Jak změnit svět

Dnešní svět je jako zmatený a nikdo neví, kdo je kdo. Proto je tak těžké druhé pochopit a mít k nim důvěru. Kamarádíme se obvykle jen s člověkem, který používá stejný způsob řeči jako my, případně se nám v něčem podobá.

Ve svém článku Kdo žije v bublině se autorka Ivana Recmanová zabývá důvody vzájemného neporozumění mezi lidmi: „Klíčem k tomu, abychom dosáhli rovnosti, je mimo jiné i schopnost naslouchat druhým a netrivializovat jejich problémy,“ píše mimo jiné.

Než tuto větu potvrdím nebo popřu, musím si ujasnit, co si vlastně pod slovem rovnost představuji. V současné době se dá říct, že platí rovnost občanů před zákonem, tedy právní rovnost. Skutečná rovnost ale není. Právní stav nemusí vždy korespondovat se skutečným stavem nějaké záležitosti.

Právoplatné manželství nemusí být skutečným manželstvím, právoplatnému vlastníkovi nemovitosti může někdo nebo něco bránit v tom, aby s ní nakládal jako se skutečným vlastnictvím. A platí to i obráceně: Lidé spolu mohou žít jako v opravdovém manželství, ač mezi nimi není právní vztah, případně někdo může nakládat s nemovitostí, která patří někomu jinému, jako by byla jeho vlastní. Důvody k tomu mohou být různé.

Možná je nakonec bublina pro dnešní způsob života slabé slovo. Bubliny jsou totiž aspoň průhledné a konec konců není tak těžké je prasknout. My žijeme spíš v ulitách. Foto Tomáš Slavík, Mediafax


Ale abych na to nešla příliš zeširoka, vrátím se k rovnosti. Příčinou toho, proč je skutečná rovnost nedosažitelná a ta občanská je čím dál formálnější, je ekonomický systém, který vůli občanů staví zcela mimo hru. Všechno důležité se odehrává na úrovni ekonomické, zatímco politika působí dojmem divadýlka pro malé děti. (Kapitalistická) ekonomika předurčuje politiku, kulturu, vzdělávání i další oblasti společenské nadstavby tím, jak všechno převádí na peníze a všechno, včetně lidí, formuje ke svému obrazu.

Nemožnost proti tomu něco dělat způsobuje rozklad společnosti, jenž je příčinou toho, proč lidé žijí jakoby v bublinách. Jako v typickém začarovaném kruhu platí zároveň obrácený vztah: skutečnost, že lidé žijí v bublinách svých uzavřených světů, zpětně způsobuje, že s politikou a ekonomikou nelze hnout. Není to zkrátka jednoduché.

Možná je nakonec bublina pro dnešní způsob života slabé slovo. Bubliny jsou totiž aspoň průhledné a konec konců není tak těžké je prasknout. My žijeme spíš v ulitách, v krunýřích nebo v jeskyních. Při setkání se navzájem slyšíme, ale nerozumíme si, protože každý mluví jakoby jiným jazykem, který ostatní neumějí dešifrovat.

Ten člověk má naprosto nemožné názory, používá nemožných slov a pojmů, mluví se mnou nemožným tónem, říkáme si. Zdá se nám, že druhý mluví autoritativně a usuzujeme, že nás chce ovládat, aniž si uvědomujeme, že autoritářství, čili uplatňování moci nad jinými lidmi, nevyplývá ze samotné řeči či (jak je dnes módou to nazývat) z diskursu, nýbrž z reálného postavení člověka ve společnosti.

Nositel skryté moci k nám může naopak promlouvat medovou řečí a přesto nás bude držet v hrsti. Současný systém je tak sofistikovaný, že ani pořádně nevíme, kdo nás v té hrsti vlastně drží. Zaměstnavatel, který nás může kdykoliv vykopnout z práce, kde o ničem nerozhodujeme, si s námi tyká a tváří se jako náš největší přítel. Kdo je vlastně nepřítel?

Dnešní svět je jako zmatený a nikdo neví, kdo je kdo. Proto je tak těžké druhé pochopit a mít k nim důvěru. Kamarádíme se obvykle jen s člověkem, který používá stejný způsob řeči jako my, případně se nám v něčem podobá. Má například stejné zvyky, stejné vzdělání, stejné názory, pochází ze stejného prostředí. Ke všem ostatním máme krajní nedůvěru, která hraničí až se strachem.

