehdy uvidět, že tato slova jsou od autora pokrytecká. Bohužel ani pan Štampach ve své důvěře toto neprohlédl. A přesně toto je snad první a velký problém současnosti – důvěra na nepravém místě. Přesně tudy vstupuje zlo do našeho světa.
4. Dá se někde přečíst vyjádření Tomáše Halíka? Zpráva ČBK neuvádí ani proč se nemůže přihlásit k jeho vyjádření.
Nemám tuto informaci. ČBK má s Halíkem správný a pochopitelný problém, věrohodné přece není ani jeho svěcení (byť to bylo "vyvráceno"), protože on svědčí o tom, kým je, hlavně svými činy:
Protože pokud vystoupí ve veřejnoprávní ČT a zde řekne slova plná jedu, tedy že je rád, že prezident "sjednotil národ", přičemž myslel na to, že sjednotil rakovinové buňky (zřejmě aby šly lépe vyříznout), tak toto je opravdu nutné veřejnosti vysvětlit, že katolická církev jako celek tento názor nemá a že jde opravdu jen a pouze o osobní Halíkovu iniciativu. O jeho zlo. Toto nemá nic s působením Krista na Zemi. A je i naším úkolem se toto naučit pečlivě rozeznávat (paní Hájková...).
"Kněz" Halík prostě a pouze svoji kněžskou roli využívá a zneužívá k politické propagandě, kterou je hájení cizích a nikoliv našich národních zájmů.
Takto se kněz nechová.
Ta "podivná" odbočka od tématu se dotknula něčeho velmi podstatného a snažil jsem se to mj. ukázat v odpovědi panu Pospíšilovi. Je to zásadní problém falše a manipulace. Protože vy, vážený pane Horáku, jako slušný a dobrý a nefalešný člověk (mohu tomu věřit? co mi píšete?) zřejmě věříte v první signální tomu, co ten druhý řekne. Pak ovšem vaši otázku chápu jako slušnou a věcnou a moje odpověď je také taková:
Vězte, že se mýlíte a že jste prostě a jen podlehl masivní propagandě. Můžete to vyloučit? Jaké argumenty k tomu máte?
Pokud věříte, že paní Marie Korbelová je ctihodná paní a dělá jen a pouze dobro (a současně nevidíte u ní žádné hrubé a tragické chyby), pokud si myslíte, že kněz Halík, se jako kněz projevuje správně, když většinu národa i s prezidentem považuje za rakovinu, pokud vám vadí současně prezident Zeman, proti kterému je vedena velmi ostrá kampaň, tak vím, že zde mohu psát cokoliv a bude to zcela marné.
Ale vy přece také musíte cítit ten rozdíl, že za politikou M. A. a tedy USA jsou v důsledku zcela reálně miliony mrtvých a obrovské utrpení. Což nejde absolutně srovnávat s tím, co ve světě způsobil prezident Miloš Zeman. Nebo Rusko. Nebo Čína.
Nebo to utrpení opravdu nevidíte? Nebo, lépe řečeno: Čím si omlouváte, že jej nevidíte? Jak to dokážete?
Vězte, že se mýlíte a že jste prostě a jen podlehl masivní propagandě. Můžete to vyloučit? Jaké argumenty k tomu máte?
Pokud věříte, že paní Marie Korbelová je ctihodná paní a dělá jen a pouze dobro (a současně nevidíte u ní žádné hrubé a tragické chyby), pokud si myslíte, že kněz Halík, se jako kněz projevuje správně, když většinu národa i s prezidentem považuje za rakovinu, pokud vám vadí současně prezident Zeman, proti kterému je vedena velmi ostrá kampaň, tak vím, že zde mohu psát cokoliv a bude to zcela marné.
Ale vy přece také musíte cítit ten rozdíl, že za politikou M. A. a tedy USA jsou v důsledku zcela reálně miliony mrtvých a obrovské utrpení. Což nejde absolutně srovnávat s tím, co ve světě způsobil prezident Miloš Zeman. Nebo Rusko. Nebo Čína.
Nebo to utrpení opravdu nevidíte? Nebo, lépe řečeno: Čím si omlouváte, že jej nevidíte? Jak to dokážete?
»Jak chcete, aby lidé měnili svůj život podle jakési Ježíšovy morálky? Na to stačí ta Aristotelova, jak stále upozorňuje pan Poláček. Kdo chce radikálně změnit svůj život, ať se snaží objevit a poznat živého Ježíše. Ať hledá a nalezne, tluče a bude mu otevřeno.«
Nepochopil jsem, co je nedostatečného na "Ježíšově" morálce. Pokud je zde přítomen, On, tak je zde Jeho duch a tedy je zde živý Kristus. Kristus v nás. A já si myslím, že tento Kristus je mnohdy i v dobrém ateistovi, byť si to on sám těmito slovy nevyloží. Nebo buddhistovi. V tomto smyslu jsem ekumenista.
A naopak být nemůže v někom, kdo obhajuje vojenské agrese – nebo je nevidí a vidět nechce.
Necítím potřebu stavět poselství staré 2000 let tak, aby stálo proti lidem, jako překážka.
Stále se kdesi míjíme, ale rozumím, že pro konzervativní křesťany je dogmatika větším základem víry, než pro mě, přece jen volnomyšlenkáře…
Spíše mi naznačte, proč jsem jako slepý a bezruký a němý vůči lidem, jako je pan Horák, kteří se mě "bezelstně" zeptají, proč nevidím ty strašné hříchy prezidenta Zemana, když všichni lidé kolem je přece jasně vidí. A že i já je musím cítit. A současně nevidí to utrpení všude kolem, kterého jsme dlouhé roky živými svědky – a ono neubývá.
Viz moje "modlitba" z roku 2002:
http://casodej.cz/azpotkate.htm
Nepochopil jsem, co je nedostatečného na "Ježíšově" morálce. Pokud je zde přítomen, On, tak je zde Jeho duch a tedy je zde živý Kristus. Kristus v nás. A já si myslím, že tento Kristus je mnohdy i v dobrém ateistovi, byť si to on sám těmito slovy nevyloží. Nebo buddhistovi. V tomto smyslu jsem ekumenista.
A naopak být nemůže v někom, kdo obhajuje vojenské agrese – nebo je nevidí a vidět nechce.
Necítím potřebu stavět poselství staré 2000 let tak, aby stálo proti lidem, jako překážka.
Stále se kdesi míjíme, ale rozumím, že pro konzervativní křesťany je dogmatika větším základem víry, než pro mě, přece jen volnomyšlenkáře…
Spíše mi naznačte, proč jsem jako slepý a bezruký a němý vůči lidem, jako je pan Horák, kteří se mě "bezelstně" zeptají, proč nevidím ty strašné hříchy prezidenta Zemana, když všichni lidé kolem je přece jasně vidí. A že i já je musím cítit. A současně nevidí to utrpení všude kolem, kterého jsme dlouhé roky živými svědky – a ono neubývá.
Viz moje "modlitba" z roku 2002:
http://casodej.cz/azpotkate.htm
April 24, 2016 v 18.48
Pane Rusku, nechápu, proč se mě zase dovoláváte (...jde opravdu jen a pouze o osobní Halíkovu iniciativu. O jeho zlo. Toto nemá nic s působením Krista na Zemi. A je i naším úkolem se toto naučit pečlivě rozeznávat (paní Hájková...)
Já přece v žádném případě nejsem Halíkovou obdivovatelkou. Jenom jsem ocenila jeho ocenění Marxe jakožto někdejšího odpůrce „zlého“ náboženství. V tom má pravdu, v něčem jiném zase nemá. Halík má jistě své chyby, ale má také své kladné stránky, jako každý. Vy to všechno vnímáte příliš metafyzicky. Občas vzpomínám na starého dobrého Hellera a jeho rozumné materialistické názory. A taky na to, jak varoval lidi před tím, aby si mysleli, že Putinovo Rusko je nějakou alternativou ke kapitalismu. To v žádném případě není.
Já přece v žádném případě nejsem Halíkovou obdivovatelkou. Jenom jsem ocenila jeho ocenění Marxe jakožto někdejšího odpůrce „zlého“ náboženství. V tom má pravdu, v něčem jiném zase nemá. Halík má jistě své chyby, ale má také své kladné stránky, jako každý. Vy to všechno vnímáte příliš metafyzicky. Občas vzpomínám na starého dobrého Hellera a jeho rozumné materialistické názory. A taky na to, jak varoval lidi před tím, aby si mysleli, že Putinovo Rusko je nějakou alternativou ke kapitalismu. To v žádném případě není.
IH
To, co jsem napsal k Vašim řádkům, pane Rusku, výše, jste prostě obešel. Svět černobíle nevidím, nebo sebekritičtěji, přestal jsem ho takový vidět před hodně lety. Politika má četné, často nezamýšlené, ba nepředvídatelné důsledky a dobré úmysly v ní nestačí (dokonce prý dláždí cestu do pekel). Nikterak nevyviňuji současné představitele západních mocností. Na politiky, jako ostatně na každého, je možno se dívat s pochopením i s neuznáním, na ty současné i minulé. Myslím, že stále platí, že "Historia magistra vitae". Bez souvislostí a srovnávání se nelze dobrat rozumného úsudku. Vaše citlivé, byť, dovolte, zdá se mi, někdy až překotné psaní o religiózních, filosofických a etických otázkách oceňuji. Vedle toho však kroutím hlavou nad některými Vašimi obraty a výrazy, svědčícími o krajním znechucení. Což opravdu ten Obama, Hollande či Merkelová, jsou takoví padouši, pro něž je třeba mít jen zlost a sžíravost? Což opravdu není na světě, který je přece jen v mnohém pokročilejší a humánnější opravdu dobrých státníků? Nebo jsou jimi skutečně jen Ti, kterým nehrozí poklidný konec mandátu a domácí uznání v důchodu?
VP
April 24, 2016 v 22.57
Pane Rusku,
1. dík za osvětlení okolností kolem Tycha. Přesto, nebo právě proto, bych si rád jeho knihu přečetl.
2. Dík za Vaši poznámku z 18.43 hod. Jsem rád, a vděčný Bohu, že jste přesvědčen o působení živého Ježíše (jeho Ducha) v současném světě. Myslel jsem, že prosazujete Ježíšovu morálku bez něj samotného. Proto to srovnání s Aristotelovou Etikou, která je taky dobrá, nemá však živého Působitele za sebou. Myslím však, že není potřeba podle Bultmanovy školy (vy to třeba děláte podle svého přesvědčení) "bojovat" proti jeho zázrakům. Stále chci vyjadřovat, že je důležitější oddávat se jemu (nebo pravdě, či svědomí), že omyly v poznání jsou až na druhém místě, nemají takovou závažnost jako pochybení morální. Vždyť i v Ježíšově době byli lidé, kteří šli za Ježíšem s vírou, oddaností, jiní pochybovali (pro jejich nevěru uzdravil jen málo nemocných), jiní zůstali tajnými učedníky z bázně před pronásldováním. Myslím, že se i dnes každý musí sám vypořádat s tím, čemu uvěřit, jak co přijmout. Jako pomůcku stále uvádím Jeronýma Klimeše, Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
1. dík za osvětlení okolností kolem Tycha. Přesto, nebo právě proto, bych si rád jeho knihu přečetl.
2. Dík za Vaši poznámku z 18.43 hod. Jsem rád, a vděčný Bohu, že jste přesvědčen o působení živého Ježíše (jeho Ducha) v současném světě. Myslel jsem, že prosazujete Ježíšovu morálku bez něj samotného. Proto to srovnání s Aristotelovou Etikou, která je taky dobrá, nemá však živého Působitele za sebou. Myslím však, že není potřeba podle Bultmanovy školy (vy to třeba děláte podle svého přesvědčení) "bojovat" proti jeho zázrakům. Stále chci vyjadřovat, že je důležitější oddávat se jemu (nebo pravdě, či svědomí), že omyly v poznání jsou až na druhém místě, nemají takovou závažnost jako pochybení morální. Vždyť i v Ježíšově době byli lidé, kteří šli za Ježíšem s vírou, oddaností, jiní pochybovali (pro jejich nevěru uzdravil jen málo nemocných), jiní zůstali tajnými učedníky z bázně před pronásldováním. Myslím, že se i dnes každý musí sám vypořádat s tím, čemu uvěřit, jak co přijmout. Jako pomůcku stále uvádím Jeronýma Klimeše, Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
VP
April 24, 2016 v 23.00
Pane Poláčku, stále dokazujete (24.4 ve 1228 hod), že bojujete proti něčemu (Hebrejský Kristus), co neznáte. Tak jednoduché Tresmontantovy vývody nejsou. Jen mimochodem, právě většinová tendence biblistů klade Markovo evangelium jako nejstarší. Ani vaše ujištění, že "žádné dobrodružné výklady a "objevy" nějakého jednotlivce nemohou nic změnit", neplatí. Byli to vždy jednotlivci – Koperník, Newton, Einstein,.., kdo ukázali novou cestu ve vědě.
Nic jsem neobešel. A nevím, co po mně chcete. Přesto současně děkuji za snahu aspoň trochu cosi verbalizovat. Promiňte, ale stále se zásadně míjíme. Sice říkáte, že představitele nevyviňujete, ale já vidím že ano. Vždyť to koncem vašeho komentáře přímo potvrzujete, vy je prostě omlouváte. Řekl bych, že prostě nedokážete/nechcete vnímat, jak velký tlak tu je zejména od americké zbrojařské lobby, a jak uvažují velcí vlastníci kapitálu. A v jakém stavu je světová ekonomika. A jaké to má důsledky. Promiňte, ale zřejmě vám stále – jako mnohým – nedochází ta obludná zrůdnost a míra falše, skrze které dochází k válkám a utrpení.
Ohledně Zemana po mně žádáte co přesně? Abych opakoval po 90 % novinářů, jak dnes uvedla i ČT, kteří jsou pravicoví a tedy proti prezidentovi, jejich pseudoargumenty? Jistě bych si místo Zemana uměl představit švarnějšího prince, jistě by nemusel překládat Pussy Riot tak přesně česky, aby lidem d o š l o, koho naše média od rána do večera propagují jako vzor kultury a demokracie v Rusku, jistě by si mohl odpustit mnohé kontraproduktivní poznámky vůči novinářům a jistě i podporu betonářské lobby, tedy kanálu Odra-Labe-Dunaj. Ovšem po předchozí podpoře unilaterální angloamerické vize světa jsem opravdu rád, že tam Zeman je.
A máte pravdu, když roky sleduji (25 let) souvislosti a když vidím dokonalé otáčení smyslu, tak už opravdu jsem velmi rozhořčen a krajně znechucen. To jste si všiml opravdu správně. Je pro mě už zcela vysilující snažit se vysvětlovat základní věci z geopolitiky, pokud je zde masivní propaganda vedená ČT (nepochybně) a pak lidé vidí svět černobíle. A pokud i pan Poláček najednou "nechápe", že takto kněz opravdu nemluví.... Atd.
A na vaši otázku »Což opravdu ten Obama, Hollande či Merkelová, jsou takoví padouši, pro něž je třeba mít jen zlost a sžíravost? Což opravdu není na světě, který je přece jen v mnohém pokročilejší a humánnější opravdu dobrých státníků?« mohu odpovědět prostě: Bohužel je jich velmi málo a jsou to naprosté výjimky. Určitě to není Obama, určitě ne Merkelová (která mj. podrazila Kohla).
Opravdu si nemyslím, že Obama reprezentující kapitál USA a jeho zájmy, pečlivě vybraný (černoch) atd., dělá cokoliv dobrého pro svět, zcela určitě však pro geopolitiku a zájem finančních elit USA vše. Ostatně snad nevěříte tomu, že právě Obama něco sám osobně ve skutečnosti i řídí? Že je to on, kdo o něčem rozhoduje? Jen malý příklad: Pamatujete na to, co slíbil Obama při svém zvolení? Že zavře věznici na Kubě?
2009: http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/159418-obama-naridil-zavrit-vezeni-na-guantanamu.html
A jaká je situace dnes? Opět jen sliby:
2016: http://zpravy.idnes.cz/obama-chce-zavrit-guantanamo-dgb-/zahranicni.aspx?c=A160223_181810_zahranicni_jkk
A tak je to se vším. USA a Francie zcela rozbijí Libyji, dnes je tam jen zkáza a Obama se prostě omluví, že to byla chyba:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/386698/barack-obama-priznal-libye-a-kaddafi-byli-ma-nejvetsi-chyba-nemeli-jsme-plan.html
Toto dělají dobří politici? To přece není detail, to nelze přejít jako pouhé „nepředvídatelné důsledky“.
http://a2larm.cz/2013/10/libye-humanitarne-zniceny-stat/
A kolik procent z čísla 935 musí být pravda, abyste i vy pochopil, v jakém světě žijeme? Snad 20 % by stačilo? Nebo aspoň 50 %? Vážený pane Horáku? Opravdu je na vině moje "překotné" myšlení?
»Podle studie dvou neziskových organizací žurnalistů vydal prezident Bush a nejvyšší američtí státní představitelé 935 falešných prohlášení o hrozbě, kterou představuje Irák pro americkou národní bezpečnost. Nejvíce lhali George Bush, Colin Powell, Donald Rumsfeld, Condoleezza Riceová, Paul Wolfowitz, tiskový mluvčí americké vlády Ari Fleischer a Scott McClellan. V květnu 2008 odpověděl Bílý dům na příkaz soudu o předání vládních e-mailů, podle zákona o uchovávání vládní korespondence, že vládní e-maily z doby těsně před invazí do Iráku a v jejím průběhu se zřejmě nenávratně ztratily.«
http://www.zvedavec.org/komentare/2013/08/5632-jak-americane-falsuji-informace-pred-utokemna-suverenni-staty.htm Atd.
Jak se zde mají řešit jemné vyšší duchovní světy, když je zde takto zásadní a hluboká názorová propast... Ježíš a současnost...
Tyto věci patří spíše pod článek pana Peheho, kde jsem se snažil ukázat na mnoha souvislostech hloubku našeho problému. Pokud mi chcete dále vytýkat chyby (vím, že chcete), tak to bude lepší tam, budu se snažit hledat takové věty, které snad budete moci přijmout. Děkuji.
Ohledně Zemana po mně žádáte co přesně? Abych opakoval po 90 % novinářů, jak dnes uvedla i ČT, kteří jsou pravicoví a tedy proti prezidentovi, jejich pseudoargumenty? Jistě bych si místo Zemana uměl představit švarnějšího prince, jistě by nemusel překládat Pussy Riot tak přesně česky, aby lidem d o š l o, koho naše média od rána do večera propagují jako vzor kultury a demokracie v Rusku, jistě by si mohl odpustit mnohé kontraproduktivní poznámky vůči novinářům a jistě i podporu betonářské lobby, tedy kanálu Odra-Labe-Dunaj. Ovšem po předchozí podpoře unilaterální angloamerické vize světa jsem opravdu rád, že tam Zeman je.
