Ježíš a současnost

Josef Poláček

Křesťanství se díky svému apelu na solidární soucit může stát důležitým impulsem společenských změn. Jeho interpretace ovšem nesmí směřovat ke slepé víře, ale k uchopení odpovědnosti za vlastní činy.

V poslední době se na stránkách Deníku Referendum rozběhla celá řada diskusí s křesťanskou, respektive obecně religiózní tématikou. Bylo by možno se ptát: co má mít levicově-politický deník společného se specifickými náboženskými záležitostmi? Nejsou tyto věroučné disputace pouze odváděním pozornosti od skutečně relevantních společenských témat, v prvé řadě od sociální otázky?

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Takto jednoduše ale věci nestojí. Za prvé: sociální orientace křesťanství i obecně levicového (respektive komunistického) hnutí se vždy úzce dotýkaly. A je možno plným právem předpokládat, že kdyby Ježíš žil v dnešní době, pak by daleko spíše stál na straně práce nežli na straně kapitálu, na straně nemajetných nežli na straně velkoakcionářů.

Jestliže se v uvedeném smyslu tedy křesťanství a levice dotýkají a do nemalé míry i prolínají, pak na straně druhé panuje stav zásadní nespojitelnosti a ideové konkurence. Jde o to, že zásadní a zásadová levice (za jejíhož představitele stále platí marxismus) se nemůže spokojit jenom s určitými dílčími sociálními opatřeními, nýbrž s pohledem na svůj konečný cíl — emancipaci celé společnosti — si nevyhnutelně musí činit i nárok na ideovou hegemonii. Tedy na výklad toho, co je vlastně vůbec lidská společnost, co je člověk sám a jaký je smysl jeho existence na tomto světě.

A v této rovině tato principiální levice nutně koliduje se všemi náboženskými výklady a modely světa — neboť ona sama těžiště veškerého svého úsilí klade do sféry sociální reality, do sféry materiální. Ta je se sférou spirituální neslučitelná. Právě to byl důvod, proč Marx s takovou rozhodností a nesmiřitelností odmítl jakékoli formy duchovnosti.

Jenže, jak čas ukázal, ten Marxův materialismus se neukázal být dostatečnou základnou ani pro reálnou praxi, ani pro výklad onoho smyslu lidské existence. Otázka po vztahu materiálního a duchovního se tedy v levicovém hnutí otvírá znovu; a bude nevyhnutelné na ni nalézt nové odpovědi.

Křesťanství jako impuls změny

Ve své stati „Potřebujeme dnes Ježíše?“ přichází Eva Hájková s tézí, že Ježíš ve srovnání s předešlým judaismem, respektive Starým zákonem přináší pro člověka osvobození od svírající a omezující striktní litery Zákona a že tedy člověku dává svobodu svého vlastního odpovědného jednání. Z toho následně dovozuje, že — pokud konečným cílem levice má zůstat svobodná, dobrovolná práce a činnost každého jednotlivce pro celek — že k prosazení tohoto způsobu existence do praxe bude nezbytně zapotřebí i ježíšovský mravní étos.

A to především co se týče těch více majetných. Neboť, jak Eva Hájková konstatuje, ten původní marxisticko-revoluční princip s vyvlastněním majetku bohatých tříd se neosvědčil, neboť plodí zase jenom pocit hořkosti a nespravedlnosti u těch, kterým bylo vzato to jejich. Do světa tedy i po provedené revoluci jaksi zadními vrátky opět vstupuje zlo. Toto zlo pak znemožňuje pravou pospolitost mezi lidmi.

To přerozdělování bohatství je tedy možno jenom na základě dobrovolného konání oněch bohatších, na základě jejich vlastního vnitřního přesvědčení. A něco takového, takovýto vnitřní přerod, je možný jenom na základě velmi intenzivního impulzu, který je obsažen právě v Ježíšově mravním étosu.

