Učinit kapitalismus viditelným

Michael Hauser

Proč plýtvat energií na změnu systému, který neexistuje? Chybou všech revolucionářů bylo, že nepochopili, že boj se systémem je bojem s metafyzickým přeludem, který nelze nikdy vyhrát. Neexistuje-li kapitalismus, znamená to, že jej nelze nahradit ničím jiným?

Situace je komplikovaná, nepřehledná, zvláštním způsobem zacyklená, a to na všech frontách, ve všech směrech a u každého hnutí. Snad jenom fundamentalisté mají jasno. Dá se to popsat tak, že přibývá politicky aktivních lidí, kteří přinejmenším vyjadřují svůj postoj veřejně. Už to není tak docela konzumní společnost, už se to aspoň zčásti vymyká tomu, co říkal Nietzsche: „Člověk se stal znějícím pasivem, jež svým zněním působí zase na jiná pasiva: až je konečně všechno ovzduší jeho doby naplněno takovými vespolek šveholícími, jemnými a příbuznými ozvuky.“ Pasivum se pomalu stává aktivem. Děje se tak proto, že většina lidí je vystavena stále většímu ekonomickému a společenskému tlaku, jenž přináší neoliberalismus. Nemají mnoho jiných možností než tomuto tlaku aktivně čelit.

Je to zvláštní souvislost. Starý sociální stát v západních zemích a reálsocialismus ve východních zemích vedl k tomu, že většina se stala znějícím pasivem a mnozí kritičtí intelektuálové si lámali hlavu, jak zlomit kletbu konzumní kultury. Pak přišel neoliberalismus a kletbu zrušil. Nutí nás k tomu, abychom přestali být pasivní.

Aktivismus, protestní iniciativy, demonstrace, stávky už nejsou ničím neobvyklým, ale jsou obklopeny mlhou. Nikomu není jasné, zdali se před našima očima utváří společenský subjekt, který prosadí nějakou změnu, nebo jsou to jen chvilková vzedmutí, jež se uklidní, jakmile se ze státní pokladny něco přisype. Není jasné, jaká to má být změna, zda keynesiánská, která bude více regulovat kapitál, anebo již přišel čas na změnu radikální, která rozpustí samotný kapitál jako základní společenský regulátor.

Právě proto, že jsou tu mlhy, je těžké najít shodu. Aktivní občané se zkrátka shodnou na prvním kroku, tedy že je třeba se veřejně projevit, ale neshodnou se na druhém kroku, co je naším momentálním cílem. Je to pouze odstavení současné vlády, nebo něco víc, odstavení neoliberalismu, nebo dokonce kapitalismu?

Vypadá to, že pravdu má heslo z Francouzské revoluce: Začněme, pak se uvidí! (On s´engage, puis on voit!) Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme.

Ale i tak se s touto mlhou dá něco dělat už teď. Pokoušet se o její rozptýlení tím, že se budeme ptát sebe i jiných: Jak to vlastně myslíš? Jak se to myslí, když např. Václav Bělohradský píše, že když systém chápeme jako celek, je to pozůstatek metafyziky. Myslí se to nejspíš tak, že každý obecný pojem včetně kapitalismu patří do metafyzického arzenálu, a my přece metafyzice nesedneme na lep. Takže při kritice systému bychom měli zapomenout na obecné pojmy a vidět spíše vzájemně se proplétající vrstvy, mnohost prvků a rozmanitost reality.

Mluvit o nějaké velké alternativě, která nahradí dnešní všeobjímající systém, je metafyzika, která za jednu pojmovou konstrukci dosazuje jinou. Pokud něco, tak z toho bude jenom totalita. Co že potom dělat? Zaměřit se na jednotlivé body (ekologie, neoliberální reformy, MMF, diskriminace) a snažit se je změnit. Proč plýtvat energií na změnu systému, který přísně vzato neexistuje? Chybou všech revolucionářů bylo, že nepochopili, že boj se systémem je bojem s metafyzickým přeludem, který nelze nikdy vyhrát. Nemyslí se to tak, že kapitalismus neexistuje, a proto jej nelze nahradit ničím jiným?

Co na to říct? Snad to, že se na to má jít z opačné strany než jsou pojmy, a na okamžik je zamknout do skříně. Začněme realitou, např. tím, že někdo podniká a zjistí, že musí propouštět, aby nezkrachoval, ať už je to křesťan, buddhista nebo socialista. Až v praxi nám dochází, že tu je cosi, čím se musíme řídit bez ohledu na své přesvědčení. A pak si uvědomíme, že jsou věci jako kapitál, akumulace, vlastnické vztahy a že v samotné realitě existuje něco obecného. Když otevřeme skříň, obecné pojmy už nebudou vypadat jako metafyzické haraburdí, nýbrž jako výraz reality.

Systém jako celek existuje. Ale je těžké jej změnit, pokud vyvolává dojem, že neexistuje. Takže jde o to učinit jej viditelným.

    Diskuse
    May 20, 2011 v 9.48
    Nedohledná viditelnost kapitalismu
    Výborná úvaha, tím spíše, že šla do otevřeného střetu s Bělohradského pohledem a nastínila pohledem jiný. A za to náleží panu Hauserovi dík.

    Mám jisté pochopení pro Bělohradského averzi k metafyzice, ale jeho argumentace je tak trochu aporií. Proti globálnímu kapitalismu nemusíme postavit alternativu s velkým A, která by jedny totalizující nároky nahradila jinými, třebas opačnými. Pro lidi, kteří např. pracují manuálně a jsou zaměstnavatelem bezohledně ponižování na úroveň "pracujících opic", je kapitalismus ovšem velmi viditelný - až bolestně viditelný.

    Kapitalismus je možná neviditelný zdánlivě, totiž jeho viditelnost je nedohledná: jsme jako mravenci, kteří za celý život nevyšly z mraveniště, a tak se jim zdá, že svět = mraveniště. Neumíme myslet a imaginovat "vně". Ono "vně" však nemusí mít podobu jednotného metafyzického pojmu...

    Domnívám se, že jsme vlastně v první fázi hledání alternativ. Ve fázi, kdy reagujeme na samu zkušenost s globálním kapitalismem - zkušenost individuální i kolektivní, především však zkušenost velmi rozrůzněnou, a to i v rámci jedné společnosti. Teoretické promýšlení problému je zatím velmi nezralé, roztříštěné a není schopno vážně narušit monolit neoliberalismu jako ideologické legitimizace určitého typu společenské praxe - politicko-ekonomického rozhodování.

    "Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme." - To je po mém soudu klíčová věta celé úvahy. Vyjadřuje naději i skepsi, rozhodnost i nejistotu, tedy přesně ty stavy, v nichž se nyní nacházíme.
    May 21, 2011 v 20.01
    Představa neviditelnosti kapitalismu mi evokuje "brýle mámení" z Komenského Labyrintu, ale raději to nebudu rozvádět, aby to nevypadalo příliš metafyzicky.
    May 22, 2011 v 22.44
    "Zatím nevíme, co přesně chceme, ale jsme nuceni začít. Co chceme, se ukáže jenom tehdy, když začneme."
    Zřejmě opravdu klíčová věta. Navíc je velice šikovná, hodí se mít ji po ruce. Například v situaci, kdy kritizuji kapitalismus, na což je mi namítnuto, že nikdo přece ještě nic lepšího nevymyslel.
    SH
    May 23, 2011 v 19.23
    Nějak tomu nerozumím.
    Ne každý text Bělohradského má hloubku. Ten připomínaný jenom dokazuje, že se vůbec neobtěžoval nastudovat filozofy, odporující liberalismu. Navíc je z něho naprosto zřejmé, že buďto vůbec nečetl stěžejní práce Marxe, nebo se nad nimi nedokázal zamyslet. Ono totiž není vůbec stěžejně řeč o kapitalismu, ale především o KAPITÁLU. Řečeno velice obecně je pak kapitál mezilidským vztahem, který především majitelům bohatství, ale nejen jim, umožňuje přisvojovat si výsledky práce jiných. A to je přece tak jasné, že v tom nikdy nebude žádná metafyzika. A není to třeba nikterak zviditelňovat, protože to cítí každý dneska a denně sám na sobě.
    May 23, 2011 v 21.31
    SH
    To je věcná námitka. Znám více vyznavačů liberalismu, kteří - podobně jako Bělohradský slovo metafyzika - používají mlhavě a paušálně slovo ideologie. Je to pohodlný způsob jak zabouchnout dveře před myšlením.
    -- Jsem docela zvědav kam MH svou metaforou "neviditelnosti" vlastně míří.
    -- Kapitál není (jen) kategorie ekonomická; je to kategorie filosofická.
    May 24, 2011 v 7.35
    Dvě drobná doplnění
    Je pravda, že Bělohradského kritika metafyziky je místy - řekněme - až publicisticky zjednodušující, i když nelze přehlédnout, že právě kritický přístup k metafyzice má ve filozofii úctyhodnou tradici, počínaje Kantem a pojmem analytický soud. Problém s metafyzikou pociťoval i J. Patočka, a začal ji budovat "negativně".