A máte pravdu, když roky sleduji (25 let) souvislosti a když vidím dokonalé otáčení smyslu, tak už opravdu jsem velmi rozhořčen a krajně znechucen. To jste si všiml opravdu správně. Je pro mě už zcela vysilující snažit se vysvětlovat základní věci z geopolitiky, pokud je zde masivní propaganda vedená ČT (nepochybně) a pak lidé vidí svět černobíle. A pokud i pan Poláček najednou "nechápe", že takto kněz opravdu nemluví.... Atd.
A na vaši otázku »Což opravdu ten Obama, Hollande či Merkelová, jsou takoví padouši, pro něž je třeba mít jen zlost a sžíravost? Což opravdu není na světě, který je přece jen v mnohém pokročilejší a humánnější opravdu dobrých státníků?« mohu odpovědět prostě: Bohužel je jich velmi málo a jsou to naprosté výjimky. Určitě to není Obama, určitě ne Merkelová (která mj. podrazila Kohla).
Opravdu si nemyslím, že Obama reprezentující kapitál USA a jeho zájmy, pečlivě vybraný (černoch) atd., dělá cokoliv dobrého pro svět, zcela určitě však pro geopolitiku a zájem finančních elit USA vše. Ostatně snad nevěříte tomu, že právě Obama něco sám osobně ve skutečnosti i řídí? Že je to on, kdo o něčem rozhoduje? Jen malý příklad: Pamatujete na to, co slíbil Obama při svém zvolení? Že zavře věznici na Kubě?
2009: http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/159418-obama-naridil-zavrit-vezeni-na-guantanamu.html
A jaká je situace dnes? Opět jen sliby:
2016: http://zpravy.idnes.cz/obama-chce-zavrit-guantanamo-dgb-/zahranicni.aspx?c=A160223_181810_zahranicni_jkk
A tak je to se vším. USA a Francie zcela rozbijí Libyji, dnes je tam jen zkáza a Obama se prostě omluví, že to byla chyba:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/386698/barack-obama-priznal-libye-a-kaddafi-byli-ma-nejvetsi-chyba-nemeli-jsme-plan.html
Toto dělají dobří politici? To přece není detail, to nelze přejít jako pouhé „nepředvídatelné důsledky“.
http://a2larm.cz/2013/10/libye-humanitarne-zniceny-stat/
A kolik procent z čísla 935 musí být pravda, abyste i vy pochopil, v jakém světě žijeme? Snad 20 % by stačilo? Nebo aspoň 50 %? Vážený pane Horáku? Opravdu je na vině moje "překotné" myšlení?
»Podle studie dvou neziskových organizací žurnalistů vydal prezident Bush a nejvyšší američtí státní představitelé 935 falešných prohlášení o hrozbě, kterou představuje Irák pro americkou národní bezpečnost. Nejvíce lhali George Bush, Colin Powell, Donald Rumsfeld, Condoleezza Riceová, Paul Wolfowitz, tiskový mluvčí americké vlády Ari Fleischer a Scott McClellan. V květnu 2008 odpověděl Bílý dům na příkaz soudu o předání vládních e-mailů, podle zákona o uchovávání vládní korespondence, že vládní e-maily z doby těsně před invazí do Iráku a v jejím průběhu se zřejmě nenávratně ztratily.«
http://www.zvedavec.org/komentare/2013/08/5632-jak-americane-falsuji-informace-pred-utokemna-suverenni-staty.htm Atd.
Jak se zde mají řešit jemné vyšší duchovní světy, když je zde takto zásadní a hluboká názorová propast... Ježíš a současnost...
Tyto věci patří spíše pod článek pana Peheho, kde jsem se snažil ukázat na mnoha souvislostech hloubku našeho problému. Pokud mi chcete dále vytýkat chyby (vím, že chcete), tak to bude lepší tam, budu se snažit hledat takové věty, které snad budete moci přijmout. Děkuji.
JP
Pan Petrasek mi adresoval svou novou úvahu; ta ale bohužel přistála pod jinou diskusí, takže ji kopíruji sem, kam věcně patří:
Petrasek Milan - penzista
Oznamuji panu Poláčkovi, že víra a racionalismus se mohou snoubit. Neděle, 24.Dubna 2016, 22:25:33
Vaše sdělení....ale jistě, pane Horáku, že víra a racionalismus jsou principiálně neslučitelné. A tak jsou i principiálně neslučitelné i zde se střetávající názory.........
bych doprovodil poznámkou jednoho nevěřícího -
"nevěřím v Boha protože rozum říká, že je to absurdní"
a replikou jednoho věřícího -
" ano, ale abych mohl být věřícím člověkem musím - oproti vám navíc - být schopen absurdní postoj i zaujmout, a tudíž jít i proti rozumu.
A tak se vědomím absurdity lidského bytí - oprášením jednoho společného jmenovatele základních lidských poznatků - můžeme zbavit dojmu/pocitu neslučitelného.
A uvolnit prostor širšímu snoubení názorů.....bych dodal.
------------------------------------------------------
Pane Petrasku, tady je nutno pečlivě rozlišovat dva sice dosti podobné, nicméně nakonec přece jenom nemálo různé pojmy: absurdita na straně jedné, a meta- či pararacionalita na straně druhé.
Vysvětlím: jako vždy, i v dané věci se naprostá většina účastníků rozdělí na dva zásadně protikladné tábory. Na straně jedné stojí tábor racionalistů, pro které principiálně neexistuje nic, co nemá přísně vědecko-racionální charakter. Zkrátka, co se nevejde do přístrojů a do teoretických modelů současné vědy, to pro ně neexistuje. A existovat ani nesmí.
Na straně druhé stojí ten tábor, jehož krédem je víceméně následující: já si můžu věřit, v co sám chci. Zcela bez ohledu na jakoukoli racionalitu. A čím absurdnější, čím iracionálnější je moje víra - tím lépe, tím více zde mohu vyžít mou niternou touhu po tajemnu, po magičnu, po nadpřirozenu.
Asi nebude sporu: na této základně skutečně sotva bude možná nějaká vzájemná domluva, vzájemné pochopení.
Jde o to: aby lidé z obou těchto táborů mohli spolu zahájit opravdu smysluplný dialog (namísto házení kamenů svých článků víry na protistranu), musí se shodnout právě na nějakém tom společném jmenovateli.
Tímto mostem mezi oběma stranami může - či vlastně musí - být právě onen už výše uvedený meta- či pararacionalismus.
Čili něco, co překračuje omezený horizont striktního racionalismu, tedy víry v jasný a jednoznačně definovatelný svět - ale co na straně druhé odmítá a zavrhuje libovůli či svévoli člověka uvěřit v cokoli, ať je to jakkoli protismyslné.
Každá z obou stran tedy musí dokázat překročit svůj vlastní stín, a učinit krok směrem ke středu. Teprve pak je možno navázat dialog, který může být obohacením pro obě strany.
Petrasek Milan - penzista
Oznamuji panu Poláčkovi, že víra a racionalismus se mohou snoubit. Neděle, 24.Dubna 2016, 22:25:33
Vaše sdělení....ale jistě, pane Horáku, že víra a racionalismus jsou principiálně neslučitelné. A tak jsou i principiálně neslučitelné i zde se střetávající názory.........
bych doprovodil poznámkou jednoho nevěřícího -
"nevěřím v Boha protože rozum říká, že je to absurdní"
a replikou jednoho věřícího -
" ano, ale abych mohl být věřícím člověkem musím - oproti vám navíc - být schopen absurdní postoj i zaujmout, a tudíž jít i proti rozumu.
A tak se vědomím absurdity lidského bytí - oprášením jednoho společného jmenovatele základních lidských poznatků - můžeme zbavit dojmu/pocitu neslučitelného.
A uvolnit prostor širšímu snoubení názorů.....bych dodal.
------------------------------------------------------
Pane Petrasku, tady je nutno pečlivě rozlišovat dva sice dosti podobné, nicméně nakonec přece jenom nemálo různé pojmy: absurdita na straně jedné, a meta- či pararacionalita na straně druhé.
Vysvětlím: jako vždy, i v dané věci se naprostá většina účastníků rozdělí na dva zásadně protikladné tábory. Na straně jedné stojí tábor racionalistů, pro které principiálně neexistuje nic, co nemá přísně vědecko-racionální charakter. Zkrátka, co se nevejde do přístrojů a do teoretických modelů současné vědy, to pro ně neexistuje. A existovat ani nesmí.
Na straně druhé stojí ten tábor, jehož krédem je víceméně následující: já si můžu věřit, v co sám chci. Zcela bez ohledu na jakoukoli racionalitu. A čím absurdnější, čím iracionálnější je moje víra - tím lépe, tím více zde mohu vyžít mou niternou touhu po tajemnu, po magičnu, po nadpřirozenu.
Asi nebude sporu: na této základně skutečně sotva bude možná nějaká vzájemná domluva, vzájemné pochopení.
Jde o to: aby lidé z obou těchto táborů mohli spolu zahájit opravdu smysluplný dialog (namísto házení kamenů svých článků víry na protistranu), musí se shodnout právě na nějakém tom společném jmenovateli.
Tímto mostem mezi oběma stranami může - či vlastně musí - být právě onen už výše uvedený meta- či pararacionalismus.
Čili něco, co překračuje omezený horizont striktního racionalismu, tedy víry v jasný a jednoznačně definovatelný svět - ale co na straně druhé odmítá a zavrhuje libovůli či svévoli člověka uvěřit v cokoli, ať je to jakkoli protismyslné.
Každá z obou stran tedy musí dokázat překročit svůj vlastní stín, a učinit krok směrem ke středu. Teprve pak je možno navázat dialog, který může být obohacením pro obě strany.
JP
"Nepřišel jsem zákon zrušit, nýbrž naplnit" - ano, paní Hájková, takto to skutečně stojí v evangeliích.
Totiž, přesněji řečeno, je to psáno v jednom jediném evangeliu, a to sice u Matouše.
Tady je zase jednou jako první nutno se ptát: jedná se skutečně o autentický výrok Ježíše, anebo mu byla tato slova vložena do úst až dodatečně?
Je nutno si uvědomit: křesťanská komunita stála pod velkým tlakem ze strany "starého" judaismu, že se jedná o čirou herezi. Že tedy křesťanství popírá, zrazuje a ničí starý, původní, všem Židům posvátný - starý - Zákon. Bylo by tedy zcela pochopitelné, že Matouš pociťoval nutnost tato obvinění z hereze oslabit tím, že Ježíše nechal vyslovit právě toto přihlášení se k nezměněné platnosti starého Zákona i v křesťanství.
------------------------------------------------------
Ovšem je možno připustit i to, že se skutečně jedná o autentická slova Ježíše. Není žádné pochyby o tom, že on ze starého judaistického Zákona skutečně vycházel; on ho jenom zasadil do zcela nového rámce. Do jaké míry se tady ještě může jednat o "zachování", a do jaké míry už o projekt principiálně nový, o tom by bylo samozřejmě možno vést sáhodlouhé teologické diskuse.
Nejblíže pravdě by byl zřejmě přístup dialektický: zrušit, a z á r o v e ň zachovat, ve smyslu dialektického procesu a dialektické syntézy. To staré je zrušeno, překonáno, negováno novým - ale zároveň se v oné negaci uchovává to pozitivní jádro toho starého, v nové, progresivnější formě.
Totiž, přesněji řečeno, je to psáno v jednom jediném evangeliu, a to sice u Matouše.
Tady je zase jednou jako první nutno se ptát: jedná se skutečně o autentický výrok Ježíše, anebo mu byla tato slova vložena do úst až dodatečně?
Je nutno si uvědomit: křesťanská komunita stála pod velkým tlakem ze strany "starého" judaismu, že se jedná o čirou herezi. Že tedy křesťanství popírá, zrazuje a ničí starý, původní, všem Židům posvátný - starý - Zákon. Bylo by tedy zcela pochopitelné, že Matouš pociťoval nutnost tato obvinění z hereze oslabit tím, že Ježíše nechal vyslovit právě toto přihlášení se k nezměněné platnosti starého Zákona i v křesťanství.
------------------------------------------------------
Ovšem je možno připustit i to, že se skutečně jedná o autentická slova Ježíše. Není žádné pochyby o tom, že on ze starého judaistického Zákona skutečně vycházel; on ho jenom zasadil do zcela nového rámce. Do jaké míry se tady ještě může jednat o "zachování", a do jaké míry už o projekt principiálně nový, o tom by bylo samozřejmě možno vést sáhodlouhé teologické diskuse.
Nejblíže pravdě by byl zřejmě přístup dialektický: zrušit, a z á r o v e ň zachovat, ve smyslu dialektického procesu a dialektické syntézy. To staré je zrušeno, překonáno, negováno novým - ale zároveň se v oné negaci uchovává to pozitivní jádro toho starého, v nové, progresivnější formě.
V prvé řadě bychom měli přemýšlet, zda se pod pojmem židovský zákon myslí jn Desatero nebo celý zákon (všech 313 příkazů).
Já si myslím, že Ježíš Zákon opravdu nepřišel zrušit, pokud uvažujeme, že byl vyslán pouze ke "ztraceným ovcím domu izraelského".
Ale co to znamená zachovat Zákon? Znamená to otrocky zachovávat jednotlivé body? Nebo jde o to, aby byl zachován smysl Zákona, což znamená aby byl zachován pokoj a spravedlnost v obci?
Řekla bych že to druhé. Když se totiž otrocky trvá na zachovávání jednotlivých bodů, stane se někdy, že tyto si protiřečí. Jako se stalo, když se Ježíš rozhodl uzdravovat v sobotu, za což ho chtěli farizeové obvinit.
Zákon v podobě litery totiž nemůže obsáhnout celou složitost života. Někdy je nutné improvizovat. V případě, že jsou přikázání v konfliktu, je zapotřebí volit řešení, které je blíž člověku (t. j. "měkčí řešení") - sobota je pro člověka, nikoliv člověk pro sobotu.
Já si myslím, že Ježíš Zákon opravdu nepřišel zrušit, pokud uvažujeme, že byl vyslán pouze ke "ztraceným ovcím domu izraelského".
Ale co to znamená zachovat Zákon? Znamená to otrocky zachovávat jednotlivé body? Nebo jde o to, aby byl zachován smysl Zákona, což znamená aby byl zachován pokoj a spravedlnost v obci?
Řekla bych že to druhé. Když se totiž otrocky trvá na zachovávání jednotlivých bodů, stane se někdy, že tyto si protiřečí. Jako se stalo, když se Ježíš rozhodl uzdravovat v sobotu, za což ho chtěli farizeové obvinit.
Zákon v podobě litery totiž nemůže obsáhnout celou složitost života. Někdy je nutné improvizovat. V případě, že jsou přikázání v konfliktu, je zapotřebí volit řešení, které je blíž člověku (t. j. "měkčí řešení") - sobota je pro člověka, nikoliv člověk pro sobotu.
JP
Pane Rusku, zcela v krátkosti: na Vás plně platí heslo, že "podle sebe soudím tebe".
Vyjadřujete uznání pro mé metafyzické úvahy, a zároveň mi vytýkáte jednostrannou zaslepenost v politice.
A vůbec si nedokážete uvědomit, že tato charakteristika naprosto stoprocentně platí právě pro Vás. Nikdo nemůže popřít, že v oblasti spirituální máte zajímavé, inspirativní a dobře promyšlené myšlenky; ale jakmile přijde řeč na politiku, pak jste okamžitě naprosto zaslepen až obsedantní nenávistí vůči všemu, co přichází z Ameriky. A cokoliv, co je jen nějakým způsobem spojeno s politikou, hodnotíte jenom a pouze prizmatem této své až přímo zběsilé nenávisti.
Pan Horák se pokusil - velice mírným a vstřícným způsobem - Vám tuto skutečnost naznačit. Ale Vy jste i jemu odpověděl zase tím samým způsobem - že jste jemu(!) předhodil zaslepenost a zaujatost. Zrovna panu Horákovi, který zde snad více nežli kdokoli druhý ztělesňuje právě vyvážený, nezaujatý přístup ke všem tématům a problémům!
Pane Rusku, Vy kážete potřebu vyváženosti a vyrovnanosti, nalézání pravého (aristotelského) středu věcí. Není ale jinak možno nežli konstatovat, že právě k tomuto vyváženému a rozmyslnému středu máte krajně daleko vždy, jakmile dojde na otázky praktického dění našeho světa. A dokud se nezbavíte své vášnivé nenávisti, pak Vám tento pravý střed věcí zůstane i nadále nedosažitelně vzdálený.
Vyjadřujete uznání pro mé metafyzické úvahy, a zároveň mi vytýkáte jednostrannou zaslepenost v politice.
A vůbec si nedokážete uvědomit, že tato charakteristika naprosto stoprocentně platí právě pro Vás. Nikdo nemůže popřít, že v oblasti spirituální máte zajímavé, inspirativní a dobře promyšlené myšlenky; ale jakmile přijde řeč na politiku, pak jste okamžitě naprosto zaslepen až obsedantní nenávistí vůči všemu, co přichází z Ameriky. A cokoliv, co je jen nějakým způsobem spojeno s politikou, hodnotíte jenom a pouze prizmatem této své až přímo zběsilé nenávisti.
Pan Horák se pokusil - velice mírným a vstřícným způsobem - Vám tuto skutečnost naznačit. Ale Vy jste i jemu odpověděl zase tím samým způsobem - že jste jemu(!) předhodil zaslepenost a zaujatost. Zrovna panu Horákovi, který zde snad více nežli kdokoli druhý ztělesňuje právě vyvážený, nezaujatý přístup ke všem tématům a problémům!
Pane Rusku, Vy kážete potřebu vyváženosti a vyrovnanosti, nalézání pravého (aristotelského) středu věcí. Není ale jinak možno nežli konstatovat, že právě k tomuto vyváženému a rozmyslnému středu máte krajně daleko vždy, jakmile dojde na otázky praktického dění našeho světa. A dokud se nezbavíte své vášnivé nenávisti, pak Vám tento pravý střed věcí zůstane i nadále nedosažitelně vzdálený.
JP
April 25, 2016 v 14.36
No ano, paní Hájková, to je přesně to o čem jsem psal: že o tom co je "zachování" a co už je "zrušení" (tedy co už jde daleko za rámec původního Zákona) by bylo možno vést dalekosáhlé teologické diskuse.
