Pocházím z dřevních časů, kdy se leváci ještě přeučovali na praváky. Náležitý a patřičný člověk byl odedávna a je dodnes ten pravý. I slova pravda, právo a spravedlnost mají tento původ. Nepoctivé činy se dodnes lidově označuji jako levota. Moc pravé ruky a pravé části těla je tak uhrančivá, že pronikla i do náboženství. Je to z dnešního hlediska paradoxní, že ty, kteří jednali sociálně, umístí v Matoušově evangeliu Ježíš při svém druhém příchodu po své pravici, přivítá je jako požehnané a předá jim království, zatímco asociální sobce umisťuje nalevo od sebe, nazývá je prokletými a odesílá do věčného ohně (Mt 25, 31 — 46).

Pak je jistě pochopitelné, že ve francouzských Generálních stavech od r. 1789 seděli zástupci měšťanů podporující reformy nalevo od krále, zatímco konzervativní šlechta a duchovenstvo napravo. Dnes je ovšem řazení politických směrů na banální jednorozměrné ose výrazem značné libovůle. Transformovaní polští komunisté, dnes zastávají útlý stát, trh bez přívlastků a západní politickou orientaci. Polská konzervativní pravice reprezentovaná stranou u nás nazývanou Právo a spravedlnost (vhodnější překlad by byl Zákon a spravedlnost) prosazuje regulovaný trh a masivní státní sociální politiku.

Pokládám za výstižnější dvourozměrné schéma označované jako politický kompas. Při této metodě třídění politických směrů na základě šedesáti dvou otázek se na konvenční levopravé horizontální ose umisťují osoby nebo politické směry a skupiny podle ekonomicko-sociální pozic, jako je výše daní a sociálních výdajů, soutěživosti nebo solidarity apod. Na vertikální ose je nahoře politický a kulturní konservativismus a dole liberalismus v jeho tradičním smyslu (např. absence cenzury, důraz na občanská a lidská práva, podpora menšin).

Takové bohatší schéma umisťuje např. tradiční fašismus a nacismus na horizontální ose kolem středu a na vertikální zcela nahoru. Stalinismus a na něj navazující modely jsou v levém horním rohu, nebo se k němu blíží. Radikální anarchismus je zcela dole a spíše vlevo. Podle všeho všechny současné české parlamentní strany jsou v pravém horním kvadrantu, tedy mezi stranami autoritativně pravicovými, jenom např. Občanská demokratická strana je hodně napravo a hodně nahoře, zatímco sociální demokracie se blíží středu.

Mne odpovědi na otázky textu zařadily (spolu s několika přáteli) do sektoru levého dolního, názorově kamsi do blízkosti Mahátmy Gandhího, Nelsona Mandely a současného dalajlamy. Českou politickou stranu se šancí umístit se ve volbách v této části poltického schématu nevidím. Kdybych bydlel v sousedním Německu, nabízel by mi kompas volbu Zelených nebo Levých. Z dva roky starého zařazení vlád v Evropské unii by mne mé odpovědi řadily nejblíže ke Švédsku a Finsku, nejdále od Lotyšska, Polska, Řecka a Velké Britanie. Budu se muset rozhodovat podle relativní blízkosti. Kdyby se např. hnutí Zelení nebo Klíčové hnutí stalo platformou nějaké reálné politické strany, neváhal bych s jejich aktivní podporou i v nadcházejících volbách. Takto si musím s politováním ponechat jen poněkud abstraktní sympatii k těmto názorově blízkým uskupením.

Smím-li být trochu osobní, v mém věku se člověk vrací k dědictví svých rodičů. Vedli mě v dětství, tedy v padesátých a šedesátých letech minulého století v duchu masarykovského humanismu. K němu patřilo přesvědčení, které měl Masaryk vyjádřit tvrzením, že bez socialismu není možná skutečná demokracie. V Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem (1931) říká mj.: Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci… Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá.