    Kapitál je opravdu mnohovrstevnatá kategorie - ještě bych dodal, že u Marxe má relevanci také sociologickou.
    January 17, 2013 v 3.59
    Janu Kubíčkovi
    To, co píšete, jsou dost zajímavé podněty a odkazy - díky za ně - rozšiřují pole úvah.

    Doporučuji Vám - už i proto, že autor článku je koneckonců filosof - podívat se přece jen ještě do Hegela (nejschůdnější a také nejpříjemnější cesta asi vede přes jeho estetiku).

    Jakmile totiž užíváme pojmy jako "celek", "reflexe" (zrcadlo!) etc., není radno německou klasiku (zejména Kanta a Hegela) opomíjet. -- Pak si člověk mj. snáze ujasní, o čem vlastně píší různí ti Adornové a Lukácsové na straně jedné - a znamenití strukturalisté na straně druhé......

    Znáte Milana Jankoviče?
    Znáte Luciena Goldmanna?
    January 17, 2013 v 4.00
    zrcadlo
    Systém je celkem, ale nedokážeme ho vidět jako CELEK, protože jsme uvnitř a nedokážeme vystoupit mimo něj. Jen pár jedinců mělo tu příležitost vidět Zemi z VESMÍRU.
    Existuje jediný způsob, jak uvidět, kde stojíme, aniž bychom se hnuli z místa. A sice nastavit si ZRCADLO.
    Zrcadlo je prázdné. Právě proto, že je prázdné, může zrcadlit celek. Jediným způsobem, jak vytvořit toto PRÁZDNO, je ESTETICKÁ ZKUŠENOST. MH o tom píše v článku Proč potřebujeme angažovanou poezii (Tvar č. 20/2010), a navazuje tak na Jana Mukařovského a jeho pojetí ESTETICKÉ FUNKCE. Proto Klement Václav Lakatoš vydal KAPITALISTICKÉ BÁSNĚ. Pokusil se v nich nastavit kapitalismu zrcadlo tím, že z něj učinil BÁSEŇ.
    POETISMUS je způsob, jak vnímat svět, aby byl básní.
    SÉMIOTICKÝ TERORISMUS je způsob, jak vnímat kapitalismus, aby byl básní.
    www.dada2012.cz
    MH
    January 17, 2013 v 11.15
    ZRCADLO
    Chápu to tak, že ZRCADLO, jak o něm píše Jan Kubíček, má být symbol určitého vyprázdnění, vytvoření prázdného bodu, v němž nebude nic, jinými slovy přerušení všech kontextů, významů, ale i daných vazeb, tedy všeho toho, co vytváří síť, ano, proč ne, ideologickou síť, v níž jsme (ideologii zde chápu althusserovsky jako to, co proniká naším životem, co je však utkané mocenskými strukturami, a my si to většinou neuvědomujeme). Tento prázdný bod vytváří nutnou distanci, která může být začátkem jiného vnímání reality, než je vnímání ideologické. Ale jde o to, tento prázdný bod udržet. ZRCADLO by mělo zůstat prázdné.
    January 17, 2013 v 13.46
    STROMY JDOU DO BOJE PROTI STROJŮM
    Děkuji za reakce.
    Ono je to všechno zatím dost zašmodrchané, je nyní potřeba našlapovat zlehka, já sám jsem to rozehrál dost zhurta...

    Nuže, klíčovou strategií je pro mě HRA. Její podstatou, jak vykládá Fink (Oáza štěstí) nebo Huizinga (O původu kultury ve hře), případně v aplikaci Macura (Znamení zrodu), je ZDVOJENÍ. Chlapec, který si hraje na vojáka, se stává vojákem, zároveň ale vědomě zůstává chlapcem. Tak i já se v Kapitalistických básních stávám Klementem Václavem Lakatošem, ale zároveň vědomě zůstávám reflektujícím Janem Kubíčkem. Toto zdvojení vytváří dva mody řeči - METADISKURZ a řeč hry či HERNÍ MODUS.

    Zůstaneme-li u metafory ZRCADLA, metadiskurz nám umožňuje zrcadlo vyrobit a správným způsobem nastavit, hra je pak již přímo hleděním zrcadla.

    V metadiskurzu nám nadále mohou být užitečné staré pojmy, včetně Hegela, Kanta a dalších. V modusu hry je však nutné všechny staré pojmy odhodit a vytvářet řeč od počátku, z NULOVÉHO BODU. To je zřejmě Michalův požadavek UDRŽET ZRCADLO PRÁZDNÉ.

    Charakter řeči v modu hry je BÁSNICKÝ. Podstatou básnického jazyka je jednak jeho ARBITRÁRNOST (cokoliv může být označeno čímkoliv), jejímž dialektickým protikladem je však NUTNOST (o tom píše Mukařovský tuším v textu Dvě studie o básnickém pojmenování). Básnické pojmenování není abstraktní, teoretické, ani konkrétní, nýbrž OBRAZNÉ, které můžeme vnímat jako dialektické spojení abstraktního a konkrétního.

    Je tady ale jeden podstatný moment. Nový básnický jazyk užívaný v herním modu tak, jak si ho představuji, není omezen v hermeticky uzavřeném prostoru literárního díla, nýbrž má ambici pojmenovat skutečnost přímo, a postupně se rozrůst na celou skutečnost. Jeho ambicí je učinit skrze pojmenování a estetické vnímání ze světa umělecké dílo a tím uchopit svět v jeho celku. Jinými slovy, znovunalezení ztracené jednoty se může uskutečnit ve vytvoření nové MYTOLOGIE. A o to se pokouším ve vyprávění příběhu, jehož nejstručnější podoba zní takto:

    ŘÍKÁ SE, ŽE STROMY JDOU DO BOJE PROTI STROJŮM. jE TO PRVNÍ VÁLKA, KTERÉ SE ČLOVĚK ÚČASTNÍ POUZE JAKO POZOROVATEL. A ŘÍKÁ SE, ŽE AŽ BUDE VÁLKA VRCHOLIT, UKÁŽE SE, ŽE TO VLASTNĚ VŮBEC NENÍ VÁLKA, ALE SPÍŠ NĚCO JAKO MILOSTNÝ TANEC, A ŽE VŠECHNY VÁLKY JSOU VLASTNĚ ZBYTEČNÉ. AŽ TO ČLOVĚK ZJISTÍ, OSVOBODÍ SE A VYLETÍ JAKO PTÁK NEBO MOTÝL A PŘIDÁ SE K TOMU TANCI. A PAK UŽ BUDE JENOM TANEC.

    Dále to, co se jinde nazývá KAPITALISMEM nebo SPEKTÁKLEM, proto nazývám SUPERSTROJEM. Tím překládám z teoretického jazyka do básnického, a právě tak se snažím učinit kapitalismus viditelným.

    Pak je ještě podstatné to, že na rozdíl od literárního díla, způsob vytváření tohoto příběhu není lineární vyprávění od začátku do konce, ale postupné skládání a rozkládání, stříhání, lepení a rozrůstání. Prostě tak, aby příběh-mýtus byl trojrozměrný, aby se větvil a rostl právě jako strom. Je to HRA, KTEROU JE MOŽNÉ HRÁT STÁLE DÁL A DÁL. Struktura pracovního postupu při vytváření takového příběhu tak víc než činnost uměleckou připomíná činnost vědeckou.

