Co se poměru veřejnosti ke kapitalismu týče, pak je možno ji názorově rozdělit v podstatě do tří velkých skupin.

Jedna skupina vlastně vůbec neuznává pojem „kapitalismus“ jako platný; pro její příslušníky se jedná o ryze ideologicky zabarvenou floskuli. Namísto toho používají pojmů jako „svobodná tržní ekonomika“, či „svobodný trh“. To znamená, že to, co se obecně rozumí pod pojmem „kapitalismus“, je z jejich hlediska prostě ten jediný přirozený způsob ekonomické aktivity, kde každému je umožněno uplatnit sám sebe a své ekonomické zájmy, čistě jenom na základě svých osobních schopností a dovedností.

Druhá skupina populace sice uznává a chápe, že něco takového jako kapitalismus přece jenom existuje; je pro ně nepřehlédnutelné, že to, co původně mělo být onou „svobodnou ekonomikou“, ve skutečnosti vytváří hierarchické struktury a závislosti, kde o nějaké rovnosti ekonomických subjektů může být hovořeno jenom ve velice relativním smyslu.

Tato skupina tedy vidí, že kapitálově silné subjekty zaujímají dominantní roli jak v ekonomice, tak ale i v politice, ve státních strukturách, a mají snahu je čím dál tím více ovládnout. Nicméně, tato skupina populace nevidí celou situaci až přespříliš dramaticky; její smysl pro realitu jí říká, že lidská společnost byla vždycky rozdělena na úspěšnější a méně úspěšné, na ovládající a ovládané, a že stejně nakonec vždycky a všude byly „peníze až na prvním místě“.

Tato část populace si tedy uvědomuje určité negativní projevy a rysy kapitalismu; ale v podstatě tento systém považuje také za víceméně přirozený, jakožto novodobou podobu odvěkého soupeření o ekonomický prospěch a s tím spojenou politickou moc.

↗

Za co všechno může kapitalismus a za co masa spotřebitelů vytvářející kapitalistický trh? Foto neznámého autora, Internet

Třetí skupina populace však vidí celou záležitost zásadně a radikálně jinak. Kapitalismus, to je v jejích očích principiálně deformovaný, negativní, člověku škodící ekonomický a společenský pořádek, který s sebou nevyhnutelně přináší vykořisťování, ekonomickou a sociální nerovnost, podřízenost celé společnosti pod diktát kapitálu a odosobněné, odlidštěné mechanismy trhu.

Tento kapitalismus je tedy bezpodmínečně nutno odstranit, zrušit, zničit — neboť jedině tak je možno obnovit přirozené, harmonické, skutečně humánní vztahy ve společnosti, mezi všemi lidmi navzájem.

Takže, tolik prvotní dělení. Cílem tohoto textu není teď stavět tyto názory proti sobě navzájem, uvádět argumenty pro či proti. Zastavme se ale podrobněji u té skupiny třetí, té která zásadně a radikálně odmítá a zavrhuje kapitalismus jako takový; neboť legitimita či ilegitimita jejího postoje je klíčová pro sebedefinování celé levice.

Podle přesvědčení této názorové skupiny je tedy všechno principiálně špatné, co je nějakým způsobem spojeno s fungováním kapitalismu. Kapitalismus je vinen zásadně vším, co stávající společnost dělá špatnou; co jí znemožňuje žít přirozeným, harmonickým životem.

Prozkoumejme si teď na jednom zcela konkrétním případě, do jaké míry je tento zásadně odmítavý postoj ke kapitalismu odůvodněný, a jaké jsou jeho souvislosti. Vezměme si třeba pojem umění. V podstatě kdykoli v rozhovoru s nějakým zastáncem tohoto vůči kapitalismu zásadně kritického postoje padne slovo „umění“, pak vzápětí od něho jako podmíněný reflex je vystřelena odpověď: „Umění je přece za kapitalismu naprosto podřízeno diktátu trhu! Komerční umění!“

Což má znamenat v podstatě toto: za podmínek panujícího kapitalismu není reálně možno vytvářet pravé, ryzí umění, protože na kapitalistickém trhu se prosadí jenom plytká, masová produkce, na které investor v oblasti umění může nejlépe vydělávat.

Každý umělec, i ten nejtalentovanější, se nakonec musí podřídit tomuto diktátu trhu; jinak se musí smířit s tím, že jeho umělecké výtvory zůstanou přístupné jenom několika málo jednotlivcům, povětšině z jeho nejbližšího okolí. V žádném případě nemůže počítat s tím, že by se svým nekomerčním uměním kdy mohl sám uživit.

V této rovině jsou bezpochyby všechny tyto výtky vůči kapitalistickému trhu s uměním naprosto oprávněné. Za stávajících podmínek vždy bezpečně vítězí masová komerční produkce, přizpůsobená plytkému vkusu esteticky nenáročného masového publika.

Jenže: je tohle opravdu celá pravda? Může za všechno negativní na tomto poli opravdu jenom kapitalismus? Připomeňme si: podnikatel na poli umění chce samozřejmě v prvé řadě vydělávat, produkovat zisk; umělecká hodnota díla je pro něj naprosto druhořadá. Ale — bránilo by mu snad něco zásadně v tom, produkovat opravdu hodnotné umění, kdyby o něj byl zájem? Kdyby o něj byl zájem na uměleckém trhu? Vždyť — kým je vlastně vytvářen tento trh, jeho charakter?

