Překoná někdy levice roztříštění?
Eva HájkováStoupenci levice se dnes nedokáží shodnout ani na tom, zda být levicový zároveň znamená být také liberální. Má levici jít spíš o svobodu, o rovnost, nebo o sociální otázku?
Levice je dnes roztříštěná, a proto bezmocná. Její příznivci se nemohou shodnout na mnoha věcech. Například na tom, zda být levicový zároveň znamená být také liberální. Má levici jít spíš o svobodu, o rovnost, nebo o sociální otázku? A nebo ještě o něco jiného? Občas se dokonce zdá, jako bychom u nás měli ne dva, ale hned několik levicových táborů. Co způsobilo to přílišné a místy nepřehledné dělení?
↗
Francouzská levice demonstruje svou sounáležitost řadou společných akcí. Patří mezi ně například i zářiový hudební festival. Foto neznámého autora, Internet
Kořeny hledejme v minulosti. Reálný socialismus, který se během dvacátého století postupně vyvinul v zemích východní a střední Evropy, vzešel z bojů radikální levice, ale vzhledem k tomu, že trpěl demokratickým deficitem, brali ho někteří liberálně-levicoví nebo radikálně-demokratičtí kritici (např. Milan Valach) spíš jako pravicový. Reformní komunisté z roku 1968 hodnotili normalizační režim jako konzervativní (pro jeho příklon ke stalinismu), zatímco příznivci normalizace reformní komunisty a jejich spojence na oplátku nazývali pravičáky.
Později se objevil termín konzervativní levice, který označoval příznivce normalizace a odpůrce reforem roku 1968, ačkoli člověk by si pod názvem konzervativní levice mohl představit spíš nějaké křesťanské sociály, jimž se příčil liberalismus. Pojmy označující levicové spektrum se začaly trochu zamotávat (čert aby se v tom vyznal). Do toho přibyly proudy, které samy sebe považovaly či považují za politický střed, ale o těch ani o pravici psát nechci. Snad je jen vhodné poznamenat, že ani pravice není jednotná a občas se dokonce vzájemně obviňuje z levicovosti, čímž bývá pojmový zmatek ještě umocněn. Existuje ovšem bod, v němž se pravice převážně shoduje, a tím je kapitalistické tržní hospodářství. Zdá se, že levice takový bod nemá. Bohužel.
Ale zpět k historickému vývoji, v němž je třeba hledat příčiny současného stavu. K levici se v průběhu dějin počítalo jak dělnické hnutí, tak hnutí levicových intelektuálů. Ne vždy jim šlo o totéž, ačkoliv je částečně spojoval zájem o změnu nevyhovujících ekonomických nebo politických poměrů. Někteří levicoví intelektuálové mívají sklon vidět levicové hnutí příliš idealisticky — jako boj za společenské ideály. V tom jejich pojetí je patrné i jakési soucítění s dělníky nebo prostě s utlačovanými, což jsou jistě ušlechtilé pohnutky. Něco jako křesťanská agapé.
Dělníci však nikdy příliš idealističtí nebyli. Drželi se daleko víc reality, která jim nebyla příznivá, a šlo jim vždy především o zlepšení vlastního postavení, tedy o změnu té reality ve svůj prospěch. Podle Marxovy teorie měl ovšem jejich boj za vlastní zájmy být zároveň bojem za zájmy všech společenských vrstev. Měl přinést univerzální osvobození lidstva.
Po válce dosáhli dělníci výrazného zlepšení svých pozic, a to jak ve východních zemích, které se pokoušely budovat nový systém, tak na západě, kde zůstal kapitalismus. Levicoví intelektuálové už tolik nemuseli bojovat za dělníky, a zaměřili se víc na sebe. Více volnosti, méně konvencí, více možností osobního rozvoje. Větší relativní svoboda na západě vedla k vyššímu stupni individualizace. Na východě k větší individualizaci zase vedla negativní reakce na společenské poměry či nenaplněná touha po západním pojetí svobody. Člověka napadne, že možná šlo o dva různé způsoby či různé kvality individualizace.
Dělníci postupně přestali mít ambice měnit svět. Zvykli si na poměrně slušné sociální zabezpečení a spoustu věcí, před válkou jim nedostupných. Politické cíle dělníků a levicových intelektuálů se zvolna začaly rozcházet. Oč méně si levicoví intelektuálové rozuměli s lidem, o to více se zajímali o ekologii a o práva menšin.
Levicoví intelektuálové obvykle dávají přednost práci, která je zároveň baví, v níž se mohou realizovat. Bývají od dětství vedeni k očekávání takové práce, a pokud se to očekávání nenaplní, cítí se zklamaní. Naproti tomu dělníci častěji berou práci jenom jako nutný zdroj obživy, nikoli jako možnost realizovat se.
Úspěšnější levicoví intelektuálové tíhnou k liberální levici. Někteří méně úspěšní spíš k radikální levici. Dělníci frustrovaní dnes zhoršenými pracovními podmínkami, nižší mzdou nebo něčím jiným kupodivu k radikální levici příliš netíhnou. Občas dokonce sympatizují s extrémní pravicí, protože ta obvykle předkládá jasná a nekomplikovaná „řešení“.
Podle jiného (nikoliv posledního) hlediska bychom levici mohli také rozdělit na systémovou (státotvornou) a antisystémovou. Ta první se částečně kryje s liberální levicí a převažuje v levicových politických stranách, které si antisystémovost nemohou dovolit, ta druhá se téměř kryje s radikální levicí a vyskytuje se v sociálních hnutích a iniciativách více méně anarchistického či podobného ražení. Systémová levice se stále ještě pokouší navazovat na tradice západoevropské sociálnědemokratické politiky, která se svého času ukázala jako úspěšná. Někteří její příznivci dodnes nejsou sto pochopit, proč už úspěšná není. Vždyť přece zkušenosti její úspěchy dokazují! Neradi vidí dnešní realitu způsobenou globalizací a neradi si ji připouštějí, což je chyba, protože pokud chceme realitu změnit, musíme ji obvykle předtím uznat.
Část z nich apeluje na dodržování zákonů, případně na přijetí ještě více a ještě přísnějších zákonů (například daňových). Část z nich apeluje na morálku, která ovšem, jak lze ve společnosti pozorovat, funguje čím dál méně. Profesionální levicoví politici, kteří realitu dnešního světa znají a uznávají, se zase příliš snadno spokojují s konstatováním, že se s ní prostě nedá hnout.
Výsledek je takový, že ani idealisté a moralisté na jedné straně ani pragmatici na druhé straně nebudou schopni zachránit sociální stát - vymoženost minulých generací. Dokonce ani radikální antisystémová levice toho není schopna. Není ovšem schopna ani změnit stávající systém. Je málo početná a skládá se převážně z intelektuálů, kteří mají k lidu poměrně daleko. A bez aktivního spojení s lidem nebude zachráněn ani sociální stát ani nedojde ke změně systému. K obojímu je zapotřebí silného a početného politického (a možná nejen politického) subjektu.
Každý subjekt existuje natolik, nakolik existuje jeho vůle. Musela by tu být nějaká společná vůle, která by stanovila společný cíl a prostředky (cestu) k tomu cíli. Jak ale překonat nesoudržnost atomizované levice skládající se z individualizovaných jedinců, z nichž každý je zahleděn do svých vlastních problémů? Znamená to snad, že v zájmu sjednocení mají všichni v něčem ustoupit? Jak se to vezme. Možná mají, možná nemají. Záleží na tom, jak blízko má kdo k pravdě. Každý z nás by se nad tím měl zamyslet, protože pravdu bychom měli hledat především. A až se ta pravda ukáže, pak bychom jí rozhodně měli dát přednost před malichernostmi.
Domov → Komentář
30. července 2014 v 8.45
Související
Diskuse
ON
nepochybuji o Vašich zcela čistých úmyslech. Ale několik zásadních poznámek:
1. Levice moderní doby – cca od poloviny 19. století, byla vždy „roztříštěná“, protože byla pluralistická a většinou se složitě domlouvala na společném programu. Dařilo se jí to především tehdy, když se jednotlivé proudy dokázaly (minimálně z taktických důvodů) respektovat. Divit se tomu může ten, kdo si myslí, že existuje jen jediná správná levice, resp. ta, která a priori ví, že má k pravdě nejblíže, nebo že ji dokonce vlastní a na tu by měly ostatní levicové proudy přistoupit.
2. Levice se nikam nepohne, když nepřestane s tím zavádějícím rozdělováním sebe sama na systémovou a anti-systémovou. Autorka – marxistka-leninistka – se, samozřejmě, řadí k anti-systémové levici. Já, sociální demokrat marxista-leninista nejsem, dokonce ani marxista, ale odmítám se řadit jak k systémové levici, tak anti-systémové levici. Pokud se v našich hlavách takhle hloupě rozdělíme, vykopeme mezi sebou příkop, který už sotva kdy zasypeme. Rozhodně ne opakováním stále stejných marxisticko-leninských banalit, které se na tomto rozdělení doslova pasou.
3. Sociální demokracie neignoruje globalizaci. Naopak bere ji velmi vážně. Nevyhovuje jí ovšem globalizace, jejíž směr určuje čistě strana kapitálu a nikoli rovněž strana práce. Nemyslí si ale z mnoha důvodů – převážně praktických - že je třeba stranu kapitálu zničit. Tohle nezafungovalo v národním měřítku (tzv. reálný socialismus) a toto poznání bylo vykoupeno za strašnou cenu. Poznání, že to nelze provést v globálním měřítku, by bylo vykoupeno za mnohem strašnější cenu.
1. Levice moderní doby – cca od poloviny 19. století, byla vždy „roztříštěná“, protože byla pluralistická a většinou se složitě domlouvala na společném programu. Dařilo se jí to především tehdy, když se jednotlivé proudy dokázaly (minimálně z taktických důvodů) respektovat. Divit se tomu může ten, kdo si myslí, že existuje jen jediná správná levice, resp. ta, která a priori ví, že má k pravdě nejblíže, nebo že ji dokonce vlastní a na tu by měly ostatní levicové proudy přistoupit.
2. Levice se nikam nepohne, když nepřestane s tím zavádějícím rozdělováním sebe sama na systémovou a anti-systémovou. Autorka – marxistka-leninistka – se, samozřejmě, řadí k anti-systémové levici. Já, sociální demokrat marxista-leninista nejsem, dokonce ani marxista, ale odmítám se řadit jak k systémové levici, tak anti-systémové levici. Pokud se v našich hlavách takhle hloupě rozdělíme, vykopeme mezi sebou příkop, který už sotva kdy zasypeme. Rozhodně ne opakováním stále stejných marxisticko-leninských banalit, které se na tomto rozdělení doslova pasou.
3. Sociální demokracie neignoruje globalizaci. Naopak bere ji velmi vážně. Nevyhovuje jí ovšem globalizace, jejíž směr určuje čistě strana kapitálu a nikoli rovněž strana práce. Nemyslí si ale z mnoha důvodů – převážně praktických - že je třeba stranu kapitálu zničit. Tohle nezafungovalo v národním měřítku (tzv. reálný socialismus) a toto poznání bylo vykoupeno za strašnou cenu. Poznání, že to nelze provést v globálním měřítku, by bylo vykoupeno za mnohem strašnější cenu.
MP
je od vás vrcholně nefér označovat p. Hájkovou za marxistku-leninistku. Který marxista-leninista by napsal, že "reálný socialismus trpěl demokratickým deficitem", a že proto zkrachoval?
Myslím, že určitá rozčilenost vaší reakce vyplývá z toho, že socdem se tváří v tvář problémům globalizace projevuje dosti impotentně a na celoevropské úrovni neustále uhýbá pravici a kolaboruje s neoliberalismem (viz nynější velká koalice v EP, dále třeba velká koalice v Německu apod.).
Čili co máte jako socdem v ruce? Jaký program nabízíte, aby platilo to, co píšete ve svém bodu 3?
Myslím, že určitá rozčilenost vaší reakce vyplývá z toho, že socdem se tváří v tvář problémům globalizace projevuje dosti impotentně a na celoevropské úrovni neustále uhýbá pravici a kolaboruje s neoliberalismem (viz nynější velká koalice v EP, dále třeba velká koalice v Německu apod.).
Čili co máte jako socdem v ruce? Jaký program nabízíte, aby platilo to, co píšete ve svém bodu 3?
July 30, 2014 v 22.13
No, já jsem se tu už vícekrát zmínila, že k Leninovi se znám, i když neplánuji novou VŘSR, přesto však cítím, že mě pan Novotný chce prostě nějak onálepkovat.
Jinak by mě stejně jako pana Plevu zajímalo, co má socdem za trumfy proti globálnímu kapitálu.
Jinak by mě stejně jako pana Plevu zajímalo, co má socdem za trumfy proti globálnímu kapitálu.
