Když se řekne utopie, představíme si něco jako bláznivý a neuskutečnitelný sen. Marxisté často opravovali ty, kteří mluvili o utopickém momentu Marxova komunismu. Říkali, že v něm nic utopického není, protože je to vědecký model vyplývající z rozporů kapitalismu. Marx nechtěl psát kuchařky pro kuchyně budoucnosti a ve vykreslování komunismu byl značně zdrženlivý. Napsal o něm pár stránek, o kapitalismu tisíce.

Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Tohle je pouhá utopie, řekne se o názorech protivníka. O všech alternativách k liberálně demokratickému kapitalismu se dá prohlásit, že to jsou utopie nebo spíš dystopie. Inteligentní obhájce liberální demokracie beze všeho připustí, že toto uspořádání je momentálně v krizi, ale zeptá se, zda tím pádem máme opustit jeho základní principy. Jsou to principy, jako jsou rovná práva a svobody všech občanů, pluralita politických stran, zakládání občanských sdružení od krajní pravice po krajní levici, vydávání literatury radikálně kritizující dané uspořádání.

Tento obhájce se nás zeptá: A teď mi povězte, čím ho chcete nahradit a které instituce zavedete, abyste všechno to zachovali (abyste například zachovali právo vašich radikálních kritiků projevovat své názory)? Provedete revoluci, změníte společenské uspořádání, ale jak to bude s pluralitou politických stran? Zakážete je a vznikne opět nějaká státostrana? Pokud je nezakážete, tak to zabrání tomu, abyste svou alternativu prosadili celospolečensky. Budou tu jiné politické strany, které vám budou klást odpor a s nimiž buď musíte uzavřít kompromis, nebo je zakázat.

Pokud tohle všechno nevysvětlíte, tak se každá alternativa, třeba dobře míněná, zvrhne v dystopii, v přízračný režim, v němž vládne totální podřízení v masce totální svobody. Pokud hrozí, že by se alternativa změnila v dystopii, není lepší usilovat o zachování stávajícího uspořádání? Tento obhájce by pak mohl dodat: Aspoň do té doby, dokud se reálná podoba politiky, ekonomiky, svobody natolik nevzdálí principům liberální demokracie, že jménem právě těchto principů bude zapotřebí provést zásadní změnu, revoluci, liberální revoluci, chcete-li. Z Manifestu radikálního liberalismu se klubal právě tento osten: možnost revoluce na základě liberalismu.

Levice, nebo aspoň její část, naopak mluví o tom, že utopií je liberálně demokratický kapitalismus. Žižek říká, že největší utopií dneška je představa, že liberálně demokratický kapitalismus bude trvat do nekonečna. Dá se také říct, že svobodný trh je utopie. Je to konstrukce, která nikde reálně není. Jaký svobodný trh, když tu jsou monopoly a olygopoly, které určují ceny podle svého rozhodnutí a kupující je musejí přijmout? Viz zdražování cen energií ze strany ČEZu. Jak si představit ekonomiku, kde by opravdu vládl svobodný trh? Byla by to ekonomika bez monopolů a olygopolů, ČEZu, obchodních řetězců…? Ale to by znamenalo zavést opatření, která např. malému výrobci elektřiny vytvoří stejné podmínky, jaké má nějaký energetický gigant. Nerovná se to nakonec požadavku rozparcelovat giganta na malé výrobce?

Jak vidíme, pro jedny je utopií každá alternativa vůči liberální demokracii, pro druhé je to nekonečné trvání liberální demokracie nebo svobodný trh. Utopie je nálepka, kterou chceme vyřídit protivníka. Na jednu stranu jsme všichni realisté, víme, co je reálné (stávající řád nebo naopak alternativa), a zároveň jsme utopisté (pro toho druhého). A tak jsou kolem nás samé utopie.

Co z toho vyvodit? Snad to, že zádrhel je v samotném pojímání utopie. Je to slovo, jemuž de facto zůstala jediná funkce, dát najevo, že někdo je pro nás blouznivý optimista, že věří tomu, co je pochybné. Takové pojímání utopie však může být projevem toho, že všichni, od pravice po levici, ve skutečnosti nevěříme vůbec ničemu.

Francouzský psychoanalytik a filosof Lacan nás učí číst zprávy tak, že to, co adresujeme druhým (opačnému politickému táboru), je zpráva, jejímiž adresáty jsme nakonec my sami, jenom s tím, že zpráva je převrácená. Když pravice vmetává do tváře levici, že je utopická, pak tato zpráva říká, že sama pravice se považuje za utopickou, tj. nevěří tomu, že liberální demokracie může existovat donekonečna.

Ale stejně tak to může platit o levici. Když ta o pravici říká, že je utopická, pak tím o sobě vypovídá, že ve skutečnosti nevěří v reálnost alternativy.

V tom je vtip slova utopie. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu. Náš postoj je takový, že věříme tomu, že jiní věří, tedy máme postoj jakéhosi přesunutého postoje, jak o tom píše Žižek.

Jeden z klasiků sociologie Karl Mannheim upozorňoval na to, že utopie se nedá vysvětlovat tak, že je to prostě nerealizovatelný sen. U životaschopných společenských hnutí tu vždy bylo jakési bezprostřední zakoušení toho, co je věcí budoucnosti (Kristovy říše na zemi u chiliastů, ideje práva a rozumu u osvícenců, nové společnosti u komunistů). Všimněme si toho, že síla těchto hnutí se dá měřit tím, nakolik v sobě měla toto vitální zakoušení budoucnosti. Tento prvek pak tvoří zapomenutý rys utopie.

Otázka potom je, jak se k tomuto utopickému prvku vrátit. Bez něho, jak se zdá, budeme navždy uvězněni v současné politické paralýze: Chceme změnu, a zároveň ji nechceme.