O českém obyvatelstvu se říkalo, že není rasistické. Dokud se nedělo nic mimořádného, mohlo se zdát, že to platí. Situace se prudce mění poté, co se zintenzivnila a zviditelnila permanentní krize vládnoucího systému.

Přicházejí vlny ekonomické deprese a stát všemožně zvýhodňuje kapitál a masivně šetří na těch, kdo jsou odkázáni na nedůstojný prodej vlastní pracovní síly a na těch, kterým není dopřáno pracovat. Tím se snižuje koupěschopnost obyvatel a krize se dál prohlubuje. Většina obyvatel je tímto malströmem stahována stále níž, až ke dnu. Lidé to aspoň tuší a bere jim to naději. Takové situace přirozeně vyvolávají hněv a hněv si žádá cíl. Lidé drcení systémem se neobracejí proti systému. Neobracejí se proti skutečným držitelům moci ani proti jejich poskokům v parlamentních a vládních pozicích. Nevyužívají svých občanských, např. voličských možností. Nepromýšlejí svou dramatickou situaci a řídí se pocity. Za terč jim bohužel posloužili ti, které systém postihl ještě mnohem víc. Takto začíná reálný politický extremismus v praxi.

Na romskou komunitu dopadl současný systém těžce. Vedle lidí dlouhodobě bez práce a lidí bez domova jsou i Romové, až na výjimečné jednotlivce vyřazeni z běžného života. Tyto tři skupiny se proplétají. Pro kulturní identitu Romů není v systému místo. Sociální vyčlenění u všech těchto skupin vede k různým typům kriminality. V poslední době i k občasnému násilí vůči lidem z většinové populace. To mnohým stačí jako dostatečná záminka k tomu, že se chaotický vztek lidí postižených systémem, v poslední době např. ve šluknovském výběžku obrací vůči Romům.

Pro rozhněvané severočeské obyvatelstvo je těžké odpoutat se od okamžité situace a hledat příčinu příkoří, které se jim děje. Nacionalističtí populisté umí pojmenovat jejich potíže. Mají na rozdíl od demokratické levice odvahu otevřeně kriticky mluvit o systému. Není na první pohled zřejmé, že jim místo emancipace přinášejí další represi. Obyvatelstvu poštvanému proti Romům se nelze divit, když vláda a její úřady okázale ignorují schválené projekty integrace sociálně vyčleněných lokalit a situace v ghettech se stále zhoršuje.

Je-li možno rozezlené Severočechy chápat a volat spíše po racionálním usměrnění jejich hněvu, je naprosto netolerovatelné to, co v této situaci činí některá média včetně České televize a někteří politici. Je mimořádně smutné, že se k protiromskému pomlouvání a štvaní připojili lokální sociálně demokratičtí politici. Za totální zklamání je nutno označit to, že populární sociálně demokratický poslanec Stanislav Křeček uveřejnil 6. září na svém blogu na Aktulne.cz odporný rasistický pamflet pod názvem Romský problém není problémem sociálním. Pokud by se ČSSD od těchto projevů nedistancovala, je nutno ji v humanistickém úsilí pokládat za diskvalifikovanou do doby, než se vrátí ke své tradiční kombinaci sociálního a liberálního principu v rámci demokracie.

Čteme nebo slyšíme o dvou stranách sporu, z nichž jednu tvoří „nepřizpůsobiví občané“. Každý samozřejmě dobře ví, kdo je míněn, ale nikdo nenapíše, že jde o Romy. Napíše se „nepřizpůsobiví“, a čtenář, divák nebo posluchač jakoby zahlédl nenápadné spiklenecké mrknutí. Připsat Romům výslovně to, co se říká o „nepřizpůsobivých“, to by mohlo mít za následek opletačky se zákonem. Mohlo by jít o hanobení rasy, národa, etnika nebo přesvědčení nebo o vyvolávání nenávisti vůči skupině obyvatel pro jejich etnickou příslušnost. Zvolí se tedy výraz „nepřizpůsobiví“ jako mimikry. Na přímý dotaz nám tito žurnalisté a politici odpoví, že samozřejmě nepřizpůsobivý může být člověk jakékoli etnické či rasové příslušnosti, a mají vystaráno.

