Pravicový bolševismus

Míra iracionality a fanatismu, která provází personální změny ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, svědčí o tom, že mentalita mnoha z jeho vášnivých obhájců se začíná k nerozlišení podobat původně zamýšlenému předmětu zkoumání.

Jakub_cb

Jakub Patočka

12.04.2013 12:42

Související

Česká pravice v době Topolánkovy vlády zřídila Ústav pro studium totalitních režimů se zřejmým politickým zadáním. Měl se snažit kodifikovat vyklad československé poválečné minulosti tak, aby podporoval její mocenské zájmy.

Oč šlo, mohlo být každému, kdo o to stál, od počátku jasné: vykládat československé období 1945-1989 jako temný monolit (odtud slovo totalita). Účel takového plánu je také zcela zřejmý: pravice, která zde stvořila systém institucionalizované korupce a začala se propadat do marasmu, jehož současnou míru půvabně ilustrovala Mladá fronta dnes hlavním titulkem svého čtvrtečního vydání: „Členové ODS pláčou. Mezi lidi nemůžeme,“ potřebovala co nejpevněji ukotvit velkovyprávění, jehož pointou by byla věta: „I když pláčem, i když nemůžeme mezi lidi, jsme aspoň lepší než komunisté.“

Kvůli tomu ÚSTR vznikl: aby připravoval munici tohoto druhu, disciplinoval veškerou českou principiálně přemýšlející levici jako potenciální nositelku „nové totality“ a konečně aby umožňoval před každými volbami české pravici provést znovu a znovu totožný trik: „Možná, že krademe, možná, že si děti nemohou dovolit školní obědy, možná, že důchodci z hladu kradou jídlo v samoobsluhách, možná, že jsme rozvrátili všechno, co se dalo, ale: Pořád a provždy jsme lepší než komunisté, kteří jsou naší jedinou alternativou.“

Nebyl to úplně špatný plán, zvláště v situaci, kdy už vůbec jiný plán nezbýval. Narazil ale na několik úskalí. Za prvé: česká pravice si bůhví proč myslela, že Senát zůstane v jejích rukou navždy, a tak kontrolu na Ústavem svěřila právě této instituci. Dnes v něm má ovšem většinu sociální demokracie a tak radu ÚSTR obsazují lidé vybírání sociálně-demokratickou většinou. Tak to – pravicový – zákonodárce zamýšlel. To jsou účinky demokracie.

Za druhé: začalo se ukazovat, že slova „studium“ a „totalitní režim“ se k sobě mají jako voda a oheň. Zvláště vtipný příklad badatelsko-ideologického karambolu popsal minulý týden v textu prodchnutém půvabnou ironií Jan Schneider v České pozici: Popisuje zde, jak dokumenty střežené ÚSTR, před časem zveřejněné v Rusku a pod tímto tlakem tedy konečně – jako „hořčice po večeři“ – i u nás, potvrzují to, o čem se dříve jen tu a tam spekulovalo: sovětská okupační vojska byla v listopadu 1989 připravena chránit civilní obyvatelstvo před případným pokusem režimu utopit cinkání klíči v krvi.

Jinak řečeno pojem „totalitní režim“ je už sémanticky vadný, pojem totalita, úplnost nikdy nemůže společenskou skutečnost adekvátně popsat. Po čtyřicet let tu panoval autoritářský režim komunistické strany, který ovšem procházel různými fázemi: jiná byla padesátá léta charakterizovaná bolševickým fanatismem a jeho postupným slábnutím; jiná léta šedesátá, v nichž se postupně sbíraly síly k okouzlujícímu jaru 1968 s jeho tragickým vyústěním a marným, avšak původně nikoli beznadějným bojem o uchování co nejširšího prostoru svobody.

I za Husákovy normalizace byla jiná léta sedmdesátá počínající ohavným lámáním páteří a nastolováním režimu sobectví a přetvářky, a zase jiná byla léta osmdesátá postupně se ubírající k perestrojce, na jejímž konci přišla revoluce, o níž, jak již dnes víme, můžeme hovořit jako o sametové nejen díky Václavu Havlovi, ale také díky Michailu Gorbačovovi.

Snad proto musel ředitel Herman obměňovat personál, snad proto v Ústavu pracuje tak málo odborně kompetentních lidí: úlohu propagandistickou a úlohu badatelskou je velmi těžké ve svobodných poměrech skloubit. Čím člověk více ví, tím méně je ochotný sloužit propagandě.

Pokud tedy přistoupíme na výzvu jednoho z nových radních Lukáše Jelínka, zveřejněnou v Deníku Referendum, abychom dali Ústavu, který vznikl se špatným úmyslem a s popsaným neudržitelným paradoxem zabudovaným do základů své konstrukce, ještě jednu šanci, musíme bez nadsázky říci, že snaha o její využití by musela začít tím, že sama instituce navrhne zákonodárcům změnu svého absurdního názvu.