A tak i nadále setrvávám na tom, že Ježíš byl obojí: jak zachování, tak i zrušení. Zachoval jádro starého Zákona - ale zároveň popřel (negoval) jeho fixní, zkostnatělou část.
A tak i nadále setrvávám na tom, že Ježíš byl obojí: jak zachování, tak i zrušení. Zachoval jádro starého Zákona - ale zároveň popřel (negoval) jeho fixní, zkostnatělou část.
I naše právo zná pojmy "litera" zákon a "duch" zákona. A mělo by být vždy i v naší soudní praxi zvykem, a právě proto má být soudce moudrý, nikoliv automat-stroj, aby se vždy rozpoznala konkrétní a vždy jiná situace. A soudce je tím, kdo musí pochopit, jak souvisí d u c h zákona (smysl, podstata, pravda) s konkrétním případem a proto by se měl vždy řídit d u c h e m zákona (tedy onou podstatou, proč byl zákon sepsán) a nikoliv l i t e r o u zákona. Duch je živý, litera mrtvá. Bohužel jsme si zvykli na tristní stav, kdy soudce často jako automat uplatňuje zcela mechanicky zákony a vůbec nepřihlíží k tomu, že kdysi tu byli idealisté, kteří zákony sepsali proto, aby byl tento svět lepším místem k bytí.
A proto je asi marné pokračovat dál v diskusi o podstatě křesťanství, protože v určitém okamžiku si musí lidé stát blízko, musí je něco spojovat. Slova sama o sobě jsou vždy mrtvá.
A proto je asi marné pokračovat dál v diskusi o podstatě křesťanství, protože v určitém okamžiku si musí lidé stát blízko, musí je něco spojovat. Slova sama o sobě jsou vždy mrtvá.
Pane Poláčku, zcela v krátkosti: na Vás plně platí heslo, že "podle sebe soudím tebe".
Vyjadřujete uznání pro mé metafyzické úvahy, a zároveň mi vytýkáte jednostrannou zaslepenost v politice.
A vůbec si nedokážete uvědomit, že tato charakteristika naprosto stoprocentně platí právě pro Vás. Nikdo nemůže popřít, že v oblasti spirituální máte zajímavé, inspirativní a dobře promyšlené myšlenky; ale jakmile přijde řeč na politiku, pak jste okamžitě naprosto zaslepen až obsedantní nenávistí vůči všemu, co přichází z Ruska. A cokoliv, co je jen nějakým způsobem spojeno s politikou, hodnotíte jenom a pouze prizmatem této své až přímo zběsilé nenávisti.
* * *
Pane Poláčku, já zde opakovaně tvrdím, že je třeba se mít na pozoru před všemi velmocemi, jak před USA, tak i před Čínou nebo před Ruskem. Zde mi podsouváte něco, co není pravda a co je pouze a jen vaše osobní a zlé zaujetí.
Rozdíl mezi námi je ten, že vy jste na straně kapitálu, tedy EU a USA, já naopak varuji před každou velmocí. Nehlásám nějaké poklonkování Rusku nebo Číně, jak mi, mám ten dojem, podsouváte.
Odmítáte vidět fakta, tedy realitu, ve které žijeme. Nejde jen o mocnou zbrojařskou lobby a o války NATO. Paradoxně v demokracii rozhodují hlasy právě i těch "pěšáků" dole. Na vašem postoji záleží.
Ale zde nejde o mé vnitřní světy nebo o vaše. Zde přece nejde ani o to, zda ego mé je větší než vaše a moje rétorika agresivnější, abych vám zde cosi, co by mé ego potěšilo, dokázal. Tady jde přece, a odpusťte ten patos, o Mír na Zemi.
Zkusím položit otázku takto: Jaké argumenty bych zde měl přinést na obhajobu tvrzení, že je to za posledních 40 let v prvé řadě americký vojensko-průmyslový komplex, kdo je pro tento Svět hlavní nebezpečí? Abyste změnil svůj názor na USA?
A nebo tak, jak ukázal pan Horák: Jaký je ten minimální společný základ, na kterém se shodneme?
* * *
Nemá smysl dál diskutovat téma "Ježíš a současnost", pokud se neshodneme na tom, v jakém světě žijeme. Pokud nás nespojuje ani pohled na utrpení, které zde prostě je, pokud je budu já nebo vy ignorovat, tak nemáme spolu společného nic. A není zde ani společný duch, ani Jeho přítomnost.
* * *
»Ježíš říká, velebím tě, Otče, že jsi našel jiné, otevřené uši. Že jsi tyto věci zjevil maličkým. Tobě, Stvořiteli, stojí za to, abys myslel na ty, na které moudří a rozumní nemyslí. Ti maličcí nejsou nutně malí, nejsou to také jen děti. Jsou to lidé dětské mysli.
Co děti odlišuje od dospělých? Nejvíc asi otevřenost a důvěra. Řekněte dítěti, pojď, a ono jde, podejte mu ruku a dítě se jí chytí. Takoví jsou maličcí, o kterých mluví Ježíš. Otevření jako děti, dychtiví, důvěřující. Ne nezkušení, vždyť to jsou často lidé životem všelijak sražení na kolena. Ale právě proto hladoví po laskavém slovu, které jim otevře ztracený výhled. Netouží po velikosti, jsou si vědomi toho, co jsou, co mají a co nemají, co jim chybí.
Až když člověk najednou ztratí sebejistotu, prožije náraz, padne na zem, až když se mu zhroutí mnohé z toho, na co spoléhal, pak se může stát znovu člověkem dětské mysli, dětské důvěry a dychtivého očekávání. Takovým zjevuje Bůh Otec svoje věci. Takoví lidé přijímají uzdravující doteky Boží lásky. Oni jsou pod zvláštní Boží ochranou a péčí. Jim patří Boží království, které je tak jiné než všechno, co si lidský rozum dokáže představit. Pro rozumné a moudré je Boží království nesmyslem či hádankou. Pro maličké je skutečností, která jejich životy mění.«
Vyjadřujete uznání pro mé metafyzické úvahy, a zároveň mi vytýkáte jednostrannou zaslepenost v politice.
A vůbec si nedokážete uvědomit, že tato charakteristika naprosto stoprocentně platí právě pro Vás. Nikdo nemůže popřít, že v oblasti spirituální máte zajímavé, inspirativní a dobře promyšlené myšlenky; ale jakmile přijde řeč na politiku, pak jste okamžitě naprosto zaslepen až obsedantní nenávistí vůči všemu, co přichází z Ruska. A cokoliv, co je jen nějakým způsobem spojeno s politikou, hodnotíte jenom a pouze prizmatem této své až přímo zběsilé nenávisti.
* * *
Pane Poláčku, já zde opakovaně tvrdím, že je třeba se mít na pozoru před všemi velmocemi, jak před USA, tak i před Čínou nebo před Ruskem. Zde mi podsouváte něco, co není pravda a co je pouze a jen vaše osobní a zlé zaujetí.
Rozdíl mezi námi je ten, že vy jste na straně kapitálu, tedy EU a USA, já naopak varuji před každou velmocí. Nehlásám nějaké poklonkování Rusku nebo Číně, jak mi, mám ten dojem, podsouváte.
Odmítáte vidět fakta, tedy realitu, ve které žijeme. Nejde jen o mocnou zbrojařskou lobby a o války NATO. Paradoxně v demokracii rozhodují hlasy právě i těch "pěšáků" dole. Na vašem postoji záleží.
Ale zde nejde o mé vnitřní světy nebo o vaše. Zde přece nejde ani o to, zda ego mé je větší než vaše a moje rétorika agresivnější, abych vám zde cosi, co by mé ego potěšilo, dokázal. Tady jde přece, a odpusťte ten patos, o Mír na Zemi.
Zkusím položit otázku takto: Jaké argumenty bych zde měl přinést na obhajobu tvrzení, že je to za posledních 40 let v prvé řadě americký vojensko-průmyslový komplex, kdo je pro tento Svět hlavní nebezpečí? Abyste změnil svůj názor na USA?
A nebo tak, jak ukázal pan Horák: Jaký je ten minimální společný základ, na kterém se shodneme?
* * *
Nemá smysl dál diskutovat téma "Ježíš a současnost", pokud se neshodneme na tom, v jakém světě žijeme. Pokud nás nespojuje ani pohled na utrpení, které zde prostě je, pokud je budu já nebo vy ignorovat, tak nemáme spolu společného nic. A není zde ani společný duch, ani Jeho přítomnost.
* * *
»Ježíš říká, velebím tě, Otče, že jsi našel jiné, otevřené uši. Že jsi tyto věci zjevil maličkým. Tobě, Stvořiteli, stojí za to, abys myslel na ty, na které moudří a rozumní nemyslí. Ti maličcí nejsou nutně malí, nejsou to také jen děti. Jsou to lidé dětské mysli.
Co děti odlišuje od dospělých? Nejvíc asi otevřenost a důvěra. Řekněte dítěti, pojď, a ono jde, podejte mu ruku a dítě se jí chytí. Takoví jsou maličcí, o kterých mluví Ježíš. Otevření jako děti, dychtiví, důvěřující. Ne nezkušení, vždyť to jsou často lidé životem všelijak sražení na kolena. Ale právě proto hladoví po laskavém slovu, které jim otevře ztracený výhled. Netouží po velikosti, jsou si vědomi toho, co jsou, co mají a co nemají, co jim chybí.
Až když člověk najednou ztratí sebejistotu, prožije náraz, padne na zem, až když se mu zhroutí mnohé z toho, na co spoléhal, pak se může stát znovu člověkem dětské mysli, dětské důvěry a dychtivého očekávání. Takovým zjevuje Bůh Otec svoje věci. Takoví lidé přijímají uzdravující doteky Boží lásky. Oni jsou pod zvláštní Boží ochranou a péčí. Jim patří Boží království, které je tak jiné než všechno, co si lidský rozum dokáže představit. Pro rozumné a moudré je Boží království nesmyslem či hádankou. Pro maličké je skutečností, která jejich životy mění.«
April 25, 2016 v 18.49
Když já mám někdy takový pocit, že správní křesťané by neměli o víře jenom diskutovat, ale měli by ji především žít. Ty diskuse, to je jenom něco navíc. A víra není prostě jenom věření (v něco iracionálního, jak občas naznačuje pan Poláček), víra je především životní praxe.
Vrátím se ještě k větě, kterou napsal pan Trubač: "Jsem přesvědčený že Kristus kudy chodil, tam ty skutky vyžadoval. Nabádal lidi k víře, aby jim to pomohlo skutky konat."
Shrnula bych to tedy tak, že skutky jsou pro společnost nakonec důležitější než samotná víra jejích členů. Někdo je schopen konat je i bez víry. Někomu víra pomáhá v jejich konání. Co jsou to skutky, to ovšem nelze blíže specifikovat, ale vypůjčme si zase nějaký Ježíšův citát: "Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratří, pro mě jste udělali" (Mt 25,41).
Vrátím se ještě k větě, kterou napsal pan Trubač: "Jsem přesvědčený že Kristus kudy chodil, tam ty skutky vyžadoval. Nabádal lidi k víře, aby jim to pomohlo skutky konat."
Shrnula bych to tedy tak, že skutky jsou pro společnost nakonec důležitější než samotná víra jejích členů. Někdo je schopen konat je i bez víry. Někomu víra pomáhá v jejich konání. Co jsou to skutky, to ovšem nelze blíže specifikovat, ale vypůjčme si zase nějaký Ježíšův citát: "Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratří, pro mě jste udělali" (Mt 25,41).
Vážený pane Poláčku, dokážete zaostřit na současnost a vysvětlit, proč jsme se neshodli? Vždyť k čemu je filosofie a teologie, pokud jsme tak odlišní v geopolitice? Ptám se vás v tomto vlákně, ale na geopolitiku, viz mých 5 dlouhých (stále je to však málo?) a detailně vysvětlujících komentářů pod Pehem.
Oba dva vnímáme geopolitiku každý zcela jinak. OK. Ale pokud tady řešíme věci na Počátku a další jemnosti, nad kterými zůstává rozum stát, tak se snad spolu shodneme, že běžná denní etika "tohoto světa" je o řády níž. Tak snad můžeme i v té geopolitice aspoň zjistit, jaké je moje geopolitické "dogma" a jaké je to vaše.
Už posledně jsem si všiml, že dáváte vinu mně a, promiňte, zcela cynicky se tváříte, že pravda je pouze a jen vaše. Omlouvám se, ale stačilo přehodit oslovení a zaměnit USA za Rusko a nemusím dodávat nic.
Symetrické zcela to však přesto není. Těch argumentů pro "moji verzi geopolitiky" a faktů ze světa jsem uvedl celou řadu. Budeme se jistě lišit mj. jejich výběrem či akcentem. A teprve pak bude záležet v jakém duchu povedeme další dialog. Zde to snad nemusím dál rozvádět.
Pan Horák správně vyzývá ke hledání nejmenšího společného jmenovatele.
Jak má být Mír na Zemi, pokud se na DR neshodne ani Rusek s Poláčkem?
Oba dva vnímáme geopolitiku každý zcela jinak. OK. Ale pokud tady řešíme věci na Počátku a další jemnosti, nad kterými zůstává rozum stát, tak se snad spolu shodneme, že běžná denní etika "tohoto světa" je o řády níž. Tak snad můžeme i v té geopolitice aspoň zjistit, jaké je moje geopolitické "dogma" a jaké je to vaše.
Už posledně jsem si všiml, že dáváte vinu mně a, promiňte, zcela cynicky se tváříte, že pravda je pouze a jen vaše. Omlouvám se, ale stačilo přehodit oslovení a zaměnit USA za Rusko a nemusím dodávat nic.
Symetrické zcela to však přesto není. Těch argumentů pro "moji verzi geopolitiky" a faktů ze světa jsem uvedl celou řadu. Budeme se jistě lišit mj. jejich výběrem či akcentem. A teprve pak bude záležet v jakém duchu povedeme další dialog. Zde to snad nemusím dál rozvádět.
Pan Horák správně vyzývá ke hledání nejmenšího společného jmenovatele.
Jak má být Mír na Zemi, pokud se na DR neshodne ani Rusek s Poláčkem?
JP
Dobře, pane Rusku, pokusme se teď - s určitým odstupem - rozebrat i tuto záležitost. Není to sice věc bezprostředně související s daným tématem - ale nicméně má opravdu svou platnost ono konstatování, že nemůžeme očekávat nastolení (božího) Míru na této zemi, dokud se nedokážeme shodnout na zásadním způsobu, jakým má být chápán a vykládán tento svět. "Dej císařovi, co je císařovo, dej Bohovi, co je božího" - tuto větu mohl pronést Ježíš za zcela specifické situace, ale pro nás platí: svět náš vezdejší (a tedy i ten geopolitický) není nějak absolutně, mechanicky odtržen od celkového chodu a řádu bytí vůbec.
------------------------------------------------
Úvodem - nerad, nicméně přece - musím přiznat, pane Rusku, že bývaly doby, kdy jsem sám zastával názory, které nebyly tak zcela nepodobné těm, které zastáváte Vy dnes. A které já dnes oproti Vám se vší rozhodností popírám a potírám.
Ano, byly doby, kdy i já jsem do značné míry podlehl tomu klasickému levičáckému přesvědčení, že za všechno zlé na tomto světě může pouze a jedině kapitalismus. A že centrum tohoto zla je - jakpak kde jinde - ve Spojených státech. A že američtí kapitalisté, vykořisťovatelé a imperialisté celé dny i noci sní jenom o tom, jak ovládnout a vysávat celý svět.
Ano, je to opravdu velice snadné a velice svůdné, oddat se takovémuto obrazu světa: všechno je naprosto jasné a přehledné, na straně jedné stojí naprosté a neposkvrněně čisté Dobro, zatímco na straně druhé proti němu stojí ztělesněné Zlo. - To klasické náboženské schéma o dokonalém Bohu a jeho totálním anitipodu, ďáblovi či Antikritstu, tady opravdu není daleko.
Budiž mi snad trochu omluvou za tato má dřívější ideologická schémata, že jsem jim podléhal především v dobách, kdy USA řídil prezident Reagan. S celou svou konzervativní revolucí, s jeho halasným proklamováním "amerického způsobu života" - tohoto až přímo kýčovitého vzývání bezduchého konzumentství!; s celým jeho zjednodušeným, až vysloveně primitivním chápáním dobra a zla. Přičemž, v jeho představách to byly samozřejmě samotné Spojené státy, které byly prý ztělesněním Dobra; zatímco Sovětský svaz byl v jeho očích "říše Zla".
A byl to právě tento prezident Reagan, který neměl sebemenších zábran vyslat své ozbrojené síly do jakékoli suverénní středoamerické země, pokud získal pocit, že hrozí nebezpečí, že se tam dostane k moci levicově orientovaná vláda. Pod záminkou prý "ochrany amerických zájmů".
Takže, v té době bylo - pro levicově smýšlejícího člověka - opravdu velice snadné, v aktu vnitřního oporu proti tomuto reakčnímu a hegemonistickému Reaganově počínání automaticky zaujmout postoj zcela opačný. Že tedy ve skutečnosti jsou to právě samotné Spojené státy, které všude po světě šíří jenom zlo a svou vlastní posedlost bezduchým kapitalismem.
--------------------------------------------------
Jak jsem se potom vymanil z tohoto myšlenkového schématu? - S největší pravděpodobností především proto, že jsem musel učinit tu - skutečně nijak radostnou - zkušenost s tím, že celá ta světová levice nakonec není o mnoho lepší. A mnohdy ještě daleko horší.
Vezměme si konkrétní příklad, právě z té Reaganovy éry. Tehdy po celá léta trval konflikt v Nikaragui. Tedy konflikt mezi mezi pravicovým režimem diktátora Somozy - a mezi levicovým sandinistickým hnutím pod velitelem Danielem Ortegou. Přičemž, Spojené státy samozřejmě masivně podporovaly "svého" diktátora, a po vítězství sandinistů i jeho protivládní bojůvky "contras". Naprosto se nedaly rušit jeho diktátorským způsobem vlády, ani terorem jeho paramilitaristických tlup proti vlastnímu obyvatelstvu.
Pro celou světovou (a především západní) levici tehdy sandinistické hnutí platilo za hrdinského Davida v boji proti americkému imperalistickému Goliáši. A mnoho mladých entuziastických příslušníků levice odešlo do Nikaragui (po vítězství sandinovců) pomáhat tam s revoluční výstavbou země.