Ota Novotný, vystudovaný marxisticko-leninský filozof, exkomunista, kterému jsem ručil do strany, aby neměl problémy se zaměstnáním v oboru, pracoivník katedry tehdy nazývané marxismu-leninismu na menším ústavu ČSAV, později soc.dem., ale silně pravicový, kdysi obdivovatel neoliberalismu a kapitalismu, poslední léta objevitel sociálního státu, ale jen v mezích zákona - Tebe označuje za marxistku -leninistku. To je k popukání. TY zamlžovací řeči jsou k ničemuj, soc.dem díky svým vedoucím garniturám (členi do toho moc mluvit nemohou, jako v KSČM) představují cukr oproti pravicovému biči mezi politickými nástroji dnes globální buržoasie.
Ale Evi, Ty jsi tomu trochu nahrála svou ne zcela jasnou koncepcí levice.
Když dovolíš: Podstatným kriteriem dnes je opravdu ta systémovost či antisystémovost, ale ne jen deklarovaná, jako je tomu u KSČM, ale opravdová, projevující se v charakteru základny i vedoucí garnitury,programu strany, druhu akcí apod.
Ale to je jen osa problému.
Obecně - levice v marxistickém pojetí je tím více, čím více se spojuje se směrem pokroku - s vyšším stupněm zespolečenštění a vlastnické rovnosti, plus demokracie atd. Skutečná levice je tedy ta síla, která vyjadřuje zájmy vykořisťovaných pracujících - to je ten spolehlivý kompas. Dnes by k tomu měli možná nejblíže určité skupiny anarchistů v zahraničí trockistů i těch různých "rozhněvaných"atd., část KSČM a SDS, v minulosti část Levé Alternativy,
Když však ten pojem levice rozšíříme - na politické skupiny nějak přispívající k zlepšení sociální situace vykořisťovaných a omezení \ykořisťování, tedy i reformisty, tak by se to tady u nás snad dalo vztáhnut na další soc.dem. (u Oty bych měl pochybnosti, a rozhodně bych vyloučil tu partu s kterou to Ota dříve táhnul - kolem Richarda Dolejše)
Jenomže - tíhnout třeba i v praktické politice k správnému pokrokovému směru je jedna věc a přijímat ideolpgii druhá. Přijímání jasných ideologií, na nichž je možné se sjednotit, je zcela autonomní proces. A proto ideologickou roztříštěnost v té obecně metodologické rovině překonat nelze. (U buržoasie to není takový problém - jako sjednocující působí zájem buržoASIE NA ZHODNOCOVÁNÍ KAPITÁLU) tAKŽE NEMÁ CENU SE O TO ANI POKOUŠET - OTEVŘENÝ DIALOG ÚPLNĚ STAČÍ. Ovšem je třeba se sjednocovat na praktických požadavcích a krocích - nejlépe strategických, přinejhorším taktických. Ve strategické rovině bych dnes řekl, že by minimem pro sjednocování měla být podpora samosprávného sektoru v rámci plurality sektorů, pluralita a samospráva v politice a veřejné správě. Požadavek zestátňování je možno přijmout jen jako dočasný pomocný krok na cestě k formování samosprávného sektoru,je-li nastolen jako výhradní cíl, pak jde o ideologii bývalé třídyx řídícího aparátu, jedné z forem dnešního antipokrokového směřování - tedy pravice. I já jsem v hodnocení roku 1968 označoval jako pravici jak KAN, K v231,atd., tak konzervativní proud v KSČM - dvě reakční třídy. Dnes stalinisté - nová pravice - skutečnou levici jenom diskreditují a jako od ideologie i cílů je třeba se od nich otevřeně distancovat..
Ale Evi, Ty jsi tomu trochu nahrála svou ne zcela jasnou koncepcí levice.
Když dovolíš: Podstatným kriteriem dnes je opravdu ta systémovost či antisystémovost, ale ne jen deklarovaná, jako je tomu u KSČM, ale opravdová, projevující se v charakteru základny i vedoucí garnitury,programu strany, druhu akcí apod.
Ale to je jen osa problému.
Obecně - levice v marxistickém pojetí je tím více, čím více se spojuje se směrem pokroku - s vyšším stupněm zespolečenštění a vlastnické rovnosti, plus demokracie atd. Skutečná levice je tedy ta síla, která vyjadřuje zájmy vykořisťovaných pracujících - to je ten spolehlivý kompas. Dnes by k tomu měli možná nejblíže určité skupiny anarchistů v zahraničí trockistů i těch různých "rozhněvaných"atd., část KSČM a SDS, v minulosti část Levé Alternativy,
Když však ten pojem levice rozšíříme - na politické skupiny nějak přispívající k zlepšení sociální situace vykořisťovaných a omezení \ykořisťování, tedy i reformisty, tak by se to tady u nás snad dalo vztáhnut na další soc.dem. (u Oty bych měl pochybnosti, a rozhodně bych vyloučil tu partu s kterou to Ota dříve táhnul - kolem Richarda Dolejše)
Jenomže - tíhnout třeba i v praktické politice k správnému pokrokovému směru je jedna věc a přijímat ideolpgii druhá. Přijímání jasných ideologií, na nichž je možné se sjednotit, je zcela autonomní proces. A proto ideologickou roztříštěnost v té obecně metodologické rovině překonat nelze. (U buržoasie to není takový problém - jako sjednocující působí zájem buržoASIE NA ZHODNOCOVÁNÍ KAPITÁLU) tAKŽE NEMÁ CENU SE O TO ANI POKOUŠET - OTEVŘENÝ DIALOG ÚPLNĚ STAČÍ. Ovšem je třeba se sjednocovat na praktických požadavcích a krocích - nejlépe strategických, přinejhorším taktických. Ve strategické rovině bych dnes řekl, že by minimem pro sjednocování měla být podpora samosprávného sektoru v rámci plurality sektorů, pluralita a samospráva v politice a veřejné správě. Požadavek zestátňování je možno přijmout jen jako dočasný pomocný krok na cestě k formování samosprávného sektoru,je-li nastolen jako výhradní cíl, pak jde o ideologii bývalé třídyx řídícího aparátu, jedné z forem dnešního antipokrokového směřování - tedy pravice. I já jsem v hodnocení roku 1968 označoval jako pravici jak KAN, K v231,atd., tak konzervativní proud v KSČM - dvě reakční třídy. Dnes stalinisté - nová pravice - skutečnou levici jenom diskreditují a jako od ideologie i cílů je třeba se od nich otevřeně distancovat..
July 31, 2014 v 5.35
Píšeš, že ideologická roztříštěnost je v obecně-metodologické rovině nepřekonatelná a že "je třeba se sjednocovat na praktických požadavcích a krocích - nejlépe strategických, přinejhorším taktických". Není to ale tak, že jakmile se nějaká strategie (čili praktické činy) ukáže alespoň v části světa jako dlouhodobě úspěšná, vytváří si sama svou ideologii, která se stane dominantní vůči jiným ideologiím? A že tedy spousta lidí, kteří s takovým vývojem souzní, mají tendenci tuto ideologii více či méně dobrovolně přejímat? Jistěže budou vždy existovat lidé s odlišným názorem, ale jde o to, k čemu se přikloní většina.
Je vlastně deologie totéž co světový názor? Nebo v čem se to liší? Jsou ideologie vždycky vytvořené nějak uměle nebo záměrně, kdežto světový názor si vytváří jedinec?
Je vlastně deologie totéž co světový názor? Nebo v čem se to liší? Jsou ideologie vždycky vytvořené nějak uměle nebo záměrně, kdežto světový názor si vytváří jedinec?
Ideologie je proces odrazu zájmů a zkušeností určité třídy - je to jakési plynové mračno vystupující z lidí, kteří plní určitou ekonomicky danou třídní roli. Je jistou osou vědomí společnosti, vyvěrající z konkrétní ekonomické (zejména vlastnické) základny. Pojem společenské vědomí je obecnější jednak proto že se v něm nachází i neideologické prvky, jednak proto, že neodráží jen danou základnu ale přežívají v něm i prvky starší nebo záblesky předbíhající znik dané základny. Schválně jsem napsal, že ideologie je proces, protože nemá jen uspořádanou teoretickou složku, ale i různé nálady, emoce. pocity, zkušenostní momenty apod. Podstatné ale je, že tyto raciojální i psychické prvky odrážejí ty třídně determinující prvky společenské reality, je to odraz reality zorostředkovaný třídou. Jinak vědomí jednotlivců či různých skupin plnících např. profesní či etnické role obsahuje i jiné formy odrazu či zprostředkování tohoto odrazu - např. jisté komunitní vědomí, jisté genderové vědomí apod. To všechno je v našich hlavách.
Řekl bych, že pojmy "světový názor" a ideologie se překrývají.V třídní společnosti je světový názor vždy zároveň ideologií, ale přesahuje ji o obecně poznávací prvky, i když ta ideologie je vlezlá - viz vliv ideologie na obraz sluneční soustavy.
Takže - ideologie vzniká převážjně živelně,ale i vědomou tvorbou teoretiků, kteří ovšem vůbec nemusí si být vědomi že tvoří ideologii a někoku slouží. Ta třídní realita je prostě strhává.A přitom - ideologie se nevznáší jen na třídou ale tak nějak kolem ní, nad třídou má jen těžiště. Podléhají ji i lidé mimo danou třídu (Marx,Engels)a naopak řada objektivně příslušníků určité třídy mohou buď pasivně podlehnoutt ideologii zcela nepřátelské třídy nebo ji i aktivně sloužit (např.teoretici odmítající existenci třídy, náboženští fanatici apod.)
Takže to vědomí lidí si představujme spíše jako boj probíhající v každé jednotlivé hlavě. Takže - i když si světový názor vytváří každý jedinec, včetně těch bezprostředně neideologických (např. proč vychází Slunce apod.), ale v členitější společnosti je podstatný a určující ten ideologický třídně zprostředkovaný proces tvorbě světového názoru, včetně cíleně vytvářené vědy a ideologie.
A jádro Tvé otázky: Dejme tomu, že je stav, kdy praxe tlačí k určitému řešení, ale různé ideologie o to bojují, v hlavých lidí je dost zmatku a rozdílů, ale pokud určité praktické politické hnutí vtáhne širší vrstvy do určitého praktoického řešení, tak i ta ideologie tohoto hnutí získává převahu a je přijimána jako obecný konsensus, i když se třeba teoretici nahoře hádají..
Čili -odraz bytí ve vědomí různými formami včetně ideologické dimenze,probíhá permamentě živelně jako nekonečná tendence pohybu společenské hmoty,kde se prolínají různé roviny skupinového zprostředkování, ale v tomto proudu je i více či méně vědomý, cílený odraz v podobě teoretické (ideologické i neideologické) činností. Je to srozumitelné?
Řekl bych, že pojmy "světový názor" a ideologie se překrývají.V třídní společnosti je světový názor vždy zároveň ideologií, ale přesahuje ji o obecně poznávací prvky, i když ta ideologie je vlezlá - viz vliv ideologie na obraz sluneční soustavy.
Takže - ideologie vzniká převážjně živelně,ale i vědomou tvorbou teoretiků, kteří ovšem vůbec nemusí si být vědomi že tvoří ideologii a někoku slouží. Ta třídní realita je prostě strhává.A přitom - ideologie se nevznáší jen na třídou ale tak nějak kolem ní, nad třídou má jen těžiště. Podléhají ji i lidé mimo danou třídu (Marx,Engels)a naopak řada objektivně příslušníků určité třídy mohou buď pasivně podlehnoutt ideologii zcela nepřátelské třídy nebo ji i aktivně sloužit (např.teoretici odmítající existenci třídy, náboženští fanatici apod.)
Takže to vědomí lidí si představujme spíše jako boj probíhající v každé jednotlivé hlavě. Takže - i když si světový názor vytváří každý jedinec, včetně těch bezprostředně neideologických (např. proč vychází Slunce apod.), ale v členitější společnosti je podstatný a určující ten ideologický třídně zprostředkovaný proces tvorbě světového názoru, včetně cíleně vytvářené vědy a ideologie.
A jádro Tvé otázky: Dejme tomu, že je stav, kdy praxe tlačí k určitému řešení, ale různé ideologie o to bojují, v hlavých lidí je dost zmatku a rozdílů, ale pokud určité praktické politické hnutí vtáhne širší vrstvy do určitého praktoického řešení, tak i ta ideologie tohoto hnutí získává převahu a je přijimána jako obecný konsensus, i když se třeba teoretici nahoře hádají..
Čili -odraz bytí ve vědomí různými formami včetně ideologické dimenze,probíhá permamentě živelně jako nekonečná tendence pohybu společenské hmoty,kde se prolínají různé roviny skupinového zprostředkování, ale v tomto proudu je i více či méně vědomý, cílený odraz v podobě teoretické (ideologické i neideologické) činností. Je to srozumitelné?
July 31, 2014 v 8.52
No, trochu. Ale hlavně to vypadá komicky, když si to člověk představí: Ideologie se vznášejí nad našimi hlavami jako mraky...
Co by mělo levici spojovat, jsou konečné cíle: svoboda, rovnost a bratrství. Různé proudy levice se liší v názoru na to, jakými prostředky lze těchto cílů nejlépe dosáhnout; nepřekonatelné hradby mezi sebou levicové frakce budují, když se tolik soustředí na prostředky, že zapomenou na cíle.
