Mezi operacemi
Ivan ŠtampachOsobní text našeho vzácného sloupkaře a kolegy, který se svěřuje se svými myšlenkami v nemoci, v nichž se prolíná vnitřní s vnějším, niterné s obecným.
Pokládá se za správné, aby se novinový článek zabýval otázkami obecného zájmu. Není to vhodný žánr pro osobní vyznání. Někdy ale osobní situace, je-li člověk ochoten s ní vyjít do veřejného prostoru, může ukázat i na něco obecnějšího.
Na konci října na mne dolehla nemoc, či spíše projevila se navenek a byl nutný první zásah. Následoval naplánovaný chirurgický zákrok a po něm bude následovat další, který má terapeutické dílo pro danou chvíli dokončit. Nebude to konec definitivní a zcela jistě až do konce života budu v rukou lékařů, budu docházet na kontroly a možná bude třeba občas zase zasáhnout. Tak to mají mí známí a přátelé, o kterých jsem to nevěděl, ale kteří se mi s tím svěřili.
Nechtěl jsem zanedbat jiné možnosti péče o své zdraví a musím se vyznat, že jsem mimo jiné dostal krátce po sobě dva návrhy na alternativní terapii. Bylo to poučné, protože jeden zněl: vše, jen ne maso. Druhý: nejíst nic než jen maso, a autor textu sugestivně uvádí data vyšetření s opakovanými komentáři: bez nálezu. Přesto jsem na jednu podobu podpůrné a doplňující léčby přistoupil, ale ta přichází z odborných lékařských rukou.
Člověk se trochu obává, jestli nedělá z komára slona. Tisíce lidí jsou v nemocnicích. Denně probíhají spousty operací. Pro odborný personál je to rutina. Přesto první zkušenost s něčím takovým je alarmující. Ve sporu se ocitá racionální posouzení, které reálně, třeba podle pravděpodobně analogických případů zvažuje rizika a naděje s možná iracionálním strachem, který sídlí někde hluboko v nitru (a prý i hluboko v mozku, kdesi v amygdale). Ten se občas ozve, a občas, po večerech nebo ráno, než se pustím do nějaké rozumné práce, nepříjemně hlodá.
Strach nelze zrušit, nepodléhá svobodné vůli. Je koneckonců signálem nebezpečí, a proto k životu patří. Lze ho tajit a lze se k němu přiznat. Já se přiznávám. Ale je možné ho překonávat. Je možno upřít pozornost na jiná témata, než jsou možné osudy vlastních vnitřností.
Zajímavé je podívat se, co se s člověkem v takové situaci děje objektivně. Pracoviště, do jehož péče jsem se dostal, je prý špičkové. Jsou, zdá se, dobře vybaveni. Spojují standardní péči s výzkumem a pravděpodobně využívají ve prospěch pacienta kvalitní moderní techniku.
Chovali se ke mně při prvním týdenním pobytu na klinice korektně, snažili se vše vysvětlit, umožnili mi spolurozhodovat v etapách, kde to padalo v úvahu. Přesto však je cenou za odbornou kvalitu péče to, že je člověk téměř bezejmenným článkem systému, který se přes vás valí a nezbude než sebou nechat hýbat.
Ocenil jsem evropský model sociálního státu, který vrací člověku v podobě bezplatné péče to, nač celý život ze svého platu přispíval. Kdyby to bylo tak jako před Obamou v USA a jak to chce vrátit Trump, neměl bych šanci. Nedoplatil bych se. Jsem rád, že tu je, řekněme, institucionální solidarita, že nemocenské pojištění pokrývá náklady na léčení u toho, kdo si platí celý život, i toho, kdo (onemocní-li před začátkem výdělečné činnosti) ještě do systému nevložil ani korunu.