    O rozrůstání lesa se zatím pokouším v žánru blogu na www.stromy-jdou-do-boje.blog.cz

    Součástí této stromovité struktury je i smrt autora, zatím na prorůstání lesa strojem pracuji převážně já sám, ale doufám, že časem se přidají další. Já sám se proto snažím sám sebe vnímat nikoliv jako individuálního tvůrce, ale jako POSLA A TLUMOČNÍKA STROMŮ.

    Na závěr se tady v mlze matně rýsuje něco jako KONEC HRY, který nastává v okamžiku USKUTEČNĚNÍ HRY. To bude zřejmě ono "A pak už bude jenom tanec." V tom okamžiku mizí veškerá dualita, včetně té herní. Tady tomu ale ještě úplně nerozumím a asi by bylo jednak předčasné, jednak troufalé chtít tomu rozumět.

    Snad se mi podařilo nastínit, o co mi jde, samotnému se mi z toho motá hlava...

    S pozdravem
    Jan ZačarovanáHlava Kubíček
    posel stromů

    January 17, 2013 v 18.10
    Souvisí nějak ten "prázdný bod", jehož symbolem má být zrcadlo, s tím prázdnem ("nic"), o kterém hovoří Ivan Štampach v článku http://denikreferendum.cz/clanek/14088-prorokyne-uznana ?
    January 18, 2013 v 20.33
    zrcadlo, nicota, nulový bod, prázdný prostor, čisté plátno
    Ano, ono "nic" užívané mezi mystiky s metaforou zrcadla spojuje třeba Oshův výrok "Kdo chce opravdu vědět, kdo jsem, musí být stejně prázdný jako já. Pak budou proti sobě stát dvě zrcadla, která budou odrážet absolutní prázdnotu."

    Současný mystik Eckhart Tolle, který byl nedávno nějakým časopisem zvolen nejvlivnějším duchovním inspirátorem současnosti, používá místo nicoty pojem "prostor", prázdný prostor. Říká, že člověk ve skutečnosti není já, ego nebo mysl, ale prázdný prostor za tím vším.

    Já ale nejsem mystik. Mám daleko k onomu klidu mystiků, který čerpají z dosažení oné prázdnoty. Naopak moje mysl je tak ovlivněná Superstrojem, že žiju v permanentním neklidu. Nedokážu meditovat, nedokážu spočinout. Proto hledám jiné cesty k osvobození.

    S něčím jako nulový bod se setkáme v různých koncepcích různých odvětví. Sémiotik Rolland Barthes napsal Nulový stupeň rukopisu, "nulovým stupněm literatury" jsou označovány totální realismus a trapná poezie Egona Bondyho a Iva Vodseďálka z 50. let. Divadelní a filmový režisér Peter Brook napsal Prázdný prostor.

    Já mám osobní zkušenost s nulovým bodem skrz disciplínu dialogického jednání, rozvinutou profesorem Ivanem Vyskočilem, u něhož jsem studoval (http://www.ivanvyskocil.cz/html/dialogicke.html). Na otázku, k čemu je dialogické jednání odpovidá: "Dialogické jednání je k ničemu. Je k tomu, nemít z nic strach, dovolit si luxus nicoty. Protože tam, kde je něco, tam nemůže nic nového vzniknout."

    No a v dnešním světě je všude něco, svět je všeho přeplněný. Tohle dobře vysvětluje dobře třeba i vývoj Deníků Referendum. V jeho počátcích, kdy se nic teprve začalo zaplňovat, byl ohniskem živých a inspirativních diskuzí, v nichž se zdálo rýsovat něco nového, důkazem je třeba tento článek Michaela Hausera. Časem se ale začal zaplňovat a nového bylo stále méně. V současnosti působí jako uzavřený klub, v němž se členové pouze vzájemně utvrzují ve správnosti svých názorů, namísto toho, aby si skutečně kladli otázky, skutečně něco hledali.

    Ono je to ale taky o odstupu. Všichni jsou teď moc blízko, v hřmotu každodenních politických půtek, což se ukazuje především teď při prezidentských volbách. Když se ale od každodenního hemžení trochu vzdálíme, uvolníme opět prostor pro něco nového.

    Abych se ale vrátil ke klidu mystické cesty, který je pro mě (a pro většinu z nás) nedosažitelný díky ruchu Superstroje. Dalo by se říci, že onen neklid je možno transformovat v tvořivost. Nulový bod je totiž také prázdné plátno. Možná to jsou dva různé druhy nulového bodu. Moje cesta pak vede skrz nulový bod prázdného plátna. Jenomže v čem je moje cesta odlišná, je to, že jsem si prázdné plátno vzal jenom jednou. A napsal na něj STROMY JDOU DO BOJE. Z tohoto jediného plátna chci nechat rozrůstat les dál, až do chvíle, kdy kolonizuje celý Superstroj a učiní ho snesitelnějším místem k životu.

    Konečný cíl je v podstatě totožný s mystiky: mít v hlavě tichou lesní mítinu, ne ozubená kola, kladky a páky Superstroje. Cesta je však nepřímá, ne skrz odhození stroje - mysli (Odhoď svou mysl, říkají všichni mystici), ale skrz kolonizaci stroje lesem. Jenže Superstroj je uvnitř (v naší mysli) i venku (kapitalismus). Moje cesta je tedy spojením vnitřní revoluce s revolucí vnější. Skrze hru. Hru na les, který prorustá strojem.

    January 18, 2013 v 21.23
    Pane Kubíčku,
    já mám ke klidu také daleko. Bohužel. Svět mě v klidu nenechá. Říkáte, že je třeba udržovat prázdno, aby v něm mohlo něco vzniknout. To, co v prázdnu vzniká, z něj však musí zcela logicky někam odcházet. Aby se prázdno udrželo. To je patrně ono tvoření, které člověka může aspoň na čas zbavit ruchu, jestli se nemýlím. Záleží na tom, jakým způsobem výsledek našeho tvoření hodnotí jiní lidé? Nebo se na to člověk nemá ohlížet?
    Ještě mám druhou otázku. Když superstrojem je pro vás kapitalismus, co konkrétně pro vás znamenají stromy a les? Jsou to lidé? Nebo je to příroda? Nebo klid?
    Víte, co mě jako první napadlo, když jsem četla o tom prorůstání stroje stromem a obráceně? Napadla mě názorová difúze (myslím vzájemné ovlivňování lidí různých politických názorů). Možná jsem vedle.
    Jak může Deník Referendum vytvořit něco nového, něco originálnějšího, než jsou například volební agitace, když odtud odcházejí ti, kteří do něho mohli nějaké nové impulsy vnést?
    January 18, 2013 v 21.40
    Doufám, že nakonec nevadí to, že už zde nediskutují jen samí intelektuálové, jak tomu bylo na začátku.
    January 19, 2013 v 0.36
    Stroj a Les
    Ono to v různých kontextech nabývá různých významů. Asi nejobecněji by se dalo říci, že strojem je to, co rozděluje, a lesem to, co sjednocuje. Karteziánské analytické myšlení začalo svět dělit do menších a menších kousíčků (to je ona atomizace, o které se často mluví, najdeme ji napříč všemi rovinami - sociální, politické, vědecké, jazykové, umělecké, zájmové, žánrové atd. atd.), jinými slovy, stroj všechno rozkrájel, rozřezal, roztřídil, včetně sebe sama (a proto se stroj snaží všechno převézt na číslo a jeho jazykem se stala matematika - tak vše diferencoval, že dokáže sjednocovat už jedině skrze počítání). A proto dneska nikdo nikomu nerozumí. Jediné co zbylo, jsou tisíce různých názorů (ale vlastně všechny stejné).

    Vznikají samozřejmě kruhy, které spojují, které rostou jako stromy, jenomže jsou to spíš osamělé remízky, žádný les. Podle mě právě proto, že chybí společný jazyk. Starý jazyk znemožňuje vidět to společné, je stále založený na rozdělování, na analýze. Naproti tomu poetický, básnický jazyk založený na obraznosti a metafoře dokáže sjednotit.

    Vědecké jazyk užívá dvou os, x a y, paradigmatické a syntagmatické
    Ale básnický jazyk dokáže ukázat souvislosti napříč, po diagonále.


    No a tohle jste trefila moc přesně:

    "To, co v prázdnu vzniká, z něj však musí zcela logicky někam odcházet. Aby se prázdno udrželo. To je patrně ono tvoření."