Bůh tu sice stále ještě je, jako poslední instance spravedlnosti, ale člověk přebírá definitivně svou vlastní odpovědnost za své vlastní jednání, za svůj vlastní charakter. Foto flicker.com

Z pozic ortodoxního marxismu by bylo zcela snadné takovéto představy označit za naprosto nereálné či je přímo zesměšnit. Mravním étosem bojovat proti soukolí kapitalismu! Ježíšem proti nadnárodním koncernům! Kdyby to takto mělo fungovat, pak je nutno se ptát, proč tento spásný recept neúčinkuje už dnes. Je přece mnoho takových — a to včetně samotných papežů — kdo křesťanské hodnoty staví proti pahodnotám ze řetězu utrženého kapitalismu, aniž by tyto mravní apely ukazovaly nějaký reálný účinek.

Na straně druhé nelze přehlédnout, že po celý středověk tento — z materialistického hlediska zcela fiktivní — křesťanský étos skutečně působil a účinkoval a velice významně ovlivňoval zcela reálné společenské vztahy a instituty. Špitály, starobince, sirotčince a podobné — to byla zcela reálná zařízení, která budoval nikoli stát, nýbrž prakticky výhradně křesťanská církev.

A co více — ti bohatí skutečně dávali! Dávali, poskytovali, věnovali velké částky ze svého majetku ve prospěch právě těchto sociálních zařízení a ústavů. Ponechme teď stranou otázku, jestli dávali více z vlastního niterného křesťanského přesvědčení, anebo z čirého strachu před soudem a trestem božím — ale dávali.

Pavlova intervence

A tak tedy skutečně není nikterak nerealistická ta důvěra v to, že člověka je možno v jeho chování a cítění změnit. A nikoli pouze změnou materiálních podmínek jeho existence, nýbrž i tím, že se osloví a zasáhne jeho vlastní duše.

V jednom ohledu je tedy Evě Hájkové nutno dát bezvýhradně za pravdu: sociálně spravedlivou (či alespoň spravedlivější) společnost nelze vynutit čirým násilím. Bez dobrovolné spoluúčasti těch bohatších, z jejich vlastního přesvědčení, to nepůjde. Na straně druhé ale zde máme i ten uvedený fakt, že v současné době ty křesťanské mravní apely — na rozdíl od středověku — mají už jen velmi malou účinnost. Co tedy s tímto rozporem?

Podívejme se blíže na to, jaký konkrétní charakter ježíšovský mravní apel vlastně má.

Jak bylo řečeno, podle Evy Hájkové Ježíš člověku přináší osvobození od fixní litery Starého zákona, dává mu volnost a odpovědnost vlastního jednání. Navíc pak apoštol Pavel vnáší do křesťanské tradice institut „milosti“ — tedy odpuštění hříchů člověku Bohem, bez ohledu na zásluhy daného jedince. Eva Hájková spatřuje další rozšíření svobody člověka v tom, že jeho jednání není automaticky stíháno nemilosrdnou sankcí.

Obávám se , že právě tady vězí čertův dráp. Totiž právě v tom rozdílu mezi Ježíšem a Pavlem.

Pavel vykonal nedocenitelné dílo pro instalování — dá se říci - „reálného křesťanství“; tedy takového křesťanství, které bylo otevřené všem (nejen Židům), které bylo přístupné obecnému lidu, které dokázalo i prostého člověka bezprostředně oslovit. Ovšem nelze odhlédnout od toho, že toto Pavlovo dílo byla už jenom určitá, specifická interpretace Ježíše, nikoli Ježíš sám.

V čem je ten hlavní rozdíl?

Ano, plně souhlasí to, že Ježíš lidem ve srovnání se Starým zákonem přinesl rozhodující obrat, co se týče míry svobody jejich jednání a jejich vlastní odpovědnosti. V naprosté krátkosti by bylo možno konstatovat: tam kde Starý zákon nakazuje lidem: „Konejte dobro!“, tam Ježíš vyzývá své následovníky: „Buďte dobří!“ Veškeré mravní těžiště se tedy z — kodifikované — povinnosti konání přesouvá na samotné bytí, na nejvlastnější nitro člověka. Z vnější povinnosti se stává to, co Aristoteles ve své Etice nazývá „habitus“. Tedy to, co člověk „má“ v sobě samém, v samotném jádru svého charakteru.