Můžeme po třech letech působení současné vládě pod vedením sociální demokracie leccos vyčítat, například necitlivost k problému uprchlíků, pokus obnovit práci bez smluvního rámce a spravedlivé odměny pro nezaměstnané, jež už jednou nejvyšší soudní autorita prohlásila za protiústavní. Nutno však vděčně uznat, že Sobotkův tým nepokračuje v koncepci vlád, pro něž zdraví bylo, jak se výslovně vyjádřil jeden z ministrů zdravotnictví, zboží jako každé jiné.
Je však také pravda, že v pomyslném prostoru mezi životem a smrtí nejsou politická témata tak důležitá. Přichází ke slovu vertikála života, vztah k tomu, na čem v posledku opravdu záleží. Jde o to, přimknout se k oné hlubině vlastního bytí, kde už to nejsem jen já sám, ale kde je to Hlubina skutečnosti samé, to, co se odvažujeme nazvat božským. Jde o to, pokud by se měl snad život uzavřít, aby se uzavřel důstojně s nadějí završení a zduchovnění. Smrt, když dříve či později přijde, nemá život popřít a zmařit, nýbrž naplnit.
O tomto naplnění chce člověk být ujištěn. Potřebuje mít hmatatelný symbol. Nejsme přece jen duše náhodou umístěné do těl. Potřebujeme, aby se nás znamení Božího uzdravujícího a osvobozujícího vstupu do života bezprostředně dotklo.
O to jsem se snažil pečovat a nabídlo se mi přijmout tuto službu tam, kde jsem byl před 71 lety (bez pár týdnů) na křesťanskou cestu životem vyslán křtem. Dobré duše chtěly v rámci možností, které poskytl opravdový křesťan na Petrově stolci, římský biskup František, smazat konflikt mezi římskou církví a mnou. Nemyslím, že by to bylo osudově nutné, svému spočinutí ve svobodnější a lidštější církvi starokatolické jsem neměl co vyčítat a rozhodně jsem spojení s ní před 17 lety nelitoval. Upřímně jsem se však možnosti smíření se svým původním duchovním zázemím otevřel jako možnosti.
Ukázalo se, že české verzi římské církve do toho nějaký Bergolio nemá co mluvit a že zásada, jíž mi při této příležitosti připomněl jeden dobrý kněz, že salus animarum suprema lex (spása duší je nejvyšším zákonem) zase tolik neplatí, když začne úřad šrotovat paragrafy. Stalo se zřejmé, že milosrdenství, a to i v roce po něm pojmenovaném, platí jen odsud posud.
Jsem rád, že je jasno. Mrzí mě, že z toho budou smutní mí přátelé z tohoto prostředí, kteří by mne rádi viděli ve službě vedle sebe. Jsem rád, že jsem v panice ze situace relativního ohrožení života neprovedl nepředloženost a nepřistoupil na požadavek veřejně si naplivat do obličeje.
Až se budu za týden chvět před druhou operací, až se mi bude špatně spát v očekávání zákroku, a pak i dalších plánovaných vyšetření, která mohou ukázat cokoli, věřím, že si zachovám čest a že se s důvěrou svěřím do imaginárních rukou skutečnosti, která je Světlem a Láskou.
Jsem rád, že budu moci přijmout pomáhající službu od starokatolického společenství. Doufám totiž, že i v té naléhavé situaci budu moct důvěřovat své účasti na Církvi, která koneckonců zahrnuje všechny lidi dobré vůle. A že se z té směsi temnoty a světla ještě protentokrát vynořím k obnovené práci, třeba i k té v Deníku Referendum, která mě těší a naplňuje přesvědčením, že je k něčemu.
Přeji vám brzké uzdravení a pokojné myšlenky.
udělal jste moc dobře, že jste překročil pomyslnou hranici mezi veřejně přístupným a osobním. Vždyť, co jiného by nám lidem tohoto světa mělo ležet na srdci, než aby každý jeden z nás byl šťastný, zdravý a nakonec spočinul v láskyplné náruči Boží.