Takže, naplnění levicového snu? - Napřed ano; ale tento sen se postupem času čím dál tím více rozplýval. Po počáteční revoluční euforii (alfabetizační program obyvatelstva, sociální opatření ve prospěch chudých atd.) se čím dál tím začalo ukazovat, že sandinistům (a jmenovitě Danielovi Ortegovi) se v první řadě jedná o udržení vlastní moci. A o prebendy z ní plynoucí. Začalo se šuškat o masivní korupci, doprovázející vládu oněch dřívějších revolucionářů. - A to ostatně nebyl nijak ojedinělý zjev; právě v poslední době jsou víceméně všichni ti kdysi tak slavní a populární a lidoví levicoví vůdci Latinské Ameriky dostiženi odhalováním jejich vlastní zkorumpovanosti, jakmile se oni sami dostali k vrcholům moci.
Takže, právě tady se rozplynulo mnohé levicové snění o tom, jak je všechno zlo jenom na straně kapitalismu a Spojených států - a že postačí provést nějaké ty revoluce, dostat k moci levicová hnutí, a v celém světě zavládne humanismus, spravedlnost a mír.
Ostatně, to byla zároveň doba, kdy se definitivně rozpadl celý východoevropský komunistický blok. Ještě za reforem Gorbačova - ještě tehdy se na chvíli dalo doufat, že dojde k opravdové renesanci ideje socialismu. Že se zlomí moc partajních byrokratů a samovládců, a že se konečně lid ujme vlády věcí svých. - Jenže, jak známo, tato poslední naděje vkládaná v komunismus respektive socialismus ztroskotala. Ne snad tím reakčním pučem (to byla až poslední rána z milosti) - nýbrž proto, že se tento způsob socialismu ukázal být zásadně neživotaschopným. Prostě, zašel na úbytě.
--------------------------------------
Ale byla ještě jedna příčina toho, že jsem nakonec opustil své dřívější vyhraněně levicové postoje. Dospěl jsem totiž definitivně ke zjištění, jak nakonec naprosto prázdný a plochý je myšlenkový svět (západní) levice. Že tito levičáci se utápějí v těch svých neustálých výpadech proti "kapitalismu", "imperialismu", proti "panství" - ale že to všechno jsou nakonec jenom neustále dokola omílané, prázdné floskule, za kterými se neskrývá žádná skutečná substance. Nic, co by mělo nějakou hlubší myšlenkovou, existenciální hodnotu.
Takže, tolik asi k tomu, pane Rusku, proč jsem opustil ty názorové pozice, které jsem svého času zastával, a které dnes (ještě) zastáváte Vy.
Tento proces vzdávání se svých dřívějších "posvátných" přesvědčení ovšemže v žádném případě není jednoduchý. Když člověk přichází o své životní ideály, tak je to v prvé chvíli pádem do naprosté prázdnoty. A trvá dlouho, velmi dlouho, než je možno alespoň tu a tam zase objevit a nalézt alespoň malá světélka naděje nové.
Tato ztráta starých levicových ideálů - to je plně srovnatelné s tím, co stojí u brány Dantova Pekla: "Zanech všech nadějí!" Zdá se, že už není naprosto ničeho, v co by člověk ještě vůbec mohl doufat, jako v nějaký pozitivní ideál tohoto světa.
A co tedy dnes? Jaký postoj zaujmout ke světu Západu, a jmenovitě ke Spojeným státům? - Nedá se nic dělat, ale on měl ten starý Churchill svého času přece jenom hodně veliký kus pravdy: ano, ta naše západní demokracie je špatná a prohnilá. Ale - kdekoli se člověk rozhlédne po okolním světě, tak ve srovnání s ním je ona pořád ještě méně špatná, nežli cokoli jiného. Neboť jestliže odmítneme západní demokracii (a její vedoucí moc, Spojené státy) - co nám pak zůstane jako "lepší" alternativa? Arabské reakční klerikální režimy, které leckdy ani ženám nepřiznají právo řídit auto? Africké kleptokracie, kdy tamější vládci permanentně okrádají svůj vlastní lid? Národy posedlé náboženským fanatismem, které ve jménu právě toho svého boha zabíjejí ty s bohem jiným?... Má být lepším autoritativně-agresivní Rusko, stále ještě nemohoucí strávit ztrátu svého impéria? Anebo pseudokomunisticko-kapitalistická Čína, s jejím útlakem jakéhokoli demokratického hnutí, a s její rostoucí rozpínavostí?
Nedá se nic dělat, ale je to fakt: v tomto mizerném, prohnilém, veškerou možnou špatností prorostlém světě je to stále ještě demokratický Západ (a tedy i Spojené státy), kdo je stále ještě tou relativně přijatelnější alternativou. Kde přece jenom existuje alespoň určitá veřejná kontrola vládnoucí moci, kde přece jenom existuje nezávislé soudnictví, kde (s výjimkou postkomunistických zemí) relativně solidně funguje v zásadě nezkorumpovaná státní správa.
Takže, tohle je reálný stav současného světa, pane Rusku. Není to pohled nikterak útěšný; ale to ještě není žádný důvod, abychom si zápolení se špatnostmi tohoto světa ulehčovali jeho ideologickým zjednodušováním na nějakou "říši zla" (Spojené státy) a nějaké "síly dobra" (kdo vlastně?...).
------------------------------------------------
Úvodem - nerad, nicméně přece - musím přiznat, pane Rusku, že bývaly doby, kdy jsem sám zastával názory, které nebyly tak zcela nepodobné těm, které zastáváte Vy dnes. A které já dnes oproti Vám se vší rozhodností popírám a potírám.
Ano, byly doby, kdy i já jsem do značné míry podlehl tomu klasickému levičáckému přesvědčení, že za všechno zlé na tomto světě může pouze a jedině kapitalismus. A že centrum tohoto zla je - jakpak kde jinde - ve Spojených státech. A že američtí kapitalisté, vykořisťovatelé a imperialisté celé dny i noci sní jenom o tom, jak ovládnout a vysávat celý svět.
Ano, je to opravdu velice snadné a velice svůdné, oddat se takovémuto obrazu světa: všechno je naprosto jasné a přehledné, na straně jedné stojí naprosté a neposkvrněně čisté Dobro, zatímco na straně druhé proti němu stojí ztělesněné Zlo. - To klasické náboženské schéma o dokonalém Bohu a jeho totálním anitipodu, ďáblovi či Antikritstu, tady opravdu není daleko.
Budiž mi snad trochu omluvou za tato má dřívější ideologická schémata, že jsem jim podléhal především v dobách, kdy USA řídil prezident Reagan. S celou svou konzervativní revolucí, s jeho halasným proklamováním "amerického způsobu života" - tohoto až přímo kýčovitého vzývání bezduchého konzumentství!; s celým jeho zjednodušeným, až vysloveně primitivním chápáním dobra a zla. Přičemž, v jeho představách to byly samozřejmě samotné Spojené státy, které byly prý ztělesněním Dobra; zatímco Sovětský svaz byl v jeho očích "říše Zla".
A byl to právě tento prezident Reagan, který neměl sebemenších zábran vyslat své ozbrojené síly do jakékoli suverénní středoamerické země, pokud získal pocit, že hrozí nebezpečí, že se tam dostane k moci levicově orientovaná vláda. Pod záminkou prý "ochrany amerických zájmů".
Takže, v té době bylo - pro levicově smýšlejícího člověka - opravdu velice snadné, v aktu vnitřního oporu proti tomuto reakčnímu a hegemonistickému Reaganově počínání automaticky zaujmout postoj zcela opačný. Že tedy ve skutečnosti jsou to právě samotné Spojené státy, které všude po světě šíří jenom zlo a svou vlastní posedlost bezduchým kapitalismem.
--------------------------------------------------
Jak jsem se potom vymanil z tohoto myšlenkového schématu? - S největší pravděpodobností především proto, že jsem musel učinit tu - skutečně nijak radostnou - zkušenost s tím, že celá ta světová levice nakonec není o mnoho lepší. A mnohdy ještě daleko horší.
Vezměme si konkrétní příklad, právě z té Reaganovy éry. Tehdy po celá léta trval konflikt v Nikaragui. Tedy konflikt mezi mezi pravicovým režimem diktátora Somozy - a mezi levicovým sandinistickým hnutím pod velitelem Danielem Ortegou. Přičemž, Spojené státy samozřejmě masivně podporovaly "svého" diktátora, a po vítězství sandinistů i jeho protivládní bojůvky "contras". Naprosto se nedaly rušit jeho diktátorským způsobem vlády, ani terorem jeho paramilitaristických tlup proti vlastnímu obyvatelstvu.
Pro celou světovou (a především západní) levici tehdy sandinistické hnutí platilo za hrdinského Davida v boji proti americkému imperalistickému Goliáši. A mnoho mladých entuziastických příslušníků levice odešlo do Nikaragui (po vítězství sandinovců) pomáhat tam s revoluční výstavbou země.
Takže, naplnění levicového snu? - Napřed ano; ale tento sen se postupem času čím dál tím více rozplýval. Po počáteční revoluční euforii (alfabetizační program obyvatelstva, sociální opatření ve prospěch chudých atd.) se čím dál tím začalo ukazovat, že sandinistům (a jmenovitě Danielovi Ortegovi) se v první řadě jedná o udržení vlastní moci. A o prebendy z ní plynoucí. Začalo se šuškat o masivní korupci, doprovázející vládu oněch dřívějších revolucionářů. - A to ostatně nebyl nijak ojedinělý zjev; právě v poslední době jsou víceméně všichni ti kdysi tak slavní a populární a lidoví levicoví vůdci Latinské Ameriky dostiženi odhalováním jejich vlastní zkorumpovanosti, jakmile se oni sami dostali k vrcholům moci.
Takže, právě tady se rozplynulo mnohé levicové snění o tom, jak je všechno zlo jenom na straně kapitalismu a Spojených států - a že postačí provést nějaké ty revoluce, dostat k moci levicová hnutí, a v celém světě zavládne humanismus, spravedlnost a mír.
Ostatně, to byla zároveň doba, kdy se definitivně rozpadl celý východoevropský komunistický blok. Ještě za reforem Gorbačova - ještě tehdy se na chvíli dalo doufat, že dojde k opravdové renesanci ideje socialismu. Že se zlomí moc partajních byrokratů a samovládců, a že se konečně lid ujme vlády věcí svých. - Jenže, jak známo, tato poslední naděje vkládaná v komunismus respektive socialismus ztroskotala. Ne snad tím reakčním pučem (to byla až poslední rána z milosti) - nýbrž proto, že se tento způsob socialismu ukázal být zásadně neživotaschopným. Prostě, zašel na úbytě.
--------------------------------------
Ale byla ještě jedna příčina toho, že jsem nakonec opustil své dřívější vyhraněně levicové postoje. Dospěl jsem totiž definitivně ke zjištění, jak nakonec naprosto prázdný a plochý je myšlenkový svět (západní) levice. Že tito levičáci se utápějí v těch svých neustálých výpadech proti "kapitalismu", "imperialismu", proti "panství" - ale že to všechno jsou nakonec jenom neustále dokola omílané, prázdné floskule, za kterými se neskrývá žádná skutečná substance. Nic, co by mělo nějakou hlubší myšlenkovou, existenciální hodnotu.
Takže, tolik asi k tomu, pane Rusku, proč jsem opustil ty názorové pozice, které jsem svého času zastával, a které dnes (ještě) zastáváte Vy.
Tento proces vzdávání se svých dřívějších "posvátných" přesvědčení ovšemže v žádném případě není jednoduchý. Když člověk přichází o své životní ideály, tak je to v prvé chvíli pádem do naprosté prázdnoty. A trvá dlouho, velmi dlouho, než je možno alespoň tu a tam zase objevit a nalézt alespoň malá světélka naděje nové.
Tato ztráta starých levicových ideálů - to je plně srovnatelné s tím, co stojí u brány Dantova Pekla: "Zanech všech nadějí!" Zdá se, že už není naprosto ničeho, v co by člověk ještě vůbec mohl doufat, jako v nějaký pozitivní ideál tohoto světa.
A co tedy dnes? Jaký postoj zaujmout ke světu Západu, a jmenovitě ke Spojeným státům? - Nedá se nic dělat, ale on měl ten starý Churchill svého času přece jenom hodně veliký kus pravdy: ano, ta naše západní demokracie je špatná a prohnilá. Ale - kdekoli se člověk rozhlédne po okolním světě, tak ve srovnání s ním je ona pořád ještě méně špatná, nežli cokoli jiného. Neboť jestliže odmítneme západní demokracii (a její vedoucí moc, Spojené státy) - co nám pak zůstane jako "lepší" alternativa? Arabské reakční klerikální režimy, které leckdy ani ženám nepřiznají právo řídit auto? Africké kleptokracie, kdy tamější vládci permanentně okrádají svůj vlastní lid? Národy posedlé náboženským fanatismem, které ve jménu právě toho svého boha zabíjejí ty s bohem jiným?... Má být lepším autoritativně-agresivní Rusko, stále ještě nemohoucí strávit ztrátu svého impéria? Anebo pseudokomunisticko-kapitalistická Čína, s jejím útlakem jakéhokoli demokratického hnutí, a s její rostoucí rozpínavostí?
Nedá se nic dělat, ale je to fakt: v tomto mizerném, prohnilém, veškerou možnou špatností prorostlém světě je to stále ještě demokratický Západ (a tedy i Spojené státy), kdo je stále ještě tou relativně přijatelnější alternativou. Kde přece jenom existuje alespoň určitá veřejná kontrola vládnoucí moci, kde přece jenom existuje nezávislé soudnictví, kde (s výjimkou postkomunistických zemí) relativně solidně funguje v zásadě nezkorumpovaná státní správa.
Takže, tohle je reálný stav současného světa, pane Rusku. Není to pohled nikterak útěšný; ale to ještě není žádný důvod, abychom si zápolení se špatnostmi tohoto světa ulehčovali jeho ideologickým zjednodušováním na nějakou "říši zla" (Spojené státy) a nějaké "síly dobra" (kdo vlastně?...).
JP
April 27, 2016 v 15.25
Ostatně, pane Rusku, svého času jsem napsal text s názvem "Za všechno může kapitalismus?"
Není mi známo, zda jste tento text četl; pro případ že ne, snad byste i v něm mohl nalézt tu či onu inspiraci pro přehodnocení svých názorů na tento svět:
http://denikreferendum.cz/clanek/18559-za-vsechno-muze-kapitalismus
Není mi známo, zda jste tento text četl; pro případ že ne, snad byste i v něm mohl nalézt tu či onu inspiraci pro přehodnocení svých názorů na tento svět:
http://denikreferendum.cz/clanek/18559-za-vsechno-muze-kapitalismus
April 27, 2016 v 22.56
Díky za trpělivou snahu, vstřícnost a dialog – základ hledání
Tak především: Tomu jak jste kdysi uvažoval a i dnes uvažujete, nyní rozumím podstatně lépe. Děkuji za váš čas. Určitě to nebyla zbytečná slova. A nyní bych rád upřesnil některé vaše (a jistě nejen vaše) omyly v tom, jak se domníváte, že já vnímám svět, jak já uvažuji.
Tak především jsem si nikdy, zřejmě na rozdíl od vás, nedělal o levici, komunismu nebo socialismu iluze, možná vás mate mé jméno, ale já na rozdíl od vás (pokud jsem si všiml správně, emigroval jste do Německa) jsem byl vždy tady, dnes v ČR, a do roku 1989 jsem jako většina soudných občanů ČSSR hrdostí na Jakešův a Husákův režim netrpěl. V tomto smyslu jsem si nikdy přehnané iluze o socialismu nebo komunismu nebo levicovém hnutí nedělal. Možná tedy jsem lákání nějakých naivních socialisticko-komunistických utopických vizí během svého života nepodlehl tak silně, jako vy.
Jistě jste si všiml, zejména u druhých lidí je to pěkně vidět, jak mnoho lidí má "binární" černo-bílé myšlení. A pokud tedy já často kritizuji USA, neznamená to současně, že nevidím chyby u Číny nebo Ruska. Ale přesto je nutné vidět a vnímat určité proporce. Nelze všechny velmoci vidět jako stejné nebo stejně špatné či stejně dobré. Rozdíly zde jsou. A jsou markantní. A je důležité si je uvědomit. A mj. jsou přímo úměrné reálným možnostem, tedy síle ekonomiky. USA dnes dávají na zbrojení (celkem svět 1800 mld.) 600 mld., Čína 200 mld. a Rusko jen 1/10 té částky, jako USA, pouhých 60 mld. dolarů ročně. Což je jen a pouze o něco málo více, než kolik dávají větší státy v EU. Zde krutě podceňujete protiruskou démonizující rétoriku. Rusko má dost starostí samo se sebou i "díky" další mocenské snaze našeho Západu (sankce).
A nyní se to pokusím – ať se nějak dohodneme – zkrátit. Museli bychom se dohodnout co přesně chceme porovnávat a jak to měřit. Ekonomicky? Vojensky? Počtem mrtvých? Nebo jak?
Nyní bychom si musel osvěžit dějepis a hlavně bychom se museli nejprve dohodnout na časovém rámci našeho zkoumání.
Protože pokud před minutou nějaký hloupý ruský Ivan zastřelil kdesi na Rusi nějakou oběť, a my si dáme časový horizont 2 minuty, tak bude 100 % světového zla na straně Ruska. Toto je jeden extrém. Druhý by byl "od počátku věků". Takže abychom mohli nějak racionálně, klidně a vstřícně vytvořit shodu, potřebujeme vhodný časový rámec. Bohužel nám nepomůže ani 1 měsíc, ani 1 rok, ba dokonce ani 10 nebo 100 let. I to je málo. A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že příčiny toho všeho, co se odehrává dnes, jsou v minulosti (z teologického hlediska bychom mohli dokonce vidět prvotní příčinu až v prvotním dědičném hříchu, to by bylo také zajímavé téma).
Ke vnímání světových dějinných sil se budeme muset ohlédnout mnohem déle do minulosti, abychom chápali to, co se děje dnes, možná bude dobré, navrhuji, když se budeme aspoň ve veliké zkratce pohybovat v časovém horizontu jen ("jen"?) 10× delším, než je náš život, tedy asi 500 let, shodou okolností to odpovídá objevení Ameriky.
A právě během této doby vznikly USA, vznikla zde dnešní světová velmoc číslo jedna. Prošla období válek s Indiány, prošla otrokářstvím, měla svoji občanskou válku, kdy se finančně a mocensky odtrhla definitivně od Anglie a nyní zřejmě, snad bude už brzy konec, prošla obdobím nejprve finanční expanze (dolar jako světová měna) a hlavně vojenské expanze (opravdu si přestaňme hrát na to, že USA je etická velmoc, ne, opravdu jen a pouze globálně finanční a vojenská).