Zde se dostáváme ke třetímu a vůbec nejvážnějšímu úskalí, na nějž antikomunistická strategie narazila: lidé čím dál víc berou výzvu ke srovnávání minulého a současného režimu vážně a pro soustavně rostoucí počet pozorovatelů výsledek takového srovnání přitom nevychází pro současné poměry nijak znamenitě. V loňských krajských volbách získala KSČM větší počet hlasů než strany vládní koalice dohromady.

Znamená to, že si tak velké množství lidí přeje návrat poměrů před rokem 1989? Asi se najdou i tací, ale je pošetilé myslet si to o celku voličstva komunistické strany. Stejně pošetilé jako myslet si to o vedení KSČM. Přemýšlejme ale nad jinou otázkou: k čemu dokázal dospět od puče v únoru 1948 komunistický režim a k čemu jsme za dvacet let svobodné samostatné České republiky dospěli nyní my?

Jak bylo možné, že se z lůna bolševického režimu v satelitním státě surové sovětské diktatury zrodil mezi lety 1948 a 1968 tak kulturně, sociálně, občansky, stručně řečeno civilizačně vyspělý pokus o uskutečnění toho, co nakonec bylo prapůvodním ideálem Masaryka a jemu blízkých zakladatelů Československa: spojení socialismu s demokracií? Velmi podstatnou součástí mýtu o čtyřiceti letech monolitního totalitního režimu je snaha, abychom se takto vůbec neptali a inspiraci v tomto úctyhodném a demokratickou levicí celého světa podnes obdivovaném pokusu o překonání sovětského i tržního modelu něčím hlubším a pronikavějším ani nepokoušeli hledat.

A tak tu máme panoptikální děj věrně odrážející českou současnost, kterou charakterizuje vskutku mimořádná míra odtrženosti od reality. Čím více totiž o reálném dění v ÚSTR víme, tím více je zřejmé, že architektkou současných změn je Petruška Šustrová, protože noví radní zvolení sociálně-demokratickou senátní většinou se zde teprve rozkoukávají. Je evidentní, že nová prozatímní ředitelka ÚSTR Pavla Foglová byla její návrhem.

Petruška Šustrová je člověk, který od roku 1989 konzistentně projevuje pravicové názory, v minulosti mimo jiné redigovala názorovou stránku Lidových novin, ale vždycky si uchovala smysl pro věcnou podstatu problému a respekt k odlišným stanoviskům, na němž byla založena vnitřní kultura Charty 77, v níž spolu v součinnosti působili lidé svými ideovými východisky tak protikladní jako Jiří Dienstbier či Jaroslav Šabata a Václav Benda nebo Jan Ruml.

Pokud tedy lze o nějakém posunu v koncepci ÚSTR hovořit, je to posun od ryze ideologického, politicky předpojatého přístupu k poválečným dějinám k přístupu, jenž odpovídá postojům kultivované, s evropským diskursem obeznámené liberální pravice. Principiální postoj demokratické levice k institucím typu ÚSTR nemůže být totiž jiný, nežli ten, že by vůbec neměly existovat: zůstat by měl jen všem co nejpřístupnější archiv a bádání by mělo být zcela svobodné, jak jsme zde popisovali před týdnem a jak v současné diskusi správně a důsledně připomněl Martin Hekrdla.

Současný postoj levicovou senátní většinou zvolených radních ÚSTR Lukáše Jelínka, Michala Uhla či Jana Bureše tudíž nelze charakterizovat jinak než jako vstřícně kompromisní. Fakt, že jsou přesto vystavování hysterickému štvaní z nejrozmanitějších antikomunistických koutů, počínaje Respektem, v těchto věcech vždy spolehlivě zpátečnickým, nejrůznějšími bloggery Bakalova vydavatelského domu, valnou většinou českého pravicového komentátoriátu a dokonce i veřejnoprávních zpravodajů, přes Jaromíra Štětinu či Petra Nečase až po jistě jen ideovými motivy poháněnou družinou kolem odvolaného ředitele Hermana, nutí k zamyšlení nad tím, kde jsme se s takovým typem mentality setkali. Jak přesně ho popsat?

Interpretativní sociologie líčí, jak snadno se mentalita lidí může sblížit s objekty vlastního odporu, pakliže se příliš ponoří do jejich světa. Jenomže popsat současné antikomunistické fanatiky jako protějšek komunistů by nebylo dost přesné, páchali bychom tím křivdu na úctyhodných osobnostech Pražského jara, ani u nikoho z dubčekovců, natožpak u demokratických komunistů, jako byli Kriegel, Šabata či Vaculík, bychom si míru fanatismu, kterou nyní předvádějí Monika Pajerová, Erik Tabery či Petr Nečas neuměli představit.

