Pane Piťho! Asi Vás tímto oslovením nepotěším. Kdysi jsme si tykali, ale v tom nemíním pokračovat. Nemohu ani napsat „vážený pane Piťho“, protože bych lhal. Nevážím si Vás. Přesně řečeno, vážím si Vás jako člověka, připisuji Vám stejně jako každému jinému, od všemožných svatostí a eminencí, milostí a excelencí až po posledního ubožáka nebo lotra stejnou lidskou důstojnost. Lidství, lidská subjektivita, člověk jako osoba si zaslouží respekt. Ale jaksi vážnost navíc vůči Vám je ta tam.

Neoslovím Vás církevními ani akademickými tituly, i když vím, jak jste se nedávno dokázal rozzlobit na studentku, která Vám materiál pro školský posudek poslala v obálce s nasměrováním „panu Piťhovi“.

Nevážím si Vás pro to, jak se projevujete. Chtěl bych v tom být opatrný a připouštím možnost stařeckého posunu cítění a smýšlení. Vím jako člověk sice o osm let mladší, ale přesto už také v kmetském věku, že únava, zklamání, chabé perspektivy, touha být uznáván a ctěn navzdory úbytku sil, šarmu a espritu, že toto vše svádí ke lhaní, k předvádění se. A dávám si u sebe pozor na to, abych nebyl těmito chybami příznačnými pro pozdní věk na obtíž.

Vaše přednášené i psané projevy mají nadále impozantní stavbu, jejich čeština je brilantní, a to je dnes docela vzácné. Možná se Vaše rozsáhlé a hluboké lingvistické znalosti promítají i do praktického užívání jazyka. Jazyka, který může být prostředkem pro sdělení pravdy. Pečujeme-li o jazyk, a tím i o myšlení, jehož je výrazem, může se svět řeči, svět naší řeči stát řečí světa. Skutečnost skrze nás může promlouvat, a to nazýváme pravdou.

Jazyk však může spíš mást než vnášet světlo do životních problémů. Může sloužit omylu. Omylu nezaviněnému, a to může napravit přátelská konfrontace, tedy diskuse, disputace nebo dialog. Nikdo nejsme neomylní. Proto prý některé z nás, v situaci, kdy někdo pro všechny tlumočí základní životní sdělení, chrání před jejich omylností zvláštní pomoc shůry. Myslím, že je to rouhavé tvrzení, ale i kdyby tomu tak bylo, Vy takto chráněn před omylem nejste. Dogma o neomylnosti kaplanů Jeho Svatosti a proboštů kapitul zatím vyhlášeno nebylo.

Je-li nepravda, která splývá z Vašich posvěcených úst, zapříčiněna zaviněným omylem, neznalostí, tam, kde byste znát mohl a měl, tam potřebujete bratrskou, a třeba i ostře bratrskou (respektive kolegiální) korekturu. Potřebujete slyšet výzvu, abyste si to, o čem oficiálně a závazně hovoříte, předem nastudoval. Zaviněným omylem je i falešná optika. Jste to Vy, kdo si nasadí nebo sejme brýle mámení. Jsme to vždy my, kdo jsme duševně líní, neprověříme si svá tvrzení a spoléháme se na své nadání. Kéž by se mi to stávalo málo.

Jazyk však může být i zbraní. Zbraní v první etapě války. Než se jazyk, podle Nového zákona dvojsečný meč, vymění za meče ocelové či za jiné a účinnější likvidační prostředky. Vy se, pane Piťho, opájíte vidinou války a Vás jazyk je v této válce zbraní útočnou, nikoli obrannou, protože očividně lžete. Lžete tak okázale, že se lidé při Vašem kázání zvedají a odcházejí. Říkáte něco, o čem my ostatní s jistotou víme odjinud, že je to jinak. Spoléháte se na neinformovanost posluchačů Vašich homilií a jiných proslovů nebo třeba čtenářů rozhovorů s Vámi.

