V sobotu 10. ledna zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let v domově pro seniory v pražské Sulické ulici Ivan Štampach, mimořádná postava veřejného života a českého křesťanství. Platformou pro jeho společenské a politické komentáře byl od svého vzniku v roce 2009 Deník Referendum. První text mu zde vyšel hned v prvním vydání 30. listopadu 2009 a celkem tu publikoval 583 komentářů; poslední v květnu 2024, kdy jeho veřejný hlas v důsledku chřadnoucího zdraví utichl.

Ivan Štampach se narodil v Plzni v únoru 1946. Jeho otcem byl americký voják a maminka jej odložila. V útlém věku jej adoptovali manželé Štampachovi, o nichž pak hovořil jako o svých rodičích. V roce 1970 byl z politických důvodů vyloučen ze studií na filosofické fakultě v Brně a do roku 1974 byl potom vězněn „za přípravu k opuštění republiky“.

Po propuštění působil v disentu a tajné církvi. Tajně také vystudoval teologii a v roce 1983 byl v Berlíně vysvěcen na kněze. Vydával samizdatový měsíčník Acta incognitorum, kam mimo jiné přispíval legendární filmový kritik Jiří Cieslar, s nímž se po listopadu autorsky sešel na stránkách Literárních novin, v nichž v období po roce 1999 patřil ke kmenovým autorům.

Redakci Literárek z let 1999—2008, na níž Deník Referendum navazuje, podporoval po celou dobu, krátce byl i členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která týdeník vydávala. Po okolnostmi vynuceném prodeji Literárních novin v roce 2008 se následně stal kmenovým autorem Deníku Referendum, jehož vznik podpořil.

Zde patřil ke stěžejním hlasům formujícím ideovou kulturně-politickou pozici novin: zásadně se stavěl za lidská práva, za sociální spravedlnost, principiální proměnu vztahu k přírodě a za prohloubení demokracie, které by navazovalo na ideály z listopadu 1989. Patřil k těm stále vzácnějším hlasům intelektuálů, kteří sice bezvýhradně přivítali listopadovou revoluci v roce 1989 a sami k ní i přispěli, následný vývoj pod ideologickým vedením ODS však příkře kritizovali jako v mnohém navazující na Husákovu normalizaci a principiálně popírající aspirace, které jsme jako společnost v listopadu 1989 měli.

Hned ve svém první sloupku v listopadu 2009 v Deníku Referendum napsal: „Máme za sebou rituální tance k výročí 17. listopadu a média nám denně připomínají události z doby před dvaceti lety. Chtěl jsem se aspoň skromně připojit. Sentiment mi připomínal tehdejší mladistvé vzepětí, ale nakonec se nemohu podílet na triumfu nynějších vítězů. Nemohu se zbavit dojmu, že slavili, a ještě slaví, vítězové nad sametovou revolucí a nad jejími ideály. Nakonec jsem si jen v soukromí vděčně zavzpomínal, co špatného jsme pomáhali svrhnout demonstracemi v týdnu po 17. listopadu 1989, ale také jsem se vážně zpytoval, čemu špatnému jsme tím otevřeli dveře.“

Jeho potřeba hlubokého duchovního základu života jej před listopadem 1989 přivedla do dominikánského řádu a jeho duchovní poctivost jej přivedla do konfliktu se současnou podobou katolické církve v českých zemích, kterou tak v roce 1999 opustil. Nadále působil jako duchovní církve starokatolické. Na akademické půdě si vydobyl respekt jako religionista, jeho akademická dráha je spojena především s univerzitou v Pardubicích. Jako religionista a teolog vydal po roce 1989 dvanáct knih.

V duchu svého společensko-politického psaní v Deníku Referendum a předtím v Literárních novinách se i veřejně angažoval. V roce 2002 vedl v Pardubickém kraji kandidátku Strany zelených, byl také členem iniciativy ProAlt kritizující politiku škrtů, lstivě vydávaných za reformy. Jako celoživotní obránce lidských práv byl také členem předsednictva Českého helsinského výboru.

„Teprve časem doceníme, jak mimořádnou osobnost jsme v Ivanu Štampachovi ztratili. Celým svým životem, psaním, konáním i vystupováním ukazoval, jak skvělou by mohlo mít křesťanství tvář. V redakci si jej budeme navždy pamatovat nejen jako zcela spolehlivého kolegu, autora pronikavých textů, ale také jako výborného přítele — jeho vědoucí, k laskavému rozhovoru vždy připravenou tvář, jak sedí u stolku na salonech (pravidelných setkání redakce a autorů DR), usrkává víno a těší se ze společnosti lidí, v níž se cítil dobře,“ řekl k odchodu Ivana Štampacha šéfredaktor DR Jakub Patočka.