Proč Česká televize ve svých příspěvcích systematicky o Romech mluví jako nepřizpůsobivých? Je jejich úkolem se někomu nebo něčemu přizpůsobit? Vypadá to, že pilíř svobodné demokratické společnosti, totiž uznaná a oceněna pluralita, je už na překážku. Romové mají jazyk, jímž aspoň částečně někteří mluví, mají svou hudbu, svá jídla. Bylo to dosud v pořádku a je to najednou v nepořádku? Mohou vypadat jinak, ale musí aspoň mluvit, zpívat, jíst, oblékat se, vyprávět pohádky stejně jako většinová společnost? Nebo musí být vše pro všechny prefabrikované?

Někdo by řekl, že Romům jejich kulturu dopřeje, ale žádá jejich přizpůsobení v tom smyslu, že mají dodržovat zákony. To je ovšem komické, či vzhledem k důsledkům spíš tragikomické přání. Dodržují snad zákony ostatní? Budeme se štítivě odtahovat od drobných krádeží spáchaných možná špinavýma rukama a budeme raději kvůli bezpečí tolerovat velké zlodějiny bílých límečků? Šaty přinesené z čistírny a vymydlené tělo nečiní zločince lepším. Slýcháme, že soudy dostatečně netrestají „nepřizpůsobivé“, přičemž opak je pravdou. Rom je pro policii vždy první podezřelý. Mafiánský sofistikovaný lupič si může vždy policistu, státního zástupce, a jak se v poslední době ukazuje, i soudce koupit a mnozí etnicky a rasově bezvadní dlouhodobě unikají potrestání.

Pod heslem vyžadované přizpůsobivosti se zjevuje, co se děje se současnou demokracií. Pro udržení politické moci v situaci krize, v době, kdy jsou lidé právem rozzlobeni, už nemusí stačit propaganda. Demokratické mechanismy už nemusí vyhovovat. Lidé by se mohli doopravdy pokusit volbami něco změnit. Vzali by vážně, že jsou občany a voliči. Proto je třeba chránit systém razantnějšími prostředky. V první polovině 20. století v podobných situacích nastoupil italský fašismus, španělská a portugalská konzervativní diktatura, rakouský korporativismus se značně omezenou demokracií, prostě tyranské režimy různého zabarvení.

Dnešní pokračovatelé této metody nouzové ochrany systému se poučili. Už jen někteří z nich, dnes např. Dělnická strana sociální spravedlnosti, kritizují kapitalismus. Ostatní spojují radikální konzervativismus, nacionalismus a diktátorské tendence s kapitalistickým tržním systémem. Uvádělo se, že to tak dlouhodobě spojit nelze, ale i příklad Číny ukazuje, že to možné je a že je to přímá cesta k efektivitě a konkurenceschopnosti.

V demokratické mytologii čteme chválu komunit a jednotlivců, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit mocným a tvrdě, za cenu obětí hájili právo své a právo ostatních na jedinečnou identitu, na odlišnost, na vlastní cestu. Nepřizpůsobivost byla jednou ze základních ctností liberální demokracie. Dnes, kdy už by odlišnost mohla být riskantní, se oceňuje přizpůsobivost, konformita, uniformita. Vše musí běžet v daných kolejích. Kdo se vymyká, je vyřazen. Přesahovat nebo nedosahovat průměr se bude asi trestat. Jakákoli omezení svobody a plurality se omlouvají terorismem. Západní společnost si vyzbrojila a vycvičila teroristy, kteří ji na oplátku pomáhají nastolit autoritativní pořádky.

Je-li možno parafrázovat výrok z podobné situace, řekl bych po událostech na nejzazším severu Čech, že dnes jsme všichni nepřizpůsobiví.