Kdo žije v bublině?
Ivana RecmanováKaždý z nás žije v nějaké své bublině a bude pro nás těžké si představit, jak žijí lidé na opačném konci země, světadílu nebo světa. Ale i když žijeme rozdílné životy, je potřeba, abychom žili spolu, nikoliv jen vedle sebe.
Na internetových diskuzích, obzvlášť těch levicových, je to častý fenomén. Občas se nějaký diskutér rozohní a poté buď přímo, nebo nepřímo vzkáže politikům, podnikatelům, bankéřům atp.: „Vždyť vy žijete mimo realitu! Tady umírají bezdomovci na ulicích, lidé nemají co jíst, nejsou místa ve školách a vy si žijete v těch svejch bublinách!“
Tyto výkřiky moc ke klidné diskuzi nepřispívají, i když napůl chápu rozhořčení jejich autorů. Druhou stranou mince je však pohled i těch, kteří v oné bublině nežijí — nebo si to jen myslí.
Realita je vše, co se skutečně děje, tudíž tam patří nejen umírající bezdomovci, nedostatek kvalitních potravin nebo místa ve školkách, ale i drahé ozdravné pobyty po psychickém vyčerpání, dvanáctihodinový pobyt v kuloárech Poslanecké sněmovny, kde se připravuje návrh zákona o sociálním bydlení, nebo generální ředitelé, kteří musejí v ekonomické krizi zachránit pracovní místa svým zaměstnancům. Tím bych asi mohla skončit, ale ráda bych se podívala na tento problém podrobněji.
Že nebude mít bohatý a mocný člověk ponětí o utrpení bezdomovců na ulicích, je pochopitelné, protože s největší pravděpodobností nikdy bezdomovcem nebyl a nejspíš se ani s žádnými bezdomovci nestýká. Na druhou stranu to ale platí i naopak — většina bezdomovců nebude zase znát problémy bohatých a mocných, dokonce ani s nimi nepřijde do osobního styku. K čemu následně dojde, je to, že se na obou stranách vytvoří předsudky o těch druhých.
Dalo by se tedy říci, že každý z nás žije v nějaké své bublině. Bydlíme v nějakém bytě v nějakém domě a sousedům do talíře nejspíš neuvidíme. Bude pro nás těžké si představit, jak žijí lidé na opačném konci země, světadílu nebo světa (případně jiní tvorové ve vesmíru).
Jako muži nejspíš budeme mít problém vcítit se do žen, jako masožravci budeme mít problém vcítit se do fruktariánů a autisté se složitě budou vciťovat do neautistů — a naopak. Kdo v životě pobyl ve více táborech, ten bude moci srovnávat, ale pokud jsme se v dané pozici nikdy neocitli, těžko můžeme těm druhým vyčítat, že neprožívají s námi náš osud.
Ale i když žijeme rozdílné životy, je potřeba, abychom žili spolu, nikoliv jen vedle sebe a byli vůči sobě solidární. Dobrovolná ani nedobrovolná segregace ničemu nepomáhá a vytváří jen další komunikační bariéry. Poté dochází k tomu, že Občanská konzervativní strana vypustí do éteru banner, ve kterém požaduje odsun bezdomovců, aby nepřekáželi ostatním. Stejnou segregací je ovšem i nepropustnost řídících pozic některých politických stran nebo nadměrné umisťování Romů do speciálních škol.
Klíčem k tomu, abychom dosáhli rovnosti, je mimo jiné i schopnost naslouchat druhým a netrivializovat jejich problémy. Je jednoduché mávnout rukou nad problémy chudého člověka, pokud jste bohatý a myslíte si, že by se měl postarat o sebe sám tak, jak jste to kdysi udělali vy a stali se bohatými (až na to, že nejspíš jste se na rozdíl od toho chudého narodili do stabilní rodiny a nikdo vás nediskriminoval kvůli původu, nemoci nebo pohlaví).
Stejně tak jednoduché je mávnout nad problémy bohatého, pokud jste chudí a myslíte si, že jeho problémy se dají vyřešit penězi a nedají se srovnat s vašimi (až na to, že i bohatí pracující taktéž mohou pracovat přesčas, nevěnovat se rodině tak, jak by si představovali, a když se dostaví stres, potýkají se krom obřích sum za poplatky zdravotníkům a psychologům i s rizikem propuštění z práce za nižší výkonnost).
Sociální demokracie, tedy idea rovnosti, spravedlnosti a solidarity, se nesmí stát ideologií pouze pro nižší vrstvy; musí být zárukou pro každého z nás. Časem pak třeba všechny bubliny splasknou.