Leninismus i sociáldemokratismus bych nerozlišoval jako proti a prosystémové směry, nehodí-li se pro oba označení prosystémové, jsou určitě aspoň prostátní. Oba jsou větvemi marxismu (docela by mě zajímalo, jaký sociální demokrat je Oto Novotný, když není marxista).
Marxismus má stejný cíl jako anarchismus: zánik státu. Anarchismus je protistátní, protisystémový, chce stát zbourat a jeho roli v organizaci moderní společnosti, moderní složité výroby, nahradit samosprávnými solidárními strukturami vybudovanými zdola.
Marxismus je v tomto směru prostátní, demokratický: chce stát ovládnout, demokratizovat, samosprávné solidární struktury založit z velké části na demokratizovaných strukturách státu a stát nechat pozvolna se rozplynout, zaniknout jako nepotřebný. Podle způsobu, jakým chce stát ovládnout, se marxismus dělí na revoluční leninismus, který usiluje o uchvácení vlády násilným převratem, a kompromisní sociáldemokratismus, který chce stát demokratizovat cestou mírného pokroku v mezích zákona.
Ten mírný pokrok v mezích zákona sice vypadá jako klasický Haškův vtip, a sociálně demokratické strany ho tak, bohužel, opravdu často praktikují, ale ve skutečnosti to byl původní Marxův plán: spojit proletáře do strany, která se díky tomu, že chudých je více než bohatých, stane nejsilnější stranou a bez násilí, jen s využitím formálně demokratických pravidel buržoazního oligarchického systému, převezme moc, aby nastolila skutečnou demokracii, nahradila diktaturu majetkových elit diktaturou proletariátu.
Klasickým problémem sociálně demokratické politiky je, že věčné kompromisy s buržoazií lezou sociálním demokratům na mozek a nechávají své vědomí, jakož i politické programy, kolonizovat ideologií vládnoucí třídy. Leninisté pro změnu po úspěšných revolucích zatím vždy podlehli pokušení stát se sami vládnoucí třídou, novou oligarchií, a stát, kterého se zmocnili, si nechat pro sebe, místo aby ho odevzdali lidu.
Celkově levice trpí tím, že vládnoucí třída má v třídním boji lepší výzbroj a výstroj, dokonce, jak ostatně popsal už Marx, má mnohem lepší třídní vědomí. Samo třídní vědomí proletariátu vládnoucí třída v rámci třídního boje systematicky rozbíjí, všemi dostupnými prostředky propagandy a vším svým vlivem na školní výuku, kulturu, zpravodajství a vůbec všechny informační zdroje nás přesvědčuje, že nemáme společné zájmy, že se dělíme na mnoho různých skupin, profesních, národnostních, náboženských, a co si jen lze vymyslet, jejichž zájmy jsou navzájem protichůdné, a ještě naopak často společné s vládnoucí třídou.
Jestliže se máme spojit, musíme překonat buržoazní propagandu. Učit se, učit se, učit se.
Leninismus i sociáldemokratismus bych nerozlišoval jako proti a prosystémové směry, nehodí-li se pro oba označení prosystémové, jsou určitě aspoň prostátní. Oba jsou větvemi marxismu (docela by mě zajímalo, jaký sociální demokrat je Oto Novotný, když není marxista).
Marxismus má stejný cíl jako anarchismus: zánik státu. Anarchismus je protistátní, protisystémový, chce stát zbourat a jeho roli v organizaci moderní společnosti, moderní složité výroby, nahradit samosprávnými solidárními strukturami vybudovanými zdola.
Marxismus je v tomto směru prostátní, demokratický: chce stát ovládnout, demokratizovat, samosprávné solidární struktury založit z velké části na demokratizovaných strukturách státu a stát nechat pozvolna se rozplynout, zaniknout jako nepotřebný. Podle způsobu, jakým chce stát ovládnout, se marxismus dělí na revoluční leninismus, který usiluje o uchvácení vlády násilným převratem, a kompromisní sociáldemokratismus, který chce stát demokratizovat cestou mírného pokroku v mezích zákona.
Ten mírný pokrok v mezích zákona sice vypadá jako klasický Haškův vtip, a sociálně demokratické strany ho tak, bohužel, opravdu často praktikují, ale ve skutečnosti to byl původní Marxův plán: spojit proletáře do strany, která se díky tomu, že chudých je více než bohatých, stane nejsilnější stranou a bez násilí, jen s využitím formálně demokratických pravidel buržoazního oligarchického systému, převezme moc, aby nastolila skutečnou demokracii, nahradila diktaturu majetkových elit diktaturou proletariátu.
Klasickým problémem sociálně demokratické politiky je, že věčné kompromisy s buržoazií lezou sociálním demokratům na mozek a nechávají své vědomí, jakož i politické programy, kolonizovat ideologií vládnoucí třídy. Leninisté pro změnu po úspěšných revolucích zatím vždy podlehli pokušení stát se sami vládnoucí třídou, novou oligarchií, a stát, kterého se zmocnili, si nechat pro sebe, místo aby ho odevzdali lidu.
Celkově levice trpí tím, že vládnoucí třída má v třídním boji lepší výzbroj a výstroj, dokonce, jak ostatně popsal už Marx, má mnohem lepší třídní vědomí. Samo třídní vědomí proletariátu vládnoucí třída v rámci třídního boje systematicky rozbíjí, všemi dostupnými prostředky propagandy a vším svým vlivem na školní výuku, kulturu, zpravodajství a vůbec všechny informační zdroje nás přesvědčuje, že nemáme společné zájmy, že se dělíme na mnoho různých skupin, profesních, národnostních, náboženských, a co si jen lze vymyslet, jejichž zájmy jsou navzájem protichůdné, a ještě naopak často společné s vládnoucí třídou.
Jestliže se máme spojit, musíme překonat buržoazní propagandu. Učit se, učit se, učit se.
MP
v šestém odstavci skvělé a velmi přesné formulace.
Se závěrem taky souhlasím..
Se závěrem taky souhlasím..
ON
K panu Plevovi:
Žádné rozčílení, pane Plevo, jen konstatování, že čisté úmysly paní Hájkové, kterým rozumím a souhlasím s nimi, nelze vystavět na marxisticko - leninských předpokladech, které ona, ano, někdy nedůsledně zastává, jak ji občas správně připomíná Josef Heller. Stačí si přečíst již rané práce Marxe, natož pozdější práce Lenina, ze kterých je jasné, že marxismus, resp. marxismus- leninismus se s jinými levicovými směry příliš nesnese. (Jistě, když zůstaneme u čistě teoretických disputací, moc škody to nenadělá.) Přiznání, pardonování post festum, že minulý režim trpěl demokratickým deficitem, na tom nic nemění. Stejně jako vsunutí některých „nových prvků“ (např. otázka samosprávy) , aniž by se zároveň inovovaly některé výchozí předpoklady, také ne. Takže naopak. Za rozčílenou považuji Vaši reakci a vysvětluji si to tak, že jsem upozornil na onen neuralgický bod „systémové“ a „antisystémové“ levice, kterého se marxisté - leninisté a část tzv. radikální levice a asi i Vy úpěnlivě drží. Ale třeba i někteří mí kolegové ze sociální demokracie, když se otevřeně hlásí k tzv. systémové levici, což já nečiním.
Jestli si, myslíte, že demokratická politika, včetně té levicové, se dá dělat bez kompromisů a koalic a nazýváte to hned „kolaborací“ oddávejte se dál teoretickým disputacím o čistotě levice, ale pak si dejte pozor, aby právě Vaše kritické poznámky k praktické politice sociální demokracie nepůsobily„impotentně“. „Koalování“ dvou nejsilnějších frakcí v EU – socdem a lidovců a rozhodně velkou koalici v Německu nelze jednoduše označit za kolaboraci s neoliberalismem; CDU není programově ani prakticky neoliberální stranou.
Jak čelí socdem neoliberalismu? U nás (v složité koalici s ANO a lidovci) nápravami chyb po minulé neoliberální vládě, a zatím ani ne za cenu příliš velkých kompromisů, neboť koaliční program byl položen na základech volebního programu ČSSD, který si přečtěte a pak mi řekněte, co je na něj neoliberálního. V jednotlivých národních státech je to různé…
Pokud jde o to globální měřítko, tam je to mnohem složitější, to je dnes především otázka charakteru evropské integrace – vtisknout evropské integraci větší sociální rozměr a postupně odstraňovat její demokratický deficit. Tady ani tak nechybí realistický program (můžete si ho najít na webech SI, PES čí jednotlivých národních centrál), ale větší politická vůle, koordinovanost postupu jednotlivých sociálnědemokratických národních centrál, a samozřejmě nedostatečná schopnost čelit globálních tlakům, které zahání politiky socdem do národních rámců, kde přestávají být jejich politiky efektivní. Tohle je kombinace mnoha problémů a to, jak se řeší, je i v řadách socdem předmětem diskuse a tvrdé kritiky. Neexistuje však žádné zázračné nebo jednoduché řešení.
K panu Macháčkovi: Jestli si myslíte, že když je někdo sociální demokrat, tak musí být marxista, či členem nějaké jeho větvě, tak to pravděpodobně, promiňte, asi příliš nevíte o rozmanitých ideových zdrojích sociálnědemokratického hnutí. Vy to asi vidíte úzkou optikou dějin sociální demokracie, která je výlučně vázaná na středoevropský kontext. Německá SPD byla původně nejdůsledněji marxistická evropská strana, což v padesátých letech vzdala, pokud se nechtěla stát sektou. V socdem jiných zemí – Skandinávie, Británie, Nizozemí – sehrával Marx a marxismus jen malou či zanedbatelnou roli.
K Josefu Hellerovi: Tobě jsem, Josefe, své poznámky bezprostředně neadresoval, ale nedivím se, že potrefená husa se ozvala….. Diskutovat s Tebou nemá valný smysl. Ty nediskutuješ, ale pouze, marxisticko-leninsky sektářsky mentoruješ. Typické je, že když má marxista-leninista pocit (ale v tom se neodlišuje od jiného doktrináře), že se mu nedaří přesvědčovat o svých argumentech či vyvracet argumenty protistrany ad rem, tak si vypomáhá argumenty ad hominem či dokonce ad personam. V tomhle jsi skutečně zdatný leninista, Lenin si takhle vypomáhal proti Kautskému a sociálním demokratům, ale nakonec se ukázalo, že se takřka ve všem na rozdíl od nich mýlil. Kdysi jsem Tě požádal, aby sis nevypomáhal tímto typem argumentace, a také abys v značně deformované podobě nepřipomínal některé momenty z našeho několikaletého společného pracovního působení. Myslím, že nejsi ještě natolik sklerotický, aby sis nepamatoval, že již tehdy (před listopadem), jakkoli jsme si jako kolegové v zaměstnání lidsky nevadili, jsme měli politické postoje dost odlišné. Nicméně v jedné věci se musím ad personam ohradit: nikdy jsem nebyl po listopadu ani na moment „obdivovatel kapitalismu a neoliberalismu“. V tomto směru bez pardonu opakovaně lžeš, a pokud ne, tak to přičítám opět Tvé doktrinářské zaslepenosti, která každého, kdo není v souladu s učením velkého Marxe a Lenina, jaksi automaticky přiřazuje mezi buržoazní přisluhovače.
Omlouvám se za delší diskusní příspěvek reagující na více podnětů, nyní se s diskuse stahuji a ponechávám prostor Josefu Hellerovi, aby nás již po stopadesáté poučil o základech marxisticko-leninské filozofie a sociálnědemokratických renegátech.
Žádné rozčílení, pane Plevo, jen konstatování, že čisté úmysly paní Hájkové, kterým rozumím a souhlasím s nimi, nelze vystavět na marxisticko - leninských předpokladech, které ona, ano, někdy nedůsledně zastává, jak ji občas správně připomíná Josef Heller. Stačí si přečíst již rané práce Marxe, natož pozdější práce Lenina, ze kterých je jasné, že marxismus, resp. marxismus- leninismus se s jinými levicovými směry příliš nesnese. (Jistě, když zůstaneme u čistě teoretických disputací, moc škody to nenadělá.) Přiznání, pardonování post festum, že minulý režim trpěl demokratickým deficitem, na tom nic nemění. Stejně jako vsunutí některých „nových prvků“ (např. otázka samosprávy) , aniž by se zároveň inovovaly některé výchozí předpoklady, také ne. Takže naopak. Za rozčílenou považuji Vaši reakci a vysvětluji si to tak, že jsem upozornil na onen neuralgický bod „systémové“ a „antisystémové“ levice, kterého se marxisté - leninisté a část tzv. radikální levice a asi i Vy úpěnlivě drží. Ale třeba i někteří mí kolegové ze sociální demokracie, když se otevřeně hlásí k tzv. systémové levici, což já nečiním.
Jestli si, myslíte, že demokratická politika, včetně té levicové, se dá dělat bez kompromisů a koalic a nazýváte to hned „kolaborací“ oddávejte se dál teoretickým disputacím o čistotě levice, ale pak si dejte pozor, aby právě Vaše kritické poznámky k praktické politice sociální demokracie nepůsobily„impotentně“. „Koalování“ dvou nejsilnějších frakcí v EU – socdem a lidovců a rozhodně velkou koalici v Německu nelze jednoduše označit za kolaboraci s neoliberalismem; CDU není programově ani prakticky neoliberální stranou.