    Tím bychom hezky dovysvětlili rozdíl prázdnoty a ticha mystiků od nulového bodu prázdné čtvrtky. Mystikové jsou prostě frajeři, které to prázdno dokáží udržet a nemusejí k tomu vyvíjet žádné úsilí. Nám se do něj neustále něco cpe, takže nám nezbývá než ten bod neustále čistit skrze tvoření. Tvoření jako strategie sebezáchovy. A tady se mi vybavuje Karel Teige a jeho formulace, že poetismus má být duševní hygienou, tak jako sport je hygienou tělesnou.

    Tím odhaluju další ze svých zdrojů a z klíčových kontextů, jímž je avantgarda a její teze, že umění splyne se životem a umělcem se stane každý. Jenomže avantgardisté to tehdy spojovali s komunismem, představovali si, že komunismus vytvoří ony materiální, politické a sociální předpoklady, na nichž jejich utopie bude vzkvétat. V tom ještě vězeli v dualitě.

    Jenže oni neměli jinou možnost. Superstroj totiž ještě nebyl připraven. Tady se totiž dostáváme k dalšímu fascinujícímu paradoxu. Superstroj rozděluje, ale zároveň spojuje. Vždyť ze světa se stává globální vesnice, jak se říká. Jenomže v té globální vesnici nikdo nikomu nerozumí. Myslím, že by se to dalo vysvětlit takto:

    Na rovině "message" Superstroj rozděluje,
    na rovině "médium" spojuje.

    Teď jde zřejmě už jen o to vyslat do Superstroje spojující Supermessage. Prostě vyrobit nějaké hezké věci z větviček, kořínků a šišek a on už si to Superstroj na svých pásech rozvozí. A pak už bude jenom tanec.

    January 19, 2013 v 0.48
    Kapitalismus ústí v komunismus
    Toto místo se mi jeví jako správný bod pro návrat k původnímu článku MH a otázkám položeným v jeho perexu. Odpovědi už jsou nyní jednoduché.

    Kapitalismus není možné ničím nahradit. Není to ale ani zapotřebí, protože kapitalismus zcela plynule ústí do komunismu. Až se kapitalismus naplní, stane se komunismem. Reklama se tehdy stane pravdivou a učiní nás skutečně šťastnými. V jistém smyslu už v komunismu žijeme. Stačí si toho všimnout a přestat dělat píčoviny.

    A pak už bude jenom tanec!
    January 19, 2013 v 7.54
    Milý pane Kubíčku,
    budu přemýšlet o tom, co jste napsal. Bohužel se musím zabývat také přízemnějšími věcmi, jako je třeba úklid, vaření a podobně. Ale určitě vám k tomu ještě něco napíšu.
    Mimochodem, moji rodiče nikdy nemluvili vulgárně. Doma sice občas vypustili slova jako p...l a h...o, ovšem nikdy nic horšího. Měli za to, že do veřejného prostoru nepatří ani to. Básníkům taková slova neodpouštěli vůbec. Já už se na to nedívám tak přísně, takže se za to na nikoho nemíním zlobit. Zejména když mi to nějak zdůvodníte... Avšak pravopisné chyby by se básníkům odpouštět neměly.
    Proč vlastně musíte být sémiotickým teroristou? Nemohl byste být třeba sémiotickým revolucionářem?
    January 19, 2013 v 10.30
    P.S. Neberte si nic osobně.
    January 19, 2013 v 12.15
    Deleuze & Guattari
    Pane Kubíčku,
    když tak čtu vaše komentáře, přijde mi, že by vás mohla oslovit kniha, kterou právě čtu, totiž Co je filosofie? od Deleuze & Guattariho. Tito pánové mimo jiné říkají:

    "Chaos chaotizuje a rozkládá v nekonečnu každou soudržnost. Problémem filosofie je dosáhnout soudržnosti (konzistence), aniž by se ztratilo nekonečno, do něhož je myšlení pohrouženo (chaos má v tomto ohledu mentální i fyzickou existenci). Dát soudržnost, aniž by se přitom ztratilo cokoli z nekonečna, je něco zcela jiného než problém vědy, která se snaží vtisknout do chaosu referenční body."

    Filosofie tvoří pojmy (tj. spojuje významy ve vnitřně konzistentní a autoreferenční pojem), kdežto věda hledá funkce, porovnává něco s něčím jiným. A tom je zásadní rozdíl: věda a filosofie zacházejí se slovy a jazykem jinak, jsou to mimoběžné, leč protínající se "obory". Filosofie má přitom poněkud blíže k poezii než k vědě - pojmy totiž tvoří "zevnitř" (a taky je to tvorba!), jde jí to, aby byly schopné stát samy o sobě. Kdežto věda, na níž je založen i ten kapitalistický superstroj, je vždy nevyhnutelně vnější (objektivní). I subjektivita je pro vědu pouze refereční bod, k němuž lze vztahovat to či ono. Věda není schopna nahlédnout subjekt zevnitř - a ani jí o to nikdy nešlo.

    Leč i filosofie se od umění zásadně lidí. Básník není filosof (a filosof zase není vědec). "Zatím můžeme vycházet jen z velmi široké hypotézy: z vět či jejich ekvivalentů extrahuje filosofie pojmy (které však nejsou totéž co obecné či abstraktní ideje), zatímco věda z nich získává prospekty (výroky, jež nelze zaměňovat se soudy) a umění percepty a afekty (jež nejsou totéž co vjemy a pocity). Řeč je vždy podrobena zkouškám a způsobům užívání, které jsou sice navzájem nesrovnatelné, ale definují odlišnost různých oborů tím, že zároveň ustavují jejich křížení."
    January 19, 2013 v 12.42
    .... a ještě pane Kubíček
    píšete:
    "Konečný cíl je v podstatě totožný s mystiky: mít v hlavě tichou lesní mítinu, ne ozubená kola, kladky a páky Superstroje. Cesta je však nepřímá, ne skrz odhození stroje - mysli (Odhoď svou mysl, říkají všichni mystici), ale skrz kolonizaci stroje lesem. Jenže Superstroj je uvnitř (v naší mysli) i venku (kapitalismus). Moje cesta je tedy spojením vnitřní revoluce s revolucí vnější. Skrze hru. Hru na les, který prorustá strojem."

    Vaše cesta mi v čemsi připomíná tu moji. Jsem též přesvědčen, že s mystickým odhozením mysli se dnes daleko nedostaneme. Leč důležitost "mystiky" či "meditace" a "prázdna" spatřuji v tom, že poukazují mimo Systém, že probouzejí citlivost na jinakost.

    V čemsi se to podobá básni, která vytrhuje slova z panujících diskurzů a dává jim nový význam, naplňuje je smyslem, takže už nás přestávají uzavírat v konečných pozemských světech a konečných systémech, takže se v nich opět objevuje nekonečno. Takto básník, onen sémiotický terorista, ten diskurz rozkládá a "rýsuje linii úniku".

    Není to však cesta ani snadná, ani přímočará. A básnické vykročení z vlastní subjektivity je patrně jen první krok. Systém totiž objektivně existuje, nezmizí kouzelným zaříkáváním ... něco jsem o tom napsal třeba tu: http://paja-pise-tainansky.blog.cz/1208/unik-z-neviditelneho-vezeni
    January 20, 2013 v 11.57
    Lze uniknout?
    Ano, systém totiž objektivně existuje a my jsme v něm uvěznění jako v pasti. Není možné být mimo systém. Lze si jen představovat, jaké by to bylo žít "jinde". "Ven" se dostaneme pouze tak, že systém změníme.
    Motiv uvěznění v labyrintu, z něhož člověk není schopen najít východ, se v lidském myšlení objevoval odedávna. V období reformace, když už skončil středověk a ještě pořádně nezačal novověk, hledali únik z labyrintu mnozí duchovní myslitelé. Četla jsem, že existoval rozdíl mezi katolickou a protestantskou představou labyrintu. U protestantů v něm bloudil osamělý poutník, který z něj sám hledal cestu ven (někteří mystikové jako Komenský v ráji srdce), zatímco z katolického labyrintu sám nikdo cestu nenašel. Tam se zase objevoval motiv statečného bojovníka-rytíře, který uvězněné lidi z labyrintu vyvede.
    Mohli bychom o tom uvažovat a srovnávat s dnešními představami "úniku" z kapitalismu.
    January 20, 2013 v 12.28
    Myslím si, že je třeba oba způsoby kombinovat.
    January 20, 2013 v 13.07
    Jistě že lze, slova k tomu ale nestačí.
    Jo, to uvěznění má jak objektivní, tak subjektivní stránku. Souhlasím proto s vámi, že systém musíme změnit.