Jsou dva zdroje zla. Nedostatek peněz a jejich nadbytek. Rovnost je skutečně v zájmu privilegovaných. Ti si to ale nejsou schopni uvědomit. Velká to škoda. Takže je jedna věc, kterou musí bezmocní udělat pro mocné-musí je zbavit moci. Jen by bylo dobré si uvědomit, že nejde o to aby se bezmocní pomstili, aby se to zakalilo osobní záští. Tak to chápu já.
Protoze vas nechci krmit bolsevickou propagandou, nabizim klasiky napr: B. Traven- Bila Ruze, Vzpoura povesencu, J.Steinbeck-Hrozny hnevu, Marion Aten-Poslední vlak přes rostovský most.
Musite se rozhodnout, bud pohadky nebo revoluci.
Proto také lůza nedělá revoluce a revoluční lid obvykle nijak moc mstivý není. Pár aristokratů na lucerně, ale spíš jen pro radost a kvůli kompozici. To bývají až ti, co revoluci -- respektive moc, kterou lid revolucí dobyl a neví, co s ní -- ukradnou.
Neberte Michalovi Kolaříkovi jeho revoluční ideály, kvalifikují ho pro nezbytnou figuru každé vydařené revoluce -- soudruha, kterého musela strana (konvent, fórum) popravit, protože včas nepochopil, že revoluce skončila a přišel čas stabilizovat moc.
Nemusí se nás bát
Nepopadne je hrůza
Nejsme schopni řvát
Nebo ne ?
To přece není žádná idea pro nižší vrstvy. Je to (nebo byla) idea pro občany. Dnes jsou lidé občany jen formálně, jsou spíš obyvateli. Částečně za to může stav dnešního světa a částečně za to mohou sami.
Pavel Kuchejda má pravdu, když Michaelovi Kolaříkovi a vlastně také Ivaně Recmanové připomíná, že rozdíl mezi trápení bohatých a chudých není významný tím, zda je jedno větší a druhé menší, ale že se jen to druhé spojuje se společenským útlakem a zbavením šancí spojovaných s důstojným životem. Je jistě možné, že generální ředitel televize má při svých milionových odměnách smutnější a prázdnější život než než ukrajinská uklízečka, kterou načerno zaměstnává a pod úrovní minimální mzdy platí firma, se kterou televize uzavřela výhodnou smlouvu o úklidu. Ale nic to nemění na faktu, že když k drobný trápením života té uklízečky patří fakt, že se nemůže pořádně najíst a že se stydí jíst s druhými, protože nemá na potřebnou totální zubní náhradu, tak s tím zatraceně souvisí ony příliš vysoké odměny pana ředitele a další televizní věrchušky.*
* Tu uklízečku jsem si -- bohužel -- nevymyslel, abych měl křiklavý případ.
Naprosto souhlasím s tím, že u bohatých také existuje rozpor mezi objektivní sociální rolí, kterou ve společnosti zastávají a která je výsledkem tisíciletého předchozího vývoje, do kterého se oni nějak zamotali (člověk si ty sociální role málokdy může vybírat, může je ovšem vždyvky odmítnout a pokusit se o jinou - což většinou nedokáže - zejména u těch bohatých). Jen připomínám, že tohle hlásal Marx už tak na počátku 40 let 19. století. Jeho úsilí o emancipaci člověka - o to, aby přestal být průměrným třídním individuem vykonávajícím objektivně vnucené sociální role, ale mohl se svobodně rozvíjet jako individuum, jako skutečný člověk, předopokládalo emancipaci všech lidí - i těch, kteří jsou v té příjemnější roli vlastníka a vykořisťovatale. Pozdější představa převládnuvší v komunistickém hnutí v určité etapě - že totiž osvobození neprivilegovaných a zrušení tříd se musí dít cestou fyzické perzekuce až likvidace vykořisťovatelů, což vedlo k těm obludnostem prvního pokusu o nekapitaolistickou společnost - protosocialismu, se zrodila až později a patřila k ideologii nové vládnoucí třídy protosocialismu - řídícího aparátu. Poučení z protosocialismu tedy je, že osvobození člověka je nemožné bez překonání všech dosavadnícvh sociálních rolí (myslím tím zejména vlastnickou roli) musí probíhat co nejméně násilně a mělo by dát i těm u moci a vlastnictví cestu transformace. V dějimách už to tak bylo, jenomže vždy šlo o transformaci jedné vykořisťovatelské třídy na podmínky jiné formy vykořis´tování. Mimochodem i po krachu protosocialismu došlo k poměrně pohodlné transformaci jádra třídy řídícího aparátu na buržoasii - což deformovaně odráží to tvrzení antikomunistů o tom, že po listopadu vládnou pořád komunisté - to je samozřejmě blbost, protože i komunistická strana byla třídně rozdělena a plná rozporů i odporu vůči panstvu, ale realitu to odráží - vedoucí třída porotosocialismu, zrjména její ekonomický aparát, byla nejlépe vybavena k přerodu na buržoazii. Kdepak disent. A kdepak my, kteří jsme věděli a snažili se něco dělat proti elitě a věřili, že se může protosocialismus transformovat na lepší formu socialismu /(která samozřejmě přijde).