Svoboda a zodpovědnost

Ovšem, Ježíš zároveň s tímto sděluje lidem (byť jenom implicitně, nevysloveně) ještě něco jiného: „S tím, abyste byli dobří, nečekejte na Boha! Buďte dobří sami ze sebe, ze svého vlastního niterného přesvědčení, ze své vlastní dobré podstaty!“ Ten Bůh tu sice stále ještě je, jako poslední instance spravedlnosti, ale člověk přebírá definitivně svou vlastní odpovědnost za své vlastní jednání, za svůj vlastní charakter.

Pavel ve svém „Dopise Římanům“ sice na straně jedné přesně podchycuje a ještě zintenzivňuje ježíšovskou emancipaci od fixní litery Zákona, ale jako náhradu za to nepřináší nic jiného nežli absolutní, bezvýhradnou a — nedá se nic dělat — slepou víru! A celou tu věc nečiní o nic lepším ta okolnost, že se jedná o víru v samotného Ježíše.

Ona svoboda, ona vlastní odpovědnost člověka za jeho vlastní jednání, s kterou přišel Ježíš, ta je tu vzápětí zase negována, člověk je opět plně podřazen pod cizí autoritu, na které je plně závislý, a vůči které musí skládat účty ze svého jednání! Jediný rozdíl je v tom, že na místo víry v nedotknutelnost Zákona zde nastupuje víra v nezpochybnitelnost Boží, respektive Ježíšovy vůle. Sotva se tedy člověk emancipoval od slepé litery Zákona, v tom samém okamžiku je upnut pod moc slepé víry.

Ta nově nabytá mravní svoboda a odpovědnost člověka se v pavlovském pojetí zcela neztrácela, ale byla velmi citelně zatlačena do pozadí.

A v době dnešní, v nastupující éře moderního věku není možno vyhnout se otázce: je možno i do budoucna vystačit s tímto pavlovským pojetím Ježíšova poselství? Nedokážeme opravdu být dobrými bez pasivního čekání na dotyk Boží milosti? Není na čase vrátit se zase k původnímu Ježíšovi? A dokonce ještě prohloubit to poselství, s kterým přišel?

Že totiž mravným má a musí být člověk sám ze sebe, ze svého vlastního nejhlubšího nitra, nikoli na základě slepé víry v cokoli a kohokoli? Nebudeme ve skutečnosti právě tehdy blíže Ježíšovi, když namísto neustálého vzývání jeho jména budeme konat, jednat a vůbec být ve smyslu jeho nejvlastnějších intencí? Pak teprve přijmeme svou vlastní, ničím nepodmíněnou a o nic vnějšího se neopírající odpovědnost za nás samé, za kvalitu našeho charakteru a za naše vlastní jednání.

    Diskuse
    April 19, 2016 v 14.13
    Pane Poláčku, já si nemyslím, že se Pavel od Ježíše zas tolik lišil. Snad zejména v tom, že se na rozdíl od něj obracel především k pohanům, tedy nežidům, od nichž nepožadoval plnění tzv. zákona v plném rozsahu (nejednalo se jen o Desatero), jsa si vědom, že je to pro ně nepřijatelné (a zbytečné).
    Není pravda, že by Pavel svým učením o milosti zbavoval lidi odpovědnosti. Vždyť na rozdíl od Ježíše zdůrazňoval, že je nutné živit se vlastní prací (kdo nechce pracovat, ať nejí).
    A na druhé straně - i Ježíš zdůrazňoval spoléhání ve všem na Boha, jinak by přece
    nepřišel s touto modlitbou:
    Otče náš, jenž jsi na nebesích,
    posvěť se jméno tvé.
    Přijď království tvé.
    Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
    D náš vezdejší dej nám dnes.
    A odpusť nám naše viny,
    jako i my odpouštíme našim viníkům.
    A neuveď nás v pokušení,
    ale zbav nás od zlého.
    Ono se to spoléhání na Boha vůbec nevylučuje s vlastní iniciativou.
    A přenecháním zodpovědnosti Bohu se nikdo nezbavuje vlastní odpovědnosti. Znamená to, že člověk udělá všechno co může a jak nejlíp dovede, ale netrápí se tím, že nebyl schopen udělat ještě víc (...to, co nemohu, přenechám Bohu).
    Možná k tomu ještě něco napíšu, ale dnes jsem od rána do večera ve vlaku, takže zatím jen tolik.
    JV
    April 19, 2016 v 16.27
    Slepá víra?
    Vážený pane Poláčku,
    ve Vašem zajímavém a přemýšlivém článku píšete o tom, že Pavlovo veřejné působení, jímž Pavel po Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání šířil Ježíšovo učení, pokládáte za slepou víru.