I oni nyní bezděčně poskytli důkaz o neudržitelnosti konstrukce monolitního totalitního režimu. Máme-li k jejich třeštění nalézt případnou paralelu, je třeba vypátrat v dějinách československého komunistického režimu údobí, v němž byl tento typ zaslepenosti a hysterie normou. Tak zjistíme, že skutečným protějškem dnešních zuřivých antikomunistů nejsou prostě komunisté, ani úctyhodná generace roku 68, ani zcyničtělé duchaprázdné Husákovy živoucí mumie, nýbrž horkokrevní, vášniví bolševici z padesátých let. Pojem pravicový bolševismus, kterým vystihl tuto stránku současné půtky o ÚSTR Jiří Dienstbier, tak nalézá své opodstatnění, s „pravicovými komunisty“ či „svazáky“ bychom zkrátka nevystačili.

Fakt, že se tato zdivočelá mentalita z pravicových médií, vcelku zákonitě a instinktivně hájících zájmy současné mocenské elity, do značné míry přelila i do médií veřejnoprávních, jen znovu podtrhuje nutnost, aby si demokratická levice, nechce-li rezignovat na ambice proměnit podstatně zdejší poměry a zásadně změnit naše směřování, stanovila reformu médií jako jednu ze svých stěžejních priorit. Ve společnosti, kde mediální obsahy vykazují tak frivolní vztah k realitě, je totiž krajně obtížné provozovat věcnou politiku.

Zbývá poslední věc: povšimnout si možných politických důsledků a souvislostí panoptikálních dějů kolem ÚSTR. Je přece podivuhodné, jak Miroslav Kalousek a jeho TOP 09 k celé záležitosti významně mlčí. Kalouskovi se právem vyčítá kde co, mnoho temnějších postav nežli on v české politice věru nepůsobí, a to už je co říct, ale zřídka mu někdo upře, že vidí o dost dál, než většina jeho kolegů.

Musí vidět, že jediná šance, jak může pro TOP 09 udržet sebemenší podíl na moci po příštích volbách, spočívá v naději, že sociální demokracie v případě svého předpokládaného vítězství bude odsouzena k tomu hledat spojence buď u komunistů, anebo přes politický střed. Současný antikomunistický vřískot, který je reakcí na krotkou zprava vedenou snahu o depolitizaci ÚSTR, lze chápat jako malý nácvik toho, co nás pravděpodobně čeká po příštích volbách.

TOP 09 na sociální demokracii už prakticky vůbec neútočí, naopak se snaží zničit ODS. A Petr Nečas, jehož ODS čím dál rychleji míří pod hladinu, zdá se má ještě právě tak dost sil, aby ochotně pro Kalouska vykonal špinavou antikomunistickou práci. ČSSD k většině nemusejí ovšem stačit ani zemanovci, jejich bublina ostatně může do voleb docela splasknout a ve Sněmovně vůbec nemusejí být. A je dost možné, že ani nikdo další už do Sněmovny nepronikne.

Kalousek je chladnokrevný a praktický vyjednavač: nebude skoro nic chtít; třeba jenom ta ministerstva, jejichž stínoví sociálně-demokratičtí ministři budou překážet i pánovi na Pražském hradě. Nic si nenamlouvejme, v sociální demokracii se oportunistická většina, jíž by se takové řešení mohlo zamlouvat, najde snáz, než si teď dokážeme představit. S pravicí ČSSD vládne ve spoustě měst a krajů.

Prakticky kompletní český mediální provoz by takovou vládu popsal jako střízlivou, proevropskou, v ekonomice rozumnou. A i kdyby se nakonec mělo jednat o obdobu opoziční smlouvy, počítejme s tím, že by se jásalo i v Respektu.

A tak celá bouře kolem ÚSTR má vlastně jen málo překvapivou pointu: antikomunističtí svazáci a pravicoví bolševici, ať už si to uvědomují nebo ne, reálně pracují v zájmu udržení co největšího podílu TOP 09 na dalším směřování českých zemí a na oslabení idealistického křídla ČSSD. Antikomunismus zkrátka svůj účel, jímž je konzervovat privilegia stávající mocenské elity, stále ještě plní.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 14.Dubna 2013, 11:22:7


Pravicový bolševismus je už dávno používaný termín.

Dienstbier ho zřejmě použil právě proto - nikoli, že by byl naopak jeho vynálezcem.


uznávám, že termín pravicoví svazáci apod. je zřejmě ještě starší ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.