Jak čelí socdem neoliberalismu? U nás (v složité koalici s ANO a lidovci) nápravami chyb po minulé neoliberální vládě, a zatím ani ne za cenu příliš velkých kompromisů, neboť koaliční program byl položen na základech volebního programu ČSSD, který si přečtěte a pak mi řekněte, co je na něj neoliberálního. V jednotlivých národních státech je to různé…
Pokud jde o to globální měřítko, tam je to mnohem složitější, to je dnes především otázka charakteru evropské integrace – vtisknout evropské integraci větší sociální rozměr a postupně odstraňovat její demokratický deficit. Tady ani tak nechybí realistický program (můžete si ho najít na webech SI, PES čí jednotlivých národních centrál), ale větší politická vůle, koordinovanost postupu jednotlivých sociálnědemokratických národních centrál, a samozřejmě nedostatečná schopnost čelit globálních tlakům, které zahání politiky socdem do národních rámců, kde přestávají být jejich politiky efektivní. Tohle je kombinace mnoha problémů a to, jak se řeší, je i v řadách socdem předmětem diskuse a tvrdé kritiky. Neexistuje však žádné zázračné nebo jednoduché řešení.
K panu Macháčkovi: Jestli si myslíte, že když je někdo sociální demokrat, tak musí být marxista, či členem nějaké jeho větvě, tak to pravděpodobně, promiňte, asi příliš nevíte o rozmanitých ideových zdrojích sociálnědemokratického hnutí. Vy to asi vidíte úzkou optikou dějin sociální demokracie, která je výlučně vázaná na středoevropský kontext. Německá SPD byla původně nejdůsledněji marxistická evropská strana, což v padesátých letech vzdala, pokud se nechtěla stát sektou. V socdem jiných zemí – Skandinávie, Británie, Nizozemí – sehrával Marx a marxismus jen malou či zanedbatelnou roli.
K Josefu Hellerovi: Tobě jsem, Josefe, své poznámky bezprostředně neadresoval, ale nedivím se, že potrefená husa se ozvala….. Diskutovat s Tebou nemá valný smysl. Ty nediskutuješ, ale pouze, marxisticko-leninsky sektářsky mentoruješ. Typické je, že když má marxista-leninista pocit (ale v tom se neodlišuje od jiného doktrináře), že se mu nedaří přesvědčovat o svých argumentech či vyvracet argumenty protistrany ad rem, tak si vypomáhá argumenty ad hominem či dokonce ad personam. V tomhle jsi skutečně zdatný leninista, Lenin si takhle vypomáhal proti Kautskému a sociálním demokratům, ale nakonec se ukázalo, že se takřka ve všem na rozdíl od nich mýlil. Kdysi jsem Tě požádal, aby sis nevypomáhal tímto typem argumentace, a také abys v značně deformované podobě nepřipomínal některé momenty z našeho několikaletého společného pracovního působení. Myslím, že nejsi ještě natolik sklerotický, aby sis nepamatoval, že již tehdy (před listopadem), jakkoli jsme si jako kolegové v zaměstnání lidsky nevadili, jsme měli politické postoje dost odlišné. Nicméně v jedné věci se musím ad personam ohradit: nikdy jsem nebyl po listopadu ani na moment „obdivovatel kapitalismu a neoliberalismu“. V tomto směru bez pardonu opakovaně lžeš, a pokud ne, tak to přičítám opět Tvé doktrinářské zaslepenosti, která každého, kdo není v souladu s učením velkého Marxe a Lenina, jaksi automaticky přiřazuje mezi buržoazní přisluhovače.
Omlouvám se za delší diskusní příspěvek reagující na více podnětů, nyní se s diskuse stahuji a ponechávám prostor Josefu Hellerovi, aby nás již po stopadesáté poučil o základech marxisticko-leninské filozofie a sociálnědemokratických renegátech.
to nějaký velký teoretik, nota bene znalec marxismu - moc bych se divil, kdyby pořádně četl něco z těch podstatných prací klasiků. Neměl na to v životě moc příležitostí (ani na FFUK) a pak už ne ani čas. Za studií se zabýval o hodně více jinými věcmi, a jeho pobyt na naší katedře byl krátký a to už mi vykládal o Hayekovi apod. Že se jeho a moje postoje liší, to jsem věděl. Ale mylně jsem to považoval jen za stejný odpor proti vládnoucí třídě, jaký byl u mne. Já k němu osobní nevraživost z doby po pádu nemám, mockrát jsem v různých článcích zdůrazňoval, jak slušně se k nám starým strukturám (mně bylo cca 43), choval, když najednou začala stoupat jeho politická hvězda. Od té doby toho určitě moc nenastudoval z marxismu, kterým, jak vidno, už tehdy pohrdal. O to by ale nebylo, nezazlíval jsem mu ani jeho kariéru u Buzkové. Ale pak jsme se jednou sešli na jedné tiskovce, na přátelském obědě a tam mne šokoval zcela jednoznačně vyjádřenou vírou v kapitalismus a to dost v neoliberálním duchu. Předností starého sklerotika je, že si nepamatuje co bylo včera, ale výborně si vzpomíná na dobu před dvaceti lety a na ty řeči, které Otto tehdy vedl a které pochopitelně vytěsnil z paměti a to dokonale (nebo že by lhal? - ale ne, on svým myšlenkovým konstrukcím pevně věří, i té obhajobě politiky nepatrného vylepšování kapitalismu, kterou provádí soc.dem., ve které on vždy patřil k pravicovému křídlu - což by se dalo dokázat). Od těch dob jsme se vícekráte střetli politicky a odborně na růlzných veřejných seminářích a jednou dokonce ve Svobodné Evropě - jeho názory byly vždy kontinuitní - takoivý slušnější antikomunismus, antimarxismus, konzumace vcelku tradičních nesmyslů z buržoadní politologie a sociologie a politický pragmatismus, vstřícný k pravici., Až v posledních letech se začal hlásit k sociálnímu státu, který prý vždycky hájil.
Já na něj dlouho tx jeho hříchy - z hlediska norem vytýčených jeho táborem - neprozrazoval, ale když jsem měl stále více příležitosti pozorovat jeho změnu v opravdu věrného a důsledného slouhu kapitalismu, neschopného kritické reflexe podstaty systému tak, jak to uměl s tím minulým zamlada, tak jsem ho hájit přestal. Jen ať každý vidí genesi jeho "nekompromisně antimarxistického přístupu!".I to poznání člověka má svůj význam, zejména když on, tak či tak odpovědný za tento systém, kritizuje paní Hájkovou. Já jsem svou ne zrovna rovnou a hrdinnou cestu životem už popsal mockrát na různých článcích a zase tak moc se nemusím stydět - protože s minulou elitou jsem žádný ideový kompromis nikdy neuzavřel a po listopadu jsem bojoval podle svých sil a možností jak proti kapiutalismu, tak proti přežívšímu stalinismu a dnes i soc.dem. pragmatismu v KSČM.Že jsem prohrál, to mne nediskredituje.
Ale k věcnému obsahu Otova vstupu, který je velmi chudičký - k obvyklým argumentům sociálně demokratické vedoucí garnitury není co dodávat - kéž by dokázali být alespoň reformisté, když už proti kapitalismu nepřeloží ani pírko. Mluvím o vedoucí garnituře, ne o členech, kteří jsou mnohdy výborní. Ale Otta je slouha té jejich elity - ani se mu zas to moc neodměňují.
Povšimněte si, že proti marxismu dokázal jen vyštěknout pár ideologických floskulí. Dokonce ani nesdělil, co zásadního by se z výchozích předpokladů marxismu mělo ještě revidovat, když nahrazení modelu " násilná revoluce. diktatura strany-. zestátnění - monopol ideologie - stalinské pojetí tříd a jejich perzekuce jako jednotlivců a k tomu hluboká systémová kritika minulého systému atd. " mu ještě není dost a on to považuje jen za kosmetickou úpravu. Pokud se někdy nějak náročněji vyjádřil, tak z toho usuzuji, že by se nespokojil s ničím menším než revizí materialistického pojetí společnosti a teorie pracovní hodnoty, materialisticky založeného pojetí tříd - ta to je mi líto, v tom mu radost neudělám, ale dělají mu ji různí post či neomarxisté. A kde by pak byla Otou a jeho kámoši kdysi tak horlivě hájená ideová pluralita, ke které se hlásím i já? A nějakou dohodu na společném minimálním politickém programu Otovi šéfové tvrdě odmítají.
Neznalý čtenář by mohl Otovi uznat jeden argument: Že marxismus, i ten nestalinský, je nesnášenlivý. Je to pravda, ale v jakém smyslu? Čistě v tom smyslu, že na rozdíl od Oty a různých postmodernistů, třeba i místopředsedy ÚV KSČM Jirky Dolejše, máme to již mnou zde mockrát vysvětlované pojetí pravdy jako měřitelné shody poznávacího subjektu s objektem. A k tomu ještě bereme v úvahu, že poznávAJÍCÍ SUBJEKT není na nebesích, ale je reálně ovlivněn zájmy určité třídy, její ideologií. Toť vše. Takže my marxisté nemůžeme být hodní Fridolínové hlásající zásadu - každý má svou pravdu a jsme všichni bratři a v ideové oblasti žádný kompromis neuzavíráme (argumentovanému dialogu se ovšem nevyhýbáme).A pokud bychom se podíleli na politické moci, omezování dialogu bychom nepřipustili, ani postih za názory. Oproti jiným jsme však možná zase více schopni si říci - hele, my víme, že Tvoje ideologie vyjadřuje tvé zájmy omezené v tom a v tom a v tom, ale tyhle a tyhle tvé zájmy jsou s námi společné, tak můžeme uzavřít politickou smlouvu a kousek nebo dlouhý kus či dokonce trvale můžeme jít spolu. Aty si k toimu můžeš vyznávat Pánaboha či Velkého Hada nebo věřit na mimozemskou flotilu - to je nám fuk.
I s Otou bych se byl schopen domluvit na nutnosti zachovat a dokonce i prohlubovat Evropskou unii, zavést progresivní zdanění či odpustit poplatky apod. - ale proti jeho teoretickým názorům stavím jiné a argumentuju pro ně. Osobně ho kritizuji jen za praktickou politiku a nekorektnost v diskusi.
Takže to bylo mé stopadesáté poučení pro náhodné či problému ne moc znalé čtenáře.
Já na něj dlouho tx jeho hříchy - z hlediska norem vytýčených jeho táborem - neprozrazoval, ale když jsem měl stále více příležitosti pozorovat jeho změnu v opravdu věrného a důsledného slouhu kapitalismu, neschopného kritické reflexe podstaty systému tak, jak to uměl s tím minulým zamlada, tak jsem ho hájit přestal. Jen ať každý vidí genesi jeho "nekompromisně antimarxistického přístupu!".I to poznání člověka má svůj význam, zejména když on, tak či tak odpovědný za tento systém, kritizuje paní Hájkovou. Já jsem svou ne zrovna rovnou a hrdinnou cestu životem už popsal mockrát na různých článcích a zase tak moc se nemusím stydět - protože s minulou elitou jsem žádný ideový kompromis nikdy neuzavřel a po listopadu jsem bojoval podle svých sil a možností jak proti kapiutalismu, tak proti přežívšímu stalinismu a dnes i soc.dem. pragmatismu v KSČM.Že jsem prohrál, to mne nediskredituje.
Ale k věcnému obsahu Otova vstupu, který je velmi chudičký - k obvyklým argumentům sociálně demokratické vedoucí garnitury není co dodávat - kéž by dokázali být alespoň reformisté, když už proti kapitalismu nepřeloží ani pírko. Mluvím o vedoucí garnituře, ne o členech, kteří jsou mnohdy výborní. Ale Otta je slouha té jejich elity - ani se mu zas to moc neodměňují.
Povšimněte si, že proti marxismu dokázal jen vyštěknout pár ideologických floskulí. Dokonce ani nesdělil, co zásadního by se z výchozích předpokladů marxismu mělo ještě revidovat, když nahrazení modelu " násilná revoluce. diktatura strany-. zestátnění - monopol ideologie - stalinské pojetí tříd a jejich perzekuce jako jednotlivců a k tomu hluboká systémová kritika minulého systému atd. " mu ještě není dost a on to považuje jen za kosmetickou úpravu. Pokud se někdy nějak náročněji vyjádřil, tak z toho usuzuji, že by se nespokojil s ničím menším než revizí materialistického pojetí společnosti a teorie pracovní hodnoty, materialisticky založeného pojetí tříd - ta to je mi líto, v tom mu radost neudělám, ale dělají mu ji různí post či neomarxisté. A kde by pak byla Otou a jeho kámoši kdysi tak horlivě hájená ideová pluralita, ke které se hlásím i já? A nějakou dohodu na společném minimálním politickém programu Otovi šéfové tvrdě odmítají.