Také Vám přeji - jako my všichni čtenáři DR - brzké uzdravení a dobrou mysl.
Zůstávám v duchu i v modlitbách s Vámi.
Váš Jiří Vyleťal
s omluvou začínám trochu zdálky a oklikou. Čověk, který se v myšlenkách i v práci zabývá stavem společnosti a jejími proměnami, během této své činnosti nasbírá několik autorit, k nimž se obrací pro porovnání svého mínění o věci s míněním člověka, který problematice rozumí a kterého si váží jako spravedlivého, byť samozřejmě omyslného. Takovou autoritu mám v jednom nezávislém ekologovi z malého města například pro otázky Národního parku Šumava, jinou autoritou, zejména na problematiku mezinárodního dosahu sociálně demokratických idejí je mi Vladimír Špidla, a abych uvedla někoho do třetice - pokud jde o hodnocení proměn německé společnosti, obracím se na Alenu Wagnerovou. V otázkách situace křesťana ve zmatcích současného post-faktického světa a smyslu křesťanství v rozhárané společnosti globalizačního (ne) pořádku, v níž vzrůstá náboženská nenávist, jste pro mě onou spolehlivou autoritou vy. Mám jistotu, že o věci víte víc než já, že vaše komentáře nikdy nejsou povrchní, že nepodléháte emocím a jste si vědom odpovědnosti za veřejně vyslovený názor. Děkuji vám za píli a důslednost, s jakou už tolik let píšete své sloupky pro Deník Referendum, vaše místo zde je nezastupitelné.
Přeji vám, aby s vaším zdravím vše dopadlo dobře, aby vám lékařská péče, když už jste do ní upadl, přinesla odpočinek a vybavila vás na další cestu životem novou silou. Držím vám palce.
Jeho příbuzní a já jsme se ale nespolehli pouze na klasickou, nemocniční medicínu, hned ze tří zdrojů jsme mu nechali přicházet léčivé energie. Výsledek? Vysloveně dramatické zlepšení jeho stavu, lékaři (či přesněji lékařky, v dané stanici je pouze ženský lékařský personál) vyloženě nevěřícně konstatovali jeho pokroky oproti všem jejich očekáváním, lékařky vracející se z dovolené ho téměř nemohly poznat. Dnes už může zcela normálně polykat, jíst, mluví ještě s určitými obtížemi, ale víceméně je možno s ním hovořit jako dříve. Levá strana zůstává ještě nadále nepohyblivá, ale alespoň se může už pohybovat v kolečkovém křesle.
Ivan Štampach zmiňuje své uspořádávání svého vztahu ke svému Bohu, v bezpochyby kritické chvíli jeho života. I já jsem se svým přítelem hovořil mnoho o Bohu, o víře a o náboženství. Ovšem, v dosti jiné poloze. Můj přítel je mi názorově naprosto blízký, a to i v oblasti víry: stejně jako já je v zásadě ateistou, ale se smyslem pro spiritualitu. Nemohl jsem s ním proto hovořit o Bohu v tom samém smyslu jako to činil - a asi nadále činí - Ivan Štampach se svým Bohem; namísto toho jsem mému příteli (po tu jednu hodinu denně kterou mi umožnil můj vlastní zdravotní stav) vyprávěl především o našich diskusích na téma Boha a víry, které vedeme na stránkách DR. Napřed jenom pozorně poslouchal; poté co opět mohl začít mluvit jsme si na dané téma mohli vzájemně vyměňovat myšlenky, tak jako dříve.
Co říci závěrem? Takovýto úsek svého života asi přece jenom poněkud jinak prožívá ten, kdo ten svůj život spatřuje v moci a péči Boží, a jinak ten, kdo se může spoléhat pouze (?) na péči svých blízkých a přátel. Ale asi můžeme popřát společně oběma, ať se tato těžká fáze jejich života ukáže být pouhým klopýtnutím na jejich další životní cestě.