Ostatně např. na Alexandra Velikého (žáka vašeho oblíbeného Aristotela) z dnes zcela zapomenuté a nevýznamné Makedonie dnes nepohlížíme s nenávistí nebo láskou, prostě to bereme jako FAKT, že se tehdy vedly války a že právě on to prostě vojensky zvládl přes přes dnešní Afghanistán, Turkmenistán, Uzbekistán či Kyrgyzstán… Dnes to bereme jako "dějiny" a dějiny jsou, ať se nám to líbí nebo ne, dějinami válek. Otázka je, zda tomu tak bude muset být navždy. Já pevně věřím, že ne, ale to období válek prostě jednou musí skončit. A nemá smysl kritizovat za války např. 10 bojovných indiánů kdesi v Amazonii, tedy kováříčka, když tu máme kováře. Vždy je nutné začít u toho, kdo je největším problémem dnes. A to jsou, nedá se nic dělat, právě USA.
V Evropě skončila doba vlády šlechtických rodů, jen pár posledních zemí si ještě drží své královny a krále či princezny a prince. Velká soustátí, jakým bylo třeba Rakousko-Uhersko (18 zemí), se rozpadly. (Samo od sebe? To jistě ne...) Dvě velké světové války jako projev sporů vznikajících mocensko-finančních center (Jakých? Dokážeme to dnes už jasně rozklíčovat?) Vznikly národní státy, více či méně homogenní. A nyní se oprášila stará středověká vize Spojených států evropských, EU. Máme tu nyní velmi silný ("zednářský") trend a snahu po sjednocení všech zemí v Evropě a zdá se, že i po zrušení jednotlivých národních států. Bylo by to pěkné, kdyby to bylo spontánní, na základě vyspělosti lidí a států a tedy dobrovolného vědomého přání novou Evropu takto vytvořit. Zatím je jasně a zřetelně vidět (!), že naše EU není takto etickým spolkem (národy a země nedospěly, žel, ještě tak daleko) a projekt EU je ryze účelovým ekonomickým projektem. A pokud máme na počátku tato fakta a tyto obavy, není dobré v tomto projektu pokračovat, protože z nečistých úmyslů na počátku – a to je moudrost lidská – nemůže nikdy vzniknout cokoliv dobrého na konci, ve finále.
Zkusme spolu za těch posledních 500 let najít klíčové a zlomové okamžiky, hledejme co je pro nás a pro naši budoucnost podstatné. Protože hlavní problém naší doby je chybějící vize.
V tomto smyslu musím nyní zpětně docenit název vašeho článku, pane Poláčku, protože Ježíš představuje ve zkratce vertikálu lidského bytí a tedy hledání smyslu, otázku, proč tady na Zemi jsme; současnost nepotřebuje komentář.
Jistě, můžeme žít své soukromé životy, nezajímat se o celek, o svět, o polis…, ale pokud to uděláme, vyklidíme pole a ve společnosti budou působit ty síly, které se svého působení nevzdají. A to budou, pochopitelně, síly ekonomiky, síly touhy po lepším bydle, po bohatství (zvláštní slovo v češtině, obsahuje slovo Bůh), tedy síly kapitálu. A, vážený pane Poláčku, závěrem na odlehčení, existují různé esoterické nauky, které považují právě kapitál (peníze) za zhmotnělou vůli, tedy i za konkrétní projevem a důkaz božího záměru. A jistěže právě tyto síly nejvíce hýbou dějinami.
Tak především jsem si nikdy, zřejmě na rozdíl od vás, nedělal o levici, komunismu nebo socialismu iluze, možná vás mate mé jméno, ale já na rozdíl od vás (pokud jsem si všiml správně, emigroval jste do Německa) jsem byl vždy tady, dnes v ČR, a do roku 1989 jsem jako většina soudných občanů ČSSR hrdostí na Jakešův a Husákův režim netrpěl. V tomto smyslu jsem si nikdy přehnané iluze o socialismu nebo komunismu nebo levicovém hnutí nedělal. Možná tedy jsem lákání nějakých naivních socialisticko-komunistických utopických vizí během svého života nepodlehl tak silně, jako vy.
Jistě jste si všiml, zejména u druhých lidí je to pěkně vidět, jak mnoho lidí má "binární" černo-bílé myšlení. A pokud tedy já často kritizuji USA, neznamená to současně, že nevidím chyby u Číny nebo Ruska. Ale přesto je nutné vidět a vnímat určité proporce. Nelze všechny velmoci vidět jako stejné nebo stejně špatné či stejně dobré. Rozdíly zde jsou. A jsou markantní. A je důležité si je uvědomit. A mj. jsou přímo úměrné reálným možnostem, tedy síle ekonomiky. USA dnes dávají na zbrojení (celkem svět 1800 mld.) 600 mld., Čína 200 mld. a Rusko jen 1/10 té částky, jako USA, pouhých 60 mld. dolarů ročně. Což je jen a pouze o něco málo více, než kolik dávají větší státy v EU. Zde krutě podceňujete protiruskou démonizující rétoriku. Rusko má dost starostí samo se sebou i "díky" další mocenské snaze našeho Západu (sankce).
A nyní se to pokusím – ať se nějak dohodneme – zkrátit. Museli bychom se dohodnout co přesně chceme porovnávat a jak to měřit. Ekonomicky? Vojensky? Počtem mrtvých? Nebo jak?
Nyní bychom si musel osvěžit dějepis a hlavně bychom se museli nejprve dohodnout na časovém rámci našeho zkoumání.
Protože pokud před minutou nějaký hloupý ruský Ivan zastřelil kdesi na Rusi nějakou oběť, a my si dáme časový horizont 2 minuty, tak bude 100 % světového zla na straně Ruska. Toto je jeden extrém. Druhý by byl "od počátku věků". Takže abychom mohli nějak racionálně, klidně a vstřícně vytvořit shodu, potřebujeme vhodný časový rámec. Bohužel nám nepomůže ani 1 měsíc, ani 1 rok, ba dokonce ani 10 nebo 100 let. I to je málo. A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že příčiny toho všeho, co se odehrává dnes, jsou v minulosti (z teologického hlediska bychom mohli dokonce vidět prvotní příčinu až v prvotním dědičném hříchu, to by bylo také zajímavé téma).
Ke vnímání světových dějinných sil se budeme muset ohlédnout mnohem déle do minulosti, abychom chápali to, co se děje dnes, možná bude dobré, navrhuji, když se budeme aspoň ve veliké zkratce pohybovat v časovém horizontu jen ("jen"?) 10× delším, než je náš život, tedy asi 500 let, shodou okolností to odpovídá objevení Ameriky.
A právě během této doby vznikly USA, vznikla zde dnešní světová velmoc číslo jedna. Prošla období válek s Indiány, prošla otrokářstvím, měla svoji občanskou válku, kdy se finančně a mocensky odtrhla definitivně od Anglie a nyní zřejmě, snad bude už brzy konec, prošla obdobím nejprve finanční expanze (dolar jako světová měna) a hlavně vojenské expanze (opravdu si přestaňme hrát na to, že USA je etická velmoc, ne, opravdu jen a pouze globálně finanční a vojenská).
Ostatně např. na Alexandra Velikého (žáka vašeho oblíbeného Aristotela) z dnes zcela zapomenuté a nevýznamné Makedonie dnes nepohlížíme s nenávistí nebo láskou, prostě to bereme jako FAKT, že se tehdy vedly války a že právě on to prostě vojensky zvládl přes přes dnešní Afghanistán, Turkmenistán, Uzbekistán či Kyrgyzstán… Dnes to bereme jako "dějiny" a dějiny jsou, ať se nám to líbí nebo ne, dějinami válek. Otázka je, zda tomu tak bude muset být navždy. Já pevně věřím, že ne, ale to období válek prostě jednou musí skončit. A nemá smysl kritizovat za války např. 10 bojovných indiánů kdesi v Amazonii, tedy kováříčka, když tu máme kováře. Vždy je nutné začít u toho, kdo je největším problémem dnes. A to jsou, nedá se nic dělat, právě USA.
V Evropě skončila doba vlády šlechtických rodů, jen pár posledních zemí si ještě drží své královny a krále či princezny a prince. Velká soustátí, jakým bylo třeba Rakousko-Uhersko (18 zemí), se rozpadly. (Samo od sebe? To jistě ne...) Dvě velké světové války jako projev sporů vznikajících mocensko-finančních center (Jakých? Dokážeme to dnes už jasně rozklíčovat?) Vznikly národní státy, více či méně homogenní. A nyní se oprášila stará středověká vize Spojených států evropských, EU. Máme tu nyní velmi silný ("zednářský") trend a snahu po sjednocení všech zemí v Evropě a zdá se, že i po zrušení jednotlivých národních států. Bylo by to pěkné, kdyby to bylo spontánní, na základě vyspělosti lidí a států a tedy dobrovolného vědomého přání novou Evropu takto vytvořit. Zatím je jasně a zřetelně vidět (!), že naše EU není takto etickým spolkem (národy a země nedospěly, žel, ještě tak daleko) a projekt EU je ryze účelovým ekonomickým projektem. A pokud máme na počátku tato fakta a tyto obavy, není dobré v tomto projektu pokračovat, protože z nečistých úmyslů na počátku – a to je moudrost lidská – nemůže nikdy vzniknout cokoliv dobrého na konci, ve finále.
Zkusme spolu za těch posledních 500 let najít klíčové a zlomové okamžiky, hledejme co je pro nás a pro naši budoucnost podstatné. Protože hlavní problém naší doby je chybějící vize.
V tomto smyslu musím nyní zpětně docenit název vašeho článku, pane Poláčku, protože Ježíš představuje ve zkratce vertikálu lidského bytí a tedy hledání smyslu, otázku, proč tady na Zemi jsme; současnost nepotřebuje komentář.
Jistě, můžeme žít své soukromé životy, nezajímat se o celek, o svět, o polis…, ale pokud to uděláme, vyklidíme pole a ve společnosti budou působit ty síly, které se svého působení nevzdají. A to budou, pochopitelně, síly ekonomiky, síly touhy po lepším bydle, po bohatství (zvláštní slovo v češtině, obsahuje slovo Bůh), tedy síly kapitálu. A, vážený pane Poláčku, závěrem na odlehčení, existují různé esoterické nauky, které považují právě kapitál (peníze) za zhmotnělou vůli, tedy i za konkrétní projevem a důkaz božího záměru. A jistěže právě tyto síly nejvíce hýbou dějinami.
Ten článek i diskuse pod ním je zajímavá, podívám se. Děkuji.
myslet si může každý, co chce. Může si třeba i zbožšťovat kapitál, ale všeho do času.
Přece nebudete věřit, že síly kapitálu mohou nějak přemoci skutečný boží záměr, jestliže se pokládáte za věřícího.
Přece nebudete věřit, že síly kapitálu mohou nějak přemoci skutečný boží záměr, jestliže se pokládáte za věřícího.
PM
Onehdá mi u sklenky vykládal jeden vyučující filosofie jedné katolické univerzity, jak dříve odnaučoval jihoamerické studenty provádět kritiku různých společensky neřestných jevů výhradně z pozice marxismu-ježíšizmu.
Což dnes za Františka je zcela jinak, a jde o záměr Boha
............dodal.
Což dnes za Františka je zcela jinak, a jde o záměr Boha
............dodal.
To je dobrá otázka, paní Hájková. Téměř to vypadá, že kapitál není váš dobrý přítel…
April 28, 2016 v 16.33
K textu J.P. „Za všechno může kapitalismus“ – 15. srpen 2014
Viz tedy zde: http://denikreferendum.cz/clanek/18559-za-vsechno-muze-kapitalismus
Chci zde jen vyjádřit názor, že tato velmi zajímavá a v mnoha ohledech podnětná úvaha opravdu stojí za bedlivou pozornost, stejně jako následná diskuse. Vybírám:
»Marxismus ztroskotal v prvé řadě právě na tom, že nikdy nepovažoval za potřebné zabývat se samotným člověkem. Člověk, to byl pro marxismus vždycky jenom v podstatě pasivní element velkých sociálních bloků, "tříd". Marxismus nikdy nedokázal - ani teoreticky a tedy ani prakticky - dosáhnout samotného člověka, v nitru jeho osobnosti, jeho mysli a jeho životního cítění.
A protože marxismus nedokázal člověka dosáhnout, nemohl ho samozřejmě ani změnit, v pozitivním smyslu. A teprve po provedené – sociálně-institucionální – revoluci pak marxismus začal zoufale a křečovitě hledat a vyrábět toho "nového člověka", který by byl ochoten chovat se "socialisticky", tedy konformně s novým režimem a jeho ideologií.
Toho konformního člověka tento režim sice nakonec skutečně našel (alespoň dokud ho mohl mocensky ovládat); ale toho slíbeného "komunistického člověka" nenašel a nevytvořil nikdy.
Změnit člověka, to je totiž daleko větší práce a daleko větší problém, a vlastně ještě daleko větší "revoluce", nežli jakékoli revoluční převraty ekonomických, sociálních a politických poměrů.
Právě na tento fakt upozornit, bylo základní intencí mého článku.«
- - - - -
Bohužel se obávám, že právě naše Nová levice všemi silami a nyní již velmi křečovitě sveřepě usiluje právě o vytvoření onoho nového – dnes po dalším upgradu – multi-kulti člověka. Ne, že by ten cíl byl v konečném důsledku již ze samé podstaty zavrženíhodný, ale jde právě o tu trpělivost a umění čekat, až lidstvo, onen živočišný druh (animalia) homo sapiens sapiens, se svou dosud převládající animální "přirozeností" přece jen ve svém vývoji urazí podstatný a další kus své cesty po stezce jménem kulturní vývoj. Vývoj je pomalý a každé násilné urychlování je mnohdy krokem zpět.
A i toto bylo v roce 2014 napsáno výstižně, mohu jen souhlasit a podtrhnout:
»Přesněji řečeno, tato "lidská přirozenost", o které je tady řeč, není v plném slova smyslu lidská - nýbrž a n i m á l n í! Je to ta přirozenost, kterou člověk sdílí v podstatě s jakýmkoli jiným živým tvorem: akumulovat tak velké množství existenčních zdrojů, kolik je jen možno. Tento základní životní pud je zakódován zřejmě v těch nejhlubších strukturách našeho genetického a tedy i řídícího systému; a na této základní danosti naší existence sotva co změní nějaká revoluce, která se vyčerpá jenom ve změně vnějších vlastnických vztahů.
To nemá v žádném případě znamenat, že máme projekt humánní revoluce lidstva prohlásit předem za nemožný, jenom s poukazem na onu zmíněnou, animálně fundovanou "přirozenost člověka".
Má to být jenom poukaz na to, že jakákoli skutečně humánní společnost jde oravdu přinejmenším z podstatné části proti této "přirozenosti člověka". A že jestli i nadále přece jenom setrváváme u úmyslu takovouto humánní společnost jednou vytvořit, pak musíme dokázat nějakým způsobem právě tuto "lidskou přirozenost" podstatným způsobem změnit, ovládnout, transformovat do sociálně přijatelných respektive pozitivních forem.«
- - -
Ale ještě bych se přece jen zastavil u samotného slova KAPITALISMUS. On ten samotný Marx nenazval tento systém ani "výměnný obchod založený na právu a schopnostech silnějšího" ani jinak, ale právě kapitalismus od slova KAPITÁL. Co tím chci říci... Příklad: Ani zjevný fakt, že existuje tolik vrahů a kdokoliv z nás může někdy pocítit chuť někoho zabít, neznamaná, že lidstvo jako celek má ve své p ř i r o z e n o s t i vraždit se navzájem. Někdo to může takto vnímat, já to zásadně odmítám a tvrdím, že přirozeností většiny lidí n e n í vraždit. A proto tu máme zákony proti vraždění a vražda se netoleruje a je to trestné.
Tedy jedna věc je, co lidstvo dělá, druhá věc je, co je přirozenost.
A zcela stejně je to s kapitálem. Jistě je fakt, že jistá malá č á s t lidí opravdu nemá problém nabývat o s o b n í majetek nade všechny běžné meze (třeba nad 100 milionů Kč a výš), tedy nemá problém KAPITÁL hromadit, na druhé straně si nemyslím, že toto je p ř i r o z e n o s t každého běžného člověka. A mohli bychom zde vést diskusi, zda to velké hromadění je vlastností 5, 10 nebo snad dokonce 30 % populace. Tvrdím, že běžný člověk má smysl pro elementární spravedlnost, pokud vidí utrpení rád pomůže atd. A omluvou pro jisté vlastnosti části lidí, kteří cítí tu neodbytnou potřebu hromadit extrémně velký majetek, není ani další fakt, že právě tato jejich práce je zřejmě hlavní příčinou světového lidského pokroku zejména co se technického vývoje a tedy výroby/spotřeby zboží týče.
Tvrdím, že síla kapitálu (moc peněz) proměňuje lidský charakter a nikdo z lidí (až na absolutní výjimky) není trvale natolik rezistentní, aby moci peněz nepropadl. V tomto smyslu nelze nezmínit motiv filmu Pán prstenů. Je to sice pohádkový film, ale přesně takto moc peněz ve skutečnosti funguje, je to prostě velmi silné "magnetické" pole, tedy ideové pole, které svým zřetelným působením m ě n í názory a postupně i c h a r a k t e r y lidí a mění je spolehlivě. A moc peněz, slávy a bohatství je také základem mnoha dalších pohádek, kdy Honza je opojen mocí a bohatstvím a pak zapomene na svoji skromnou dívku atp.
Ale nejsme tu od toho, abychom projevovali až dětský nesouhlas s tím, co naším popisem nezmizí. Otázka je, co s tím.
Pokud je základem moderní společnosti premisa, že každá práce se koná za účelem zisku, je to prostě principiálně eticky špatně. Protože nikdy, opakuji nikdy, nevznikne společnost lepší, než jaké jsou její základy. Je-li tedy v základech touha po zisku a sobectví, je to špatně. A znovu: Samozřejmě chápu a rozumím, že mé přání tento svět nezmění, ale je tu přece nutné aspoň cosi vyslovit, stejně jako určité věci vyslovil právě Ježís a nebylo to marné. Vůbec ne.
Je přece d i a m e t r á l n í rozdíl, když babička půjde na trh prodávat vajíčka a bude od začátku m y s l e t jen a pouze na peněženky lidí, kteří po trhu chodí, aby utratili peníze právě u ní (a dalí jí onen zisk), nebo když bude m y s l e t na to, že je hrdá na kvalitní vajíčka a bude vědět, že si z nich každý kupec udělá dobrou smaženici (a pak jí, samozřejmě, protože se to sluší a patří, také náležitě za ně zaplatí).