Neznalý čtenář by mohl Otovi uznat jeden argument: Že marxismus, i ten nestalinský, je nesnášenlivý. Je to pravda, ale v jakém smyslu? Čistě v tom smyslu, že na rozdíl od Oty a různých postmodernistů, třeba i místopředsedy ÚV KSČM Jirky Dolejše, máme to již mnou zde mockrát vysvětlované pojetí pravdy jako měřitelné shody poznávacího subjektu s objektem. A k tomu ještě bereme v úvahu, že poznávAJÍCÍ SUBJEKT není na nebesích, ale je reálně ovlivněn zájmy určité třídy, její ideologií. Toť vše. Takže my marxisté nemůžeme být hodní Fridolínové hlásající zásadu - každý má svou pravdu a jsme všichni bratři a v ideové oblasti žádný kompromis neuzavíráme (argumentovanému dialogu se ovšem nevyhýbáme).A pokud bychom se podíleli na politické moci, omezování dialogu bychom nepřipustili, ani postih za názory. Oproti jiným jsme však možná zase více schopni si říci - hele, my víme, že Tvoje ideologie vyjadřuje tvé zájmy omezené v tom a v tom a v tom, ale tyhle a tyhle tvé zájmy jsou s námi společné, tak můžeme uzavřít politickou smlouvu a kousek nebo dlouhý kus či dokonce trvale můžeme jít spolu. Aty si k toimu můžeš vyznávat Pánaboha či Velkého Hada nebo věřit na mimozemskou flotilu - to je nám fuk.
I s Otou bych se byl schopen domluvit na nutnosti zachovat a dokonce i prohlubovat Evropskou unii, zavést progresivní zdanění či odpustit poplatky apod. - ale proti jeho teoretickým názorům stavím jiné a argumentuju pro ně. Osobně ho kritizuji jen za praktickou politiku a nekorektnost v diskusi.
Takže to bylo mé stopadesáté poučení pro náhodné či problému ne moc znalé čtenáře.
Byl nesnášenlivý Jan Hus, když setrvával na svých názorech a nechtěl ustoupit před kostnickým koncilem? On přece taky neuznával jinou pravdu než tu, ke které sám došel.
Dokonce i když mu bylo naznačeno, jakou váhu má (demokratické?) usnesení koncilu (...kdyby koncil rozhodl, že máš jen jedno oko, musíš tomu věřit...), nepřestal věřit vlastnímu poznání a úsudku a taky nutnosti šířit toto poznání dál. Pravda se šířit musí, jen se to nemá dělat násilně. Ale to už přece nechceme.
Dokonce i když mu bylo naznačeno, jakou váhu má (demokratické?) usnesení koncilu (...kdyby koncil rozhodl, že máš jen jedno oko, musíš tomu věřit...), nepřestal věřit vlastnímu poznání a úsudku a taky nutnosti šířit toto poznání dál. Pravda se šířit musí, jen se to nemá dělat násilně. Ale to už přece nechceme.
MP
pojem marxismus-leninismus je tedy třeba vyjasnit. Já pod ním rozumím oficiální ideologii a "jedinou správnou filozofii" minulého režimu, resp. komunistických režimů sovětského typu. Ta pochopitelně vycházela z Marxe i Lenina, ale interpretovala jejich dílo tak, aby byl především legitimizován onen komunistický režim v jeho konkrétní podobě.
Nelze klást v žádném případě rovnítko mezi marxisty a marxisty-leninisty, vždyť existuje celá plejáda marxistických myslitelů, názorově různorodých, kteří komunistické režimy kritizovali a odmítali (počínaje tím Kautským nebo Luxemburgovou). A k marxismu se hlásil (minimálně částečně) třeba i takový humanista jako E. Fromm. A co takový filozof jako K. Kosík? Čili paní Hájková ani pan Heller (jakkoli s některými jejich názory nesouhlasím) patří, byť třeba každý jinak, do oné galerie marxistických či marxismem inspirovaných kritiků minulého režimu. Pokud byste chtěl nějaký příklad marxistky-leninisty, byla by to poslankyně Semelová...
Myslím, že si vypomáháte touto neseriózní kličkou (marxismus=ideologie minulého režimu) proto, abyste zakryl prázdnotu sociálnědemokratického myšlení. A tady si vyjasněme pojem neoliberalismus - i on může mít různé významy, ale v zásadě jde o přitakání nynější podobě globálního kapitalismu, které je ovšem rozličně teoreticky vyztuženo a zdůvodněno. Řečeno s Thatcherovou, there is no alternative. Čili ano, západní "lidové strany" (křesťanské demokracie řekněme) na rovině své rétoriky příliš neoliberální nejsou, zdůraňují solidaritu atd., ale prakticky udržují v chodu současný systém. Socdem, které jdou od porážky k porážce a není se co divit, jim při tom poněkud nedůstojně asistují.
Protože co máme v Evropě? Regulace finančního sektoru nula, Tobinova daň není, proti daňovým rájům se nijak nezakročuje, harmonizace přímých daní v nedohlednu, kapitál si nadále vane, kam chce, a k žádné sociální ani ekologické odpovědnosti povoláván není, zato se v důsledku restriktivní politiky ekonomicky i sociálně hroutí jih Evropy, nezaměstnanost katastrofální - a politickými důsledky jsou růst extremismu, rasismu, nacionalismu a samozřejmě antievropských postojů.
Za této situace Evropu nezachrání to, když se za teplá místečka opět upeče velká koalice a všechno pojede postaru zase dál, zase se bude jen řečnit a v podstatě udržovat stávající stav. Evropu může zachránit jasná levicová alternativa, která se postaví proti pravici. Tou ovšem socdem nedisponuje. Kompromisy se pro ni staly nikoli prostředkem, nýbrž samotným cílem politiky.
Marie Le Penová, v důsledku kolosální neschopnosti socialisty Hollanda, brzy vyhraje prezidenstké volby ve Francii a příští eurovolby vyhrají euroskeptici. Ti pak zničí na celoevropské úrovni i poslední zbytky sociálního státu (resp. podmínky pro něj).
To je skutečný stav věcí. Od vás bych čekal, že budete přemýšlet nad tím, jak shora naznačeným negativním výhledům zabránit.
Nelze klást v žádném případě rovnítko mezi marxisty a marxisty-leninisty, vždyť existuje celá plejáda marxistických myslitelů, názorově různorodých, kteří komunistické režimy kritizovali a odmítali (počínaje tím Kautským nebo Luxemburgovou). A k marxismu se hlásil (minimálně částečně) třeba i takový humanista jako E. Fromm. A co takový filozof jako K. Kosík? Čili paní Hájková ani pan Heller (jakkoli s některými jejich názory nesouhlasím) patří, byť třeba každý jinak, do oné galerie marxistických či marxismem inspirovaných kritiků minulého režimu. Pokud byste chtěl nějaký příklad marxistky-leninisty, byla by to poslankyně Semelová...
Myslím, že si vypomáháte touto neseriózní kličkou (marxismus=ideologie minulého režimu) proto, abyste zakryl prázdnotu sociálnědemokratického myšlení. A tady si vyjasněme pojem neoliberalismus - i on může mít různé významy, ale v zásadě jde o přitakání nynější podobě globálního kapitalismu, které je ovšem rozličně teoreticky vyztuženo a zdůvodněno. Řečeno s Thatcherovou, there is no alternative. Čili ano, západní "lidové strany" (křesťanské demokracie řekněme) na rovině své rétoriky příliš neoliberální nejsou, zdůraňují solidaritu atd., ale prakticky udržují v chodu současný systém. Socdem, které jdou od porážky k porážce a není se co divit, jim při tom poněkud nedůstojně asistují.
Protože co máme v Evropě? Regulace finančního sektoru nula, Tobinova daň není, proti daňovým rájům se nijak nezakročuje, harmonizace přímých daní v nedohlednu, kapitál si nadále vane, kam chce, a k žádné sociální ani ekologické odpovědnosti povoláván není, zato se v důsledku restriktivní politiky ekonomicky i sociálně hroutí jih Evropy, nezaměstnanost katastrofální - a politickými důsledky jsou růst extremismu, rasismu, nacionalismu a samozřejmě antievropských postojů.
Za této situace Evropu nezachrání to, když se za teplá místečka opět upeče velká koalice a všechno pojede postaru zase dál, zase se bude jen řečnit a v podstatě udržovat stávající stav. Evropu může zachránit jasná levicová alternativa, která se postaví proti pravici. Tou ovšem socdem nedisponuje. Kompromisy se pro ni staly nikoli prostředkem, nýbrž samotným cílem politiky.
Marie Le Penová, v důsledku kolosální neschopnosti socialisty Hollanda, brzy vyhraje prezidenstké volby ve Francii a příští eurovolby vyhrají euroskeptici. Ti pak zničí na celoevropské úrovni i poslední zbytky sociálního státu (resp. podmínky pro něj).
To je skutečný stav věcí. Od vás bych čekal, že budete přemýšlet nad tím, jak shora naznačeným negativním výhledům zabránit.
MP
ten Hus má krásný výrok: Přítel Páleč, přítelkyně pravda. Mnohokrát si na něj vzpomenu.
JP
Takže, máme zde zcela centrální otázku: poměr levice k panujícímu systému. Odmítnout ho jako celek - anebo se spokojit s dílčími reformami? Podle toho se skutečně štěpí levice do dvou zásadně protikladných táborů. Z jakých důvodů pan Oto Novotný toto rozdělení odmítá, lze upřímně řečeno jen velice stěží pochopit. Snad jedině za toho předpokladu, že on asi důsledně antisystémovou opozici vůbec neuznává jako autentickou levici, nýbrž ji ze všeho nejspíše řadí prostě do tábora jakýchsi chaotických teroristů či anarchistů.
Ta otázka: Systém zachovat, nebo odstranit a nahradit novým? - tato otázka je opravdu ten zcela základní názorový střet, ve kterém není v rámci levice možný žádný principiální kompromis.
Jestliže ze strany umírněné (tedy "státotvorné" respektive "systémově-konformní") levice se radikální, antisystémová (a tedy: revoluční) levice jeví jako spolek nezodpovědných anarchistů, pak z opačné perspektivy totiž z pohledu radikální levice, se ona "státotvorná" levice jeví být ničím jiným nežli onou proslulou haškovskou "stranou mírného pokroku v mezích zákona", kde neexistuje větší horor nežli strach před tím, že by se stávajícímu pořádku mohlo nějakým způsobem šlápnout na kuří oko.
Ještě více: z pohledu radikální levice je tato systémově konformní frakce nakonec jenom skupinou kolaborantů, která svým přičinlivým přisluhovačstvím pomáhá při životě udržovat ekonomicko-společenský systém, který je ve své nejhlubší podstatě sociálně nespravedlivý, z humánního hlediska omezený, a navíc z perspektivního hlediska tak jako tak životaneschopný.
Ještě jednou: tato principiální propast mezi dvěma tábory levice tu existuje, je daná objektivně, a nemá sebemenší smysl před její existencí zavírat oči.
-----------------------------------------------
Nicméně se staví otázka, jestli přes tento zásadní protiklad oba tyto levicové tábory přece jenom nemají něco společného; a to dokonce více, nežli by jim oběma bylo milo.
Položme si otázku, k o h o se vlastně každý z těchto táborů snaží oslovit (anebo, řečeno politologickou terminologií, kde, v jakých částech a vrstvách společnosti, leží jejich politická klientela).
Klientelou umírněné levice je bez jakýchkoli pochyb především vrstva sociálně podprivilegovaných. Umírněná levice se snaží zlepšit sociální postavení těchto méně privilegovaných (respektive ekonomicky méně úspěšných) vrstev, snaží se alespoň do jisté míry vyrovnat rozdílné hladiny příjmů mezi chudými a bohatými. S jakousi skrytou nadějí, že jednou přece všechny ty neprivilegované části národa pochopí, že jedině sociální demokracie je jejich pravým reprezentantem, a dopomohou jí k víceméně trvalé politické dominanci.
Zásadní závada v těchto úvahách a nadějích umírněné levice leží v tom, že - za konstantního, stabilního stavu ekonomicko-sociálního pořádku - ten podíl podprivilegovaných nikdy natrvalo nepřevýší počet těch, kteří za daných okolností dosahují nadprůměrných příjmů, a jsou tedy potenciálními přívrženci pravice. Jinak řečeno, sociální demokracie ("státotvorná levice") se musí natrvalo smířit s tím, že se u moci bude víceméně pravidelně střídat s pravicí, a že nikdy nebude moci své sny o sociálním státu opravdu uskutečnit.
U levice radikální tato otázka po politické klientele není tak zcela jednoznačná. Na straně jedné se radikální (revoluční) levice samozřejmě ještě daleko více a intenzivněji bere za práva neprivilegovaných vrstev. V tom jsou tedy oba tábory zajedno.
Ovšem: radikální levice si klade za cíl, osvobodit nakonec c e l o u společnost - osvobodit ji z pout kapitalismu, z nadvlády kapitalistických zbožních a sociálních vztahů.