P.S. Ta druhá operace mého přítele se bude konat asi za měsíc - až zcela opadne ten otok na mozku, bude mu jeho lebeční kost vsazena zpět.
Mimochodem, posíláte energie jenom svým přátelům? Jiným lidem byste je neposlal?
Jestli bych posílal energie i jiným? - To čas od času dělám, když se naskytne potřeba a když je mi možno.
Právě v té druhé podmínce je ale zásadní problém: já naprosto a vůbec nemohu posílat energie neomezeně. Přesně naopak: musím s tím být krajně opatrný, protože jinak u mě dojde ke značně problematickým důsledkům.
Asi takhle: podle všeobecně přijímané "teorie" v prostředí ezoteriky tyto energie protékají jakýmisi energetickými kanály, které má každý člověk ve svém těle. A u mně jsou tyto "kanály" zřejmě nějak velice zúžené; a když jimi posílám příliš velké množství, tak se to celé nějak podivně ucpe, zadrhne. Nastane přetlak, dramaticky se zvýší napětí.
A přesně to se mi stalo i v daném případě: jakmile jsem se dozvěděl co se přihodilo, začal jsem mému příteli posílat energie. A to hodně intenzivně. Ale pak došlo právě k tomu efektu který jsem popisoval; takže jsem s tím bohužel musel na čas přestat, a teprve v současné době mohu zase občas - velmi opatrně - nějaké poslat.
Nicméně zdá se, že se to i tak vyplatilo; právě na začátku bylo nejpotřebnější, aby se z postižených mozkových buněk regenerovalo tolik kolik jen bylo možno. Jsem opravdu zvědavý na snímky z nové počítačové tomografie kterou mu budou v dohledné době dělat - jaký bude rozdíl mezi původním stavem a tím současným.
Takže k té možnosti posílat někomu léčivé energie: jak řečeno v případě potřebnosti rád pomohu, ale v současné době mi opravdu není možno.
Naštěstí v daném případě jak jsem uvedl on ty energie dostal ze tří zdrojů: jeho sestra mu denně posílá jednu až dvě hodiny energie reiki (a reiki je metoda které se může naučit víceméně každý), a také jsem pro něj angažoval profesionální duchovní léčitelku. A podle mého názoru nakonec právě její působení přineslo ty nejpronikavější úspěchy. (Nakolik se to dá v daném případě nějak změřit.)
Jinak vám děkuji za vysvětlení, jak je to s těmi energiemi. Chápu, že pokud energie pochází z vás, respektive prochází nějakými vašimi "kanály", tak s ní musíte šetřit.
Já žádnou takovou léčivou energií nedisponuji, a tak musím spoléhat na Boha. Proto se v podobných případech uchyluji k modlitbě. Při ní vyslovuji řadu jmen a přání s těmi jmény spojených. Koneckonců, můžu do seznamu zařadit i jméno pana Štampacha.
Samozřejmě, stoprocentní výsledek nemohu zaručit. Vy ano?
Léčivé energie se k nemoci nakonec vztahují naprosto stejně jako klasická medicína: je to souboj pozitivního s negativním. A vždycky přijde na poměr sil obou stran. A tady vždy záleží na celé řadě konkrétních okolností.
A v daném případě také naprosto není možno tvrdit, že by toho pozitivního výsledku dosáhly j e n o m ty léčivé energie. Samozřejmě že můj přítel obdržel i celou škálu standardních terapií (jeho energická sestra pro něj dokonce dokázala vydupat nadstandard, který bývá normálně poskytován pouze soukromě platícím pacientům). Takže ten konečný pozitivní výsledek je samozřejmě důsledkem obou způsobů terapie.
Kdyby se jednou konečně ta klasická medicína dokázala propracovat k poznání (a doznání), že i ta alternativní má svou nespornou hodnotu, a své nesporné účinky, a kdyby s ní dokázala spolupracovat - pak by to byl obrovský přínos pro pacienty.