Jde na první pohled o identicky stejnou situaci, ale přitom je přesně opačná. V tom prvním případě je cílem jen a pouze zisk, na člověku zde ani trochu nezáleží, v tom druhém případě je smyslem práce živý člověk, jeho užitek a odměna je pouze slušností, takřka jevem zcela vedlejším. A myslím, že i dnes funguje část ekonomiky na takto lidské bázi, na úrovni člověk-člověk, nikoliv práce-zisk. Nakolik je toto idea řekněme levicová, nakolik je i dnes jen a pouze utopická, to nechám na každém čtenáři. Nicméně byly tu doby, kdy se člověk považoval za majetek jiného člověka a bylo to normální. A dnes už ne. Umím si představit, že vývoj se bude ubírat (a musí se ubírat, má-li mít svě smysl) právě tímto směrem. A přesně toto je, podle mého, naplnění slov "Ježíš a současnost". Na nás se klade velký úkol, jak toto Jeho aktuální živé přání realizovat, aby i po něm nezbyla další pachuť naivní a tedy principiálně neuskutečnitelné utopie. To není plán jen na "další pětiletku", ale možná na stovky či tisíce let... To je horizont, se kterým musíme počítat.
A závěrem: Nemyslím, že se za posledních 100 generací (cca 2000 let) jakkoliv podstatně změnil lidský genom. To, proč je naše kultura dnes jiná, to jsou naše dějiny a to vše, co vidíme kolem sebe, naše civilizace a běžná "všední" infrastruktura. Chceme-li přemýšlet důsledně o tom, co podmiňuje naši dobrou proměnu, jako lidstva, jako celku, na cestě od člověka animálního k člověku vyššímu, nelze nezmínit právě všechny ty nenápadné všední věci, které nás provázejí od dětsví. Naše pohádky, které nám vyprávějí rodiče v dětství, naši učitelé (zda jsou dobře zaplacení a osobně spokojení, aby z nich doslova sálala láska a touha předávat moudrost), naše média, která buď od rána do večera dávají levné krváky (pardon pane Poláčku, obvykle opravdu americké produkce) nebo vysílají hodnotné pořady – což je nepochybně úkolem mj. právě a zejména veřejnoprávní televize. A čas od času pozorujeme v dějinách silný regres. Prostě někdy zmizí potřebný počet, někdy snad jen pouhých několik jednolivců, tedy velmi silných osobností, které svým vynikajícím duchem vždy táhnou a udržují celou společnost.
Protože rezignovat na vyšší lidství znamená rezignovat na to vše, co k němu vede, tedy zejména na ty vlivy, které působí sice dlouhodobě, ale zato spolehlivě. A rezignovat na velmi potřebnou kritiku sil negativních. A to jsou právě výchova, vzdělání a média.
Možná jsme opravdu příliš zaměření na kritiku kapitálu a snad opravdu nejde o to kritizovat kapitál jako takový. I my musíme umět oddělit hřích od hříšníka. Ale v tomto smyslu, přesně naopak, musíme umět vinit konkrétní osoby, že kapitál používají proti lidské společnosti, proti vývoji k vyššímu člověku. Bez této kritiky totiž budou jejich činy "normální" a vlastně "etické". Tedy podle kapitalistické morálky jistě.
A teď nevím, máme tedy milovat hříšníka a nenávidět hřích? Je tedy problémem jen a pouze hřích existence a funkce kapitálu, nebo spíše člověk, který kapitál mrzce používá?
Chci zde jen vyjádřit názor, že tato velmi zajímavá a v mnoha ohledech podnětná úvaha opravdu stojí za bedlivou pozornost, stejně jako následná diskuse. Vybírám:
»Marxismus ztroskotal v prvé řadě právě na tom, že nikdy nepovažoval za potřebné zabývat se samotným člověkem. Člověk, to byl pro marxismus vždycky jenom v podstatě pasivní element velkých sociálních bloků, "tříd". Marxismus nikdy nedokázal - ani teoreticky a tedy ani prakticky - dosáhnout samotného člověka, v nitru jeho osobnosti, jeho mysli a jeho životního cítění.
A protože marxismus nedokázal člověka dosáhnout, nemohl ho samozřejmě ani změnit, v pozitivním smyslu. A teprve po provedené – sociálně-institucionální – revoluci pak marxismus začal zoufale a křečovitě hledat a vyrábět toho "nového člověka", který by byl ochoten chovat se "socialisticky", tedy konformně s novým režimem a jeho ideologií.
Toho konformního člověka tento režim sice nakonec skutečně našel (alespoň dokud ho mohl mocensky ovládat); ale toho slíbeného "komunistického člověka" nenašel a nevytvořil nikdy.
Změnit člověka, to je totiž daleko větší práce a daleko větší problém, a vlastně ještě daleko větší "revoluce", nežli jakékoli revoluční převraty ekonomických, sociálních a politických poměrů.
Právě na tento fakt upozornit, bylo základní intencí mého článku.«
- - - - -
Bohužel se obávám, že právě naše Nová levice všemi silami a nyní již velmi křečovitě sveřepě usiluje právě o vytvoření onoho nového – dnes po dalším upgradu – multi-kulti člověka. Ne, že by ten cíl byl v konečném důsledku již ze samé podstaty zavrženíhodný, ale jde právě o tu trpělivost a umění čekat, až lidstvo, onen živočišný druh (animalia) homo sapiens sapiens, se svou dosud převládající animální "přirozeností" přece jen ve svém vývoji urazí podstatný a další kus své cesty po stezce jménem kulturní vývoj. Vývoj je pomalý a každé násilné urychlování je mnohdy krokem zpět.
A i toto bylo v roce 2014 napsáno výstižně, mohu jen souhlasit a podtrhnout:
»Přesněji řečeno, tato "lidská přirozenost", o které je tady řeč, není v plném slova smyslu lidská - nýbrž a n i m á l n í! Je to ta přirozenost, kterou člověk sdílí v podstatě s jakýmkoli jiným živým tvorem: akumulovat tak velké množství existenčních zdrojů, kolik je jen možno. Tento základní životní pud je zakódován zřejmě v těch nejhlubších strukturách našeho genetického a tedy i řídícího systému; a na této základní danosti naší existence sotva co změní nějaká revoluce, která se vyčerpá jenom ve změně vnějších vlastnických vztahů.
To nemá v žádném případě znamenat, že máme projekt humánní revoluce lidstva prohlásit předem za nemožný, jenom s poukazem na onu zmíněnou, animálně fundovanou "přirozenost člověka".
Má to být jenom poukaz na to, že jakákoli skutečně humánní společnost jde oravdu přinejmenším z podstatné části proti této "přirozenosti člověka". A že jestli i nadále přece jenom setrváváme u úmyslu takovouto humánní společnost jednou vytvořit, pak musíme dokázat nějakým způsobem právě tuto "lidskou přirozenost" podstatným způsobem změnit, ovládnout, transformovat do sociálně přijatelných respektive pozitivních forem.«
- - -
Ale ještě bych se přece jen zastavil u samotného slova KAPITALISMUS. On ten samotný Marx nenazval tento systém ani "výměnný obchod založený na právu a schopnostech silnějšího" ani jinak, ale právě kapitalismus od slova KAPITÁL. Co tím chci říci... Příklad: Ani zjevný fakt, že existuje tolik vrahů a kdokoliv z nás může někdy pocítit chuť někoho zabít, neznamaná, že lidstvo jako celek má ve své p ř i r o z e n o s t i vraždit se navzájem. Někdo to může takto vnímat, já to zásadně odmítám a tvrdím, že přirozeností většiny lidí n e n í vraždit. A proto tu máme zákony proti vraždění a vražda se netoleruje a je to trestné.
Tedy jedna věc je, co lidstvo dělá, druhá věc je, co je přirozenost.
A zcela stejně je to s kapitálem. Jistě je fakt, že jistá malá č á s t lidí opravdu nemá problém nabývat o s o b n í majetek nade všechny běžné meze (třeba nad 100 milionů Kč a výš), tedy nemá problém KAPITÁL hromadit, na druhé straně si nemyslím, že toto je p ř i r o z e n o s t každého běžného člověka. A mohli bychom zde vést diskusi, zda to velké hromadění je vlastností 5, 10 nebo snad dokonce 30 % populace. Tvrdím, že běžný člověk má smysl pro elementární spravedlnost, pokud vidí utrpení rád pomůže atd. A omluvou pro jisté vlastnosti části lidí, kteří cítí tu neodbytnou potřebu hromadit extrémně velký majetek, není ani další fakt, že právě tato jejich práce je zřejmě hlavní příčinou světového lidského pokroku zejména co se technického vývoje a tedy výroby/spotřeby zboží týče.
Tvrdím, že síla kapitálu (moc peněz) proměňuje lidský charakter a nikdo z lidí (až na absolutní výjimky) není trvale natolik rezistentní, aby moci peněz nepropadl. V tomto smyslu nelze nezmínit motiv filmu Pán prstenů. Je to sice pohádkový film, ale přesně takto moc peněz ve skutečnosti funguje, je to prostě velmi silné "magnetické" pole, tedy ideové pole, které svým zřetelným působením m ě n í názory a postupně i c h a r a k t e r y lidí a mění je spolehlivě. A moc peněz, slávy a bohatství je také základem mnoha dalších pohádek, kdy Honza je opojen mocí a bohatstvím a pak zapomene na svoji skromnou dívku atp.
Ale nejsme tu od toho, abychom projevovali až dětský nesouhlas s tím, co naším popisem nezmizí. Otázka je, co s tím.
Pokud je základem moderní společnosti premisa, že každá práce se koná za účelem zisku, je to prostě principiálně eticky špatně. Protože nikdy, opakuji nikdy, nevznikne společnost lepší, než jaké jsou její základy. Je-li tedy v základech touha po zisku a sobectví, je to špatně. A znovu: Samozřejmě chápu a rozumím, že mé přání tento svět nezmění, ale je tu přece nutné aspoň cosi vyslovit, stejně jako určité věci vyslovil právě Ježís a nebylo to marné. Vůbec ne.
Je přece d i a m e t r á l n í rozdíl, když babička půjde na trh prodávat vajíčka a bude od začátku m y s l e t jen a pouze na peněženky lidí, kteří po trhu chodí, aby utratili peníze právě u ní (a dalí jí onen zisk), nebo když bude m y s l e t na to, že je hrdá na kvalitní vajíčka a bude vědět, že si z nich každý kupec udělá dobrou smaženici (a pak jí, samozřejmě, protože se to sluší a patří, také náležitě za ně zaplatí).
Jde na první pohled o identicky stejnou situaci, ale přitom je přesně opačná. V tom prvním případě je cílem jen a pouze zisk, na člověku zde ani trochu nezáleží, v tom druhém případě je smyslem práce živý člověk, jeho užitek a odměna je pouze slušností, takřka jevem zcela vedlejším. A myslím, že i dnes funguje část ekonomiky na takto lidské bázi, na úrovni člověk-člověk, nikoliv práce-zisk. Nakolik je toto idea řekněme levicová, nakolik je i dnes jen a pouze utopická, to nechám na každém čtenáři. Nicméně byly tu doby, kdy se člověk považoval za majetek jiného člověka a bylo to normální. A dnes už ne. Umím si představit, že vývoj se bude ubírat (a musí se ubírat, má-li mít svě smysl) právě tímto směrem. A přesně toto je, podle mého, naplnění slov "Ježíš a současnost". Na nás se klade velký úkol, jak toto Jeho aktuální živé přání realizovat, aby i po něm nezbyla další pachuť naivní a tedy principiálně neuskutečnitelné utopie. To není plán jen na "další pětiletku", ale možná na stovky či tisíce let... To je horizont, se kterým musíme počítat.
A závěrem: Nemyslím, že se za posledních 100 generací (cca 2000 let) jakkoliv podstatně změnil lidský genom. To, proč je naše kultura dnes jiná, to jsou naše dějiny a to vše, co vidíme kolem sebe, naše civilizace a běžná "všední" infrastruktura. Chceme-li přemýšlet důsledně o tom, co podmiňuje naši dobrou proměnu, jako lidstva, jako celku, na cestě od člověka animálního k člověku vyššímu, nelze nezmínit právě všechny ty nenápadné všední věci, které nás provázejí od dětsví. Naše pohádky, které nám vyprávějí rodiče v dětství, naši učitelé (zda jsou dobře zaplacení a osobně spokojení, aby z nich doslova sálala láska a touha předávat moudrost), naše média, která buď od rána do večera dávají levné krváky (pardon pane Poláčku, obvykle opravdu americké produkce) nebo vysílají hodnotné pořady – což je nepochybně úkolem mj. právě a zejména veřejnoprávní televize. A čas od času pozorujeme v dějinách silný regres. Prostě někdy zmizí potřebný počet, někdy snad jen pouhých několik jednolivců, tedy velmi silných osobností, které svým vynikajícím duchem vždy táhnou a udržují celou společnost.
Protože rezignovat na vyšší lidství znamená rezignovat na to vše, co k němu vede, tedy zejména na ty vlivy, které působí sice dlouhodobě, ale zato spolehlivě. A rezignovat na velmi potřebnou kritiku sil negativních. A to jsou právě výchova, vzdělání a média.
Možná jsme opravdu příliš zaměření na kritiku kapitálu a snad opravdu nejde o to kritizovat kapitál jako takový. I my musíme umět oddělit hřích od hříšníka. Ale v tomto smyslu, přesně naopak, musíme umět vinit konkrétní osoby, že kapitál používají proti lidské společnosti, proti vývoji k vyššímu člověku. Bez této kritiky totiž budou jejich činy "normální" a vlastně "etické". Tedy podle kapitalistické morálky jistě.
A teď nevím, máme tedy milovat hříšníka a nenávidět hřích? Je tedy problémem jen a pouze hřích existence a funkce kapitálu, nebo spíše člověk, který kapitál mrzce používá?
April 28, 2016 v 17.59
Proč by měl být kapitál můj přítel? Já se přátelím raději s lidmi.
Kritizovat kapitál není nic špatného, ale kritika nás kapitalismu stejně nezbaví.
Až budeme umět žít bez něj, zbavíme se ho snadno.
Kritizovat kapitál není nic špatného, ale kritika nás kapitalismu stejně nezbaví.
Až budeme umět žít bez něj, zbavíme se ho snadno.
Pokud byste snad měl zájem dál pokračovat v záslužné snaze dobrat se k podstatě horizontu našich událostí, napsal jsem další 4 repliky, které najdete na vhodnějším místě, pod textem pana Outraty: http://denikreferendum.cz/clanek/22793-dostane-cssd-jeste-sanci
Pokud snad jen pár větami (třeba právě tam) jednak pochopíte, co jsem měl na mysli a ideálně poradíte, co se mi nepodařilo sdělit jednoduše či srozumitelně, budu potěšen.
Pokud snad jen pár větami (třeba právě tam) jednak pochopíte, co jsem měl na mysli a ideálně poradíte, co se mi nepodařilo sdělit jednoduše či srozumitelně, budu potěšen.
JP
April 29, 2016 v 15.09
Jo, pane Petrasku, jak vidět, tak opravdu platí, že "časy se mění..."
Je ovšem útěšně vidět, že ať se děje cokoli, vždy za tím neomylně stojí záměr a vůle Boží... ;-)
Je ovšem útěšně vidět, že ať se děje cokoli, vždy za tím neomylně stojí záměr a vůle Boží... ;-)
JP
Tedy, pane Rusku, Marx sám pojem "kapitalismus" nepoužíval; v jeho době toto slovo prostě ještě vůbec neexistovalo. Marx sám místo toho používal slovního spojení "kapitalistický výrobní způsob", respektive "kapitalistická společenská formace", a podobně. Ale to jen tak mimochodem; obsah věci samé je samozřejmě stejný.
--------------------------------------
Jestli je spíše vinen kapitalismus, anebo sám člověk? - Bezpochyby zajímavá otázka. O tom, co je kapitalismus, jak vznikl a jaký je jeho poměr k samotnému člověku (respektive naopak) chystám do blízké budoucnosti hned několik samostatných textů; proto bych tuto záležitost tady nerad rozebíral příliš do šířky.
Takže jenom předběžně: ten poměr člověka ke kapitalismu je tak trochu podobný, jako poměr k (nakažlivé) nemoci: zdravý člověk se nemoci ubrání; ale když celou populaci postihne mor nebo cholera, pak je prostě zle.
To znamená: ano, mravně silný jedinec nepodlehne svodům kapitalismu. Ale: tam kde už zavládl kapitál a jeho logika, tam
1. většina populace jeho svodům podlehne; a
2. i ten kdo nepodlehne, ten prostě m u s í respektovat to reálné panství kapitalismu. Musí respektovat zákony trhu, zákony zisku. Pokud nechce spát jako bezdomovec pod mostem - musí se prostě tak či onak přizpůsobit.
V tom spočívá síla kapitalismu: přizpůsobuje respektive podřizuje si i své odpůrce.
--------------------------------------
Jestli je spíše vinen kapitalismus, anebo sám člověk? - Bezpochyby zajímavá otázka. O tom, co je kapitalismus, jak vznikl a jaký je jeho poměr k samotnému člověku (respektive naopak) chystám do blízké budoucnosti hned několik samostatných textů; proto bych tuto záležitost tady nerad rozebíral příliš do šířky.
Takže jenom předběžně: ten poměr člověka ke kapitalismu je tak trochu podobný, jako poměr k (nakažlivé) nemoci: zdravý člověk se nemoci ubrání; ale když celou populaci postihne mor nebo cholera, pak je prostě zle.
To znamená: ano, mravně silný jedinec nepodlehne svodům kapitalismu. Ale: tam kde už zavládl kapitál a jeho logika, tam
1. většina populace jeho svodům podlehne; a
2. i ten kdo nepodlehne, ten prostě m u s í respektovat to reálné panství kapitalismu. Musí respektovat zákony trhu, zákony zisku. Pokud nechce spát jako bezdomovec pod mostem - musí se prostě tak či onak přizpůsobit.
V tom spočívá síla kapitalismu: přizpůsobuje respektive podřizuje si i své odpůrce.
JP
April 29, 2016 v 15.36
Ostatně, pane Rusku, díky za zpřítomnění zde mých dřívějších textů o kapitalismu. Musím přiznat, že sám už jsem do značné míry zapomněl, co konkrétně jsem tam tehdy k danému tématu napsal - a je přece docela útěšné a uklidňující to zjištění, že na mých tehdejších myšlenkách ani dnes nemám co zásadního měnit.
JP
To je bezpochyby závažná otázka, pane Rusku. Jaký časový úsek dějin vzít jako rozhodující měrnou jednotku?