    To je tvrzení hodně neobvyklé. Z čeho tak usuzujete? Nebylo třeba jej v článku nějak vysvětlit, odůvodnit?

    S pozdravem, Jiří Vyleťal

    April 20, 2016 v 0.49
    A to je otázka, zda slepá je či nikoliv
    »Sotva se tedy člověk emancipoval od slepé litery Zákona, v tom samém okamžiku je upnut pod moc slepé víry.«

    Nedá se nic dělat, zdá se, že jste uhodil přesně na hlavičku, pane Poláčku. Ať už jde o otázku hledání autentického bratrství v ekonomice, kdy stále a zdá se čím dál marněji čekáme na procitnutí bohatých, nebo ať už jde jen a pouze o všední vztahy a etiku během každého dne, tak opravdu jde o skutečnost a realitu – nikoliv o subjektivní pocity, byť si je dokážeme vnitřně obhájit zlatými slovy s filigrány.

    Jen... Jen mi je trochu smutno, protože vím, že rovinu problému tak, jak jste ji decentně a jemně naznačil, bude vnímat jen málokdo.

    Možná ve zkratce takto: Teď už musíš sám, člověče, za nikoho se neschováš, dal jsem ti moudrost i cit, právě tolik, kolik potřebuješ. Teď už musíš Ty sám, proto jsem Tě stvořil ke svobodě. Klidně se ptej a klidně mě volej, ale nakonec to budeš Ty a jen Ty, kdo rozhodne.
    April 20, 2016 v 5.57
    Panu Poláčkovi
    Já se vrátím k postavě sv. Pavla, kterého jste zmínil v diskusi pod článkem J. Dolejše Ožije levice tváří v tvář civilizační výzvě?
    Píšete, že uznával stát za nezpochybnitelnou autoritu.
    Nechtěla jsem tu druhou diskusi zavádět od tématu, tak to píšu sem. Není to tak jednoznačné. Apoštol Pavel rozeznával autority světské a duchovní (každá užívá jiných prostředků). Těm světským se měli věřící podřizovat ve zcela obyčejných věcech, které se netýkaly víry, ale určitě ne ve věcech duchovních. V těch druhých bylo naopak zapotřebí poslouchat jen Boha. A věrnost Bohu má samozřejmě přednost před poslušností vrchnostem, vládám a podobným světským mocnostem.
    April 20, 2016 v 6.26
    Myslím, že svatého Pavla dobře pochopil třeba Chelčický.
    Pan Rusek naprosto dokonale vystihl a popsal smysl mé úvahy. Nemám, co bych k tomu dalšího dodal.
    JP
    April 20, 2016 v 13.31
    Pavel, Ježíš a Bůh
    Co se toho postavení či úlohy Boha u Ježíše a Pavla týče, pak ten je samozřejmě přítomen u obou.

    Jenže, jak jsem zcela výslovně napsal v mém textu: u Ježíše ten Bůh konec konců jenom tak nějak "stojí v pozadí". Jakožto poslední instance - vyžadující, trestající a odměňující. Ale nicméně, ten zásadní zvrat (oproti judaismu, jeho fixního Zákonu) je právě v tom, že t ě ž i š t ě celé věci se z Boha přesouvá na samotného člověka.