Takhle si ale každý hraje jenom na svém písečku, klasická medicína se zarputile brání uznat tu alternativní, a v té alternativní - nepodrobené standardizovaným kontrolním mechanismům - se pak motají spousty neodpovědných šarlatánů.
Výsledek? - Naprosto rozporuplný.
Četl jsem například o jedné studii, kde se nějaká skupina dobrovolníků modlila za ženy nemohoucí otěhotnět - a prý pak opravdu otěhotnělo o nějakých dvacet či třicet procent více, nežli v kontrolní skupině.
Na straně druhé ale podle jiných studií takové modlitby neprokázaly naprosto žádný efekt.
Takže to nakonec ze všeho nejspíš vypadá, že výsledky těchto studií v prvé řadě záleží na tom, kdo a s jakými intencemi (a jakými předpojatostmi) je provádí...
Taková modlitba samozřejmě sama o sobě může být léčivou energií. Ale stejně jako u každé "normální" terapie léčivými energie konečný účinek záleží jak na délce, tak i na intenzitě dané činnosti.
Z toho by pak bylo možno vysvětlit ty rozdíly ve výsledcích různých studií: jestli některé studie nechaly své probandy pouze mechanicky odříkat určitou modlitbu, pak je samozřejmé že jejich účinek byl nulový ve srovnání s těmi případy, kdy se oni aktéři modlili s plným vnitřním zápalem a zaujetím.
Bůh není médium bez vlastní vůle, pane Poláčku.
Anebo ta jeho "vlastní vůle" má nějaké jiné záměry a priority?
Zvykli jsme si na to, že pozemský život je prostě tou nejvyšší hodnotou, ať je jakkoliv mizerný, ať ho třeba protrpíme. Hlavní je nezemřít. Zatímco dřív lidé aspoň věřili, že v nebi si vynahradí všechno trápení, které je na zemi potkalo, a že se tam sejdou všichni blízcí, kteří se museli na zemi opustit, protože jeden zemřel dřív než druhý, my už v to nevěříme. Nicméně trápení přesto odstranit neumíme. Vadí nám, že ho neodstraní Bůh, ale nevadí nám, že ho nejsme schopni odstranit my sami. Tak co nám pomůže, když nevěříme?
Proč Bůh děti nezachrání a místo toho nechává volný průchod fyzikálním, biologickým a jiným zákonům? To je otázka... Samozřejmě bych si mohla vymyslet nějaký důvod – třeba, že Bůh z technických důvodů nemůže úplně všechny vyslyšet, nebo že to nejde z nějakého jiného důvodu, popřípadě, že to má nějaký skrytý smysl, ale připadá mi to zbytečné. Nechávám na věřících, ať si to každý vysvětlí, jak umí. Jediné, co odmítám, je vidět v existenci zla nějaký trest.
Nikoho samozřejmě nemohu nutit, aby věřil. Když někdo nevěří, že Bůh existuje, protože ví, že jemu nebo někomu jinému nepomohl - nesplnil jeho přání - tak prostě věřit nebude. S tím nemohu nic dělat.
Někdo ten problém řeší třeba tak, že si myslí, že Bůh není všemohoucí, že má pouze moc činit mocnými nás (D. Sölle). Ale také to nemohu nikomu vnucovat, protože jsou lidé, kterým to nestačí. Pan Nushart tady opakovaně tvrdil, že Bůh nemůže být zároveň vševědoucí a všemohoucí, protože kdyby dopředu všechno věděl, už by pak nic nemohl a muselo by se dít jenom to, co se má dít.
Papež František zase tvrdí, že Bůh sice může všechno, ale nemůže nemilovat člověka. To je jeho omezení. Což mě vede k tomu, abych si myslela, že Bůh také určitě nemůže způsobovat člověku nic zlého. A pokud existuje ve světě zlo, bylo pravděpodobně způsobeno vzpourou proti Bohu.