V rodině jsme pokládali za samozřejmé, že po válce nastoupil socialismus. Ale mluvili jsme otevřeně o tom, že se uskutečňuje špatně, tyransky, despoticky, že je to spíše karikatura socialismu. Koneckonců, generální linie Svobodné Evropy, kterou jsme v rodině a se spolužáky spiklenecky poslouchali již od první půlky padesátých let, nehájila kapitalismus, spíše ukazovala středoevropský a východoevropský socialismus jako falešný a hodně se věnovala sociálnímu pilíři evropských států (vedle pilíře demokratického a liberálního).

Po nesnadném rozhodování na prahu dospělosti jsem se nesměle a s výhradami přiklonil ke křesťanství, a to mě v humanitní a sociální orientaci posílilo. Ježíš v evangeliích ani nenaznačuje represivní sexuální morálku, která je snad hlavním tématem kázání, ale za to všemi čtyřmi evangelii hlasitě zní jeho důraz na sociální spravedlnost převzatý z prorockých spisů Starého zákona.

Nedávno nastala zde v Deníku Referendum paradoxní situace. V diskusi s důsledným marxistou Josefem Hellerem jsem prohlásil, že se nepokládám za marxistu a po mých odpovědích na jeho čtyři otázky mi tento kritik stalinistů, ale i neomarxistů napsal, že jsem blíž marxismu, než si myslím. Potvrdil z druhé strany spektra názor vyslovený r. 2001 Václavem Klausem, že jsem „marxistický teolog“?

Rozhodně nejsem materialista. Od buržoazního, mechanického materialismu se však distancuje i Marx sám, zvláště ve svém raném období. Nejsem však ani filosofickým idealistou, spíše nepřijímám dělení všech filosofií na materialistické a idealistické. Jsem realista a beru vážně přírodu, tělo a tím také vliv ekonomických faktorů na svět ducha a duše, tedy na smýšlení, cítění a na kulturu. Nepřevádím vše na jednu „substanci“ a nepokládám také přírodu za pouhý svět idejí. A už vůbec nepokládám tělo za vězení duše.

Neutíkám do spirituality před občanskou angažovaností. Spíše z duchovního zdroje skutečnosti beru sílu a inspiraci pro tyto zápasy. Označil bych se za ontologického pluralistu a za personalistu. V tomto smyslu bych se ztotožnil se stanoviskem minulého papeže Jana Pavla II. z jeho encykliky Laborem exercens z r. 1961, že omyl prvotního kapitalismu se může opakovat všude tam, kde se zachází s člověkem jako se souborem hmotných výrobních prostředků, jako s nástrojem, a ne — jak to odpovídá vlastní důstojnosti jeho práce jako se subjektem a strůjcem, a tím také jako s vlastním cílem celého výrobního procesu (čl. 7).

Nechtěl bych si jako humanista lidi roztřídit. Nechtěl bych „buržoazii likvidovat jako třídu,“ protože to reálně znamená fyzickou likvidaci jejích příslušníků, a na to nemám žaludek. Pokud třídní strukturu vidím, netěší mě to a přál bych si ji překonávat. Zatím ji vidím jako živou, zejména když ji bereme méně jako uzavřené skupiny lidí a více jako protikladné funkce, totiž jako rozporné vztahy k práci a kapitálu (souhrnu produkčních prostředků). Hlavní zdejší spor v těchto letech není spor např. genderový, náboženský, etnický či regionální (centrum vs. regiony). Je to, zřetelně i v současné předvolební kampani, ať chceme nebo nechceme, spor třídní.

Je to spor o pokračování demokratických reforem, o to bude-li zde demokracie pouze občanská, tedy do značné míry formální a partikulární nebo i sociální, a díky tomu reálná. Bude-li se dokreslovat, uzavírat a posilovat vrstva privilegovaných a bude-li většina obyvatel strhávána malstrómem globální krize nezadržitelně sociálně ke dnu, propadneme se do politické katastrofy, ač si to snad skoro nikdo nepřeje. Přestanou-li být pracovníci zároveň svobodnými občany a ekonomickými nevolníky a prosadí-li se reálná jejich účast na rozhodování o vlastní práci, stane se zárodečná demokracie reálnou demokracií.