    Básník může rozkládat tu subjektivní stránku, to sebe-uzavírání, tu vnitřně pociťovanou nemožnost úniku, o níž nás všelikými způsoby vemlouvavě přesvědčuje systém. V panujícím diskurzu takto přeci vrtá i ten náš DR :-).

    Ale ty objektivní procesy a toky, s těmi se tímto způsobem mnoho dělat nedá. Ty je vskutku třeba je přesměrovat. To jsou všechny ty penězovody, toky zboží, lidí a energie. Ačkoli neoliberalismus je narušen v diskurzivní rovině, v té materiální se jeví stále dosti pevný v kramflecích - o čemž svědčí i Nečasova vláda, která toky stále efektivně manipuluje i přesto, že vidíme co činí a ježí se nám z toho chlupy na těle.

    Mě tedy dnes přijde kapitalismus velice viditelný, abych to vrátil k tématu článku. Problém vidím v té objektivní rovině. Tam je třeba konat. Protože dokud se tam nic nezmění, tak jakékoli trhliny v diskurzu zase zanedlouho zacelí čas.
    Když tak přemýšlím o tom labyrintu ... napadá mě taková nechutně dějinná a paušalizující úvaha: totiž že středověk (tehdejší myslitelé) se pohyboval převážně v rovině subjektivity; novověcí myslitelé se tomu vzepřeli, pohybem ze subjektivity k objektivitě se osvobodili, v důsledku čehož byly určitým způsobem osvobozeny i velké části "lidských mas" (skrze osvobozující práci), které se staly jejich spojenci; i u mas se začala subjektivita prohlubovat, ovšem za cenu ustavení a upevňování objektivního systému.

    Dnes se však nelze osvobodit z objektivně působícího systému skrze pouhý obrat k subjektivitě. Ta se totiž stala jakýmsi přetlakovým ventilem systému: člověk se sice může stát uvnitř svobodným, a to je významný pokrok vůči středověku (má na to prostor díky tomu, že se už nemusí utápět v lopotné dřině zajišťující jeho přežití; má na to i prostor - vlastní místnost v domě), ale vnitřní svoboda se zdá být utilitárně využitá jako způsob, jímž je člověk efektivně zapojen do systému.

    Dnešní linie úniku se rýsuje skrze experimenty se sebou samým a vlastním životním stylem. Osvobozování vlastní subjektivity z panujícího diskurzu musí jít ruku v ruce s vytrháváním vlastního života z objektivních nutností a toků. To je sice individualistický proces, ale jedinec přeci masám ukazuje, "že to jde". Proto dnešní masmédia tolik protěžují tisíckrát vymlácenou slámu a maskují tím existenci tisíc a jedné alternativy, proto neoliberální stát zárodkům alternativ hází legislativní a institucionální klacky pod nohy (viz např. dušení rozvoje OZE, alternativní medicíny, netradičního vzdělávání, lokálních měn apod.).

    Experimentující jednotlivci i skupiny, těch se systém bojí víc než kritických komentátorů a demonstrantů."To, co funguje" se totiž šíří jinými cestami než masmédii, méně viditelně. Jako tichá voda, podemílající betonové hráze a prosakující skrze základy do stěn.
    January 20, 2013 v 18.37
    Škoda, že pan Kubíček asi už diskusi opustil. Chtěla jsem mu ještě napsat, že karteziánské souřadnice jsou v mnoha případech užitečné. Nejde o to, žít v rozřezaném světě, ale jde o to, umět se v něm orientovat. Rovnoběžky a poledníky zeměkouli nijak nerozbíjejí, nijak jí neškodí, nijak nám nebrání vidět ji jako celek. Avšak umožňují nám vyznat se v tom, kde stojíme. Jde jen o to, že někdo musel určit, kde bude nultý poledník (protože nultá rovnoběžka mi připadá taková celkem logická). Bez souřadnic by se nám určitě žilo hůř.
    Nultý poledník nemusel být právě v Greenwichi, ale stalo se tak, a to, že tam je, myslím, nikomu nevadí. Já se nebudu rozčilovat, proč místo, kde bydlím, není právě nultým bodem zeměpisné šířky a délky. V této soustavě totiž neběží o ničí zájmy, tak ji nikdo nebude vyvracet. Stejné je to s pojmy. Neexistuje problém u pojmů z oblasti neživé přírody, ani u rostlinné a živočišné říše. Ale je problém u všeho, co souvisí s člověkem a společností.
    Nikdo totiž nemá nic proti tomu, že rys ostrovid je rys ostrovid nebo že medvěd brtník je medvěd brtník. Když se ale řekne "komunismus", budou se lidé do omrzení hádat, co to vlastně je.
    Jde o to, kdo bude určovat obsah pojmů a výchozí body souřadnic, abychom se domluvili. Samozřejmě, že ne jeden člověk, ale vyplyne to z vzájemné komunikace. Autor článku nás mimo jiné nabádá, že bychom se navzájem měli ptát: "Jak to vlastně myslíš?". A vysvětlovat si to. To je důležité. Jazyk umění, poetický jazyk určitě lidi spojuje, ale vystačíme si s ním? S bankéři se jím asi nedomluvíme.
    Ještě si také myslím, v souvislosti s tím tvořením, že možná dost mluvíme, ale málo nasloucháme jiným. Můžeme vůbec učinit kapitalismus viditelným lidem, kteří ho nechtějí vidět?
    Ještě k tomu narušování systému. Nevidím to jako pan Holubec, že systém má nějaké opevnění, které je nutno narušit - "Jako tichá voda, podemílající betonové hráze a prosakující skrze základy do stěn." Dnešní systém už nic takového nezná, tam právě nic pevného neexistuje. On se neustále sám mění, jen je třeba aktivně na něj působit, aby se měnil tím správným směrem. Dnešní člověk naopak silně touží po něčem pevném a stabilním. Proto ta posedlost historizujícím romantismem, nostalgií po minulosti. Prostě potřebujeme nějakou skálu, na které bychom si postavili pevné sídlo. Není třeba narušovat, je třeba stavět. Ale je vůbec něco takového pevného možné? Aby to nebyla zase totalita?
    Pokud moc mluvím a třeba ne úplně k věci, tak se za to omlouvám. Jsem si toho vědomá, ale snad to nevadí. Kdo nechce, nemusí to číst.
    January 21, 2013 v 10.42
    bez základu
    Jojo, vysvětlovat si vzájemně, jak to vlastně myslíme, to je nesmírně důležité.

    Já to s tou metaforou myslel takto: systém je soudržný, "pevný", snaží totiž sám sebe pevně ukotvit, na nečem pevném se zachytit - leč problém je mj. ten, že není do čeho, že tu není žádná dostatečně pevná skála, do níž by šly ty betonové piloty zapustit. Jinak řečeno, systém umí vytvářet pevné, betonové základy, ale problém je ten, že půda pod nimi je sypká, nestálá, mění se.

    Tahleta nepevnost, se Zygmuntem Baumanem bychom mohli říci tekutost, dnes prostupuje vším. Mohli bychom s Marxem říci, že: "vše pevné se dává do pohybu". Anebo s Deleuzem: "Chaos chaotizuje a rozkládá v nekonečnu každou soudržnost." To, co se dnes děje je to, že chaos převládá, že rozložit cokoli je dnes mnohem snažší něž něco vytvořit. Nejde přitom vytvořit něco pevného a někde to ukotvit - to nejde, nýbrž vytvořit něco, co bude odolávat chaosu, co se bude opravovat a přizpůsobovat rychleji, nežli to bude chaos schopen rozkládat.

    Takto nějak to asi Deleuze myslí s těmi filosofickými pojmy: pojmy vnášejí chaosu řád - ten řád je ale lokální, vždy se vynořuje z chaosu. Dobré pojmy jsou takové, které jsou schopny odolávat chaosu, nedorozumění, nepochopení. Abychom si rozuměli, pojem není slovo, pojem je význam, na nějž slovo poukazuje; a ten význam stojí sám o sobě, sice v kontextu dalších pojmů, ale je "samonosný".