Jedno se mi zdá být ale poněkud nesrozumitelné: jestliže - jak konstatujete - i činy a zločiny Alexandra Makedonského jsou pro nás dnes už jenom historií: proč pro nás stejnou historií nemůže být i zabíjení amerických indiánů americkými osídlenci? Jestliže dnešní řeckou vládu nečiníme odpovědným za vraždy a válečné zločiny způsobené Alexandrem Makedonským - proč máme dnešní americkou administrativu považovat za vinnou zabíjením indiánů před dvěma stoletími? - A připomeňme, že ti osídlenci kteří si nový životní prostor získávali se střelnou zbraní v ruce, to ještě nebyli většinou Američané v pravém slova smyslu - nýbrž byli to Angličané, Irové, Švédové - zkrátka e v r o p š t í migranti, kteří před (mnohdy skutečně krutou) chudobou odcházeli za novou nadějí do "země zaslíbené", do Ameriky.
A on jim samozřejmě předem nikdo neřekl, že k tomu, aby si mohli založit nové hospodářství a uživit na něm sebe a svou rodinu, budou napřed muset zlikvidovat tolik a tolik příslušníků původního domorodého obyvatelstva...
Takže, to jsou ty potíže s určováním toho, jak daleko zpátky se vlastně máme dívat, když chceme soudit činy našich současníků.
A ostatně, ještě k těm indiánům: celkově vzato to byla naopak a právě americká v l á d a, která se snažila alespoň do jisté míry držet ochrannou ruku nad indiány. Jenže, z Washingtonu na východním pobřeží je na Divoký západ opravdu hodně daleko; a tak ty smlouvy které americká vláda uzavřela s indiánskými kmeny, většinou zůstaly opravdu jenom na papíře. Je ale možno z toho bez dalšího vinit těch pár liberálněji smýšlejících hochů z Washingtonu?...
Jedno se mi zdá být ale poněkud nesrozumitelné: jestliže - jak konstatujete - i činy a zločiny Alexandra Makedonského jsou pro nás dnes už jenom historií: proč pro nás stejnou historií nemůže být i zabíjení amerických indiánů americkými osídlenci? Jestliže dnešní řeckou vládu nečiníme odpovědným za vraždy a válečné zločiny způsobené Alexandrem Makedonským - proč máme dnešní americkou administrativu považovat za vinnou zabíjením indiánů před dvěma stoletími? - A připomeňme, že ti osídlenci kteří si nový životní prostor získávali se střelnou zbraní v ruce, to ještě nebyli většinou Američané v pravém slova smyslu - nýbrž byli to Angličané, Irové, Švédové - zkrátka e v r o p š t í migranti, kteří před (mnohdy skutečně krutou) chudobou odcházeli za novou nadějí do "země zaslíbené", do Ameriky.
A on jim samozřejmě předem nikdo neřekl, že k tomu, aby si mohli založit nové hospodářství a uživit na něm sebe a svou rodinu, budou napřed muset zlikvidovat tolik a tolik příslušníků původního domorodého obyvatelstva...
Takže, to jsou ty potíže s určováním toho, jak daleko zpátky se vlastně máme dívat, když chceme soudit činy našich současníků.
A ostatně, ještě k těm indiánům: celkově vzato to byla naopak a právě americká v l á d a, která se snažila alespoň do jisté míry držet ochrannou ruku nad indiány. Jenže, z Washingtonu na východním pobřeží je na Divoký západ opravdu hodně daleko; a tak ty smlouvy které americká vláda uzavřela s indiánskými kmeny, většinou zůstaly opravdu jenom na papíře. Je ale možno z toho bez dalšího vinit těch pár liberálněji smýšlejících hochů z Washingtonu?...
JP
Ptáte se, pane Rusku, jestli je mi na Vašich postojích ještě něco nejasného.
Ano, jedna věc. Jak vyplývá z mých vlastních vzpomínek, tehdy jsme ještě mohli za ztělesnění zla pokládat Spojené státy, protože jsme ještě stále mohli věřit tomu, že existuje nějaká lepší alternativa. Nějaký ten "pravý", autentický, nezfalšovaný komunismus respektive socialismus. A že tedy USA - se svým turbokapitalismem - jsou antipodem tohoto Dobra.
Jestliže Vy chcete i dnes stavět Spojené státy do této role ztělesnění všeho zlého - pak byste musel dokázat nabídnout nějakou reálně lepší alternativu. V čem by se tento svět stal lepším, kdyby - třeba nějakým atomovým výbuchem - Spojené státy rázem zmizely z povrchu zemského?
Ano, jedna věc. Jak vyplývá z mých vlastních vzpomínek, tehdy jsme ještě mohli za ztělesnění zla pokládat Spojené státy, protože jsme ještě stále mohli věřit tomu, že existuje nějaká lepší alternativa. Nějaký ten "pravý", autentický, nezfalšovaný komunismus respektive socialismus. A že tedy USA - se svým turbokapitalismem - jsou antipodem tohoto Dobra.
Jestliže Vy chcete i dnes stavět Spojené státy do této role ztělesnění všeho zlého - pak byste musel dokázat nabídnout nějakou reálně lepší alternativu. V čem by se tento svět stal lepším, kdyby - třeba nějakým atomovým výbuchem - Spojené státy rázem zmizely z povrchu zemského?
JP
April 29, 2016 v 16.06
Malá poznámka ve vlastní věci: ten avizovaný text "Ježíš a Aristoteles" jsem dnes dokončil. K odeslání se dostanu ale až zítra, musím ho ještě zkontrolovat a - pokud možno - zkrátit. Pokud ho redakce DR přijme, mohl by tedy snad vyjít někdy v příštích dnech.
Vážený pane Poláčku, v hlubokých teologických otázkách se shodujeme velmi dobře (byť jsem zde jen trochu poučený laik), zde s vámi nemám vážnější problém (řekl bych, že i v otázce personifikace tápu a hledám podobně jako vy) a myslím, že i vy jste mnohokrát ocenil, že nejste v určitých výkladech světa osamocen.
Myslím, že když shlédnete DVTV s pane Grofem, že nebudete mít problém rozumět tomu, o čem on hovoří (a možná ani bratr Pospíšil s ryze křesťanským pohledem). Odkaz zde (je to sice 36 minut, ale doporučuji):
http://video.aktualne.cz/dvtv/holotropni-dychani-muze-cloveku-umoznit-prozit-peklo-nebo-ra/r~2c0cdd300d3311e680b40025900fea04/
Představte si, že zavřete oči a jste čisté vědomí, které může myslet dokonalým způsobem na cokoliv. Nemáte starosti, nic vás nebolí a netrápí, na co pomyslíte, tím jste, jako čistý duch. Svým vnitřním zrakem vidíte celý Vesmír, všechnu minulost, umíte pohlédnout do srdce všech lidí a vaše vědomí se může napojit i na vědomí každé živé bytosti a dokonce i neživé přírody. V přítomnosti i minulosti. Vše má svoji podstatu, svoji "bytnost".
A nyní to místo, kdy pan Grof hovoří o nicotě, o absolutním NIC, o úplném nebytí: Není ani čas, ani prostor, ani jediný atom, ani Bůh. Nic. A nyní si to představte:
V pravé ruce "držíte" tuto absolutní nicotu, prostě popření každé existence, dokonalé nic. A ve své levé ruce, u srdce, držíte všechny možné světy, všechny existence v nespočtu všech kombinací názorů, postojů a variant. Miliony a miliardy. Nespočet. Všechnu lásku, všechny příběhy, všechno utrpení světa... A nyní vnímáte a cítíte tu nekonečnou propast mezi nicotou a stvořeným světem. Mezi naší realitou.
Nevím a netuším, nakolik silný je pro vás tento obraz, zda mi nyní rozumíte.
Musí být velmi riskantní snažit se plně procítit a prožit vizi absolutní nicoty, dokonale a plně, protože zde je konec všeho. A možná bez návratu.
Tento svět je Zázrakem, už jen proto, že vše existuje a vysvětlením není ani antropický princip, který říká, že všechny parametry Vesmíru zde jsou prostě proto, že tu jsme my a kdyby bylo cokoliv sebeméně jinak, tak bychom tu my prostě nebyli. A tedy ani teplo Slunce, voda, která je základem života, oheň ze dřeva, rostliny rostoucí z vláhy a životodárné hlíny pomocí uhlíku ve vzduchu a pomocí fotosyntézy... Jsou naší potravou, podobně jako ryby a další živé bytosti, které jako dravci musíme (?) pojídat stejně jako zvířata...
Naše Země má 7,6 mld. živých samostatných lidských komputerů a zdá se, že celý Vesmír trpělivě čeká, zda se každý z nich (z nás) samostatně "rozpomene" a začne žasnout jako dítě (buďte jako děti) nad tímto stvořeným světěm jako nad nejvyšším zázrakem.
V tomto smyslu vnímám křesťanství jako jeden z velkých pokusů o navrácení bytosti jménem člověk k podstatě, tedy k realizaci maximálně dobrého světa již tady a teď, na této fyzické planetě Zemi. Protože ani možná skutečnost, že existuje život po životě, božská kronika akáša nebo Nebe křesťanů, přece neznamená, že máme jakkoliv rezignovat na tento "obyčejný" pozemský svět. Nebo z něj udělat pouhou "přípravku" na život věčný. I když to nelze vyloučit. Oba přece cítíme, že smysl má jen vývoj, dynamika života, p r o c e s poznávání a vlastně si neumíme představit jakoukoliv věčnost jinak, než jako statickou a tedy beze smyslu. Protože již samotné slovo smysl je identické s vývojem, s procesem dosahování. To, co má smysl, je ona známá Cesta.
A ať to bylo před 2000 lety s křesťanstvím jakkoliv, nelze nevidět historii, kdy tolik lidí bylo křesťanskou zvěstí zasaženo v srdci a zpětně – sami svojí živou vírou – takto samotnou podstatu křesťanství oživovali, až se chce říct, že i kdyby zde Ježíš vůbec nebyl a byla by to jen pohádka. Protože to podstatné je, čemu člověk věří, čím tento svět naplňuje.
Vždyť kolik lidí změnilo své myšlení i své činy právě na základě křesťanské zvěsti. Iskrze tyto mnohdy zcela obyčejné a konkrétní lidi, někdy i zcela nevzdělané a skrze jejich ž i v o u víru je zde náš svět. Nikoliv skrze složitou teologii skrze kterou se neshodne ani bratr s bratrem.
V tomto smyslu je dnešní křesťanství, po všech úpravách, koncilech doslova "destilací" člověka a jeho víry, zde vlastně je zbytečné zkoumat historii na počátku, protože zde jsou skutky 2000 let. – A, bohužel, nejen dobré. Viz třeba humanitární bombardování, které ten, kdo jen prošel okolo Bible omlouvat nikdy nebude, pokud tedy aspoň trochu rozumí souvislostem.
A tak každé společenství cosi vytváří, čímsi tento svět naplňuje. A to je to, na čem záleží. A to, jak se to děje, je vždy v určitém Duchu a je to buď Jeho duch a On je přítomen, nebo nikoliv. V tomto smyslu mohu vnímat Ježíše Krista nebo Krišnu stejně.
Vy sám sebe považujete za racionálního člověka, který dokáže odhalit nejeden předsudek. Bojujete – a já s vámi – proti tomu, aby člověk kamsi "delegoval" svoji konkrétní odpovědnost za svůj život, podobně jako já jste názoru, že "tíhu" odpovědnosti za názory a činy člověk nemůže ze sebe jen tak shodit, protože podobně jako já nevěříte, že člověk má vždy neomylný dar přesně rozeznat, že TOTO po něm chce právě On a že si ČLOVĚK může to či ono snadno namluvit, byť v nejlepší a nejpřímnější víře…
Záleží na tom, co zde vytváříme, jak se zorientujeme v nejedné nepřehledné situaci a velmi záleží na tom, jaké zlo dokážeme prohlédnout a odhalit dříve, než třeba právě skrze mě osobně přijde na svět další chaos, další zmatek a další utrpení.
Tento svět je reálný, každý z nás cosi tvoří, cosi zesiluje, určitý výklad světových souvislostí vědomě přijímá a jiný zavrhuje, všichni podle své dosažené úrovně poznání již pouhou svojí existencí a svým myšlením a svými činy na určitém Díle společně jako lidstvo pracujeme.
Je tragédií světových dějin, když je popohánějí lidé, kteří odmítají vidět souvislosti a přímé následky činů.
Myslím, že když shlédnete DVTV s pane Grofem, že nebudete mít problém rozumět tomu, o čem on hovoří (a možná ani bratr Pospíšil s ryze křesťanským pohledem). Odkaz zde (je to sice 36 minut, ale doporučuji):
http://video.aktualne.cz/dvtv/holotropni-dychani-muze-cloveku-umoznit-prozit-peklo-nebo-ra/r~2c0cdd300d3311e680b40025900fea04/
Představte si, že zavřete oči a jste čisté vědomí, které může myslet dokonalým způsobem na cokoliv. Nemáte starosti, nic vás nebolí a netrápí, na co pomyslíte, tím jste, jako čistý duch. Svým vnitřním zrakem vidíte celý Vesmír, všechnu minulost, umíte pohlédnout do srdce všech lidí a vaše vědomí se může napojit i na vědomí každé živé bytosti a dokonce i neživé přírody. V přítomnosti i minulosti. Vše má svoji podstatu, svoji "bytnost".
A nyní to místo, kdy pan Grof hovoří o nicotě, o absolutním NIC, o úplném nebytí: Není ani čas, ani prostor, ani jediný atom, ani Bůh. Nic. A nyní si to představte:
V pravé ruce "držíte" tuto absolutní nicotu, prostě popření každé existence, dokonalé nic. A ve své levé ruce, u srdce, držíte všechny možné světy, všechny existence v nespočtu všech kombinací názorů, postojů a variant. Miliony a miliardy. Nespočet. Všechnu lásku, všechny příběhy, všechno utrpení světa... A nyní vnímáte a cítíte tu nekonečnou propast mezi nicotou a stvořeným světem. Mezi naší realitou.
Nevím a netuším, nakolik silný je pro vás tento obraz, zda mi nyní rozumíte.
Musí být velmi riskantní snažit se plně procítit a prožit vizi absolutní nicoty, dokonale a plně, protože zde je konec všeho. A možná bez návratu.
Tento svět je Zázrakem, už jen proto, že vše existuje a vysvětlením není ani antropický princip, který říká, že všechny parametry Vesmíru zde jsou prostě proto, že tu jsme my a kdyby bylo cokoliv sebeméně jinak, tak bychom tu my prostě nebyli. A tedy ani teplo Slunce, voda, která je základem života, oheň ze dřeva, rostliny rostoucí z vláhy a životodárné hlíny pomocí uhlíku ve vzduchu a pomocí fotosyntézy... Jsou naší potravou, podobně jako ryby a další živé bytosti, které jako dravci musíme (?) pojídat stejně jako zvířata...
Naše Země má 7,6 mld. živých samostatných lidských komputerů a zdá se, že celý Vesmír trpělivě čeká, zda se každý z nich (z nás) samostatně "rozpomene" a začne žasnout jako dítě (buďte jako děti) nad tímto stvořeným světěm jako nad nejvyšším zázrakem.
V tomto smyslu vnímám křesťanství jako jeden z velkých pokusů o navrácení bytosti jménem člověk k podstatě, tedy k realizaci maximálně dobrého světa již tady a teď, na této fyzické planetě Zemi. Protože ani možná skutečnost, že existuje život po životě, božská kronika akáša nebo Nebe křesťanů, přece neznamená, že máme jakkoliv rezignovat na tento "obyčejný" pozemský svět. Nebo z něj udělat pouhou "přípravku" na život věčný. I když to nelze vyloučit. Oba přece cítíme, že smysl má jen vývoj, dynamika života, p r o c e s poznávání a vlastně si neumíme představit jakoukoliv věčnost jinak, než jako statickou a tedy beze smyslu. Protože již samotné slovo smysl je identické s vývojem, s procesem dosahování. To, co má smysl, je ona známá Cesta.
A ať to bylo před 2000 lety s křesťanstvím jakkoliv, nelze nevidět historii, kdy tolik lidí bylo křesťanskou zvěstí zasaženo v srdci a zpětně – sami svojí živou vírou – takto samotnou podstatu křesťanství oživovali, až se chce říct, že i kdyby zde Ježíš vůbec nebyl a byla by to jen pohádka. Protože to podstatné je, čemu člověk věří, čím tento svět naplňuje.
Vždyť kolik lidí změnilo své myšlení i své činy právě na základě křesťanské zvěsti. Iskrze tyto mnohdy zcela obyčejné a konkrétní lidi, někdy i zcela nevzdělané a skrze jejich ž i v o u víru je zde náš svět. Nikoliv skrze složitou teologii skrze kterou se neshodne ani bratr s bratrem.
V tomto smyslu je dnešní křesťanství, po všech úpravách, koncilech doslova "destilací" člověka a jeho víry, zde vlastně je zbytečné zkoumat historii na počátku, protože zde jsou skutky 2000 let. – A, bohužel, nejen dobré. Viz třeba humanitární bombardování, které ten, kdo jen prošel okolo Bible omlouvat nikdy nebude, pokud tedy aspoň trochu rozumí souvislostem.
A tak každé společenství cosi vytváří, čímsi tento svět naplňuje. A to je to, na čem záleží. A to, jak se to děje, je vždy v určitém Duchu a je to buď Jeho duch a On je přítomen, nebo nikoliv. V tomto smyslu mohu vnímat Ježíše Krista nebo Krišnu stejně.
Vy sám sebe považujete za racionálního člověka, který dokáže odhalit nejeden předsudek. Bojujete – a já s vámi – proti tomu, aby člověk kamsi "delegoval" svoji konkrétní odpovědnost za svůj život, podobně jako já jste názoru, že "tíhu" odpovědnosti za názory a činy člověk nemůže ze sebe jen tak shodit, protože podobně jako já nevěříte, že člověk má vždy neomylný dar přesně rozeznat, že TOTO po něm chce právě On a že si ČLOVĚK může to či ono snadno namluvit, byť v nejlepší a nejpřímnější víře…
Záleží na tom, co zde vytváříme, jak se zorientujeme v nejedné nepřehledné situaci a velmi záleží na tom, jaké zlo dokážeme prohlédnout a odhalit dříve, než třeba právě skrze mě osobně přijde na svět další chaos, další zmatek a další utrpení.
Tento svět je reálný, každý z nás cosi tvoří, cosi zesiluje, určitý výklad světových souvislostí vědomě přijímá a jiný zavrhuje, všichni podle své dosažené úrovně poznání již pouhou svojí existencí a svým myšlením a svými činy na určitém Díle společně jako lidstvo pracujeme.