Vytváří ho jenom ten samotný obchodník s uměním, kapitalista? Nevytváří snad tento trh — tento masový, komerční, plytký trh s uměním - daleko spíše ta velká masa spotřebitelů, kupců, uživatelů umění? Kdyby byl na trhu zájem, kdyby byl hlad po opravdovém, po kvalitním umění — pak by obchodník s uměním samozřejmě neměl sebemenší problémy s tím, tento masový trh zásobovat hodnotným uměním se stejnou produkční intenzitou a se stejným nasazením, s jakým ho dnes zásobuje uměleckým kýčem.

Takže: komerční, „kapitalistický“ trh s uměním naprosto sám nezpůsobuje a nezaviňuje nadvládu plytkého komerčního umění nad uměním hodnotným; komerční trh je v podstatě jenom multiplikátorem, který zesiluje, znásobuje ty faktory a tendence, které jsou v samotné společnosti už tak jako tak přítomny.

Zajímavé na celé té věci je: když se člověk ponoří do hlubších rozhovorů o umění právě s těmi nejradikálnějšími kritiky komerčního uměleckého trhu — pak se velmi často ukáže, že jejich vlastní schopnost odlišovat opravdu ryzí umění od pouhého vnějšího líbivého dojmu je sotva jen průměrná! Jejich postoj k umění je sice možná nekomerční; ale to ještě zdaleka neznamená, že by se přes tento čistě odmítavý postoj k masovému umění dokázali vypracovat k výšinám skutečně autentického estetického vnímání a prožitku.

A tady se dostáváme k samotnému jádru věci: celý ten postoj zapáleného bojovníka proti umělecké komerci může být případně také jenom nakonec velice lacinou pózou: já přece tak zaníceně brojím proti komerci v umění, tak co po mě ještě chcete?

Abych snad svůj čas utrácel nějakým namáhavým sebevzděláváním v oblasti estetiky, abych se vypracovával nad přirozený estetický naivismus lidské mysli, k pravým výšinám uměleckého vnímání? Jdete mi s něčím takovým, já musím přece dál neúnavně bojovat proti kapitalismu na poli umění!

Takže, tohle byl jeden konkrétní příklad, z oblasti umění. Ale, co platí na tomto jednom — napohled specifickém — poli, to platí i ve všech ostatních oblastech antikapitalistického boje natolik všeobecně, že by to snad bylo možno formulovat vysloveně v podobě přírodního zákona. Ať přijde řeč na jakýkoli problém existence člověka, pro zastánce antikapitalistické doktríny je všechno naprosto jasné: za všechno může kapitalismus.

Proč člověka po celé trvání jeho pozemské existence doprovází egoismus a bažení po vlastním prospěchu? - Na vině je kapitalismus. Odstraňme kapitalismus, a ze všech lidí rázem budou naprosto altruistické bytosti, jejichž jediným zájmem a životním cílem bude blaho všech ostatních.

Proč lidský druh — tento homo sapiens sapiens — stále znovu a znovu sklouzává k obhroublejším, přízemnějším, duchovně omezenějším formám své existence, namísto k těm duchovně vyspělejším, kultivovanějším? - Za to může samozřejmě kapitalismus; zrušte kapitalismus a uvidíte, jak nám tu jako čertík z krabičky vyskočí člověk nový, člověk socialistický (komunistický, samosprávný...), který bude přímo reinkarnací a ztělesněním takových velikánů ducha, jako byli Sokrates, Ježíš Kristus, Ludwig van Beethoven a Karel Marx.

Proč lidé jsou — a vždycky byli — uzavřeni do jeskyně, do vězení svých vlastních osobních názorů, přesvědčení, ideologií, a nejsou schopni z těchto svých ideologických předpojatostí vystoupit ven, aby tuto svou životní perspektivu obohatili o životní formy a duchovní dimenze jiné? - Ovšem, za všechno může kapitalismus, který jediný štěpí o sobě homogenní společnost na náprotivné tábory, s navzájem soupeřícími ideologiemi. Odstraňte kapitalismus, a všichni lidé rázem pochopí, že existuje jenom jedna velká společná pravda o tomto světě — ovšemže ta pravda naše, ta antikapitalistická!

Zkrátka, kapitalismus je vinen naprosto vším: lidskou omezeností, lidskou zlobou, latentní agresivitou lidského pokolení, egoismem, falešnými názory a falešnými ideologiemi, vykořisťováním a černými neštovicemi.

Jaký to přece musí být krásný, úlevný pocit: jednou provždy jsme odhalili kořen veškerého zla a neštěstí ve společnosti; jakmile provedeme tu naši revoluci a toho démona kapitalismu zaženeme definitivně do nejhlubších zákoutí podsvětí, nastane konečně ten odvěky vytoužený zlatý věk lidstva. Už nebude zapotřebí den co den namáhavě a pracně bojovat za kultivování onoho stále ještě přinejmenším položivočišného druhu zvaný člověk; veškeré této námahy nás ušetří osvobozující akt té velké antikapitalistické revoluce.

Tito zapálení antikapitalističtí bojovníci chtějí převrátit svět; ale vůbec přitom neberou zřetel na samotného člověka. Oni chtějí změnit celý svět; ale ve skutečnosti nedokáží často změnit ani sami sebe.