Prorokyně uznána?

Pokud politice jako péči o obec má předcházet péče o duši, může být právě svatořečená Hildegarda z Bingenu inspirací i pro naši dnešní situaci.

Ivan-stampach-profil-foto

Ivan Štampach

08.10.2012 09:00

Chci dnes reagovat na včerejší událost, o které se zdá, že sem nepatří. Vymyká se přihlouplému, vulgárnímu a násilnickému světu politiky, který je zdejším hlavním tématem. Je to téma subtilní, spíše ze svobodné říše ducha, než ze světa ovládaného hrubou mocí.

Včera v Římě prohlásili za svatou středověkou benediktinskou abatyši Hildegardu z Bingenu (1098 – 1179). Již za života ji současníci titulovali prophetessa, tedy prorokyně. Činili to v době, kdy vládlo mínění, že charismata v církvi zanikla s její první generací, že už není třeba právě např. daru proroctví, protože Bůh už vše potřebné ke spáse o sobě zjevil, bylo to pod jeho ochranou zapsáno a později systematizováno v závazné nauce.

Prorok je Boží mluvčí, je to člověk, který zakusil vnitřní světlo a nenechá si mystický prožitek pro sebe. Sestupuje, chceme-li to přirovnat k události popsané v evangeliích, z Hory proměnění, z hory Tabor do zmatku a ruchu světa plného utrpení a vnáší do něj podněty. Prorocký hlas je často hlasem kritickým. S autoritou shůry tepe nepravosti církve i světské společnosti. Hildegarda nešetřila napomenutími na adresu světských vrchností i biskupů, ba i papeže Evžena III. Není divu, že proroci často končili v plamenech. Málokdy se jejich poslání od Boha dostalo uznání ze strany náboženské instituce. Tentokrát se to nečekaně stalo a navíc byla prohlášena jako čtvrtá žena (po Terezii z Avily, Terezii z Lissieux a Kateřině Sienské) za Učitelku církve.

Prorocko-kritická role křesťana ve společnosti znamená odstup od dobových mocenských struktur. Znamená to demaskovat zbožné lži, jimiž se moc obklopuje a omlouvá. Příkladem novodobého proroka byl odpůrce nacismu Dietrich Bonhoeffer popravený několik dní před koncem 2. světové války. I když jeho jazyk je věcný a střízlivý, je přece blízko mystice svým pojetím křesťanství pro dospělého člověka a svou nenáboženskou interpretací evangelia.

Na začátku prorockého působení bývá mystika, zkušenostní poznání toho, co je jinak dostupno (a často umrtveno) jen v textech, rituálech a organizačních strukturách. Mystik nemá božskou skutečnost z druhé ruky, nemusí poslušně přijímat, co mu ukládají náboženští hodnostáři. Mohli bychom říct, že nepotřebuje víru, protože má poznání. Že je dědicem rané zkušenosti křesťanství s gnósí. Přesto i mystik může věřit, ale ne ve smyslu nekritického přijímání pokynů mocných a vlivných. Jeho víra je dospělá důvěra, otevřenost, odevzdanost a přijetí ve vztahu k tomu, co přichází z druhého břehu reality, k tomu, co v jistém smyslu přichází z budoucnosti.

Typický mystik zahazuje vše, co ho poutá k tomuto světu, a vydává se na strmou cestu vzhůru. Jiný křesťanský mystik, Jan od Kříže, to vyjádřil v obrazu doprovázejícím od prvních vydání jeho spis Výstup na horu Karmel. Klikaté cesty světského poznání i cesta tradičních zbožných skutků vedou nahoru, ale ztrácejí se před vrcholem. Až nahoru vede cesta popsaná slovy: Nic, nic, nic, nic, nic. Je to cesta radikálního oproštění. Můžeme si představit šíp vystřelený k absolutnu, míjející vše doprovodné a směřující přímo k Cíli. Je to cesta strmá. Vzdá-li se na ni člověk všeho, dostává vše. Blízko vrcholu Hory je do obrazu vepsán paradoxní výrok: Co jsem spočinul v Nic, nic mi nechybí. S tímto paradoxem ničeho a všeho, prázdnoty a plnosti se setkáváme i v jiných důsledných duchovních cestách, například v zenovém buddhismu.