Základem změny situace, kterou reflektuje článek i diskuse, proto musí být ekonomická logika, která kdysi tu nerovnost mezi lidmi zrodila a dnes nám hlásí, že to už nevyhovuje. A základem emancipace musí být vyrovnání objektivních možností seberealizace člověka - všech lidí - jako vlastníků - což je možné jen ve formě zaměstnaneckého vlastnictví podniků (veškerého typu, i informačních sítí apod.) dovedené do roviny podílu na demokratickém rozhodování v nejvyšších patrech společnosti. A forma musí být založena především na ekonomické svobodné soutěži zaměstnaneckého vlastnictví a vlastnictví kapitalistického,na této bazi je možná i politicky relativně nenásilná forma politických změn prohlubováním demokracie ve společnosti - podobně jako při přechodu od feudalismu ke kapitalismu ve Skandinávii, Německu, Rakousku atd (ono i v anglické buržoasní revoluci bojovala část šlechty transformované na kapitalisty na Cromwellově straně).
K tomu drustevnimu vlastnictvi a nenasilne transformaci. Jsem uz prilis stary, abych uveril pohadce o dobrovolnem a nenasilnem se vzdani privilegii (nenasilna transformace). Ke zmene dojde urcite. Duvodem jsou neresene problemy , prelidneni, rozpad kauzality ve spolecenskem systemu (Bauman), omezenost a degradace prirodnich zdroju. Za jednoznacne projevy krize povazuji tisice uprchliku z Afriky, valici se do Evropy, ktera pro ne nema uplatneni. Spinavou valku na Ukrajine, kde evropska verchuska odhodila jakoukoliv masku symbolizujici "evropske hodnoty". Symptomaticke je eufemisticke nazyvani gangstru a zlodeju oligarchy a jejich bezskrupulozni prijimani v politickych kruzich. Al Capone byl zajiste take oligarcha, ale tehdy je americky prezident neprijal v Bilem dome. Obama by dnes patrne tyhle mravni problemy nemel. Takze ke zmene dojde, ale obavam se ze nebude ani rizena ani setrna a nejsem si ani jist, jestli ji lidstvo vzhledem k urovni zbrojni techniky prezije.
Ujišťiji Vás, že nejsem krasoduch očekávající ušlechtilé jednání a všeobecné objetí esesáka s koncentráčníkem, kaitalisty s dělníkem apod. Nespoléhám ani na to, že buržoasie pochopí, že je v háji a z úcty k civilizaci se bude chovat rozumně - kdepak. Já spoléhám na něco reálnějšího a to jsou zájmy (a to při samozřejmém počítání s variantou omylu, nahodilostí, nedostatečně včasného a účinného jednání v třídním a osobním zájmu, dokonce s tím u části buržoasie počítám. Viz ten příklad s anglickou šlechtou za revoluce - většina šlechty se už předtím kapitalizovala, takže svržení Stuartovců nebylo zase tak náročné (ono to bylo obdobně i s pádem Bastilly či s americkou válkou za nezávislost a dokonce to tak bylo i s dobytím Zimního paláce a taky v únoru 1948 u nás!!!). A samozřejmě v té Anglii byli i ti idioti "kavalíři" - chudí jak kostelní myš, kteří bojovali za království do konce, ve Francii to byli zase ti popletení a zmanipulovaní sedláci ve Vendée. Takže ono to asi i v té nejpříznvější variantě bez nějakého střílení a destrukce nepůjde. Ale ono je násilí a násilí. Uvědomte si to i v opačném případě kontrarevoluce u nás - minulá elita měla v rukou spoustu prostředků poslední záchrany-ale najednou nebyl, kdo by je použil a její reprezentace se vzdala bez boje a někteří snad i věřili, že se budou pořád nějak podílet na moci (Gorbačov, Adamec, Štěpán,atd.). Když režim vyčerpá dvou funkčnost - bývá leckdy odcházející třída postižena slepotou, drolí se, znejistí a hledá indviduální východiska, která by jim demokratický a samosprávný přelom musel poskytnout - ať si klidně užívají výkup podniku na Bahamách a nedejbože, aby jejich děti nemohly studovat a oni sami třeba vykonávat funkci manažera samosporávného podniku) Ani Lenin nevylučoval vykoupení od kapitalistů nebo jejich rezignaci pod tlakem kolem. Kdyby tomu tak nebylo a dějiny takové příklad neposkytovaly, nezbývalo by skutečně než čekat zánik lidstva, protože v nějakou omezenou válku bez jaderných zbraní nevěřím. Rizikovost je ovšem značná.