Čili, na rozdíl od umírněné levice, která může principiálně oslovit jenom ty podprivilegované, radikální, antisystémová levice svým projektem revoluce zahrnuje nakonec c e l o u společnost.
Ovšem, jestliže tento širší záběr radikální levice platí všeobecně, pak bohužel naprosto neplatí aktuálně.
Radikální levice je antikapitalistická; proto z řad jejích potenciálních příznivců a spolubojovníků automaticky odpadá celá vrstva či třída kapitalistů, podnikatelů, živnostníků. Neboť ta vágní naděje, že někdy časem po revoluce budou moci zažívat pocit osobního naplnění v soudržné práci se všemi ostatními, tato bezpochyby humanistická vyhlídka v jejich myslích asi sotva převáží pocit ztráty z toho, že jim bude - v rámci zespolečenštění - sebráno všeho, čeho doposud svou vlastní podnikatelskou aktivitou dosáhli.
A nejen kapitalisté v užším slova smyslu: všichni ti příslušníci svobodných povolání, soukromí lékaři, architekti, designéři, advokáti, svobodní umělci atd.atd. - tedy v podstatné míře právě intelektuální elita národa, ti asi také sotva v nějaké relevantní míře své vlastní životní dílo vymění za mlhavou naději jakéhosi radostnějšího žití v novém, porevolučním světě.
Čili: radikální levice musí neustále bojovat s tím zcela zásadním problémem, že ona sice chce osvobodit celou společnost - ale reálně může oslovit jenom její velmi malou část, v podstatě jenom ty zcela nejméně privilegované, ty nejchudší, kteří opravdu už "nemají co ztratit, jenom své okovy".
To co ale společné oběma těmto táborům či frakcím levice, je právě toto: obě strany se snaží nějakým způsobem vylepšit stávající společnost - ale obě strany nemají žádné prostředky, žádné možnosti, jak oslovit c e l o u společnost. A nejen celou - ony nedokáží oslovit, aktivovat dokonce ani podstatně n a d p o l o v i č n í většinu společnosti!
Je možno prohlásit s naprostou jistotou: dokud levice nepřekoná tento svůj zcela zásadní - a oběma táborům společný - deficit, totiž neschopnost oslovit společnost jako celek, do té doby budou její možnosti jakýmkoli pozitivním způsobem ovlivňovat společenské dění jenom velice omezené.
Ta otázka: Systém zachovat, nebo odstranit a nahradit novým? - tato otázka je opravdu ten zcela základní názorový střet, ve kterém není v rámci levice možný žádný principiální kompromis.
Jestliže ze strany umírněné (tedy "státotvorné" respektive "systémově-konformní") levice se radikální, antisystémová (a tedy: revoluční) levice jeví jako spolek nezodpovědných anarchistů, pak z opačné perspektivy totiž z pohledu radikální levice, se ona "státotvorná" levice jeví být ničím jiným nežli onou proslulou haškovskou "stranou mírného pokroku v mezích zákona", kde neexistuje větší horor nežli strach před tím, že by se stávajícímu pořádku mohlo nějakým způsobem šlápnout na kuří oko.
Ještě více: z pohledu radikální levice je tato systémově konformní frakce nakonec jenom skupinou kolaborantů, která svým přičinlivým přisluhovačstvím pomáhá při životě udržovat ekonomicko-společenský systém, který je ve své nejhlubší podstatě sociálně nespravedlivý, z humánního hlediska omezený, a navíc z perspektivního hlediska tak jako tak životaneschopný.
Ještě jednou: tato principiální propast mezi dvěma tábory levice tu existuje, je daná objektivně, a nemá sebemenší smysl před její existencí zavírat oči.
-----------------------------------------------
Nicméně se staví otázka, jestli přes tento zásadní protiklad oba tyto levicové tábory přece jenom nemají něco společného; a to dokonce více, nežli by jim oběma bylo milo.
Položme si otázku, k o h o se vlastně každý z těchto táborů snaží oslovit (anebo, řečeno politologickou terminologií, kde, v jakých částech a vrstvách společnosti, leží jejich politická klientela).
Klientelou umírněné levice je bez jakýchkoli pochyb především vrstva sociálně podprivilegovaných. Umírněná levice se snaží zlepšit sociální postavení těchto méně privilegovaných (respektive ekonomicky méně úspěšných) vrstev, snaží se alespoň do jisté míry vyrovnat rozdílné hladiny příjmů mezi chudými a bohatými. S jakousi skrytou nadějí, že jednou přece všechny ty neprivilegované části národa pochopí, že jedině sociální demokracie je jejich pravým reprezentantem, a dopomohou jí k víceméně trvalé politické dominanci.
Zásadní závada v těchto úvahách a nadějích umírněné levice leží v tom, že - za konstantního, stabilního stavu ekonomicko-sociálního pořádku - ten podíl podprivilegovaných nikdy natrvalo nepřevýší počet těch, kteří za daných okolností dosahují nadprůměrných příjmů, a jsou tedy potenciálními přívrženci pravice. Jinak řečeno, sociální demokracie ("státotvorná levice") se musí natrvalo smířit s tím, že se u moci bude víceméně pravidelně střídat s pravicí, a že nikdy nebude moci své sny o sociálním státu opravdu uskutečnit.
U levice radikální tato otázka po politické klientele není tak zcela jednoznačná. Na straně jedné se radikální (revoluční) levice samozřejmě ještě daleko více a intenzivněji bere za práva neprivilegovaných vrstev. V tom jsou tedy oba tábory zajedno.
Ovšem: radikální levice si klade za cíl, osvobodit nakonec c e l o u společnost - osvobodit ji z pout kapitalismu, z nadvlády kapitalistických zbožních a sociálních vztahů.
Čili, na rozdíl od umírněné levice, která může principiálně oslovit jenom ty podprivilegované, radikální, antisystémová levice svým projektem revoluce zahrnuje nakonec c e l o u společnost.
Ovšem, jestliže tento širší záběr radikální levice platí všeobecně, pak bohužel naprosto neplatí aktuálně.
Radikální levice je antikapitalistická; proto z řad jejích potenciálních příznivců a spolubojovníků automaticky odpadá celá vrstva či třída kapitalistů, podnikatelů, živnostníků. Neboť ta vágní naděje, že někdy časem po revoluce budou moci zažívat pocit osobního naplnění v soudržné práci se všemi ostatními, tato bezpochyby humanistická vyhlídka v jejich myslích asi sotva převáží pocit ztráty z toho, že jim bude - v rámci zespolečenštění - sebráno všeho, čeho doposud svou vlastní podnikatelskou aktivitou dosáhli.
A nejen kapitalisté v užším slova smyslu: všichni ti příslušníci svobodných povolání, soukromí lékaři, architekti, designéři, advokáti, svobodní umělci atd.atd. - tedy v podstatné míře právě intelektuální elita národa, ti asi také sotva v nějaké relevantní míře své vlastní životní dílo vymění za mlhavou naději jakéhosi radostnějšího žití v novém, porevolučním světě.
Čili: radikální levice musí neustále bojovat s tím zcela zásadním problémem, že ona sice chce osvobodit celou společnost - ale reálně může oslovit jenom její velmi malou část, v podstatě jenom ty zcela nejméně privilegované, ty nejchudší, kteří opravdu už "nemají co ztratit, jenom své okovy".
To co ale společné oběma těmto táborům či frakcím levice, je právě toto: obě strany se snaží nějakým způsobem vylepšit stávající společnost - ale obě strany nemají žádné prostředky, žádné možnosti, jak oslovit c e l o u společnost. A nejen celou - ony nedokáží oslovit, aktivovat dokonce ani podstatně n a d p o l o v i č n í většinu společnosti!
Je možno prohlásit s naprostou jistotou: dokud levice nepřekoná tento svůj zcela zásadní - a oběma táborům společný - deficit, totiž neschopnost oslovit společnost jako celek, do té doby budou její možnosti jakýmkoli pozitivním způsobem ovlivňovat společenské dění jenom velice omezené.
August 1, 2014 v 17.00
Z Bělohradského knížky Společnost nevolnosti, pane Kolaříku. Má to tam v úvodu jedné kapitoly (ale nevím, jestli jsem citovala úplně přesně. Musela bych to dohledávat
August 1, 2014 v 17.16
Ještě jsem to našla i na internetu (je to trochu jinak):
http://www.lsa.umich.edu/slavic/dept/webbasedlanguage/czech/history/hus.htmCitace z Husova dopisu:
„Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí.“
Z dopisu Mistra Jana Husa z kostnického vězení ze dne 18. června 1415.
„Jeden teolog mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu, a dodal: Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest. Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí.“
Z dopisu Mistra Jana Husa z kostnického vězení ze dne 18. června 1415.
August 1, 2014 v 17.21
Tentokrát jsem citát nechtěla použít proti církvi, pane Kolaříku, ale jako ilustraci k tomu, že o pravdě se nehlasuje.
VK
August 1, 2014 v 23.02
Hmmmm, kde berete ten předpoklad, že přechod kapitalismu k jinému systému musí být nutně cestou zespolečenštění?
S tím související otázku protisystémového člena systémové partaje, Mirka Tejkla, jestli tak náhodou nesledujeme překonání kapitalismu v přímém přenosu. Aniž bychom si to uvědomovali. Prozatím do podoby jakéhosi "colbertovského" socialismu, socialismu pro vyvolené, nejbohatší.
S tím související otázku protisystémového člena systémové partaje, Mirka Tejkla, jestli tak náhodou nesledujeme překonání kapitalismu v přímém přenosu. Aniž bychom si to uvědomovali. Prozatím do podoby jakéhosi "colbertovského" socialismu, socialismu pro vyvolené, nejbohatší.
Pane Plevo, výborně. konečně mne někdo podpořil. A bezvadně.
Pan Poláček - mne výjimečně překvapil, že překročil své nesmysly a skoro se trefil - ale samozřejmě tak moc zase ne. Neřekl bych že dnešní soc.dem. strany hájí zájmy neprivilegovaných - to si mohou myslet mnozí členové.Ale pro garmituru partokracie je to jen jeden způsob pohodlného přežívání -plní určitou poptávku buržoasního systému a s nimi se dnes už zcela otevřeně vezou různá i významná podnikatelská lobby -zkrátka normální buržoasní strana - ale i s tou je možné uzavírat taktické kompromisy a za jistých podmínek by to šlo, i pokud jde o samosprávu (ty podmínky spočívají v náladě společnosti a tlaku lidí). Potíž je, že za daných podmínek se do situace soc.dem. dostávají i tzv. komunistické strany, konkrétně KSČM - tlak systému na lidi ve funkcích je velký a opora v aktivitě neprivilegovaných mas malá. \dnešní KSČM se od soc.dem. liší ve dvou směrech - v jejím členstvu je asi o dost procent vyšší podíl lidí, kteří se opravdově orientují na překonání kapitalismu, i když to nemají zcela jasné, dále - v KSČM je poměrně malá, ale leckdy vlivná menšina, kterou lze označit jako stalinisty . Prosím čtenáře, aby vzali na vědomí, že pojem "STALINISTA" JE PRACOVNÍ - JDE O LIDI, KTEŘÍ SE AKTIVNĚ ZTOTOŽNILI S POLITIKOU A IDEOLOGIÍ MINULÉ VLÁDNOUCÍ TŘÍDY - NEJSOU TO ZROVNA STOUPENCI GULAGŮ APOD., ALE NEDOVEDOU SI PŘEDSTAVIT NIC JINÉHO NEŽ OBMĚNU MINULÉHO SYSTÉMU, zejména totalitu státního vlastnictví, a vedoucí úlohu jedné strany. Vedoucí garnitura na ně z čistého pragmatismu musí brát ohled - kvůli nominacím. Takže program KSČM nijak moc nepřevyšuje soc..dem. a vyhýbá se stanovení správného strategického cíle.
Oslovení -při úvahách o oslovení nestačí porovnávat objektivní zájmy tříd či skupin, lidi podle nich nejednají automaticky - proces odrazu jejich zájmu do vědomí je relativně samostaný proces, subjektivní faktor má autnomii. Takže žádný politický subjekt nikdy přímo neoslovuje celou třídu či skupinu, jejichž zájem vyjadřuje, natož pak v třídní společnosti celou společnost. Ideologie a politika vládnoucích tříd získává příslušníky své třídy snáze než revoluční politický subjekt ty své - naopak., ideologie vládnoucí třídy dosti snadno masově ovlivńuje i neprivilegované. Což je další komplikace.