    Připomeňme si ještě jednou, k čemu jsme dospěli (a na čem jsme se víceméně shodli) v paralelní diskusi: jádrem všeho je onen (původně Janův-Křtitele) apel: "Obraťte se!!" Čili, Ježíšovi se skutečně v prvé a zcela zásadní řadě jedná právě o to niterné obrácení se č l o v ě k a samotného. Kdyby se Ježíšovi jednalo jenom (anebo především) o Boha - pak by neměl vůbec žádného důvodu pro své vlastní působení. Neboť sotva bylo v té době možno nalézt druhý národ, který by se natolik upínal k Bohu, jako právě Židé.

    Takže tedy, Ježíš těžiště pozornosti přesouvá na samotného člověka. Jenže, u Pavla zaznamenáváme pohyb přesně opačný: do centra veškerého dění se staví opět v í r a. A víra - ta je naprosto principiálně vždy nekritická. A tedy - nedá se nic dělat - "slepá".

    Pane Vyleťale, v dopise Pavla Římanům jsou o tom celé pasáže: věříme v Krista, věříme v Kříž, věříme ve Zmrtvýchvstání. Víra, víra, víra... Spasen bude ten, kdo uvěří v Krista a v jeho Zmrtvýchvstání. Nikoli - v prvé řadě - ten, kdo rozpozná a za své přijme to vlastní jádro Ježíšova poselství, totiž o vlastní odpovědnosti člověka za jeho konání, za jeho dobro; nýbrž ten, kdo u v ě ř í. A na tomto zvratu od odpovědnosti ke slepé víře se nic nestává lepším jenom proto, že pro tentokrát to není víra v Zákon, nýbrž víra v samotného Krista.

    Musíme si uvědomit: tento rozdíl mezi Ježíšem a Pavlem měl zcela objektivní kořeny. Znovu opakuji: Pavel měl bezpochyby tu nevývratnou zásluhu, že dokázal vytvořit ideový základ pro r e á l n é křesťanství. Tedy pro takovou formu křesťanské víry, která měla reálnou šanci oslovit širokou obec, udržet a prosadit se ve zcela reálném kontextu tehdejšího světa.

    Pavel byl totiž konfrontován se zcela novým problémem, který se pro samotného Ježíše vůbec nestavěl. Ježíš totiž působil prakticky výhradně mezi Židy, čili bezvýhradnými vyznavači judaismu. Čili monoteismu, včetně všech odpovídajících společenských a především mravních norem. Ježíš tedy měl, na čem stavět - a mohl veškerou svou činnost fokusovat právě jenom na onen zmíněný p o s u n v chápání, v pojetí onoho mravního přerodu.

    Zatímco Pavel byl v situaci, kdy se pro křesťanské hnutí stalo životně nezbytným, získat pro sebe široké vrstvy NEžidů. Tedy těch, kteří neměli "v krvi" celý ten judaistický duchovní základ; a většinou se jednalo o dosavadní vyznavače polyteismu. Tedy o "pohany".

    A teď: Pavel nemohl postupovat tím, způsobem, že by těmto pohanům n a p ř e d zprostředkoval judaistický (starý) Zákon, a posléze na to narouboval onen Ježíšův nový výklad. Když právě zásadní akcent Ježíšovy nové cesty spočíval v o s v o b o z e n í se od fixní litery Starého zákona. A za druhé, problém čistě praktický: pro Ne-židy byla většinou nepřijatelná obřízka, jakož i jiné striktní náboženské judaistické předpisy.

    Takže: Pavel stál před tím skutečně obřím úkolem - zprostředkovat pohanům z á r o v e ň jak monoteismus, tak i Ježíše! Objektivně vůbec neměl jinou možnost, nežli vzbudit oheň v srdcích posluchačů svých kázáních právě vyzdvižením čiré víry. Víry v Ježíše samotného, víry ve Zmrtvýchvstání, a tím zároveň víry ve vlastní zmrtvýchvstání (a život věčný) následovníků Krista.

    Byla to - zopakujme ještě jednou - fakticky jediná možnost, jak nové náboženství prosadit, rozšířit do světa.