Na rozdíl od Vás však spoléhám ještě na jedno - a to na dopad poklesu míry zisku při současných formách honby za vyšší mírou zisku (a tato honba je úplný základ kapitalismu, kdekoliv a kdykoliv) a jediná cesta jak ji dočasně překonat je intenzifikace vykořisťování lidského faktoru - ale ne jednoduché práce, anóbrž vědeckého talentu a tvořivosti, organizace bez těžkopádných a nefunkčních byrokratických manažerských systémů řízení atd. - a jelikož akce budí reakci, ti takto vykořis´tovaní, kteří už nebudou jen snadno podplatitelnou šlehačkou na dortě, ale v zásadě hlavní až jedinou formou pracovníka by museli být dlouhodobě idioti, kdyby si nevynutili podíl na zisku a rozhodování podle svého (navíc to nebudou lopatěnkové a budou mít k dispozici nové a dnes těžko představitelné formy třídního boje bez střílení.(viz dnešní hackeři). Takže by tohle mohlo nahradit ty milicionáře v ulicích, kteří měli stejně jen pět nábojů na osobu a působili spíše psychologicky. Jinou cestu dopředu nevidím. Ale pokud jsem ve Vás zažehl naději, tak ji zase oslabím - myslím si, že kapitalismus toto stadium a tuto krizi ještě přežije, zejména proto, že té jednoduché a laciné práce po světě ještě je hodně, dá se surfovat po světě a kognitariát zatím ještě plně neexistujea nemá ani žádné hnutí, jako byl Marxův Svaz spravedlivých, později Svaz komunistů před r.1848. Teorie by být mohla, ale jak sami vykořis\´tovaní, tak intelektuálové tíhnoucí k opozičnosti jsou zatím tak zblblí buržoasní ideologií a včetně tzv. postmarxismu a neomarxismu, že tu možnou nosnou teorii nejen neznají, ale taky zuřivě znát nechtějí. viz vedení KSČM - např. Jirka Dolejš. Taky ti odborníci, kteří spojují poslední krizi kpitalismu v ekonomice s další "dlouhou vlnou" inovací předpokládají, že to bude tak za dvacet či více let. Takže sorry. Ale spát a čekat nesmíme, i na naší aktivitě závisí to, jak dlouho to bude trvat. Alespoň hubou musíme mlít a hádat se s těmi zblblými, kterým se možná pod tlakem nedobré praxe rozsvítí v palicích.
A ostatně, ten její text nebyl vlastně ani o boháčích ani o bezdomovcích, byl o stylu obecné - a především levicové - diskuse. Totiž o tom, že jmenovitě v levicových kruzích se velmi často všechno počíná a zároveň končí poukazem na to, že existují chudáci; jako by veškeré společenské problémy bylo možno vyřešit právě jenom tím, že se nějakým způsobem zlepší materiální situace těch bezdomovců.
Autorka tedy plným právem poukazuje na to, že je třeba vykročit z této omezené perspektivy oněch "bublin", tj. omezených perspektiv na lidskou společnost a její problémy.
- Skoro bych řekl, že tím jediným který téma autorky skutečně aktivně přejal byl protentokrát pan Heller, díky svým marxistickým kořenům: opravdu se jedná nakonec o to, společenské a sociální protiklady vyřešit tak, že se jim odejme reálná ("materiální") půda. (Ovšem na straně druhé, co se konkrétních řešení týče, tady pan Heller i nadále zůstává uzavřen ve své vlastní "bublině" samospasitelnosti samosprávného družstevnictví...)
Ó Poláčku, zjev nám už konečně svoji velikost!!!!!