Ovšem - hodně záleží na tlaku ekonomického vývoje, pod kterým nejen - vezměme to na kapitalismus - dělníci (ev. kognitáři), ale i další přechodné skupiny a vedlejší třídy (maloburžoasie, svobodná povolání, služebná třída, vykořis´tovaný aparát buržoasie atd. - ztrácejí svůj distanc od cílů revoluce (tedy strategického cíle samosprávy) a začínají chápat, že kapitalismus už nemůže dál. A při ještě větším tlaku ekonomiky a masovější a šikovné aktivitě revolučního subjektu to začíná chápat i část buržoasie. Bylo tomu tak i např. v ČSR v období 1945-1948. Jenže tam to ještě nebylo zralé - model protosocialistické revoouce a následné, poměrně chudé a děšlbou oráce zatížené společnosti si podporu ve skutečné buržoasii těžko mohl získat a stalinismus brzy odradil i značnou čáíst spojenecké maloburžoasie a inteligence. navíc mezinárodní atmosféra a zájmyx řídícího aparátu. Obecně tu však již možnost získání drtivé části společnosti byla - ta vzniká už se zrodem dělnické třídy (už jsem to tu vysvětloval - třída je jako první a jediná v historii zainteresovaná objektivně na osvobození celé společnosti, včetně překonání spoutání samotného buržoy jeho antihumánní sociální rolí, a na vlastním rozplynutí v mase jedinců s rovným vlastnickým postavením. Jenomže bylo ještě příliš brzy a ani ta revoluční třída k tomu ještě objektivně nedorostla - to až dnešní kognitariát. Poláček má pravdu v tom, že i kdyby se dokázala politcký významná menšina (ta by pro začátek stačila) neprivilegovaných politicky a ideologicky sjednotit na té koncepci, kterou hlásám a veřejně by ji vyhlásila a rozšířila - nezískala by automaticky důvěru ani celé masy neprivilegovaných, neřku-li nakonec buržoů samotných a jejich špičkových aparátníků, i když by i tito cítili s Leninem - že už nemohou dále pokračovat postaru (to už dnes mnozí cítí). K tomu jsou nutné dílčí praktické kroky - ekonomické i politické a samozřejmě i šíření ideologie. Proto předpokládám, že to naklepání půdy pro získání neprivilegovaných, znejistění mírně či hodně privilegovaných, oslabení odporu vládnoucí třídy, aby se dal překonat bez války a krve, musí splnit takový ekonomický vývoj a vývoj míry zisku, ktetý jádro buržoasie donutí se orientovat na kognitariátní výrobu a tím posílí svého hrobaře a dále se ukáže, že motivovat kognitariát nelze jink než zaváděním prvků zaměstnaneckého spoluvlastnictví a samosprávy - to by pak dále posílilo politické hnití neprivilegovaných a jeho vliv - no a tento vývoj by pak mohl dospět do bodu, kdy se v očích těch nedůvěřivých najednou perspektiva, že ze svých stále větších probémů v roli kapitalisty vyklouznu tím, že jako John White odjedu na Bahamy, kde si budu užívat renty za odkoupený podnik, kterou mi nový režim musí zajistit, a nebo - jsem -li činorodější - že se vykašlu na čím dále tím ilegálnější kšeftování a budu se věnovat pozitivní řídící práci v kdysi svém, teď už samosorávném podniku, kde mne možná i zvolí za ředitele (a i tak budu mít vysokou životní úroveň).
Prosím, nepovažujte mne za snílka - ale dějinné příklady takového jednání tu jsou - jak z kapitalismu, tak z protosocialismu. Dal snad Jakeš rozkaz armádě a lidovým milicím k útoiku na demionstranty? (a technicky byly takové plány připraveny, např. přelety letadel a hluk atd.) A i kdyby ho dal, kdo by ho poslechl? VZdyť i svolaní milicionáři z venkova chtěli táhnout na ÚV a ne na demonstranty. A tak mnoho bývalých papalášů uvěřilo tomu z hlediska jejich ideologie nesmyslu, že v novém systému budou nějak privilegovaní, přibraní mezi elitu (např. Štěpán na to hrál, o Adamcovi, Čalfovi apod. nemluvě). A ono se to kupodivu lecckomu splnilo a část dost vysokého aparátu přešla mezi novou buržoasii. A to šlo v tomto případě o kontrarevoluci, návrat zpět!!!! ! ( i když nutný).
Takže objektivní rozdíly mezi levicí jsou, skutečná levice je ta antisystémová, politiky se vždy účastní aktivně jen menšina a velkým problémem je překonat vliv ideologie vládnoucí třídy na neprivilegované. Samspráva je cesta dopředu. (Už si připadám jako Cato s tím zničením Kartága přeložte mi to někdo do latiny " Ostatně soudím, že samospráva musí být zavedena!).
Pan Poláček - mne výjimečně překvapil, že překročil své nesmysly a skoro se trefil - ale samozřejmě tak moc zase ne. Neřekl bych že dnešní soc.dem. strany hájí zájmy neprivilegovaných - to si mohou myslet mnozí členové.Ale pro garmituru partokracie je to jen jeden způsob pohodlného přežívání -plní určitou poptávku buržoasního systému a s nimi se dnes už zcela otevřeně vezou různá i významná podnikatelská lobby -zkrátka normální buržoasní strana - ale i s tou je možné uzavírat taktické kompromisy a za jistých podmínek by to šlo, i pokud jde o samosprávu (ty podmínky spočívají v náladě společnosti a tlaku lidí). Potíž je, že za daných podmínek se do situace soc.dem. dostávají i tzv. komunistické strany, konkrétně KSČM - tlak systému na lidi ve funkcích je velký a opora v aktivitě neprivilegovaných mas malá. \dnešní KSČM se od soc.dem. liší ve dvou směrech - v jejím členstvu je asi o dost procent vyšší podíl lidí, kteří se opravdově orientují na překonání kapitalismu, i když to nemají zcela jasné, dále - v KSČM je poměrně malá, ale leckdy vlivná menšina, kterou lze označit jako stalinisty . Prosím čtenáře, aby vzali na vědomí, že pojem "STALINISTA" JE PRACOVNÍ - JDE O LIDI, KTEŘÍ SE AKTIVNĚ ZTOTOŽNILI S POLITIKOU A IDEOLOGIÍ MINULÉ VLÁDNOUCÍ TŘÍDY - NEJSOU TO ZROVNA STOUPENCI GULAGŮ APOD., ALE NEDOVEDOU SI PŘEDSTAVIT NIC JINÉHO NEŽ OBMĚNU MINULÉHO SYSTÉMU, zejména totalitu státního vlastnictví, a vedoucí úlohu jedné strany. Vedoucí garnitura na ně z čistého pragmatismu musí brát ohled - kvůli nominacím. Takže program KSČM nijak moc nepřevyšuje soc..dem. a vyhýbá se stanovení správného strategického cíle.
Oslovení -při úvahách o oslovení nestačí porovnávat objektivní zájmy tříd či skupin, lidi podle nich nejednají automaticky - proces odrazu jejich zájmu do vědomí je relativně samostaný proces, subjektivní faktor má autnomii. Takže žádný politický subjekt nikdy přímo neoslovuje celou třídu či skupinu, jejichž zájem vyjadřuje, natož pak v třídní společnosti celou společnost. Ideologie a politika vládnoucích tříd získává příslušníky své třídy snáze než revoluční politický subjekt ty své - naopak., ideologie vládnoucí třídy dosti snadno masově ovlivńuje i neprivilegované. Což je další komplikace.
Ovšem - hodně záleží na tlaku ekonomického vývoje, pod kterým nejen - vezměme to na kapitalismus - dělníci (ev. kognitáři), ale i další přechodné skupiny a vedlejší třídy (maloburžoasie, svobodná povolání, služebná třída, vykořis´tovaný aparát buržoasie atd. - ztrácejí svůj distanc od cílů revoluce (tedy strategického cíle samosprávy) a začínají chápat, že kapitalismus už nemůže dál. A při ještě větším tlaku ekonomiky a masovější a šikovné aktivitě revolučního subjektu to začíná chápat i část buržoasie. Bylo tomu tak i např. v ČSR v období 1945-1948. Jenže tam to ještě nebylo zralé - model protosocialistické revoouce a následné, poměrně chudé a děšlbou oráce zatížené společnosti si podporu ve skutečné buržoasii těžko mohl získat a stalinismus brzy odradil i značnou čáíst spojenecké maloburžoasie a inteligence. navíc mezinárodní atmosféra a zájmyx řídícího aparátu. Obecně tu však již možnost získání drtivé části společnosti byla - ta vzniká už se zrodem dělnické třídy (už jsem to tu vysvětloval - třída je jako první a jediná v historii zainteresovaná objektivně na osvobození celé společnosti, včetně překonání spoutání samotného buržoy jeho antihumánní sociální rolí, a na vlastním rozplynutí v mase jedinců s rovným vlastnickým postavením. Jenomže bylo ještě příliš brzy a ani ta revoluční třída k tomu ještě objektivně nedorostla - to až dnešní kognitariát. Poláček má pravdu v tom, že i kdyby se dokázala politcký významná menšina (ta by pro začátek stačila) neprivilegovaných politicky a ideologicky sjednotit na té koncepci, kterou hlásám a veřejně by ji vyhlásila a rozšířila - nezískala by automaticky důvěru ani celé masy neprivilegovaných, neřku-li nakonec buržoů samotných a jejich špičkových aparátníků, i když by i tito cítili s Leninem - že už nemohou dále pokračovat postaru (to už dnes mnozí cítí). K tomu jsou nutné dílčí praktické kroky - ekonomické i politické a samozřejmě i šíření ideologie. Proto předpokládám, že to naklepání půdy pro získání neprivilegovaných, znejistění mírně či hodně privilegovaných, oslabení odporu vládnoucí třídy, aby se dal překonat bez války a krve, musí splnit takový ekonomický vývoj a vývoj míry zisku, ktetý jádro buržoasie donutí se orientovat na kognitariátní výrobu a tím posílí svého hrobaře a dále se ukáže, že motivovat kognitariát nelze jink než zaváděním prvků zaměstnaneckého spoluvlastnictví a samosprávy - to by pak dále posílilo politické hnití neprivilegovaných a jeho vliv - no a tento vývoj by pak mohl dospět do bodu, kdy se v očích těch nedůvěřivých najednou perspektiva, že ze svých stále větších probémů v roli kapitalisty vyklouznu tím, že jako John White odjedu na Bahamy, kde si budu užívat renty za odkoupený podnik, kterou mi nový režim musí zajistit, a nebo - jsem -li činorodější - že se vykašlu na čím dále tím ilegálnější kšeftování a budu se věnovat pozitivní řídící práci v kdysi svém, teď už samosorávném podniku, kde mne možná i zvolí za ředitele (a i tak budu mít vysokou životní úroveň).
Prosím, nepovažujte mne za snílka - ale dějinné příklady takového jednání tu jsou - jak z kapitalismu, tak z protosocialismu. Dal snad Jakeš rozkaz armádě a lidovým milicím k útoiku na demionstranty? (a technicky byly takové plány připraveny, např. přelety letadel a hluk atd.) A i kdyby ho dal, kdo by ho poslechl? VZdyť i svolaní milicionáři z venkova chtěli táhnout na ÚV a ne na demonstranty. A tak mnoho bývalých papalášů uvěřilo tomu z hlediska jejich ideologie nesmyslu, že v novém systému budou nějak privilegovaní, přibraní mezi elitu (např. Štěpán na to hrál, o Adamcovi, Čalfovi apod. nemluvě). A ono se to kupodivu lecckomu splnilo a část dost vysokého aparátu přešla mezi novou buržoasii. A to šlo v tomto případě o kontrarevoluci, návrat zpět!!!! ! ( i když nutný).
Takže objektivní rozdíly mezi levicí jsou, skutečná levice je ta antisystémová, politiky se vždy účastní aktivně jen menšina a velkým problémem je překonat vliv ideologie vládnoucí třídy na neprivilegované. Samspráva je cesta dopředu. (Už si připadám jako Cato s tím zničením Kartága přeložte mi to někdo do latiny " Ostatně soudím, že samospráva musí být zavedena!).
já sice pořád nejsem s to pochopit tu Vaši s Mirkem zvláštní metodologii, ale na něco mohu odpovědět:
Tu jistotu, že překonání kapoitalismu je nejen možná, ale i nutné v důsledku dlouhodbého procesu zespolečenštění výrobního i vlastnického procesu táhnoucího se dějinami. Kapitalismus přinesl významnou novou kvalitu zespolečenštění v oblasti výrobních sil, ale i jednotného vlastnického velení nad nimi, jenomže dalšímu relativně samostaTNÉMU zespolečenštní VÝROBNÍCH SIL ty společenské prvky v jeho vlastniuctví NESTAčily, COŽ SNAD JE JASNĚ VIDĚT (mimo jiné v nezaměstnanosti) Doufám, že Vás jako pana Poláčka nemusím přesvědčovat, že konec velkých továrních hal s masami dělníků a vznik sítí a týmů individuální práce doma díky počítačům není nižší zespolečenštění, ale naopak zcela nebývalé, kdy se naplňuje předpověď klasiků z Německé ideologie, že revoluční přivlastňování proletářů nastane tehdy, když bude masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím."
I já připouštím, že revoluce směrem k ssmosprávnému socialismu nemusí být současníky plně reflektována - jako přeměna feudálního Německa v kapitalistické. Ale v dnešní společnosti nevidím ani náznaky nějaké socializace ve vlastnické sféře, naopak, fakticky ztrácí vlastnickou subjektivitu celá masa malých podnikatelů a živnostníků, ovšem relativně se vlastnicky osamostatňuje špičkový manažerský aparát a chová se podobně jako ten protosocialistický, podle vlastní omezené logiky. Ale jinak náznaky skutečné socializace pro nějaké vyvolené nevidím.