Hildegardina cesta byla jiná. Má v sobě cosi mystického, ale její cesta poznání směřuje k božské Plnosti složitými cestami sebepoznání a poznání bytostí a sil přírody. Antoine Faivre, který uvedl hermetismus na akademickou půdu a vytvořil v Evropě první katedru hermetismu na Sorbonně, hodnotí její cestu jako cestu na hranici mezi mystikou a esoterikou. Esoterika (odhlédneme-li od hojného komerčního zneužívání tohoto slova) je cesta svobodných duchů. Hildegarda dělala ve 12. století to, co o čtyři staletí později zakladatel empirické medicíny a zároveň hermetik a alchymista Paracelsus. Její recepty na léčebné procedury jsou široce přijímány nejen v léčitelských kruzích, ale jsou zkoumány i medicínou. Neopírají se o standardní vědu, která v její době neexistovala, nýbrž o zkušenost zároveň spirituální i faktograficky spolehlivou.

Hildegarda vyjadřovala svou niternou zkušenost podivuhodnými výtvarnými díly, mimo jiné i abstraktními kompozicemi přirovnávanými k mandalám. Je autorkou hudebních skladeb, jimiž vybočila z dobové hudební konvence. Spíše než teoretickými úvahami dávala svým praktickým působením najevo své přesvědčení o roli laika a ženy v církvi. V tom předběhla dobu o osm století a vlastně dodnes v náboženském prostředí, v němž byla doma, není role ženy patřičně zhodnocena.

Včerejší svatořečení Hildegardy znalce církevních poměrů nepřekvapilo, protože sledovali příslušné etapy kanonizačního procesu. Nás, kdo srovnáváme církev, jak se nám v těchto letech zoufale představuje, s Hildegardinou vizí a odvahou, s jejím mystickým nadšením i jasnou hlavou, jsme příjemně překvapeni a můžeme si položit otázku, není-li tato kanonizace blýskáním na lepší časy.

Těžko můžeme hledat u Hildegardy odpovědi na všechny současné otázky. Lze se u ní inspirovat, ale nevystačíme s tím, že ji budeme napodobovat. Její odvaha člověka nezaštítěného vlivnou institucí, který hlasitě volá po reformě, její odvaha v chápání role ženy v církvi a světské společnosti, její oddaná péče o potřebné, její svoboda vůči instituci a vůči mocným tohoto světa, to vše má co říct i do světa, který je sférou vulgárního boje o moc, ale mohl by být politikou ve smyslu péče o polis, o obec, jíž má předcházet a doprovázet péče o duši. Proto tu snad přece jen toto téma má co pohledávat.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 8.Října 2012, 18:28:29

Ovšemže je to téma patřičné. A bezpochyby zajímavé! Díky za článek.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Vynikající článek Úterý, 9.Října 2012, 06:41:28

Vynikající článek. Určitě sem patří. Už proto, že ukazuje na duchovní zdroje, ze kterých by měli čerpat lidé, kteří to myslí s tímto světem dobře, a chtějí pro to něco pořádného udělat. Ano, tady hledejme vzory. Političtí šíbři, obchodníci s ideologiemi, obratní vyjednávači a propagandisté z levého i pravého tábora nás nespasí.
Jiří Vyleťal

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Radikální oproštění Neděle, 14.Října 2012, 07:48:12

"...proč moudrý opomíjí sebe - a tím se prosazuje... Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů, může všechny své zájmy uskutečňovat?"
Lao-c´

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Neděle, 14.Října 2012, 14:53:34

Ivan Štampach upozorňuje všechny, kdo ztrácejí před lhostejnými a přes občasnou nespokojenost silně konformními českými občany své odhodlání společensky se angažovat, že celistvá individualita (jednotlivec) může výrazně působit nejen na společenské klima (které ve 12. stol. bylo stěží příznivější než je dnes), ale může dokonce ovlivnit i vývoj společenského procesu. Přes několik staletí. Může to učinit individualita, která je celistvá, přestože - vlastně protože - zahodila své ego.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.