    Ale, nedá se nic dělat - za tento úspěch ve světě vnějším se musela zaplatit nemalá cena; a touto cenou byl právě ústup od pravého jádra Ježíšova poselství, opět zpět k jenom samotné víře, k praktikovanému kultu. Toto konstatování tedy nijak nemá snižovat zásluhy Pavla o křesťanství - ale dnes je nutno si už uvědomit, co se na této cestě za úspěchem ztratilo; a je nutno se vrátit - a ještě ho prohloubit - k onomu původnímu Ježíšovu poselství lidem.,
    JP
    April 20, 2016 v 13.35
    Víra, moudrost a cit
    Pane Rusku, jmenovitě těmito pojmy (moudrost a cit) jste dokonale vystihl jeden - zcela zásadní - aspekt, který jsem původně chtěl také zapracovat do mého textu, ale bohužel se tam už z čistě prostorových důvodů nevešel.

    Už jsem sám tak napůl uvažoval, že právě na toto téma zpracuji ještě text následný (pokud by o toto téma byl hlubší zájem). Pracovní text tohoto textu by byl asi "Ježíš a Aristoteles". Konkrétně by se tam jednalo právě o to, jakým k o n k r é t n í m způsobem se člověk má propracovávat k pravé mravnosti.
    JP
    April 20, 2016 v 13.54
    Bůh a odpovědnost
    To je ovšem zase jedna z nejproblematičtějších otázek křesťanství vůbec, paní Hájková. Totiž to, do jaké míry je křesťanství (respektive víra ve všemocného a vševědoucího Boha) slučitelná se svobodou člověka - která je ovšem základní podmínkou odpovědnosti člověka za jeho činy, a za charakterovou kvalitu jeho činů.

    Dozajista, křesťanství postuluje onen podvojný, či podílný vztah: Bůh určuje, ale člověku je dána (relativní) svoboda. Člověk je tedy konec konců odpovědný za to, jaký je a jak jedná.

    Ovšem, jak velice problematická je tato konstrukce, můžeme nalézt právě u samotného Pavla.

    Ve svém "Dopise Římanům" se totiž zabývá výslovně touto otázkou - poměru boží vůle a svobody.

    "Nyní namítneš (9,14n.): Jak tě může (Bůh) ještě obžalovat, když se nikdo nedokáže vzepřít jeho vůli?" - Čili, je zde dána jasná a jednoznačná predestinace, která vylučuje svobodnou lidskou vůli.

    Na tuto námitku odpovídá Pavel: "Kdo jsi ty, že chceš jako člověk soudit o Bohu? Řekne snad dílo o tom, kdo ho stvořil: Proč jsi mě tak udělal? Není snad naopak hrnčíř pánem nad hlínou? Nemůže snad z téže hmoty zhotovit jednu nádobu pro čisté, a jednu nádobu pro nečisté?"

    Takže, takto argumentuje Pavel. Tady ovšem nelze jinak, nežli na takový způsob "argumentace" hledět s nevěřícným úžasem.

    Vždyť ke komu j i n é m u by onen hrnec - pokud je špatně udělaný - mohl říci: "T y jsi mě špatně udělal!", nežli ke svému vlastnímu hrnčíři?!...

    A ke komu j i n é m u může člověk - pokud má být souzen za svou "nepovedenost" říci: "Jsem přesně takový, jakým t y jsi mě stvořil!", nežli ke svému vlastnímu Bohu?...

    Takže, jak vidět, ono je to s tou svobodou - a odpovědností - v křesťanství velice, ale opravdu velice problematické. A Pavel dokazuje fakticky naprostý opak toho, než co bylo jeho úmyslem...
    April 20, 2016 v 14.27
    Jenže pak to pokračuje:
    "A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?"
    Podle mého názoru víra v Boha svobodnou vůli nevylučuje. Už proto, že můžete buď svobodně věřit nebo nevěřit.
    A jestli to vede k odpovědnosti? Samozřejmě záleží na tom, jak to kdo bere vážně - jak vážně bere svůj vztah k Bohu.
    Ale na tom, jak vážně to kdo bere, přece závisí všechny mravní nauky. Nemyslíte, pane Poláčku?

    + Další komentáře