Ve svém článku Kdo žije v bublině se autorka Ivana Recmanová zabývá důvody vzájemného neporozumění mezi lidmi: „Klíčem k tomu, abychom dosáhli rovnosti, je mimo jiné i schopnost naslouchat druhým a netrivializovat jejich problémy,“ píše mimo jiné.

Než tuto větu potvrdím nebo popřu, musím si ujasnit, co si vlastně pod slovem rovnost představuji. V současné době se dá říct, že platí rovnost občanů před zákonem, tedy právní rovnost. Skutečná rovnost ale není. Právní stav nemusí vždy korespondovat se skutečným stavem nějaké záležitosti.

Právoplatné manželství nemusí být skutečným manželstvím, právoplatnému vlastníkovi nemovitosti může někdo nebo něco bránit v tom, aby s ní nakládal jako se skutečným vlastnictvím. A platí to i obráceně: Lidé spolu mohou žít jako v opravdovém manželství, ač mezi nimi není právní vztah, případně někdo může nakládat s nemovitostí, která patří někomu jinému, jako by byla jeho vlastní. Důvody k tomu mohou být různé.

↗

Možná je nakonec bublina pro dnešní způsob života slabé slovo. Bubliny jsou totiž aspoň průhledné a konec konců není tak těžké je prasknout. My žijeme spíš v ulitách. Foto Tomáš Slavík, Mediafax

Nemožnost proti tomu něco dělat způsobuje rozklad společnosti, jenž je příčinou toho, proč lidé žijí jakoby v bublinách. Jako v typickém začarovaném kruhu platí zároveň obrácený vztah: skutečnost, že lidé žijí v bublinách svých uzavřených světů, zpětně způsobuje, že s politikou a ekonomikou nelze hnout. Není to zkrátka jednoduché.