Nedůvěra vládne celou společností. Pacienti mají nedůvěru k lékařům. Zaměstnavatelé mají nedůvěru k zaměstnancům, rodiče žáků nedůvěřují učitelům, domácí lidé cizincům. Občané všeobecně mají nedůvěru k politikům a také k sobě navzájem - každý ke každému, soused k sousedovi, kolega ke kolegovi. Každý každého podezírá, že ho chce přinejmenším podvést. Nedůvěra vysává veřejný prostor a způsobuje v něm jakési vakuum, do něhož se pak bojíme vstoupit.

Jak z toho ven? Jak se dobrat k nějaké aktivitě, která by mohla ten nesnesitelný stav změnit?

Kdysi jsem slyšela (tuším v rozhlasovém pořadu Meteor), že jeleni žijící ve volné přírodě se dělí na běžce a skrývače. Běžci běží tam, kam chtějí. Bez obav se pohybují v otevřeném prostoru, kdežto skrývači se raději maskují, drží se lesa, křovin a houštin, bojí se pustit volnou krajinou, kde mohou být snadnější kořistí. Důsledkem tohoto chování údajně je, že jelenů-běžců ubývá, protože se častěji stávají terčem myslivců, zatímco přibývá jelenů-skrývačů, kteří daleko spíše přežijí. Ale jsou proto, že přežijí, lepší než běžci?

Napadlo mě, jestli se i my lidé v jistém smyslu nedělíme na běžce a skrývače, a přemýšlím, čím by to mohlo být způsobeno. Co na to má vliv u těch jelenů? Že by fyzická sila, vnitřní energie, vitalita, špatné či dobré životní zkušenostmi? Kdo ví? Důležité pro nás je, že jeleni si své vlastnosti neuvědomují, a proto o nich nerozhodují. Jsou podřízeni přírodě. My lidé se v tomto smyslu přírodě nemusíme podřizovat. Jsme schopni překonat strach i nedůvěru. Nemusíme se řídit živočišnými instinkty.

Kdysi jsem se při každém odchodu z domu bála, že bude hořet od špatně zhašené sirky, že bude ucházet plyn, což způsobí výbuch, popřípadě že zůstane otevřený vodovodní kohoutek, až přeteče vana. Znovu a znovu jsem se vracela, i když jsem všechno už jednou zkontrolovala. Nemohla jsem se od těch trýznivých myšlenek odpoutat ani na cestách. Trvalo dlouho, než jsem to překonala.

Ještě i teď mívám při odchodu trochu nepříjemný pocit, ale poměrně rychle ho házím za hlavu a říkám si: Udělala jsem, co jsem mohla, všechno jsem zkontrolovala, aby se nic zlého nestalo. Jestli má hořet, tak ať hoří. Děj se vůle boží. Jako ateistka bych si to snad ani říkat neměla, ale stejně si to občas říkám. Konec konců nejde o nic většího než o majetek. Člověk by ho měl užívat a přitom být na něm nezávislý. Vztah nezávislosti si můžeme postupně vypěstovat ke všemu, co by jinak ovládalo nás.

Někdo si možná myslí, že píšu nesmysly. Neznamená to samozřejmě, že se máme vzdát všeho materiálního a žít v jakési askezi. Jde jen o to, přestat se o všechno bát. Život v neustálém strachu přece nemá cenu.

Možná, že až se naučíme žít, jako by náš dům už vyhořel (i přestože nám zůstane), vystoupíme z bubliny (nebo z ulity) a osvobodíme se. Proměníme se v běžce, kteří se nebojí, že se stanou něčím terčem. Slovo terč v tomto případě není nutno chápat doslovně. Jde jen o to, nebát se pohybovat na slunci, ne pouze v bezpečném přítmí.

Staneme se sousedy, kteří se zajímají o své sousedy, případně těmi, kdo pomáhají jiným lidem zbavovat se problémů a strachu. Ne proto, že se to sluší, ale protože to budeme chtít. Pak možná veřejný prostor ožije a nebude v něm už vakuum, nýbrž něco, co nás bude spojovat. A když budeme mít něco společného, budeme moci jako skuteční občané společně jednat a společně vytvářet úplně jiný svět. Svět opravdu rovných lidí; rovných v přístupu k materiálním i duchovním statkům.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.