Nové kauzy, návštěva dalajlamy, setkání některých ústavních činitelů s ním a vyjádření jiných ústavních činitelů proti setkání, vystoupení směsi postav na podporu, řekněme, havlovské tradice proti vulgárnímu populismu Hradu v pořadu Jana Krause, který Prima napřed zcenzurovala a druhý den po mohutné reakci veřejnosti (a možná s nadějí na vysokou sledovanost vložených reklam) odvysílala, znovu a zase trochu jinak rozložily příznivce a odpůrce.

Musím přiznat, že tentokrát, poprvé po dlouhé době, jsem se ocitl v neshodě s blízkými přáteli, se svým nejbližším okruhem. V obavě z toho, co se stalo běžným, že totiž názorová neshoda se stává osobním nepřátelstvím, jsem velmi pečoval o to, abych vystopoval největší možnou míru shody s nimi a vyslovil ji. Teprve pak jsem hájil svůj postoj. Naštěstí jsou to lidé se zcela jiným stylem, než je současné masové hulvátství, takže se podařilo přátelství uchovat.

Ta vulgarizace veřejných mravů má sice své předchůdce, například v konfidentech rakouské policie do 28. října 1918, v novinářích, kteří volali po exemplárním potrestání Leopolda Hilsnera a obnově kontroly a omezení Židů, jejichž pozice byla teprve před deseti lety definitivně liberalizována Prosincovou ústavou říšského sněmu. Má své předchůdce v české fašistické sběři, která uštvala Karla Čapka a která s protižidovskými a protiromskými opatřeními předběhla německou protektorátní moc. Má své předchůdce i v masové kolaboraci se stalinským a poststalinským, prý socialistickým režimem.

Dnes se však programové buranství stává masovým jevem. V poněkud kuriózním zdroji, podle druhotných zdrojů to měl být dokument strany a vlády o roli náboženství v Čínské lidové republice, se říká, že došlo se zavedením tržní ekonomiky v Číně ke zhrubnutí obyvatelstva, a novým úkolem poté již podporovaného (a dnes již opět více omezovaného) náboženství obyvatelstvo kultivovat. Nechme tentokrát stranou náboženskou souvislost a všimněme si, že čínští soudruzi měli mimořádně světlou chvilku a vyslovili pravdu.

Zde vedle vlivu diktátorských režimů, a jistě nejen v nějakých zděděných nižších schopnostech většiny obyvatel, bych viděl příčinu té hrubosti, která má výtečného představitele na Pražském hradě. V tom vidím důvod, proč místo racionálního kritického vyrovnání s Havlovým dědictvím došlo k odkopnutí a zesměšnění všech jeho humánních a liberálních podnětů. Systém, kterému chtě nebo nechtě (byly doby, kdy se označoval třeba vedle Rudolfa Batťka za socialistu) otevřel dveře systému, který nám prospěl větší svobodou, otevřením společnosti, oceněním plurality a decentralizace, ale poškodil v nás sugescí, že boj všech proti všem je jedinou cestou k úspěchu, že je třeba sledovat úspěch, a ne osobní rozvoj.

Když jsem pochválil vystoupení v Krausově pořadu a když jsem se chystal na demonstraci 28. října, což se pak pro zdravotní indispozici neuskutečnilo, připomínali mi přátelé, že tam všude hrají prim lidé, kteří přivodili málem zkázu Republiky za vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase. Proti tehdejším zhoubným reformám jsme společně hledali alternativy, analyzovali jsme je, demonstrovali proti nim. A na tom se nic u mne nezměnilo. Nevěnoval bych současným pravicovým antizemanovcům a prodalajlamistům nic zadarmo a stejně dnes, jako tehdy bych se s nimi přel. Ba vlastně to příležitostně činím tím, co píši i v debatách.

↗

Michal Horáček, který bývá skloňován jako Zemanův vyzyvatel, moderoval alternativní oslavu svátku 28. října na Staroměstském náměstí. Repro DR

Spor s nimi však pokládám za kolegiální rozepři, zatímco proud hnědnoucí fiktivní levice a otevřené ultrapravice pokládám za protivníky, i když bych byl rád, kdybych ve slušné debatě kohokoli z nich přesvědčil. Zjišťuji totiž, že sociální téma už liberálům dnes není tak cizí jako kdysi. Znám například dámu, typickou pražskou „kavárnici“, která má zasněný pohled, když je řeč o knížeti, ale intenzivně pracuje nejen ve shodě s ním pro toleranci vůči islámu, pro přistěhovalce, pro vyrovnané přátelství se Židy i muslimy, ale má na rozdíl od něj na různé otázky veřejného života velmi socialistické názory.

My pražští kavárníci jsme řazeni k neomarxistům, a k tomu se hrdě hlásím a jsem mezi nimi rád nejen s Annou Šabatovou a Petrem Uhlem, ale třeba i s Jiřinou Šiklovou, která by se možná divila, a s Halíkem, který se nově nadechl evangelní atmosféry a zvedl hlavu, a nestačí se asi divit, že je také neomarxistou.

Jistě nejsem stoupencem dogmatické materialistické metafyziky. Připouštím revoluci, ovšem ne jako násilný akt. Vedle volební mobilizace (tentokrát na druhé straně spektra) by mohla mít podobu stávek, demonstrací a občanské neposlušnosti (tedy zcela v rámci nastolené šíře systému, a ne proti ní), snaha posunout stávající společnost mírného pokroku v mezích zákona kvalitativně dál, i když rozhodně ne do sociálního ráje, ten zůstává transcendentní, protože jsme jen lidé.

Zkusme, prosím, být korektní při politické rozepři v rámci demokratické různosti. Zkusme neprahnout po eliminaci lidí jiné politické krevní skupiny. Uchovejme něco z chartistického spojení křesťanů, liberálů a socialistů a nezapomeňme na projekt jejich „novodemokratické aliance“ vytvořený Jaroslavem Šabatou, nezapomeňme na solidaritu lidí z ekonomicko-liberálních kruhů při stranickém puči a tím pokusu o svržení Bohuslava Sobotky v listopadu 2013. Udržme tu míru souznění, která se projevila, když byly skutečné pražské kavárny nedávno počmárány nacistickými symboly. Pokládám to za důležité a pokládám za možné, a snad i nadějné, v tomto prostoru hájit sociální program.