Není to hyperbola jako literární prostředek. Je to prachsprostá a očividná lež, když adresujete účastníkům bohoslužby v katedrále a prostřednictvím televize široké veřejnosti tvrzení, že rodiny budou roztrženy a rozehnány, že bude stačit říct, že žena a muž jsou totéž a vezmou takovému člověku děti a prodají je. Šíříte paniku, když jako člověk, o němž se předpokládá, že je (jako vysoký církevní úředník a jako někdejší člen vlády) dobře informován, dokonce strašíte lidi umístěním do vyhlazovacích táborů.

Jako výzva ke krvavému násilí mohou být hodnocena jiná Vaše slova, že je válka a že ve válce se střílí. Dá se to číst jako podpora fašistických bojůvek, všelijakých domobran, u kterých není jasno, dokdy budou jejich zbraně namířeny na cizince, kteří k nám míří, a kdy se obrátí, pane Piťho, na mne a na nás další, kteří jsme prý vlastizrádci. Vaši myšlenkoví souputníci nám už ukazovali šibenice. Budete jim velet, nebo se, až to nastane, ukryjete v bezpečném soukromí?

Pane Piťho, nejvíc ze všeho Vám zazlívám, že jsem se nechal zmámit církevním spolkem, který od sedmdesátých let minulého století utajeně působil v Praze a jinde v Česku a který jste řídil. S Vámi osobně bylo těžké se setkat, a proto jsem Vás do listopadu 1989 viděl jen párkrát. Už tehdy jste si hrál na vojáčky a liboval jste si v konspiraci. Nás jste nechal nastavovat tvář. Jistě nebylo možno poskytovat duchovní službu, pokud by člověk nějakému okruhu lidí nepřiznal, že je k tomu kompetentní.

Pro lidi z tohoto okruhu, se kterými jsem ještě v kontaktu, je to velká zkouška. Například mons. prof. Tomáš Halík, označil Vaše kázání 28. září jednoduše za skandální a další z nich se více či méně zdvořile distancují. Já se však nemohu zbavit podezření, že jste to Vy, pane Piťho, Váš boss Dominik Duka, jeho pravá ruka Milan Badal, s nimi pak třeba arcilhář a sluha Kremlu Petr Hájek, kdo reprezentujete a hájíte západní křesťanskou tradici. Nehájíte-li případně křesťanství normativní, hájíte určitě křesťanství empirické.

Proto se ptám, proč jsem se nechal omámit. Proč mne dokázali Vaši kolegové přesvědčit, že ten spolek má něco společného s dobrým Mistrem z Nazaretu. Proč jsem si zkazil život a uvázal jsem se do dnes právem opovrhovaného řemesla. Dokud tato činnost byla neoblíbená v minulém režimu a měla punc něčeho zakázaného, byl v tom kus dobrodružství. Dalo se udělat kus dobré práce pro lidi, kteří tuto službu v utajení přijímali. Neřekli jste mi (a nám) však, že to vše je jen provizorium, a až režim padne, že nastolíte duševní teror.

Stydím se za to, že mi trvalo nějakých sedm let v nových poměrech, než jsem se rozhodl odejít. Jsem však rád, že jsem odvahu k tomu našel. Vaše církev, je-li to církev, mi pak řekla, že se mnou nechce mít nic společného (udělala to formou zbaběle poštou zaslaného exkomunikačního dekretu). A já jsem jí řekl, a po nedávném krátkém zaváhání znovu říkám, že s ní a s její ideologií nemám a nechci mít nic společného.

Oklamali jste mne, pane Piťho, a s jistým, přiznám se, úsilím si přeji, abyste Vy (a žádná bytost) netrpěl následky svého jednání. Přeji Vám a všem cítím bytostem s Vámi, abyste byl šťastný. Totiž, abyste opustil lež, shodl se s pravdou, a tak našel zdroj štěstí.