Tu jistotu, že překonání kapoitalismu je nejen možná, ale i nutné v důsledku dlouhodbého procesu zespolečenštění výrobního i vlastnického procesu táhnoucího se dějinami. Kapitalismus přinesl významnou novou kvalitu zespolečenštění v oblasti výrobních sil, ale i jednotného vlastnického velení nad nimi, jenomže dalšímu relativně samostaTNÉMU zespolečenštní VÝROBNÍCH SIL ty společenské prvky v jeho vlastniuctví NESTAčily, COŽ SNAD JE JASNĚ VIDĚT (mimo jiné v nezaměstnanosti) Doufám, že Vás jako pana Poláčka nemusím přesvědčovat, že konec velkých továrních hal s masami dělníků a vznik sítí a týmů individuální práce doma díky počítačům není nižší zespolečenštění, ale naopak zcela nebývalé, kdy se naplňuje předpověď klasiků z Německé ideologie, že revoluční přivlastňování proletářů nastane tehdy, když bude masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím."
I já připouštím, že revoluce směrem k ssmosprávnému socialismu nemusí být současníky plně reflektována - jako přeměna feudálního Německa v kapitalistické. Ale v dnešní společnosti nevidím ani náznaky nějaké socializace ve vlastnické sféře, naopak, fakticky ztrácí vlastnickou subjektivitu celá masa malých podnikatelů a živnostníků, ovšem relativně se vlastnicky osamostatňuje špičkový manažerský aparát a chová se podobně jako ten protosocialistický, podle vlastní omezené logiky. Ale jinak náznaky skutečné socializace pro nějaké vyvolené nevidím.
August 2, 2014 v 10.06
Pan Poláček píše, že levice není schopna oslovit celou společnost, ale jenom tu její méně úspěšnou část a že bohatým a schopným nic (pro ně dobrého) nenabízí. Já na to řeknu, že se nejprve se musíme ptát, kdo je to levice a co vůbec může komu nabídnout. Pokud vím, tak něco nabízejí jenom politické strany - a sice svůj program, který voliči buď odhlasují nebo ne.
Obávám se, že levice (pokud jí ovšem nemyslíme takovouto politickou stranu) lidem (dokonce ani těm dolním) nemůže nabídnout vůbec nic. Leda tak práci a odříkání, bez záruky, že se věci budou dařit. A až potom možná také nějakou radost z té společné práce.
Obávám se, že levice (pokud jí ovšem nemyslíme takovouto politickou stranu) lidem (dokonce ani těm dolním) nemůže nabídnout vůbec nic. Leda tak práci a odříkání, bez záruky, že se věci budou dařit. A až potom možná také nějakou radost z té společné práce.
s nedoceněním problémů s angažovaností spojených. Trochu to bylo vidět i při posledních poarlamentních volbách, kdy se v jisté době hlásilo k podpoře KSČM rekordní množství lidí v mnohdy iracionální víře, že něco se udělat musí, že je všichni zklamali a snad pomůžou ti komunisti. A tahle dost iracionální kombinace nespokojenosti a vůle k odporu i neurčité naděje se objevovala při krachu každého systému v dějinách a nebyla tu automatická souvislost s vzrůstem ekonomických problémů. Lidi přece jen nejsou jen zvířata starající se jen o potravu. Samozřejmě subjekt v té chvíli nesmí ten potenciál promarnit, jak to udělalo vedení KSČM, ale i když promarní, krachující systém vytváří nové a nové situace a nakonec je co nabídnout. Jsem přesvědčen, že za jistých okolností bude možnost samosprávého vlastnictví vypadat jako racionální a nadějná možnost,ať už to bud nabízet jakýkoliv subjekt.
Ano, odpor je silný potenciál k nějakým činům. A taky je to dost nebezpečná látka a to jeho proměňování v práci (která je pozitivní) nebude vůbec jednoduché.
August 3, 2014 v 17.25
Jinak se ještě divím, že někoho vůbec může pohoršovat ta antisystémovost levice. Vždyť přece antisystémovost neznamená nutně zároveň násilnou revoluci, znárodnění, popřípadě anarchii či co. Konec konců jde jenom o postoj, který ovšem pojmenovává hlavní problém. A co z tohoto postoje vyplyne, to záleží na dalším vývoji.
MT
August 4, 2014 v 6.35
Kapitál je symbióza soukromé produkce realizované soukromými výdaji z nahromaděných hrubých zisků a z průběžně vyplácených mezd od kapitalistů.
V daném kole koloběhu kapitálového zhodnocování nechybí výdaje neprovedené kvůli hromadění zisků, protože jsou naopak nahrazovány rozpouštěnými více-výdaji z nahromaděných zdrojů z předchozích kol.
To je definicie, charakteristika ...
... ostatně to je Marx.
Zatímco nástup samosprávy moc nevidím, tak je slepý, kdo nevidí jasný nástup "socialismu pro bohaté" ...
"Socialismus pro bohaté" je rostoucí role parazitní renty ze zhodnocování zajištovaného rostoucí rolí veřejných výdajů - protože sociální stát eroduje, ale veřejné výdaje ani náhodou - jenom slouží víc a víc bohatým a zachraňují soukromé finančnictví jako v roce 2009.
A místo nahromaděných zdrojů se používá čím dál víc soukromý a veřejný dluh - který stojí za veřejnými výdaji realizujícími společenské zhodnocování, ze kterého překapávají výnosy do rent méně (Skandinávie) nebo více ...
Veřejný dluh není ani nějak absolutně snižován a umořován - a dobrá zpráva, která ekonomům na světě už dnes stačí, je už to , že kumulovaný veřejný dluh se propadá vůči společenskému produktu (např. HDP) ...
... soukromé zhodnocování je už taky spíš v tom, že se aktuální rozsah mého soukromého dluhu spíš propadá vůči mé soukromé produkci nebo vůči mému soukromému majetku ...
Společenské zhodnocování by se mělo emancipovat a stát sociálem, překapávání výnosů společensky zajištěného zhodnocování do rent musí být nahrazeno nástupem systému, kde soukromý producent je agentem společenského zhodnocování, místo parazitní renty těží PARTFISKÁL, tedy podíl na společenském zhodnocování veřejných rozpočtů v míře, nakolik se na tomto zhodnocování podílel - protože rentu můžete těžit aniž byste se jakkoli podíleli na plnění veřejných rozpočtů ...
Partfiskál a diferenční zisk z efektivnosti (dříve mimořádný zisk) tvoří komplexní produkční výnos ...
Partfiskál není žádná umělá konstrukce, ve společnosti nalezneme jeho prvky, i když asi jen ve veřejném sektoru - když si soukromý developer zasíťuje pozemky a prodá je, těži svůj soukromý výnos, když to udělá město, přibudou mu navíc daně z nemovitostí, které jsou výlučnou daní města ...
To ostatní se odehrává spíš na celostátní úrovni ...
... ostatně, proč státy nekrachují, bez ohledu na dluhy, bez ohledu na to, že s nimi privilegovaní zacházejí jako s dojnou krávou ...?
Takže:
Zatímco my s Vojtou a Robinem máme jak historické příklady (to je ten Colbert versus fyziokrati, Smith a pozdější skutečný kapitalismus ...), tak důkazy v jasných tendencích a trendech ...
... naopak nic, co by DNES ukazovalo na samosprávu jako hybnou páteř změny doložit nelze ...
A s rostoucím faktorem lidské vůle nepočítáte?
se našemu dvoustrannému dialogu (Milí čtenáři, Mirek je sice dezinterpretátor marxismu, ale jeho podněty mi nesmírně pomáhají brousit moji metodologii). Ale válka je válka.
Já sice pořád tu Tvoji metodologii a terminologii nechápu, ale myslím, že s Tebou mohu dost souhlasit (až na tu samosprávu,pochopitelně, ale k tomu neřeknu nic víc než jsem už řekl).
Když si tu tejklovinu přeložím do marxismu:
tím socialismem pro bohaté myslíš totéž,co jsme s Frantou popsali v naší knížce - totiž: 1) fakt, že zhodnocování kapitálu dnes stále více vyžaduje celospolečenské podmínky,široký rámec, koordinaci apod. jednak z hlediska využití samotných výrobních sil, zejméma lidského faktoru, jednak i z hlediska celospolečenského zhodnocování, jinak řečeno celospolečenských vlastnických aktivit. Tady si jen myslím, že to kapitalismus dočasně vylepší pomocí nadnárodní státnosti - pokud ovšem globální hráči pochopí, že se o kořist musí dělit!!! (a nebudou jako američtí idioti - ti ruští a čínští nejsou lepší, ale myslím, že jsou té multipolarity schopni víc).
2) Uvnitř kapitalistické třídy dochází k polarizaci. Globální kapitál sice taky zneužívá národní stát jako služku a saje z nás státní výdaje z našich peněz. Ale není na tom tolik závislý. Pak ale existuje další skupina buržoasie menší (i když taky velké,ale ne tak globální), které globální kapitál odebírá část zisku díky levnější produkci spojené s globalitou, a a ta se snaží tu ztrátu si kompenzovat parazitováním na národnm státu a vůbec veřejném sektoru, který ovládá politicky a korupcí (názorné formy jsou odpouštění daní i těm, kteří nemohou prchat do daňových rájů, veřejné zakázky za hubičku - což je vlastně přerozdělení (to Ty Mirku nemáš rád,já vím) naší a maloburžoasní nadhodnoty přes stát té menší klausovsko-topolánkovské nebo taky rittigovské, janouškovské aj. buržoasii,a privatizace veřejných služeb. Takže proč přes to zadlužení veřejného sektoru státy nepadají? No protože pořád produkujeme nadhodnotu a oni takto snižují hodnotu pracovní síly a je zisk -a takové ty manévry, kdo komu, co jako dluží, to jsou hrátky mezi kapitalisty a přerozdělování naší a maloburžoasní nadhodnoty mezi nimi. Asi má smysl dělat to, co Tvoje parta dělá - zkoumat tu spletitost jevových forem z oblasti peněžního hospodářství, to se hodí i marxistům,ale, jak víš, já Vám vyčítám, že to zamotáváte a tím komplikujete formování třídního uvědomění kognitariátu. Obyčejná teorie pracovní hodnoty a nadhodnoty v našem nesubstančním pojetí je lepší.
Já sice pořád tu Tvoji metodologii a terminologii nechápu, ale myslím, že s Tebou mohu dost souhlasit (až na tu samosprávu,pochopitelně, ale k tomu neřeknu nic víc než jsem už řekl).
Když si tu tejklovinu přeložím do marxismu:
tím socialismem pro bohaté myslíš totéž,co jsme s Frantou popsali v naší knížce - totiž: 1) fakt, že zhodnocování kapitálu dnes stále více vyžaduje celospolečenské podmínky,široký rámec, koordinaci apod. jednak z hlediska využití samotných výrobních sil, zejméma lidského faktoru, jednak i z hlediska celospolečenského zhodnocování, jinak řečeno celospolečenských vlastnických aktivit. Tady si jen myslím, že to kapitalismus dočasně vylepší pomocí nadnárodní státnosti - pokud ovšem globální hráči pochopí, že se o kořist musí dělit!!! (a nebudou jako američtí idioti - ti ruští a čínští nejsou lepší, ale myslím, že jsou té multipolarity schopni víc).
2) Uvnitř kapitalistické třídy dochází k polarizaci. Globální kapitál sice taky zneužívá národní stát jako služku a saje z nás státní výdaje z našich peněz. Ale není na tom tolik závislý. Pak ale existuje další skupina buržoasie menší (i když taky velké,ale ne tak globální), které globální kapitál odebírá část zisku díky levnější produkci spojené s globalitou, a a ta se snaží tu ztrátu si kompenzovat parazitováním na národnm státu a vůbec veřejném sektoru, který ovládá politicky a korupcí (názorné formy jsou odpouštění daní i těm, kteří nemohou prchat do daňových rájů, veřejné zakázky za hubičku - což je vlastně přerozdělení (to Ty Mirku nemáš rád,já vím) naší a maloburžoasní nadhodnoty přes stát té menší klausovsko-topolánkovské nebo taky rittigovské, janouškovské aj. buržoasii,a privatizace veřejných služeb. Takže proč přes to zadlužení veřejného sektoru státy nepadají? No protože pořád produkujeme nadhodnotu a oni takto snižují hodnotu pracovní síly a je zisk -a takové ty manévry, kdo komu, co jako dluží, to jsou hrátky mezi kapitalisty a přerozdělování naší a maloburžoasní nadhodnoty mezi nimi. Asi má smysl dělat to, co Tvoje parta dělá - zkoumat tu spletitost jevových forem z oblasti peněžního hospodářství, to se hodí i marxistům,ale, jak víš, já Vám vyčítám, že to zamotáváte a tím komplikujete formování třídního uvědomění kognitariátu. Obyčejná teorie pracovní hodnoty a nadhodnoty v našem nesubstančním pojetí je lepší.
+ Další komentáře