Je tragédií světových dějin, když je popohánějí lidé, kteří odmítají vidět souvislosti a přímé následky činů.
JP
May 6, 2016 v 12.29
Ano, takovýto - či alespoň podobný - pocit či zážitek jsem měl, když jsem svého času četl větu německého filozofa Wittgensteina: "Jak je to podivné, že vůbec něco existuje."
V takovou chvíli člověk skutečně prožije existenciální otřes z vědomí, jak neuvěřitelně křehký, jak nesamozřejmý je ten náš svět. A že vlastně "normálním" stavem je to, že neexistuje vůbec nic. A že tedy celý ten "náš" svět je vlastně opravdu jakýmsi zázrakem. Něčím, co se vynořilo z nicoty nebytí, a co této nicotě dokázalo vyvzdorovat svou vlastní existenci.
Takže, je skutečně možno takovýto pocit zažít. A dost možná je opravdu potřebné ho zažít. A je docela dobře možné, že by každý člověk měl mít svým způsobem povinnost, si tuto nesamozřejmost tohoto naše bytí alespoň jednou v životě skutečně do hloubky uvědomit. A je opravdu dost dobře možné - alespoň je možno v to doufat - že pak by lidé s touto naší planetou zacházeli alespoň o něco odpovědněji a šetrněji.
Otázka je, jak k takovémuto prožitku či poznání současné lidstvo dovést.
Samozřejmě, jsou zde tradiční cesty k podobným zážitkům dotyku s mystériem našeho bytí. Křesťanství je bezesporu jednou z těchto tradičních cest. O tom není sporu.
Ale - nedá se nic dělat, ale zdá se, že síla křesťanství (jakož i dalších podobných klasických cest) v dnešní době postupně mizí. Z důvodů, o kterých jsme už diskutovali: křesťanství je příliš zatíženo určitými mýty a dogmaty, které se pro dnešního člověka stávají čím dál tím méně "stravitelnými".
Právě proto roste síla buddhismu: tam je ta svázanost s určitými mýty přece jenom daleko menší. I pro mě osobně by - pokud už bych měl volit - byl proto buddhismus podstatně přijatelnější než křesťanství.
Na straně druhé, i buddhismus má svá omezení, a svá dogmata. A tak konec konců i ten pro mě zůstává nepřijatelný.
Co tedy zbývá? V tuto chvíli asi opravdu jenom to vědomí, že nějaké existenciální spirituální vědomí je nám bezpodmínečně zapotřebí; ale že to "pravé" teprve musíme najít.
V takovou chvíli člověk skutečně prožije existenciální otřes z vědomí, jak neuvěřitelně křehký, jak nesamozřejmý je ten náš svět. A že vlastně "normálním" stavem je to, že neexistuje vůbec nic. A že tedy celý ten "náš" svět je vlastně opravdu jakýmsi zázrakem. Něčím, co se vynořilo z nicoty nebytí, a co této nicotě dokázalo vyvzdorovat svou vlastní existenci.
Takže, je skutečně možno takovýto pocit zažít. A dost možná je opravdu potřebné ho zažít. A je docela dobře možné, že by každý člověk měl mít svým způsobem povinnost, si tuto nesamozřejmost tohoto naše bytí alespoň jednou v životě skutečně do hloubky uvědomit. A je opravdu dost dobře možné - alespoň je možno v to doufat - že pak by lidé s touto naší planetou zacházeli alespoň o něco odpovědněji a šetrněji.
Otázka je, jak k takovémuto prožitku či poznání současné lidstvo dovést.
Samozřejmě, jsou zde tradiční cesty k podobným zážitkům dotyku s mystériem našeho bytí. Křesťanství je bezesporu jednou z těchto tradičních cest. O tom není sporu.
Ale - nedá se nic dělat, ale zdá se, že síla křesťanství (jakož i dalších podobných klasických cest) v dnešní době postupně mizí. Z důvodů, o kterých jsme už diskutovali: křesťanství je příliš zatíženo určitými mýty a dogmaty, které se pro dnešního člověka stávají čím dál tím méně "stravitelnými".
Právě proto roste síla buddhismu: tam je ta svázanost s určitými mýty přece jenom daleko menší. I pro mě osobně by - pokud už bych měl volit - byl proto buddhismus podstatně přijatelnější než křesťanství.
Na straně druhé, i buddhismus má svá omezení, a svá dogmata. A tak konec konců i ten pro mě zůstává nepřijatelný.
Co tedy zbývá? V tuto chvíli asi opravdu jenom to vědomí, že nějaké existenciální spirituální vědomí je nám bezpodmínečně zapotřebí; ale že to "pravé" teprve musíme najít.
JP
May 6, 2016 v 12.34
Co se toho Grófa týče - musím přiznat, že vůči němu pociťuji nemalou nedůvěru. Ne že by v tom či onom nemohl mít pravdu; ale celkově mám pocit, že on se až příliš utopil v těch svých experimentech s vědomím; zdá se mi v tom být daleko více eskamotérství, nežli skutečného hledání pravdy.
Ostatně, jak jsem před chvílí psal pod mým druhým článkem, naše vědomí je možno velice snadno oklamat a manipulovat; takže na to, co nám toto naše vědomí ukazuje či předstírá, se naprosto není možno spoléhat jako na nějakou konečnou realitu.
Ostatně, jak jsem před chvílí psal pod mým druhým článkem, naše vědomí je možno velice snadno oklamat a manipulovat; takže na to, co nám toto naše vědomí ukazuje či předstírá, se naprosto není možno spoléhat jako na nějakou konečnou realitu.
VP
May 7, 2016 v 7.41
Nemocí mnohých vědců je, že nedokáží žasnout. Pečlivě popisují všechny jevy a způsoby vývoje. Nežasnou nad tím, že se něco rozhodlo vybuchnout, raději být než zůstat v nicotě. Rozvíjet se. Proto je i filosofie v nemilosti, poněvadž základem filosofie je úžas.
May 7, 2016 v 9.29
To umění žasnout nad světem je vlastní především dětem, popřípadě ještě i mladým lidem. Ale to bývalo pravidlem spíš v dřívějších dobách (viz Šrámkův Stříbrný vítr) než dnes. Dnešní mladí lidé se většinou stávají velice rychle dospělými. Málokdo si zachová to okouzlení světem.
Domnívám se, že umění podívat se na svět dětskýma očima se také říká magické myšlení.
Myslím si ovšem, že základem filosofie (lásky k moudrosti) je spíš soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka (případně i toho, co je přesahuje). Úžas u toho, pravda, může být také, ale není ve filosofii tím nejdůležitějším.
Proč většina dospělých lidí nežasne?
Protože žasnout, tedy být překvapen tím, co se děje, co existuje, je něco, co člověka vychyluje z rovnováhy. Lidé se chtějí proti vychýlení z rovnováhy raději všemi možnými způsoby pojistit. Bránit se mu.
Přiznám se, že já už také málokdy nad něčím žasnu, ačkoliv zamlada jsem se počítala mezi snílky, neustále něčím okouzlené. Ale dnes už to tak není. Únava ze života udělá své. Každé vychýlení z rovnováhy vyžaduje totiž spoustu energie. Ledaže by k té energii člověk mohl někde přijít.
Domnívám se, že umění podívat se na svět dětskýma očima se také říká magické myšlení.
Myslím si ovšem, že základem filosofie (lásky k moudrosti) je spíš soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka (případně i toho, co je přesahuje). Úžas u toho, pravda, může být také, ale není ve filosofii tím nejdůležitějším.
Proč většina dospělých lidí nežasne?
Protože žasnout, tedy být překvapen tím, co se děje, co existuje, je něco, co člověka vychyluje z rovnováhy. Lidé se chtějí proti vychýlení z rovnováhy raději všemi možnými způsoby pojistit. Bránit se mu.
Přiznám se, že já už také málokdy nad něčím žasnu, ačkoliv zamlada jsem se počítala mezi snílky, neustále něčím okouzlené. Ale dnes už to tak není. Únava ze života udělá své. Každé vychýlení z rovnováhy vyžaduje totiž spoustu energie. Ledaže by k té energii člověk mohl někde přijít.
JP
Filozofie a úžas: jde o to, že filozofie má dvě zásadně různé tváře. Na straně jedné - to se nedá nic dělat - je to hodně suchá, abstraktní teoretická záležitost. Tady se nezapře její příbuznost s matematikou (první řečtí filozofové svět vykládali prostřednictvím čísel, jmenovitě pythagorejci, ale ještě i Platón podléhal té svůdnosti precizních čísel). Zkrátka, filozofie je v tomto smyslu prostě věda - a to sice ta věda nejvyšší, a proto nejabstraktnější.
Na straně druhé ale filozofie je svým způsobem magií - je pronikáním za bezprostřední předmětnost věcí, je odhalováním nových světů a nových, netušených souvislostí.
Ano, dnešní filozofie v převážné míře ztratila tuto svou druhou stránku; ztratila schopnost magie, a ztratila schopnost překvapení. Je už jenom tou vědou - abstraktní a bezobsažnou. Čím dál více se vrací zase k té matematice - ale ne k té matematice původní, která ještě čísla považovala za principy samotného bytí, nýbrž k matematice - dá se říci - počítačového věku.
Jednou větou je možno říci: současná filozofie ztratila své původní pouto k samotnému bytí. Už nehledá prazáklady naší existence, nýbrž snaží se všechno algoritmizovat do zdánlivě přesných, ale vnitřně prázdných matematických formulí.
Na straně druhé ale filozofie je svým způsobem magií - je pronikáním za bezprostřední předmětnost věcí, je odhalováním nových světů a nových, netušených souvislostí.
Ano, dnešní filozofie v převážné míře ztratila tuto svou druhou stránku; ztratila schopnost magie, a ztratila schopnost překvapení. Je už jenom tou vědou - abstraktní a bezobsažnou. Čím dál více se vrací zase k té matematice - ale ne k té matematice původní, která ještě čísla považovala za principy samotného bytí, nýbrž k matematice - dá se říci - počítačového věku.
Jednou větou je možno říci: současná filozofie ztratila své původní pouto k samotnému bytí. Už nehledá prazáklady naší existence, nýbrž snaží se všechno algoritmizovat do zdánlivě přesných, ale vnitřně prázdných matematických formulí.
IH
No, ono je žasnout a žasnout. Myslím, že nemálo důvodu k úžasu máme ve smyslu, jaký má pro toto slovo ruština. Leckdy by nás měla jímat hrůza a děs. Ale ani to se lhostejným lidem neděje, natož aby se nechali okouzlit, aby se podivovali a aby obdivovali.
Ovšem takový ten úžas ve významu prožitek podivu zažívají dnes nejspíš někteří staří lidé. Nepřestávají žasnout nad tím, jak je co uděláno, že něco (třeba mobil) funguje. Vědět to ale většinou nechtějí. Takto vypadají jedny z posledních četnějších projevů starého typu úžasu nad světem. většina lidí se však ze zásady a praktických důvodů nechce raději divit ničemu. Zdržuje to a odvádí, důležitá je flexibilita, zatímco "čubrnět" je jako hledat včerejší den.
Ovšem takový ten úžas ve významu prožitek podivu zažívají dnes nejspíš někteří staří lidé. Nepřestávají žasnout nad tím, jak je co uděláno, že něco (třeba mobil) funguje. Vědět to ale většinou nechtějí. Takto vypadají jedny z posledních četnějších projevů starého typu úžasu nad světem. většina lidí se však ze zásady a praktických důvodů nechce raději divit ničemu. Zdržuje to a odvádí, důležitá je flexibilita, zatímco "čubrnět" je jako hledat včerejší den.
May 8, 2016 v 10.06
Možná je právě úžas nad dokonalostí přírody a všeho stvoření tou nejpřirozenější spiritualitou, která se ovšem dospíváním tak nějak vytrácí, protože během života na sebe postupně navěšíme své i cizí hříchy, což nás poznamená. Těm hříchům se patrně dospělý člověk ve světě těžko může vyhnout, proto musí existovat zákon, který ho omezuje, jak říká apoštol Pavel v 7. kapitole listu Římanům ("Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel.").
Naštěstí nám Ježíš nabízí možnost, jak se těch hříchů zbavit, od zákona se osvobodit a vrátit se tak v jistém smyslu k oné přirozené spiritualitě, k tomu úžasu nad světem. Čili nabízí nám nový život.
Naštěstí nám Ježíš nabízí možnost, jak se těch hříchů zbavit, od zákona se osvobodit a vrátit se tak v jistém smyslu k oné přirozené spiritualitě, k tomu úžasu nad světem. Čili nabízí nám nový život.
JP
Ano, to je fenomén, který konstatují víceméně všichni filozofové současnosti: tento svět techniky (respektive tzv. "technovědy") naši životní, humánní sféru zbavil původního kouzla. To, co zůstalo, je jenom čirá ovladatelnost, manipulovatelnost světa předmětných věcí. Věcí, které se čím dál tím více dokáží tvářit jako "živé" (je možno s nimi komunikovat, a tím si vytvořit iluzi jakéhosi "dialogu"; ale ve skutečnosti jsou neživé. A čím více a čím dokonaleji s nimi dokážeme komunikovat, tím více nás strhávají do své předmětné neživotnosti.
Oproti tomu člověk dřívějších dob - už i našeho relativně "civilizovaného" středověku, a tím spíše dob ještě dávnějších - ten žil uprostřed přírody, a ta příroda pro něj byla bezprostředně živou bytostí.
Třeba nějaká tlupa pravěkých lovců žijících v nějaké jeskyni: když na obloze uviděla fantaskní útvary černých, hrozivých mraků, pak byl jen nepatrný krůček k tomu, spatřovat v nich nebeské obry či duchy. A i ten člověk středověku - ten viděl veškerou přírodu důsledně jako boží dílo, a mohl v jejích projevech spatřovat i boží znamení.
Zatímco my? V tom, jestli nám zrovna funguje automobil nebo televizor, dost sotva můžeme hledat a nalézat nějaká "boží znamení". Spíš se začneme zlobit na výrobce, že vyprodukoval vadné zboží.
Teď je tedy ovšem otázka: co dělat? Abychom zase v mracích začali spatřovat nějaké duchy hrozící nám záhubou - tak to už asi opravdu nebude možné. Jak známo, náš svět byl "odkouzlen", zbaven svých skrytých magických významů. Můžeme tento proces ještě nějak obrátit? Můžeme našemu světu vrátit jeho kouzlo, jeho tajemství?
Paní Hájková navrhuje návrat ke vnímání dokonalosti přírody, a Ježíše jako cestu k překonání vlastních hříchů.
Dokonalost přírody: ano, s největší pravděpodobností je to skutečně krok správným směrem.
Jenže: dnes už to prostě není možné v té původní formě. Když už dnes víme, jak velice relativní je tato "dokonalost". A že když je tu třeba nějaký živý tvor, který se nám jeví být bezprostředně úžasným projevem života - tak zároveň víme, že tato jeho vlastní "dokonalost" je vyvážena a zaplacena zánikem, smrtí tisíců jiných, kteří se v průběhu evoluce ukázali být o něco méně "dokonalými".
Takže: ano, určitá základní "dokonalost" bytí je tady skutečně dána; ale my k ní musíme nalézt nové cesty. - To bych tu ale nerad rozebíral více do šířky; to je jeden ze základních problémů, které nás budou doprovázet ještě daleko do našich budoucích úvah.
-----------------------------------------
Ježíš? - Svým způsobem platí to samé. Ano, kdo věří v Ježíše, pro toho je tento svět ovšem do značné míry "oživen". Jenže, nedá se nic dělat: ten proces "odkouzlení" našeho světa probíhá i za přítomnosti křesťanství. Jinak řečeno: ani křesťanství, ani Ježíš nemají evidentně dostatek síly k tomu, tento proces účinně zastavit. I tady tedy platí: je třeba hledat nové cesty.
Oproti tomu člověk dřívějších dob - už i našeho relativně "civilizovaného" středověku, a tím spíše dob ještě dávnějších - ten žil uprostřed přírody, a ta příroda pro něj byla bezprostředně živou bytostí.
Třeba nějaká tlupa pravěkých lovců žijících v nějaké jeskyni: když na obloze uviděla fantaskní útvary černých, hrozivých mraků, pak byl jen nepatrný krůček k tomu, spatřovat v nich nebeské obry či duchy. A i ten člověk středověku - ten viděl veškerou přírodu důsledně jako boží dílo, a mohl v jejích projevech spatřovat i boží znamení.
Zatímco my? V tom, jestli nám zrovna funguje automobil nebo televizor, dost sotva můžeme hledat a nalézat nějaká "boží znamení". Spíš se začneme zlobit na výrobce, že vyprodukoval vadné zboží.
Teď je tedy ovšem otázka: co dělat? Abychom zase v mracích začali spatřovat nějaké duchy hrozící nám záhubou - tak to už asi opravdu nebude možné. Jak známo, náš svět byl "odkouzlen", zbaven svých skrytých magických významů. Můžeme tento proces ještě nějak obrátit? Můžeme našemu světu vrátit jeho kouzlo, jeho tajemství?
Paní Hájková navrhuje návrat ke vnímání dokonalosti přírody, a Ježíše jako cestu k překonání vlastních hříchů.
Dokonalost přírody: ano, s největší pravděpodobností je to skutečně krok správným směrem.
Jenže: dnes už to prostě není možné v té původní formě. Když už dnes víme, jak velice relativní je tato "dokonalost". A že když je tu třeba nějaký živý tvor, který se nám jeví být bezprostředně úžasným projevem života - tak zároveň víme, že tato jeho vlastní "dokonalost" je vyvážena a zaplacena zánikem, smrtí tisíců jiných, kteří se v průběhu evoluce ukázali být o něco méně "dokonalými".
Takže: ano, určitá základní "dokonalost" bytí je tady skutečně dána; ale my k ní musíme nalézt nové cesty. - To bych tu ale nerad rozebíral více do šířky; to je jeden ze základních problémů, které nás budou doprovázet ještě daleko do našich budoucích úvah.
-----------------------------------------
Ježíš? - Svým způsobem platí to samé. Ano, kdo věří v Ježíše, pro toho je tento svět ovšem do značné míry "oživen". Jenže, nedá se nic dělat: ten proces "odkouzlení" našeho světa probíhá i za přítomnosti křesťanství. Jinak řečeno: ani křesťanství, ani Ježíš nemají evidentně dostatek síly k tomu, tento proces účinně zastavit. I tady tedy platí: je třeba hledat nové cesty.
+ Další komentáře