Ostatně, zajímalo by mě, zda je početně víc těch lidí, kteří se od Boha odvracejí proto, že jim nepomohl z nějakého neštěstí (a tedy přestávají věřit), anebo je víc těch, kteří po nějakém konkrétním neštěstí, které je v životě potkalo, naopak hledají u Boha útočiště. Protože bez něj to prostě není lepší než s ním.
Výsledek výzkumu byl celkem jednoznačný: "Život je stále ještě slzavé údolí," znělo konstatování výzkumníků.
Lidé - věřící - na celém světě se na svého boha obracejí především se svými zcela reálnými životními starostmi a problémy - a očekávají a doufají, že on jim s těmi problémy pomůže.
Přičemž škála těchto proseb je velice široká; počínaje zdravím (což je samo o sobě nejspíše pochopitelné), přes prosby o pomoc při navýšení vlastního bohatství, až třeba po přispění při úsilí dostat se na studium.
Na straně jedné je lidsky pochopitelné, že člověk se obrací k vyšší moci, když už sám neví jak dál. Na straně druhé ve svém celku ale tyto modlitby za všechno možné zanechávají takový nepříjemný pocit, že lidé si ze svého boha dělají jakéhosi svého pomocného džina z láhve, který jim má posloužit kdykoli si vzpomenou.
Tato důvěra v boží pomoc má někdy až vysloveně naivní charakter. Stalo se před léty, že jsem měl problémy s tím nastartovat firemní automobil. A můj africký kolega - hluboce věřící křesťan - řekl: "Počkej, já se pomodlím k Ježíšovi, a ono to zaručeně pomůže!"
Faktem je, že za chvíli motor automobilu skutečně naskočil; a můj kolega si už nedal vymluvit, že to bylo prostě tím že mezitím si baterie odpočinula, a že to nebylo zásahem samotného Ježíše. Který v tu chvíli zřejmě neměl nic jiného na starosti, nežli startovat motor automobilu jednoho velkého mezinárodního koncernu.
Takže, s těmi přímluvami u Boha to bývá někdy opravdu dosti podivná věc...
"Následování Ježíše není jednoduché a vždy obnáší rizika, ale je krásné... I když se při něm někdy zesměšníme, nacházíme to, co má skutečnou cenu – odpuštění hříchů. Za milostí, o kterou prosíme – ať už je to zdraví, anebo vyřešení nějaké potíže nebo cokoli jiného – se totiž vždy skrývá vůle po uzdravení duše a odpuštění." (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=25041)
Přiznám se, že toto jsem pane Poláčku opravdu nečekal.
((( proč vám příjde podivné, že by Bůh vyslal někoho, kdo nevěří, neřeším vůbec -- vždyť podle vás Ježíš nechal založit svou Církev někým, kdo ho třikrát zapřel a ještě své selhání lživě svedl na jiného a toho, kdo jej skutečně miloval, nechal sejít nejhorší smrtí a zajistil mu pohrdání navěky............... - takže byste nějakou takovou boží kulišárnu měl spíš očekávat, než naopak, ne? )))
Panu Štampachovi přeji když už není možné plné uzdravení, ať je nemoc pod kontrolou jako "nepříjemné pozadí", ať nesnižuje zásadně kvalitu života.
Ježíš naprosto jednoznačně neplánoval žádnou církev, on očekával příchod "království Božího" už v dohledné době, budovat nějakou církev by za dané situace postrádalo jakéhokoli smyslu.
Nehledě k tomu, že negativní vztah Ježíše k instituci církve je všeobecně znám.
To že by snad Ježíš Petra delegoval jako svého "zástupce na zemi", to je naprosto evidentně zase jedna z pasáží doslova vpašovaných do evangelických vyprávění až ex post.