    'Komunismus' je v tomto ohledu dobrý pojem, protože je stále schopen lidi provokovat, ať už k tvůrčí činnosti (jak se k němu přiblížit? jde nějak realizovat?) anebo ke kritice (ke snaze smést tento pojem ze stolu, rozložit ho, zbezvýznamnit). Stejně tak 'kapitál' či 'kapitalismus': to jsou velice mocné pojmy, schopné nějak rozklíčovat, uspořádat a vést k pochopení toho, "co se dneska vlastně děje".

    Ano, dnešní, stejně jako včerejší člověk touží po něčem pevném a stabilním. Mnozí myslitelé nám ale říkají, že můžeme nanejvýš doufat v pevnost a stabilitu lodi, která bude s to odolávat bouři chaosu. Oceán je totiž nesmírný a nekonečný, a proto zkrotit nejde.
    January 21, 2013 v 20.04
    Na lodi?
    Doufám, že je to alespoň Noemova archa. Ne Titanic.
    January 22, 2013 v 5.41
    Zpět k poetismu
    Pokud se sémiotického teroristy dotklo, že jsem mu vytkla pravopisné chyby a vulgarismy, pak se mu omlouvám. Dlužno říci, že já také nejsem dokonalá. Například mám mezery v novinářské terminologii, neboť jsem se novinařinou nikdy nezabývala. Přiznám se, že jsem nevěděla, co je to perex, o němž se zmínil. Teď už chápu, že je to ten úvod - před článkem předsunuté věty. Z podobných neznalostí pak vznikají zajímavé představy, protože hlava automaticky na okamžik vykouzlí nějaký nový význam. A tak, když pan Kubíček psal o větách v perexu, tak mně jako zkušené hospodyni na mysli vytanulo Savo-Perex, s jehož pomocí se bílí prádlo a představila jsem si samu sebe, jak peru a bílím slova. Pochopitelně ne jako cenzor, ale jako pradlena. V představě praní mě podpořila i zmíněná Teigeho formulace o poetismu jako duševní hygieně. Motiv očišťování mě zaujal, tak jsem si hned řekla, že bych se ochotně ujala praní některých umazaných slov. Mohla bych se stát sémiotickou (nebo sémantickou?) pradlenou - vracet slovům jejich původní význam. Některá slova totiž opravdu stojí za to. K tomu by se mi hodila nějaká superpračka, ale pokud žádnou neseženu, jsem ochotná prát i ručně. Zatím ještě nevím, kam se špinavou vodou, ale já si nějak poradím.
    January 22, 2013 v 18.31
    Jako první by bylo na řadě slovo "komunismus". Na to se během času nalepilo tolik špíny, že by se "vyprat" rozhodně mělo.
    January 23, 2013 v 16.12
    Ne ne, nedotklo se mě to, jen jsem měl na starosti jiné věci než diskutovat. Rozhodně si to neberu osobně. Cesta sémiotického teroristy je dost podobná cestě válečníka popsané v populární knize toltécké moudrosti Čtyři dohody. A dohoda číslo dvě zní: Nebrat si nic osobně.
    Co se týče vulgarismů, ty používám z toho důvodu, že jsou účinným nástrojem pro to, vysmát se něčemu, co není podstatné. Mají v sobě velký potenciál. A navíc jsou krásná.
    Vaše myšlenka stát se "sémiotickou pradlenou" se mi moc líbí. Uvědomil jsem si, že v Kapitalistických básních je i báseň s názvem Umývání slov. Pokud byste o Kapitalistické básně stála, můžete si je objednat na kosmasu anebo napište mně na email, který mám zde uvedený a já vám je zašlu a vyjde vás to levněji. Distributor kapitalista si totiž bere 51% z ceny.
    A k tématu labyrintu. Ono opravdu asi nejde o to z něj uniknout. Já jsem přišel na takový obrat "chodit lesem jako bludištěm, chodit bludištěm jako lesem". To je myslím to, o co jde. Nesnažit se z bludiště Superstroje uniknout, ale chovat se v něm jinak, než jak se nám snaží vsugerovat, že bychom měli. Jako cestu k tomu vnímám právě zaujmout estetický postoj.
    A k tomu, co píše pan Holubec o Deleuzovi a Guatarim - nečetl jsem tu knihu, ale jejich myšlení znám zprostředkovaně skrz mého kamaráda, se kterým jsem bydlel - systematicky narušoval moji tendenci k celistvému systematickému uchopení svým určitým asociativním lyrismem, který se dostává ke skutečnosti svým vlastním způsobem.
    January 23, 2013 v 16.46
    Chodit lesem jako bludištěm, chodit bludištěm jako lesem? Proč ne? Jenže v labyrintu se pohybuje obluda Minotaurus a v lese může být Vlk. Já sice nejsem Karkulka, ale jsem Babička. To je ještě horší. Karkulka má totiž mladé nohy a teoreticky by mohla utéct, kdežto Babička už před Vlkem neuteče.
    Jo, to zní dost Deleuzovsky: vlastním způsobem systematicky bojovat proti systému i celistvosti :-).

    Když vy o lese ...
    Dej si pozor na les,
    je obývaný mraveci
    co žerou lidské maso ...
    http://www.youtube.com/watch?v=eMz5z-Q-QDc
    January 24, 2013 v 5.21
    Mravenců se Babička nebojí. Dokud žije, tak ji žrát nebudou. A po smrti se nechá zpopelnit. Ale je trochu nepříjemné, když někdy mravenci pronikají do lidských příbytků. Najdou v domě škvírečku a pak se zcela nečekaně a okřídleně vyrojí a jsou všude. Jsou to Ženiši a Nevěsty, ale Ferda Mravenec s nimi ještě nikdy nebyl. Babičce se to v její chalupě stalo několikrát. Nezbývá pak nic jiného než vzít stroj a přírodu vysát nebo jak se v Čechách říká - vyluxovat. Mravenci musí zůstat venku a bude všechno v pořádku.
    January 27, 2013 v 20.41
    Minotaurus, Vlk a Adolf Hitler
    Jestli to ale není o tom, že Vlk i Minotaurus jsme taky my. Stejně jako jsme i Les a Bludiště...
    Pochopil jsem to, až když jsem si (jako sémiotický útok) dal jako profilovou fotku na facebooku Adolfa Hitlera a spustil tak jisté reakce a skrze ně se dozvěděl něco o sobě a o světě. Vlk v nás, Minotaurus v nás, Hitler v nás. Je třeba je vzít do hry, mezi ostatní, protože jejich jejich násilí plyne z osamělosti a zlo je jen potlačená láska. Teprve pak se v lese rozhostí mír.

    Za píseň o lese moc díky, pouštím si ji teď pořád dokola.
    Kamarád, co nemá přístup do diskuze na DR, by rád doplnil diskuzi ještě tímto videem: http://www.youtube.com/watch?v=S_tXII1qhEc&feature=youtu.be
    Ale pozor, nepouštějte si to raději, když budete doma v noci sami...
    January 27, 2013 v 20.59
    No, pokud je v nás Vlk, Minotaurus a Hitler, pak jsou v nás jistě i Mravenci, co žerou lidské maso. A už nás žerou zevnitř. Váš pohled na svět je velice svérázný, pane Kubíčku.
    January 27, 2013 v 21.49
    už to vidím
    jak tu na nás brzy někdo vytasí Junga. Někteří sečtělí jedinci občas nevědí, kdy přestat...

    To neexistují jiné časopisy, které by se jich ujaly? (Inu, jak říkal Kundera, každý chce psát.)
    MT
    January 27, 2013 v 21.54


    Bóže můj ... to raději zlatý starý dobrý marxismus ...
    January 27, 2013 v 22.15
    včil taky uvidíme
    jak se ten rytíř na bílém koni vyřítí z labyrintu postmodernismu a zahlaholí - "Es lebe die neue Linke!"

    Důstojnosti profesorského úřadu se dotýkati se studentům nedoporučuje (tady je výhoda nás přestárlých).
    Stará moudrost říká:

    ** Bůh ví všechno,
    ale učitel to ví líp. **


    Jinak bych rád panu Kubíčkovi vzkázal, ať si mne i pár mých přátel laskavě vyškrtne ze seznamu svých pacientů, kteří v sobě (jako tasemnici?!) nosí Adolfa Hitlera.

    Uznávám, že kdyby nepsali, asi by se šťourali v nose.
    January 29, 2013 v 19.37
    Pane Kubíčku,
    původně jsem neměla v úmyslu pokračovat v této diskusi, ale vypadá to tak, že minimálně jednoho člověka zajímá, zda si také myslím, že zlo může být způsobeno potlačením lásky. Proč se tedy nad tím nezamyslet? Vzhledem k tomu, že v současné době došlo k narušení významu mnoha pojmů (nejen vlivem sémiotického terorismu), budeme muset některé z nich znovu definovat, abychom se domluvili. Vysvětlete mi prosím, co přesně je podle vašeho názoru láska (pokud možno ne-biologicky!), jak vzniká a jak se šíří, a já vám povím, zda je vůbec možné ji potlačit.
    Je podle vás láska něco jako informace? Je to něco, co se šíří prostorem rovnoměrně do všech světových stran (jako rádiové vlny) nebo něco, co se šíří cíleně na určité objekty (jako laserový paprsek)? To by ale mohlo způsobit spíš jejich destrukci, že? Dále potřebuji vědět, zda je to něco, co vzniká samovolně, více méně pasivně (tryská to z nějakého nevyčerpatelného zdroje)? Nebo něco, k čemu je třeba lidské aktivity (práce, námahy), ať už tvůrčí nebo jiné? Pak se uvidí, zda je možné klást tomu do cesty nějaké překážky – například rádiové vlny nezastaví ani betonová zeď. Pokud by láska byla něco jako rádiové vlny, pak by se ty vlny možná dělily i na DV, SV, KV, VKV a další. Lásku bychom mohli připodobnit i k jinému druhu záření, ale mně osobně se líbí ty rádiové vlny – každý člověk může být zároveň vysílačem i přijímačem. Jakým způsobem láska proniká k  lidským srdcím nebo dejme tomu k lidským duším?
    Budeme-li znát podstatu lásky, pak teprve zjistíme, zda je možné ji kumulovat a zadržovat na konkrétním místě, čímž jinde vznikne její nedostatek, tedy zlo. Nebo zda nedostatek lásky je způsoben prostě tím, že ji nikdo nevytváří, tedy poruchou či vypnutím jejích zdrojů (vysílačů), eventuelně lidskou pasivitou, nedostatkem energie nebo něčím podobným? Možná, že existuje negativní láska, čili nenávist, která se může šířit analogickým způsobem. Že by se láska za jistých podmínek transformovala v nenávist?
    Je docela možné, že si lásku představujete nějak úplně jinak. Je dokonce možné, že máte v úmyslu lásku v lidech vzbuzovat tím, že je něčím naštvete - třeba neslušným slovem nebo Hitlerem (něco jako léčba šokem). V případě, že tomu tak je, by mě zajímalo, zda jste s tím už někde uspěl.
    January 30, 2013 v 18.24
    paní Hájkové

    Samozřejmě že jsou tu i mravenci, co žerou lidské maso. Ale nemusíme se tím zneklidňovat. Nechci se teď pouštět do úvahy proč, zkrátka mravenci jsou přirození obyvatelé lesa.
    K té lásce... Já se domnívám, že dobro a zlo není nic, co by objektivně existovalo, ale co vzniká až jako interpretace určitých událostí v lidské mysli. Domnívám se, že základní hranice není dobro/zlo, ale já/svět. Pokud cítím, že jsem neoddělitelnou součástí světa, existuje jenom láska jako neustálé plynutí a všeobjímající harmonie. Pokud stojím proti světu, vzniká frustrace z osamělosti, vzniká obranná skořápka, která znemožňuje všudypřítomné lásce proudit či vstoupit. Takže vlastně přesnější formulace by byla, že zlo je láska, které nedovolíme vstoupit.



    January 30, 2013 v 18.40
    Panu Zilzerovi
    Zřejmě toužíte po souboji. Proč ne, jako sémiotický terorista s tím nemám problém.

    Časopisů, které by se mě ujaly, opravdu moc není, proto se jich zřejmě budu muset ujmout já. Ujmu se jich poezií, která proudí z mého srdce.

    Zřejmě jste přehlédl, že jedno z témat této diskuze je nesnažit se z bludiště uniknout, nýbrž proměnit svoje chování v něm, chodit bludištěm jako lesem. Takže žádný bílý rytíř se z labyrintu nevyřítí a kdo ho čeká, nechápe svoji situaci. A levice je slovo ze starého jazyka, který se snažím používat co nejméně. Protože nefunguje.

    Vězte, že k profesorským stolicím žádnou úctu nechovám, neboť všechny stolice byly vygenerované Superstrojem, a brzy budou zbořeny, zarostou mechem a travou, nebo se prostě rozpustí. V poezii. Poezie je žíravina.

    Žádný seznam pacientů nemám, zapomínáte, že nejsem lékař, učitel ani spasitel, ale sémiotický terorista. Mám jen seznam míst, kam je třeba položit výbušniny. Akademická pracoviště jsou hned na prvním místě, protože jsou od A.

    Pacientem je každý sobě sám. Každý se musí sám vypořádat se svým Hitlerem. Ano, můžete si ho představit i jako tasemnici.

    V nose se skutečně v mezičasech mezi psaním dloubu. Je to můj zlozvyk. Ale nestydím se za něj.

    January 30, 2013 v 18.44
    Poznámka na závěr
    Dnes o půlnoci mi vyprší možnost účastnit se zde na DR diskuzí, protože jsem už dlouho nenapsal žádný článek. Nemohu se tedy účastnit této diskuze do doby, než něco nenapíšu.
    Můžeme ale pokračovat na některém z mých blogů:
    www.stromy-jdou-do-boje.blog.cz
    www.v-nitru-lesa-je-les.blog.cz
    www.mysl-se-zastavila.blog.cz

    Bylo mi potěšením
    frrrrrrrrrrrrrr
    (vlající plášť temné postavy mizí v temnotách)
    January 30, 2013 v 20.18
    Aha. Ale co když navzdory tomu, že jsem zrušila hranice a cítila se jako neoddělitelná součást světa, mě někdo přepadne a oloupí? Až mě začne mlátit, tak si možná jen špatně interpretuji událost, protože zlo vlastně neexistuje. To jenom pachatel, který předtím neumožnil vstoupit všudypřítomné lásce, je frustrován osamělostí, a přepadením si buduje ochrannou skořápku.
    Nějak se mi ten váš výklad nezamlouvá, pane Kubíčku. Prostě není v souladu s mými představami. Ale přeji vám šťastné rozpouštění světa poezií-žíravinou. Někdy mívám chuť ho taky rozpustit.
    January 30, 2013 v 23.50
    hranice já/svět
    Souhlasím pane Kubíčku, že základní hranice je já/svět - velice mi totiž připomíná rozlišení systém/prostředí.

    Jakmile však systém tuto hranici přestane rozlišovat (udržovat), znamená to jeho rozklad, konec, smrt. Jakmile tělo přestane rozlišovat sebe sama od prostředí, stane se součástí toho prostředí. Snědí ho mravenci, stane se půdou, z které roste les.

    Ano, poezie může být i žíravina. Tak bacha, aby vás nesežrala. Jakmile mysl přestane rozlišovat smysl, je zralá na cestu do blázince. I sémiotickým teroristům mohou jejich výbušniny explodovat v hlavě... možná že láska tam pak zůstane, bude tam ale i někdo, kdo by jí pociťoval?

    Vždyť světu i lásce se otevíráme teprve tak, že se stáváme sebe-vědomými, že rýsujeme hranici mezi sebou a světem, uvědomujeme si své hranice a limity a překračujeme je směrem k druhému i k neznámu.
    January 31, 2013 v 4.21
    sémiotickému teroristovi, přátelsky:
    Jan Kubíček - sémiotický terorista Panu Zilzerovi Středa, 30.Ledna 2013, 18:40:46

    ---------------------

    "Zřejmě toužíte po souboji. Proč ne, jako sémiotický terorista s tím nemám problém."

    - Mladý muži, mýlíte se. Nezajímají mne ani kohouti – alfa samci (což se Vás netýká), ale ani hravá mládež na pískovišti.

    "Časopisů, které by se mě ujaly, opravdu moc není, proto se jich zřejmě budu muset ujmout já. Ujmu se jich poezií, která proudí z mého srdce."

    - Ano, srdce má důvody, o nichž rozum nic neví...

    "Zřejmě jste přehlédl, že jedno z témat této diskuze je nesnažit se z bludiště uniknout, nýbrž proměnit svoje chování v něm, chodit bludištěm jako lesem. Takže žádný bílý rytíř se z labyrintu nevyřítí a kdo ho čeká, nechápe svoji situaci. A levice je slovo ze starého jazyka, který se snažím používat co nejméně. Protože nefunguje."

    - Klidně si „proměňujte své chování jak Vám libo – důležité je, myslím, jediné – zda Vám to jde k duhu.

    - Ten rytíř na bílém koni (jak to mělo být správně řečeno) nejste Vy, ale M.H. ( - ač dobře vím, že to vůči němu není spravedlivé! - ). To jen pro pořádek.

    - Co „funguje je jedna věc, co je „starý jazyk“, k tomu prosím nechte příležittost vyjádřit se i starým lidem. Ale klidně hledejte jazyky nové, třeba to i k něčemu povede...

    "Vězte, že k profesorským stolicím žádnou úctu nechovám, neboť všechny stolice byly vygenerované Superstrojem, a brzy budou zbořeny, zarostou mechem a travou, nebo se prostě rozpustí. V poezii. Poezie je žíravina."

    - poezie ... hahaha ...

    - Zda budou stolice vygenerované Superstrojem (to je co?!) zbořeny nebo zarostou, tím se nezabývám.

    - Má stolice (Stuhlgang) je naštěstí pravidelná.

    "Žádný seznam pacientů nemám, zapomínáte, že nejsem lékař, učitel ani spasitel, ale sémiotický terorista. Mám jen seznam míst, kam je třeba položit výbušniny. Akademická pracoviště jsou hned na prvním místě, protože jsou od A."

    - OK

    "Pacientem je každý sobě sám. Každý se musí sám vypořádat se svým Hitlerem. Ano, můžete si ho představit i jako tasemnici."

    -Tož sa vypořádejte...
    - Ono ale někdy stačí dát si sklenku nebo posedět s milou ženou...
    Ale jak úplně správně říkáte: každý musí sám...

    "V nose se skutečně v mezičasech mezi psaním dloubu. Je to můj zlozvyk. Ale nestydím se za něj."

    - Ano, Freud to dokonce doporučuje. A u primátů je to koneckonců normální ... součást očisty(?). Není ovšem nutné ani vhodné dělat to v tramvaji.



    * * * * * *

    PS: Píšete „Dnes o půlnoci mi vyprší možnost účastnit se zde na DR diskuzí, protože jsem už dlouho nenapsal žádný článek. NEMOHU se tedy účastnit této diskuze do doby, než něco nenapíšu.“

    - Tomu nerozumím – to si NEMŮŽETE dovolit padesátikorunu jako každý druhý?
    January 31, 2013 v 5.04
    Smrt systému
    Souhlasím s panem Holubcem: "Jakmile však systém tuto hranici přestane rozlišovat (udržovat), znamená to jeho rozklad, konec, smrt."
    Podotýkám, že smrt ani nemusí být smrtí fyzickou; můžeme uvažovat jen v rovině psychické. Myslím, že něco podobného (neexistence hranic) bylo běžné v dávných přírodních společnostech - tehdy lidé nerozlišovali sami sebe od komunity, v níž se narodili a v níž žili. Jedinec prostě neexistoval. Lidé žili život svého rodu a kmene. Jenže jedinec musí existovat a musí sám sebe rozvíjet, proto je nezbytné se od světa oddělit. Bylo by nesmyslné spojovat to nutně se sobectvím Člověk, který se ze světa vyděluje, vůbec nemusí být proti němu nebo ho dokonce nenávidět, ba naopak! Pouze se tak brání, aby ho svět nepohltil. Brání se smrti - ne smrti těla, ale smrti myšlení.
    January 31, 2013 v 5.38
    Ačkoliv to nesedí přesně k tématu, tak mě v tuto chvíli napadla věta, kterou údajně pronesl Lenin: Musíme se nejdříve rozdělit, abychom se pak mohli spojit.
    PM
    January 31, 2013 v 11.18
    Za svých pět pětek do filosofické mlýnice významných pojmů,
    bych se rád se rád vyjádřil k pojmu metafyzického stavu .
    Nejde přeci o nic jiného než o produkt lidského duchovna. Vypustit před veřejností ducha znamená i formulovat idály teo-, i kvaziteologické, jako příkladně frrevoluce či klausismu. Tím se přihlašuji k návrhu pana Hausera a doporučení jak pana Nýče, tak i pana Zilzera a nechat zaznít lidské pasivum v nekonečně metafyzické kakafonii.
    Z pohledu nefilosofického - vycházeje z poznatku, že společnost je strukturována, a tmelena mocenskými vazbami ve formě pyramidy moci - bych podotknul:
    příkladně ideály frrevoluce - tedy moderní demokracie - jsou kvaziteologická maxima uhnětená z ideálů křesťanského duchovna, a více i méně slouží k otupení negativ údělu, který jedinec/skupina v hierarchii moci zaujímá.
    Metafyzika klausismus ztvárněna kvaziteologickým fenomenem neviditelné ruky je určena k zostření negativ mocenských střetů a tím nové definici moderné demokracie, Ve svém následku taknějak v duchu pana Hausera.
    Tak to je příspěvek ke zviditelnění systému dnes,
    Těm pěti pětkám jaksi odpovídá.......pomyslel jsem si.
    February 1, 2013 v 5.20
    Metafyzické sólo
    Superstroj odmítá vydat superpračku. Nepracuje totiž pro umazané Slovo, nýbrž proti němu. Sémiotická pradlena má tedy jen holé ruce. Zato už ví, kam se špínou. Bydlí přece na břehu Řeky, do níž nelze dvakrát vstoupit (patrně ani vícekrát ne). Voda se valí a vlny odnášejí všechno. Odnesou i špínu. Pradlena vyprané Slovo vymáchá v řece a pak ho usuší na slunci, aby zbělelo. Daří se to však nesnadno, protože kdosi stojí výš po proudu a neustále kalí vodu. Na Pradlenu si však tak snadno nepřijdou. Ona si na ně posvítí slunečním paprskem. Vidí je totiž v nastaveném Zrcadle a zaměří si jejich pozici pomocí karteziánských souřadnic.
    PM
    February 1, 2013 v 10.27
    Pani Evo Děkuji za nápomoc punkto metafyzické haraburdí.
    mně šlo o citát uvedený v článku Nietzsche: „Člověk se stal znějícím pasivem, jež svým zněním působí zase na jiná pasiva: až je konečně všechno ovzduší jeho doby naplněno takovými vespolek šveholícími, jemnými a příbuznými ozvuky.
    V každém případě dokonalost transpozice citátu je u mého pokusu o zašveholení podstatně mdlejší než ve vaší lyrice..........tvrdil bych.

    February 10, 2013 v 11.50
    Dnes, pane Kubíčku, je skvělá doba.
    Můžete být sémiotickým teroristou v naprosté pohodě, aniž by vám za to někdo utrhl hlavu nebo vás aspoň poslal do gulagu. To je třeba velice ocenit. Svého času (je to už dávno) totiž jeden sémiotický terorista napsal takovou píseň, která hrozně podráždila některé divné lidi. On jich tenkrát napsal víc, ale na jednu si teď matně vzpomínám. V textu bylo něco jako: "Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám?" Nějaká sprostá slova byla v textu také. Možná to ještě znáte. Divní lidi se s tím neuměli vyrovnat, protože na sémiotický terorismus prostě nebyli zvyklí, jako je tomu dnes (moc tu svou víru žrali), a tak měl sémiotický terorista kvůli tomu obrovské potíže. To byla tenkrát doba, co? Dnes je to jiné, jak říkám, a mnohem lepší. Dnes, když napíšete něco podobného a dáte si to třeba na internet, tak vám to vůbec nikdo nezakáže. Jo, pokrok je pokrok.
    Zato sémiotické pradleny to mají těžší, protože, jak víme z jednoho známého filmu: "skvrnu pořídíte lehce, ale zbavit se jí je problém".
    + Další komentáře